Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

HP a ČDÚ - II.diel

14. Jak je důležité míti Draca Malfoye 3/4

Překlad: Elza
Beta: ansus


Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

aneb Poslední pokušení Harryho Pottera

 

Kapitola čtrnáctá

Jak je důležité míti Draca Malfoye

3/4

 

 Autobus vjel na banffskou silnici.

==== konec druhé části ====

 Označení ‚banffská silnice‘ bylo poněkud nadnesené: cesta se stáčela nejprve podél pobřeží asi deset mil k jihu, pak zamířila znovu k severu, prošla obcí MacDuff a konečně dosáhla k městečku Banff. V prvním soumraku si Harry všiml, že chodníky zejí prázdnotou, ač bylo ještě relativně časně. Útočník bude muset své máti věnovat dárek dodatečně.

Zastavili se v hospodě na jídlo – většina mužstva ‚povečeřela‘ pivo, Harrymu se nechtělo utrácet, tak si dal jen trochu hranolek a koly. Všichni si odběhli, a když chtěli znovu nasednout do autobusu, byli zastaveni dvojicí ze tmy se vynořivších postav v dlouhých pláštích. Velice povědomou dvojicí. Mužem a ženou.

Longbottomovi.

A sakra! Ti dva mají dar objevit se obzvláště tam, kde je rozhodně nepotřebujete. Krátce zauvažoval, jak by asi vypadala situace, kdy by je viděl rád, ale rychle došel k poznání směšnosti svého počínání. V hospodě si na cestu koupil další porci hranolek; když uviděl bystrozory, začal strachy drtit promaštěný papírový kornout. Nenápadně vykukoval zpoza zad rozložitého útočníka na Gemmu Longbottomovou rozmlouvající s Dirkem Menziesem.

„Co jste zač?“ zeptala se a kývla hlavou k mužstvu. Menziesovi odbojně ztvrdly rysy.

„Huntlyeský fotbalový klub. A kdo jste vy?“

Vytasila se s jakýmsi průkazem. „Inspektorka krim. pol. Longbottomová.“

Její manžel nabídl k nahlédnutí svou vlastní průkazku. „A vrchní policejní inspektor major Longbottom. Máme na vás pár otázek.“

Hmmm. Takže ona předstírá, že je komisařkou kriminální policie, a on, že je dokonce vrchním policejním inspektorem. To už je sakra vysoký post, usoudil Harry a pomyslel si, že to od nich není zrovna nejchytřejší. Jistě by nebylo těžké ověřit si u místního policejního sboru jména všech vrchních policejních komisařů ve Skotsku. Leč vzhledem k tomu, jak zaraženě Menzies působil, to nevypadalo, že by si hodlal ověřovat, zda má před sebou pravé příslušníky policie či podvodníky. Průkazky byly nabídnuty nanejvýš samozřejmým způsobem a Menzies jim nevěnoval sebemenší pozornost. Longbottomovi vypadali, jako by obdobných situací měli za sebou již stovky a už je to trochu nudilo.

„Hledáme mladíka, který byl držen v nápravném zařízení pro mladistvé,“ řekla Nevillova matka a nabídla fotografii. Harry zadržel dech, ale Menzies jen pokrčil rameny a obrázek jí vrátil. „Vzdor zvýšené ostraze,“ navázala, „se mu podařilo uprchnout. Je nanejvýš nebezpečný – zavraždil svou vlastní matku, která s námi kdysi pracovala.“

Menzies vytřeštil oči a němě na ni zíral. „Jeho matka byla policajtka a on ji zabil?!“

Gemma Longbottomová přikývla. „Jmenuje se Harry Potter. Výška 185 cm, váha 83 kg, krátce střižené černé vlasy, hladce oholen, nosí brýle.“

Harry si rychle sundal brýle a zastrčil si je do kapsy u bundy.

„Potter? Podívejte, my jsme tady všichni z našeho klubu. Jo, vlastně tu máme jednoho maníka s sebou navíc... ale to je kedík mýho švagra. Ze Surrey. Vezem‘ ho za příbuznýma do Huntly. A ten má vlasy až po lopatky a táááákovýhle fousy...“ ukazoval přičinlivě.

 Frank Longbottom zavrtěl hlavou. „Tak ten to nebude. Promiňte, že jsme vás obtěžovali,“ pronesl, otočil se  a v doprovodu své ženy vyrazili k lidem, kteří právě vyšli z další hospody v ulici.

Harry se rychle nacpal do busu, snažil se nevypadat moc nervózně a tiše se modlil, aby Longbottomovi zůstali na druhé straně ulice, kde se právě vybavovali s jakousi mladou ženou. Autobus se hrkotavě rozjel, Harry si znovu nasadil brýle a díval se, jak se Longbottomovi zmenšují a zmenšují, až zmizeli z dohledu.

No, tak to už máme jednoho smrtijeda a dva bystrozory. Rozhodnutí jet s fotbalisty bylo jednoznačně správné. Odbočili na A97 a mířili tmou k jihojihozápadu. Harry si povzdechl, opřel se do sedadla a zavřel oči. Jak já to zvládnu?, zamyslel se.

V hlavě si sestavil hlavní body plánu, co je třeba udělat.

- Zaprvé: dostat se do jeskyně.

- Zadruhé: přesvědčit Draca, aby pod mým vedením psal do deníku a podsouval přitom Raddleově vzpomínce mylné informace.

- Zatřetí: zaskočit do Doveru vyzvednout Voldemortovu hůlku.

- Začtvrté: stavit se v Godrikově Dole ve Walesu.

- Zapáté: zajistit, aby Draco ve psaní do deníku nepolevil, dokud nebude Tom Raddle dostatečně silný, aby vystoupil ze stránek.

- Zašesté: přesvědčit Raddlea, aby se mnou seslal Tempus Bonae Voluntatis.

- Zasedmé: přesvědčit sám sebe, abych prvního září neměnil časové linie.

Jo, a udělat něco proto, aby je neměnil ani Voldemort. Na tuto drobnost téměř zapomněl. Předtím tam samozřejmě Voldemort jen stál a díval se, jak Harry sesílá Imperius na vlastní matku, protože Harry dělal přesně to, co Voldemort chtěl. Teď... teď ho bude muset Harry nějak donutit, aby se také nevměšoval. A ještě... bude muset držet všechny z dohledu Voldemortova původního já, protože jakýkoli byť chvilkový pohled na kohokoli, kdo do minulosti nepatří, by mohl změnit původní průběh večera, kdy byli zavražděni oba Harryho rodiče.

Ten výčet sedmi bodů ho deptal. Vyhlídky na případný úspěch byly velice chmurné. Jak by to mohl kdy dokázat? Má ani ne sto liber a měl by v podstatě objet celé ostrovní království. Čas od času by samozřejmě mohl popolétnout. A v podobě grifina by asi mohl i nést Draca, a ani by ho to o mnoho nezpomalilo. Ale nebylo by od věci znát pár lidí v mudlovském světě, kteří by mu mohli pomoci...

V tu chvíli ho to trklo: mudlorození! Věděl, kde hledat Ruth, Hermionu, Alici, Maggie... Deanův londýnský domov sice neobjevil, ale Hermiona i Maggie v Londýně bydlí, není pravděpodobné, že by potřeboval ještě třetího. Justin byl na Etonu, ale tam se jistě přes bezpečnostní opatření nedostane, když tam studují i princové. Ke všemu měl takové tušení, že by se na něho Justin vybodl, vzhledem k té záležitosti s Liamem.

Fajn. Obrátí se na Ruth, Alici a...

A doprčic. Mudlorození budou také vědět o jeho útěku! Všichni si budou myslet, že je vrah. Polkl. Hermiona si o mně myslí, že jsem vrah. Budu je muset přesvědčit, že ten proces byla fraška. Budu mít s sebou Draca, s ním už se také setkali – snad bude nejlépe, pokud jim situaci osvětlí nejprve on sám, aby nezpanikařili, až mě uvidí...

Tím bylo dané, že musí Draca umluvit, aby cestu podnikl s ním. Pokusil se představit si ho, jak cestuje mezi mudly, schovává se a plíží se... Jeho brblání nebude brát konce. Harry si znovu povzdechl, zavrtěl se na sedačce v autobuse uhánějícím tmou a bytostně si přál, aby to mohl být jeho starý známý Ron, kdo ho bude doprovázet. Ron z jeho původního života. I když přistání stálo za starou bačkoru, stejně to bylo fajn letět s ním do školy Fordem Anglia, tehdá ve druháku. Onen Ron mu neuvěřitelně chyběl... Současnému Ronovi neměl za zlé, co říkal o Harryho procesu. A nechtěl si raději ani domýšlet, co Ron cítí, když Ginny doopravdy zemřela... Pak se přistihl, že myšlenky na ni  neumí z hlavy jen tak vystrnadit. Snažil si vybavit každičkou chvilku, již kdy strávili společně, i doby, kdy ji pronásledoval a ona ho opakovaně urážela. Vybavily se mu její paže - jak ho objala, když se mu omlouvala za sázku, jak si v potemnělé ošetřovně sundávala košilku...

„Aberchirder! Zastávka! Čůráme a berem naftu!“ křikl řidič. Hráči se sténáním vstávali, protahovali se a masírovali si ztuhlé svaly. Řidič už vystoupil a rozebíral s mužským v  zamaštěných montérkách otázku správného paliva pro autobus. Harry se vmísil do fronty unavených fotbalistů před záchody, z okolní tmy mu běhal mráz po zádech; snažil se netěkat očima po mohutných podpěrných sloupech čerpací stanice, za něž by se lehce schoval dospělý muž. Harry si připadal vyplašený jako zajíc.

V Aberchirderu to vypadalo, že je nikdo nesleduje – jenže zas na druhou stranu se tam stavili jen krátce. Harry si dobře zapamatoval seznam sídel při pobřeží, které si mají na něho dávat pozor. Možná, že ho ve vnitrozemí ještě hledat nezačali. Nejprve zvažoval možnost vyrazit s Dracem k moři a najít si práci na rybářské lodi, pak ale usoudil, že pokud by je tam pronásledovatelé dostihli, neměli by šanci uniknout. Ne, pokud by se nezměnil v grifina a neuletěl, jenže tím by se prozradil jako zvěromág. A také si nebyl zrovna jistý, že by dokázal letět tak rychle, aby unikl kouzelníkům schopným se přemisťovat.

 Po výjezdu z Aberchirderu se poddal spánku, takže mu to přišlo jako pouhá vteřina, než mu někdo začal cloumat ramenem se slovem: „Huntly.“ Zatřepal víčky a rozhlédl se. Bus stál na kraji rozlehlého náměstí obklopeného důstojnými budovami z šedého kamene. Harry zatřepal hlavou, aby si ji pročistil.

„Sem ‘si chtěl, né?“

Harry ospale přitakal, vyštrachal se na nohy a mocně zívl. Zastavil se na chodníku a pozoroval, jak se mužstvo rozchází – někteří hráči odcházeli pěšky, jiní mířili k zaparkovaných automobilům. Menzies čekal u autobusu, dokud ho neopustil poslední pasažér, pak zaplatil řidiči. Autobus odhrčel; trenér si všiml opuštěného Harryho stojícího bezradně na chodníku a zamračil se.

„Viš, kam máš jít?“

Harry se objal pažemi, aby mu nebylo tak chladno; teplota musela klesnout pod bod mrazu. „Oni totiž moji příbuzní nežijí přímo v Huntly. To je jen nejbližší město. Jsou v té vesnici u lesa, směrem na Rhynie, poblíž Clashe. Znáte to tam?“ Lovil v paměti detaily Ronovy výpovědi.

„No, ne tak docela. Gartly je u lesa...“

„Gartly!“ vyjekl Harry. „Jasněže Gartly! Jak mi to mohlo vypadnout? Žijí v Gartly.“ Doufal, že to Menziesovi nebude podezřelé. „Jenže... nevím, jak se dostat do Gartly.“

Harry pozorně sledoval Menziesův výklad o tom, kde kam odbočit, až se muž sám zarazil, uvědomiv si, že Harry nemá vlastní vozidlo.

„Jezusmarjá, sedej, jedem‘. Tě tam hodim.“

Harry vděčně vlezl do auta. Nebylo mu nejlépe, asi za to mohly ty hranolky, vždyť nic jiného nejedl. Ti měnili olej ve fritéze naposledy před pěti lety, usoudil, než ho oblil pot. Tehdy si totiž uvědomil, že jeho nevolnost nevychází ze žaludku, ale z levého předloktí, v němž mu začalo nezřetelně pulzovat. Až se mu dech zadrhl v hrdle, když mu došlo, co to znamená. Voldemort svolává všechny smrtijedy.

Ještě ho nenašli – nastal čas nasadit do hledání každou dostupnou sílu. Harrymu před očima vyvstala vzpomínka na Karkarova sraženého k zemi a přesunutého na plochý kámen...

Menzies řídil a Harry se třásl čím dál tím víc. Bolest nabírala na síle, začala být ostrou i palčivě pulzující zároveň, až si Harry s výkřikem stiskl předloktí; na čele se mu perlil pot.

Menzies se vyděsil a v úleku trhl volantem doprava. Harry vyplašeně vzhlédl přímo do reflektorů velkého bílého náklaďáku, který se na ně řítil. Menzies urychleně vrátil auto na levou stranu vozovky a náklaďák je minul, úpění pneumatik bylo doprovázeno ryčením klaksonu, na který řidič většího vozidla v hněvivé hrůze narazil. Musel si chudák myslet, že nás zabije, pomyslel si Harry. Ještě stále dýchal mělce, jednak vinou bolesti v předloktí a nově i děsem ze zažehnané kolize. Menzies se na něho podíval se svraštělým obočím.

„Co se to dělo?“ vyjekl, v hlase směs zájmu a rozčilení.

„Už... už jsem v pořádku. Omlouvám se. Pře...překvapilo mě to. Mívám záchvaty bolesti. V ruce.“

„Záchvaty? Něco jako... epilepsii? Proto neřídíš?“

„No, ne tak docela. Ale něco na ten způsob. Vlastně... jo, celkem to odpovídá.“

„Myslel jsem, že lidé se při epileptických záchvatech válejí na zemi s pěnou u pusy.“

„Záchvatů je mnoho druhů,“ odtušil Harry, který kdysi na podobné téma slyšel rozjímat tetičku Petúnii. Uštěpačně pomlouvala sousedku, která prohlašovala, že jejich dcera nemá epilepsii – že se to označení už nepoužívá. Že prý má ‚disociativní poruchu‘. Tetička Petúnie mnoho pochopení neprojevovala; nevybíravě naznačovala, že by se dotyčná dívka neměla přibližovat k Dudleymu, aby od ní něco nechytil.

„Dneska se tomu už ani neříká epilepsie,“ navázal, „ale disociativní porucha.“

Menzies zavrčel a raději věnoval pozornost vozovce – zjevně mu bylo u nohy, jak se tomu říká, hlavně když ho to nestrhne znovu před náklaďák. Harry odolal nutkání vyhrnout rukáv a prohlédnout si znamení; nechtěl, aby je Menzies uviděl. Kampak je asi Voldemort svolává? Znovu do Doveru? Nebo někam do Skotska? Když to tu kvůli němu prohledávají... Možná se scházejí tady někde poblíž.

Znovu se ho začala zmocňovat panika – pokoušel se uklidnit dech, svíral si ruku a očima hypnotizoval malý pás asfaltu osvícený světly Menziesova automobilu. Vidět jen asi deset yardů vpřed bylo poměrně matoucí. Po delší době zajeli k malému stavení, nad jehož dveřmi si Harry přečetl nápis „Na Ráně“. Dobré jméno pro hostinec, usoudil. Zastavili na nevelkém parkovišti vedle budovy.

Harryho dech se už uklidnil, ani se mu nechtělo věřit, čím vším si za poslední den prošel. Doletěl z Azkabanu do Freaseburghu, spustil alarm v muzeu, přivydělal si jako nosič golfových holí, přičemž pomohl k výhře svému náhodnému zaměstnavateli, nenápadně se vyhýbal srovnání s popisem uprchlého Harryho Pottera, na fotbalovém stadionu zahlédl Rogera Daviese a potkal Longbottomovy před hospodou v Banff.

Znamení zla se mu propalovalo do kůže obdobou palčivostí, jako když si ho Voldemort cejchoval. Únava se zažírala až do kostí, ale odpočinek si ještě dovolit nemohl. Nejprve se musí dostat do jeskyně...

Vděčně se otočil k Menziesovi: „Ani nevím, jak vám poděkovat. Teď to už půjde hladce. Píšou tu, že pronajímají pokoje, tak tu zůstanu do rána a zítra začnu hledat své příbuzné. Hrozně moc jste mi pomohl.“ Potřásl muži rukou a dostalo se mu souhlasného přikývnutí. Harry si všiml, že Menzies hned neodjel, zůstal na štěrkovém parkovišti, jako kdyby na něco čekal. Pozvedl hlavu a rádoby nevšímavě kráčel k hospodě, ruce v kapsách. Taky dobře, usoudil. Vejdu dovnitř, pak se prosmyknu ven a hurá do lesa... Škoda, že tu nejspíš nevedou máslový ležák.

Jakmile vešel do hospody, zjistil, že už je zas až po krk v bryndě.

 http://okultnihad.webgarden.cz/image/17274434

 

 

 

 

 

 

 

 


 

http://www.breederretriever.com/photopost/data/520/medium/mastiff1.jpg

Na konci baru seděl Albus Brumbál v podobě Davyho Bělouška (Whitea), na sobě měl obnošené letité mudlovské odění a naslouchal pozorně mladíkovi, který mu zapáleně vykládal o výhodných investicích. Pod nohama se mu rozvaloval dobře stavěný hnědý anglický mastif, hlavu složenou na packách, oči přivřené spánkem. Harry se otočil na patě, doufal, že ho Brumbál neviděl, a vystřelil ven. Užuž si připravoval výmluvu pro Menziese, ale naštěstí nebyla potřeba, trenérovo auto už mířilo po silnici zpět k Huntly. Harry si oddechl. Obešel hospodu a uviděl, že zadním traktem prakticky přiléhá k lesu.

 Vstoupil do něho, popošel ještě asi deset yardů, přeměnil se v grifina a dál kráčel plavným krokem lva. Když dosáhl nejbližší mýtiny, odvážil se konečně roztáhnout křídla a vzlétnout; v sevřené spirále nabíral výšku, až konečně nechal pod sebou vršky stromů a mohl letět přímo k –

Bradavickému hradu.

Viděl ho před sebou v dálce stejně jako tehdy, když proběhl lesem a objevil se v mudlovské vesnici na druhé straně hvozdu – pravděpodobně v Gartly, jak mu nyní došlo. Hrad zářil známou vlídnou pohostinností. Domov. Harry netušil, jestli jsou grifini běžně schopni ronit slzy, ale cítil, že jemu se po lících koulejí, když se blížil k těm osvětleným baštám, věžičkám, oknům...

Jenže když přilétl blíže, málem se přeměnil rovnou ve vzduchu náhlým zděšením. Vteřinu dokonce padal, než byl znovu schopen mávnout křídly. Rychle mu došlo, že nemá letět k hradu, ale bokem ke svahům kopců za ním. Přistál u jeskyně, změnil se zpět do lidské podoby a v hrůze shlížel na hrad pod sebou.

Mozkomoři. Byli všude. V mihotavém světle loučí připevněných na kamenných zdech bylo možno rozeznat jejich stíny obklopující hrad. V pevné linii hlídkovali u lesa. Jejich obrysy se strašidelně rýsovaly i za rozzářenými okny. Takže byli i uvnitř hradu – k tomu by za Brumbálova ředitelování nikdy nemohlo dojít. Říkal, že dle jeho názoru je McGonagallová úřednicky velmi zdatná, ale jestli se s ní shodl i na tomhle... Tolik Harryho nenávidí? Vždyť ani v dobách, kdy si myslel, že Sirius je tím, kdo vyzradil Harryho rodiče a že nese zodpovědnost za smrt mudlů ve zničené ulici, ani tehdy nezašel tak daleko.

Harry se protáhl nízkým vstupem do jeskyně, protápal na její delší konec a hledal rukama nenápadnou hromádku kamení, pod niž pohřbil vlastní hůlku. Neklidně kameny odhrabal, prsty se mu konečně sevřely okolo známého ohlazeného dřeva jeho vlastní hůlky, téměř se v té chvíli rozbrečel. Hned se svět nezdál tak hrozivý. Jen ať si mozkomorové přijdou, teď už dokáže vyvolat patrona...

Opřel se zády o stěnu jeskyně, netroufal si rozsvítit, aby někdo náhodou nezahlédl slabou záři vycházející z ústí. Už zbývalo jen čekat na Dracův příchod. Zítra. Nebude mít vyučování. Měla by být neděle. Draco, prosím, Draco, udělej, oč jsem tě žádal...

Jenže co mozkomorové? Když jim kdysi potřeboval proklouznout, použil tajnou chodbu do Medového ráje v Prasinkách, protože ta stvoření temnoty byla schopná vycítit i osobu ukrytou pod neviditelným pláštěm. Harry doufal, že si je toho Draco vědom a že použije mapu, aby našel nejbezpečnější cestu do Prasinek, ze kterých teprve dojde do jeskyně. Kopce už byly mimo pozemky školy, takže mezi vesnicí a jeskyní by na mozkomory narazit neměl.

Harry schoval hůlku do kapsy, změnil se v grifina, stočil se do klubíčka a vzpomínal, jak proklouzl kolem Daviese, Longbottomových i Brumbála – a pak už celou mysl upnul jen k jediné myšlence...

Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco...

* * * * *

==== konec třetí části ====

Poslední komentáře
03.03.2011 11:22:54: Ouvej, tak toto bolo počteníčko. Skoro som nedýchala. Páni. Ten Brumbál tam bol naschvál alebo to bo...
22.02.2011 12:20:28: Jimmi - díky. Co on, ten alespoň neví o světě... (a dřív než za týden ho ani budit neplánují; pak se...
22.02.2011 11:12:38: Elza, myslím na teba, nech to dobre dopadne. Drž sa. A hlavne ten tvoj kamarát. Lany, ako sme na to...
21.02.2011 17:06:21: ach jaj, dramatické cestovanie a White v krčme..ale dementory? fu fúú to je dosť..hádam príde Draco ...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace