Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 30 - Epilóg

32. kapitola Se svěšenými křídly

Preklad Mahareth

Harry uslyšel nějaký hluk a otevřel oči. Okamžitě je ale zase zavřel, krk ho bolel jako čert ze spaní v ušáku v Snapeově kabinetu po celou noc. V ústech měl příšernou pachuť po whiskey, ale hlavu měl kupodivu čistou. Pokusil se znovu otevřít oči a rozhlédnout se po kabinetu; bylo tam tlumené světlo, přicházející odněkud seshora, pohlédl nahoru a poprvé uviděl úzká pod stropní okna až na samém vrchu zdi za Snapeovým stolem, částečně zakryté objekty, ležícími před okny na vrchu knižnic, které lemovaly zeď. Zvonové džbány, nakládací hrnec s dračíma očima v láku a jiné části těl různých kreatur. Tu tajuplnou barvu světla zčásti vytvářely ranní paprsky filtrované přes obsah těchto kontejnerů. ,Jak srdečné’, pomyslel jsi Harry, ,žádný div, že Snape je pořád v takové sluneční náladě…’

Ušklíbnul se. Snape. Snape byl právě tou osobou, která by mu vyhovovala v jeho rozpoložení. Cítil, že teď by pravděpodobně odstřelil z cesty každého, dokonce i někoho trochu víc srdečnějšího než byl Snape. Teď už chápal Malfoyovou podrážděnost na hluk, který dělal to ráno v prefektské koupelně. ,Utrpení má rádo společnost,’ pomyslel si.

Dveře do kabinetu se najednou otevřely a Snape v nich stál jak zarámovaný, hledě na Harryho se záhadným výrazem. Kývnul hlavou v tichém pozdravu a pokynul mu, aby ho následoval do třídy. Harry vstal a plazil se za ním, nohy jak z olova. Snape stál v rohu místnosti vedle starobylého granitového umývadla. Otočil kohoutkem studené vody a pak podal Harrymu číši. Harry se do ní podíval; obsah byl tmavě hnědý a Harry si ani netroufl říct, co by to vlastně mělo být. Zvedl oči k Snapeovi, ten přikývnul a tak se Harry zhluboka nadechnul a hodil ten nechutný obsah do sebe, uvědomuje si železitou příchuť, připadal si, jako když Lupin pil děsivě doutnající lektvar, který mu přinesl Snape…

Harry se cítil hrozně; okamžitě vyplivnul, co měl v ústech do umývadla, kde to spolu s tekoucí vodou se zavířením zmizelo v odpadu. Otevřel kohoutek, nabral si vodu do rukou a rychle si ji dal do pusy, a pak znovu a znovu, jako by chtěl vypít všechnu vodu.

Utřel si pusu do rukávu a podíval se na Snapea. „Co to bylo?“

Snape mu věnoval něco, co mělo být úsměvem. „Doma vyrobená ústní voda. Měl bys mít teď v puse lepší chuť.“ A k jeho velkému překvapení, Harry zjistil, že má pravdu. V puse mu zbyla příchuť zázvoru a máty.

„Myslel jsem, že to bude něco na kocovinu…“

„Proč? Cítíš se, jako bys měl kocovinu?“

Harrymu se na čele udělali vrásky. „Ne. Co je zvláštní, protože jsem cítil, jak mě ta whisky odrovnala a já nejsem zvyklý pít…“

„Bezpochyby jste ospalý z toho věčného stresu. Mel bych svou whisky ještě zředit, aby byla k pití. Pro mě to není dobré, ale alespoň bude k pití. V poměru, v jakém jste ji pil vy, měla jenom 20 procent vody. Dokonce i pro někoho s lepší tolerancí je to nepoživatelné.“

Harry přikývnul. „Pravděpodobně to byl stres… Ale stejně děkuju za to, že jste mě nechal tady dole….“

Snape přikývnul. „Řekl jsem řediteli a profesorce McGonagallové kde jste, aby neměli obavy. Kde jste byl předtím?“

Harry mu vysvětlil, že musel jít dostatečně daleko od Bradavic, aby si mohl poslechnout tu pásku s odkazem od Červíčka. „Teď jsi vzpomínám; Hermiona říkala, že ti čarodějové, kteří ji unesli v Bulharsku, mluvili o tom, co provedli s tím mudlovským chlapcem, když ještě byl v červnu ve škole… Oni plánovali jeho vraždu už rok dopředu!“

„Obávám se, že na Smrtijedech je velice málo věcí, které by mě šokovali, Pottere. Váš kmotr se šel podívat na vaši tetu a strýce; byli voláni do školy, protože… kvůli té tragédii. Měl by se vrátit brzy.“

Harry pomalu přikývnul, ještě pořád se cítil strnule. Téměř si přál, aby se skutečně opil. ,Ne,’ přemýšlel, ,co si skutečně přeji, je abych přečetl Dudleyho dopis včas …kdyby… kdyby…’

„Měl byste jít nahoru. Ještě je příliš brzy na snídani. Běžte říct svým spolubydlícím, že jste v pořádku. Profesorka McGonagallová jim sice řekla, aby o vás neměli obavy, ale jsem si jistý, že vás rádi uvidí.“ Harrymu se stáhlo hrdlo. Snape se nikdy nezdál být tak… milý. Najednou jsi přál, aby s tím přestal, raději aby na něho řval a sebral jeho koleji body…

„A Pottere,“ dodal Snape, mírně strnule. „Jste prefekt. Znáte pravidla.“ Harry svraštil obočí, nevěda, co tím chce profesor říct. „Neopouštět pozemky školy bez dovolení. A jsem si celkem jistý, že jste neměl dovolit, aby někdo viděl letět Zlatého Griffina nad vesnicí. Myslím, že je fér, když řeknu… Dvacet pět bodů dolů pro Nebelvír. Bezpochyby, profesorka McGonagallová by se mnou nesouhlasila.“

,Tedy,’ pomyslel jsi Harry, ,co jsem chtěl, to mám.’ I když možná poprvé, souhlasil, že si odebrání bodů zasloužil. „Dále,“ řekl Snape přísně. „Spaní v mém kabinetu celou noc a pití alkoholu to bude padesát bodů dolů pro Nebelvír.“

Harry jen stěží zadržel smích. „Ano, pane.“

Harry zkontroloval, kolik je hodin, a začal se plazit nahoru po schodech. Bylo brzy ráno, ale na běhání už pozdě. V tuhle dobu se obvykle sprchoval po běhu. Sprcha; to slovo mu připomnělo něco, co právě potřeboval. Zahnul cestou ke koupelně prefektů a téměř přehlédnul Hermionu, která tam stála a čekala na něho.

„Harry! Bože, Harry! Měla jsem takový strach, i Ron měl strach a Neville a Ginny a taky Draco Malfoy…“ Pohnula se, aby ho sevřela ve svém náručí ale on couvnul a na tváři se mu usadil výraz, jako by pro něho byla hodně odpudivá.

„Nedotýkej se mě!“ řekl přiškrceným hlasem, dávaje si pozor, aby se vyvaroval jakéhokoliv kontaktu s ní. Znova ustoupil, až k protilehlé zdi v rozlehlé chodbě, aby měl od ní co největší odstup. „Nikdy,“ řekl, a nevšímal jsi jejího zraněného výrazu, „nikdy víc se mě nedotýkej!“

Utekl od ní směrem k Nebelvírské věži. Slyšel za sebou její pláč, volala jeho jméno s pláčem v hlase, ale on si toho nevšímal a ještě přidal do kroku, vpřed a nahoru. Když přišel k portrétu Buclaté dámy, řekl jí heslo a vešel dovnitř, přešel křížem přes společenskou místnost a kráčel nahoru po schodech do pokoje. Stál vedle své postele, setřásával ze sebe šaty a oblékl jsi župan. Ron a ostatní ještě spali. Šel se osprchovat, jako vždycky, ale né ne do prefektské koupelny -tou dobou by nikdo neměl být ani v té studentské. Poté co strčil brýle do kapsy županu a ten zavěsil na hák, vstoupil pod padající vodu, opíraje se rukama o zeď, nechal na svá záda a hlavu padat proud vody jako z hasičské hadice… kapky do něj bušily a voda stékala po ztuhnutých svalech, které se rýsovaly na jeho zádech, dolů po vypracovaných hýždích a stehnech… slzy se mu lily z očí, mísily se s vodou ze sprchové hlavice a krouživým pohybem kolem jeho nohou odtékaly do odpadu. Po nějaké době přestal plakat a rukou si sáhnul na baziliščí amulet. Zíral na dlaždice na protější zdi, držíc baziliška, až konečně ucítil, jak ním prostupuje úleva, a proto zavřel vodu, cítil, že jeho hlava je konečně čistá. Věděl, co musí udělat.

Osušil se a znovu si oblékl župan. Když se vrátil do pokoje, na okraji jeho postele seděl Ron a vedle něho seděla Hermiona a plakala mu na hrudi. Harry se podíval na ostatní postele, ostatní tři chlapci šli dolů na snídani. Ron oběma rukama objímal Hermionu, její ruce byli zkřížené na Ronových prsou, tulila se k němu jako dítě, její slzy mu smáčely tričko, které měl oblečené spolu s kalhotami od pyžama. Ron vypadal nevýslovně smutně, když se díval dolů na ni, a pak vzhlédl k Harrymu.

Harry tiše přešel až k oknu. Cítil, jak ním prochází vlna nepřátelství, jak se na ně díval. „Co tady dělá?“ řekl tak nenávistně, jak jenom dovedl. Nebylo to lehké, ale musel to udělat…

Ron se sklonil dolů a něco jí zašeptal, Hermiona přikývla a Ron ji políbil na tvář. Vstala a odešla, bez toho aniž by na Harryho pohlédla.

Harry se nedíval na Rona, přešel ke skříni, aby si vybral nějaké oblečení. „Vsadím se, že jsi šťastný…“

Ron zkřivil tvář v naprostém zmatení. „Co?“

„Nejde o Dudleyho. O mě a Hermionu. Už jsi se nemohl dočkat, co?“ Harry nedokázal skrýt hořkost ve svém hlase. ,Možná, že tohle je to, co musím udělat,’ přemýšlel, ,odcizit se všem. Když nebudu mít žádné přátelé možná, že Voldemort nebude mít nade mou vůbec žádnou moc…’

Najednou se Ron vymrštil, chytil Harryho za ramena a prudce ho přirazil ke zdi. Harry zalapal po dechu, který mu vyrazil náraz o zeď a škubnul sebou od bolesti, která ním projela, když hlavou praštil do zdi. Najednou pocítil závistivý respekt před Malfoyem, který ani nezakňučel, když s ním Ron udělal totéž, co teď s Harrym. Ron promluvil s tváři velice blízko té Harryho.

„Vůbec nic nevíš, Harry! Co myslíš, že jsme dělali tady nahoře? Řeknu ti co: ona plakala, protože jsi jí řekl, aby se tě nikdy víc nedotýkala! Tohle! Co se s tebou proboha stalo? Jak ji můžeš obviňovat z toho co se stalo? Není to její chyba, Harry. Myslíš, že jsi ho mohl zachránit před Červíčkem, ale když oni něco skutečně chtějí udělat… jak můžou být mudlové v bezpečí? Snad jenom kdyby tvá teta a strýc dovolili Brumbálovi, aby ho vzal sem? Jako kdyby to bylo vůbec možné! Nesvaluj to na ni! Potřebuješ ji právě teď, nemůžeš si dovolit odstrčit ji pryč! Chce tady pro tebe být. Myslíš, že ona se necítí hrozně? Potřebuje tě, abys jí řekl, že je všechno v pořádku, že neudělala nic špatného, stejně tak jako ty potřebuješ ji. Nebuď k ní takovej zatracenej bastard, Harry. Ona nezabila Dudleyho. Stejně tak jako ty ne.“

Harry zíral na Rona s úžasem. Pak suše polknul; byl velice napjatý, ale teď se sesypal a když ho Ron pustil, svezl se na kolena podél zdi. Kývnul na Rona.

„Máš úplnou pravdu, samozřejmě. Zatraceně… nenávidím, když máš pravdu…“

Zvednul hlavu a uviděl, že Ron se usmívá. „Na rovinu. Proto taky využívám, že ji mám. Je to úplně nadpřirozený pocit…“

Harry se taky pokusil slabě usmát. „Někdy vidíš až příliš mnoho, když chceš, víš to? Potom co jsi napsal tu esej pro Moodyho… Možná bys měl jít studovat na mudlovskou univerzitu, jít na Oxford, stát se profesorem, učit literaturu…“

Ron se na něho podíval, celý nesvůj. „No to jistě. Nemůžu se dočkat, až ukončím školu. Mudlové jsou nenasytní po trestu, celá ta léta zavřený v knihovnách… Chci si najít práci hned, jak naposled vylezu z tohohle hradu…“

Harry seděl několik minut úplně tiše. Ron si znovu sedl na jeho postel. Ticho už začínalo být trapné, snad mimo faktu, že to bylo velice družné ticho… ,Zvláštní,’ Harrymu to připomnělo, jak tiše seděl se Snapem v jeho kabinetu. Najednou se Ron rozhoupal k tomu, aby promluvil.

„Harry, přinejmenším… přinejmenším ty a Dudley, stali se z vás přátelé, předtím… však víš…“

Harry potřásl hlavou. „Vůbec ne…“ a vysvětlil Ronovi vše o příbuzném kouzlu. Ron se to celé pokoušel nějak vysvětlit: možná, že Červíček lhal, jenom aby nadělal zmatek, možná… Ale Harry mu řekl o Hermionině vzpomínce na její únos, a pak přestal mluvit neschopen smířit se s tímto faktem.

„Chtěli, abych měl o něho starost, Rone, jenom proto mi ho vzali. Jak může někdo… jak může být lidská bytost tak krutá…“

Ron si povzdechnul. „Nejsem jsi jistý, jestli je někdo ze Smrtijedů lidskou bytostí, Harry. Ale tohle je jenom ukázka toho, že ty ve skutečnosti neneseš zodpovědnost za Dudleyho. Oni to celé plánovali víc než rok. Rok, Harry. Když jsi neudělal, co Ty-víš-kdo očekával, rozhodl se to udělat, jakýmikoliv možnostmi. Kdybys tehdy chytil Červíčka, poslal by někoho jiného, aby to udělal.“

„Ale přinejmenším, kdybych chytil Červíčka, Siriusovo jméno by bylo očištěno…“

„Je to část celku. Červíček by mohl znova uniknout. Přestaň tím být posedlý, Harry. Sirius na to pravděpodobně nemyslí tolik jako ty. Taky jsem se tvrdě pokoušel zapomenout, že ta krysa se mnou spala ve stejné posteli. Co myslíš, jak se teď cítím, když vím, co udělal? Nikdy jsem si nevšimnul, že je to čaroděj, a ne pitomá neduživá krysa. Žil u nás dvanáct let. Ví o mé rodině víc, než je nám všem příjemné, že to temný čaroděj ví. A Percy… chtěl být pořád s ním, pamatuješ? Percy a já jsme spolu mluvili o Červíčkovi minulé léto, o některých věcech, kterých jsme si na něm všimli, ale které jsem nevnímal, dokud jsem nevěděl, že je Animágus. Percy se taky cítí vinný za to, že jsi toho nikdy nevšimnul. Ale věci se mají tak, že někteří lidé nevnímají jisté věci a tak nějak, všichni bychom rádi o tom věděli a zastavili je, než někoho zraní… Takže, skutečně jsem měl co dělat, abych se neobviňoval potom, co se ti stalo po turnaji.“

Harry polknul. „Nikdy jsem tě neobviňoval za to, co Červíček udělal.“

„Přesně. A teď neobviňuj sebe nebo Hermionu za Dudleyho.“

Ron mu dolů podal ruku, Harry ji chytil a vytáhnul se nahoru. Ron však Harryho ruku hned nepustil. Dívali se na sebe, a Harry věděl, že je neskutečně šťastný, že Ron je jeho přítel. Nechtěl se mu odcizit… nechtěl, i když se zdálo, že by mohl, když mu říkal tak ohavné věci. Pak se oblékli a šli dolů do společenské místnosti. Tam na ně čekala Hermiona. Zvedla se ze svého křesla u ohně, a když Harry šel přímo k ní, rty se jí třásly. Kráčel úmyslně přímo k ní, pak ji vzal do náruče, držel ji pevně ve svých rukou a šeptal jí do vlasů „Je mi to líto, je mi to tak líto,“ pořád dokola a dokola, až se o něj opřela a řekla, „Ano, ano, je to v pořádku…“

Nakonec ji políbil na čelo a odtáhnul se od ní, dívaje se na Rona. „Měla bys poděkovat Ronovi, že mi promluvil do duše,“ řekl jí, když se díval na svého nejlepšího přítele. Usmála se a přešla k Ronovi, objala ho a Harrymu se zdálo, že on to přijímal s radostí – zavřel oči a na několik sekund ji pevně sevřel ve svém náručí, než ji nechal jít s neochotným výrazem ve tváři. Ron možná nebyl úplně upřímný v tom, co tvrdil, že cítí k Hermioně, pomyslel jsi Harry, ale byl příliš dobrý na to, aby… Ron ji nasměroval zpátky směrem k Harrymu a ponuře se na něho usmál.

„Nechám vás, kdybyste chtěli. Jestli máte ještě jiné věci na vyříkání…“

Harry se podíval na Hermionu. Cítil, že si řekli všechno - všechno, co bylo pro teď nezbytné. Přijala jeho ospravedlnění a odpustila mu. „Ne. Měli bychom jít dolů na snídani.“

Ron se zamračil. „Jste si jistí?“

Najednou byl Harry zmatený. Co ještě Ron očekával, že řekne? „Ano. Jsem si jistý. Co je s tebou? Jdeme.“ Hermiona otevřela portrét, aby přelezli, ale Harry viděl, že Ron je pořád z něčeho rozrušený, zatímco kráčeli dolů po schodech do Velké síně opět společně a Harry držel jednu Hermioninu ruku a Ron druhou.

* * * * *

Po snídani Brumbál požádal Harryho, Hermionu, Rona a Ginny, aby přišli do jeho pracovny. Když vstoupili do kruhové místnosti s portréty dřímajících dřívějších ředitelů a ředitelek Harry byl rád, že vidí Siriuse. Jeho kmotr ho sevřel v drtivém objetí a pak odstoupil, aby si ho prohlédnul. Naposled ho viděl v den, kdy byl Ceilidh, ale to se zdálo být už celé věky.

„Vyrostl jsi za poslední rok Harry, nemyslíš?“ řekl naoko vážně. Harry se podíval směrem k Hermioně a ucítil v tváři horko. Sirius se smál.

„Nemyslel jsem tohle… i když, je to část toho, předpokládám. Mít přítelkyni.“ Harry se podíval na Brumbála, bylo mu trapně. Vždy byl velice rád, že to byl Aberforth a ne jeho bratr, kdo ho viděl s Hermionou líbat se vedle ošetřovny, když se Cho a Kratiknot probrali. Harry věděl, co tím Sirius myslel; viděl sám sebe, když se díval do svých vlastních očí v zrcadle. Ještě pořád věděl, kdo byl, když zavřel oči, cítil bytost, kterou byl Harry, jeho důvěrné, v zásadě nejisté, ale přátelské já; ale hledě do těch očí teď, byl trochu znepokojen – viděl trochu jiného Harryho, vážnějšího... Taky jsi byl vědom, že se mu z tváře ztratila většina dětského tuku, která ji zakulacovala, jeho lícní kosti se zvýraznily a rysy se stali ostřejšími (o čem si myslel, že se tvarem obličeje začíná více podobat své matce než otci). Už nevypadal stejně jako před rokem a taky se tak necítil.

„Sirius mluvil s tvou tetou a strýcem o pohřbu. Bude to v St. Bede, v Kostele na louce v Malých Lamenticích, ve středu. Pohřben bude na místním hřbitove, kousek dolů po cestě.“

„Vyjádřil jsem jim svou soustrast,“ řekl Sirius Harrymu. „Byli velice rozrušeni…“

Harryho hlas se zaseknul. „Vědí jak ve skutečnosti zemřel?“ Harry se teď jenom nerad zmiňoval o Příbuzném kouzlu.

„Ne. Myslí si, že to byla sebevražda. Obviňují sami sebe… Je to skutečně smutné. Nikdy jsem si nemyslel, že k nim budu cítit lítost, ale všechno se to stalo prakticky, když jsem byl tam a po celý čas, co jsem tam byl, se stále obviňovali, že něco, co řekli, nebo udělali, něco co ho k tomu dohnalo…“

Harry polknul. Mohl jim říct o své chybě a oni by ho pak mohli ještě více nenávidět, nebo je mohl nechat si myslet, že spáchal sebevraždu, a že oni udělali něco, co ho k ní dohnalo. Ve skutečnosti se mu nezamlouvala ani jedna ze zmíněných alternativ.

„Ach, ještě něco, Harry. Chtěli vědět, jestli plánuješ přijít na pohřeb. Říkali, že potřebují někoho, kdo by nesl rakev. Tedy… ve skutečnosti řekli, že jestli chceš přijít, tak máš pro jednou udělat něco užitečného a máš přivést s sebou několik nosičů, protože oni mají jenom tři…. Vy tedy máte být taky tři…, i s tebou, když tedy přijdeš.“

Harry se podíval na Rona a ten přikývnul. Pak svůj pohled otočil k Siriusovi. „Co takhle…“

Ten ale potřásl hlavou. „Promiň, Harry. Nemůžu ukazovat svou tvář. Příliš riskantní.“

„Draco!“ řekla najednou Ginny prudce. Harry se k ní otočil.

„Co?“

„Draco by mohl jít. Kdybych se ho zeptala. Pokud by nevadilo, kdyby šel,“ řekla nejistě, dívajíc se na Brumbála.

Ten se na ni usmál. „Když bude Harry souhlasit s tím, aby šel, Draco může jít. Vlastně, měli byste jít všichni. Harry vás všechny bude kolem sebe potřebovat. Jste jeho přátelé. Sirius říkal, že Remus Lupin souhlasil s tím, že vás doprovodí. Kočáry s testrály vás dovezou do Prasinek ve čtvrtek a odtud můžete jít na Příčnou ulici z Medových tlapek, kde mají krb připojený na Letaxovou síť. Tím získáte celý den na nakupování vhodného mudlovského oblečení. Pak přespíte v Děravém Kotli a ve středu ráno půjdete na pohřeb.“

Harry se zamračil. „Letax? Proč nemůžeme jít tou cestou, kterou jsme šli na Ministerstvo kouzel?“

Brumbál se zatvářil lhostejně. „V podstatě byste mohli. Ale… i když si to nemyslíš, my všichni potřebujeme někdy jistý časový odstup od věcí… Někdy, Harry, čarodějové i mudlové dělají podobné věci, pokud jde o pohyb z místa na místo. Někdy se pohybujou rychle, aby zapomněli, že se na to těší, nebo i taky ne, někdy upřednostní pomalou jízdu vlakem, aby měli dost času na přemýšlení. Někdy je to dobře, že máš čas, vyrovnat se s přesunem z jednoho místa na druhé. Proto taky využíváme cestu vlakem pro příjezd studentů do Bradavic. Takže tak, a navíc bylo by to hodně chaotické pro většinu mladých čarodějek a čarodějů, aby se svými zavazadly nepřetržitě proudili přes krby v Prasinkách celé první září.“ V jeho očích se mihnul záblesk a usmál se na ně.

„Ve středu, objednal jsem auta z Ministerstva a odvezou vás z Děravého kotle přímo do kostela na mši. Ty to tam znáš, Harry?“

„V St. Bede? Trochu, jezdili jsme tam o Vánocích a Velikonocích, když jsem byl menší. Farář byl fajn, i když měl trochu zastaralé názory. Ještě pořád používal Knížku všeobecných motliteb z roku 1928…“ To co jim ale neřekl bylo, že Dudley zpíval v chlapeckém sboru, dokonce i sopránová sóla, když byl malý, předtím, než se mu změnil hlas. Teta Petunie byla na něho tak pyšná… nemohl o tom mluvit.

„Tak tedy dobrá. Sirius si půjde po svém a ty se zeptáš Draca, jestli půjde s vámi do Londýna a na pohřeb.“ Kývnul jim, a to bylo všechno; věděli, že mají jít. Opustili kancelář (Sirius ve své psí podobě) a kráčeli dolů do vstupní haly. Všichni čtyři láskyplně pohladili velikého černého psa předtím, než se rozběhl cestou do Prasinek. Najednou vešel do haly Draco Malfoy, nesa přes rameno své koště. Vypadal, jako by si chtěl jít dát ranní kolečko nad hřiště hned po snídani. Ginny se s ním přivítala polibkem na tvář. Usmál se na ni a chtěl jí dát na rty mířenou pusu, ale zachytil Ronův pohled a radši se svého úmyslu vzdal.

„Draco! Musím se tě zeptat….“ Začala.

„Ahoj,“ přerušil ji zamračeně, dívaje se ven ze dveří. „Nebyl to ten stejný pes, kterého jsme viděli v Prasinkách? Tehdy, v den Ceilidhu?“

Najednou zůstali všichni čtyři tiše stát, jazyky svázané, dívajíce se jeden na druhého a pak zase zpátky. Malfoy se podíval na každého z nich a zeptal se. „V čem je problém? Je to heslo, jak na vašich čtyřech tvářích vykouzlit nejblbější ksichty na světě? Oops --- promiň Ginny, samozřejmě myslel jsem na třech…“

Ginny se vzpamatovala a zasmála se. „Ne, ne… myslím, že to mohl být ten samý pes. Myslím, že se zatoulal a domácí skřítkové mu dali najíst. A víte, jak to je, nakrmíte ho jednou a on přijde znova.“ Draco přikývnul – evidentně jí na to skočil. Ginny na chviličku zadržela dech a pak řekla rychle. „Draco, pohřeb Harryho bratrance je ve středu, takže, mohl bys jít s námi a dělat nosiče rakve?“

Šokovaně se na ni podíval. „Co?“

Harry mu vysvětlil, že by potřeboval jeho pomoc, že musejí být tři, ale že nejdřív by šli do Londýna nakupovat vhodné oblečení na pohřeb a příští den by šli do Surrey.

Potřásl hlavou, i když to bylo hodně zdráhavé. „Promiň, Pottere. Nemůžu.“

„Ale no tak, Malfoyi, udělej pro jednou správnou věc…“ začal Ron, ale Malfoy mu skočil do řeči.

„Tobě se to lehce řekne, Weasley. Teď máš peníze. Já teď nemám žádnou možnost zaplatit za nové šaty, děkuju pěkně.“

Harry pokrčil rameny. „Malfoyi, já stejně nenechám nikoho zaplatit své nové šaty, všechno jde na mě. Všechno platím já. Pokoje v Děravém Kotli taky.“ A otočil se k Ronovi, aby ho zarazil, protože ten už otevíral pusu. „A nemíním o tom s nikým z vás diskutovat. Nikdy bych po vás nechtěl, aby jste se mnou šli na bratrancův pohřeb a ještě za sebe platili.“

Ron znova zavřel pusu. Malfoy se na něho podíval, pak na Harryho, nakonec na Ginnynu prosebnou tvář, a to se zdálo být rozhodující. „Tedy, zdá se, že se naskytla příležitost, strávit noc v hospodě, kde bude spát i Ginny…“ Jemně položil svou ruku kolem jejích ramen a naklonil se k ní, aby ji znovu políbil. Ron ho rychle vyvedl z omylu a začal mu vysvětlovat, jakou má on představu o tom co bude.

„Na to zapomeň, Malfoyi. Ty a já budeme mít společný pokoj a já už si tě pohlídám. Nebo tě jednoduše svážu vázacím kouzlem, abys nemohl celou noc opustit místnost. Takže si moc nefandi.“

Harry měl co dělat, aby nevybuchl smíchy; prostě si neuměl představit, že by Ron a Malfoy spolu spali ve stejném pokoji. Ovšem s Ginny ve vedlejším pokoji, ve stejné hospodě – to bylo něco jiného. Ron mu očividně nechtěl dát vůbec žádnou šanci.

Malfoy si povzdechnul, ale na rtech měl pořád ten příjemný úsměv. „Je to tak jednoduché, zranit tě, víš to Weasley? Nestává se to často, ale každý může udělat chybný krok…“

„Tedy, ve skutečnosti, bude nás doprovázet Remus Lupin,“ sdělil mu Harry.

Malfoy se na chvíli zamyslel, pak pokrčil rameny. „Dobrá, Lupin vlastně nebyl zas tak špatný. Jako učitel byl dobrý, skutečně se nedal porovnat s Lockhartem. Nebo Quirrellem. Ale… kdy je nejbližší úplněk?“

„Poslední byl před týdnem, Malfoyi. Myslela jsem, že jsi získal jeden bod z Astronomie?“ Řekla Hermiona mírně uštipačně. Udělal na ni ksicht; ještě pořád se nepřenesl přes to, že měl z N.K.Ú. míň bodů než ona nebo Harry, i když využil několik příležitostí podotknout, že měl o bod víc než Ron.

Úterý přišlo rychle. Po snídani všichni odnesli své malé kufříky do vstupní haly; Hermiona jim ukázala užitečné kouzlo na proměnu jejich batohů na kufříky. „Někdo prostě asi nikdy nebude mít to správné zavazadlo, i když má hůlku…“

„Zmlkni, Grangerová,“ varoval ji Malfoy, přestože byl navýsost spokojený, když kouzlo změnilo jeho plátěný batoh na jednoduchý, černý kožený kufřík, zdobený jeho iniciálkami: DIM. Ron a Harry se začali okamžitě mlátit smíchy, když to zahlédli. (pozn. překladatelky: slovo DIM v angličtině znamená tmavý, temný, odpudivý)

„Perfektní iniciálky, Malfoyi. Co znamená to I uprostřed?“ chechtal se Ron.

„To tě nemusí zajímat, Weasley…“ (Pozn.JM: I = I don’t want to tell you, nechcem ti to povedať)

„Ty to víš?“ Pokoušel se Ron zjistit pravdu u Ginny. Ta jenom němě potřásla hlavou, ale Harry jsi nebyl docela jist její pravdomluvností.

Pak už všichni potichu kráčeli do vesnice, do Medových tlapek, kde se setkali s Lupinem. Po jednom vstoupili do krbu, oznámili adresu, kam se chtěli dostat - do Děravého Kotle. Harry nesnášel cestu Letaxem; vždy si vzpomněl na závrať, na točení a víření a taky na možnost, že se vynoří někde úplně jinde, než chtěl. Teď ale jenom potichu zaklel, vešel do krbu a po chvíli zběsilého točení se - právě když začínal mít pocit, že vyzvrací všechno, co ráno snědl - vypadnul ve hlavní místnosti v hospodě a po hlavě přeletěl přes svůj kufr, zvedl hlavu a díval se přímo do laskavé tváře hostinského Toma.

„Ahoj Harry,“ pozdravil ho Tom tiše. Harry se zvednul a oprášil si saze z džínů. Hermiona a Ginny právě přistály i se svými zavazadly dole pod schody. Ron a Malfoy je následovali. Nakonec se objevil Lupin. Tom jim všem rozdal klíče od jejich pokojů a oni se vydali nahoru po schodech.

„Jak to, že máš pokoj jenom pro sebe, Pottere?“ Chtěl vědět Malfoy, když došli nahoru. Hermiona a Ginny měli společný pokoj, stejně jako Malfoy s Ronem. Lupin měl jako Harry samostatný pokoj.

„Protože to všechno platím. Ještě jiné pitomé otázky?“

„Kluci…“ začal Lupin.

„Promiň,“ řekl mu Harry, „nechtěl jsem z tebe dělat rozhodčího.“

Lupin se na něho usmál. „Je to jako za starých časů. Dokonce jsme ani nepotřebovali Snapea, abychom jsme se navzájem popichovali. Něco jsem řekl Siriusovi, ten zas něco Jamesovi…“

Malfoy se zastavil a zůstal na něho zírat. „Sirius? Sirius Black?“

Všichni zůstali jak zamrzlí. Lupin vypadal příšerně; Harry by řekl, že byl jak kdyby ho trefila mrtvice, protože zapomněl dávat pozor na to, co říká o Siriusovi.

 „Tedy,“ řekl Harry a snažil se, aby se mu hlas tolik netřásl, „bezpochyby víš, že byl přítelem mého otce, byl pořád kolem něho. Všichni to vědí.“

Malfoy přikývnul, ale Harry se obával, že by si mohl vzpomenout na to, jak se Sirius najednou objevil u Tří košťat v den slavnosti Ceilidh. Všimnul jsi, že byl oblečený stejně jako Ian Lucas? Kladl otázky kolem černého psa – toho si taky všimnul? Harry přemýšlel nad tím, jestli bude někdy Malfoyovi důvěřovat natolik, aby mu řekl pravdu o Siriusovi. Jistě by jim to všem ulehčilo život. A samozřejmě, pomohlo by, kdyby bylo Siriusovo jméno očištěno…

Rozešli se do svých pokojů, aby si odnesli svá zavazadla; když přišli Letaxem do Kotle, už měli oblečené mudlovské věci, takže se všichni za chvíli setkali dole v baru a vyrazili do Příčné uličky. Zatímco Harry šel do Gringottovy banky, aby vyměnil galeony za libry, Lupin a ostatní se usadili v cukrárně Floreana Fortescua a dali si zmrzlinový pohár. Harrymu během jízdy dolů k jeho trezoru cvakaly zuby, pak musel čekat a snažil se uklidnit své nohy, aby pořád nervózně nepřešlapoval, zatímco skřítek v okénku nad schody rozhodne, jaký poplatek musí zaplatit za převod peněz. Když se konečně vynořil z banky, tak držel pořádný balík dvacetilibrovek a taky dost galeonů, aby zaplatil výdaje u Toma v hospodě. Vrátili se zpátky do Kotle, ale jenom proto, aby vyšli ven hlavním vchodem, který vedl do mudlovského Londýna. Najednou si Harry všiml, že Lupin má na sobě ještě hábit. Počkali, dokud si ho nezanesl nahoru do pokoje. Když se vrátil, měl na sobě hodně otrhané hnědé kalhoty a hnědou košili.

„To je mé maskováni,“ zamumlal v rozpacích. Harry nevěděl, co na to říct. Přemýšlel, jak je to trestuhodné, v jakém stavu se Lupin nachází. Vynořili se do jasného, slunečného londýnského dne a Harry jsi pomyslel, že vypadají, jakoby strávili předcházející rok někde v temném žaláři. Což vlastně, vzhledem k tomu, kolik času jich všichni strávili prací na lektvarech, nebylo ani tak daleko od pravdy. Harry zaváhal, nebyl si jistý, co teď dál. Malfoy si okamžitě rýpnul.

„Co se děje, Pottere? Nikdy předtím jsi nebyl ve velkém městě?“

„Ale ano, už jsem byl v Londýně, Malfoyi. Jenom si nejsem úplně jistý, kudy máme jít…“

Hermiona si to vzala na starost. „Doprava,“ řekla, a okamžitě chytila taxík. Před nimi zastavilo veliké černé auto. Když nastoupili, Hermiona řekla jasně řidiči, „MacTavish’s, prosím.“

„Jistě, slečno.“ Odpověděl postarší řidič, a zařadil se do silnice, ve které se bez auta nedalo hnout. Za patnáct minut zastavil před branou veliké budovy, jejíž vrátný byl oblečen jako horal - jeho oblečení bylo ještě dokonaleji propracované než Malfoyovo na Ceilidhu.

„Tedy, Hermiono,“ řekl Ron nervózně, „nepředpokládáš doufám, že půjdeme na pohřeb v kiltech, že ne? Protože, já mám základní filosofický problém mám-li jít někam oblečený v sukni…“

Šťouchla do něho loktem. „Přestaň dělat paniku, Rone. Oni jsou tady jenom proto, že název je skotský. Tady prodávají všechny druhy mudlovského oblečení a jejich krejčí, kteří upravují obleky, jsou velice rychlí. Můj otec si tady kupuje obleky. A mají tady nádherné hedvábné kravaty…“

Harry zaplatil taxikáři a pak vešli do obchodu. Necítil se tu ve své kůži, ale nechtěl to ukázat před Malfoyem, který nikdy nebyl v podobném zařízení, s nóbl oblečením a bezchybně oblečenými mladými lidmi, kteří vypadali jako by vystoupili z prvních stránek módních magazínu a nabízeli jim každé tři vteřiny jiný druh kolínské, nebo se ptali, zda nepotřebujou s něčím pomoct… postřehl, že Lupin by taky nejraději zmizel…

Hermiona je odvedla k výtahům a stlačila tlačítko se šipkou směrem nahoru. Když se otevřely dveře, ona, Harry a Lupin nastoupili; Ron, Ginny a Malfoy zůstali stát, dívajíce se dovnitř malé kabiny se zrcadly a tartanovými tapety. Výraz na jejich tvářích nebyl jen nerozhodný, ale přímo vyděšený. Dokonce i Malfoy se nestyděl projevit, co cítí. Hermiona podrážděně vzdychla.

„Pojďte dovnitř, vy tři! Je to jenom výtah. Něco co mudlové vynalezli před více než sto lety. Tak honem! Jinak budeme muset jít pěšky pět poschodí.“

Ginny experimentátorsky vstrčila jednu nohu dovnitř, pak vtáhla i druhou, zkusmo opatrně našlapujíc. Hermiona jenom nemohoucně zavřela oči; Harry přímo cítil její pocit marnosti, jak z ní stoupal, stejně jako ve škole, když ví správnou odpověď a snaží se zabránit sama sobě ji vykřiknout na celou třídu. Najednou se dveře výtahu začaly zavírat a byly by skříply Rona, kdyby Harry nestlačil rychle tlačítko na otvírání dveří. Ron zavřeštěl a uskočil dozadu; už chtěl nastoupit, ale když se dveře začaly zavírat…

„Tak pohněte sebou, vy dva!“ zasyčela na ně Hermiona. „To se stane, když jsou dveře otevřené příliš dlouho. Kdybyste konečně nastoupili…“

Pak Ron a Malfoy předvedli něco jako skok kamikadze, skočili dovnitř oba naráz, čímž celý výtah mírně rozhoupali a ti, kteří už byli vevnitř, narazili do zadní stěny. Oba začali naráz křičet, Harry znervózněl, protože ani on ještě nejel v takovém výtahu. Hermiona převrátila oči, stlačila tlačítko pátého poschodí a dveře výtahu se hladce zavřely. Když se výtah pohnul směrem nahoru, Malfoy chytnul Harryho za rameno; ten se na něho pobaveně podíval a Draco rychle odtáhl svou ruku. Harry si všimnul, že se mu na čele perlí kapičky potu, jak se díval nad dveře na světelné číslice označující poschodí.

Pak se výtah mírně zatřásl a zastavil, dveře se klouzavě otevřely, Ron a Malfoy se prodrali přes ostatní ven, jako by závodili, kdo bude první venku. Ginny se rozesmála při pohledu na ty dva, a když prošla ven spolu s Hermionou, najednou z ní byl starý výtahový mazák.

„Líbilo se mi to!“ prohlásila. „Něco takového bychom měli mít ve škole. Už jsem unavená z toho věčného tahání se do schodů, tolik schodů…Myslíte, že by bylo těžké vymyslet kouzlo na…“

„Šššššššš!“ řekla rychle Hermiona, dávajíc svou ruku Ginny přes ústa. „Nevzpomínej tady kouzla ani nic podobného!“ zasyčela. Ginny zírala na Hermionu, která odtáhla svou ruku z jejích úst. „Promiň, ale tady nemůžeš říkat věci jako…“

Lupin přikývnul. „Jsem tady, abych vám pomohl z problému jakéhokoliv druhu. Ale, odhalení, nebo rotržku kvůli vašim… hm… schopnostem… teď vážně nepotřebujeme.“

Ginny na to přikývla, váhavě připouštějíc, že má pravdu. Harry zjistil, že ona, Ron a Malfoy mají skutečně velice, ale vážně velice málo zkušeností s mudlovským světem; nebyli nuceni nikdy ukrývat svou přirozenost za něco jiné. Harry a Hermiona naopak vůbec nevěděli, že existují kouzla a čarodějové, dokud jim nepřišel dopis z Bradavic (ačkoliv, oba dva, samozřejmě zažili nevysvětlitelné zážitky a nehody ve svém dětství). Jenže pro ostatní byl mudlovský svět úplně nový.

Zbytek nakupováni proběhl docela v klidu. Obě dívky se od nich odpojily, aby si vybraly vhodné oblečení pro sebe na pohřeb, zatímco Lupin a kluci čekali, až jim přizpůsobí obleky a vybírali košile a vázanky. Ron a Lupin ještě potřebovali černé polobotky. Malfoy zahlédl nějaké drahé hedvábné kravaty, ale Harry ho informoval, že všichni budou mít klasické černé kravaty k černým oblekům.

Když se Malfoy postavil před trojité zrcadlo v novém obleku, nakrucoval se ze strany na stranu a zíral do zrcadla. ,Až příliš dlouho,’ pomyslel jsi Harry. Nakonec, přistoupil těsně k zrcadlu a poklepal po něm prsty. „Tedy?“ zeptal se, očekávaje odpověď. „Co je to s tebou?“

Harry přešel k němu a postavil se velice těsně za něho. „Přestaň, Malfoyi! Co to děláš?“

Malfoy pořád zíral se zmateným výrazem do zrcadla. „Ta blbá věc je pokažená… neřekla ani slovo, jak vypadám….“

„Malfoyi,“ řekl Harry, a jeho hlas zněl velice hebce, „mudlovská zrcadla nemluví.“

„Nemluví?“ Draco pořád zíral na sebe do zrcadla a jeho oči se zúžily.

„Ne.“ Konečně to vzal na vědomí, i když si očividně myslel, že jím zrcadlo pohrdá, a proto jeho vzhled nekomentovalo. „I když, musím říct,“ pokračoval hebkým hlasem Harry, „vypadáš… hm… úžasně.“ Malfoy se otočil a odešel, aniž by se na Harryho podíval. ,Asi má doma zrcadla, které denně masírujou jeho ego,’ přemýšlel Harry.

Ginny a Hermiona už měly šaty hotové, ale na pánské obleky se muselo čekat až do odpoledne. (Malfoy chtěl vědět, proč si úpravy nemůžou udělat sami v Děravém Kotli za pomocí hůlky, ale Harry zavrhl tenhle nápad.) Vyvezli se na nejvyšší poschodí (Ron a Malfoy už cestu výtahem přežili lépe) a posadili se do čajovny na šálek čaje, zatímco čekali. Vybrali si stůl na střešní terase s výhledem na sousední budovy. Dole v ulicích se zelené stromy chvěly v teplém větříku; děti si hrály v parku s dlouhými meči, zatímco pěstounky seděly spořádaně na lavičkách, kočárky zaparkované hned vedle, četly si, nebo se bavily mezi sebou. Na jiných lavičkách seděli úředníci pojídající sendviče a vychutnávali sluneční paprsky.

Harry poslouchal rozhovor kolem sebe jenom na půl ucha; všichni si užívali vycházku, všechny ty neznámé věci, a on byl rád, že to pro ně mohl udělat. Sám si ale nemohl pomoct; byl jsi moc dobře vědom, z jakého důvodu tu jsou. Zítra ráno vstanou, vezmou si na sebe nově koupené tmavé věci a půjdou do kostela na Dudleyho pohřeb…

Lupin zachytil jeho pohled a přikývnul; rozuměl. Bylo to pro Harryho cizí, vidět Lupina oblečeného v elegantním obleku - vždycky ho viděl jenom v otrhaných hábitech a dnes v hodně otrhaných mudlovských šatech. Teď vypadal úplně jinak. Více autoritativně, ale Harry se k němu nikdy nechoval bez respektu, když byl jeho učitel ve třetím ročníku. Ačkoli… nepřísahal by na to.

Když dopili čaj, vrátili se dolů po schodech vyzdvihnout si své upravené šaty. Ginny a Hermiona si své věci vyzvedly v jiném oddělení, kde si ji předtím nechaly uschovat. Harry cítil, že má mudlovského světa na nějakou dobu až až; přemýšlel nad zítřkem, a pak nad celým zbytkem léta…

Nedovedl jsi představit léto. Pokusit se žít v jednom domě s tetou Petunii a strýcem Vernonem, kteří oplakávají Dudleyho, a vědět, že to byla všechno jeho chyba… Obával se setkání na pohřbu. Možná trochu pomůže, že chtěli, aby obstaral pomocníky a on to udělal. Harry si sice nemyslel, že s ním budou chtít mluvit, ale upřímně v to doufal. Neměl zdání, jak to všechno přežije…

Poté co si zanesli nákupy do pokojů, sešli se před večeří znovu v baru v Děravém Kotli. Ron vyzval Malfoye na partičku kouzelnického šachu a Ginny s Remusem je pozorovali. Harry seděl vedle Hermiony, ruku měl položenou na jejích ramenou. Vypadala unaveně a položila si svou hlavu na jeho rameno, pak najednou mohutně zívla.

„No tak, Hermiono, tohle nedělej, já…“ Začal, ale konec věty zanikl v zívnutí. Zasmála se a pak ho políbila na tvář.

„Myslím, že si půjdu před večeří zdřímnout.“ Zvedla se a šla ke schodům, ale Harry rychle zachytil její ruku, dívaje se na ni s nadějí.

„Můžu ti dělat společnost?“

Podívala se přes místnost na Lupina, jejich garde, a řekla Harrymu. „Vážně si chci pospat…“

„Já taky. Ale jak jsi kdysi řekla, je to nádherné spát spolu v jedné posteli…“

Přikývla. „V pořádku…“ odpověděla, a společně odcházeli ke schodům. Harry se podíval přes rameno; setkal se s Lupinovým pohledem, ale ten jen přikývnul. Harry pocítil nával emocí, když si uvědomil, jakou důvěru mu starý přítel jeho otce projevuje. Spolu s Hermionou vešli do pokoje, o který se dělila s Ginny, následoval ji do postele. Lehla si jen tak oblečená na bok, Harry položil brýle na stůl a stočil se vedle ní a jejich těla do sebe zapadla jako dvě části skládačky. O malou chvíli později už Hermiona oddechovala pomalu a pravidelně, spala s dlaní pod tváří, jak malé dítě. Přitáhnul si ji k sobě, jednu ruku jí dal kolem pasu, zavřel oči a pak i on sklouznul do hlubin spánku…

* * * * *

Harry cítil, že ho někdo pozoruje. Nebyl si jistý proč, nebo jak to ví, prostě to věděl. Prudce otevřel oči a uviděl Rona sedícího na Ginnyně posteli, jak je pozoruje. Nedíval se však do Harryho tváře, takže si nevšiml, že jeho oči jsou otevřené. Harry jsi najednou vzpomněl, jak se Ron díval na Hermionu, když spala ve vlaku.

„Rone,“ řekl jemně, aniž by se pohnul.

„Aaah!“ Ron vyskočil, byl překvapen, jako by na něho promluvila socha. ,Nějak moc překvapen,’ pomyslel jsi Harry, oba přece věděli, že brnění, obrazy a zrcadla v Bradavicích mluví. Harry se usmál, když jsi vzpomněl na Malfoye, pokoušejícího se donutit mluvit mudlovské zrcadlo. „Harry, …tohle mi nedělej!“

„Promiň, Rone; nemyslel jsem, že budeš vyskakovat z kůže…“

Překulil se na záda a protáhnul se, zatímco Hermiona zamumlala něco ze spaní, přetočila se a přehodila svou nohu a ruku přes Harryho. Harry pohlédl na Rona, pak dolů na Hermionu; na Ronově tváři mu bylo až příliš dobře patrné, na co myslí. Harry zavřel oči. Není to tak dávno, co na něho Ron ječel, aby se omluvil Hermioně. Až teď jsi uvědomil, kolik to Rona stálo sebezapření.

„Už nespi, Harry. Je čas na večeři. Lupin pro nás nechal prostřít v malém salónku pod schody. Už všichni na vás čekají.“

Vzbudil Hermionu a všichni tři šli dolů na večeři. Harry se bavil s ostatními, pokecal s Lupinem, řekl mu něco o N.K.Ú., což dalo staršímu muži šanci na vzpomínání na jeho pátý ročník a jeho testy, pak si v baru zahráli čarodějnicky šach, Řachavého Petra a čarodějné šipky. Čarodějné šipky byli pro Harryho hodně frustrující, protože je ještě nikdy nehrál. Terč se mu ze začátku zdál být stejný jako v normální hospodě, ale ve chvíli, kdy hodil šipku (která mimochodem mluvila), terč se začal měnit a pohybovat se, takže vypadal úplně jinak, když k němu ten malý projektil dorazil a zapíchnul se do korku. Lupin Harryho nelítostně porazil, ale Ron zase připravil o prachy Lupina, zatímco Harry raději hrál s Ginny kouzelnické šachy a Hermiona s Malfoyem se smáli nad Řachavým Petrem.

Ginny nakonec vyhrála; jeho figurky se dali na rychlý ústup před útokem z její strany. Po chvíli se ozvalo „šach-mat“ a to Harrymu zbýval jenom jezdec a střelec, kteří výrazně kritizovali jeho styl hry. „Říkali jsme ti, choď pěšákem dopředu na ochranu věže, která chránila krále, ale poslechl jsi nás? Ne, řekl jsi, že víš, co máš dělat…“

Ginny se na něho plaše usmála, když spolu čistili šachovnici od zbytků figurek. Když skončili, Malfoy právě začínal hrát šipky s Lupinem, Ron s Hermionou se na ně dívali a dobře se při tom bavili. Harry přinesl nějaké máslové ležáky od baru pro ně a Ginny. Seděli, pomalu usrkávali a sledovali zápas v šipkách. Najednou na něj Ginny jemně promluvila.

„Harry. Vím, že ti pravděpodobně nic neřekl, ale… Famfrpálový pohár. Bylo to od tebe úžasné, že ses s ním rozdělil. V poslední době to bylo pro něho těžké. Nemáš představu, způsob, jak s ním jednají ostatní Zmijozelští od té doby, co byl soud a pak samozřejmě… jeho matka… Bylo to od tebe prostě úžasné, co jsi udělal. Je pro něho těžké tyhle věci říkat, ale ve skutečnosti to velice ocenil.“

Harry se na ni usmál. „To mě tehdy jen tak najednou napadlo. Najednou se objevila Zlatonka… pokoušel jsem se předstírat, že ji nevidím a snažil jsem se odtáhnout od ní pryč Cho, aby Havraspár nevyhrál, a doufal jsem, že když se znovu objeví, tak se k ní dostanu první. V tom momentě mě napadlo – Hej, když ji chytnu teď, budeme se Zmijozelem nerozhodně v boji o pohár – a pak mě napadlo – A to by nebylo špatné, co? – A než jsem nad tím začal vůbec pořádně uvažovat, už jsem ji vlastně držel…“

„Stejně bylo do tebe velice hezké, žes to udělal. Možná z vás, tebe a Draca jednou budou skuteční přátelé.“

Harry se na něho podíval, jak hraje šipky, směje se a žertuje s ostatními, a usrkává máslový ležák mezi jednotlivými hody. Harry ho ještě nikdy takového neviděl, takhle šťastného, ve společnosti jiných. „Zdá se, že se tady stal veliký zázrak. Draco Malfoy a Ron Weasley jsou spolu. Skutečně neuvěřitelná událost.“

Ginny si povzdechla. „No a teď už jenom přesvědčit mých ostatních pět bratrů, mámu a tátu…“ Pak se ale na Harryho usmála a v jeho hrudi se náhle zrodil nový neznámy pocit; najednou se mu její úsměv zdál být velice důležitý a nádherný. Otřáslo to jím, podíval se na Hermionu, která se smála tím hrdelním smíchem, který zbožňoval, tím, který ji dělal ještě atraktivnější než kdy jindy…

Harry s Ginny se připojili k zápasu v šipkách. Nakonec, všichni vyšli nahoru po schodech, později než měli, se smíchem znovu probírali své výsledky v pokusech hrát šipky poprvé (kromě Lupina). Harry jemně políbil Hermionu na rty a díval se, jak zavírá za sebou dveře do pokoje. Pak řekl dobrou noc Ronovi, Malfoyovi a Lupinovi a zalezl do svého pokoje. Svléknul se a lehl si jenom tak ve spodkách, přemýšleje, jak by vykouzlil stropní vějíř na rozehnání dusného horka, které bylo v pokoji. Nakonec ani neměl šanci sundat si brýle a usnul od vyčerpání a od vlhkého horka, které tam vládlo.

* * * * *

Najednou se probudil leknutím. Klepal někdo? Byl zmatený z toho, že svět kolem sebe vidí zřetelně, jako doteď ještě nikdy po probuzení, a pak si vzpomněl, že usnul s brýlemi na očích. Ale nevadilo mu, že se probudil, stejně měl hrozné noční můry. Oblékl si župan, uvázal opasek a vytáhl hůlku z kapsy, kam ji dal večer, když uzamknul dveře kouzlem. Opatrně se přiblížil ke dveřím, odstranil uzamykací kouzlo, pomalu stlačil kliku a pootevřel dveře. Zíral do chodby, pokoušeje se zjistit, odkud pocházel ten hluk.

Zůstal stát a díval se přímo někomu do očí.

Ale on ty oči přece znal. Otevřel dveře tak, aby mohla vejít a Hermiona se vplížila do jeho pokoje. Zavřel a ona se otočila k němu. „Vzbudila jsem tě, Harry?, zašeptala. „jenom jsem si myslela, že to bylo hezké, odpoledne… Jestli chceš, můžu… vždyť víš… spát dnes tady…“

Harry se opřel zády o dveře, zatímco ona přistoupila k němu. Potřásl hlavou, vzpomínaje na sny, které ještě před chvílí měl; snažil se ty prokleté věci vyklepat ze své hlavy…

„Ne? No dobrá, jak chceš. Jestli chceš být sám, tak buď sám…“

 Harry polknul a podíval se na ni. „Ne. To jsem tím nemyslel. Myslel jsem… zůstaň. Ale já nechci jenom spát.“

Vzhlédla k němu, jak pochopila, co řekl a její ruce mu vklouzly kolem krku. Zaklonila hlavu, on se nad ní sklonil a jazykem obkreslil její spodní ret. Chvěla se, když pootevřela své rty a Harry cítil, že se jejich jazyky setkaly a její ruce se vpletly do jeho vlasů a jeho ruce klouzaly po jejím těle dolů k opasku uvázanému přes župan.

Z nějakého důvodu, pociťoval zoufalství, zdálo se mu, jakoby neměli moc času, zdálo se mu, že nesmí zahálet. Nezdržoval se tím, aby ji svlékal, nebo sebe, jeho ruce se pohnuly tak rychle, že Hermiona překvapeně vykřikla, když ji prudce zvednul do náručí a nesl k posteli. Když sklouzla na postel, rychle se vrátil ke stolu a položil na něho své brýle a amulet. Zdálo se mu, že musí čekat celý rok, než překonal těch několik kroků zpět k posteli. Ale ona tam byla a jeho znovu přepadla ta zničující potřeba mít všechno hned a znovu, vzpamatoval se, až když Hermiona uvěznila jeho hlavu ve svých rukou a přinutila ho podívat se na ni. „Harry,“ zašeptala. Zvuk jejího šepotu, jakoby ho vrátil zpět do reality. Díval se na ni dolů a zjistil, že během těch několika málo vteřin z ní stihnul strhnout skoro všechno, co měla oblečené. Pomalu se sehnul a začal pokrývat polibky každičký odkrytý centimetr její bílé pokožky, aby ani jediný kousek nezůstal nedotčený od jeho rukou a rtů. Když putoval jazykem přes její ploché břicho směrem k vnitřní straně levého stehna, uslyšel zalapání po dechu a její tělo se prohnulo do oblouku. Harry ucítil na ramenou její ruce, jak zaryla nehty do jeho snědé kůže. Natáhl se dopředu, podložil své ruce Hermioně pod záda, zvednul ji, posadil si ji na klín a ucítil záplavu elektrických impulsů v každém nervovém zakončení. Rozplýval se uvnitř Hermionina těla, slyšel ji říkat jeho jméno znovu a znovu v plačlivém šepotu a za očními víčky mu vybuchovaly ohňostroje elektrických hvězdiček. Najednou měl pocit, že se všechna slast z doteku Hermionina těla mění… Za zavřenými očními víčky znova uviděl své dotěrné sny… A znovu cítil Hermioniny doteky, cítil její rty na své hrudi, cítil vlhkou cestičku, kterou zanechal její jazyk po cestě směrem dolů…, ale taky pochopil, že tohle není řešení na jeho problém. Nikdy předtím s ní necítil to, co cítil teď, měl pocit, že porazil samotnou smrt. Ale sny nebyly zažehnané, dožadovaly se jeho pozornosti…

Stál na ploché střeše nějaké blíže nepopsané lesklé budovy, Dudley vedle něho, smál se a mluvil, ale slova, která říkal, Harrymu nedávala vůbec žádný smysl. Díval se, jak se Dudleyho ústa pohybují a taky slyšel slova, ale zároveň se mu ty dvě věci nedokázaly spojit do jediného, smysluplného celku.

Harry se rozhlížel kolem sebe; byla tam mlha, která zatemňovala výhled na okolí budovy. Neviděl ani ostatní budovy kolem, ani to, co bylo dole pod domem, na kterém stál. Díval se směrem dolů po straně; lesklá zeď se ztrácela v mlze, ale Harry neměl dojem, že by se jednalo o vysoký dům. Zdálo se, že nemá víc, než čtyři poschodí.

Znovu se podíval na Dudleyho, který vedle něho pořád ještě bezstarostně tlachal. Harry se ho chtěl zeptat ,Proč jsme na střeše? Pojď, půjdeme dolů; nelíbí se mi to tady…’

Ale když se Harry rozhlédnul kolem, neobjevil žádné dveře, nic, co by naznačovalo, jak s dostali na střechu. Najednou Harry uviděl houf bílých krys, utíkající po římse, která na nejvyšším poschodí kolem celé budovy. Byly jich stovky, bílé kožíšky a růžová očička, míhající se ocásky, až bylo těžké říct, kde jedno zvířátko začíná a kde končí a za ním se tiskne další. A pak to uviděl; stříbrná a hnědá v záplavě bílé a růžové. Předklonil se, aby na ně dosáhl a chytnul ji (nepředpokládal, že se mu to podaří, ale nějak se to podařilo), vytáhnul ji z pohybující se masy bílých hlodavců a teď ho měl; svíjel se v jeho ruce, stříbrná packa se tam tak nějak nehodila, jak vycházela přímo z malého hnědého kožešinkového ramínka, holý růžový ocásek se svíjel do takových úhlů, jako by chtěl omotat všechno kolem sebe, stejně jako chápavý ocas u opic.

Zvedl hlavu a podíval se na Dudleyho; zdálo se, jako kdyby Dudley neviděl, co Harry udělal, pořád jenom mluvil, úplně mimo synchrón, jako v špatně nadabovaném japonském filmu.

Harry v zlosti zkusil hodit krysu dolů ze střechy, ale jak opustila sevření jeho ruky, všechno se začalo pohybovat neuvěřitelně pomalu a Harry přihlížel její změně. Nejdříve se metamorfovala do velikého hada, její čtyři končetiny zmizely, její tělo se prodlužovalo a měnilo barvu do zelena, zřídelničky očí se změnily do tvaru vertikály, jako u koček.

Pak had plovoucí ve vzduchu vedle budovy (zatímco Dudley pokračoval ve svém nesrozumitelném proslovu), začal růst. Znovu měl ruce, ještě pořád zelené, jeho hlava změnila tvar, narostla mu křídla a s jejich pomocí odletěl pryč, nad Harryho a Dudleyho hlavy. Harry sledoval draka se znepokojením. Najednou drak začal otvírat ústa, ale narozdíl od Dudleyho slov, Harry přesně rozuměl, co mu říká.

,Můžeš mi věřit’ řekl pomalu.

Harry na něho strnule zíral a myslel si: ,Ne, nemůžu’.

,Důvěřuj mi,’ řekl teď Dudleymu. Neustále pohybuje rty, Dudley přikývnul a udělal krok dopředu až na okraj římsy, která se vinula kolem celé budovy. Harry se ho pokusil zastavit, ale i když se zdálo, že je od něho vzdálený jenom několik centimetrů, jeho pohyby se zdály být pomalejší a pomalejší; vidět sám sebe se hýbat bylo jako sledovat pohyby kolem sebe, když blokoval bolest z kletby Cruciatus tehdy v lese. Mohl cítit, že se jeho nohy pohnuly, jeho svaly na stehnech se naply, mohl vidět své ruce, jak se natahují k Dudleymu, ale taky mohl vidět, jak Dudley klidně zamával na draka a skočil z římsy. Harry se rozháněl rukama jako větrný mlýn, pokoušeje se ho zachytit. Ale když se dostal až na místo, z kterého Dudley skočil, jeho bratranec se už nořil do mlhy. Harry, bezmocně zíral dolů do bílého šera, které halilo budovu a v němž Dudley zmizel a už ho více neviděl…

Sen byl pokaždé stejný. Harry stočil pohled dolů na Hermionu. Zdálo se, že pro teď se čas vrátil do normálu. Dívala se na něj, ruce ovinuté kolem jeho ramen, její nohy měl pořád obtočené kolem pasu, jejich spojení bylo stále stejně intenzivní jako před chvíli, lehký třpyt kapek potu pokrýval její horní ret, tváře, hrdlo a hruď. Dívala se ustaraně, a on se ji pokoušel utěšit, ale nevěděl, kdo utěší jeho. Sehnul se dolů a začal polibky pokrývat její hrdlo, posouval svoje ústa níž a níž, až vyklenula záda a usmála se na něj. Chtěl být vzhůru, vzrušovat ji, milovat ji, dělat cokoliv, jenom neusnout… Když spím, mám sny…

Nemusím snít.

Nikdy víc žádné sny.

Nikdy.

Po chvíli si vyčerpaně lehnul vedle ní, oči upřené na strop, kde se odrážela pouliční světla. Stulila se mu do náručí, nemajíc ani ponětí o hrůze, kterou před chvíli viděl, cítil její dech na svém krku, její kůži, jak se tiskla na tu jeho, a přislíbil sám sobě, že už nikdy víc nebude spát. Za necelých deset minut už svůj slib porušil, několikrát zamrkal, jeho oči se neprodyšně zavřely a už se neotevřely…

* * * * *

Vzbudil se uprostřed noci, rozzlobený sám na sebe, že porušil svůj nový slib více nespat. Podíval se dolů na Hermionu. Ležela vedle něho, její tělo se třpytilo a slibovalo, přiblížil své rty k jejím a chlácholil sám sebe, že když ji vzbudí, pomůže mu zůstat vzhůru. Pomalu posouval své rty po jejím krku dolů, zanechávaje za sebou vlhkou cestičku, která na jejím rozpáleném těle rychle usychala. Dolů až na bílá ňadra, která zářila ve tmě; hladil její tělo a posouval své ruce stále níž a níž, až už nedokázala odolávat jeho dotekům a její oči se najednou otevřely a hned zase zavřely, když prudce oddechujíc vzdychla „Harry…“

,Jsou i horší způsoby, jak se udržet a neusnout,’ pomyslel jsi, když se mu v náručí probrala k životu. Když zašeptala, že je celá lepkavá a zpocená, navrhnul jí, aby se šli společně osprchovat. Doufal, že ho to osvěží, aby zase neusnul a nesnil. Usmála se na něho a přitiskla své rty na jeho, naznačujíc, že s jeho návrhem souhlasí.

V malé sprše, která sousedila s jeho pokojem, se navzájem mydlili a znovu a znovu poznávali svá těla. Najednou Harry zase začal pociťovat onu zoufalost; cítil, jako by bylo hrozně důležité, aby ty sny, aby pokračovaly… Kapky vody dopadaly na jeho tělo, stékaly dolů v záhybech svalů, omývaly však pouze jeho pokožku, jeho duši zanechávaly potaženou pořád stejným tenkým filmem, který nejde odstranit.

Odnesl ji do postele, její nohy kolem svého pasu a v jejím náručí se znovu pokoušel dosáhnout úplného zapomnění…

Když potom znaveně ležel na zádech vedle ní, cítil její ruku na své hrudi jak krouživými pohyby roztírá kapky potu, zíral do stropu, bojoval, aby udržel oči otevřené, ale když pohyby jejích prstů ustaly, její dlaň se zastavila na jeho pravé bradavce a on slyšel, jak hluboce oddechuje, vzdal ten boj a zavřel oči. Ale vize, které se mu objevily pod zavřenými víčky, byly tentokrát jiné…..

Stál spolu s Hermionou v zahradě v Godrickově dolu. Podíval se dolů sám na sebe a na Hermionu; byli nazí, ale z nějakého důvodu se svojí nahotu vůbec nepokoušeli skrýt. Jeho matka stála ve dveřích domu, držela černovlasé a zelenooké dítě, prosila Voldemorta, klečela na kolenou, žebrala. Harry si nemyslel, že by ho mohla vidět, ale pak se otočila k němu a řekla, ,Omlouvám se Harry. Chtěla jsem tady být pro tebe. Skutečně chtěla. Nikdy jsme nechtěli, abys rostl bez nás….’

Díval se na ni přes slzy. ,Tak,’ řekl, ,něco pro to udělej!’

Najednou se za ní objevil Snape, který jí něžně domlouval. ,Jenom to řekni. Udělej, co musíš. Zachraň sebe a Harryho…’

Zdálo se, že ho neslyšela, ale zvedla hlavu a podívala se na hrozivou postavu před ní v temnotě, plášť s kapucí, otevřela ústa a vykřikla. ,Ano, ano!’ křičela přes slzy. ,Dám ti ho! Vychovám z něho tvého služebníka! Prosím, neubližuj mu……’

Najednou, temná postava zmizela, jeho matka a Snape zmizeli, zmizelo i dítě. Harry se otočil k Hermioně, která pořád stála vedle něho, stejně nedostatečně oblečená jako on.

Ale ta dívka nebyla Hermiona.

,Ginny…’ vzdychnul, když sevřel její tělo v náručí, a ona položila své ruce kolem něho a vpíjel se svými ústy do jejích, najednou ho stáhla dolů na zem a přetočila se přes něho.

,Všechno bude v pořádku…..jizva zmizela….’ mumlala mezi jednotlivými polibky, její rty cítil na své hrudi, na svých ramenech, na krku, na tvářích, a nakonec na čele, kde cítil, že jeho pokožka je hladká a nezjizvená, a ona ovinula své nohy kolem jeho boků a otočila se na záda…

Najednou zamrkal, a když znovu otevřel oči, už to nebyli oni dva a Harry ležel čelem na lidské kostře. Kosti začaly pod jeho tíhou praskat, jeho tvář se ocitla blízko lebky, a on s křikem vyskočil. Otočil se zpátky k domu, ale ten už tam nebyl; místo něho uviděl ruiny, ruiny Bradavického hradu. Neměl vůbec žádné pochybnosti, že to byly Bradavice. To místo vypadalo, jako by bylo opuštěné již tisíce let... Otevřel ústa a v hrůze začal křičet:

,Mami! Mami! Mamíííí!’

Otevřel oči. Na chvíli usnul, ten sen se mu znovu a znovu vracel, ale jenom teď křičel. Do pokoje začaly pronikat první paprsky rozbřesku nového rána. Cítil, jak srdce prudce tluče v jeho hrudi. Hermiona spala vedle něho, a neměla ani tušení, jaká psychická muka prožíval. Někdy v noci musela přes ně přehodit přikrývku; oba byli pořád nazí. Najednou Harry uslyšel, jak nějaký hlas zakřičel „Alohomora!“ a pak se ozvala rána, jak byly dveře odmrštěny do zdi. Harry zjistil, že když se vrátili ze sprchy, zapomněl zajistit dveře uzamykacím kouzlem, aby byly nepropustné pro kouzlo Alohomora. Museli ho slyšet křičet, nebo Ginny zjistila, že Hermionina postel je prázdná a dělala si starosti.

Uviděl otřesené tváře Rona, Draca a Ginny jak na něho zírají. Harry nevěděl, co má říct; ležel v posteli s Hermionou, ani jeden z nich nebyl oblečený, a před chvíli křičel. Co to vlastně křičel? Nemohl jsi vzpomenout. Díval se na Ginny a pokoušel se vzpomenout jsi. Ona tam byla, ale taky neměla nic oblečené…

Pokoušel se vypudit tu myšlenku ze svého mozku, polknul a znovu se podíval na jejích šokované tváře. Nemohl mluvit. Evidentně ani nikdo z nich.

Hermiona ležící vedle něho se protáhla a najednou se posadila. Harry uviděl, jak se Ronovi a Malfoyovi do široka rozevřeli oči, prudce se otočil a uviděl, že ji už deka skoro vůbec nezakrývá. Zatlačil ji rukou zpátky dolů, a rychle vytáhnul přikrývku. Otevřela oči, dívajíc se na něho ospale.

„Hej, Harry, co tě to napadlo….?“ Pak uviděla ostatní, jak stojí na okraji postele a okamžitě zaječela. Malfoy se ušklíbl. „Přeji ti dobré ráno, Grangerová. Děkujeme za představení…“

Hermiona si přetáhla přikrývku přes hlavu, aby se nemusela dívat ani na jednoho z nich. Harryho potěšil pohled na Ginny: byla rozzuřená a ukázala na dveře. „Ven!“ zavelela, a Draco Malfoy poslechl bez jakýchkoliv protestů, jakmile zpozoroval hrozivý výraz v její tváři. ,Tak, teď mě vidí v tom pravém světle,’ pomyslel jsi Harry. Podíval se na Rona, který na ně pořád ještě zíral s rozšířenýma očima.

„Rone? Mohl bys nás – nechat?“

Němě přikývnul, a Harry jsi nebyl jistý, jestli posledních pět minut vůbec mrkal. ,Možná si myslí, že by něco zmeškal,’ pomyslel jsi Harry. Ron se otočil k odchodu, nespouštěje pohled z linie Hermionina těla pod přikrývkou až příliš dlouho na Harryho vkus. Harry se otočil k Hermioně, když si všimnul, že Ginny tam zůstala. Otočil se zpátky k ní; přikrývku měl kolem pasu, ale najednou se cítil víc odhalený než kdykoliv jindy, když chodil po školních pozemcích bez trička. Ginny si evidentně neuvědomovala, jakým hladovým způsobem se na Harryho dívá.

„Ginny?“ vylekal ji. Vytřeštila na něho oči, vyběhla ven z pokoje a práskla za sebou dveřmi. Teď, když byly dveře znovu zavřené, podíval se dolů na Hermionu. Překulila se na břicho a on viděl, že je ve tváři úplně rudá. „Panebože,“ řekla do polštáře. „Malfoy mě na tohle nikdy nenechá zapomenout, že jo? Teď mě tím bude týrat celé dva příští roky…“

Její slova vytrhla Harryho z jeho omámení. Začal se smát a sklonil se, aby ji políbil na rameno. Zamračila se na něho. „Velice směšné, že ano, jenom jsem tady dělala představení pro Malfoye, Ginny a…“ polkla „a Rona.“ dořekla jemně.

,Tedy,’ napadlo Harryho, ,Ron skutečně vypadal, jako by měl sto chutí na… Ale neměl odvahu to říct.’ Hermiona se oblékla a opustila pokoj, Harry odešel do sprchy a pod tekoucí vodou se pokoušel zapomenout na své noční můry. ,Pro dnešek bylo těch nočních můr dost,’ napadlo ho. Opíral se rukama o protější zeď, zatímco voda v kruzích odtékala. Doufal, že noc s Hermionou mu pomůže se rozptýlit, ale nefungovalo to. Jeho mozek jednoduše odmítl spolupracovat. Jenom doufal, že ostatní to neřeknou Lupinovi. Byl zvědavý, jestli Lupin bude něco vědět. Možná, že ne.

Oblékl si nový oblek a šel dolů do baru. Tom ukázal na soukromý salónek pod schody, kde večeřeli minulou noc. Všichni ostatní už tu byli a v tichosti snídali. Hermiona si stáhla své polodlouhé kadeře do těsného, nekompromisního francouzského copu. Její tvář vypadala velice strhaně a naze, bez každodenního zmatku z neposlušných kadeří splývajících podél tváří. Dívala se do svého talíře, nemajíc odvahu podívat se komukoli do očí, ani Harrymu. Harry si všimnul, že Ginny se na ni dívá se zřetelným nepřátelstvím. ,No úžasně,’ pomyslel si, ,skutečně perfektní začátek dnešního dne…’

Malfoy, a je mu nutno to přičíst k dobru, zíral toužebně na Ginny, jako kdyby Hermiona vůbec neexistovala. ,Má teď jistě jiné zájmy,’ přemýšlel Harry. Ale Ron… Ron nemohl od Hermiony odtrhnout oči. To bylo zvláštní, protože její volba oblečení na pohřeb nebyla zrovna nejlepší. Její bouřkově šedý kostým měl zapínaní až ke krku a sukně jí sahala až do půli lýtek. ,Tahle barva jí nesluší,’ napadlo Harryho; její přirozeně lehce opálený tón pokožky v ní působil sinale a pod očima měla tmavé kruhy (ovšem od toho, jak v noci budil, to věděl).

Ginny si zapletla několik pramenů do věnečku kolem tváře a ostatní jí v mohutných kaskádach padaly na ramena. Její bledá tvář působila průsvitně; Harry si všimnul několik bledě modrých žilek na okraji vlasové linie. Bylo pro něho těžké, nedívat se na ni. Měla na sobě jednoduché šaty ve stejné barvě jako Hermiona, ale pro ni to byla mnohem lepší volba barvy. Najednou si uvědomil, že i ona pozoruje jeho, zamračená, a raději se zadíval zpět do svého talíře. ,Katastrofa,’ pomyslel si. Zdálo se téměř nemožné mluvit s některým z nich znovu….

Když Lupin promluvil, bylo to, jako když zahřmí. „Za chvíli tu budou auta z ministerstva. Musíme se připravit.“ Jeho nový oblek, se perfektně vyjímal na jeho štíhlé postavě. Harrymu připomínal účetního, sedícího tiše v kanceláři nad sloupci čísel; až na to, že byl vlasatější, než by většina lidí očekávala od účetního.

Do auta z ministerstva se jich všech šest v pohodě vešlo; bylo vevnitř větší, než se zdálo zvenku. Řidič znal cestu a jejich vůz se hladce klouzal mezi náklaďáky a ostatními auty přes skulinky, kudy by stěží prošel bicykl a někdy by měla problém se tudy protáhnout i hubená pouliční kočka. Harry se přestal dívat z okna; cítil závrať a dělalo se mu zle. Stočil pohled na Hermionu; pokusila se na něho usmát, ale koutky jejích úst se nevytočily dostatečně nahoru, aby se to dalo nazvat úsměvem. Potom přistihl sám sebe, jak civí na Malfoye a uvědomil si, že ten se na něho taky dívá a v jeho pohledu se zračí neočekávaná sympatie, bez všech těch jeho postranních úšklebků, na které byl u něj zvyklý.

Když dorazili, jediný přítomný v kostele byl vikář. Podle všeho, na církev dolehly těžké časy, když v tom kostele nemohli mít už faráře. K Harryho překvapení, to byl celkem mladý muž, který se nezdál být o moc starší než Percy. Vypadal zvláštně v pozici autority. Nejvíce připomínal Harrymu Stana Silničku, průvodčího v Záchranném autobusu. Taky měl pískové vlasy a oříškové oči a na tváři nějaké pubertální vyrážky. Harry najednou zalitoval, že s sebou nevzal Sandy a namísto toho ji nechal v Nevillově péči. Aspoň by si měl s kým promluvit. Nemohl ani Hermioně říct o svých snech, natož pak ještě Ginny, Ronovi, Malfoyovi nebo Lupinovi…

Nejistě zůstali stát, v nepravidelném hloučku v uličce, čekali na pohřební vůz a na Dursleyovi. Vikář se jmenoval pan Babcock, a pokoušel se začít s Harrym malý rozhovor.

„Tedy,“ začal po chvíli, „Dudley byl tvůj bratranec.“

„Ano.“

Nastala dlouhá pauza. ,Bože, to je hrůza,’ přemýšlel Harry. „Myslím, že jsem tě ještě nikdy neviděl na bohoslužbách.“

„Posledních pět let jsem na internátní škole.“

„Aha.“ Zase pauza. Přešlapování. Pohledy do nebe. „Rád chodíš do té školy?“

„Ano.“

„Hmmm……sportuješ?“

„Jsem kapitánem Soubojnického klubu.“

„Aha, šermování. Ano. Mám vcelku rád ,Tři Mušketýry’. Viděl jsem mnoho Shakespearových her, které propadly právě kvůli ubohému šermu. Ano…“

Harry věděl, co tím myslel, normální šerm; ale on ho samozřejmě nemohl opravit. Alespoň tím poskytl mladému nervóznímu muži něco, o čem mohl brblat. Ale ten pravděpodobně už vyčerpal vše, co o šermu věděl, protože znovu nastalo trapné ticho.

Nakonec byli zachráněni příjezdem pohřebního vozu, který se blížil cestou od vesnice, následovaný dvěma dlouhými tmavými vozy. Když pohřebák zaparkoval, Harry, Ron a Malfoy se postavili k zadní části auta a čekali na další instrukce. První vůz za pohřebákem zastavil, ale dveře se otevřely na druhém autě a vystoupili Dudleyho staří kamarádi, kluci s kterými Dudley honil Harryho ve škole, když byli mladí. Moc se nezměnili; přestože je Harry neviděl pět let. Věděl, že před ním teď mají respekt a zaregistroval překvapení v jejích tvářích nad tím, nakolik se změnil on. Navzájem na sebe kývli hlavou. Dnes spolu budou tvořit tým.

Až příliš příjemně vyhlížející mladá žena v černém sukňovém kostýmku, vystoupila ze dveří spolujezdce na pohřebním voze a zamířila dozadu, aby dala pokyny nosičům. Teď ponesou rakev do kostela a budou ji držet za rukověti na bocích, ale později si ji zvednou na ramena a půjdou cestičkou dolů na hřbitov, který je od kostela vzdálen necelou míli. „Myslíte, že to zvládnete?“ ptala se jich. Všech šest se obezřetně dívali jeden na druhého, čarodějové a mudlové (i když mudlové nevěděli, že oni jsou čarodějové) a přikývli, nikdo z nich nechtěl ukázat znepokojení nad tím, že by měl jít vpředu.

Ron se naklonil k Harrymu, „Majitelka pohřebního ústavu?“ zašeptal. Harry jenom pokrčil rameny.

„Předpokládám. Ale, nevím, jestli by ji k tomuhle volali. Může to být i obstaravatelka pohřbů. Nebo má pohřby na starosti v kostele. Nebo je to projektantka posmrtného života, co já vím, dnes se dělají i nemožné věci.“

Ron se zašklebil. „Vykašli se na to, Harry. Nakonec, neměl si z toho špatné spaní, že ne?“

Harry se zahleděl přes Rona do dálky. Ron si myslel, že uplynulá noc byla pro Harryho plná potěšení; neměl ani představu o hrůzách, které se Harry pokoušel vypudit ze své mysli…

Všech šest chytlo rakev za madla po bocích, opatrně ji zanesli dovnitř vydlážděnou cestou za dveře kostela a položili ji na speciální oltář, který byl zahalený do černé látky a stál vepředu, těsně před lavicemi pro hosty. Postarší žena, Harry předpokládal, že tady udržuje pořádek, zalévá kytky venku před kostelem a zároveň se stará o naaranžované květiny, které jsou uvnitř kostela a fary – kterou teď údajně nazývají vikariátem. Tahle žena postříkala květy kolem zavřené rakve. Všech šest chlapců si sedlo a čekali na zbytek shromáždění. Ron seděl po Harryho pravé ruce a Draco Malfoy po Ronově pravé ruce. Hermiona přišla do kostela a sedla jsi po Harryho levé ruce a Ginny po její levici. Harry zvedl hlavu, díval se na tmavé trámy a šedivé kameny a na barevné sklo a vzpomínal na tohle místo, vzpomínal na to, jak moc se těšil na Vánoce a Velikonoce každý rok, protože tady se nejvíce cítil jako obyčejný člověk. Když byl dítě a přijeli sem na prázdniny, všechny děti se zúčastnili lovu na velikonoční vajíčka a každý z nich dostal na Vánoce dárek, i když to byl jenom malý balíček sladkostí. Tady nebyla diskriminace, nikdo ho neodstrkoval. Dudley vždycky vymáhal od Harryho jeho balíček, jakoby mu patřil, ale Harry si vždycky schoval kousek předtím, než mu ho dal.

Vzpomínka na to, jak utíkal středovou chrámovou lodí kostela, schovával se do kostelních lavic, pokoušel se zastavit kývající se dveře (byly taky hodně vysoké, měřily přes čtyři metry), aby Dudley nevěděl, kde se mu schoval…dopředu se posouval po kolenou po lavicích pokrytých množstvím malých polštářků, které chránily před ostrými hroty, a které byly ušity armádou malých starých dam, které patřily k farníkům; právě díky tomu mohl svoje malé kostnaté tělo vtěsnat pod lavici a čekat, až Dudley projde kolem. Nikdy nepřišel na to, jak to dělá, ale někdy se stávalo, že ho našel. A v zápase o cukroví prohrál.

Při těchto vzpomínkách se mu stáhlo hrdlo. ,Ano,’ říkal si. ,Jenom vzpomínej na všechny tyhle věci, na časy dětství, když jsem chtěl jenom utíkat a utíkat a pořád jenom utíkat před ním, neustále nucen…jenom nemysli na poslední léto, na listy, které jsme si navzájem psali, na to, že se z nás stávali přátelé…vzpomínej na špatné časy…’

I když se to zdálo být zvláštní, v té době, kdy Dudley mlátil Harryho kvůli sladkostem z vánočních a velikonočních balíčků, nezdálo se, že by Harry používal, i když nevědomky a neúmyslně, magii. Možná proto, že Dudley byl sice skoupý, ale ve skutečnosti mu vlastně nechtěl ublížit, jenom chtěl ty sladkosti. Dokonce si vzpomněl na časy, kdy spolu hráli něco jako hru kočky s myší, a zajímavé bylo, kolik směšných pozic dokázal Harry vystřídat, když Dudleyho lákal na místo, kde by se mu ani nesnilo, že schoval sladké… Dokonce vlezl i mezi veliké hranaté dřevěné píšťaly od varhan. Když ho pak Dudley našel, uvíznul mezi píšťalami, zatímco Harry polehoučku vyklouznul, šel k hrací konzole, sešlápl vzdálenější levý pedál, až z obrovských, více než čtyřmetrových píšťal, mezi kterými byl zapasovaný Dudley, vyrazil hluk jako z mlžných sirén. Dudley vřískal jakési dueto s organem a jeho křik přilákal celou správu farnosti, která byla shromážděná před kostelem. Harry si tímhle pořádně zavařil, všichni od faráře přes organistu a strýcem a tetou konče, všichni byli neuvěřitelně rozlobeni a navíc Dudleyho velikonoční oblek byl totálně zničený.

Nemohl zastavit slzy ani uprostřed toho, co by nazval zlými vzpomínkami, vzpomínkami, které ho nutily myslet si ,takhle to bude pro něj lepší, pro mě lepší , pro všechny lepší’. Ale namísto toho zjistil, že přemýšlí raději o tom, jaká to byla zábava, když poprvé uviděl Dudleyho ve školní uniformě, pohled na Dudleyho prasečí chvost, naběhlý jazyk, když snědl bonbón od dvojčat.

,Zasloužil si některé věci, které se mu staly předtím, než se dostal pod ovládací kouzlo’ přemýšlel Harry, ,ale smrt, to ne…’ Najednou mu někdo podal kapesník; podíval se na Hermionu, která ho vyndala z kabelky a podávala mu ho. Přikývnul, sundal jsi brýle a utřel si oči a zjistil, že kapesník je celý mokrý. Nacpal si ho do kapsy, chytil její ruku a lehce ji stisknul. Nějak se přes to dostane.

Přišel organista a začal hrát něco pomalého a truchlivého; kostel se pomalu plnil, a když Harry uslyšel známý hlas, otočil se a uviděl strýce a tetu. Vypadali velice bledě a unaveně, jakoby nespali od té doby, co se dověděli o Dudleyho domnělé sebevraždě. Harry se chtěl zvednout a chtěl jim jít říct, že neudělali žádnou chybu, že ho nedohnali k tomu, aby se sám zabil, ale nějak nemohl. Jeho nohy se nechtěly pohnout. Vzpomněl si, jak v myslánce viděl tetu Petunii rozkřikovat se na jeho mámu, vzpomněl si, že ona nenáviděla jeho matku proto, že nepoužila magii, aby zachránila jejich matku… Prostě to nemohl udělat. Znovu se otočil dopředu, aniž by se setkal s jejíma očima, obával se, že by poznala jeho vinu, jeho zodpovědnost….

Přišlo i několik Dudleyho spolužáků; do kostela se valilo moře studentů, ale mnoho z nich byly sentimentální dívky. Znovu musel bojovat o zachování klidu, když viděl v jejich tvářích slzy. Bylo těžké se k tomu přinutit. Byl zvědavý, jestli Dudleyho popularita stoupla ještě před kouzlem, které na něho uvalil Červíček, nebo až potom. Nepředpokládal, že by to bylo předtím, to množství lidí, kteří byli v malém kamenném kostele, to množství životů, kterých se to dotklo. Harry by chtěl vědět, jestli Dudleyho někdo z nich našel, jestli se někteří ze studentů podívali vzhůru a viděli ho padat, míjet jejich okna; chtěl vědět, jaké myšlenky se jim honí hlavou…

Bohoslužba začala a utišila morbidní myšlenky, které se míhaly Harrymu v hlavě. Varhany umlkly, vikář se postavil v ruce s modlitební knížkou a pronesl známá slova.

„Já jsem vzkříšení a život…“

Harry jsi vzpomněl na knihu, kterou četl v knihovně, o prvním Lordu Voldemortovi, který se pokusil vzkřísit svého syna, a neuspěl. Vzpomněl si, že Brumbál řekl, že neexistuje žádné kouzlo, které by vrátilo mrtvým život.

„Nepřinášíme si nic na tento svět, a taky je psáno, že si z něj nic nemůžeme odnést….“

Pokoušel se najít pokračování v modlitební knížce a zjistil, že vikář používá Řád pro pohřbívání ve smrti a ne Pohřbívaní dítěte . Zajímalo ho, jestli si teta a strýc všimli té chyby.

„… nech mě poznat můj konec a množství mých dní; pak můžu být přezkoušen, jak dlouho budu žít…“

,Jak dlouho budu žít….to tam nemělo být,’ přemýšlel Harry. Dudleymu bylo jenom patnáct, skoro šestnáct. Ještě pořád byl dítě. ,Jsem taky jenom dítě?’ přemýšlel. Vzpomněl si na ten cizí pocit, který měl, když byl na poradě s dospělými v pracovně Madam Pomfreyové, kde uvažovali, co bude pro Nevilla nejlepší…

….nech mě poznat můj konec….

Vikář ukončil žalm, pak se zvednul chlapec s olivovou pletí, šel dopředu a něco četl, a pak plavovlasá dívka přečetla dvaatřicátý žalm… Jejich hlasy se třásly, jak zadržovali pláč a Harry skoro nemohl dýchat, jak se úporně snažil neplakat.

„…Zajisté, i když kráčím údolím stínu vstříc smrti, nebojím se zla; tvá víra ve mě; tvá paže a tvá berle posílí mě… Ty připravíš stůl pro mě v družině těch, kteří se pro mě trápí…“

V údolí stínu je smrt.

Nebojím se zla.

Sevřel čelisti, přemýšleje nad časem, kdy se přiblíží smrti. Měl Dudley strach? Bude ho mít on? Samozřejmě, jeho nemůže nikdo ovládat Imperiusem, ví, jak proti němu bojovat. Skutečně spáchal Dudley sebevraždu? Nebo byl jenom jednoduše odstraněn jako překážka?

Plačící plavovláska si sedla. Organista znovu začal hrát a vikář oznámil číslo žalmu. Shromáždění se postavilo, nadělalo hodně hluku, a roztřeseně začalo zpívat úplně mimo tóninu jakousi verzi Ochraňuj nás pán . Z Harryho hrdla nevyšla ani hláska; vzpomněl si na jméno té melodie: Modlitba za zemřelé . Jeho těžká povinnost.

„…v pokoji…“

Odpočívej v pokoji.

Hermiona ho škubla za sako, aby si sednul; jeho mysl putovala a on nevnímal. Jenom matně vnímal, že vikář čte dlouhou pasáž z „Já Korintský“. Najednou trhnul hlavou směrem vzhůru; vikář si získal jeho pozornost.

„Ne všechna těla jsou stejná; jsou těla lidského druhu, jiná jsou těla zvířecí, jiná těla mají ryby a jiná ptáci. Ještě je tělo boží a tělo pozemské, ale sláva těla božího je věčná, a sláva těla pozemského je pomíjivá. Je sláva slunce a jiná je sláva měsíce, jiná hvězd, každá z hvězd má svou vlastní slávu. Se smrtí je to jinak. Je to počaté ve zkaženosti, vyzdvižené do mravní čistoty; je počata v hanbě, pozdvižena do slávy; počata v slabosti, zdvižena v sílu; počata v pozemském těle, pozdvižena do těla duchovního…“

Počata ve zkaženosti, vyzdvižena do mravní čistoty… možná proto se prvnímu Lordu Voldemortovi nepodařilo vzkřísit svého syna… byl počat v zkaženosti a vyzdvižen do zkaženosti…

„… máme říkat co je psáno, Smrt je pozřena vítězstvím. Ó, smrti, kde je tvá síla? Ó, temný hrobe, kde je tvé vítězství? Sílou smrti je hřích; a k zatracení hříchu je zákon.“

,Zákon. Jaký zákon?’ přemýšlel Harry. ,Zákon, který povoluje Popletalovi prakticky zprostit viny Luciuse Malfoye? Kouzelnický zákon, který pravděpodobně nikdy neztrestá nikoho z Dudleyho vrahů?’

„…přijmi svého služebníka Dudleyho Dursleyho, Ó pane, přijmi ho laskavě mezi své služebníky a propůjč mu pane, rostoucí přátelství a lásku v Tebe, aby se směl stát silnějším a silnějším, v naprosté poslušnosti k tobě…“

Harry se zahleděl na dřevěný vyřezávaný paraván, který ukrýval organovou konzolu a přál si, aby se za ním objevil smějící se Dudley s tváří umazanou od čokolády. ,Je to jako noční můra,’ říkal si, ,je to přece nemožné…’

„…Pán tě žehná a zastane se tě. Pán rozzáří tvou tvář a je k tobě milostivý. Pán povznáší tvou přízeň k němu, a a dá ti mír, právě teď i navěky. Amen.“

Organ znovu začal hrát. Harry zavřel oči, když řekl ,Amen’ a teď je znovu otevřel, poslouchaje hudbu. Podíval se na Hermionu. Přikývla.

Suogon,“ zašeptal. Stiskla mu ruku. Malý chlapec, mohl mít kolem deseti, stál sám na galerii. Jeho růžová tvář byla čerstvě umytá, jeho světle hnědé kudrny se mu točily kolem tváře, oči měl modré jako chrpy. Jeho flétnový hlásek se nesl nad organový doprovod, zvuk se odrážel od trámů, kamenů a maleb, a slova staré welšské ukolébavky proplouvala napříč Harryho mozkem s utěšitelnou důvěrností…

Huna blentyn yn fy mynwes

Clyd a chynnes ydyw hon

Breichiau mam sy’a dyn am danat,

Cariad mamsy dan fy mron

Ni cha dim amharu’th gyntun

Ni wna undyn â thi gam

Huna’a dawel, anwyl blentyn

Huna’a fwyn ar fron dy fam.

Huna’a dawel, heno, huna,

Huna’a fwyn, y tlws ei lun

Pam yr wyt yn awr yn gwenu,

Gwenu’a dirion yn dy hun?

Ai angylion fry sy’a gwenu

Arnat ti yn gwenu’a llon

Tithau’a gwenu’a ol dan huno

Huno’a dawel ar fy mron?

Mladá žena z pohřebního ústavu jim dala signál, všech šest chlapců se postavilo a úhledně napochodovali k rakvi. Zvedli ji na ramena; Harry šel vpravo jako první, Malfoy byl za ním a za Malfoyem šel Ron. Dudleyho přátelé byli na druhé straně. Harry pomalu kráčel ven z kostela, těžká truhla se mu zařezávala do ramena, tváře přítomných vyjadřovaly to samé, na co myslel i on a chlapec na galerii pokračoval ve zpívání ukolébavky…

Paid ag ofni, dim ond deilen

Gura, gura ar y ddor

Paid ag ofni, ton fach unig

Sua, sua ar lan y mor

Huna blentyn, nid aes yma

Ddim i roddi iti fraw

Gwena’a dawel yn fy mynwes

Ar yr engylgwynion draw.

Huna’a dawel, heno, huna,

Huna’a fwyn, y tlws ei lun

PAM yr wyt yn awr yn gwenu,

Gwenu’a dirion yn dy hun?

Ai angylion fry sy’a gwenu

Arnat ti yn gwenu’a llon

Tithau’a gwenu’a ol dan huno

Huno’a dawel ar fy mron?

Ulička v malém kostele se zdála být míli dlouhá. Harry cítil texturu kamenů přes tenkou podrážku svých bot; snažil se dělat co nejméně hluku, takže jasně slyšel anglická slova, která chlapec zpíval teď…

Spi, mé děťátko, na mé hrudi,

 teplo a útulno, to tě halí,

kolem jsou ramena tvé matky,

v jejím srdci mateřská láska.

Nikdo ti tam neublíží,

nic nezničí tvůj spánek,

spi mé drahé dítě, v tichosti,

spi na matčiných něžných prsou.

Spi klidně, dítě, dřímej,

roztomilé dítě, něžně spi,

řekni mi, proč se směješ,

usmívaje se sladce ze svého spánku?

Usmívají se andělé v nebi,

když vidí tvůj šťastný úsměv?

Učiníš z nich kruh smějících se,

na mé hrudi spokojeně.

Harry slyšel, jak varhany pokračují ve hraní, zatímco oni šli dál po cestičce směrem dolů, všech šest společně se svým břemenem na ramenou. Shromáždění je následovalo, vedl je vikář s tetou a strýcem, věděl to, i když se nemohl otočit, aby se podíval. Byla to perfektní omluva, aby se na ně nemusel dívat. Byl za to vděčný.

Cestička se zaplnila pohřebním průvodem a oni pomalu přicházeli k hrobu, nikdy by nemyslel, že najde tu osudnou jámu, poslední místo určení…

U hrobu sundali rakev ze svých ramen a umístili ji na desky, které byly položené křížem přes otevřený hrob. Vikář se postavil k hlavě zemřelého, zatímco Harry a ostatních pět chlapců odstoupilo. Harry si stoupnul vedle Hermiony; natáhla se a vzala jeho ruku do své. Viděl, že plakala, její oči byli červené.

„Člověk je zrozený z muže a ženy,“ řekl pan Babcock, „má určený krátký čas pro život, a tento čas je plný utrpení. Jako kometa se vznesl a byl srazen dolů, jak květ; je prchavý jako stín, a nikdy nezůstane stát…Uprostřed života nacházíme smrt, kterou bychom měli nazývat vysvobozením…“

,Skutečně?’ přemýšlel Harry, vzpomínaje na poslední noc s Hermionou. Chtěl od ní příliš mnoho, teď to zjišťoval. Nemohl očekávat, že z něho sejme všechnu vinu a všechno sebeobviňování, kterým trpěl. Nebyl tady žádný zázračný lektvar na to, aby to změnil, žádné kouzlo, žádné mávnutí proutkem…

Pod rakví ležely popruhy z pevné tkaniny, které teď uchopilo několik černě oděných mužů z pohřebního ústavu. Když je držely, mladá žena kývla na Rona, Harryho a Malfoye, aby odebrali dřevěné desky, které podpíraly rakev a Dudley byl spuštěn do země, protože vikář ukončil svou řeč. Pak žena odvedla Harryho k tetě a k strýcovi. Pokoušel se nedívat do jejich zoufalých tváří; Vernon si stoupnl k hromadě zeminy, kterou vykopali hrobníci, vzal plnou hrst hlíny a hodil ji, celý shrbený, na rakev. Teta Petunie udělala to samé, slzy se ji kutálely dolů po tváři. Pak Harry mechanicky nabral trochu země a pokropil s ní tmavou rakev. Díval se, jak opouští jeho dlaň a nějaké kousíčky zůstaly nalepené mezi prsty…

„… Všemohoucímu Bohu poroučíme duši našeho bratra Dudleyho, zesnulého…“

Našeho bratra, dumal Harry.

„…a odevzdáváme jeho tělo zemi; země k zemi, popel k popelu, prach k prachu…“

Vikář zamumlal něco, co přimělo shromážděné mu odpovědět, ale Harry to nepostřehl, jeho mysl se toulala. A pak uslyšel slova, nejdřív vikář, pak ostatní… nakonec všichni společně odříkali Otčenáš, známá modlitba mu nepřešla přes rty dlouhých pět let, chvílemi mu dělalo potíže si vzpomenout…

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás všeho zlého….“

Neuveď nás v pokušení.

Zbav nás všeho zlého.

Zlo. Co vědí lidé o zlu? Na to by byl Harry zvědavý. On viděl zlo. Bojoval s ním….

„…Vzdáváme ti srdečný dík za dobrý příklad pro všechny tvé služebníky, kteří ukončili svou pouť ve víře, dej jim odpočinek za jejich námahu, pane…“

Harry byl mrzutý. ,To je přesně to, co potřebuju,’ přemýšlel, ,být mrzutý.’ ,Je dost možné, že Dudley si kázaní nějak moc nikdy nevšímal. A z jaké námahy má Dudley odpočívat? Nežil ještě tak dlouho, aby se s něčím namáhal…’ Harry poslouchal své myšlenky ještě nějakou chvíli, využívaje tuhle novou taktiku na přežití na to, aby se celkem nezhroutil, aby nepadnul na kolena před tetou a strýcem a jejich mudlovskými hosty a aby jim neřekl, že Dudley zemřel proto, že byl pod kletbou Imperius, a že se to celé stalo proto, že ho chtěl jeden temný čaroděj použít proti němu…

„Amen.“

Poslední slovo nakonec. Vikář tiše přešel kolem hrobu, veda Dursleyovi a Harryho, Hermiona a ostatní je následovali a za nimi celý pohřební průvod pomalu odcházel od hrobu, když hrobníci, kteří se tu zjevili jakoby odnikud, začali zasypávat dlouhou obdélníkovou jámu. Harry slyšel hroudy dopadající na dřevěný povrch, tump!, tump! Nemohl odolat a otočil se. Zůstal stát, ostatní ho míjeli, zatímco on tiše stál u brány hřbitova, díval se na pracující hrobníky, kteří dělali svou práci, na nic nedbajíce. Pak koutkem oka uviděl velkého černého psa, který stál poblíž drobného pomníku na malé vyvýšenině. Šel směrem k němu, byl rád, že ho vidí.

Pes se nezměnil na člověka, když k němu přišel, ale Harry ho stejně poznal. Pohladil ho po hlavě a sednul si na trávu, ignoroval přitom skvrny, které se mu vytvořily na novém obleku. Až tehdy si všimnul náhrobního kamene.

JAMES GODRIC POTTER

1960 - 1981

LILY EVANS POTTER

1960 – 1981

Milovaní rodiče a přátelé

RIP

Harry nedokázal vydat ani hlásek. Otočil se, a najednou vedle něho seděl Sirius, rukama objímal své kolena stejně jako Harry.

„Oni jsou tady?“ zeptal se. „Byli tady pořád, celou dobu co jsem rostl a já jsem to nevěděl?“

Sirius přikývnul. „Tvá teta se o to postarala. Ve skutečnosti, ale neměli zádušní mši. Remus mi o tom vyprávěl minulý rok. Nikdy jsem tady nebyl. Myslím, že víš proč. Remus neví, kdo zaplatil náhrobní kámen. Ať to byl kdokoli, nemyslím, že to byla tvoje teta. Podívej na to gravírování; tohle nebylo dělané rydlem. Příliš čisté. Tohle bylo uděláno proutkem, kouzlem.“

Harry si vzpomněl na Snapea v zahradě před domem v Godrickovém dolu, s tělem jeho matky v náručí. Mohl to být taky Brumbál, domníval se Harry, ale byl by raději, kdyby to byl Snape. O to víc, že nikomu nic neřekl.

„Ta představa,“ řekl zadrhávaně, „že jsem tudy běhal každé ráno do školy, kolem hřbitova, a pak nazpátek, když mě honil Dudley s kamarády. Byli pověrčiví, takže sem nechodili, a proto jsem věděl, že jsem tady v bezpečí. Vždycky jsem se tady cítil bezpečně…“

Sirius položil svou ruku Harrymu na ramena. „Možná proto, že jsi cítil, že jsou tady, Harry. Lituji, že tohle je to jediné, co jsem mohl doposavad pro tebe udělat, ukázat ti, kde leží. Je mi to tak moc líto. Přál bych si, abychom mohli tehdy udělat něco, co by tomu zabránilo…“

Harry si znovu vzpomněl na nepřečtený list a potřásl hlavou. „Ne, Siriusi. Nebyla to tvoje chyba.“

Jeho kmotr na něj vyrovnaně hleděl. „Ale ani tvoje, Harry. Nezapomeň na to.“

Harry se na něho podíval a přikývnul, neschopen lhát mu slovy. Bude to namáhavá bitva, ale věděl, že se o to musí pokusit v zájmu svého duševního zdraví. Červíček se ho pokoušel paralyzovat, to věděl, v každém případě si tím byl jist. Spolupracoval při odsouzení Luciuse Malfoye a ten má velice dlouhou ruku…

„Musím ti ještě něco říct, Harry.“ Harry se na něho odevzdaně díval. „Avery a Nott byli nalezeni – mrtví. Vznášelo se nad nimi temné znamení. Zdá se, že Malfoy neměl žádný problém vynést nad nimi rozsudky smrti. Koneckonců, nebyli jim přisouzené vraždy, o kterých řekl, že je spáchali a navíc byli zabiti za babráctví při atentátu u Tří košťat.“

,Jasně,’ pomyslel si Harry. ,Moody a já jsme je chytili. A teď jsou mrtví. I když byli smrtijedi, ve skutečnosti nikoho nezabili…’

„Lidé protestovali, chtěli, aby Popletal znovu vrátil Malfoyovi odebrané rozsudky, ale on to neudělal,“ pokračoval Sirius. „Takže, kdokoli zabil Clearwaterovi, paní Flintovou a její přítelkyni, je pořád tady. A ještě…“

„Co ještě?“

Sirius si těžce vzdychnul. „Obávám se, že soudní porota je ve vážném nebezpečí. Jenomže oni to berou na lehkou váhu. Udělali správnou věc, ale dva z nich už za to zaplatili. Jeden je mrtvý. Jeden je u Sv. Munga, na oddělení popálenin. To ty nevíš. A dva další dostali vyhrůžky. Nevypadá to dobře, Harry. Nikdo nechce jít do poroty proti smrtijedům za takových okolností. A Denní Věštec pořád kryje jejích aktivity. Když nic víc, jejich drzost stoupla, protože se Popletal snaží všechno ututlat. Zdá se, že se pokouší vyvolat davové šílenství. Tedy, já jsem ten poslední, kdo by mohl říct, že Popletal ví, co dělá, ale možná je to tak správně. Čarodějný svět teď zná nebezpečí, ale smrtijedi jsou schopní to zvrátit. Stali se tak hrozné věci… Nechci tě tím obtěžovat, Harry, ale – věci se budou jenom zhoršovat, ne zlepšovat. Remus, Mundungus Fletcher a já budeme mít mnoho práce tohle léto, myslím, a Severus ještě víc.“

Harry se na něho otřeseně podíval. „Léto! Jak se mám celé léto dívat na tetu Petunii a strýce Vernona…“

Sirius potřásl hlavou. „Obávám se, že budeš muset, Harry. Je to jediné bezpečné místo pro tebe. A dnes ještě víc. Vlastně, měl bys jít už teď domů. Pro jistotu. Už se budou divit, kde jsi. Můžu jít s tebou, jestli chceš.“

Harry přikývnul a Sirius se změnil na psa. Kráčeli dolů k hřbitovní bráně a pak pokračovali dál, vraceje se na Zobí ulici. Harrymu se to líbilo, jít jen tak, osamotě, se Siriem v jeho psí podobě; nebylo tu napětí kvůli konverzaci, jenom oni dva dělajíce si navzájem společnost, malé jednoduché společenství. Ale Harry na všechno zapomněl, a když vešel přes práh domu na Zobí ulici, přímo do vstupní haly, Sirius byl pořád s ním. Uslyšel všechny, jak oplakávají Dudleyho, byl jich plný obývák i jídelna. Hermiona přišla k němu, aby se s ním uvítala, objala ho a podala mu šálek něčeho, co připomínalo ovocný punč. Lupin, Ron a Ginny se na ně mlčky dívali, ale Draco Malfoy…

„Znovu je tady ten pes!“ řekl překvapeně. Harry se podíval dolů na Siriuse.

„Hmmm….“ Marně se pokoušel něco rychle vymyslet. Ostatní čtyři se podívali nervózně jeden na druhého. Malfoy se díval z jedné tváře do druhé, čekaje na nějaké objasnění. Jeho tvář byla pořád zlostnější a zlostnější, když viděl, že mu nikdo žádné vysvětlení nedá.

„No jasně!“ řekl posměvačně. „Tak já zachraňuju vaše zatracené zadky,“ ukázal na Rona, Harryho a Hermionu, „nechám zavřít svého vlastního otce do vězení, jsem tady na pohřbu tvého bratrance, abych ti pomohl s rakví, ale ty si pořád myslíš, že mi nemůžeš věřit. Dobře! A to si lidé myslí, že Zmijozelští jsou odporní…“ Pohnul se směrem ke dveřím. Ginny se natáhla po jeho ruce, aby ho zastavila.

„Není to, že…“ začal říkat Harry, když tu Sirius – pes zatarasil vchod na schody. „Hej!“ vykřikl a sprintoval nahoru po schodech za psem. Slyšel, že ostatní ho následovali.

Veliký černý pes vešel do jeho pokoje a skočil na postel, pohodlně se uložil, jako kdyby tam bydlel a podíval se vyzývavě na Harryho. ,Řekni mu to,’ zdálo se, že je to napsané v těch výrazných černých očích. Harry si sednul k němu na postel, unaveně si vzdychnul a začal psa hladit. Ron a Hermiona nejistě postávali u stolu, Ginny a Malfoy stáli u dveří, Malfoy se od ní nechal vytáhnout po schodech nahoru.

„Jsme tu všichni,“ řekl Harry, „zavřete dveře.“ Když se tak stalo, Harry kývnul směrem ke stolu a řekl. „Posaď se, Malfoyi. Je to trošičku delší příběh….“

A pak mu všechno za pomocí ostatních řekl. O Fideliově kouzlu, o zrádci Petrovi a pravdu o smrti mudlů v ulici; že Petr je Červíček, Sirius, jeho otec a Peter se stali Animágusi, aby mohli doprovázet Remuse Lupina v jeho vlčí formě, co se stalo v Chroptící chýši ve třetím ročníku, a taky jak on a Hermiona pomohli Siriusovi uprchnout z Kratiknotova kabinetu…

Malfoy se díval z jednoho na druhého, podle toho, který z nich právě mluvil, doplňuje kousky příběhu (Hermiona byla velice hrdá na Křivonožkovo chování, z jejího vyprávění to bylo cítit). Když skončili, Harry by rád zvěčnil výraz naprostého úžasu v Malfoyově tváři mudlovskou kamerou, i když by to byl nehybný obrázek, bez pohybů, moment mrazivého šoku.

Najednou se Sirius změnil a Malfoy vstal, židle na které seděl, vlítla pod Harryho stůl. Byl ještě bledší než obvykle, skutečně neexistoval žádný rozdíl mezi barvou jeho kůže a bělobou košile, kterou měl oblečenou k černému obleku. Sirius vstal a šel směrem k Malfoyovi s nataženou rukou. Harry se postavil a usmíval se, měl z toho potěšení vidět Malfoyovou reakci.

„Draco Malfoy,“ řekl, „seznam se se Siriusem Blackem.“

Sirius vykouzlil svůj nejšarmantnější úsměv a potřásl Malfoyovi rukou. „Konečně tě oficiálně rád poznávam, Draco.“

Malfoy němě přikývnul; právě slyšel celou ságu, a věděl, že pes na posteli byl Sirius Black, nelegální Animágus a bývalý obyvatel Azkabanu, ale ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Málem si sednul do prázdna, ale Sirius ho držel za ruku, zatímco Ginny zvedla židli, kterou předtím shodil, pak ho nechal si sednout.

„Takže ty říkáš,“ ozval se Draco přiškrceně, když znovu našel sílu k mluvení, „že Červíček byl ve skutečnosti tvá blbá krysa,“ ukazujíc na Rona, „a, že on zabil ty mudly na ulici a zradil Potterovi rodiče…“

„Sledoval jsi vůbec, Malfoyi?“ chtěl vědět Ron, převraceje oči v sloup.

„Jasně, Weasley, ale kdybys ty slyšel příběh, který zní jako skřítkovská povídka, taky by ti nebylo všechno hned jasné…“

„A co není?“ usmála se Ginny.

Malfoy polknul a znovu se zadíval na Siriuse. „Nooo…“ začal jemně.

Harry se musel smát. ,Díky, Malfoyi. Nemyslel jsem si, že se dnes budu smát. Nebo, že se ještě někdy vůbec budu smát…’, ale nahlas řekl. „Přál bych si, abys mohl vidět svou tvář, Malfoyi.“

Draco se zašklebil. „Nejsem tady pro tvou zábavu, Pottere. Jsem tady jenom proto, že mě o to požádala Ginny… I když to bylo samozřejmě poučné.“

Najednou někdo zaklepal na Harryho dveře. Všichni vyskočili a Sirius se okamžitě změnil na psa. Vydechli si úlevou, když uslyšeli hlas, následující po zaklepání.

„Harry? Jsi tam?“ Ginny otevřela a vpustila dovnitř Remuse Lupina. Zavřel za sebou dveře a byl celkem překvapený nad pěti osobami naskládanými v malém pokoji. A najednou uviděl na posteli velkého černého psa. Sirius se změnil do lidské podoby a Lupin zakřičel „Co to proboha děláš! Vždyť je tady on!“ a ukázal na Draca.

„Už o všem ví, Remusi.“ Řekl mu Sirius. Lupin si oddechl úlevou a podíval se na Malfoye.

„Předpokládám, že takhle je to lepší… Je dobré, že to víš. Chtěl jsem ti taky něco říct, ale doteď jsem neměl šanci. O tom, kde budeš tohle léto.“

Malfoy škubnul hlavou vzhůru. Harry zapomněl na jeho problém. Jasně, zajisté by mohl zůstat se Siriusem, Lupinem, nebo taky se Snapem, pokud ti nebudou mít právě práci se smrtijedy. Možná by ho Brumbál mohl nechat jednoduše ve škole.

„Ředitel už kontaktoval tvou starou pěstounku, a ona byla šťastná, že s ní budeš přes léto.“

„Moje pěstounka? Neviděl jsem ji od svých čtyř let.“

„Nevadí. Brumbál říkal, že slyšela o tom, co jsi udělal a je na tebe hrdá a je ráda, že budeš u ní. Vyhovuje ti to?“ Malfoy přikývnul, úplně překvapený. Lupin se otočil k Harrymu. „A teď k tobě, Harry… K vlaku si tě přijde vyzvednout tvůj strýc, a zůstaneš tady pár dní, ale potom…chtějí někam cestovat. Do Portugalska, nebo tam někam. Nechtějí tady zůstat celé léto a přemýšlet nad Dudleym. Rozumíš?“

Harry přikývnul. „A musím s nimi do Portugalska?“

Lupin zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že ne, Harry. Víš, co by to bylo za noční můru, dávat na tebe pozor?“

„Takže zůstanu tady sám?“

„Ne. Tvá teta a strýc už udělali opatření, abys mohl zůstat se svou dřívější opatrovatelkou, paní Figgovou. A taky říkali, že se tu zastavil někdo jménem Dick, jestli bys neměl zájem o letní brigádu, když tady budeš…“

Harry byl rozpolcen mezi naříkáním nad společností paní Figgové a mezi radostí nad Dickem. Tedy, jestli bude pracovat celé dni, s paní Figgovou bude jenom po večerech…to nebude tak zlé. „V pořádku, myslím,“ řekl. „Doufám, že budu moct pracovat pro Dicka. Zavolám mu hned jak se vrátím ze školy.“

Lupin tlesknul. „V pořádku. Tak to bylo probrané. Vidíte? Nebude to tak tvrdé. Měli bychom už jít všichni dolů. Asi za hodinu přijede pro nás auto z Ministerstva, odveze nás do Děravého Kotle, abychom si vzali své věci a Letaxem se vrátili do Prasinek. Ach, Harry dole na tebe čeká pěkná blondýna. Říkala, že se jmenuje Julie…“

Harry polknul. Dudleyho dívka. Stěží přežil následující hodinu, sledoval tetu a strýce a jejich hosty, kteří s nimi nahlas soucítili, poslouchal Julii, která mu říkala, že jenom den před jeho smrtí ona a Dudley plánovali, co budou dělat v létě….

Byl hrozně rád, když dorazilo auto z Ministerstva. Nemohl se dočkat, až bude zpátky v Bradavicích, i když jenom na pár dní. Z letního semestru už moc nezbývalo; jenom exhibice Soubojnického klubu a závěrečná slavnost. A pak dlouhá cesta vlakem do Londýna…

Předtím než vyšel ze dveří domu číslo čtyři v Zobí ulici, zastavil ho Malfoy a tiše mu řekl, „Díky, žes mi to nakonec řekl, Pottere. To o – jaké jiné jméno používáte? Čmuchal? A – taky za Famfrpálový pohár,“ dořekl rychle, otočil se a kráčel k autu. Harry zůstal stát ve dveřích, beze slov. ,Ty jo, zázrak nad zázraky,’ přemýšlel. Dvě poděkování od Draca Malfoye.

Skutečně to byl rok plný zázraků.

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace