Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 17 - 21

17. Hůlka, poslední část

Preklad: Elza
Beta-read: ansus

Harry začal zrychleně dýchat. Dotkl se svou hůlkou Voldemortovy, v myšlenkách se upjal k noci, kdy byli jeho rodiče zabiti, a jen doufal, že Raddle myslí na totéž. Přesné datum mu zapsal do deníku. Což mu připomnělo, že by měl vzít deník s sebou; shrábl ho ze stolu, přitiskl si ho k hrudi a společně s Raddlem pronesl zaklínadlo. Stanem se rozlehly dva mladistvé hlasy:

„Tempus bonae voluntatis.“

 

=== konec 4. části ===

 

Vířící temnota. Svistot větru v uších. Matoucí hukot. A pak–

Ticho.

Násilně stiskl víčka a znovu je otevřel. V mlází byla tma tmoucí, půlměsíc teprve začínal stoupat na oblohu, zatím nebyl tak vysoko, aby se jeho svit dokázal prodrat skrze povětšinou bezlisté koruny stromů a ozářil zemi pokrytou vrstvou spadaného listí. Harry, který se neodvažoval téměř ani dýchat, se opatrně rozhlédl. Neviděl ani Draca ani stan. Podařilo se jim to? Vrátili se v čase? Byl skutečně předvečer svátku Všech svatých roku 1981?

Nasucho polkl. Pokud se jim nepodařilo vrátit se do správného večera, promarnil poslední šanci opravit zmatek v čase. A pokud je vše, jak má být... musí se co nejrychleji zbavit Raddlea.

Podíval se na svého společníka, jehož temné oči ve snaze zhodnotit situaci prohledávaly mýtinku na níž stáli.

„Malfoy je pryč,“ poznamenal, „i stan. Řekl bych, že se nám zadařilo.“

Harry přitakal. „Vypadá to tak.“ Jak na to? přemýšlel. Raddle vypadal velice skutečně, zcela hmotně. Byl natolik při životě, že se dokázal podílet na neobvykle obtížném kouzle. Takže musí být skutečný, pomyslel si Harry. Jenže pak sklonil pohled ke knížečce, kterou si tiskl k hrudi... ne, nenískutečný. Ne doopravdy. Je jen vzpomínkou více než padesát let ukrytou v deníku. Pokud ho prokleje smrtící kletbou, nebude to nikomu vadit, jelikož nezabije skutečnou žijící osobu.

Jenže... Harry měl smrtící kletbu nerad, nenáviděl už jen pomyšlení, že by ji měl seslat. A co kdyby... co kdyby ho jen omráčil? Tím by ho přeci odstranil z cesty po dobu nutnou k přesvědčení svého druhého já, aby nesesílalo Imperius na svou matku. Jo, to by šlo.

„Víš, kam se máme vydat?“ zeptal se Raddle nečekaně, poté se usmál. „Koneckonců, máme tu jednu matku na zabití.“

Harrymu se sevřel žaludek. Raddle to řekl tak... ležérně... až Harryho zamrazilo. Ihned mu na mysli vytanula vzpomínka na kluka, který neváhal vypustit baziliška do hradu plného dětí a zabít ubohou Uršulu. Bylo mu šestnáct a už byl bezcitným vrahem. Harry se zachvěl.

„Nejsem si tak úplně jistý.“ Vlastně ani nelhal. Předstíral, že se rozhlíží, ale bez ustání koutkem oka pozoroval Raddlea, který soustředěně mžoural do tmy. Harry stále pomalu točil hlavou zleva doprava a zprava doleva, přičemž se pokoušel nespustit Raddlea ze zřetele. Nenápadně si vytáhl hůlku z kapsy.

„Myslím, že tudy,“ ukázal Raddle. „Řekl bych, že se tam někde mezi stromy svítí...“

Otočil se k Harrymu, ale zjistil, že se dívá na špičku jeho hůlky. O zlomek vteřiny později Harry vykřikl: „Mdloby na tebe!“ a z hůlky mu vytryskl proud světla. Raddle by se byl na místě složil, kdyby s poslední hláskou zaklínadla Harryho hůlka neodskočila doleva a paprsek kouzla se bezmocně nerozprskl o kmen stromu.

Raddle jen zamrkal, pak také švihl hůlkou. Co se to sakra děje? vyjevil se Harry. Odhodil deník na zem a sbalil levačku do pěsti. Začali kolem sebe kroužit, měříce se nedůvěřivými pohledy plnými zášti.

„Neztrácíš čas, co Pottere?! Leccos jsem si domyslel z Malfoyových informací – bylo mi jasné, že vy dva ke mně nejste úplně upřímní, ale možná by ses mohl obtěžovat mi říct, proč jsme tudoopravdy.“

„To je moje věc.“

„Vážně? Mám dojem, žes mě do toho už také docela namočil. Takže ve skutečnosti nechceš, aby tvá matka zemřela?“

„Chci, aby zemřela. Jinak bychom se sem nedostali, kouzlo by nefungovalo.“

Raddle se zamračil. „Tak jak to je?“

„Jsem tu, abych zabránil někomu jinému pohrát si s časovými liniemi. A kromě toho se mi nechce tě nechat  jen tak bloumat po světě a dělat nepořádek.“

„Měl jsem dojem, že jsi byl mým věrným služebníkem, vždyť jsi mi přinesl mou hůlku. A máš znamení.“

„Hůlku jsem ukradl. A znamení má spousta lidí, co ti ve skutečnosti neslouží. Nikdy jsi neslyšel o špionech?“

Raddle se zastavil a Harry jeho pohyb kopíroval. „Tedy ve skutečnosti je to tvá matka, kdo je mým věrným, a proto ji chceš zabít?“

„Ne.“

Raddle vypadal stále frustrovaněji. „Tak sakra proč to celé?“

Harryho už hovor unavoval. Rychle vztáhl hůlku a vykřikl: „Expelliarmus!“

Jenže stejně jako předtím se hůlka v posledním zlomku vteřiny sama pohnula a záblesk kouzla minul cíl. Raddle pozoroval okolo letící paprsek se samolibým výrazem na tváři.

„Nemáš zrovna jistou mušku.“

„Náhodou, já mířím perfektně!“ bránil se Harry frustrovaně. „Jenže ta hůlka se pokaždé sama odchýlí...“

Raddle vypadal tou informací zcela fascinovaný. „Vážně?“ Harry na něm úplně viděl, jak mu to v hlavě šrotuje, po chvilce se bujaře rozesmál a vypadal, jako by měl druhé Vánoce.

„Báječné!“ halekal. „Já jsem tak chytrý, přesně, jak jsi říkal...“

„O čem to meleš?“ dožadoval se Harry, v pěsti tiskl svou podezřele neužitečnou hůlku. Jak se z toho dostane, když ji nemůže použít?!?

Raddle se zubil od ucha k uchu. „Malfoy mi řekl o kouzlu poslušnosti. Věděl jsem, o čem mluví, protože jsem ho kdysi objevil v jednom zaprášeném svazku ve školní knihovně v oddělení s omezeným přístupem."

„A to znamená...?“

„Co to znamená? Vím, že jsem to byl , kdo tě svázal kouzlem poslušnosti, když jsi byl batole. Hned poté, co jsem ušetřil život tvé matky. Malfoy mi o tom vyprávěl. Jistěže jsem za to musel zaplatit ztrátou části svých sil, stejně jako za uvalení téhož kouzla později na Malfoye. Jenže vzato kolem a kolem, ta investice se rozhodně vyplatila.“

Harry polkl. „Ale... vždyťs to nebyl ty, kdo proklel mne a Draca. Bylo to tvé starší já, takže...“

Raddle byl očividně na koni. „Pchá! Pořád jsi to nepochopil. Hlupáku! Já jsem táž osoba. Máme tutéž identitu. Jsme jedno tělo a jedna krev. Myslíme tímtéž způsobem. Jsme jeden a tentýž.“ Znovu se rozesmál. „Báječné! Jsi mi zavázaný kouzlem poslušnosti, musíš mi sloužit, a já se kvůli tomu nemusel vzdát ani unce své síly!“ Jeho chechtot Harryho mrazil až do morku kostí.

Ne, myslel si, ne, ne, ne, ne, ne... Bude muset udělat vše, co mu Raddle přímo přikáže. Cokoliv přikáže! Pokud se vzepře přímému rozkazu, zemře. Jestliže dostane přímý rozkaz, bude s ním muset souhlasit a pak se snažit udělat jen to, co se mu nebude příčit, bude-li to možné... Musí se za každou cenu vyvarovat nutnosti dostávat rozkazy. Musí se znovu pokusit zbavit se Raddlea. Nemůže připustit, aby mu bylo nakázáno udělat něco hnusného, něco takového, čím pověřoval Voldemort svého dědice...

Potlačil svou nechuť, soustředil se na všechny nenávistné pocity, které ze sebe dokázal vydolovat, a přenesl je do své hůlky. Svraštil čelo námahou, znovu namířil na Raddlea a vykřikl: „Avada Kedavra!“

Ruka se mu třásla, ještě nikdy nevložil do žádné kletby tolik síly. Jenže podobně jako v předchozích případech, kdy se snažil Raddlea omráčit a odzbrojit, hůlka mu v poslední chvíli sklouzla stranou. Proud zeleného světla zasáhl strom o nějakých šest metrů bokem, kmen okamžitě zčernal, poslední listy opadaly z větví a Harry by přísahal, že zaslechl táhlý výdech, jak strom umíral. Zoufale střelil očima po Raddleovi, který se ani nepokusil uhnout, ani sebou netrhl, jen stál s jednou nohou nakročenou a rukama složenýma na hrudi, ve tváři pobavený výraz, dokonce se mu koutky úst lehce stočily vzhůru, když pozoroval Harryho snahu.

„Můžeš to klidně zkoušet celou noc, pokud se ti chce,“ podotkl jízlivě. „Můžu se tvářit, že mě z tebe bolí zuby, jestli ti to udělá radost.“

Harry zrychleně dýchal a stále pevně svíral hůlku. „To je tím kouzlem poslušnosti, že jo?!“

Raddle se zaklonil a zařičel smíchy. „Ojojoj! Konečně jsme na to kápli! Samozřejmě, že za to může kouzlo poslušnosti, trumbero! Nemůžeš na mne seslat žádné kouzlo, které by mi mohlo ublížit. Když ses mě pokoušel odzbrojit, stál jsem před rozložitým stromem, o něhož bych se mohl ošklivě zranit, kdyby kouzlo fungovalo. Nemůžeš mi ublížit, Pottere. Já jsem pán a ty jsi sluha. A to nezměníš, i kdyby ses na hlavu stavěl.“

Lucius Malfoy se snažil Harrymu říct víc o kouzle poslušnosti, ale Harry ho nenechal... asi jim chtěl říci, že Harry ani Draco nemohou ublížit Voldemortovi... tedy v tomto případě ani Tomu Raddleovi.

Harry se cítil, jako by se nad ním zavírala hladina. A to nezměníš. Jeho matka to určitě nevěděla, jinak by mu to řekla. Přitom to bylo jen logické. K čemu by bylo kouzlo poslušnosti, kdyby současně nechránilo toho, kdo ho seslal, před jeho obětí? Vždyť by si přímo říkal o zabití.

„No, také na mne nemůžeš seslat Imperius. A mučení je samozřejmě také mimo hru. Tak proč se prostě ke mně pěkně v klidu nepřidáš, abychom se šli postarat o zabití tvé matky? Pak se teprve rozhodnu, k čemu mi budeš dobrý. Mám chuť si tahle osmdesátá léta dvacátého století pořádně užít...“

Raddle se odvrátil a vyrazil za vzdáleným světlem mezi stromy. Když neslyšel, že by ho Harry spadaným listím následoval, otočil se k němu: „Kde to vázne, Pottere? Á, ano, jistě, zapomněl jsem – musím ti dát přímý rozkaz. Tedy ti nakazuji následovat mne. Hned.“

Harry se zhluboka nadechl. Pokud odmítne, zemře. Když bude souhlasit, bude muset Raddlea následovat, kamkoliv půjde. V pořádku, pomyslel si. Na procházce mezi stromy přeci není nic špatného. „Fajn,“ odtušil kysele. „Už jdu.“

„Výtečně!“ zazubil se Raddle. Rozešel se znovu k okraji houštiny, Harry udělal krok tímtéž směrem, ale uklouzl po čemsi, co leželo na listím posypané zemi, ztratil rovnováhu a padl rovnou na zadek. Jauvajs. Raddle se po něm znechuceně podíval. „Pitomec,“ zamumlal si pro sebe, zatímco se Harry neohrabaně sbíral ze země, pak se obrátil znovu čelem k nevelkému domku. Harry byl už téměř znovu na nohou, když mu pohled padl na deník, po němž uklouzl...

V hlavě se mu rozsvítilo.

Pohlédl na Raddleova mizející záda a cítil nutkání ho neprodleně následovat. Je to jen kouzlo, napomenul se. Zvedl deník, postavil se a popoběhl, aby byl Raddleovi blíž. Když se k němu přiblížil asi na tři metry, mrsknul deníkem na zem na místo, kde nebyly žádné napadané listy. Žuchl a vlhce to zavonělo. Raddle se otočil po zvuku, ale dokud Harry nedokončil formuli, nedošlo mu, co se chystá. Tentokrát hůlka stranou nesklouzla, zůstala pevně zamířená na cíl.

„Incendio!“ vykřikl Harry ke knížečce, která okamžitě vzplála jasným plamenem. Nezaklínám Raddlea, pomyslel si samolibě, proklínám knihu.

„Neeeee!“ vyjekl Raddle, skočil po hořícím deníku, ale už nebyl zcela hmotný, když se o to pokusil. Harry jen zamrkal – v jednu chvíli měl před očima nejasnou, duchovi podobnou postavu Toma Raddlea a v druhou chvíli byl sám. Poslední výkřik zanikl v nočním vzduchu, Voldemortova hůlka dopadla na zem.

Harry se udýchaně posadil, chtělo se mu brečet samou úlevou. Pozoroval dohasínající knížku, jež se nezadržitelně měnila v hromádku popele. Poslední oranžové zaplápolání a bylo po deníku T. R. Raddlea.

Vzhlédl. Nyní si také všiml vzdáleného světla mihotajícího se mezi kmeny. I když byl stále ještě nadšený svým prvním vítězstvím, pro dnešní večer ještě neměl hotovo. Jen doufal, že nikdo neslyšel Raddleův výkřik, když kniha vzplála a bylo zlomeno spojení mezi ní a ním.

Kradl se mezi stromy, dokud neměl dobrý výhled na boční stěnu stavení. Viděl tam stát dvě postavy – sebe sama a Voldemorta. Jeho druhé já výralo do vysokého okna vedle komínového tělesa a Harry věděl, že se tam on sám právě dívá na otce usazeného v křesle, s nohama pohodlně nahoře, jak luští křížovku v Denním věštci, zatímco matka odpočívá na pohovce na druhé straně krbu, čte si knížku a jednou rukou bezděčně chrání své lehce se vzdouvající bříško.

Jamie, zabolelo ho. Tam uvnitř je sestřička Jamie.

Zavrtěl hlavou, nemůže si dovolit myslet takhle. I kdyby nezasáhl do běhu času, Jamie by stejně nežila. Rozmýšlet nad tím, že musí nechat Voldemorta, aby mu zabil matku sestru, nebylo k ničemu. Nyní musí zajistit, aby tento večer proběhl přesně tak, jak proběhl hned poprvé, kdy byli zabiti všichni členové jeho rodiny – matka, otec i sestra. K dnešnímu dni znal Jamie patnáct let a měl na ni spoustu dobrých vzpomínek, což bylo rozhodně víc, než kolik měl loni v září, když ho sem Voldemort dovedl. To k životu stačí.

Sledoval, jak jeho druhé já odstoupilo od okna a černokněžníkovi po svém boku řeklo cosi, čemu nebylo z Harryho současného místa rozumět. Ptá se, jestli by je nemohl zachránit oba, vzpomínal,lépe řečeno, já se ptám...

Druhý Harry se znovu zahleděl do okna, pak znovu oslovil Voldemorta. Voldemort se nejprve zadíval na oblohu, pak se teprve jeho rty pohnuly, když odpovídal.

Společně odešli do předzahrádky – Voldemort se postavil za kmen vysokého stromu, který ho dokonale kryl před pohledy z domu, zatímco druhý Harry se přikrčil za růžový keř nedaleko Voldemortova úkrytu.

Musel být opatrný, velice opatrný. Co jen to Raddle říkal o kouzle poslušnosti? Jaké kouzlo by za těchto okolností mohl použít na Voldemorta, aby mu zabránil vstoupit do děje? Omráčit ho nelze, to už zkoušel. Takové zaklínadlo se s kouzlem poslušnosti nesneslo. Hm, proklít ho tak, jak ho učil Aberforth co učitel formulí, aby měl dojem, že se vznáší hlavou dolů, to by bylo asi také na nic – jak tak znal Voldemorta, tomu by to nejspíš nebylo vůbec na překážku. A prakticky vzato, souboj spolu svést nemohou. Harry nutně potřeboval, aby to, co udělá, zastihlo jeho protivníka nepřipraveného. Pokud se střetnou kouzla vyslaná ze sesterských hůlek, vznikne znovu ta podivná zlatistá kopule, která by nutně musela přitáhnout pozornost jeho rodičů, a tím by zničila jakoukoliv naději na opravu původního běhu světa.

Kéž by tak znal všechny účinky kouzla poslušnosti! Ať už se pokusí o cokoliv, musí to být natolik nenásilné, aby to nezaktivovalo účinky kouzla poslušnosti a aby to současně dokázalo zneškodnit Voldemorta... kdyby si troufl použít Tempus Fugit, mohl by se pohybovat mnohem rychleji než Voldemort, a pak– 

V tu chvíli ho napadlo dokonalé řešení. Usmál se. Ano, to bude ono. Než se stát nekonečněrychlejším, než je Voldemort, může způsobit, aby se černokněžník naopak pohyboval mnohempomaleji. A navíc je to kouzlo natolik nevinné, že by nemělo kolidovat s prokletím poslušnosti.

Přikrčil se za křoviny a tiše se kradl okolo zahrady. Vytáhlá štíhlá figura i jeho druhé já zůstávaly na svých místech. Harry namířil hůlku a zašeptal: „Impedimenta!“

Jeho druhé já se otočilo, oči vytřeštěné, vytáhlo svou vlastní hůlku a začalo tiše odříkávat zaklínadlo, kterému ale nebylo rozumět. Harry si bleskově vzpomněl na Hermionino varování o lidech zahrávajících si s obraceči času – o těch, kteří se vyděsili natolik, až zabili své vlastní budoucí já. Uskočil kouzlu z cesty, švihl hůlkou na svého oponenta a rychle vyslovil: „Mdloby na tebe!“ V ohromení sledoval, jak druhý Harry padá k zemi.

Opatrně přelezl plůtek, vyhnul se soše podobnému Voldemortovi, který s bezvýrazným obličejem zřejmě stále v poklidu čekal, až se objeví jeho druhé já a pokusí se zabít Harryho rodiče. Omráčený Harry svíral hůlku v pravačce; s tichým „Mobilicorpus“ přenesl jeho tělo přes nízký plot zahrady a do stínu mlází, aby byli mimo přímou dohlednost z domu. Harry věděl, co se bude dít – částečně ze Snapeovy myslánky a částečně ze své loňské zářiové návštěvy.

Když už usoudil, že jsou dostatečně daleko, složil levitované tělo na zem. Byl svým druhým já spatřen a pokusil se sám sebe napadnout. Pokud se oživí, bude to bezpečné? Pro jistotu vykroutil hůlku ze ztuhlých prstů, udělal to co nejrychleji to šlo, jelikož bylo cosi podivného na tom, dotýkat se sám sebe, svého druhého já, které sem přišlo z jiné reality, z té, v níž kdysi žil...

Posadil se do spadaného lupení a chvíli si prohlížel svou tvář a jizvu na čele, která zanedlouho vznikne, hned, jakmile Voldemort zabije jeho rodiče a pokusí se zabít i jeho. Tu jizvu vždycky nenáviděl, bolela ho a přivolávala děsivé noční můry. A po té jizvě nyní toužil každou částečkou svého těla. Polkl, namířil hůlku na bezduché tělo a zašeptal: „Ennervate.“

Druhý Harry zamrkal a zahleděl se na temnou klenbu korun. Dopadalo na ně jemné světlo měsíce a Harry viděl, že jeho druhé já je vyděšené a naprosto zmatené. Byl si jeho pocity zcela jistý, jednak z toho důvodu, že by se tak sám cítil... a hlavně proto, že to byl prostě on.

Harry s jizvou se pomalu posadil a zíral na Harryho bez jizvy, který v jeho zelených očích na oplátku viděl to, co mnozí před ním, ale co osobně neviděl nikdy – pohled Harryho Pottera zuřivě přemýšlejícího, jak se vypořádat se vzniklou situací, úplně viděl, jak se bleskově a přitom pečlivě probírá svými možnostmi a zvažuje je. Nebyla to pěkná podívaná, naháněla strach. Jestlipak mu i tato drobnost nepomohla k postu kapitána Soubojového klubu? Ať už to bylo, jak chtělo, nebyl to nic moc pocit – hledět do očí tomu, kdo vypadá, jako by přemýšlel nad tím, kterak člověka zranit a případně přechytračit.

„Neznepokojuj se,“ rychle vybídl své druhé já. „Jen mě prosím vyslechni.“

Druhý Harry na něho tvrdě hleděl, evidentně mu nevěřil. „Kdo jsi?“ zeptal se jednoduše. Znělo to poněkud strojeně a nepřístupně. Příliš formálně. Pak Harrymu došlo, že to je přízvukem – čistou angličtinou bez náznaku skotských vlivů. Takhle jsem dřív mluvil? Andy MacRae byl prvním, kdo ho upozornil na jeho skotskou výslovnost, jenže od setkání s ním už zase ani nevzdechl po tom, že snad někdy mluvíval jinak.

Polkl, v každé ruce svíral jednu hůlku. „Já jsem ty. Pokud změníš minulost, budu já ty. Vlastně, ty už jsi minulost jednou změnil. Minulé září. Od té doby jsem žil v jiné realitě. Nebo tedy ty jsi žil. Lépe řečeno, žil jsem tam posledních patnáct a půl roku. Ale... je to celé špatně. Nebylo to vůbec snadný dostat se zpátky sem, ale povedlo se mi to, a je nutný, aby se události dnešní noci odehrály přesně tak, jak se kdysi staly, aby oba tví – naši – rodiče zemřeli,“ zamotával se nešikovně do vyprávění. „Vše se musí vrátit zpět, jak to patří. Všechno, co se stalo v té druhé realitě... je špatně. Nic z toho se nikdy stát nemělo. Vím, že ti to teď připadá...“ hlas se mu zadrhl „...že bys mohl zachránit lidský život. Svou matku a sestru, já vím. Jenže... prostě se musíš smířit s tím, že už jednou odešly.“

Jeho druhé já stále nevypadalo přesvědčeně. Ukázalo na hůlky. „Máš mou hůlku,“ poukázalo tím toporným surreyským přízvukem.

„No, jasně, vždyť jsi na mě zaútočil, když jsme byli v zahradě. Neměl jsem jinou možnost. Můžeš mi věnovat pozornost ještě minutku, prosím? Pak ti ji vrátím, slibuju.“

Dvojník se dotkl jizvy na svém čele a pak se podíval na Harryho nepoznamenané čelo. „Nemáš jizvu. A mluvíš divně,“ poukázal klidně.

Harry si přejel rukou po čele. „Voldemort mou mámu nezabil, protože mu mě zaslíbila. Uvalil na mne kouzlo poslušnosti. A taky na Draca Malfoye. Pak jsme bydleli v Prasinkách. Vyrůstal jsem tam, tak mluvím po skotsku.“

Harry s jizvou přikývl a začal působit méně kalkulujícím dojmem. „Chtěl... chtěl jsem ho odmítnout. Vážně. Jenže když řekl, že máma čekala dítě...“

„Já vím, já vím,“ konejšil své druhé já. „Jamie byla báječná ségra...“

„Jamie?“ zeptalo se druhé já toužebně.

„Máma ji pojmenovala po našem otci.“

„Jak... jak můžeš nechat tak klidně ji i mámu umřít?!“ Rozhořčený hlas mu začal nabírat na obrátkách.

„Pššt! Protože...“ Jak jen to říct? Zhluboka se nadechl. „Protože obě jsou už stejně po smrti. A stalo se ještě mnohem víc špatného a nejen v mém životě. Celý svět... no, to by bylo na dlouhé povídání. Až nastane ten den, někdy v květnu, a já se vrátím do tvé reality, budeš si všechno pamatovat. A bude to tak lepší, než se ti teď zdá. Možná, že letošní školní rok bude docela normální...“

Druhý Harry se ušklíbl. „Normální? Co to je?“

S porozuměním se usmál. Jo. Co znamenalo pro Harryho Pottera spojení ‚normální školní rok‘? Rok, kdy se Voldemort neschovával pod turbanem jednoho z profesorů a kdy se po škole neproháněl bazilišek vypuštěný z tajné skrýše? Rok, kdy budovu nehlídali mozkomoři a kdy neprobíhala soutěž v kouzelnických disciplínách? Rok, kdy černé sovy neroznášely studentům každých pět minut pozvánky mezi smrtijedy a kdy dívky nebyly proklínány Imperiem, aby se mu přehnaně věnovaly? Bylo by to pro něho vůbec ‚normální‘?

Pozoroval se, jak si sundavá brýle a protírá oči, a měl sto chutí udělat totéž. Vidět se při této činnosti bylo vážně podivné. Pak si druhý Harry brýle znovu nasadil a bezděky si přejel bříšky prstů po jizvě. „Co teď?“ zeptal se.

„Teď,“ řekl mu, „budeme čekat. Nebudeme zasahovat, všechno se musí odehrát přesně tak jako poprvé. Musíme zůstat nepovšimnuti a čekat, až se stane vše, co má se stát.“

Dvojník na chvilku sklopil zrak k zemi, než vzhlédl. „Omlouvám se. Bylo to těžké?“

Místo odpovědi vyhrnul svůj levý rukáv a odhalil znamení. Ozvalo se syknutí, jak druhý Harry prudce vtáhl vzduch.

„Kdy?“

„Na zimní slunovrat. A Draco taky.“

„Říkáš mu Draco?“

„Oba jsme ve Zmijozelu. A byli jsme nejlepší kamarádi už jako malí pochcánci.“

„Pochcánci?“ usmál se dvojník. Harry se zašklebil – skotština mu pronikla pod kůži hlouběji, než by čekal. „Tak nejlepší kamarádi... no, řekl bych, že paní Figgová vám zřejmě neměla důvod měnit vzpomínky.“

„Neměla. Ale pro mě byla vždycky teta Bella.“

Druhý Harry zavrtěl hlavou. „Tohle je tak divné. Za pár měsíců...“

„Víc než za osm, abychom byli přesní.“

„Za osm měsíců si najednou na všechno vzpomenu?“

Přitakal. „Prvního září jsem se najednou vzbudil v ložnici v Prasinkách se vzpomínkami na patnáct let jiného života. Na začátku jsem z toho měl trochu zmatek, ale časem jsem si to utřídil. Mohl bys požádat Siriuse, aby ti pořídil myslánku, abys byl v květnu připraven. Zvyknout si na dvě sady vzpomínek chvíli trvá, nebude od věci si část těch druhých odložit tam, kde si je budeš moci... znovu prohlédnout.“

Dvojník přikývl. „Fajn. Udělám to.“

Umlkli, naslouchali ševelení větru v korunách a šustotu drobných zvířat v napadaném lupení. Jeho druhé já lehce pohladilo amulet ve tvaru baziliška a on si vzpomněl na svůj a udělal totéž. Kov už zase hřál! Pevně ho sevřel, stiskl víčka a uviděl paní Weasleyovou, mnohem mladší, než jakou znal, jak drží v klíně rusovlasý mrskající se uzlíček zabalený v osušce. Čerstvě vykoupané miminko bylo celé zrůžovělé a čisťounké; Harry ani na vteřinu nezapochyboval, že se jedná o Ginny. Kolikpak jí dneska je? Chvilku počítal – právě zítra jí bude sedm měsíců. Pohled na matku s dcerkou mu vykouzlil úsměv na rtech. Otevřel oči a zjistil, že druhý Harry také svírá přívěsek a jemně se usmívá. Copak asi vidí on?

Po delší době otevřel dvojník oči a zeptal se: „Ve Zmijozelu?“

Zmátlo ho to. „Cože?“

„Zmínil ses, že jsi... že jsme... že...“ povzdechl si a pokusil se rozplést ten zmatek v osobách. „Prostě ve Zmijozelu. Říkals, že jste spolu ve Zmijozelu. Jak se to stalo?“

Pokrčil rameny. „Em se zařazuje před pé. Draco šel do Zmijozelu, a jelikož to byl můj nejlepší kamarád, tak jsem chtěl být s ním. Klobouk mi dal vybrat.“

„Už zase?“

„Jo. A taky jsem chtěl do Zmijozelu kvůli tať–“ zarazil se a nedořekl. Jak moc šílené by mu to připadalo, takhle najednou se dozvědět, že se Snape stal jeho otčímem? „É...“ pokusil se to zamluvit „...měl jsem ještě další důvody.“

„A co tomu říkal Ron? A Hermiona? Ještě pořád s tebou – s námi – kamarádí, ne?“

Ušklíbl se. „Ron se neměl moc důvodů se mnou stýkat. Koneckonců jsem zmijozel, že jo. A on je nebelvírským prefektem. Pokud tuhle realitu nezrušíme, tak se asi stane napřesrok primusem.“ Tedy když se nebude muset skrývat ve Francii. „A Hermiona...“

„S tou také nekamarádím?“

„No, dá se říct, že ta mi zůstala...“ připustil nejasně, obočí svraštělé.

„Je v Havraspáru?“

„V Havraspáru? No... ne. Poslyš, myslím, že už by ti o tom raději neměl povídat. V posledních patnácti letech se toho stalo víc, než kolik bych ti vůbec kdy dokázal říct. Bude jednodušší počkat, až si vzpomeneš. Bojím se, že bych to splácal páté přes deváté a jen tě zbytečně zmátl...“

Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho a oba sevřeli v dlaních své amulety. Druhý Harry si všiml, že Harrymu také něco visí kolem krku a zeptal se: „Co to máš?“ Harry otevřel dlaň a ukázal přívěsek. „Jak ses k němu dostal?“

Rozesmál se. „Kdybych ti to řekl, tak mi nebudeš věřit. Všiml jsem si, že ses začal usmívat, když jsi ho držel. Viděl jsi... něco?“

Druhý mladík vypadal překvapeně. „Jo, viděl. Většinou mám z něho jen takový uklidňující a vůbec příjemný pocit, ale tentokrát jsem i něco viděl. To se mi ještě nestalo. Byl to jen nezřetelný záblesk...“

„Paní Weasleyová? S děckem?“

Dvojníkovi poklesla čelist. „Jo!“

Kývl. „Viděl jsem totéž, ale jasně. Úplně jasně.“ Najednou ho něco napadlo, sundal amulet z krku a podal ho svému druhému já. „Na, vem si to.“

Dvojník zaváhal, ale pak se natáhl, i když si dal pozor, aby se jejich ruce nedotkly. Zadíval se bezjizvému Harrymu do očí. „Proč?“

„Jestli... jestli se vrátíš i s ním, dej ho někomu.“

„Komu?“

Povzdechl si. „To ti nemůžu říct. Musíš se rozhodnout sám. Ale poznáš, až nadejde čas.“

Dvojník nadzdvihl přívěsek, který mu spočíval na hrudi a oba amulety porovnal. „Jsou stejné.“

„Ne, nejsou. Ve skutečnosti je to jeden a tentýž přívěsek. V každém světě existuje jen jediný. Proto nevím určitě, jestli si ho budeš moct odnést s sebou, ale za pokus to stojí.“

Jeho druhé já na druhý amulet fascinovaně zíralo, pak si ho strčilo do kapsy. „Měl bys mi dát ještě něco, ne?“ připomněl.

„Jo, jasně.“ Podal mu hůlku, která také zmizela v kapse. Jako jeden muž se otočili k nevelkému domu a s téměř zatajeným dechem čekali a čekali...

Když se to konečně stalo, oba vyskočili. Dolehl k nim hlas Jamese Pottera vykřikujícího jméno své ženy a synka. Opatrně se kradli mezi stromy blíž. „Nic nedělej,“ přikazoval svému druhému já, které mu to odkývalo. Došli ke kraji mlází – viděli tu stěnu stavení, k níž byl přilepený komín; ve stínu stromu tušili vytáhlou postavu mladého Voldemorta stále pod vlivem impedimenty. Vstupní dveře domu se rozlétly a z nich vyběhla do předzahrádky Lily Potterová v noční košili, s řvoucím dítětem v náruči. Z domu k nim zaznívaly zmučené otcovy výkřiky, Harry si rychle zakryl uši; koutkem oka postřehl, že jeho druhé já dělá totéž.

Matku bolestný křik jejího muže přinutil zastavit se. Za oknem stavení problesklo zelené světlo a ozval se nezaměnitelný zvuk letící smrti...

Přestože věděl, co bude následovat, stejně nadskočil, když nastal výbuch a střecha domu vzlétla. Voldemort vyšel spěšně vchodovými dveřmi, oknem vedle komína byly vidět plameny, které začaly stravovat vnitřek stavení. Okolo zápěstí se mu cosi sevřelo – překvapeně se ohlédl po svém druhém já, které mu drtilo ruku a s očima plnýma slz se dívalo na bezcitné plameny. Stiskl zuby ve snaze se také nerozbrečet... a zjistil, že odtrhnout pohled od jizvy na dvojníkově čele není vůbec nic jednoduchého. Nikdy se neviděl tak, jak ho viděli jiní. Bylo to vážně, vážně divné.

Jeho matka škemrala o černokněžníkovo slitování: „Ne Harryho, prosím, Harryho ne!“ Ten ji nazval hloupou holkou a přikázal jí odstoupit. Klesla na kolena, Harry bez dechu čekal na její další slova. Musela je říct, nebo se zmatek v čase nenapraví. Díval se se srdcem v krku a čekal a čekal...

„Ne Harryho, prosím, ne, vezmi si místo něho mě, zabij mě–“

V tom Harryho napadlo: Co kdybychom to zkusili společně? Co kdybychom ho zabili?

Jenže pak mu došlo: on to nemohl udělat, byl pod vlivem kouzla poslušnosti. Druhý Harry by na to byl sám. Ale dokázal by to? Mnozí se evidentně pokoušeli o totéž, bez úspěchu. Pouze síla Voldemortovy vlastní smrtící kletby ho dokázala téměř zlikvidovat, i když ani ta ho nezabila docela.

Ne, pomyslel si Harry. Dost bylo pokusů měnit historii. Všechno se stane, jak má se stát. Podíval se na své druhé já a snažil se nezasyknout, když sevření na jeho zápěstí ještě zesílilo.

Vzhlédl právě včas, aby to viděl – zelený záblesk a zvuk chvátající smrti mu udeřil do očí i uší. Trhl sebou a stiskl víčka, jen na vteřinu, když je znovu otevřel, její mrtvé tělo leželo u nohou toho šílence, ubohá kupka bílého nadýchaného nočního úboru – stejně bez života jako loutka s přetrženými vodícími šňůrkami.

Dítě bez hlesu sedělo vedle své matky, vypadalo zaraženě. Podívalo se na ležící ženu, pak vzhlédlo k vysokému muži před sebou. Harry očekával, že se rozbrečí, ale nerozbrečelo – klidně pozorovalo vraha svých rodičů, jako kdyby vědělo, že je v bezpečí, když se pro něho jeho matka obětovala.

Nutil se do toho, mít oči otevřené, aby to viděl, opravdu viděl. Prokletá slova byla vyřčena, z ďábelské hůlky znovu vylétl zelený paprsek, tentokrát přímo do tváře sedícího batolete. Dítě se nepřirozeně zachvělo a obklopila ho záře tak jasná, že až oslepovala. Oba Harryové si zakryli oči před svitem vycházejícím z jejich mladičkého já. Dětské tělíčko se zdálo kletbu pohltit a vstřebat, potom ze svého nitra vydalo jakousi sílu, jež mířila v protisměru zeleného záblesku a udeřila do černokněžníkovy hůlky stále namířené na zamýšlenou oběť.

Voldemortovi se nekontrolovatelně roztřásla ruka, když odražená kletba prolétla hůlkou až do jeho těla, pak začal vydávat ony skřeky znějící jako z jiného světa – které Harry s Hermionou zaslechli ve Snapeově myslánce – a oba Harryové si instinktivně zakryli uši, leč marně, tomu zvuku, stále a stále se opakujícímu, nebylo možno uniknout. Ohavné skřeky umírající bytosti, jež žila v domnění, že zemřít nemůže. Voldemortovo tělo se freneticky chvělo, jako by se chtělo rozpadnout na atomy. Což se vzápětí možná i stalo: vysoká hubená postava ztratila svou tělesnost, hůlka padla do trávy; průhledný, šedý, duchu podobný útvar si ještě chvilku podržel původní velikost děsivého kouzelníka, který právě zabil Harryho rodiče, ale velice rychle se zmenšil na obláček o velikosti přibližně kočky a vzlétl nad nejbližší stromy, kde ještě krátce prodlel, přičemž bez ustání bolestně kvílel s intenzitou smrtonošky – až konečně odplul do dáli. Když poslední dozvuky pekelného kvílení dozněly v dáli, Harryové se teprve odvážili přestat si chránit uši.

Zavládlo ticho.

Maličký Harry měl na čele ránu ve tvaru blesku, z níž mu stékal pramínek krve na nos. Nejistě se postavil a střídavě se díval na matku a vstupní dveře svého domova. Náhle se na příjezdové cestě objevila cizí postava a dítě nadskočilo v úleku a z toho leknutí se rozbrečelo, ačkoliv předtím dokázalo mlčenlivě přihlížet vraždě matky i vzdorovat Voldemortově útoku.

Asi deset metrů od zahradní branky se zhmotnil mladý nevysoký mužík a hbitě se rozeběhl k domku. Tehdy prvního září si Harry myslel, že běžící kroky, jež zaslechl, patřily Snapeovi, ale nyní mu bylo jasné, že musely patřit tomuto muži. Když byl s Hermionou v myslánce, dorazili k domu společně se Snapem, což muselo být až později, protože tohoto účastníka večerního dramatu neviděli. Mužík si nepovšiml vysoké nehybné postavy ve stínu stromu blízko plotu, splývala s pozadím opravdu dokonale.

Neznámý, jemuž vzdor mladému věku jedenadvaceti či dvaadvaceti let už řídly vlasy, byl očividně neklidný, nejistě přišel po vstupní pěšince až k dítěti, nerozhodně se rozhlédl a chvíli zíral na mrtvé tělo Lily Evansové Potterové a na plačící děcko s krvácející jizvou. Pak se zarazil a zvedl předmět, který Harry velice dobře poznával.

Hůlku.

Peter Pettigrew si ukryl do kapsy hůlku svého pána a zmizel. Nebo ne? Harry si všiml nevelké krysy prolézající plaňkami plotu. Oběhla domek, prosmýkla se měsíčním svitem zalitou loukou za zahradou Potterových a zmizela v temnotě lesíka zdvihajícího se v pozadí.

Zazněly druhé chvátající kroky, z kopce, kde byl podroben mučení z hůlky Bartyho Skrka mladšího, sbíhal Severus Snape. Vysoký, štíhlý mladý muž proběhl zahradní brankou a padl na kolena vedle těla milované Lily, kterou si nadzdvihl opatrně do náruče. Harry měl co dělat, aby se znovu nerozbrečel – v obou časových liniích bylo Severusi Snapeovi souzeno sevřít v náručí ještě vlahé mrtvé tělo jeho Lily, klečet u ní zdrcený žalem a proklínat svět za to, že jim bylo dáno vyrůstat bok po boku...

Pak Harrymu došlo, že tu něco nehraje. Voldemort téměř znehybněný impedimentou byl pryč. Kouzlo už vyprchalo? Vloží se teď do děje? Harry věděl, že účinky kouzla nejsou trvalé, však s Ronem se už také nemuseli dále starat o Crabbea s Goylem, které zneškodnili ve vstupní síni. Otočil se k Harrymu po svém boku s úmyslem mu něco sdělit, ale zjistil, že ten už byl také pryč. Co se to děje? dumal. Pohlédl zase k domku – Snape s dítětem byli tak, jak si je pamatoval. Náhle bez varování ztratil rovnováhu, jako kdyby mu někdo silou podtrhl koberec, na němž by stál. A padal a padal a padal...

* * * * *

  Pozn.: Dne 7. 1. 2012 doplněna betovaná verze.
Poslední komentáře
07.01.2012 23:13:19: jj, nevedeli sme sa dočkať... smiley${1}
07.01.2012 16:45:18: Tak, konečně dodána betovaná verze. Hm, na to jste všichni čekali, že... smiley${1}
18.11.2011 17:08:42: No tak ten záver ma dostal. Vlastne sa nič nevyriešilo a autorka si necháva otvorené vrátka pre tret...
18.11.2011 00:10:52: Dík za kapču.
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace