Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

HP a PT - III.diel

4. Okna II

Preklad: florence
Kontrola češtiny: soraki, Kelly

Harry Potter a Proroctví tří

 KAPITOLA ČTVRTÁ

OKNA – část druhá

Harry seděl v obýváku a přepínal bez zájmu jeden program v televizi za druhým, čekal na další večer, aby mohl jít ven s Katie, když zazvonil telefon, který zvedla jeho teta. Strýc si četl noviny.

„Jsem… jsem v pořádku,“ slyšel říkat tetu do telefonu v chodbě, „když… když jsem včera spravila ten talíř. Arabela ti to řekla? Byl to takový zvláštní pocit…“

Harry se zamračil a vešel do chodby. „S kým to mluvíš?“ zeptal se jí. Vypadala mírně vyděšeně, když mu podávala telefon.

„To je Hermiona Grangerová,“ řekla roztřeseně, „volá tobě.“

Telefon popadl podrážděně. „Eh, díky,“ řekl. Svůj hlas snížil na šepot a rukou zakryl sluchátko. „Nemůžeš s nikým mluvit o tom, co jsi včera udělala. Strýc Vernon to pravděpodobně ještě neví. Musíš být opatrná, velmi opatrná.“

Vyzývavě zvedla bradu. „Nebude to trvat dlouho. Nechci být kvůli tomu svázaná.“ řekla, a samozřejmě neměla v úmyslu přijmout jeho větší zkušenosti s udržováním tajemství o kouzlech.

Harry si přiložil telefon k uchu. „Hermiono? Proč mluvíš s mojí tetou?“

„Jen jsem se ptala, jak se cítí. Ona si teď prochází mnohým, co mi není cizí. Chvíli jsem s tebou žila a ona nebyla tak hrozná, vždyť víš. Myslím, že se jí většinu času podařilo zapomenout, že jsem čarodějnice.“

„Jí a strýci Vernonovi taky nevadilo zadržet tvé rodiče, dát jim…“

„Přestaň Harry, myslím, že budu radši zase mluvit s tvojí tetou.“

„Jsem nesnesitelný, že?“

„To jsem právě naznačila, ne?“ povzdychla si. „Podívej, nevolám, protože bych se chtěla hádat. Naopak, chci se usmířit. Je mi líto včerejška. Chápu, co jsi řekl a že to s mudlorozenými lidmi je pro tebe asi citlivější téma kvůli tvé mamince a tetě…“

„A co ty?“ přerušil jí. „Proč pro tebe není citlivější to kolem mudlorozených?“

„Je, Harry. Myslím… no, myslím, že jsem rozpolcená. Na jednu stranu chci ochranu a to znamená neříct nic o kouzelnickém světě mudlům. Na druhou stranu nechci, aby mi někdo vzal mojí magii. A myslím, že ta druhá věc je méně pravděpodobná, viď? Tím myslím, že máme jenom případy, kdy se lidem staly jejich magické geny najednou funkční, ne obráceně. Ani nevíme, zda by to šlo zastavit. Nezajímá mě, co Draco Malfoy řekl…“

To, že zmínila jeho jméno, vnuklo Harrymu náhlou myšlenku. „To není pravda,“ přerušil ji. „Přemýšlej o Malfoyovi… kouzlo poslušnosti. Voldemort ho použil, aby probudil v Malfoyovi některé spící buňky a tím vypnul trochu svých, dal mu trochu ze své síly. Bylo to z jeho strany dobrovolné, získal něco pro… pro svého otroka, v podstatě,“ Harry polkl a snažil se o tom moc nepřemýšlet, „když někdo sešle kouzlo na jinou osobu za účelem omezit svoje magické schopnosti, tak to není nic dobrého, protože ta osoba se zvýšenou mocí, pak musí udělat cokoli, co se jí řekne. Ale kdyby… kdyby Voldemort našel způsob, jak oddělit moc přenosu kouzla od dodržování, pak…“

„…pak by se stal nejmocnějším kouzelníkem na světě,“ zašeptala vyděšeně.

„Přesně. A on už zná některá kouzla na přenos síly. Nemá jenom tolik času, kolik potřebuje, má i svoje Smrtijedy, kteří mu pomáhají s problémy… a že má ve zvyku si verbovat ty nejchytřejší… navíc, jestli má paní Figgová pravdu ohledně toho, že ministerstvo zakročí v případě neautorizovaných čarodějů, mohli by najít řešení oni. To je to, o čem jsem včera mluvil, Hermiono. Nemůžeme nechat Voldemorta, aby si z ministerstva udělal nástroj. Určitě už tam má jednoho nebo dva Smrtijedy a jestli ministerstvo najde řešení před ním, bude to vědět do pěti minut. Já to vím a ty to víš také.“

Zůstala potichu. Harry polknul. „Hermiono, tohle může být velmi nebezpečné. Další věc, která se může stát je, že se Rada rozhodne neposílat mudlorozené do Bradavic s důvodem, že je pro jejich vlastní ochranu udržet se od kouzelnického světa, protože ten je potenciálně nebezpečný…“

„To by přece nemohli udělat…“

„Ale ano, mohli. A lidé by to schválili, protože by nerozuměli, jak velkou chybu dělají. To ale není všechno. Co třeba Ron?“

„Ron?“

„Je to vlkodlak,“ řekl potichu se snahou, aby ho jeho strýc a teta nezaslechli.

„Kam tím míříš, Harry?“

„Když už lidé schválí zákaz mudlorozených v Bradavicích, jak dlouho myslíš, že bude trvat, než ministerstvo rozhodne o přesunu vlkodlaků do vězeňských táborů?“

„Jsi šílený, Harry. To neudělají.“

„Vážně, ne? Jenom proto, že konečně uznali nevinu Siriuse, a že jinou možnost ani neměli, když se Červíček přiznal, tak jim moc nefandi, Hermiono. Potřebuju, abys v tomhle byla se mnou. Ustanovili nás primusem a primuskou. Musíme být sladění ve věcích ohledně ministerstva a Rady.“

„No, nemyslíš, že jsme ztratili už trochu věrohodnosti díky té Vřídkové?“

„Myslím, že to byl účel těch článků. Útok na důvěryhodnost. Nemůžeme ale dopustit, aby nás zastavili. Budeme ignorovat tisk. Když Rada ani ministerstvo neprokazují známky schopností, tak pak musíme být vůdci my. Když to bude potřeba… můžeme vyhlásit generální stávku Bradavic…“

„Harry! Konečně se to stalo!“ začala se hlasitě smát.

„Cože?“

„Konečně jsem tě přiměla být radikálním!“

„No, můžu ti zase přenechat vedení…“

„V pořádku, Harry,“ povzdychla si, „v pořádku. Budu ti v tomto věřit. Nechci ztratit svou magii a nechci, aby Rona poslali do vězeňského tábora. Mimochodem, pozdravuje tě, včera večer jsem použila taťkův krb a ještě s ním mluvila.“

„Jak je na tom?“

„Je trochu nervózní.“

„Kdy se to děje?“

„Úplněk je od středy do pátku. Vlastně jsme spolu mluvili každý den od Dracova večírku. Když nejsme v jedné místnosti, tak to i vypadá tak, že spolu můžeme normálně mluvit…“

„Potřebuje trochu času, Hermiono.“

„Já vím,“ znovu si povzdechla, „já vím. Ale stále jsou věci, které mi nechce říct. Například v úterý mi řekl, že se mnou nemůže mluvit, protože byl celý den zamčený v pokoji. Pak ale vypadal, jako by nechtěl, aby mu ta informace vyklouzla a nechtěl mi říct, proč byl zamčený. Vždyť úplněk je až ve středu. Já nerozumím…“

Harry naprázdno polkl. Byl rád, že mluví pouze do telefonu a nemusí jí vidět tváří v tvář. Ron jí neřekl o vlkodlačích naléhavých potřebách, které má před úplňkem. Vlastně ani nebyl překvapený, ale samozřejmě si přál, aby jí to řekl.

„ Víš o tom něco, Harry?“ zeptala se ho, když si z ticha vyložila, že něco určitě ví. Harry si ale nemyslel, že by jí o tom měl říct zrovna on.

„Jak jde trénink?“ zeptal se kvůli změně tématu. 

Než pokračovala, na chvíli se odmlčela, ale pak pronesla: „To bylo dost průhledný, Harry. Ale dobře, neříkej mi to. Trénink jde dobře, vlastně přemýšlím, že bych si ještě něco přidala. Opravdu mi to pomáhá s mojí fyzičkou. Ron by byl mile překvapený…“

„Er,“ odkašlal si Harry, „no, já nevím, Hermiono. Možná bychom to měli ještě probrat.“

 „Harry! Mysli něčím jiným než rozkrokem! Na tomhle není nic nevhodného!“

„Nikdy jsi proti tomu neměla námitky,“ usmál se samolibě.

„To bylo ale, když… jisté hmatatelné výhody…“

Harryho výbuch smíchu přerušilo až zazvonění u dveří. „Už… už musím jít. Katie a já jdeme ven.“ Jeho teta se blížila ke dveřím. „Zrovna byla v Prasinkách, a já mám o ní starost…“

Už po třetí Hermiona povzdechla se slovy: „Katie má štěstí, Harry,“ a pak zavěsila.

Zvedl oči a uviděl Katie stát u vchodových dveří. Šťastně se na něj smála. Vlastně, pomyslel si, jsem tady já ten šťastný.

„Jdeme jen do Londýna na večeři, paní Dursleyová,“ řekla tetě, ta si jí přezíravě měřila očima.

„A kde…“ začala upravovat Katiinu tašku.

„My už ale vážně musíme jít!“ řekl Harry rychle, popadl Katiino rameno a nasměroval ji směrem k autu. „Dobrou noc, teto Petunie!“ opravdu nechtěl, aby teta Katii zatáhla do rozhovoru o hůlkách. Vždyť Katie ještě ani nevěděla o celé té věci s Rodneym Jeffriesem. Vzpomněl si na článek ve Věštci a hned ho napadlo, že už o tom možná nakonec ví.

Klopýtla na cestě. „Harry!“ vykřikla, když jí stále táhl za sebou. Dala se do smíchu. „O co tady jde?“

„Řeknu ti to v autě,“ řekl při pohledu zpátky na dům, kde jeho teta stála v otevřených dveřích se založenýma rukama. Když vyjeli na dálnici, počkal, aby si byl jistý, že je klidná a má pod kontrolou auto.

 „Jsem v pořádku, Harry. Proč se takhle chováš?“

„Protože mám pro tebe překvapující novinky,“ vysvětlil. A jak cesta pokračovala, řekl jí o Jeffriesovi a jeho tetě, o návštěvě u paní Figgové a dvou rozhovorech s Hermionou a o článku ve Věštci, který, jak se ukázalo, četla. Při řízení se zamračila.

„Nesnáším, když to musím říct, ale myslím, že měl taťka pravdu,“ řekla, když zastavili před budovou, kde žila společně se Samem.

„Sam? A v čem?“

Když zavřela a zamkla dveře od auta, zašklebila se. „O ministerstvu,“ otočila se dozadu, „promluvíme si v restauraci. Zavezla jsem nás sem, protože kousek odtud je jedna moc hezká indická. Žádný stres z kouzelnického světa,“ zazubila se. „Pojď.“ Šli blízko vedle sebe, houpající ruce o sebe jemně zavadily. Natáhl se a chytil její dlaň do své, vzpomněl si, že totéž udělal jednou i Hermioně.  Stydlivě se jí zvedly koutky úst, neodtáhla se. Harry se usmál potěšeně ze vzájemné blízkosti.

Když se posadili v restauraci, vysvětlila mu, že její taťka měl roky podezření o Ministerstvu magie, že jsou jen krůček od rozhodnutí najít způsob, jak lidem odebrat magické schopnosti. „Myslel si, že by to bylo daleko účinnější potrestání pro odsouzence než Azkaban. Úplné vyloučení z kouzelnické společnosti.“

„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ přikývl Harry. „Mohli by použít argument, že je to pokrokové a že Azkaban je zastaralý,“ ihned ho napadla myšlenka na Siriuse. A co nespravedlivé odsouzení? Co když jste jen nevinný muž ve vězení?

Usrkla si své vody. „Což mi jen ztěžuje mu to říct.  Chystám se podstoupit bystrozorský výcvik v září…“

Zářivě se na ní usmál. „Jdeš tam? Tys to podepsala!“

„Nestačí jen podepsat smlouvu,“ potřásla hlavou. „Musela jsem projít spoustou testů. Ale nakonec jsem je všechny zvládla,“ potěšena sama sebou se usmála. Harryho překvapilo, když v sobě našel pýchu na její úspěchy.

„Dělali jsme je v sobotu ráno, hned potom, co jsme se přemístili do Prasinek. Proto jsem si vybrala zrovna ten víkend na návštěvu, aby se taťka nemohl divit, kam tak brzo ráno jdu…“

„Dělali?“

„Er… no, je tu ještě někdo jiný, kdo se chce stát bystrozorem. Nevěděla jsem to o něm. Vedl si také dobře. Nedívej se tak na mě… není to Lee, ale pravděpodobně bych ti neměla říct, kdo to je. A chystám se zabít Angelinu. Znovu mi lhala. Lee nemá novou přítelkyni. Jenom se snažila, abych žárlila. Vlastně jsem si ale tento víkend celkem užila s tím druhým budoucím bystrozorem. Takže jsem se k tobě nevrátila, jak to ona asi chtěla, jako zlomená žena s bolavým srdcem toužící po své bývalé lásce…“ prohlásila melodramaticky a rozmáchlým gestem. Dohnala tím Harryho k smíchu.

„Jsi ale velmi tajemná s totožností toho druhého zájemce.“

„To je život bystrozora,“ pokrčila rameny, „držet identitu v anonymitě. Také nastupuje v září. Ale nemyslím si, že budeme pracovat spolu, protože jsem se nepřihlásila na práci v utajení, na rozdíl od něho. Ale asi budeme ve stejné třídě na výcviku.“

S potutelným úsměvem se přitiskl se k ní blíže. „Měl bych žárlit?“

Vypadala překvapeně, jako by ji to ani nenapadlo. „Chtěl bys žárlit?“ zeptala se jemně, jejich tváře byly jen kousek od sebe.

Náhle přišla servírka s jejich jídlem, odrhli se od sebe a začali jíst. Harry ji pozoroval při jídle a přemýšlel o tom, co k ní cítí.

Poté, co zaplatili, došli k bytu Katie a Sama, který se ukázal být prázdný. „Taťka říkal, že bude venku se svými kamarády. Je šipkový turnaj nebo něco podobného.“

Přikývl. Cítil, jak se mu zrychluje puls díky tomu, že se s ní ocitl v prázdném bytě. Posadili se na gauč, zapnula televizi, „Mohli bychom tady jen sedět, objímat se a koukat na telku, jestli chceš.“

Když přikývl podruhé, prohlédl si jí z profilu. Nakonec skončili u historického dramatu, nebyl si přesně jistý, o co jde, bylo to něco na způsob zfilmovaných románů od Jane Austenové. Dal ruku přes opěradlo pohovky, za její hlavu a ona skončila ležíc na jeho hrudníku, aniž by spustila oči z televize.

Nemohl se soustředit na film, místo toho se přistihl u toho, jak sleduje jí. Po chvilce to vypadalo, že si ho všimla, ale oči z televize stejně nespustila. Najednou se však na něj otočila a podívala se mu do očí. Harry si nebyl jistý, co k ní cítí nebo co ona cítí k němu, ale při tak vášnivém polibku to stejně nebylo důležité. Cítil, jak je stahován dolů, a tak se ocitli vedle sebe, ležíc na pohovce se stále propojenými ústy, jejich ruce se bezcílně potulovaly kolem ramen. Když ji pohladil po krku, zachvěla se. Na to samé místo, kde se před chvílí nacházely prsty, přiložil své rty. Pamatoval si reakci ve stanu, kde byli na show Jeffriese. Se vzdechem zapletla své prsty do jeho vlasů. Pohladil její jemnou pokožku na ruce, což jen zesílilo její vzdychy…

Společnost se blíží,“ řekla jenom Sandy. Harry zaklel, pak si zakryl ústa, protože si uvědomil, že to řekl nahlas.

Podívala se na něj z místa, kde ležela. „Harry Pottere,“ prohlásila rádoby hrůzu nahánějícím hlasem, „takto se mluví?“

„Promiň,“ zasmál se, „já… myslím, že už dlouho nebudeme sami. Myslím, že se blíží tvůj taťka.“

Katie se posadila. „Ó, vážně?“ řekla skepticky. „A co tě k té domněnce vede?“

„No… ehm… pamatuješ si, když jsem byl ve druháku? Jak se Zlatoslav Lockhart snažil zavést Soubojnický klub?“

Trochu se zarděla. „Proč?“ zeptala se. Harry si uvědomil, že byla další holkou, která byla poblázněná do Lockharta. Rozhodl se, že dobírání odloží na později. V tu chvíli jí jen připomněl, že Snape řekl Malfoyovi, jak vykouzlit hada.

„Pamatuješ si, jak jsem mluvil?“ přikývla. Tehdy tam byla, ostatně jako většina školy. „Zajímalo tě, jak jsem to udělal?“

Pokrčila obočí. „Dobrá, tedy. Jak si to udělal? A co to má společného…“ rozepnul si pár knoflíků na košili (se snahou si nevšímat, jak vytřeštila oči) a opatrně vytáhl Sandy. Její oči se ještě víc rozšířily a on mohl slyšet, jak těžce polkla. Nenápadně také vrhla pár pohledů na jeho hrudník.

Sandy,“ zasyčel, „seznam se s Katie Bellovou,“ uviděl, že její oči se rozhodně nevrátily k normálu. „Katie,“ obrátil se na ní normální angličtinou, „tohle je můj had Cassandra. Ve zkratce je to jen Sandy.“

Slabě se na něj usmála a váhavě vztáhla ruku, aby se dotkla zelené hadí kůže. „To je příjemné,“ řekla pak jemně s trochu větším úsměvem.

Chytrá dívka,“ zasyčela Sandy.

Ó, a ty jsi úplně objektivní,“ odpověděl jí se smíchem Harry.

Udiveně se na něj podívala. „Takže mluvíš hadím jazykem,“ řekla pomalu, „to ale nevysvětluje…“

V zámku zarachotily klíče. Katie svraštila čelo, Harry jí rychle odpověděl: „Hadí sluch. Před chvílí Sandy řekla, že se blíží společnost. Došlo mi, že to bude tvůj taťka. Měl jsem pravdu, že?“

Katie ohromeně pozorovala malého hada. Dveře se otevřely a vstoupil Sam Bell. Nebyl sám, Nigel a Trevor se objevili jen kousek za ním. Harry si povzdechl, jako by potřeboval, aby tihle dva pronesli něco jako…

„Helemese! No koukej, Nigele! Katie a Harry tady taky jsou. A Harry jí zrovínka ukazuje svého hada!“

„Cože?“ otočil se Sam.

Harry potlačil své zasténaní. Trevor, Nigel i Sam viděli Sandy, když jí nosil na rameni, když jí přede dvěma lety našel, ale ne během předchozího léta. Harry Sandy zvedl, aby jí mohli vidět. Samovo obočí se povytáhlo a pak se začal smát. Vzhledem k jeho reakci, Harry přemýšlel, co by dělal, kdyby věděl, že se věnovali i jiným činnostem.

„Skutečného hada,“ potřásl hlavou Sam a plácl Trevorova záda. Poté se zase otočil k Harrymu a pohledem se zaměřil na jeho rozepnutou košili. Harry vložil Sandy zpátky na místo a rychle se zapnul.

„Co tady všichni děláte?“ zeptala se Katie a jemně uhladila své oblečení. Její hlas se zdál vyšší než obvykle.

„Šipkový turnaj byl úžasný,“ prohlásil Trevor, „tvůj taťka je šipkový génius, mini Katie,“ řekl. Zdálo se, že snad chce i na jejího otce ukázat, ale pravděpodobně si nemohl vzpomenout, kde v místnosti to je. Vypadalo to, že všichni tři už pár drinků vypili. Nakonec zřejmě nebylo na škodu, že nehráli až do úplné noci.

„Mysleli jsme, že bychom si teď mohli zahrát pár partiček pokeru,“ prohlásil Sam, který byl potěšen Harryho zapnutou košilí.

Katie se zašklebila. „Myslím, že už odvezu Harryho domů. Je totiž už celkem pozdě a my všichni zítra musíme do práce,“ její pohled se zabodl do Trevora a Nigela.

„Ale no ták, Katie!“ řekl Nigel zamotaným jazykem. „No ták, Harry. Vím, že byste si taky rádi zahráli!“ s úsměvem si prohlédl Katiiny opálené nohy vykukující pod sukní. „Mohli bysme hrát svlíkací poker!“

 Harry byl rád, že Samovo nepřátelství změnilo cíl z jeho osoby na Nigela. „Ne s mojí dcerou!“ zavrčel na Nigela a svojí tvář naklonil nebezpečně blízko ke svému spolupracovníkovi. Katie rychle upoutala jeho pozornost tím, že políbila svého otce na tvář.

„Vrátím se za chvíli. Snaž se nikoho do té doby nezranit, ano?“ řekla svému otci, který se začal uklidňovat. Jako bývalý vězeň nechtěl Sam porušit zákon tím, že by provedl nekontrolovatelnou magii před mudly. Jeho dech se pomalu zklidnil. Harry na něho kývnul.

„Dobrou noc, Same, uvidíme se ráno. Dobrou noc Trevore, Nigele.“

„Ty určitě budeš mít dobrou noc, Harry,“ pronesl Trevor a mrkl na něho. Sama znovu opustil klid a Katie nezbylo nic jiného, než protočit očima. Žádný div, že chce jít pryč, pomyslel si Harry.

Dojeli do Zobí ulice, celkem rychle a zaparkovali za služební auto Vernona Dursleyho. Zjistili, že Harryho teta i strýc už spí, ačkoliv bylo pouze půl jedenácté. „Chceš jít na chvíli dál a koukat se ještě na televizi?“ jakmile to dořekl, hned mu bylo jasné, jak to zní – spíš jako pozvání na další muchlování, kdyby chtěla. Vlastně to tak nemyslel, ale nevadilo mu, že to tak vyznělo.

 „Dobře,“ usmála se na něj s nezbedným plamínkem v očích, „ale nemusíme u toho mít tu televizi.“ Když byli uvnitř, odvedla ho na pohovku v tmavém obýváku. Harry jí nechal, a když ucítil, jak ho její ruce stahují dolů, ochotně se poddal.

Brzy se našli v podobné situaci jako v londýnském bytě. Harry uslyšel zavrzat schod následovaný hlasem strýčka Vernona. „Kdo je tam?“ zeptal se se strachem v hlase. Jeho první reakcí bylo zasyčet na Sandy „Varování by bylo milé.“, ale neudělal to, protože věděl, že nemůže ovládat to, co vidí. S povzdechem zapnul lampičku a televizi, která ihned ukázala starý film s Jamesem Bondem, spoustu nablýskaných aut a hlasitě vybuchující Sovětský svaz.

„To jsem jenom já, strýčku Vernone,“ řekl a pro potvrzení otevřel dveře od obývajícího pokoje. Jeho strýc stál v polovině schodiště.

„Kdy ses dostal domů?“ zeptal se s podezřením.

„Jen před pár minutami. Já jen… dokoukám ten film a pak půjdu do postele.“

„Jo, to bys měl! Tvojí tetě není dobře…“

Počkal až strýc, oblečený ve svém pyžamu, vyjde zase nahoru a teprve potom se vrátil do obýváku. Zdálo se, že Katie doopravdy začala televizi sledovat. Poznal to podle toho, že mu řekla: „Tenhle jsem ještě neviděla!“ Trochu se podivil, protože věděl, že není na ten typ filmů, kde všechno každou chvíli vybuchuje, to poznal na prvním rande. Na druhé straně, tohle byl spíš film o špiónech, což v budoucí bystrozorce samozřejmě může vyvolat zájem.

Brzy se o něj opřela a svou ruku přehodila přes opěradlo, skončilo to dalším dlouhým polibkem (a to i přes její údajný zájem o film). Ležíc na gauči, pomalu pohyboval svými ústy k jejímu krku. Když jí políbil, uvědomil si, že něco není v pořádku. Její ruce už nehladily jeho záda. Opatrně se posadil a s obavami se na ní podíval. Měla pootevřená ústa a oči zavřené, její dech byl pravidelný. Harry potlačil smích, kterým by se sám sobě vysmál. Usnula.

Znovu se na ní podíval. Jsem tak dobrý, že jsem jí uspal. Skvělý. Vypnul televizi a pár minut se na ni láskyplně díval, poté ji opatrně odnesl nahoru do ložnice. Položil ji na postel, sundal jí halenku a sukni, při pohledu na její spodní prádlo si řekl, že vypadá jako dvoudílné plavky (a také bylo mnohem méně okázalé než to Hermiony, pomyslel si). Přetáhl přes ni deku a jejímu oblečení uvolnil místo na židli u psacího stolu. Rozhlédl se po místnosti, okno bylo otevřené, protože Hedvika byla na lovu. Posbíral pár kousků špinavého oblečení, přerovnal knihy a papíry, co se mu válely po stole. Nakonec si vzal ze skříně oblečení na ráno a otočil se k odchodu. Než však odešel, obrátil se zpět k ní a lehce, aby jí neprobudil, jí políbil na temeno hlavy. Převrátila se na bok, což mu při zavírání dveří vyvolalo drobný úsměv.

* * * * *

Harryho oči se otevřely. Po zkontrolování hodin zjistil, že jeho vnitřní hodiny ho probudily přesně v šest hodin, v čas kdy chodí obvykle běhat. Rozbolavělý se posadil na pohovce v obýváku. Zabralo mu jen malou chvíli, než si oblékl oblečení, co vzal včera z pokoje a setkal se venku s Dracem Malfoyem.

Poté, co se zahřáli svým ranním během, prohlásil Harry věcně: „Myslím, že už bych se měl vrátit, abych vzbudil Katie…“

„Počkej!“ vykřikl blonďák, „Ty… ty a Katie… vy jste…“

„Ne, nebuď blbej!“ zamračil se Harry. „My jsme se dívali na film a ona u toho usnula. Tak jsem jí odnesl do mé postele a spal na gauči.“

„Na gauči?“ potřásl hlavou. „A mě říkáš, že jsem blbej.“

„Dospěj, Malfoyi.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi tak kritický ke mně a Felice, když ty a Katie…“ znovu potřásl hlavou.

„Ale nech toho! Za prvé, já s Katie doopravdy chodím. Ne že bych se vídal ještě s někým jiným a s Katie bych pak tu osobu podváděl. A za druhé, my spolu nespíme. Takže si nemysli, že bys našel něco podobného mezi tím, co jsi udělal ty, a co jsme udělali my.“

 Harry odkráčel směrem k Zobí ulici. Brzy se ocitl pod sprchou, protože cítil potřebu ze sebe smýt celou tu konverzaci s Dracem Malfoyem. Ručník si zabalil kolem pasu a Sandy obmotal znovu kolem ruky. Z koupelny zamířil do svého pokoje pro čisté oblečení. Upustil ručník a začal se oblékat do spodního prádla, když za sebou uslyšel zalapání po dechu. Harry se otočil a všiml si Katie sedící na posteli s dekou kolem pasu. Rychle se otočil a než se k ní znovu obrátil, oblékl si kalhoty.

„Katie… já zapomněl…“

„Jasně. Ty máš v posteli holku jenom ve spodním prádle a zapomeneš na ní?“

„Mám toho v hlavě hodně,“ bránil se, „a to ty jsi usnula, když jsme se muchlovali. Já jen chtěl, aby… abys měla pohodlí, když jsi spala.“

Zívla a protáhla se, zatímco Harry se snažil pohledem vyhnout jejím prsům. „Byla jsem vyřízená,“ řekla ještě se zíváním. „Zůstala jsem dlouho vzhůru noc před tím a povídala si, vždyť víš. Nechtěla jsem být neslušná.“

„To je v pořádku,“ usmál se na ni, „asi bys měla zavolat svému taťkovi, aby ti přinesl nějaké oblečení, v kterém bys dnes mohla být…“ zrovna v tu chvíli ho vyrušila Sandy.

Prasata budou lítat.“

„Cože?“ zasyčel jí zpátky. Katie si jejich rozhovoru nevšimla, ale její oči nabraly zděšený výraz.

„Taťka! Ale ne… on…“

„…mě zabije? Nebo tebe? Nebo oba dva? Žádná z těch možností se mi nelíbí.“ Harry obrátil svou pozornost zpátky ke Katie. Prasata budou lítat?

Ušklíbla se. „Jen buď rád, že se nemůže přemisťovat, to už by tady totiž byl.“

„Na druhou stranu… pamatuje si, že je ti osmnáct, ne? A ty… tedy… domyslel jsem si, že ty a Lee… um…“

„Jo, já a Lee,“ zamumlala, „což taťka ale rozhodně neví, jinak by Lee musel jíst jenom tekutou stravu a to brčkem. A navíc si to brčko bude muset dát do ucha, neptej se mě, kde to ucho bude mít. Pokud jde o mého taťku, tak je věk nedůležitý. Když mi bude čtyřicet a nebudu vdaná, bude se chovat stejně.“

„Ale… my jsme nic nedělali. Odnesl jsem tě do postele a sám jsem spal na gauči. Přece jsi nemohla řídit domů, mohla ses zranit nebo zabít, mohla…“

„Harry! S kým to m…?“ začala větu jeho teta, když s bouchnutím otevřela dveře do jeho ložnice. Bylo jasné, že cokoli Harry řekne, jenom se to zhorší. Její oči se široce otevřely, když uviděla sedět Katie na Harryho posteli a to jenom v podprsence, otočila se na Harryho, který stál naproti v pokoji jen ve svých boxerkách a s hadem… ale ten had, bylo to poslední, čeho si všímala. „Co se to tady děje?“ dožadovala se vysvětlení.  Harry cítil, jak napětí v pokoji působí jako statická elektřina a zvedá mu vlasy. Sakra! pomyslel si. Nepoužij hadí jazyk, opakoval si, nepoužij hadí jazyk…

„To je celé moje chyba, paní Dursleyová,“ řekla Katie rychle a přitáhla si kolem sebe prostěradlo. „Já jsem včera usnula, když jsme se s Harrym dívali na televizi, tak mě nechal spát tady v ložnici. Sám byl celou dobu na gauči.“

Podívala se na ně na oba s podezřením, „A vy čekáte, že tomu uvěřím? Proč jste tedy potom ve stejném pokoji jenom v… v… v…“ prskala a očima prohledávala pokoj, hledala něco, co by je mohlo usvědčit. Zaměřila se na rozbitou pokladničku, která byla kdysi Dudleyho a kterou se Harry nikdy neobtěžoval vyhodit.  Kousky ležely na horní polici knihovny a čekaly zrovna na tento okamžik. Harry a Katie se museli přikrčit před kousky růžového prasete, které se vznesly do vzduchu a vzlétly směrem k nim.  Nebyla to velká bolest, ale přece to jenom trochu zabolelo.

Harry se to pokusil, i přes snahu ochránit si oči, své tetě vysvětlit, ale telefon zrovna zazvonil a jeho teta ho odběhla zvednout. Jen co odešla, Katie se rychle vyškrábala z Harryho postele a oblékla si sukni a halenku, Harry si díky tomu uvědomil, že on sám má jen jeden kus oblečení a hada omotaného kolem levé paže (mohl si se Sandy promluvit potom o té její „předpovědi“). Přetáhl si přes sebe tričko, kalhoty, nějaké ponožky, co našel a obul si své pracovní boty.

„Harry!“ zakřičela na ně jeho teta. „Volá tatínek té dívky! Pojď okamžitě dolů!“

Harry se na Katie podíval s úzkostí, opětovala mu stejný pohled. Společně sešli ze schodů. Všechno v obývacím pokoji, včetně telefonu, se vznášelo několik stop nad zemí. A Harryho teta měla v očích sílu, které se mu rozhodně nelíbila.

* * * * *

„Klíč.“

Harry podal klíč Samovi, který zrovna opravoval kormidelní páku. Kousky toho zařízení byly roztroušené kolem Aberforthovy dodávky, ruce Sama byly pokryty špínou a olejem. Byl to týden od toho Spícího incidentu, jak si Harry zvykl o té příhodě přemýšlet, a Sam stále nespustil z Harryho ani na okamžik v práci oči. Harry si byl mlhavě vědom Katie, která stříhala živý plot asi třicet metrů od nich. Zavedla doma tichou domácnost, byla na svého otce velmi naštvaná kvůli tomu, že s ní zacházel jako s dítětem a tak místo toho, aby byla nějak nejistá, nechala tuhle roli Harrymu.

Sam se podíval na nářadí a podal ho zase zpátky Harrymu, „Ten druhý klíč,“ zavrčel. Harry mu podal druhý klíč a s povzdechem vzal ten první, který nabídl. Podíval se na Aberfortha, Nigela, Trevora a Draca Malfoye na druhé straně živého plotu, kteří stavěli zmenšeninu řeckého chrámu ve středu zeleného trávníku. Byl by rád, kdyby mohl být s nimi, i kdyby to muselo znamenat snášet poslouchat Trevora a Nigela (Když kocour není doma, myši mají pré.), ale Sam prohlásil, že potřebuje Harryho pomoc s opravou kormidla a Harry se z toho nezvládl vymluvit. Nejsem technik, pomyslel si Harry nevrle. Znovu stočil svoje oči na Katie. Jak teď řekne svému otci o bystrozorském výcviku, když s ním vůbec nemluví?

Ačkoli, když se vrátil domů, měl na starosti jiný problém. Blonďatá žena ve středním věku stála u jeho kuchyňského okna, a jak se dívala do domu číslo čtyři, její čelist klesala. Harry jí poznal, byla to kamarádka tety Petúnie, s kterou probíraly celou ulici, Yvonne Martinová. Jeho srdce začalo rychle bít, přistoupil k ní a pomalu prohlásil: „Paní Martinová! Jak se máte?“ Nedíval se do okna, bál se toho, co by mohl vidět. Bohužel Yvonne Martinová neodtrhla oči od okna, když na něj promluvila.

„P-p-podívej, co Petúnie dělá!“ zašeptala.

Když se Harry donutil její příkaz uposlechnout, stočil svůj pohled do kuchyňského okna. Jeho teta stála uprostřed místnosti, usmívala se a jemně mávala rukama kolem sebe, zatímco talíře a skleničky lítaly kolem ní do skříněk, jejichž dveře se před nádobím samy otvíraly a zavíraly. Mop tancoval napříč místností po linoleu a židle i jídelní stůl před ním svižně uhýbaly a následně se zase vracely na své místo a hadr pilně čistil kuchyňskou desku. Harry si povzdechl. Jeho teta byla úplně mimo kontrolu. Silně mu připomínala, jak se snažil zadržet domácí skřítky v uklízení ten první Boxing den…

Se snahou o klidný hlas přistoupil ke starší ženě, „Co tím myslíte, paní Martinová?“ zeptal se a doufal, že svůj hlas udržel v klidu.

„Co myslím?“ nabral její hlas výšek. „Ten mop… nádobí… jen se podívej!“ vyplivla, oči se jí rozevřely. Harry se znovu podíval na tu samou podívanou, ale velmi, velmi pomalu.

„Ano, teta Petúnie uklízí kuchyň. Vytírá podlahu. Měl bych se ujistit, že dovnitř nepřinesu žádnou špínu, to by mi dala.“

„Ale… ale…“ začala s pochybnostmi o sobě. „Lítající nádobí! A ten stůl… a židle se sami pohybují…“

 Harry jí věnoval pohled s jedním povytaženým obočím, znovu se k němu otočila zády. Bože, pomyslel si. Aby upoutal pozornost její pozornost, položil starostlivě ruce kolem jejích ramen.

„Možná bude lepší, když si půjdete domů lehnout, paní Martinová. Byla jste v poslední době pod nějakým stresem?“

Odrhl jí od okna a dovedl na začátek její zahrady. „Já… já…“ lehce se třásla.

„Studený ručník na čelo a šálek čaje vám udělá dobře, budete jako rybička. Svatba vaší neteře se blíží, že? Teta Petúnie to říkala. Asi byste to nechtěla to propást?“

„Myslím, že ne…“ Harry spustil svoje ruce, podívala se zpátky. „Mohla bych přísahat…“

„Potřebujete jen trochu odpočinku,“ řekl Harry pevně, ale hlas udržel stále jemný a klidný. „Řeknu tetě Petúnii, že jste se stavila. Bude ji mrzet, že se s vámi nesetkala.“

Yvonne Martinová zmateně kroutila hlavou celou dobu, než opustila Zobí ulici. Harry v duchu napočítal do deseti, zajistil kuchyňské dveře a vtrhnul dovnitř. S výkřikem: „Finite Incantaten!“ natáhl ruku.

Talíře a sklenice na cestě do skříněk spadly na zem, mop pocákal mýdlovou vodou dveře od lednice, hadr zůstal nečinně ležet na zpola umyté desce a jeho teta se na něj nazlobeně zamračila. Což byla celkem otázka života a smrti, když se vezme v úvahu to, že byla nezkušenou a hodně naštvanou čarodějkou.

„Tohle nemůžeš dělat!“ křičel na ni. „Yvonne Martinová stála přímo tady a dívala se na to, co tady provádíš. Na co jsi myslela?“

Bojovně vystrčila bradu a založila si ruce, „Na rozdíl od tebe mi už bylo sedmnáct…“

„Ale necháváš mudly, aby viděli tvojí magii! Nezáleží na tom kolik ti je… to se nesmí! Navíc ani nevíš, co děláš. Nestudovala si žádnou teorii… ani nemáš hůlku. Prosím, prosím, přestaň používat magii alespoň do doby, než se na to paní Figgová podívá blíž…“

„Ale k čertu s tím. Bavím se, jako už dlouho ne a ty chceš, abych z toho udělala tajemství?“

„Ano!“ křičel na ni znovu. „Nebo… nebo si o tom aspoň něco přečti. Já… já ti můžu dát nějaké moje staré učebnice. Můžeš si k tomu sednout a snažit se pochopit, že magie je o rovnováze a jak tu rovnováhu můžeš získat…“

„Číst? Můžu tohle dělat a ty chceš, abych si sedla do rohu a četla si?“

„Ano,“ odpověděl jí pevně, „podívej, možná mi ještě nebylo sedmnáct, ale jsem primus v Bradavicích. Mám za sebou šest let studia magie, vyhrál jsem Turnaj tří kouzelníků, utkal jsem se s Lordem Voldemortem, přežil jsem smrtící kletbu a naučil jsem se překonat další dvě Nepromíjené. Když mi bylo dvanáct, zabil jsem Baziliška a také jsem letěl na hipogryfovi a to jsem nezmínil spoustu dalších věcí, o kterých s tebou ani mluvit nemůžu. Takže mohla bys alespoň pro jednou sakra uznat, že o něčem vím víc než ty?“ nabral jeho hlas na síle.

Zmlknula, ale dívala se na něj trochu s trucem, „Dobře,“ řekla nakonec s tónem hlasu, který má malé vzteklé dítě. „Dej mi ty knihy,“ pohledem zavadila o rozbité talíře, „Mohla bych jen…“

„Ne,“ přerušil ji. „Uklidím je. Nebo koupím nové. Jen… jen přestaň kouzlit!“

Přinesl jí učebnice zaklínadel z prvního a druhého ročníku do obývacího pokoje, kde seděla se založenýma rukama a sledovala televizi. Potom se vrátil do kuchyně a se vzdycháním tam uklidil ten nepořádek. Když se vrátil do svého pokoje, nechtěl nic víc, než se jen vyčerpaně zhroutit do postele, ale všiml si dopisu na jeho stole. Byl od Hermiony.

Drahý Harry,

našla jsem ji! Margaret Doughertyová  žije ve vesnici poblíž Appleby Magna, v Leicestershire. Mluvila jsem s ní po telefonu. Mimochodem říká si Maggie, ne Peggy. Předstírala jsem, že jsem reportér, který píše o její vesnici a o tom, proč tam lidé žijí, a jaký je život pro vesničany. Nemyslím, že by to prokoukla. Učí na škole sv. Johna Moora, v Appleby Magna. Oba její rodiče jsou také učitelé, ale v důchodu. Přestěhovali se tam v roce 1973 po tom, co jejich dcera Valerie zemřela na leukémii. Podle všeho potkali v londýnské nemocnici sv. Michala jednu rodinu z Appleby Magna – matka od nich měla taky rakovinu a byli na stejném oddělení – a ti se chtěli přestěhovat do Londýna, aby to měli blíž k nemocnici. Doughertyovi se zase chtěli z Londýna dostat, aby zapomněli na svojí ztrátu, takže se nastěhovali do Leicestershire a platili té druhé rodině nájem. Také oba učili u sv. Johna.

Doughertyovi se dlouho pokoušeli o adopci, ale většina agentur si myslela, že jsou příliš staří. Adoptovali Maggie v roce 1979 skrz agenturu, která se specializovala na umístění starších dětí namísto miminek, které většina lidí chce. Možná přijdeš na něco víc, když se s ní setkáš (možná budeme schopni najít Annie, když zjistíme víc o té agentuře). Její rodiče jsou na dovolené do konce měsíce, takže by to mohlo proběhnout lépe bez nich.

Zavolej mi, až to dočteš. Jsem tak nadšená!

S láskou

Hermiona

Sešel znovu dolů a potom, co zkontroloval tetu čtoucí Základní kouzla a zaklínadla pro první ročník, zavolal Hermioně. Byl rád, že strýček ještě není doma. Když to Hermiona zvedla, snažil se nerozesmát způsobu, jak na něj vychrlila nepřeberné množství informací za méně jak minutu.  Cítil se ale o trochu víc veselý.  Řekla vesměs ty samé věci, co napsala v dopise, akorát teď u toho opomněla dýchat. Harry trpělivě čekal, až na něj všechno vychrlí, v pauze mezi informacemi se ho zeptala: „Copak ty na to nic neřekneš, Harry?“

 „No, vypadala si spokojená s úlohou mluvit za nás oba,“ snažil se potlačit smích. „Mám jen jednu otázku – proč se s ní mám vidět já a ne ty?“

„Jsi taky Ronův nejlepší kamarád, takže proč ne?“ a pak s povzdechem dodala. „Bohužel, do té doby než o tom Minerva a moji rodiče neví, nemůžu jít. Co bych jim asi tak řekla? Čím bych se omluvila? Ani nevím, jestli by byl dobrý nápad říct Minervě, že by Maggie Doughertyová mohla být čarodějka.“

„No, jsem si jistý, že má tušení, že má nějaké neobvyklé schopnosti.“

„Ano, ale… s tím vším co se děje…“

 „Jasně,“ souhlasil a najednou mu nebylo do řeči. Jeffries evidentně zmizel hned potom, co Harryho poznal a potom, co ho jeho teta odhodila gestem ruky. Mudlovský tisk byl plný spekulací o podvodu (mnoho z těch samých reportérů před tím nadšeně psalo o „zázračném člověku“), který měl za cíl shrábnout, co nejvíce peněz a poslat je na bezpečný účet na Kajmanských ostrovech. Ministerstvo ho hledalo, Brumbálovi lidé taky. Najednou se zdálo, že největší novinka je příběh o zmizení Rodneyho Jeffriese.

Harry by chtěl vědět, zda si to ministerstvo „vzalo na starost“ nebo jestli ho doopravdy hledají. Taky by ho zajímalo, jestli s ním mají něco společného Smrtijedi či samotný Voldemort.

„Každopádně, nemůžu říct, že si zajedu výlet do Leicestershire, abych našla Ronovu dlouho ztracenou sestru, která si myslí, že je mudla, takže musím zůstat tady,“ zněla dost nevrle. Harry si pomyslel, že to je jedna z nevýhod, když tam s ní zůstala profesorka McGonagallová.

„No, a jak se za ní dostanu já?“

„Neboj, už na tom pracuji,“ řekla rychle, Harry si uvědomil, že tuhle odpověď měl očekávat. Očividně to měli říct Ronovi a Ginny a přemluvit Draca Malfoye, aby je všechny odvezl do Leicestershire pod záminkou, že jedou do Skotska oslavovat Harryho narozeniny na konci měsíce. „Znamená to, že ty na mých narozeninách nebudeš?“ zeptal se neschopný zakrýt bolest v hlase.

„Ne, to neznamená, Minerva už pro mě zařídila přenášedlo. To je taky důvod, proč nemůžu říct, že musím jet s vámi. Já už mám způsob, jak cestovat. Kdybych změnila její plány, musela bych jí to nějak vysvětlit. Každopádně hrozně žárlím na to, že vy čtyři si za ní pojedete a uvidíte jí a já s vámi nebudu!“

„Jsem si jistý, že ji jednou určitě uvidíš. Vždyť jsi to celé dokázala! Všichni Weasleyovi ti budou navždy vděční…“

„A co tvoje zásluha? Nikdy bych jí nebyla schopna najít, kdybys mi ty nedal jméno.“

Pocítil silnou touhu jí obejmout. Bylo to celé úžasné! Ron a Ginny se budou moci setkat s jejich starší sestrou.

Potom, co spolu domluvili, vytočil číslo paní Figgové. Když mu to zvedla, poprosil jí, zda by mu mohla zavolat Draca. Druhý kluk se podrážděně ozval.

„Co chceš?“

Než mu odpověděl, trochu zaváhal. „Potřebuji tvoji pomoc. Nebo lépe řečeno, Ginny potřebuje tvojí pomoc.“

„Ginny?“ zeptal se a jeho hlas zněl o trochu méně nepřátelsky.

„Ano. Zmínila… zmínila se ti někdy o tom, co se stalo v roce 1979? Během velikonočních prázdnin?“

„Harry, Ginny ještě v roce 1979 nebyla na světě a ani já ne. Proč by teda ten rok vůbec měla zmiňovat?“

Opět zaváhal, ale pak se pustil do vysvětlování o únosu sestry Ginny a o tom, jak jí s Hermionou našli.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikl a nebyl u toho schopný zadržet úžas, kterým oplýval. „Ginny bude…“ odmlčel se a pak rozhodně dodal, „bude ti velmi vděčná.“ Harry by mohl odpřisáhnout, že si Draco myslí, že to dělá jen proto, aby byl u Ginny ten hodný.

„Jo, a tobě bude taky velmi vděčná, když nás odvezeš příští týden do Leicestershire, abychom se s ní mohli setkat. Tedy potom, co nejdřív vyzvedneme Ginny a Rona v Devonu, samozřejmě. Stejně bychom nakonec do Skotska jeli, takže bychom vyrazili jen o pár dní dříve. Mohl bys v pondělí?“

„Zadrž, zadrž… ty chceš, abych dělal řidiče? Všechno mi to říkáš jen proto, že hledáš někoho, kdo tě odveze?“

„Eee… to byl Hermionin nápad…“ plácl.

„A tebe nenapadlo jí říct, že nemám vlastní auto? Nebo si myslíš, že Figgová mi dovolí utéct s tím jejím do Devonu nebo Leicestershire nebo rovnou do Skotska?“

Harry stáhl rty do úzké linky. „No, a ty by ses jí nemohl zeptat?“

„Nevím, jestli by to něčemu pomohlo. A co Katie?“

„Co je s ní?“

„Zjisti, jestli si nemůže půjčit auto svého taťky. Tak bys mohl mít svojí novou přítelkyni na své oslavě. A já bych jí mohl pomoct s řízením, tak by na to alespoň nebyla celou dobu sama. Bude to sakra dlouhý výlet jet ze Surrey do Devonu a pak do Leicestershire.“

Harry se zamyslel. Draco byl nějaký nadšený z nápadu, že by s nimi jela Katie. Chtěl snad, aby ho Ginny viděla s Katie jako pár?

„Můžu to zkusit. Nejhorší, co se může stát je, že Sam řekne ne, nebo se to nebude hodit Katie.“

„No, je zřejmé, že zrovna teď nejsi Samovým nejoblíbenějším člověkem, ale pořád to vypadá nadějněji než moje šance vymámit z Figgové auto na víc, jak týden,“ neřekl mu to, ale měl chuť ho obejmout, když si uvědomil, že Dracův postřeh ohledně paní Figgové je pravdivý.  Druhý den na obědě všechno řekl Katie, ale dal si pozor, aby to všechno vyznělo, jako že to byl Dracův nápad.


 „To bude hezké… dát si na chvíli pauzu a cestovat po krajině Skotska, samozřejmě se zastávkou v Leicestershire. A bude úžasné být nápomocná při tvých narozeninách,“ dodala trochu plaše. O víkendu se spolu neviděli, ale měli možnost si trochu promluvit po telefonu, když se ujistila, že nikde neposlouchá její taťka.

„No, kromě nás tam bude taky Ron, Ginny a Draco, ten mi řekl, že by se s tebou klidně vystřídal při řízení, má už řidičák. Jsi si jistá, že chceš jet?“

„Ano. Vůbec jsem netušila, že Weasleyovi…“

„Vsadím se, že tvůj taťka o tom něco ví,“ dostal náhle nápad. „Kdy skončil v Bradavicích?“

„V roce 1979.“

„Tedy dva roky před mými rodiči. A potom se stal hned bystrozorem?“ v odpověď mu přikývla. „Dobře, tak to pak byl asi jeden z mnoha lidí, kteří malou Weasleyovou hledali. Pak by mu tedy nemuselo vadit, kdybys s námi jela zjistit, zda je Maggie Doughertyová skutečně Peggy Weasleyová.“

„On možná, možná…“ uvažovala podívajíc se otcovým směrem. Sam ležel na sluníčku se sundaným tričkem, hodně z jeho tetování prosvítalo mezi tmavými chlupy na hrudi.

„Takže se ho zeptáš? Jsem si jistý, že kdybychom my měli auto, tak by ho mohl ráno vyzvedávat Aber…chtěl jsem říct Dick nebo Nigel.“

„Dobře, zeptám se ho dnes večer. A zítra ti dám vědět, jestli zavolám později, budeš vědět, že z toho udělal nějakou velkou věc.“

„Ale ona to je velká věc.“

„Já vím, jen nechci, aby cuknul, takže budu opatrná. Věci už se mezi námi vrací celkem do normálu.“

Harry souhlasil a sám se otočil Samovým směrem.

Všechno záleželo na něm.

 


Poslední komentáře
02.07.2012 22:13:52: Petúnia sa správa ako malá, ale chápem jej radosť. Možno jej Harry mohol pohroziť že keď si nebude d...
02.07.2012 18:20:56: Harry má vždy pravdu. smiley Len by ma zaujímalo, ako zabránia ministerstvu, aby to zistilo. Nemalo by...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace