Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 7 - 12

12. kapitola Beran a Drak

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Jak slíbil, Hagrid příští hodinu přinesl po husách do Péče o kouzelné tvory hady. Harry byl poněkud zklamaný, protože všichni byli velcí jako Sandy a stejně tak informovaní. Mohli předpovídat, co se stane v jejich okolí během pár minut, ale jen velmi málo. Většinou se to týkalo toho, kdo začne mluvit nebo co kdo řekne, čemuž Harry moc pozornosti nevěnoval, i když několikrát si díky tomu udělal legraci z Draca Malfoye, který si začal myslet, že umí číst myšlenky. Výraz na Malfoyově obličeji byl k nezaplacení, ale Hermiona se na něj opět dívala s jistou nedůvěrou a tak toho raději nechal, než se ho zase bude vyptávat na Vidění. Zdálo se, že Ron už na to díky své zlomené noze zapomněl a naštěstí se k tomu nevracel.


O týden později, jakmile přišli k Hagridovu srubu, Harryho potěšilo, že může vidět skutečně velkého hada. Postoupili od velmi malých k obrovskému, Hagrid očividně nevěřil ve střední velikosti. “Pojďte!” řekl jim, když se dostali k něčemu, co připomínalo obrovskou skleněnou místnost bez střechy, na místě, kde předtím byl výběh pro husy. “Profesor Brumbál pro mě todle udělal, aby to udrželo toho hroznýše v bezpečný vzdálenosti, takže nebude moct nikomu ublížit.”


Malfoy se na skleněnou ohradu díval skepticky. “A jak se máme naučit pečovat o tohoto hada přes sklo, hmm?” řekl líně.


“No…” vymáčkl ze sebe Hagrid.


“Můžu jít dovnitř?” zeptal se ho Harry. “Však víš… promluvit si?” “No… ” řekl Hagrid znovu.


Malfoy vypadal naštvaně, když se Harry ukázal jako statečnější a dobrovolně se nabídl, že půjde dovnitř ohrady za hroznýšem. Harry nabyl dojmu, že se Hagrid zdráhá kvůli tomu, co Harry udělal s malými hady - požádal je, aby mu řekli, co nesnáší. Byla jim zima, nechutnalo jídlo a strašily je sovy létající okolo. Harry Hagridovi navrhl, aby změnil jejich stravu, přestěhoval je na místo, kde by jim bylo tepleji a ochránil je před sovami, což šlo Hagridovi poměrně na nervy, protože to znamenalo práci navíc. Teď vypadal znepokojeně, protože se obával, že mu Harry přidá práci i s tímto hadem. Přestože měl Harryho moc rád, nezdálo se, že by jej těšilo mít ve třídě Hadí jazyk.


“Prosím, pustíš ho tam, Hagride?” prosila ho Hermiona. “Co když zjistí něco opravdu zajímavého?”


Hagrid se ušklíbl, těm dvěma se mu těžko něco odmítalo. “Tak jo, dobře. Ale jenom chvilku.”


Harry zběžně pohlédl na Malfoye a před tím než vešel do dveří, které pro něj Hagrid odemkl, se na něj uculil. Pomalu postupoval, nechtěl hada vyplašit. Harry si připomněl velmi zdvořilou konverzaci, kterou vedl s hroznýšem v zoo, když mu ještě nebylo jedenáct a nevěděl, že je čaroděj. Had mu tenkrát řekl, že nikdy nebyl v Brazílii. Pak Harry bezděčně nechal zmizet sklo, oddělující hada od okolí a ten uviděl jeho bratránka Dudleyho. Dudley vypadal jako oběd. Od té doby měl Harry několikrát co dělat – nepřát si, aby Dudleyho tenkrát ten had opravdu snědl, ale občas to bylo obtížné. Uvědomil si, že na něj nějakou dobu nemyslel, teď když se s Dudleym skamarádili… pak si vzpomněl, že se chystal Dudleymu napsat ve škole. Ta už byla několik týdnů a on mu ještě neposlal ani jeden dopis. Měl by to později udělat.


Ale právě teď, se chtěl pořádně soustředit na hada. Jakmile vešel do skleněné ohrady, had zvedl hlavu, bezvýrazně se na něj podíval a Harry se pokoušel si nepřipomínat, jak moc vypadá jako ten Voldemortův. Byl si dobře vědom zmijozelských a nebelvírských studentů, dívající se na něj přes sklo. Srdce v hrudi mu začalo hlasitě bušit, uvědomil si, že nikdy předtím nebyl v blízkosti hada takovéhle velikosti, jiného než toho co patří Voldemortovi. Byl ještě větší než ten, kterého Malfoy vykouzlil během Kouzelnického souboje ve druhém ročníku (ačkoliv, když tak nad tím přemýšlel, Snape něco Malfoyovi zašeptal do ucha předtím, než vyčaroval toho hada…). Harry potřásl hlavou. Potřebuje se soustředit.


“Ahoj,” zasyčel na hada. Ten se na něj stále upřeně díval. “Jsem Harry Potter. Máš jméno?”


“Co je to jméno?” zasyčel had zpátky, rozvinul se a posunul se podél stěny směrem k němu.


Skvělé, pomyslel si Harry. Musím to znovu vysvětlovat. Už to objasňoval všem hadům, které Hagrid přinesl do hodiny. Bylo to trochu nudné.


“Nevadí. Poslouchej, mám hada, který je mým přítelem a ona mi řekla, že hadi mají Vidění. Vidíš do budoucnosti?”


Had se k němu přestal blížit, za což mu byl Harry vděčný. Vypadalo to, jakoby přemýšlel. “Mnozí odejdou, ale pár zůstane,” zasyčel.


“Mnozí odejdou, ale pár zůstane,” šeptal si Harry pro sebe. Co to znamená? A jak daleko do budoucna může vidět had této velikosti? Zeptal se.


“Luny…” zasyčel jakoby ospale. Harry usoudil, že to musí znamenat měsíce.


“Kolik lun?” chtěl vědět.


Ale on pouze znovu a znovu opakoval, “Luny…”  Dobře, přemýšlel Harry, to tedy znamená víc než jeden. Takže minimálně dva měsíce. Pak se ho zeptal, jak se mu líbí v Bradavicích, jak to udělal s ostatními hady. Chtěl to vědět jen proto, aby mohl Hagridovi a ostatním říct o čem si povídali, stále ještě nehodlal prozradit, že hadi mají Vidění. Dával přednost tomu si svoje tajemství uchovat.


Jakmile Hagrid znovu otevřel ohradu, vyšel ven a informoval ho o tom, co had řekl, že by chtěl k jídlu. Později, když byli na cestě do Bylinkářství, Hagrid za nimi zavolal, “A vlastně, kde mám Harry sehnat ocelota?”


* * * * *


Harry se znovu pokoušel zeptat hroznýše na budoucnost ve čtvrtek, když zase měli Péči o kouzelné tvory. Tento had se zdál být o něco víc poučný než ti malí, ale Harry by moc rád věděl kolik měsíců do budoucna vlastně vidí a především co znamená *Mnozí odejdou, ale pár zůstane*. Podruhé, když se to snažil od hada zjistit, mu hroznýš sdělil jiné proroctví.


“Páni budou služebníky a služebníci pány.”


Harry opakoval, co řekl a ve všech zbývajících hodinách ten den si neustále psal jeho poznámky. Co mají znamenat ty věci, o kterých mluvil? Zajímalo ho. Doufal, že první proroctví se týká obrů - přátelé Hagridovy matky nejprve přijdou, ale většina z nich odejde. Pak si uvědomil, že by to mohlo znamenat jejich spojení s Voldemortem… dobře, raději v to doufat nebude. Bylo to matoucí. Hadí proroctví byla tak zvláštní a zamlžená. Některá Vidění, pomyslel si Harry. Všichni z nich potřebují brýle pro svůj vnitřní zrak, usoudil.


Ginny s nimi ráno přestala chodit běhat. Začínalo být chladněji, jak se Halloween přibližoval a oni se rozhodli běhat místo venku kolem Velké síně, dříve než obvykle – ještě před snídaní. V ten čas spolu nemluvili, a když byli s Ronem (se kterým byli mimo běhu neustále) pokoušeli se k sobě chovat normálně, ale Harry cítil, že Ron je stále napjatý z toho, jak se jejich přátelství změnilo.


Harry také dělal nějakou práci navíc do Lektvarů, jak prohlásil už dřív a zatímco ji prováděl, často tu narážel na Draca Malfoye a Ginny – někdy se k nim připojil i Neville. Jedním okem se pokoušel pozorovat Malfoy a Ginny bez toho, aby si toho všimli. Jejich vzájemné působení (tedy když byl poblíž) se zdálo být naprosto neškodné, ale stále byl podezíravý k tomu co se děje, když jsou v učebně sami. Pokoušel se na Ginny zeptat Colina Creeveyho – diskrétně, aby neměl podezření. Zjistil, že Ginny byla vždycky pohromadě s ostatními čtvrťáky, pokud nebyla ve společenské místnosti nebo v učebně lektvarů. Nezdálo se, že by se někam vytrácela na tajné schůzky s Dracem Malfoyem. Harry doufal, že má Colin pravdu. Děsil se toho, že se něco mezi ní a Malfoyem děje a Ron přijde na to, že o tom věděl. Byl by schopný zabít Harryho jako prvního a pak by teprve šel po Malfoyovi…


V sobotu by měli mít s Hermionou další schůzku v Prasinkách s Viktorem Krumem a Cho Changovou. Tentokrát už nějaký čas trávil s Cho, procházeli se po chodbách držíc se za ruce, jak ji to viděl dělat minulý rok s Cedrikem nebo se párkrát sešli dole u skleníků a trochu se líbali. Tyto schůzky se snažil zkrátit na nejmenší možnou míru, protože se z mnoha důvodů cítil vinný: nechtěl Cho vodit za nos víc než to bylo nezbytně nutné, cítil (ačkoliv ho do toho sama tlačila), že je tím nevěrný Hermioně a občas se přistihl, že si to docela užívá, což mu připomínalo, co řekla Ginny. Budu opravdu potěšen, až to skončí, říkal si opakovaně. V sobotu měli jít do vesnice na operní představení. Viktor sehnal lístky na odpolední představení Dido a Aeneas, předváděné skupinou čarodějek a kouzelníků, kteří byli zjevně světově proslulí. Bylo to putovní představení. Hermiona ho vzrušeně informovala, že postavy hrají kouzelníci a čarodějky a nemusí se obávat, že by nerozuměl, protože i když je to opera, bude v angličtině.


Zatímco Harry hrál s Ronem šachy ve společenské místnosti, vyprávěla mu další podrobnosti. “Budou tam překrásné árie a sbory. Když královna Dido zpívá svou píseň smrti…”


“Hermiono!” zasténal Harry. “Právě jsi mi řekla, že jedna z titulních rolí zemře.”


Ron pokrčil rameny. “Je to opera. Řekl bych, že tam umřou všichni.”


“Ne,” odporoval mu Harry a vzpomněl si na esej, kterou napsal pro Moodyho. “To je Hamlet. Myslím, že v opeře umřou jen lidé, kteří se ti nejvíc líbí. Aby tě potrestali, že jsi na to šel.”


Hermiona se zakabonila. “Minulé léto v Řecku jsem viděla opravdu úžasné představení Aidy…”


Ron obrátil oči v sloup. “Právě když jsme si mysleli, že už nás nemůžeš víc naštvat. Prefekt a ještě operní fanoušek…” ale hned se zarazil, jakmile uviděl na její tváři zraněný výraz a udělal unáhlený tah, po kterém mu Harry sebral střelce (Harryho kůň praštil střelce po hlavě a vykopal ho ze šachovnice).


Ve středu, než Harrymu začala hodina, poslal soví poštou Dudleymu dopis, a když šel v pátek po schodech do společenské místnosti poté, co už měl vyučování za sebou, čekala na něj Hedvika s odpovědí.


Milý Harry,


díky za dopis, ale příště pošli Hedviku raději v noci. Nechám otevřené okno. Mému spolubydlícímu to vadit nebude. Hedvika se ukázala uprostřed hodiny biologie. Dělali jsme zrovna pokus s bílými myškami, běhajícími bludištěm a pozorovali jsme, čí se dostane k sýru jako první. Té mé to moc nešlo. Potom, když Hedvika přiletěla, tak si myslela, že to je bufet nebo co – všechny ty myši! Měl bys slyšet ten řev a vidět všechnu tu krev kolem. Byla neuvěřitelná! Zachoval jsem se jako velký soví expert a vynesl jsem ji ven z laboratoře. Profesor si naštěstí nevšiml, že má k noze připevněný dopis. Vzal jsem ji do svého pokoje a dal jí jinou myš, kterou jsem chytil po cestě. Vypadala šťastně.


Jak se má Hermiona? Kdy napíše? Přikládám pro ni dopis. NEOTVÍREJ HO! Pořád chodím běhat a začal jsem vzpírat. Všechno je v pořádku, jen mám pocit, že mě spolubydlící okrádá. Zatím jsem ho ještě nepřistihl.


Řekni Hermioně ať mi napíše!


…  Dudley


Harry Hermioně předal její dopis. Ron se mračil a pokoušel se jí číst přes rameno. Přitiskla si ho na prsa, aby na něj neviděl. Ron mrzutě odešel a Harry se jí zeptal, proč to udělala. Rozesmála se.


“Jen tak. Zkoušela jsem ho vytočit.”


Harry se podíval na Ronova vzdalující se záda. “Funguje to.” Co, uvažoval, by se stalo, kdyby je Ron předtím přistihl ve Formulích? Pak se ale rozhodl nad tím nepřemýšlet. Vzpomněl si, jak se s ním Ron loni nebavil, když jeho jméno vyletělo z Ohnivého poháru. Ron až do prvního úkolu odmítal uvěřit, že Harry do něj své jméno nevhodil, a trvalo to až do té doby, než se na svém koštěti musel postavit Maďarskému trnoocasému, nejstrašnějšímu ze čtyř draků, vybraných pro šampiony. Nechtěl znovu ztratit svého nejlepšího přítele. Možná by Rona měli dát s někým dohromady…  ale potom si připomněl, co to bylo za katastrofu, když mu na vánoční ples dohodil Padmu Patilovou. Jediné, čemu tu noc Ron věnoval pozornost, byla Hermiona. Hermiona s Viktorem Krumem. Hermiona vypadající tak krásně, jako ještě nikdy předtím. Přestože to Harry viděl, bylo to v době, kdy se o ně zajímal jen akademicky, jeho hlavním cílem byla Cho Changová - k Parvatině zlosti. Byl rád, že se jí nakonec omluvil.


Harry napsal Dudleymu další dopis a zeptal se Hermiony jestli chce ten svůj poslat společně.


“Samozřejmě. Musím udělat ještě něco do Numerologie, ale nejdřív Dudleymu napíšu krátkou zprávu. Vypadá to, že Hedvika způsobila v jeho hodině biologie docela zmatek.” Harry s úsměvem přitakal. Potom si uvědomil, že se na ni půl minuty upřeně dívá. Zrudl a rychle odvrátil pohled. Znovu na ni pohlédl, přičemž si všiml, že jí zrůžověly tváře, zatímco hledala v batohu čistý pergamen. Zrovna si připomínal obě příležitosti, když spolu byli ve Formulích… myslela na to taky? Zajímalo ho.


Po večeři se společenská místnost pomalu vyprázdnila. Nakonec tam zůstali jen Harry, Ron, Hermiona, Ginny a dvojčata. Fred s Georgem probírali plány do budoucna, které měli s polovinou peněz za výhru v Poháru tří kouzelníků, jež pro ně jejich otec investoval. Ron s Ginny hráli šachy a Harry se na ně díval. Byla jediná, koho kdy viděl Rona porazit a on byl rozhodnut zjistit, jak to dělá. Pozoroval ji, zatímco hrála, její zářící vlasy jí občas padaly do tváře a ona si je netrpělivě zastrkovala za uši. V hlubokých hnědých očích měla rozhodný výraz, když se mračila, na čele se jí dělaly zamyšlením dvě malé vrásky. Po nějaké chvíli Harry zapomněl, že chce zjistit její herní strategii – tak ho uchvátila. Jenomže potom vzhlédla a všimla si jeho pohledu. Rozzlobeně se zamračila a pevně stiskla rty do tenké čárky. Harry se zadíval zpátky na šachovnici. Proč se na něj zlobí, když ji pozoruje? přemýšlel. Po nějakou dobu se na ni neodvažoval znovu podívat.


Hermiona se náhle vzpamatovala a vzhlédla od svého úkolu do Numerologie. “Harry! Podívej se na hodinky. Kdy se chystáš poslat Dudleymu ten dopis?”


Přešel k místu, kde pracovala. “Pošlu jej později. Když použiji neviditelný plášť, tak mě Filch nechytí. Nechci, aby se tam Hedvika znovu ukázala v době, kdy by se mohl někdo probudit a uvidět ji.”


Přikývla. “Dobrý nápad.”


Hned potom Ginny vykřikla, “Šachmat! Dobrý pokus, Rone. Příště budeš mít možná víc štěstí.”


Ron zíral na šachovnici. “Ale jak…  co…?”


Ginny mu to ukázala. “Tvůj král je ve slepé uličce, vidíš? Pokud tu zůstane, dostane ho moje věž a jestli se pohne na jakékoliv místo okolo, chytne ho moje královna, jezdec nebo střelec. A ty mi žádnou figurku neohrozíš.” Ron pořád zaraženě hleděl. Harry si přál, aby mohl vidět posledních pár tahů, kterými se jí podařilo dosáhnout té drtivé porážky. Každým dnem ho neustále překvapovala.


Ron začal sbírat kousky figurek, pak pořádně zívl. “Myslím, že bych si měl jít nahoru lehnout předtím, než tady usnu na šachovnici a probudím se se vzteklým pěšákem zapíchnutým do tváře.” Ginny všem řekla dobrou noc a zamířila po schodech nahoru. Před tím než zmizela, vrhla na Harryho zvláštní pohled. Co to bylo? přemýšlel Harry. Změnila snad svůj názor a místo, aby ho milovala, ho teď nenávidí? Otrávil snad Draco Malfoy její mysl a obrátil ji proti němu?


Ron s dvojčaty vyšli nahoru po schodech a Harry je následoval, přejíc Hermioně dobrou noc, ta se ještě stále hrbila nad svým úkolem.


“Dobrou noc,” řekla nepřítomně, přičemž ani nevzhlédla. Vešel do ložnice, oblékl si kalhoty od pyžama, položil se na přikrývku a zatáhl závěs. Zatímco čekal na vhodnou dobu, hrál si se svým baziliščím amuletem a uvažoval, co by měl udělat pokud se Ginny opravdu obrátí proti němu, celé její rodině a…. přidá se na stranu zla. Způsobilo mu to v hrudi hrozný pocit prázdnoty, jako když poprvé uviděl Cedrika potom, co byl zabit. Cítil se zodpovědný, bezmocný a sám…


Konečně uznal, že už je dost pozdě. Na chvíli upadl do dřímoty, pak se s trhnutím probral a opatrně naslouchal. Slyšel Nevillovo chrápání a Ronovo mumlání ze spaní. Seamus a Dean spali docela potichu, ale zdálo se mu, že to zašustilo, jak se jeden z nich na posteli převrátil. Odtáhl závěs, sáhl do kufru a vytáhl neviditelný plášť. Přes sebe si přehodil hábit, zapnul pásek, plášť sevřel pod paží a do kapsy si dal hůlku – jako bezpečnostní pojistku. Když se dostal na spodní schod, na okamžik byl překvapený, někdo seděl v křesle u krbu.


“Trvalo ti to docela dlouho, Harry,” řekla Hermiona, zíraje na něj s úsměvem zpoza křesla. Vydechl úlevou. Postavila se. “Jak přesně jsi chtěl poslat naše dopisy, když je ještě pořád mám u sebe?” Ozvala se bez toho, aby si z něj dělala přímo legraci, ale už se to tomu blížilo, cítil Harry. Jenže pak se znovu usmála a Harry se začal usmívat taky. Byla oblečená do postele, měla na sobě propínací noční košili po kolena, dámský růžový župan a k tomu ladící chlupaté trepky. Harry si na nohy obul tenisky bez ponožek – trepky neměl. Podle Dursleyových to byl zbytečný přepych (jen pro něj, samozřejmě) a jeho prostě nenapadlo si je koupit, když dostal peníze za úpravu zahrady.


“Předpokládám, že chceš jít se mnou,” řekl mírně.


“No, už je to nějaká doba, co jsme se tu toulali uprostřed noci. Teď jsme prefekti, mohli jsme být požádáni, abychom tady hlídali nebo něco.”


“Jistě, hlídali bez toho, aby nás někdo žádal a oblečení do neviditelného pláště. To je opravdu hodnověrné.”


Šla k portrétovému vchodu a smála se. “Tak pojď. Dřív než ztratím nervy.” Vylezli ven, zavřeli portrét a potom se schovali pod neviditelný plášť. Do Sovince šli těsně vedle sebe, Harry se snažil nemyslet na to, jak se pokoušeli nezůstávat spolu o samotě. Už předtím šli spolu pod pláštěm a to z mnohem nebezpečnějšího důvodu než bylo posílání dopisů. Jenomže teď narazili na učebnu Formulí…


Bez nehody se dostali až do Sovince. Harry sundal neviditelný plášť, připevnil Hedvice na nohu dopisy a poslal ji na cestu. Připomněl si, jak tu byl s Ginny poslat vzkaz Cho, jak se Ginny snažila naznačit, že se o něj nezajímá a pak plakala Dracovi Malfoyovi v náručí, protože ho viděla líbat Cho Changovou. S úsměvem se otočil k Hermioně, nějak cítil, že momentálně byla tou nejlepší komplikací v jeho životě. Byl s ní šťastný a zdálo se, že ona s ním také. Nevěděl, co cítí k Ginny, nebo ona k němu, ale věděl, že Cho rád nemá. Bylo mu jasné, že tou nejkomplikovanější věcí v životě je být s Hermionou, ale pokoušel se nemyslet ani na Rona nebo Viktora Kruma ani na Voldemorta. Znovu se schovali pod plášť a vydali se na zpáteční cestu. Tentokrát Harry položil paži kolem jejích ramen, aby si ji k sobě těsněji přitáhl a ona se ho levou rukou držela kolem pasu. Zabočili za roh a uviděli… paní Norrisovou. Šla přímo k nim, oči jí žhnuly, jakoby je mohla vidět (Harry ještě nestačil zjistit, jestli vidí přes neviditelný plášť jako Pošuk Moody). Přitiskli se ke zdi, přičemž ji pozorovali, jak je míjí, ale předtím než je zcela minula, otočila hlavu a zdálo se, že se dívá přímo na ně. Poté, co zmizela za rohem, se dali znovu do pohybu, když se, k jejich zděšení, objevil na konci chodby Filch. Oháněl se mopem, vypadaje při tom, jakoby chtěl skutečně vyslídit nějaké lidi mající neviditelný plášť a divoce poskakoval. Harrymu tlouklo srdce tak silně až to bolelo. Pokud v tom bude pokračovat, určitě je tím mopem zasáhne. Na druhou stranu se Harry obával, že když se budou snažit před Filchem schovat dole v chodbě, tak je uslyší. Otočil se a podíval se na Hermionu, kdyby náhodou měla nějaký skvělý návrh, co by měli udělat.


Náhle se ozval zvuk, jakoby někdo narazil do brnění - v tom tichu to připomínalo výbuch. Filch se otočil a mop držel před sebou. Dal se do běhu, zhruba směrem odkud byl slyšet rachot. Harry si zhluboka oddechl. Naštěstí se dostali až ke vchodu do své koleje bez nehody.


Když vešli do společenské místnosti, Hermiona sebou znovu plácla do křesla u ohně, kde ji předtím našel. Natáhla ruce k teplu, pokoušeje se popadnout dech. “Harry,” řekla pomalu, “myslím, že už jsem na to moc stará…”


Harry se rozesmál, posadil se na krbovou předložku a naklonil se k jejímu křeslu. Nohy měla vedle jeho ramen. Odkopla trepky a holé nohy natáhla k ohni, aby si je taky ohřála. V hradě byl docela průvan na noční procházky bez ponožek. Otočil se, zadíval se na ně a přitom si pomyslel, Dokonce i její nohy jsou krásné. Bezmyšlenkovitě se natáhl a dlaní se jedné dotkl, hladil ji, zapomínaje na to, že je k ní připojená, prstem obkresloval linii až ke koleni a pak zpátky k prstům. Jenže Hermiona nebyla schopná se chovat, jakoby k ní noha nepatřila, zavrtěla se a opřela se znovu do křesla, zavřela oči a zavzdychala. Harry k ní vzhlédl a pak se rozhodl, Fajn, líbí se jí to. Teď použil obě ruce, hladil a svíral její chodidla, zatímco se pevně chytila opěradel a znovu vzdychla, oči stále zavřené. Usmál se. Přivádí ji k šílenství a vychutnává si každý okamžik. Má velice citlivé nohy… 


Pak se pohnula. Postavila se, postoupila o krok dopředu a posadila se vedle něj dolů na podlahu. Harry jí znovu položil paži okolo ramen a ona si o něj opřela - bradou se dotýkal vršku její hlavy.


Nejprve její ruku malující malé kroužky na své noze nezpozoroval, pak si jí najednou byl pronikavě vědom, přičemž si přál, aby přestala a zároveň aby nepřestala nikdy. Pomyslel si, že se z toho zblázní (nepochybně teď byla řada zase na ní, přivádět ho k šílenství). Zvedl hlavu, podíval se na ni a zjistil, že ho pozoruje. Vzpomněl si, jak byli spolu v zahradě, než přišel Sirius, jejich ústa se pomalu přibližovala blíž a blíž…a pak promluvila Sandy…  jenže tentokrát Sandy neřekla nic, byla obtočená kolem jeho paže pod hábitem a jejich rty se krátce dotkly. Prozatímně, předtím, než ji Harry křečovitě chytil a přitáhl si blíž její tvář, ona se k němu natáhla, zapletla mu prsty do vlasů a oba zapomněli na všechny důvody, proč by v tom neměli pokračovat, proč by se tomu měli bránit.


Harry přerušil polibek jenom proto, aby mohl svoje ústa přesunout na její krk, sklonil se k bradě, jazykem kopíroval její hrdlo a uslyšel stejné zvuky, které vydávala v učebně Formulí. Hermiona přemístila ruku na jeho pásek. Pak ji znovu ucítil na své nahé hrudi, přičemž ji brzy vystřídala rty, zanechávajíc za sebou vlhkou cestičku dolů na břicho, což ho nutilo stahovat břišní svaly. Zalapal po vzduchu, potom si znovu k sobě přitáhl její tvář, držel ji pevně – skoro zoufale. Jeho prsty jí obratně rozepnuly přední část noční košile a ona mu položila ruku na šňůrku pyžamových kalhot. Harry cítil, jak se v ní utápí a nepřál si být zachráněn, nedokázal si představit nic báječnějšího než klesnout do toho vodního víru jménem Hermiona… 


“Beran se setká s drakem,” řekla náhle Sandy. Sakra! Pomyslel si Harry. Opravdu vážně zauvažoval, jestli mít hada byl dobrý nápad. Harry zvedl hlavu a zaposlouchal se. Hermiona si nejprve ničeho nevšimla, líbala ho na rameno a mazlila se s jeho citlivou kůží na zádech. Co tím Sandy myslela? zajímalo ho. Kdo se chystá setkat s kým? Ale jedna věc mu byla jasná, cokoliv se má přihodit, stane se v bezprostřední budoucnosti, a pokud nebudou opatrní, někdo je přistihne. Konečně si všimla, že už se jí nevěnuje a zmateně se na něj podívala. Zdálo se, že soustředěně naslouchá něčemu v místnosti.


“Harry? Co se děje?”


Polkl a pohlédl na ni. Ve světle ohně byla tak krásná, její zrůžovělé tváře a rozcuchané kadeře…“Zapni si košili a oblékni župan. Musíme se posadit do křesel. Někdo jde.” Vstal, znovu si přes sebe přehodil hábit a posadil se do křesla několik stop od toho, ve kterém seděla Hermiona. Mračila se, zase vypadala jako v zahradě na Zobí ulici. Zapnula si noční košili (Harryho ruka byla před malou chvílí uvnitř, pokoušel se na to nemyslet). Potom si utáhla pásek na županu, obula trepky a zase se posadila do křesla. Harry se s úpravou hábitu nenamáhal. Bylo horko, Hermiona se na něj dívala - na jeho nahou hruď s baziliščím amuletem a potom ze sebe vydala něco jako frustrovaný povzdech.


“Vysvětlíš mi to nebo ne, Harry Pottere?” A jéje, napadlo ho. Mám potíže. Řekla mi celým jménem.


“Jak jsem řekl, někdo jde.”


Otevřela pusu, aby mu něco sdělila…  pravděpodobně o tom, že má Vidění, pomyslel si…  když se na schodišti vedoucím k dívčím ložnicím objevila Ginny. Jakmile uviděla Harryho a Hermionu sedící v křeslech u ohně, zastavila se.


“Ginny!” zvolala Hermiona překvapeně. Harry byl taky, ale pak mu něco blesklo hlavou. Vzpomněl si, jak George s Fredem mluvili o tom, že má narozeniny prvního dubna - takže je ve znamení Skopce, představovaného beranem. Sandy říkala Parvati ryba, protože byla ve znamení Ryb… ale žádné znamení zvěrokruhu nemělo za symbol… 


Harry vytřeštil oči. Drak. Věděl kdo to je. Vyskočil na nohy, jeho hábit se zavlnil. “Hermiono! Odveď Ginny zpátky nahoru! Hned!”


Hermiona svraštila čelo a zrudla, příliš pomalu podle Harryho vkusu, ale ovládl se, nedorážel na ni a ani jí neřekl ať sebou pohne. Ginny protestovala.


“Cože? Já nemusím…”


“Ale ano,” řekl Harry přísně. “Jsme prefekti. Musíš nás poslouchat. Jdi. Já si s ním promluvím.”


Hermiona otočila hlavu. “S kým budeš mluvit?”


Teď vytřeštila oči Ginny, v panice nad tím, co Harry řekne. Zavrtěl hlavou, aby ji uklidnil. “Nevadí. Jen ji odveď. Jdi. A ujisti se, že se do rána dolů nedostane. Použij jakékoliv svazovací kouzlo, jedno jaké. Udělej jí to samé co Protivovi… ”


“Harry, víš, že nemůžu…”


“Tak už odtud vypadněte!” nevydržel to nakonec. Obě dívky se na něj dívaly podivně. Ginny vzdorovitě stiskla čelist, když ji Hermiona chytla za ruku a táhla ji zpátky do schodů. Jakmile uslyšel, že se dveře do dívčí ložnice zavřely, šel přímo ke vchodu a otevřel ho, moc dobře věděl, koho na chodbě najde.


Byl to Draco Malfoy.


“Pottere!”


“Malfoyi,” řekl Harry, snaže se udržet svůj hlas klidný, aby se mu netřásl vzteky. “Pojď dál než přijde Filch.”


Poté co se zmínil o Filchovi se Malfoy raději nacpal dovnitř a Harry vchod znovu uzavřel.


“Co to vyvádíš?” žádal Malfoy vysvětlení.


“Ty máš ale nervy, Malfoyi. Na to bych se tě měl zeptat já. Nařídil jsem Hermioně, aby Ginny odvedla zpátky do jejího pokoje. Dnes v noci se nepotkáte, žádnou noc. Přeskočilo ti? Snažíš se ji dostat do potíží?” Harry se zarazil, přál si, aby tento slovní obrat nepoužil.


“Jen jsme se snažili najít nějaké místo, abychom si mohli promluvit. Nikdy nejsme sami. Kdykoliv jsme v učebně Lektvarů jsi tam buď ty, Longbottom nebo oba. Už jsme spolu nemluvili několik týdnů.”


“Proč s ní musíš mluvit o samotě?” chtěl vědět Harry. Cítil, že má neuvěřitelně blízko ke spáchání vraždy.


“Nepotřebuji… dobře, fajn, možná bych… já… chtěl bych…” pokoušel se vymáčknout. Zamračil se na Harryho. “Nejsi jedním z jejích bratrů.”


“Ne a měl bys za to děkovat své šťastné hvězdě, protože kdokoliv z nich by byl velice šťasten, kdyby ti mohl právě teď vytáhnout tvoje střeva ušima. A to bez vědomí toho, že se tu plánuješ potloukat s Ginny uprostřed noci.”


Malfoy sevřel čelist. “Poslyš, vím, že moje a Ginnina rodina má mezi sebou špatnou krev, ale nikdy bych neudělal nic, co by jí ublížilo. Já… podívej, necítím se zrovna nejlíp, když se bavím o svých citech k Ginny ze všech lidí právě s tebou. Myslíš, že jsem to plánoval? Weasleyovou? Myslíš, že jsem se nesnažil na ni nemyslet? Ale…” a rozčileně vzhlédl s pevně sevřenými rty.


“Nemusíš mi říkat, že je Ginny skvělá. Já to vím. Možná si myslí, že ne, ale je to tak,” ozval se Harry, když si připomněl co jí Malfoy řekl – že se o ni Harry nezajímá, protože ji tři roky ignoruje. “Ale pokud v sobě chováš nějaké romantické představy, že Vy dva jste jako Romeo a Julie, rychle si je vyhoď z hlavy. Romeo a Julie by se na Vás dva přesně hodili a podívej se, jak to s nimi dopadlo.” Malfoy se ušklíbl, tiše uznávaje, že má Harry pravdu (i když by to nahlas nepřiznal). “Tohle není správné místo ani čas na diskuse. Chci, abys mi slíbil, že od teď se spokojíš s tím, vídat ji v učebně Lektvarů. Slibuješ?” Malfoy neochotně zamumlal souhlas. “Dobře. Teď tu počkej. Musím něco udělat.”


Malfoy se zamračil, ale zůstal tam, kde byl. Harry vyběhl nahoru do své ložnice a za moment se znovu objevil s kouskem pergamenu. Položil ho na stůl, a když se Malfoy pohnul směrem k němu, vytáhl svou hůlku a namířil ji na něj. “Zpátky, Malfoyi. Zůstaň tam. Tohle vidět nemusíš. Vlastně, pěkně se otoč.” Malfoy zůstal stát a oba si zlobně měřili jeden druhého. Harry nehodlal uhnout jako první. Nakonec se Malfoy zašklebil a otočil se k Harrymu zády. Harry nad pergamenem zamával hůlkou.


“Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.”


Na pergamenu se objevila mapa Bradavic a Harry dokázal rychle rozeznat tečky v nebelvírské společenské místnosti označené jako Harry Potter a Draco Malfoy. Také zde byly tečky v Pamětní síni Ernest MacMillan a Hannah Abbottová. Harry se ušklíbl, V pořádku, Ernie a Hannah! Ale pak si vzpomněl na Hermionu a trhl s sebou. Tady, konečně našel to, co hledal. Ve vstupní hale byla tečka se jménem Argus Filch. Znovu zamával hůlkou nad pergamenem, přičemž řekl “Neplecha ukončena,” sroloval pergamen a strčil si ho do kapsy. Přišel zpátky k Malfoyovi.


 “Takže,” oznámil mu. “Jak půjdeš nazpátek, vyhni se vstupní hale. Je tam Filch. Také bys neměl chodit do Pamětní síně, mohl bys tam, hmm, někoho vyrušit… ”


“Jak to víš?” Zeptal se ho Malfoy nedůvěřivě.


“Prostě vím. Je mi jasné, že mi nemusíš věřit, ale nemáš na vybranou.” Znovu se na sebe vztekle zadívali a pak se Malfoy najednou zasmál.


“Kdyby mi někdo řekl, že tu s tebou budu stát uprostřed noci a bavit se…  V pořádku. Vyhnout se vstupní hale. Filch už mě dnes jednou málem chytil. Ve třetím patře jsem narazil do brnění a slyšel jsem ho utíkat…”


Harry se rozesmál. “Tos byl ty? Měl bych ti poděkovat. Filch do mě málem vrazil, když jsem se s Hermionou vracel ze Sovince, abych poslal dopis bratranci. To zřícené brnění odvrátilo jeho pozornost přesně, jak jsme potřebovali.”


Malfoyovo obočí vyletělo nahoru. “Grangerová? Takže mezi Vámi něco je? Počkej… říkal jsi, že odvedla Ginny zpátky do její ložnice. Vy dva jste byli dole, že? Když Ginny přišla…” díval se mazaně. “Zničil jsem ti noc, co?” Podíval se dolů na Harryho pyžamové kalhoty. “Máš rozvázané kalhoty. Udělal jsi to ty nebo ona? To máš od ní?” Ukázal na baziliška na Harryho hrudi. Harry mu odrazil ruku.


“Pravda je taková, že mi ho dala Ginny k narozeninám.” Očima Malfoye vyzýval, aby se k tomu nevyjadřoval. “Myslím, že bys měl zmizet dřív, než se Filch přesune do jiné části hradu,” řekl vyrovnaně – udržet si kontrolu ho stálo velké úsilí. Ale Malfoy neodešel.


“Ty jsi takový pokrytec, tak povýšený a spravedlivý, když jde o mě a Ginny, ale s Grangerovou se klidně na krbové předložce…” Harry už to déle nevydržel, přitiskl Malfoye ke zdi a nakloněný k jeho obličeji mu řekl: “Nic se nedělo. Nic nevíš.”


Malfoy ho odstrčil. “Harry Potter, svatoušek. Některé věci se nikdy nezmění, co? Nic se nestalo, protože jsme Vás s Ginny vyrušili, to je pravděpodobně jediný důvod. Nemůžu uvěřit…”


“To je něco jiného,” zasyčel Harry. “A ty si pamatuj: Ginny je o rok mladší než my. Ty… ty se musíš kontrolovat…” Harry nemohl pokračovat. Třásl se. Myšlenka, že by Malfoy s Ginny prováděli něco obdobného jako on s Hermionou ho málem porazila.


K jeho údivu Malfoy přikývl. “Vím to. Nikdy bych… nemusíš mi věřit, ale se mnou je v bezpečí. Opravdu.” Harry se na něj zadíval - nepamatoval si, že by někdy Malfoy promluvil tak přímočaře a upřímně.


“V pořádku. Jak jsem řekl, tohle není správné místo ani čas. Bude lepší, když půjdeš. Vyhni se vstupní hale.”


“Správně,” řekl Malfoy, otevřel vchod a vylezl otvorem ven. “Ale ne kvůli Filchovi. V porovnání se Snapem je jako beránek.”


“Se Snapem? Děláš si legraci? Co si pamatuji, nikdo z jeho koleje nemůže udělat nic špatného.”


“Hmm. Tak se chová jenom tehdy, když jsou kolem studenti z jiných kolejí. Pokud někdo z nás připraví Zmijozel o body… nechtěj to vědět. A v porovnání s mým otcem je zlato.”


“Tak tomuhle věřím,” řekl Harry se zachvěním.


“Jasně. Jsem rád, že se nás Moody chystá naučit, jak bojovat s kletbou Cruciatus. Potom, když naštvu tátu, nebude vědět, že necítím, co dělá…”


Harrymu spadla čelist. “Tvůj táta na tebe používá kletbu Cruciatus?”


“Ne, ty idiote. Ale existuje spousta zákonných kleteb, které jsou pořád… neobyčejně bolestivé.” Díval se na Harryho, ale pak uhnul pohledem, řekl příliš mnoho. Rozhodl se změnit téma. “Takže, jak daleko jsi se s Grangerovou dostal?”


“Neprovokuj, Malfoyi. Nebudu se s tebou bavit o Hermioně. Chceš, abych sem přivedl všechny Ginniny bratry? Nehledě na to, že je tu spousta jiných chlapců z Nebelvíru, které by potěšilo tě skalpovat, kdyby věděli, o čem uvažuješ… ne za to co děláš, jen kvůli myšlenkám. A pokud doufáš, že bys to zapřel, tak si o mě vážně musíš myslet, že jsem idiot.”


Malfoy se ušklíbl. “V pořádku. Nechtěl jsem se tě dotknout.” Předtím, než zmizel za portrétem, se otočil. “Takže, každý máme tajemství, o kterém ví ten druhý.”


“Vypadá to tak.”


“No, Pottere, musím uznat… Grangerová. Těžko tě můžu obviňovat.” Teď už se Harry musel opravdu držet, aby Malfoye nepraštil. Použil k tomu všechnu svou sílu, co dokázal nashromáždit.


“A Ginny,” řekl Harry tiše. “Ani já tě nemůžu obviňovat.”


Malfoy přikývl a zmizel za portrétem, žádné dobrou noc, díky, nebo něco jiného. Harry poslouchal jeho vzdalující se kroky a pak se znovu posadil do křesla u ohně. Díval se na lva na krbu. V mihotajícím se světle se skoro zdálo, že se pohybuje. Zavřel oči a představoval si, že je zase s Hermionou, u ohně… ale moc ho to neuklidnilo. Zatímco stoupal nahoru do své ložnice, bezmyšlenkovitě si pohrával s baziliščím amuletem…

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace