Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 7 - 12

7. kapitola Skutečný Moody

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Když Harry příštího rána potkal Hermionu ve společenské místnosti, chovala se, jakoby se mezi nimi minulou noc nic nestalo. Ty vůbec nemáš ponětí, jak jsi přitažlivý, že? Ozývalo se mu v hlavě jako ozvěna. Hermiona se před během bezstarostně protáhla a napila vody, i když se Harrymu zdálo, že se mu vyhýbá pohledem. Možná si to jenom představoval.

Po ranním běhu měl konečně pocit, že se jeho život vrací do normálu. Osprchoval se v prefektské koupelně (tentokrát Malfoye ve vaně ignoroval a pro jednou Malfoy ignoroval jeho), potom se oblékl a šel na snídani. Zatímco jedl, nenápadně se rozhlížel po Velké síni, ale vypadalo to, že si na jeho nový sestřih už všichni zvykli a konečně se mohl v relativním klidu nerušeně najíst.

Naproti němu sedící Ron řekl s plnou pusou ovesné kaše, ”jsi připravený, Harry?”

Harry se zamračil. Na co? ”Připravený?”

”Na Snapea. Slyšel jsem, že k páťákům je obzvlášť hnusný. Příprava na NKÚ a všechno kolem… vyfasovali jsme ho první hodinu v pondělí, ve středu a v pátek.”

Harry zasténal. Zapomněl, že Lektvary mají hned po snídani. ”A myslím si, že bylo pěkně kruté dát nám lektvarovou dvouhodinovku ještě na pátek odpoledne, před tím než se člověk připraví na víkend… ”

”Jo, vždycky se mi zdá, že to nikdy neskončí. Co se dá dělat, budeme teď každý týden začínat pohledem do roztomilého obličeje Severuse Snapea…”

”Opatrně, Weasley,” ozvalo se za ním sladce. ”Prefekti jsou povinni hlásit každý nedostatek kázně profesorům. Vy si neděláte poznámky, Pottere a Grangerová?”

”Necháme to na tobě, Malfoyi,” zazněla Hermionina rozhořčená odpověď. ”A pokud opravdu chceš, abychom to udělali, můžu taky předložit velice přesný výčet okamžiků, kdy jsi pomlouval Hagrida, který je taky učitel – nezapomeň.”

”Jen podle jména,” odpověděl Malfoy. Po této urážce Hagridova učení Harry a Ron společně povstali… i když s tím tajně souhlasili, přece jen byli Hagridovi přátelé. Tolerovali jeho zanícení pro Péči o kouzelné tvory, ale nikdo z nich by neprotestoval, kdyby si pro jednou oblíbil koťata nebo štěňátka.

”Harry! Rone!” zvolala Hermiona nebezpečným hlasem, jakoby se chystala oznámit, že kvůli jejich chování strhává Nebelvíru body. Harry zvedl svůj objemný batoh.

”Žádný strach, Hermiono,” řekl jí. ”Měli bychom už jít dolů do sklepení. A on si to vynahradí, až budeme se Zmijozelem hrát famfrpál.” Usmál se na Rona, který souhlasně přikývl. Pak se Harry otočil, zachytil Ginnin pohled a zamrkal na ni, Ginny se rychle zase začala věnovat svému talíři, přičemž jí tvář zrudla, takže měla barvu jako její vlasy.

* * * * *

Harryho první hodina Lektvarů jako páťáka byla naprostá katastrofa. Zdálo se, že všechno, co si přečetl během prázdnin, se mu vykouřilo z hlavy a Snape žertoval, jestli si společně s vlasy Harry neodstřihl i kus mozku, což zmijozelští (chlapci, samozřejmě) velice oceňovali. Harry si vzpomněl na Snapeův směšný vzhled, když stál v safari obleku v hale jejich domu, což poněkud tlumilo jeho chuť ho začarovat. A Hermiona řekla, že sjel Viktora Kruma kvůli tomu, že na ni nedával lepší pozor… no, dobře. Kdokoliv, kdo nemá rád Viktora Kruma, nemůže být tak úplně špatný, připomínal si neustále. Na druhé straně si všiml, i když se o tom Ronovi a Hermioně nezmínil, že se Snape neúčastnil slavnostního zařazování, takže do školy musel přijet až v pátek v noci. Kde tedy byl? Zajímal se Harry.

Když konečně opouštěli sklepení, aby se přemístili na hodinu Kouzelných formulí, Harry řekl: ”Udělal jsem závažné rozhodnutí.” Znělo to velmi oficiálně, takže se Hermiona s Ronem zastavili a s nejistým výrazem poslouchali. ”Odmítám připustit, aby mě tento muž ve třídě ještě jednou ponížil. Rozhodl jsem se, že pokud je tohle jediný způsob, jak při NKÚ získat z Lektvarů plný počet bodů, klidně se sem do sklepa i odstěhuji.”

Hermiona se usmála a přikývla. ”Správně, Harry! Taky udělám na přípravu nějakou práci navíc.”

Ron se zašklebil. ”To je dobré pro Vás dva. Nikdy se mi nepodaří překonat Percyho a Billa, když každý z nich dosáhl 12 NKÚ, proto se o to ani nebudu pokoušet. Fredovy a Georgovy žalostné výsledky se mi asi překonat podaří, takže jsem se rozhodl, že se tím moc stresovat nebudu. Nestojí to za ty nervy.”

Hermiona se na něj zamračila. ”Ty nemáš žádné ambice, Ronalde Weasley. Měl by ses za sebe stydět! Moc dobra Percy nenadělal - přestože byl primus, když nepoznal, že jeho vlastní šéf je pod kletbou Imperius a jemu posílá instrukce zlý kouzelník! Víš stejně dobře jako já, že Percy je obyčejný patolízal a ty stojíš za tucet takových jako on!” Hermiona zrudla a utekla od nich, nechaje oba za sebou zkoprněle stát s otevřenými ústy.

”Co to… ” začal Ron. Ale Harry zavrtěl hlavou.

”Neptej se. Nevěřil bys, co všechno říkala včera večer…”

Ron vypadal, jako by myslel, že to byl nějaký dvojsmysl (což možná byl, pomyslel si Harry). ”Jako co?” chtěl vědět.

”Už jsem řekl: neptej se.” A vyběhl za Hermionou ze sklepení nahoru do schodů, Ron ho se zmateným výrazem následoval.

Profesor Kratiknot byl potěšen, když viděl pátý ročník Nebelvíru. Obvykle byl docela veselý a málokdy vypadal podrážděně a to ani v případě, kdy Nevill Longbottom opakovaně nechal malého kouzelníka odplachtit napříč třídou, zatímco se učili Odstraňovací kouzlo. Ukázal jim dlouhý seznam kouzel, co se budou učit (včetně těch, která už během čtyř předcházejících let probrali), nezbytných pro získání NKÚ. Pětiletá práce, pomyslel si Harry. I kdyby zkoušeli každé jen jednou, bude toho požehnaně.

Bylo příjemným osvěžením uvolnit se u nebelvírského stolu a sníst oběd, ale zdálo se, že to skončilo příliš brzy a před nimi bylo Přeměňování s profesorkou McGonagallovou. Dobře věděli, že můžou počítat s tím, že vzhledem ke zkouškám bude velmi přísná a ona je nezklamala. Chodila třídou a upozorňovala je, co by si měli z tohoto ročníku a těch předcházejících zapamatovat. Neville vypadal, že se na místě rozbrečí a dokonce i Hermiona se zdála být nervózní a nejistá sama sebou, přestože byla od prvního dne v Přeměňování nejlepší.

Jakmile bylo po hodině, Harry se rozhodl ještě zůstat. ”Mohl bych s Vámi chvilku mluvit, paní profesorko?”

Teď, když hodina skončila, vypadala trošku méně přísně, konec konců byla ředitelkou jeho koleje a vybrala ho jako prefekta. Také byla potěšena, když slyšela, že se stal kapitánem kolejního famfrpálového týmu. ”Ano, Pottere?”

”Byl jsem zvědavý… kdy jste se stala zvěromágem? Byla jste ještě ve škole?”

Přikývla. ”Vlastně jsem studovala šestý ročník. Brala jsem soukromé hodiny od samotného ředitele… ačkoliv v té době ještě ředitelem nebyl. Byl naším učitelem Přeměňování. Proč?”

”No, chtěl jsem vědět… uvažoval jsem jestli bych se jednoho dne také mohl stát Zvěromágem.” Opravdu? Přemýšlel. Nebo to bylo tím, jak slyšel mluvit Willa Kratiknota, že o tom uvažuje?

”Skutečně, Pottere?” Oči profesorky McGonagallové zasvítily zájmem. ”Fascinující. Myslela bych, že by se o to zajímala spíše slečna Grangerová, ale Vy…?”

”No, nepamatuji se, jestli Vám to profesor Brumbál řekl nebo ne… a nechtěl bych ho tím teď nijak dostat do problémů… ale věděla jste, že můj otec byl neregistrovaný zvěromág?”

Stiskla rty. ”Ano. Vím o tom. A vím proč. A třebaže k tomu byl očividně velmi talentovaný, nebylo správné… ”

”Já vím, já vím,” přerušil ji předtím, než stačila předvést to, o čem mu říkala Hermiona - její vysvětlení Ritě Holoubkové, proč musí být všichni Zvěromágové řádně registrováni. ”To je důvod, proč jsem přišel za Vámi. Chci udělat všechno správně. Rád bych věděl… jak brzy bych se mohl začít učit. Mám počkat do šestého ročníku? Nebo sedmého? Jak musím být starý?”

”Ačkoliv je obvykle doporučováno, aby měl student poněkud vyšší kouzelnické vzdělání, než v současné době máte Vy, připouštím, že se tu bavíme o Vás, který jste dokázal vyhrát Pohár tří kouzelníků ve čtvrtém ročníku… ” dívala se na něj zamyšleně. ”A, domnívám se díky minulosti Vašeho otce, že byste k tomu také mohl mít vrozené vlohy, nehledě na to, že máte pádný důvod k tomu chtít tuto schopnost rozvíjet,” dodala, aniž by zmínila Voldemortovo jméno. Harry by mohl přísahat, že si to myslela. Minutu ho tiše pozorovala.

”Dobrá,” řekla nakonec. ”Projednám to s ředitelem a sdělím Vám jeho rozhodnutí. Bude lépe, když teď půjdete, profesor Moody netoleruje pozdní příchody na své hodiny.”

”Ano, paní profesorko. Děkuji Vám,” řekl s mírnou úklonou. Skoro se usmála a podívala se na něj s jistou náklonností, kterou zřejmě neměla v úmyslu dát najevo, ale nedokázala to zamaskovat.

Běžel chodbami s lehkým srdcem, dokud to nevyslovil, tak nevěděl, co jí přesně chce říct, jako by mu to na rty vyslalo přímo jeho podvědomí a teprve až to vyslovil, věděl, že je to to pravé. Ale ne, přemýšlel. To není pravda. Opravdu jsem na to začal myslet už víc jak před rokem, od té doby co jsem vykouzlil Patrona vypadajícího jako můj otec ve své zvířecí podobě jelena. Už tehdy jsem si říkal, jestli bych toho byl schopen…

Rychle se dostal ke třídě Obrany proti černé magii. Tohle bude jeho první hodina se skutečným Pošukem Moodym. Ostatní nebelvírští studenti pátého ročníku z nějakého důvodu stále ještě stáli na chodbě. Zdálo se, že se bojí vstoupit. Přece jen, během celého minulého roku, je učil zlý kouzelník v přestrojení a nikdo to nepoznal. Brumbál neměl podezření do té doby, dokud muž, o kterém si všichni mysleli, že je Moody, nevzal Harryho do své kanceláře po jeho návratu do Bradavic s tělem Cedrika Diggoryho. Předtím byl Harry svědkem Voldemortova návratu, toho jak získal své tělo zpátky poté, co ho Červíček vzkřísil a svolal k sobě Smrtijedy…

 Harry nakoukl do dveří třídy. Moody k nim byl zády, seděl za učitelským stolem se složenýma rukama, zdánlivě hledící do prostoru. Pak zavrčel, ”Vejdete už všichni dovnitř nebo mám přednášet prázdné třídě?” Harry si uvědomil, že je zřejmě vidí díky svému děsivému magickému oku a pak si vzpomněl, že oko vidí nejen přes mnoho neprůhledných překážek, ale dokáže prohlédnout také neviditelný plášť.

Vešli dovnitř a sedli si na svá místa, nachystali si učebnice, které používali na černou magii, pergameny, brky a lahvičky s inkoustem. Zdálo se, že Moody zkoumá prázdný stůl před ním a na ně se nedívá… přinejmenším svým normálním okem. Začal bez jakéhokoliv úvodu.

”Mnozí z Vás,” zavrčel… vždycky vypadal, že vrčí… ” mohou mít dojem, že mě znají, protože si myslíte, že jsem Vás učil minulý rok. CHYBA!

”Víte nebo nevíte, že to byl podvodník, pravým jménem Barty Skrk, Junior. Většina lidí si myslela, že zemřel již před třinácti lety, ale jeho otec a domácí skřítka se postarali, aby tomu tak nebylo. Jeho otec… který byl zabit svým vlastním synem… si myslel, že na něj může dohlédnout na svobodě lépe než Mozkomorové v Azkabanu, držel jej pod kletbou Imperius, skrytého pod neviditelným pláštěm. Ale nefungovalo to, že?”

Všichni ve třídě na svých židlích nadskočili. Moody konečně vzhlédl od prázdného stolu. Harrymu došlo, že zřejmě četl poznámky k přednášce uložené v horní zásuvce, kterou dokázal prohlédnout pomocí svého magického oka. Svým normálním okem postupně zkoumal každého studenta.

”Může mi někdo z Vás říct, proč to nefungovalo?”

Hermiona, Harry a Ron zvedli ruce, následováni bojácným Nevillem.

”Longbottom!” vykřikl Moody. Neville polkl.

”Protože se můžete naučit, jak kletbě Imperius vzdorovat.”

”PŘESNĚ TAK!” vykřikl nyní Moody příjemnějším hlasem. Harry, Ron a Hermiona se přestali hlásit. Levandule a Parvati posunuly své židle několik palců od stolu. Třebaže všichni měli svoje brky a svitky připraveny ke psaní poznámek, nikdo ještě nenapsal ani slovo.

”Takže… pokud se můžete naučit překonat kletbu Imperius, proč se používá, proč někoho kontrolovat? Proč?”

Dělá si legraci? Přemýšlel Harry. Ptá se jich, PROČ někdo používá jednu ze tří kleteb, které se nepromíjejí a zaručují odsouzení na doživotí v Azkabanu? V místnosti panovalo ticho.

”No tak!” zahřměl Moody. ”Proč? Proč někoho ovládat, působit mu bolest a zabíjet mudly, proč? Proč to zlí kouzelníci dělají? PROČ?”

Všichni na něj zírali a pokukovali jeden po druhém. Nakonec svou ruku opět zvedl Neville.

”Longbottom!”

Neville vypadal, jakoby k odpovědi musel sebrat veškerou odvahu, co měl. ”Protože mohou.”

”PROTOŽE MOHOU!” vykřikl Moody s úsměvem. Úsměv u něj vypadal hrozně nepřirozeně. Zmizel milosrdně rychle. ”Protože mohou!” zopakoval tišeji. ”Deset bodů pro Nebelvír!” Neville se pokoušel nevypadat potěšeně, ale nepodařilo se mu to. Podíval se postraním pohledem na Hermionu, která se na něj usmála. Rychle zase oči odvrátil a znovu vypadal poplašeně.

”Je to dobrý důvod?” dožadoval se Moody. Nikdo neodpověděl. Čekal a po odmlce, která se mu zdála přijatelná, řekl: ”NE! Tohle NENÍ dobrý důvod! Protože můžete! Kdokoliv z Vás může letět na svém koštěti okolo Buckinghamského paláce a za denního světla vylekat královnu k smrti, ale znamená to, že by měl? NE! Mohl bych každého z Vás změnit v mloka, ale znamená to, že bych měl?” Tentokrát si na svou otázku neodpověděl. Ticho. Znovu se usmál. ”Záleží na tom, jak budete plnit úkoly.” Pořád se usmíval a všichni studenti se po sobě poplašeně podívali. ”VTIP!” vykřikl nakonec a krátce se zachichtal.

Harry se začal smát, pak se ovládl. Ron vypadal, jakoby ho bolely tváře potlačovaným smíchem. Hermiona se na ně zamračila. Moody se nad Harrym a Ronem rozkročil. ”Pokračujte! Smějte se! To je v pořádku, Pottere a Weasley. Vy také, Grangerová. Už jsem o Vás třech slyšel, viděli jste zlo víc než zblízka. To není jako když Bubák nemůže vystát smích! Občas musíte být schopni pohlédnout zlu do tváře a smát se!”

Náhle byl neočekávaně realistický. ”Ale některé věci směšné NEJSOU. Vezměme si mudly, kdo si myslíte, že je mocnější, kouzelníci nebo mudlové?”

Seamus Finnegan zvedl ruku a Moody na něj kývl. ”Kouzelníci,” řekl sebejistě. Moody přešel k jeho stolu, mnul si bradu, pak se otočil k Seamusovi a zahřměl, ”ŠPATNĚ, Finnegane! Vy pocházíte z kouzelnické rodiny, že ano?” Seamus přikývl. ”Thomasi! Grangerová! Pottere! Vy jste vyrostli v mudlovském světě, je to tak?” Všichni tři souhlasili. ”Vyjmenujte mi několik věcí, které mudlové během století stvořili k mučení a zabíjení druhých!”

Harry věděl, že rodina Deana Thomase přišla do Anglie z Jamajky asi před třiceti lety, pravděpodobně, nějaký čas předtím… tak před sto lety… přišli z Afriky.

”Otroctví,” řekl Dean vyrovnaně.

”Útlak žen,” ozvala se Hermiona, ne bez jisté dávky rozhořčení.

”Válka,” zkusil Harry.

Nukleární válka,” dodala Hermiona.

”Drogy.”

”Automatické zbraně.”

”Chemické zbraně.”

”Koncentrační tábory.”

”Gheta.”

”Rasová diskriminace.”

”Etnické čistky.”

”Studená válka.”

”Genocida.”

”Ano,” řekl Moody. ”Genocida. Vyhlazování celých ras. Nebo co se děje rasám na této planetě. V pravdě, tady je jen jeden druh: lidská rasa. Genetická odchylka mezi lidmi rozdílných etnických skupin v celém světě je zanedbatelná. Ani ti z nás, co se narodili s nějakými magickými schopnostmi, nejsou znatelně odlišní od těch co je nemají. Je to jen další charakteristický rys jako barva vlasů nebo očí, praváci či leváci.

”Ale bez ohledu na to jaká zvěrstva způsobili zlí čarodějové na tomto světě, jsem zde proto abych Vám řekl, že žádný z nich… ŽÁDNÝ… nikdy nedosáhl takového počtu obětí, kterého dosáhli ti, co byli u Agincourtu… mluvím o Francouzech, kteří utrpěli skutečné ztráty. A to bylo před stovkami let. Nikdy jsme neměli kouzelnickou obdobu Waterloo, Občanské války v Americe, Búrské války, obou Světových válek, Vietnamu nebo konfliktů na Středním Východě, či v Severním Irsku. Ani když spojíte všechna povstání skřetů tak se nevyrovnají masakru u Gallipoli. Horší než ničení. Ztráta jen deseti procent mužů byla obrovský pokrok. Víte, kolik lidí v těchto konfliktech zahynulo?”

Žádná odpověď. Moody několik minut chodil tam a zpátky, dívaje se na podlahu. Pak je opět začal bombardovat otázkami. ”Jen proto, že mudlové mohou celou planetu vyhodit do vzduchu, znamená to, že by měli? Jen proto, že mají antibiotika pro boj s chorobami, znamená to, že by je měli používat proti všem? Ukazuje se, že ne… kmeny nemocí, které jsou vůči antibiotikům odolné, zmutovaly a prudce se rozmnožily po celém světě.

”JEN PROTO, ŽE MŮŽEŠ, NEZNAMENÁ, ŽE BYS MĚL.”

Všichni na svých židlích nadskočili. Moody těžce kráčel uličkou mezi lavicemi, jeho dřevěná noha dělala rámus a on se díval na každého z nich, jako by ho překvapilo, kdyby všichni u zkoušky nepropadli.

”Co,” konečně pokračoval, ”jste se učili v posledních čtyřech letech v Obraně proti černé magii?”

”Ďasovce.”

”Bubáky.”

”Bludníčky.”

”NE!” vyštěkl. ”Nenaučili jste se NIC! To, co se teď musíte naučit… předtím než se posadíte k NKÚ… je, že boj s černou magií neznamená bojovat s temnotou kolem Vás, znamená to bojovat s temnem, které má každý UVNITŘ!”

Přešel zpátky ke svému stolu a postavil se vedle něj, prohlížeje si je všechny svým magickým okem. ”Co je účelem kletby Cruciatus?” řekl tiše.

Hermiona se okamžitě přihlásila. ”Někomu ublížit, samozřejmě.”

”ŠPATNĚ!” Opět zvýšil hlas. Ron a Harry se na ni polekaně podívali. Hermiona u učitelů nebyla zvyklá na tento druh reakce. Poněkud zděšeně klesla zpátky do své židle a Harryho by vůbec nepřekvapilo, kdyby už v hodinách Obrany proti černé magii neřekla celý rok ani slovo.

 Neville ostýchavě zvedl ruku a Moody na něj kývl. ”Zlomit někoho a přinutit ho tím udělat, co si přejete.”

”Někoho ovládnout,” řekl Moody svým normálním (normálním pro něj) konverzačním hlasem, jakoby právě na Hermionu nezařval dost hlasitě na to, aby probudil i mrtvého. ”Do jisté míry, není tak zaručená jako kletba Imperius, ale v některých ohledech je lepší. Osoba, která je opravdu soustředěná, která má nesmírně silnou osobnost, může kletbě Imperius odolat. Ale ta samá osoba se může ve vteřině zhroutit pod kletbou Cruciatus. Většina lidí by obrátila a v momentě použila stejnou kletbu na jinou osobu, pokud by jim bylo přislíbeno, že už neucítí žádnou bolest. TO JE TA TEMNOTA UVNITŘ.”

Hermiona se otočila, podívala se na Nevilla a usmála se na něj, aby mu ukázala že to na ni zapůsobilo. Neville temně zčervenal a sklopil oči ke svému prázdnému pergamenu.

”Vsadím se,” pokračoval Moody, ”že nikdo z Vás s kletbou Cruciatus nemá zkušenosti. Nejdřív ucítíte… ”

Ale v tom Harry pomalu zvedl ruku. Moody přestal mluvit a zíral na něj. ”Skutečně, Pottere? Byla ta osoba chycena?”

”Ne, pane.”

”Ví o tom Ministerstvo?”

”Ano, pane.”

”Nuže? Kdo to byl ?”

”Voldemort.” Pár studentů zalapalo po dechu, ale zbytek třídy byl potichu, když Harry vyslovil TO jméno. Moody kývl na Harryho. ”Dobře. Řekl jste to. Řekněte to znovu.”

”Voldemort.”

”Znovu.”

”Voldemort. Voldemort. Voldemort!”

Moody procházel třídou, jeho dřevěná noha klapala do podlahy a normálním okem se díval na strop. ”Kolikrát?”

”Dvakrát.”

”Co se stalo?”

”Nejdřív to udělal, aby dokázal Smrtijedům, že nejsem mocnější než on. Nemohl jsem dělat vůbec nic, přivázal mě k náhrobnímu kameni. Pak mi vrátil hůlku a utkali jsme se v souboji.” Všichni kromě Rona a Hermiony znovu zalapali po dechu. ”Nejdřív mi řekl, abych se poklonil smrti - uklonil se jemu, ale nechtěl jsem. Nějak mě donutil, abych to udělal. A potom, předtím než jsem mohl jakkoliv zareagovat, použil na mě kletbu Cruciatus podruhé. Pak chtěl, abych ho prosil, aby to nedělal.”

”Prosil jste?”

”Ne. Tak mě zkusil donutit pomocí kletby Imperius.”

”Fungovalo to?”

”Řekl jsem mu, že to neudělám.”

”A? ”

”Zkusil mě znovu zaklít. Ale… utekl jsem. Schoval jsem se za náhrobním kamenem.” Harrymu se zatřásl hlas, když vyprávěl o své zbabělosti.

”A potom?”

”A potom jsem se mu postavil tváří v tvář a použil odzbrojovací kouzlo ve stejném okamžiku, kdy on použil kletbu, která zabíjí. Ale nějak… zaklínadla se srazila a zrušila účinky toho druhého. Pak se stalo něco zvláštního… byl vyrušen ze soustředění a já jsem mohl zpátky k poháru… ” s Cedrikovým tělem, pomyslel si, ale nechtěl to říct nahlas. ”…bylo to Přenášedlo, které mě tam odneslo. Přineslo mě zpátky sem do Bradavic.” Harrymu se nějak nechtělo mluvit o tom, že jeho a Voldemortova hůlka jsou sestry, o niti zlatého světla a zvuku fénixovy písně, o efektu Priori Incantatem a stínech lidí, které Voldemort zabil… včetně jeho rodičů a Cedrika Diggoryho… prosícího, aby vzal jeho tělo zpátky.

Zavládlo šokované ticho. ”Měl jste štěstí,” řekl mu Moody a otočil se ke zbytku třídy. ”Zvláštní, vypadá to, že když Voldemort cítí, že má důstojného soupeře, rád mu dává určitou šanci. Znám jen dva kouzelníky, co se utkali s Voldemortem, přežili to a mohli o tom vyprávět. Tady Potter je jedním z nich. Druhého jste zvyklí oslovovat… Ředitel.”

”Ostatní byli méně šťastní. Ti, kteří byli týráni Smrtijedy za použití kletby Cruciatus, například. Víte, Smrtijedi měli příkazy a věděli, co by následovalo, pokud by jich neuposlechli, pokud by byli neúspěšní. V některých ohledech byli mnohem nemilosrdnější než sám Voldemort… On se necítil ohrožený nikým. Každý Smrtijed pravděpodobně na sobě ucítil kletbu Cruciatus nejméně jednou v životě… protože vím, že Voldemort vždycky chtěl, aby přesně věděli, co by se jim přihodilo v případě, že by jej zklamali. Dělej dobře svou práci… a už nikdy to znovu nepocítíš. Škobrtni… a promarnil jsi svou šanci. To je proč Smrtijedi byli… a jsou… tak strašně krutí. Pud sebezáchovy. ZLO UVNITŘ.”

Levandule Brownová ostýchavě zvedla ruku a on jí pokynul. ”Proč je pud sebezáchovy špatný?”

”Sám o sobě, není zlý. Je to spíš to, co lidé často dělají proto, aby se zlu vyhnuli. Pokud cítí, že není nic důležitějšího než toho dosáhnout. Nic…”

Neville zíral na svou lavici s podivným výrazem ve tváři. Moody si toho všiml, přešel k němu a nepatrně se přes něj naklonil. ”Viděl jste je v poslední době, Longbottome?” zeptal se vlídně. Neville přikývl, stále se skloněnou hlavou. ”Občas je zajdu navštívit. Poznávají Vás?” Neville zavrtěl hlavou. ”Ach, tedy. Oni skutečně přerušili spojení… nejlepší Bystrozoři co jsem kdy poznal, Vaši rodiče.”

Zbytek třídy, kromě Harryho, hleděli na Nevilla s úžasem. Neville vzhlédl a uviděl Harryho upřený pohled, Harry pevně přikývl a dal tak Nevillovi najevo, že už o tom věděl.

”Vaši rodiče překonali víc bolesti než bych Vám byl schopný kdy vysvětlit. Pochopitelně jim to usmažilo mozky. Protože to co možná nevíte je, že kletbu Cruciatus MŮŽETE překonat. Chce to mnohem odolnější mysl než k boji proti kletbě Imperius, ale důvodem, proč může být zdolána je, že je to jen bolest. POUZE BOLEST. A bolest je VŠECHNA VE VAŠÍ MYSLI.”

Všichni nebelvírští studenti pátého ročníku vypadali zmateně. ”Teď,” pokračoval, ”to zní neskutečně, já vím. Nechte mě to vysvětlit.” Zadupal svou dřevěnou nohou na podlahu. ”Vidíte tohle? Nebudu Vám vyprávět, jak jsem přišel o nohu, nejste na to připraveni, věřte mi. Víte, proč stále ještě pravidelně pociťuji bolest v noze, kterou už nemám?”

Hermiona se nenápadně rozhlédla kolem sebe, než pomalu zvedla ruku. ”Syndrom domnělé končetiny,” řekla roztřeseně.

”Přesně tak!” zareagoval Moody a ona tiše vydechla úlevou. ”Ale co to znamená?”

Hermiona se nadechla a pokračovala. ”Váš mozek z nohy stále přijímá signály…”

”Je ta bolest skutečná? Ne! Je jen v mé hlavě! Pokaždé, když se praštíte o křeslo do holeně nebo strčíte ruku do plamene, Vaše tělo pošle vzkaz do Vašeho mozku a ucítíte bolest. Přerušte spojení mezi tělem a mozkem… žádná bolest.”

Hermiona očividně zapomněla, že na ni předtím tak zařval. ”Ale bolest má svůj smysl… ochraňuje nás…”

”Ano, pokud se jedná o FYZICKOU bolest, něco s čím přišel do styku každý z Vás. Ale kletba Cruciatus… ” Podíval se na Nevilla. ”… neslouží k ničemu jinému než aby zničila mysl tím, že ji zaplaví bolestí. Dělejte to dost dlouho… a výsledkem je šílenství. Obvykle se to nestane, obvykle… oběti se zlomí a podvolí, souhlasí s čímkoliv. Ale někdy, někdy… ” Přešel k Nevillovi a poplácal ho po rameni. ”… narazíte na někoho tak zásadového, že on nebo ona raději sami snesou utrpení, než aby ublížili jiným. To je důvod, proč zničení mysli těchto lidí je tak tragické.” Neville nyní plakal, slzy mu tiše stékaly po tvářích. Moody ze své kapsy vytáhl kapesník a bez poznámek mu jej podal. Ve zbytku třídy panovalo šokované ticho.

”Teď… nejste připraveni naučit se, jak přerušit spojení mezi mozkem a Vaším tělem, abyste překonali kletbu Cruciatus… ale budete, dříve než nastoupíte do šestého ročníku. Jedině… kdybyste to nechtěli. Není to snadné. Ne každý je schopen se to naučit. A třebaže se o to budu snažit a Vy na tom budete pracovat většinu tohoto roku, nezačneme s tím dříve než po vánočních prázdninách.”

Přešel zpátky ke svému stolu a prudce se nad ním naklonil, dívaje se postupně každému do očí svým normálním okem. ”Do té doby… budeme rozebírat podstatu zla. Co lidi nutí přidat se na stranu temnoty? Proč se jiná osoba rozhodne to neudělat? Kdy nastává kritický moment? Máte všichni své knihy Soubor mudlovské literatury z nakladatelství Šípková růže?”

Hermiona a Harry přikývli a sklonili se, aby knihu vytáhli ze svých batohů, Neville a Seamus je měli také. Ron zvedl ruku. ”Prosím… byla na seznamu knih pátého ročníku, ale já jsem myslel, že je do hodin Studia mudlů…”

”Ne. Je pro tyto přednášky. Ti kdo ji nemají udělají nejlépe, když si o ni napíší domů. Než ji dostanete, můžete si pár výtisků půjčit ve školní knihovně. Vaším úkolem je přečíst jednu ze Shakespearových her ve sbírce… Krále Leara, Hamleta, Othella nebo MacBetha (čímž ignoroval kouzelnické stereotypy)… a napíšete o ní esej… nebudu Vám říkat jak dlouhou. Udělejte ji tak dlouhou, jak bude potřeba… o postavě nebo postavách, které podlehly zlu a proč, a někdo… může to být víc než jedna osoba… se nevzdal - také s uvedením důvodů. Na tuto esej máte měsíc a pak ji všichni přečtete nahlas před třídou. Ve středu mi každý musí sdělit, kterou z her si vybral. Také si přečtěte Loterii a připravte se na debatu. Nerozebírejte Shakespearovu Bouři… je příliš složitá… všichni si ji přečtete a napíšete o ní dlouhý svitek na konci semestru. Konec hodiny!”

A ztěžka vyšel ze dveří bez toho, aby se na kohokoliv podíval. Nebelvírští studenti pátého ročníku hleděli jeden na druhého. Harry zkontroloval čas na svých hodinkách. ”Máme ještě víc než hodinu než budeme moci odejít ze třídy… ” řekl nepřesvědčivě, jakoby to byla jeho povinnost prefekta poukázat na chybu učitele. Hermiona pokrčila rameny.

”No, mohli bychom jít a začít číst jednu z těch her nebo se alespoň rozhodnout kterou si vybrat. Pojďme zpátky do společenské místnosti.”

Ale protože už byl konec vyučování a večeře se neměla podávat dříve než za tři hodiny, zbytek třídy se rozhodl využít volného času, také se vrátí do společenské místnosti, ale Seamus s Deanem se bavili o tom, že si zahrají Řachavého Petra a Levandule s Parvati jedna druhé vyloží taroky. Neville byl velice tichý, sbalil si batoh a pomalu se postavil.

Harry si vzpomněl na okamžik, který se odehrál o rok dříve. Neville křečovitě svíral okraj stolu, zatímco falešný Moody, ve skutečnosti Barty Skrk junior, předváděl kletbu Cruciatus na zvětšeném pavoukovi. Hermiona na Skrka křičela, aby toho nechal, když viděla, jak to Nevilla rozrušilo. Později vzal Nevilla do svého kabinetu na čaj a daroval mu knihu. Harry by rád věděl, jestli se Skrk jen pokoušel přesvědčivě hrát Moodyho, nebo jestli skutečně litoval, že způsobil Nevillovo osiření, stejně jako Voldemort udělal sirotka z Harryho.

Také si vzpomínal, jak se octl v Brumbálově Myslánce na soudním přelíčení s Bartym a třemi dalšími lidmi, kteří mučili Longbottomovy. Pamatoval si ho, bylo mu pouhých devatenáct a ječel ”já jsem to neudělal, otče!” zatímco Barty Skrk senior poslal svého syna do Azkabanu a paní Skrková se zhroutila zármutkem. Když to tenkrát viděl, Harry se domníval, že tím špatným je starší Skrk - teď věděl, že svého syna dobře znal a poznal, že to jen hrál. Všichni během minulého roku viděli, jak dobrý herec byl.

Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého a pak na Nevilla. Harry se zhluboka nadechl a promluvil jako první. ”Zjistil jsem to nešťastnou náhodou, Neville. Brumbál mě požádal, abych o tom s nikým nemluvil, myslel, že nám o tom řekneš, až budeš připravený…”

”Moody to neměl dělat,” řekla Hermiona rozhořčeně. ”Neměl právo…”

Ne,” ozval se náhle prudce Neville. Podíval se na všechny tři lesknoucíma se očima. ”Jsem rád, že o tom každý ví. Jsem rád… omluvte mě. Musím se rozhodnout, kterou z her si vyberu.” Tiše zvedl svůj batoh a odešel. Ti tři se na sebe rozpačitě podívali, potom se ublíženě ozval Ron: ”Proč jsi nic neřekl, Harry?”

”Slyšel jsi ho,” vysvětlovala Hermiona. ”Brumbál ho o to požádal.”

”Může mluvit sám za sebe, Hermiono.”

”Neštěkej na mě, Ronalde Weasley! Měl bys jít do knihovny pro Soubor mudlovské literatury!”

Hodila si na rameno svůj batoh a bez jediného pohledu jejich směrem je opustila. Ron se rozpačitě podíval na Harryho. ”Kdo štěká? Zdá se mi, že mi říká Ronalde poslední dobou nějak často. Nejdřív ta scéna po Lektvarech a teď tohle. Co má za problém?”

Harry za ní také zíral, pak se otočil zpátky k Ronovi. ”Ach, znáš ji.

Pravděpodobně je pořád v šoku, protože na ni Moody zařval.”

Ron se ušklíbl. ”Jasně. Ona je tak perfektní…” řekl posměšným tónem.

Harry měl chuť ho uhodit, musel vynaložit ohromné úsilí, aby to neudělal. ”Jdu do společenské místnosti. Uvidíme se později.”

”Dobře. Jakou hru budeš číst?”

”Nevím. Možná Hamleta. Mohl by být docela dobrý, ne?”

”Přikláním se k Othellovi. Ten uškrtil svou ženu… momentálně ho plně chápu,” zamumlal, dívaje se směrem ke dveřím, ve kterých zmizela Hermiona. Harry se zachvěl. Hermiona si myslí, že je Ron nevyzrálý, vzpomněl si, ale je možné, že by mohl být nebezpečný. Harry se zadíval na svého přítele a uvažoval, co se mu honí hlavou.

”No,” řekl nakonec, neschopný komentovat výrok o uškrcení manželky. ”Uvidíme se.”

* * * * *

Zatímco večeřeli, Alice Spinnetová mu poklepala na rameno a řekla, ”Až budeš hotový, máš jít k profesorce McGonagallové.” Harry se podíval k hlavnímu stolu. Profesorka McGonagallová pila ze svého poháru a nedívala se na něj. Rychle pohlédl na Brumbála, který vyhledal jeho pohled a s nepatrným úsměvem v koutku úst přikývl předtím, než si tam strčil vidličku. Harry si to vysvětlil jako dobré znamení. Možná mě nechají studovat příští rok po NKÚ, pomyslel si. Nebo to možná závisí na N.K.Ú., v tom případě bych měl opravdu tvrdě pracovat na získání dobrých známek…

Jakmile dojedl, vstal, vysvětlil Ronovi a Hermioně že musí mluvit s McGonagallovou, a šel směrem k profesorskému stolu bez toho, aby dal Hermioně šanci zeptat se proč. Oba, Brumbál a McGonagallová vstali a dovedli ho do místnosti, kde se minulý večer konala jejich prefektská schůze. Byla to ta samá místnost, kde čekal společně s ostatními šampiony poté, co jeho jméno vyletělo z Ohnivého poháru.

Zavřel za sebou dveře a přešel k obrovskému ohništi, kde na něj čekal Brumbál s McGonagallovou. Protože stáli před ohništěm, jejich obličeje byly ve stínu, ale Harry mohl vidět, že se tváří velmi vážně. Jako první promluvil Brumbál.

”Po dohodě s profesorkou McGonagallovou, jsem se rozhodl, že tě nejenom bude učit jak se stát Zvěromágem, ale také, že tvůj výcvik začne okamžitě. Máš smrtícího nepřítele, který si za svůj cíl vybral tvé přátele a jejich rodiny, přičemž znovu zkouší obnovit svou dřívější moc a kontrolu nad kouzelnickým světem. Máš mnoho vynikajících vlastností včetně silné vůle Harry a cítím, že přidáním této schopnosti do tvého arzenálu se z tebe stane ještě působivější protivník.”

McGonagallová se na něj dívala vyrovnaně. ”Nebude to jednoduché, Pottere. Možná se Vám to nepodaří. Ale potřebujeme to vědět dříve než později.”

”Vím, že to nějaký čas trvá… můj otec k tomu potřeboval tři roky…”

Mávla nad tím rukou. ”To bylo proto, že neměl pořádný dohled. Pokud k tomu máte vlohy, můžete to zvládnout během šesti měsíců.”

”Šest měsíců!” Harry byl vyvedený z míry, tohle nečekal.

”Nebo méně. Nejvíce rok. Pokud se na to hodíte. Začneme okamžitě.”

”Já vím. Ředitel řekl…”

”Ne, ty jsi mi nerozuměl,” ozval se Brumbál. ”Právě teď hned.”

Harry se střídavě díval z jednoho na druhého. ”Teď hned?”

McGonagallová přistoupila blíž. ”Nejprve mi řekněte, Pottere, kouzlil jste někdy bez pomoci hůlky?”

”Bez hůlky? Samozřejmě, že ne.”

”Přemýšlejte, Pottere. Jedno kouzlo děláte pokaždé, když hrajete Famfrpál…”

”Myslíte létání na koštěti?”

”Myslíte, že mudla by mohl letět na Kulovém Blesku? Pokud daná osoba nemá kouzelnické nadání tak nereaguje.”

”Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel…”

”Vzpomenete si na jiný okamžik, kdy jste kouzlil bez hůlky?”

”No… počítá se do toho mluvení s hady?”

Zauvažovala nad tím. ”To je spíše vrozená schopnost, kterou nemůžete kontrolovat. Přemýšlejte, když jste byl malý, předtím než jste zjistil, že jste kouzelník.”

Při vzpomínce na hady, Harryho mysl okamžitě přeskočila ke vzpomínce, kdy v zoo neúmyslně pustil na svobodu hroznýše. Nějak tenkrát dokázal, aby sklo, které hada věznilo v kleci, zmizelo. Řekl jim o tom.

”To už je blíž, Pottere, ale řekněte mi tohle: změnil jste někdy za pomoci kouzla svoje tělo, bez použití lektvarů, kouzelných bylin nebo hůlky? Jen svou vůlí?” Zatímco nad tím přemýšlel, Harry si prohrábl vlasy, pak to udělal znovu, najednou se napůl cesty zarazil, svěsil ruku a podíval se na ni.. ”Ano,” uvědomil si. ”Nebudete tomu teď asi věřit,” řekl, ”ale když jsem byl mladší, nesnášel jsem stříhání vlasů. Pokaždé, když mě teta se strýcem ostříhali, byl jsem tak rozzlobený, že jsem trávil celou noc ve svém přístěnku pod schody vztekáním se… a když jsem ráno vstal, vypadal jsem jako vždycky předtím – jako bych nikdy nebyl ostříhaný.”

Brumbál a McGonagallová se usmáli a přikývli. ”Výborně!” řekla. ”Tohle je přesně to co jsme hledali, naznačuje to, že byste mohl mít potřebné schopnosti. Chce to zvláštní druh koncentrace a sebeovládání, včetně uvědomování si svého těla, abyste dosáhl proměny ve zvíře.”

 ”Potřebujete mě ještě k něčemu, Minervo?” zeptal se jí Brumbál.

”Ne, pane řediteli.”

”V tom případě se pustím do psaní nějakých dopisů. Dobrou noc. Hodně štěstí, Harry!”

”Děkuji, pane profesore,” řekl trochu nervózně. Brumbál několika dlouhými kroky vyšel ven z místnosti.

Harry se otočil zpátky k profesorce McGonagallové. ”Takže kvůli tomu, že jsem neměl rád stříhání vlasů, se můžu stát Zvěromágem?”

”Není to tak jednoduché, jak to zní, Pottere,” odpověděla, potom bez varování zmizela a na jejím místě byla důstojná, lhostejně vypadající kočka se skvrnami okolo očí, které se spíš podobaly brýlím, jaké nosila profesorka McGonagallová. Než Harry stačil zamrkat, znovu před ním stála ve své lidské podobě. ”Zvěromág se může proměnit tam a zpátky během vteřiny… méně než ve vteřině. Něco vyzkoušíme. Budete to stále opakovat, dokud nad sebou nezískáte naprostou kontrolu a pak začneme dělat zase něco jiného. Nejprve, zvedněte si před oči svoje ruce, dlaněmi ven, takto.” Harry ji napodobil. ”Dívejte se na své nehty,” instruovala ho. ”Dívejte se na ně, všimněte si, jak každý z nich vypadá, myslete na to jak Vám vrůstají do kůže. Dívejte se na ně tak dlouho, až je budete dokonale znát.”

Harry zíral na své nehty, zatímco uvažoval, jak mu to pomůže stát se Zvěromágem. Nemluvil. Tak uběhlo deset minut.

”Nyní,” řekla McGonagallová konečně, ”zavřete oči. Dokážete si je představit?”

”Ano.”

”Ponechejte oči zavřené. Myslete na velikost vašich nehtů. Teď si představte, jak by to vypadalo, kdyby byly delší a chtějte, aby vyrostly, nechte je růst…”

Harry se soustředil na zvětšení nehtů, přičemž ho napadlo, že si je měl nejdřív změřit, takže by potom byl schopný zjistit rozdíl nebo změnu… najednou ucítil v prstech bolest a měl pocit, že se mu kosti v rukou změnily na kapalinu…

”Aaaach!” vykřikl leknutím. Podíval se na své ruce, poslední článek každého prstu se pomalu prodlužoval, takže jeho prsty teď byly nejméně o palec delší, o dva, o tři… zatímco nehty vypadaly stále stejně dlouhé.

Finite Incantatem!” řekla honem McGonagallová a hůlkou poklepala na Harryho ruce. Ty mu přestaly růst a scvrkly se do normální velikosti.

”Koncentrace, Pottere, koncentrace. Musíte se na to víc soustředit. Měl byste trávit více času pozorováním svých nehtů.” Harry si vzpomněl, kolikrát už učitelé vyčítali svým studentům… jemu obvykle ne, pravda… aby se přestali zabývat svými nehty, ale tohle bylo poprvé kdy slyšel, že k tomu učitel studenta nabádá.

Udělal to jak řekla, ztratil pojem o čase, zapomněl se mrknout na hodinky a pak byl nucen mrkat docela často – poté, co se mu zdálo, že drží ruce před sebou a nekonečně dlouho na ně zírá, se rozhodl zavřít oči a pomyslel si PRODLUŽTE SE.

Necítil nic. Potom otevřel oči a setkal se s usmívající se tváří profesorky McGonagallové, která se dívala na jeho nehty, měřící nyní nejméně osm palců. Skoro se taky začal smát, ale její tvář znovu zvážněla.

”Teď, Pottere,” řekla, ”je zase zmenšete na normální velikost.”

Podíval se na ni a najednou zpanikařil. Uch, och, přemýšlel. Vím, že v tom je háček. Ale zvedl ruce před obličej a znovu se soustředil na nehty. Než konečně zavřel oči, měl pocit, že z toho začal šilhat a myslel na to, aby se znovu zmenšily do normální velikosti. Jakmile zase otevřel oči… jeho ruce vypadaly přesně tak, jako když vstoupil do místnosti.

”Výborně, Pottere!” pochválila ho McGonagallová, což u ní bylo vzácné. ”Pro dnešek to myslím stačí. Budeme to tu cvičit každý večer po večeři, dokud nevylepšíme rychlost. Teď se vraťte zpět do Nebelvírské věže. Já mám schůzi. Dobrou noc!”

Najednou uslyšel, jak Sandy, schovaná pod hábitem syčí, ”Kočka se setká s broukem.”

Harry se zastavil a otočil, ”Paní profesorko,” řekl, ”mimochodem, když už mluvíme o Zvěromázích a tom všem… co teď přesně dělá Rita Holoubková?”

McGonagallová sebou trhla, jako by jí v mysli přečetl co má právě v úmyslu.

”Proč… nemůžu o tom s Vámi mluvit, Pottere. Čím méně lidí o tom ví, tím lépe.”

Napadlo ho, že to přehnal. Tak dobrá… ”Dobrou noc, paní profesorko.”

”Dobrou noc. A Pottere? Přemýšlel jste už nad tím, jaké zvíře si vybrat? Zvíře, které si zvolíte, musíte podrobit pečlivému výzkumu, naučit se o něm všechno co je možné.”

”Hmm, ne. Začnu nad tím uvažovat. Dobrou noc.”

Vrátil se do Velké síně a překontroloval čas na hodinkách… zdá se, že se na své nehty soustředil hodinu a půl… a vešel do nebelvírské společenské místnosti. Jakmile byl uvnitř, Colin Creevey mu vrazil před obličej fotoaparát a za pomoci oslepujícího blesku si udělal jeho obrázek. Harry si chtěl zakrýt rukou obličej, ale nestihl to. Zasténal, ”Coline… ” skvělé, pomyslel si. Colin znovu oživil svůj Fanklub Harryho Pottera.

”Ustavičně fotí,” vysvětlil mu Lee Jordan od jednoho stolu, psal zrovna řízný komentář k prvnímu famfrpálovému zápasu.

”Mám kamaráda na kouzelnické škole v Americe, se kterým si dopisujeme a chci mu poslat obrázky mých přátel z koleje. Ale udělám kopie každému, kdo bude chtít. Mám jednu moc pěknou s Georgem a Angelinou, tu jim dám.” Ron, Seamus a Dean Colina ignorovali, když je vyfotil – seděli u stolu s otevřenými Soubory mudlovské literatury před sebou, ale ve skutečnosti hráli Řachavého Petra. U jiného stolu vyprávělo prvňáčkům několik studentů druhého ročníku hororové příběhy o hradních duších. Hermiona, Parvati a Levandule seděly u ohně a probíraly čarodějnice v MacBethovi, a Ginny seděla v koutě se zkříženýma nohama a četla si text lektvaru. V dalším koutě se George, sedící v křesle bavil s Fredem, který se rozvaloval na podlaze, zatímco Angelina seděla Georgovi na klíně a bezstarostně debatovala s oběma. Vypadají spolu tak přirozeně a klidně, pomyslel si Harry. Vytvořili dobrý pár. Když Colin opět zmáčkl spoušť tak si ho ani nevšimli.

Harry se posadil na zem vedle Ginny, pozoroval dění v místnosti a cítil se spokojený sám se sebou. Zauvažoval, jakým zvířetem by se měl stát. Jelenem jako jeho otec? Ne, nějak se mu to nezdálo správné. Mysli, mysli…

”Na co myslíš, Harry?” ozval se najednou Ginnin hlas. Prudce zvedl hlavu, úplně na ni zapomněl.

”Och, na něco do Přeměňování… ” řekl nepřesvědčivě, ale pravdivě. ”Jaká zvířata máš ráda? Kdyby ses… chtěla jedním stát… jaké by sis vybrala?”

”Myslíš jako Zvěromág? No, já nevím… ” náhle pozvedla tvář. ”Je jich tolik. Možná pták, třeba jestřáb nebo orel. Nebylo by báječné umět létat jako oni? Nebo možná kůň, běhat po čtyřech taky nevypadá špatně. Proč, co by sis vybral ty?”

Vzhlédl a první věc, na kterou mu padl zrak, byl lev na krbovém oblouku. ”Co takhle lev?” řekl a otočil se, aby na ni viděl.

Bystře na něj pohlédla. ”Myslíš jako nebelvírský lev? S hřívou a vším? To by bylo opravdu nádherné…” zatímco se na něj dívala, její hlas se vytrácel. Jejich oči se do sebe zaklesly. Náhle Harry koutkem oka zaregistroval oslepující blesk a zjistil, že je Colin právě vyfotografoval. Odvrátil se od Ginny a postavil se.

”Takže,” řekl úsečně. ”Měl bych se jít učit. Měj se,” řekl skoro u schodů. Na cestě si všiml, že se na něj Hermiona zvláštně dívá. Když se dostal do ložnice páťáků, byl tam jen Neville.

”Ach,” řekl rezervovaně, ”ahoj Harry.”

”Co čteš, Neville?”

”Krále Leara.”

Harry přikývl, nechtěl protahovat rozhovor na toto téma. Posadil se, vzal si svitek, brk a inkoust a dolů napsal, jestřáb, orel, kůň, lev. Podíval se na seznam. Určitě by vymyslel mnohem víc možností než jen tohle. Představil si Ginnin obličej, když mluvila o létání… ale potom se vrátil zpátky ke lvovi… Lehl si na přikrývku, zkoušeje si představit svého otce jako jelena a sebe běžícího vedle něj v podobě lva… ale lev může jelena dopadnout a zabít… zavrtěl hlavou. Ne, pokud věděl, pořád bude dost inteligentní, aby mohl potlačit své zvířecí instinkty a vyhnout se lovu jako skutečný lev, jestřáb nebo orel… Kůň byl na jeho seznamu jediným zvířetem, které je víc kořist než lovec, uvědomil si. Tuto volbu si potřeboval pečlivě rozvážit. Nachystal se do postele a zatáhl záclonu, znovu si lehl, zkoušeje si představit své nehty…
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace