Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 17 - 21

17. Hůlka, IV. část

Preklad: Elza
Beta-read: ansus (opravená verze publikována 2. 11. 2011)

Harry Potter and the Time of Good Intentions
(or: The Last Temptation of Harry Potter)
Chapter Seventeen
The Wand

 

Mladý Malfoy v hrůze hleděl na své tělo a cizím skřípavým hlasem vyjekl: „Co jste mi to udělali? Je ze mě stará bréca!“

Hermiona si držela ruku před pusou, v očích jí jiskřilo. „Pojď, babi,“ řekla se smíchem. „Pomůžu ti zpátky k autu.“

Mezitím Charlie a Harryho táta vložili jeho vlasy do další dávky elixíru, takže mezi nimi stáli teď dva Harry Potterové, podobní si až do poslední řasy, pouze brýle jim chyběly k dokonalosti. Oba mžourali.

„Zapomněl jsem, že špatně vidíš,“ řekl jeho táta – asi – jeho hlasem.

„Na přemisťování dokonalý zrak nepotřebujeme,“ usoudil druhý Harry.

Harry se na ně zaksichtil. „Jak se vám odvděčím?“

„Doraž do Francie v pořádku a vcelku,“ řekl ten první Harry a pevně ho objal. V příští vteřině oba Harryové zmizeli a Hermiona se v doprovodu mladého blondýna a své stařičké babičky, která působila nadmíru nabroušeným dojmem, vydala hustou trávou zpět k majáku South Foreland...

* * * * *

=== konec 3. části ===

 

Návrat do Londýna proběhl bez zvláštních příhod – s výjimkou Harryho a Dracovy proměny do jejich původních podob. Jakmile si Draco zkontroloval, že je v pořádku zpět ve své kůži, začal Harryho podrobně seznamovat se svým názorem na Charlieho, který se opovážil vnutit mu podobu stařeny...

Harry s Hermionou naslouchali, a když je neviděl, potají si vyměňovali drobné úsměvy. Oni se bavilivýtečně...

Následujícího dne po snídani sbalili stan, oblečení, papírový sáček, karafu i neviditelný plášť a celé to narvali do maličkého zavazadlového prostoru Hermionina auta. Vyjeli směrem k Walesu a Harrymu se rozhoupal žaludek – už je to tady. Jdeme na to...

Měl pocit, jako by jeli neuvěřitelně daleko, i když to nebylo o moc dál než předchozího dne do Doveru. Vyrazili o desáté; v poledne se rozhodli zastavit na jídlo, a tak odbočili z dálnice M4 a sjeli do městečka jménem Leigh Delamere. Zaparkovali před rádoby elegantním podnikem, který se zřejmě snažil zaujmout případné návštěvníky z Ameriky. Usadili se k malému stolku v koutě, objednali si filé s hranolky a zázvorové pivo, zatímco se lokál začal plnit místňály, kteří novotou zářícímu nazdobenému interiéru nevěnovali sebemenší pozornost.

Oběd jim zabral téměř celou hodinu – byli rádi, že si mohou protáhnout nohy, z jízdy tím směšným autíčkem byli celí uondaní.  Harry toužil umět přeměnit různobarevného veterána minimálně v Range Rovera a vědět, jak to provést, aby přitom na sebe nepoštval všechny ministerské se smrtijedy jako nádavkem.

Po jídle se Harry nečekaně otočil k Dracovi: „Je mi líto, co se stalo s tvým otcem.“ Zatím o včerejších událostech nepadlo ani slovo. Charlie Weasley a Severus Snape zabili Bartyho Skrka mladšího i Luciuse Malfoye. Dracův otec byl mrtev.

Draco pokrčil rameny a pohlédl na Harryho tvrdýma, nečitelnýma očima: „Dostal jen to, co si zasloužil. Víš, nemám proč ho oplakávat.“ Harry na sucho polkl. I když sám zapříčinil úmrtí své matky a i když měla v úmyslu spáchat hrůzné činy, stejně po jejím odchodu pocítil žal, který ho do dnešního dne neopustil. Otočil se k Hermioně pro pomoc, ale ta jen nadzdvihla obočí, jakože netuší, co s tím. Povzdechl si.

„Doufám, že tím na sebe táta s Charliem nestrhli moc pozornosti. Že se jim podařilo dostat se za čáru...“

Draco kývl. „Měli bychom jít,“ prohlásil rychle, snad se obával, jestli se od něho nečeká, že by měl začít oplakávat svého otce. Zaplatili útratu a vrátili se do vozu. Neměli to už daleko.

V Cardiffu zastavili před hostincem, do něhož se Hermiona zaběhla zeptat, kudy do Godrikova Dolu. Vrátila se a bez jediného slova nastartovala, na kluky se ani nepodívala. Harry si domyslel, že není nadšená z představy dosažení cíle jejich cesty – oči se jí začínaly podezřele lesknout.

Opustili město a vjeli do svěží zelené krajiny, oblé zatravněné kopce se příjemně vlnily až k horám v dáli. Byl jasný jarní den, modrá obloha téměř jiskřila, tu a tam ozdobená načechranými bělostnými beránky. Harry respektoval Hermionino mlčení – vzhledem k tomu, že ze zadního sedadla se nelinulproud stížností, Draco asi také potřeboval trochu klidu.

Ploužili se po hrbolaté vytlučené okresce, krajina kolem nich zářila živostí až nereálnou. V dálce se objevilo osamělé stavení a Harryho srdce se náhle pokusilo vyskočit mu z hrudi. Všechno se dělo tak rychle... Zastavili před domem, Hermiona zhasla motor a všichni tři jen tiše seděli a zírali na stavení před sebou.

Po delší době se Hermiona zeptala staženým hrdlem: „Kdy že se to stalo?“

Harry nadskočil, když promluvila. „Co?“

„Jak... byli tví rodiče zabiti.“

„V předvečer Všech svatých roku 1981.“

„Ach,“ odtušila šeptem, pohled stále upřený na zvolna zarůstající ruiny. „A od té doby se sem nikdo nenastěhoval?“

Harry o tom uvažoval. „Nikdo se asi nehrnul kupovat dům, kde se stala vražda. Ani nevím, jestli se o to někdo někdy zajímal. Nečekám, že by to máma nabídla do prodeje. V mém původním životě to také zůstalo opuštěné. Nejspíš je to teď vlastně moje – tady i tam. Teta se strejdou, co mě vychovávali, by to mohli zkusit prodat a nechat si peníze, ale určitě nechtěli podniknout nic, co by je spojovalo s mými rodiči. Úplně stačilo, že měli na krku mě osobně.“

Přitakala. Harry se ohlédl po Dracovi, který si s kamennou tváří také prohlížel trosky domu. Dost bylo sezení, nutno přikročit k činům. Harry si levačkou otevřel dveře auta, pravačku si stále šetřil, a s jednou nohou venku ještě řekl: „Vezmu z kufru stan a oblečení. Vyložíš ten zbytek, Draco?“

„Cože?“ Harryho nejlepší přítel se k němu otočil, oči mu krátce rudě zaplály. Ještě ne, Raddle, počkej si. „Jo, jasně. To zvládnu.“

Harry vyložil stan i ranec a pohlédl znovu na dům. Nejprve chtěl postavit přístřešek uvnitř nezastřešené rozvaliny, ale teď si říkal, že by to nebylo zrovna rozumné. Pokud by ho tady někdo hledal, byl by tam jako v pasti. Očima přelétl ke vzrostlé houštině začínající asi pět metrů od domovního komínu. „Usalašíme se v těch stromech. Tři, nebo možná radši pět šest metrů od kraje. Budeme na dosah, ale nebudeme na ráně.“

Draco kývl a následoval Harryho do houštiny. Hermiona se trochu bezradně vydala za nimi, zatímco kluci stavěli stan, bezděčně si onípávala nehty a hrála s prameny vlasů. Když stan stál, natahali dovnitř svůj majetek. Hermiona se k nim nepřidala. Harry se po pár minutách vysoukal ven.

„Draco říká, že si chce dáchnout. Doprovodím tě k autu.“ Kývla a společně se vydali porostem nazpět na volné prostranství. Oba při chůzi volně pohupovali pažemi – když se jejich ruce náhodou střetly, Hermiona se natáhla a sevřela jeho ruku ve své dlani. Vzpomněl si, že totéž udělala v pátém ročníku na ošetřovně, když měl Ron zlomenou nohu. K autu došli ruku v ruce.

Harry jí otevřel dveře a chtěl jí pomoci nastoupit, ale ona se ještě otočila s podivným výrazem ve tváři; stáli v tu chvíli velice blízko. „Harry,“ ozvala se tiše, „víš bezpečně, že nemám zůstat?“

Shlížel na ni a hlavou mu blesklo, jakou útěchu by mohl najít v její společnosti, jak by se mu líbilo, kdyby zůstala... a v jakém nebezpečí by byla, až by Raddle vystoupil ze stránek deníku a spatřil mudlovskou šmejdku. Měli neskutečné štěstí, že ji Lucius Malfoy jen přivázal k jeho otčímovi a Charliemu a že ji rovnou nezabil. Sám byl v nebezpečí, co když Raddle usoudí, že mu lže, a kdyby byla přítomna, bylo by to ještě horší.

„Pokud mám být upřímný, přál bych si, abys tady mohla zůstat,“ přiznal a položil jí ruku na loket, „ale nebyla bys v bezpečí. Musíš se chovat, jako by se nic nedělo – sbal se a odleť do Ameriky, pošli mámě přání k narozeninám a naplánuj si na léto dovolenou u moře... Nakonec, stejně není jisté, že to bude fungovat. Zaručit to rozhodně nemůžu. Zařiď si šťastný život, ať už to dopadne jak chce.“

Přitakala, pak ho nečekaně objala rukama v pase a zabořila si tvář do jeho hrudi. „Sbohem, Harry,“ zašeptala do látky jeho košile. „Nikdy na tebe nezapomenu.“

Přitáhl si ji do náruče a v duchu si přál, aby ji nemusel posílat pryč. Bál se o Draca a děsil se Raddlea. A právě proto nemohla zůstat. Musela pryč, daleko, do bezpečí. Sklonil se a něžně se dotkl rty její tváře. Otočila hlavu a jeho rty se setkaly s jemnější pokožkou – s druhým párem rtů. Okamžitě se napřímil.

„Harry,“ šeptla. „Nechci, aby ses zpronevěřil Ginny. Jen... jedno políbení, než se definitivně rozloučíme. Ano?“

Díval se na ni a viděl prosbu v jejích očích; vypadala mnohem zranitelněji než ta stará Hermiona, již znával. Neztvrdla opakovanými boji proti černé magii. Nebyla unesena bulharskými černokněžníky a nebyla nucena krýt si záda pestrou paletou ochranných kouzel. Usmál se na ni a pohladil ji po tváři.

„Dobrá. Jedno rychlé políbení.“ Sklonil se a znovu se dotkl těch jemných rtů. Pomalu pootevřela ústa a jak její tělo vláčnělo v jeho dlaních, měl dojem, že se propadl zpět v čase a prostoru. Po minutě čirého utrpení, kdy se mu zježily snad všechny chlupy po těle, se pokusil nenásilně odtáhnout, ale nebylo mu to dovoleno – pevně ho objímala kolem krku. Nakonec musel sáhnout dozadu, uchopit ji za zápěstí a osvobodit se.

Ustoupil o krok, oči připoutané k ní. „Možná... pokud to nedopadne, bych se mohl vypravit za tebou do Ameriky. Z Francie, víš.“

Usmála se. „Už se těším.“ Víc neřekla. Nasedla, zabouchla za sebou dveře, nastartovala auto a odjela, aniž by se byť jedinkrát otočila. Harry se roztřeseně dotkl konečky prstů svých rtů. No, pokud si dobře vzpomínal, Hermiona vždycky líbat uměla...

Vrátil se pod stromy, před stanem krátce zaváhal. Stinný svět okolo něho pulzoval životem; veverky a lišky spěchaly podrostem, ptáci všech možných druhů přelétávali z větvě na větev a snášeli materiál na hnízda. Mezi dvěma trnitými keři byla natažena pavučina, v jejímž středu číhal vypasený pavouk. Pevná vlákna se třpytila jako vzácný šperk. Byl nádherný jarní den, ale on musel vejít do stanu a čekat, až bude Draco připraven znovu psát do deníku. Tohle nebylo v pořádku...

Když vstoupil, Draco už seděl u stolu a psal. Měl na mne počkat, pomyslel si Harry, ale pak si uvědomil, že sotva stojí na nohou, a natáhl se na spodní palandu, na níž měl dle všech očekávání tou dobou odpočívat Draco. Draco se k němu otočil.

„Nechceš se podívat, co píšu?“

„Ani né,“ mávl rukou unaveně. „Už jsme tu. Věřím ti.“

Draco ho ještě chvíli pozoroval, pak pokrčil rameny a vrátil se k psaní. Když se Harry o notnou dobu později probudil, dali si odpolední svačinu, pak Draco pokračoval v psaní až do večera. Po večeři psal a psal až do setmění, načež se uložili do postelí. Snažili se nesvítit zbytečně, aby jim nedošla baterka, co kdyby někdy svítit doopravdy potřebovali.

Následujícího dne nalezli potok vzdálený asi deset minut chůze, zdálo se, že do téhle oblasti v posledních patnácti letech lidská noha nevkročila. Rozhodli se prohlásit ho za venkovní koupelnu; Harry byl rád, že budou mít znovu možnost se denně mýt. Byl pozdní květen, počasí nebylo na překážku koupání pod širým nebem. Pokud tedy nepršelo.

Po tři dny vždy ráno vstali, vykoupali se, Draco psal do deníku s přestávkami na snídani, oběd a večeři, načež se uložili ke spánku, jakmile se setmělo. Draco každým dnem slábl a slábl. Harry to nakonec nevydržel a zeptal se ho, než jeho kamarád zeslábne příliš na to, aby mu odpověděl.

„Draco,“ zašeptal do tmy, „proč nechceš zkusit použít Voldemortovu hůlku, abychom seslali to kouzlo my dva společně? Až by se znovu vrátil původní čas, pamatoval by sis tenhle život. Pamatoval by sis Jamie...“

Uslyšel přidušený zvuk a usoudil, že se jeho kamarád asi rozplakal.

„Jenže já si nechci pamatovat...“

„Draco,“ zeptal se znovu úpěnlivě, „proč tohle děláš?“

Nejprve se mu odpovědi nedostalo. „Dělám co?“ ozvalo se po chvíli. Hlas se nesl nocí nečekaně jasně.

„Píšeš do deníku. Obětuješ se.“

„Vždyť to víš, Harry. Abys mohl napravit čas.“

„Ale... myslel jsem tím...“ zakoktal se. „Řekls, že ses nezachoval jako přítel, žes udělal něco ohavného. Přemýšlím o tom pořád dokola a zaboha nemůžu přijít na to, cos mohl provést tak příšerného.“

Draco byl tiše. Pak se ozval: „Budeš mě nenávidět, když ti to řeknu.“

„Nebudu. I kdyby to bylo tak neodpustitelné, jak naznačuješ, tak vidím, že se to poctivě snažíš odčinit.“

„Ať dělám co dělám, Harry, nemůžu to odčinit. Ani tímhle ne. Nechápeš to...“

„Tak mi to vysvětli. O čem to mluvíš?“

Ticho. Přerušené tichým pomalým vysvětlením: „Táta se bál, že si vyberou mámu jako snadný cíl. Což se nakonec stejně stalo. Chtěl si pojistit, že Ginny dostane, i když nebude chtít psát do deníku, a tak vymyslel způsob, který by mě dokonce vůbec neuvrhl do podezření. No a poslal mi to vejce...“

„Vejce?“

„Jo. Asi to bylo vejce baziliška. Moc jsem se o ně nezajímal. Rozuměj, co kdybych byl náhodou zrovna při tom, až se bude líhnout? Jeden pohled a je po mně. Tak jsem se zeptal táty, jak to udělat, aby ta potvora zaútočila určitě na vybranou osobu, a ne na mě, nečekal jsem, že to vůbec půjde. Jenže on mi řekl, že se to dá zařídit. Prý potřebuju její vlas, navrtat dírku do skořápky a vlas prostrčit dovnitř. Tím se docílí toho, že vylíhlý jedinec se zaměří na určenou osobu, pokud se dostane do její blízkosti. Samozřejmě se tím ovšem nezajistí, že se nevrhne i na někoho jiného...“ Harrymu vyvstal před očima obrázek jezerních lidí bojujících s podvodní kreaturou „...ale pokud se někde poblíž objeví člověk, jehož vlas byl použit, pak půjde stoprocentně po něm. No a tak jsem dal její vlas dovnitř. Jenže hned vzápětí jsem ho chtěl zase vyndat, bohužel to už nešlo. Netroufl jsem si to vejce rozbít, abych z něho vlas dostal, nevěděl jsem, jestli už není těsně před vylíhnutím, tak jsem se rozhodl hodit je do jezera s tím, že budu otci tvrdit, že se rozbilo nebo že jsem byl načapán a bylo mi zabaveno. Víš, jak mi odlehlo, že jsem se jej zbavil...?“

Do Dracova hlasu prosakovaly slzy. „Chtěl jsem je zahodit! Vážně! Nikdy jsem neměl v úmyslu Ginny zranit. Hned, jakmile jsem dovnitř vpašoval její vlas, chtěl jsem je zničit. V tu chvíli mi došlo, co to k čertu dělám! Že se snažím zabít holku svýho nejlepšího kamaráda! Netušil jsem, že se v jezeře změní v tu podivnou stvůru, cos popisoval. Asi na to měla vliv ta díra, co jsem vyvrtal do skořápky...“

Harry se pokusil promluvit zcela věcně, ale moc se mu to nepovedlo. „No...“ začal roztřeseně, „baziliščí vejce normálně vysedí slepice, ne? Těžko říct, kdo se opuštěného vejce v jezeře ujal. Možná, že olbřímí oliheň popadly mateřské pudy.“

Draco neodpověděl.

„Draco?“

„Mrzí mě to, Harry. Neskutečně. Nikdy jsem nechtěl, aby byla Ginny takhle napadena... netušil jsem, že ta potvora ve vejci přežije...“

„Pššt...“ uklidňoval ho Harry laskavě. Teď už Dracovi rozuměl. „Už je to pryč. Teď dáme všechno do pořádku. Nedělej si starosti. Jenom ještě... díky za všechno. Za to, že mi pomáháš.“

Čekal. Po dlouhé odmlce se ozvalo nezřetelné: „Za málo.“

Té noci už nepadlo ani slovo.

* * * * *

O tři noci později se Harry náhle probudil. Draco toho předchozího dne mnoho nenapsal – působil nezdravě unaveným dojmem, poslední dva dny víc spal, než psal.

Někdo zakopl o židli a tlumeně zaklel.

„Draco? Jsi to ty?“ Ticho. „Draco?“

„Já nejsem Draco.“

Harry na své horní palandě ztuhl. Ten hlas sice neslyšel od svého druhého ročníku v původním životě, ale neměl pochyb o tom, kdo promluvil. Plynule se posadil, přehodil nohy přes postranici a hbitě sklouzl dolů. Aniž by ji rozsvěcel, vytasil hůlku, navykl si totiž spát se svou i Voldemortovou v kapse. Pak mu došlo, že to celé není nejlepší nápad, a hůlku znovu schoval, než si jí Raddle všimne. Opatrně přešel ke stolu, nahmatal svítilnu a rozsvítil ji.

Světlo mířilo rovnou do tváře Raddleovi, který vyjekl a zakryl si oči. Harry zamumlal omluvu a odložil svítilnu na stůl. Kužel světla nyní směřoval vzhůru a osvětloval plátěnou střechu stanu. Bledý Draco ležel na spodní palandě, stále mělce dýchal.

Harry se posadil za stůl a řekl: „Už můžeš otevřít oči.“ Raddle spustil ruce z tváře, zamžoural směrem k svítilně, vytáhl si židli a usadil se vedle Harryho, jehož si obezřetně prohlížel. Harry bojoval s nutkáním se nervózně ošívat.

„Ty jsi Harry Potter,“ promluvil Raddle nečekaně.

„Ano.“

Budoucí Temný pán ukázal k sotva dýchajícímu Dracovi. „A to je Draco Malfoy, že?“ Harry přitakal. „Takže... vy dva to celé děláte proto, aby mě nezabila tvá matka bystrozorka. Je to tak?“

„Jo.“

Raddle pokýval hlavou. „Kde mám hůlku?“

Harry ji opatrně vytáhl z kapsy a položil na stůl. Raddle si při pohledu na ni tiše hvízdl.

„To je vážně má hůlka. Jak jste se k ní dostali?“

„Když jsi padl, schoval jsem ji v Doveru. Zahrabal jsem ji do hlíny a zakryl kamením. Nebylo to jen tak, dostat se tam se všemi těmi bystrozory a smr– tedy, s bystrozory a mudlovskou policií v zádech.“

„Mudlovskou policií?“

„Ministerstvo sdělilo mudlovskému ministerskému předsedovi, že jsem extrémně nebezpečný, a vyslovilo souhlas, aby byli přede mnou varováni i mudlové a jejich policajti. Vysílali o mně i v televizi a v rozhlase...“

Raddle se zamračil. „Co je to televize? To je taková ta bedna s filmy, co mi o ní Malfoy vypravoval?“

„On ti o ní psal? No to ji popsal docela dobře.“

Raddle pozvedl svou hůlku oběma rukama, jemně ji protáčel v prstech. „Na tohle jsem čekal celé věky...“

„Nechtěli jsme to... uspěchat. Ne než se dostaneme do Godrikova Dolu. Ale když už tu jsme...“

„Vím,“ přerušil ho Raddle a Harry začal uvažovat, jestli náhodou Raddle neví i to, co Harry nechce, aby věděl.

„Psal jsem ti něco o... ehm... holkách?“

Raddle se pohodlně zapřel o opěradlo a pousmál se. „Ty si to nepamatuješ, přiznej se.“

Harry stiskl rty do tenké linky. „Takže psal?“

Úsměv nezakolísal. „Byl jsem... zvědavý. Koneckonců, potřeboval jsem trochu žít, i když jen zprostředkovaně. No, a co si nepamatuješ, to tě nemůže přivést do rozpaků. Takže všichni mohou být spokojeni.“

„Až na to, žes to evidentně přetlumočil Dracovi...“

„Ne. To jsem neudělal.“

Harry stáhl obočí. „Tak jak to, že...?“

„Aha, tamto. V bytě té mudlovské šmejdky. To nebyla tak docela Malfoyova slova, i když si samozřejmě potom pamatoval, že to řekl. To jsem mluvil já. Tu a tam jsem byl schopný ho posednout, ještě než se mi podařilo uchvátit jeho tělo docela, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. Musím přiznat, že to bylo od vás chytré, využít šmejdku. Aby vás sem dovezla. Píchals ji?“

„Ne!“

Pokrčil rameny. „Škoda. Úplně z ní sálalo, jak chce, aby jí to někdo udělal...“ Harry měl sto chutí ho praštit.

„V druhém životě jsem si s ní tu a tam užíval,“ informoval Raddlea, i když mu z takové dehonestace Hermiony nebylo nejvolněji po těle. „Neměl jsem nejmenší chuť si to zopáknout.“

Raddle pokývl. „Lepší počkat si na čistokrevnou. Chápu tě.“ Harry ho neopravil. Nebylo proč. Potřeboval se tomu zmetkovi zalíbit, aby pak udělal, co po něm bude chtít.

„Řekl jsem ti, že je potřeba napravit změnu času,“ nadhodil k Raddleovi, který přitakal.

„Jistě. Tvůj otec neměl být zabit, protože mi byl oddán, kdežto tvá matka by měla. Na tuto myšlenku se oba zaměříme, řekneme zaklínadlo a dostaneme se zpět v čase až do doby, kdy bude možno napravit minulý omyl. Jsem připraven. Začneme?“

Harry kývl a vykasal si rukávy. Raddleovu pozornost upoutalo znamení zla na jeho levačce. „Co to je?“

„Znamení zla. Tos mi vypálil, když jsi mě přijal mezi své věrné. Draco má také takové. Všichni tví služebníci ho mají.“

Raddle se samolibě ušklíbl. Hůlku držel na první pohled jen lehce, ale přesto působil dojmem, že by nebylo zrovna snadné vyškubnout mu ji. Ležérně ji namířil k Harrymu.

„Můžeme?“

Harry začal zrychleně dýchat. Dotkl se svou hůlkou Voldemortovy, v myšlenkách se upjal k noci, kdy byli jeho rodiče zabiti, a jen doufal, že Raddle myslí na totéž. Přesné datum mu zapsal do deníku. Což mu připomnělo, že by měl vzít deník s sebou; shrábl ho ze stolu, přitiskl si ho k hrudi a společně s Raddlem pronesl zaklínadlo. Stanem se rozlehly dva mladistvé hlasy:

„Tempus bonae voluntatis.“

 

=== konec 4. části ===

Poslední komentáře
16.11.2011 15:48:26: Tak toto bolo excelentné! Díky moc
02.11.2011 11:21:56: Tak jsem právě doplnila revizi 4. části a jdu překládat část pátou. Rychle, než se zase něco seběhne...
31.10.2011 18:10:05: Moc prosím o další díl, je to tak napínavé!!! Jinak moc pěkný překlad, děkuji.
26.10.2011 00:17:21: Super kniha a super preklad!!! Prosim,kedy bude dlasia kapitola,uz som zufaly,potrebujem vediet ako ...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace