Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 30 - Epilóg

31. kapitola Odkaz

Preklad Mahareth

„Dospěli jste k rozsudku?“

Hlas Eustace Beana zazvonil v kamenné komnatě. Čarodějka jenom stála a držela svazek pergamenů, pak polkla, a podívala se na Luciuse Malfoye, který se otočil a upřeně se na ni zadíval s takovou nevůlí v očích, že zůstala úplně popelavá a třásla se ještě víc, ačkoliv se snažila stát vzpřímeně.

„Ano, dospěli.“

V místnosti se začal šířit tichý hřmot, který sílil a pak odumřel až zůstalo ticho jako v kostele. Čarodějka si odkašlala a začala:

„Obvinění číslo jedna: nelegální tréning nezletilého čaroděje v přemísťování. Obviněný se shledává vinným a odsuzuje se zaplatit pokutu pro oddělení pro nepatřičné použití kouzel ve výšce tisíc galeonů.“

„Obvinění číslo dvě: spolupráce při přijímaní Draca Malfoye mezi smrtijedy. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke třem letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo tři: spolupráce při použití kletby Cruciatus na Draca Malfoye. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke třem letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo čtyři: spolupráce při zastíraní vraždy Igora Karkaroffa. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke třem letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo pět až devět a obvinění číslo dvacet čtyři až dvacet pět: přidané na žádost obviněného. Verbováni Penelopy Clearwaterové, Marcuse Flinta, Percyho Weasleyho, Rogera Daviese, Harryho Pottera, Ronalda Weasleyho a Hermiony Grangerové mezi smrtijedy. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke čtrnácti letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo deset až patnáct: napomáhání k vraždě Beryl Clearwaterové, Reginalda Clearwatera, Wilmera Clearwatera, Jeremyho Clearwatera, Aurelie Flintové a Letitie Carpenterové. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se k osmnácti letům v Azkabanu a všechen jeho majetek bude zabaven a rozdělen mezi pozůstalými.“

„Obvinění číslo šestnáct: použití kletby Imperius na Cho Changovou. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se na doživotí v Azkabanu.“

„Obvinění číslo sedmnáct a osmnáct: použití kletby Imperius na Kathryn Bellovou a Alicii Spinetovou. Obvinění číslo devatenáct: podáni lektvaru s účinky podobnými kletbě Imperius Hermioně Grangerové. Porota doporučila, aby tyto tři obvinění byli pozastavené a znovu posouzené v pozdějším čase během dopadení a soudního přelíčení s Matthiasem Averym a Gunterem Nottem.“

„Obvinění dvacet až dvacet dva: únos a zadržováni Ronalda Weasleyho, Hermiony Grangerové a Harryho Pottera. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se k devíti letům v Azkabanu a zavazuje se zaplatit pokutu panu Weasleymu, slečně Grangerové a panu Potterovi tisíc galeonů na osobu.“

„Obvinění číslo dvacet tři: použití kletby Cruciatus na Ronalda Weasleyho. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se k doživotí v Azkabanu.“

Po komnatě se začalo šířit tiché mumláni, jak shromáždění začalo přemýšlet nad důsledkami pro Luciuse Malfoye. Hermiona v hlavě rychle počítala.

„To je padesát let plus dvě doživotí, pokuty a propadnutí všeho majetku,“ zašeptala Ronovi a Harrymu. „Nebyli k němu tolerantní.“ Usmála se, podívala se na čarodějku, která přednesla rozsudky. Harry se díval na porotu, chtěl si zapamatovat všechny tváře, vtlačit si je navěky do paměti. ,Musíme volit mezi tím co je správné a co je jednoduché.’

Podíval se na Luciuse Malfoye, který zíral na Eustace Beana, vypadajíc nešťastně. ,Chá, chá,’ pomyslel si Harry, ,tvoje ministerské kontakty ti nepomohli. Ani Cornelius Popletal ti nemůže pomoct Malfoyi.’

Zaslechl nářek a pak Narcissa Malfoyová vyběhla z komnaty, držíc si na tváři kapesník. Lucius Malfoy se na ni nepodíval. Harry se naklonil dopředu a se zdviženým obočím se zadíval na Draca, který zíral před sebe a šeptal: ,Zabavení veškerého majetku.’
Usmíval se. „Nebylo nutné, že mě vyhodila z Malfoy Manor. Ani ona se tam nemůže vrátit – při nejmenším na dlouhou dobu.“ Harry přikývnul. Bude chudá, bez peněz, bez bydlení. Harry nebyl přesvědčený o tom, že by se měl Draco z toho radovat, ale před chvíli se ho jeho matka zřekla a doporučila mu spáchat sebevraždu…

 Když se hluk zase utišil, zvednul se ministr Popletal.
„Jakožto ministr magie,“ řekl, „zbavuji pana Malfoye doživotních trestů, protože nám řekl jména Mattiase Averyho a Guntera Notta, kteří budou zatčeni a souzeni za vraždu. Pokuty zůstávají. Dále ostatní rozsudky zmirňuji na polovinu.“

Eustace Bean zíral na Popletala a Harry hodil bokem očko na Brumbála, který se vůbec nezdál být překvapený. Odpustil Malfoyovi pětadvacet let v Azkabanu. Bude mít 67 let když ho pustí. ,Vzhledem na to, jak dlouho čarodějové žijí,’ přemýšlel Harry dívajíc se na Brumbála, ,bude mít ještě polovinu života před sebou. Krása doživotního trestu pro čaroděje,’ přemýšlel Harry ,byla v tom, že jejich život byl velice, velice dlouhý.’ ,Udělal to Popletal právě proto?’

V komnatě už teď nebyl jenom hluk, hrozilo povstání. Evidentně právě o tohle šlo Popletalovi. Harry měl za to, že naštěstí neodpustil Malfoyovi úplně. Možná to bylo gesto, které mělo ukázat, že je férový a nestranný. Harry byl přesvědčený, že by měl Popletal abdikovat na svůj post. Tohle byla parodie spravedlnosti. Odpuštění doživotních trestů!

Otočil se k Ronově tváři. Zvláštní, on zářil! „Co se s tebou stalo?“ zašeptal Harry, nevědíc jestli ho v tom hluku slyšel.

„Tisíc galeonů,“ řekl Ron jednoduše. „A to jsem ani nemusel vyhrát Trojčarodějný turnaj,“ smál se. „Jenom jsem se měl sám unést.“

Harry se taky začal smát. Snažil se na to hledět z Ronova pohledu. Tedy, konečně bude mít trochu peněz. To bylo dobré. Harry se o peníze nemusel starat. Staral se o to, proč Popletal zkrátil Malfoyovi roky ve vězení na bezvýznamných dvacet pět. Zajímala ho Popletalova motivace. Popletal se podíval na Harryho a ten jeho pohled chladně opětoval. ,Nechci se na něho více dívat,’ říkal si, ,tenhle malý zbabělý čaroděj mi nezabráni říct, že se Voldemort vrátil, ať už se to bude snažit sebevíc popřít.’

Popletal znovu vzhlédl. Dveře v koutě se znovu otevřeli a vešli dementoři, aby odvedli Luciuse Malfoye do Azkabanu. Pořád vypadal víceméně vesele a Bean to postřehl.

„Smím vám připomenout, že teď budete odveden do Azkabanu?“ zamrmlal na nej.

Malfoy se na něj arogantně usmál. „Myslíte, že mě můžete držet v Azkabanu, který je hlídan přirozenými spojenci Temného pána? Myslím, že tam budu jenom chvíli……“

Pořád se usmíval, když ho odváděli pryč. Harryho srdce bolestivě tlouklo v jeho hrudi. Otočil se k Brumbálovi, který přikývnul.

„Tohle,“ řekl Harrymu, „je to , proč nemám rád tu představu o jejich spravováni Azkabanu. Nikdy se mi to nelíbilo. Bojím se, že to brzy budeme litovat.“

Pravidla slušného chováni v soudní síni se velice rychle vypařila, když porota odešla a reportéři se tlačili jeden přes druhého, aby se co nejdřív dostali až k nim. Najednou se tvář jedného z reportéru ocitla jenom několik centimetrů od Harryho, ptajíc se ho na něco , ale řekla to tak rychle že ji nerozuměl. Brumbál se na ni podíval a řekl pevně „Bez komentáře.“

On a Moody řídili odchod jejich pětky pryč z místnosti a dolů chodbou. Harry se podíval přes rameno; Weasleyovi šli hned za nimi. Když se všichni dostali opět do kruhové místnosti s branami, Brumbál je odvedl do jedné z nich, byla označená jako OZMA, tedy Oddělení proti zneužití mudlovských artefaktů. Kancelář pana Weasleyho a taky Percyho, který teď pracoval pro svého otce. Pan Weasley je odvedl do své rozházené kanceláře, která byla velice prostorná, se dveřmi z neprůhledného skla, které měli jednoduchou jmenovku: „A. Weasley“

Paní Weasleyová objala Rona a Ginny hned jak vstoupili do kanceláře, pak i Harryho a Hermionu a nakonec, váhajíc na moment i Draca Malfoye, kterému tahle udalost vehnala do tváře nějakou barvu, i když hned zmizela. Pak ji manžel odvedl ke křeslu za stolem, kam si unaveně sedla, svou ruku nechal na jejích ramenou. Harry se rozhlédl kolem, vypadalo to tam velice jednoduše, jako v kanceláři jednoho z ředitelů bývalé školy než šel do Bradavic.

Byl tam veliký stůl, za ním otočné křeslo, několik tvrdých dřevěných stoliček pro návštěvníky a řada vitrín po obou stranách místnosti. Možná proto, že tolik miloval mudlovské věci, pan Weasley se úmyslně snažil napodobnit typickou mudlovskou kancelář (i když nějakou tak z před čtyřiceti lety).

Harry byl naneštěstí posílán k ředitelovi do pracovny vícekrát kvůli věcem, kterým nerozuměl a které se děli pod střechou školy, bylo to podobné jako tehdy, kdy ho honila Dudleyho banda. Neměl kontrolu nad těmahle věcma, když se stali a ani přijatelné vysvětlení, proto zůstával sedět ve velkém tvrdém křesle před ředitelovým stolem a díval se na něho, oči široce rozevřené a nevinné, ale přesto působil jako nenapravitelný malý narušitel pořádku, dívajíc se na přísného muže před sebou.

Harry si byl vědom toho, že mu tyhle dny nechyběli. Jakkoliv to bylo pro něho nebezpečné, někdy zavřel oči a věděl, hluboko uvnitř, že byl stále mnohem šťastnější, že je čaroděj, nežli obyčejný chlapec, který nevěděl, že je čaroděj a byl utlačován od své rodiny, učitelů a od ředitele a zoufale dennodenně postrádal své rodiče, když ještě žil v komoře pod schody.

Znovu otevřel oči a pokračoval v přehlídce kanceláře pana Weasleyho. Bylo tam ve zdi za stolem okno, ale pak Harry zjistil, že je to výhled do Doupěte.

„Jenom další brána – portál,“ vysvětlil pan Weasley, když viděl Harryho na to zírat. „Mimoto, je to jenom výhled. Můžu skutečně přejít přes něj do zahrady při domě. Můžu si zvolit výhled jaký se mi líbi, zvolil jsem tenhle.“

„Proč jsi nás nikdy nevzal do práce, tati?“ zeptal se Ron. Jeho otec najednou vypadal divně.

„Ale bezpochyby jsem tě vzal do práce. Samozřejmě…“

„Né, nevzal.“ Souhlasila Ginny s Ronem.

„A dvojčata taky né,“ přidal si Ron.

„Tedy, mě vzal,“ řekl Charlie, „a Billa. Mě bylo deset a Billovi dvanáct. Potkal jsem vás.“ Řekl směrem k Moodymu, polykajíc.

Moody se na něho lišácky podíval. „To je pravda, potkali jsme se. Byl jsi ještě kluk. A ještě jsem viděl vaše….“

„Ah!“ zakřičela najednou pani Weasleyová. Všichni se na ni podívali. Poskakovala z nohy na nohu a tvářila se vyděšeně. „Myslím, myslím…“ zajíkla se a pak se otočila k výhledu do Doupěte. „Podívejte se na ten plevel na zahradě! A ti skřítci tam pobíhají, jako by jim to tam patřilo!“ Pak se otočila k Ronovi a Ginny. „Bude pro vás a pro dvojčata spousta práce, když vám skončí škola.“

Harry se podíval na výhled do Doupěte, myslíc jsi, že její reakce na zahradu byla velice podivná. Nikde neviděl žádného skřítka. A taky ho napadlo, že je to pro pana Weaslwyho velice pěkný pohled z jeho kanceláře, nikde ani kousíček plevele.
Paní Weasleyová se znova upokojila. Rozhlídla se po kanceláři, po všech čarodějných fotografiích Weasleyovic rodiny na zdech, děti v rozdíných stádiích svého života. Usmála se na fotku Rona s Ginny hrající si s Georgem a Fredem v zahradě. Ginny nebylo více než čtyři, Ronovi asi pět a dvojčatům mohlo být asi sedum. Všichni se smáli a mávali, vítr nepatrně rozvlával jejích červené vlasy. Najednou vedle sebe Harry ucítil přítomnost někoho jiného, otočil se a uviděl Draca dívajícího se na stejnou fotku. Ginny Ron a Hermiona tu už byli dříve a všechno už viděli, dokonce to stihli i rozčileně prodiskutovat se staršími Weasleyovic bratry a s panem Weasleym, co kdo o tom mínil.

„Přál bych si,“ řekl Harry měkce, „abych s nimi mohl vyrůstat. Weasleyovi. Přál bych si, aby Ron nebyl můj nejlepší přítel jenom od jedenácti.“

Malfoy přikývnul. „Nikdy jsem neměl skutečného přítele.“ Taky mluvil potichu. Ostatní dělali pěkný hluk, ignorovali je.

„Cože? Jsou tady přece Crabbe a Goyle.“

Malfoy udělal grimasu. „To byli jenom děti přátel mého otce. Všechny nás házeli do jednoho pytle. Neměl jsem příliš velký výběr. Bylo jednoduché jim šéfovat, nejsou příliš chytrý. Ve skutečnosti jsme spolu nemluvili. Já jenom, že …hm …co chci říct je, s Ginny…“

„Mluvíte spolu. Jste prostě přátelé a to je dobře.“

„Cítím, že ji můžu říct téměř všechno.“

„Téměř?“

„Tedy jsou tady jisté věci, které nemusí o mě vědět…“

„Jako když tvé hormony byly úplně mimo kontrolu? Jasně, i když ona by dokázala zahrát snad i všechno, …stojící přímo před tebou, jednou rukou by tě vedla, v druhé ruce bič…“

Malfoy se naklonil dopředu, usmál se a upřel na něho zasněný pohled. „Ginny s bičem… to je představa…“

Harry se zlehka usmál a potřásl hlavou. „U tebe bych předpokládal všechno, ale ty mě vždycky překvapíš, Malfoyi…“

„Děkuju.“

Právě tehdy k nim přišla Ginny a položila svou ruku na Dracovu a hlavu si opřela o jeho rameno. Ukázala na obrázek, kde byla s Ronem a dvojčaty.

„To byli Ronové páté narozeniny. Máma vždycky dělala párty na zahradě. Bavili jsme se přehazováním trpaslíku přes plot a tak. Bylo to jiné tehdy v jiné škole. Oslavy narozenin pokaždé až do odchodu do Bradavic. A nejosamělejší rok mého života byl, když Ron odešel do školy a já zůstala doma samotná.“ Harry na to nikdy nemyslel. Jenom Ginny, její máma a táta. Už to jenom znělo osaměle.

Harry si vzdychnul. „Přál bych si, aby mé narozeniny byli po čas školy. Trávit narozeniny s Dursleyovými je jedna z nejdepresívnějších věcí na světě.“

Malfoy nemluvil. Ginny ho lehounce políbila na tvář. „Za chvíli budeš mít narozeniny, Draco. Jak to obvykle probíhá?“

Suše polknul, dívajíc se na ni. „Většinou jsem dostal všechno, co jsem chtěl….“ Harry si uvědomil, že Ginny byla neúmyslně netaktní, když se ho na to ptala, teď když on už nemá ani domov ani rodinu. Zakryla si rukou pusu.

„Ó, Draco, to bylo ode mě hloupé…“

Potřásl hlavou. „Né. Musím si zvyknout. Časem. Je tu mnoho věcí, které dělám automaticky a pak zjistím, že už je dělat nemůžu. Chvíli to bude trvat…“

Znova položila svou hlavu na jeho rameno a Harry se na ni zadíval, porovnávajíc ji s jejím mladším já. Usmál se. „Vlastně ses ani moc nezměnila od čtyř let, víš to?“

Vypadala mírně naštvaně. „Doufám, že mám…“

„Myslím tvoji tvář. Je nemožné nevědět, že jsi to ty.“ Kývnul směrem k fotce. Ještě pořád měla stejný dětský ohrnutý nosík pokrytý pihami, stejné veliké hnědé oči, stejnou hubenou, bledou tvář pod hřívou ohnivých vlasů. U Harryho loktu se najednou objevila Hermiona a položila svou ruku přes jeho, jako předtím Ginny přehodila svou ruku přes Malfoyovou.

„O čem ste mluvili?“

„Jestli jsme se od té doby změnili,“ řekla Ginny, ukazujíc na fotku. Hermiona se zahleděla.

„Jasně. Už jsme to viděli dříve. Nebyli všichni moc roztomilí? Ale kluci se hodně změnili, nemyslíte?“

Harry se na ni chvíli díval, pak na mávajícího Rona, Freda a George. V tom věku si ti tři kluci byli o mnoho více podobní jako teď. Všichni tři měli jasně červené vlasy, pihy. Ronův nos nebyl tak dlouhý, jako když ho Harry poznal, tehdy se více podobal na Ginnin. Fred a George se smáli, oběma chyběli nějaké zuby, ale každému jiné.

Harry na to poukázal. „Tohle je Fred nebo George? A kdo jsou ti ostatní?“

Ginny najednou vypadala velice neklidně a polkla. „Tedy to jsou Bill a Charlie. Pravděpodobně dva roky před Percyho narozením. 1974. Asi před dvaceti lety.“ Harry se zamračil, co na něho hrála? Nikdy si neuvědomil ten veliký věkový rozdíl mezi Charliem a Percym. Charlie byl desetiletý a Billovi bylo dvanáct, když se Percy narodil. To znamená… Harryho poprvé napadlo…

„Ginny,… Bill a Charlie – když byli ve škole, nemohli znát mojí mámu a otce?“ Ginny přikývla. Nevypadala na to, že by se chystala promluvit... Harry rychle přemýšlel. Jestli šel Bill poprvé do Bradavic v 1975, jeho máma a táta museli být v pátém ročníku. Prefekti. A rok předtím viděl mámu a Snapea spolu na lektvarech… i když možná to byl konec jejich pátého roku… A když byli v sedmém, Bill byl ve třetím a Charlie v prvním.

Otočil se a zadíval se na Billa a Charlieho, udivilo ho, že mu předtím nikdy nic neřekli. Ale pak přemýšlel, kolik vzájemných kontaktů má on se studenty o čtyři roky mladšími jako je on. Možná se víc stýká S Willem Flitwickem než s ostatníma, protože Will je teď jeho přítel od té doby, co ho zastavil na cestě do Velké síně. Jenom se mu zdálo zvláštní pobývat v blízkosti lidí, kteří chodili do školy s jeho rodiči, nebral je jako… nó, dospělé. Ačkoliv věděl, že technicky vzato dospělí byli. Billovi bylo 32 a Charliemu 30. Jenomže oni mu nepřipadali zdaleka jako jiní dospělí. Ale tenkrát, vyrůstali v průběhu Voldemortovi první vlády teroru. Možná, že cítili, že jim bylo něco vzato z jejich dětství a oni nebyli dosud připraveni usadit se.

A najednou se dostal k obrázku dvou malých rusovlasých dívek, které byli mimořádně podobné Ginny, kromě toho, že obě měli modré oči. Seděli kolem vánočního stromečku s Bilem a Charliem. Všichni se smáli a právě chtěli otvírat dárky. Bill s Charliem se zdáli být trošku starší jako na fotce z pláže, možná tak čtrnáct a dvanáct let, zatímco dívkám mohlo být tak šest a osm let. Harry na ně ukázal.

„Kdo je to?“

„Sestřenice,“ řekla mu Hermiona. „Ron mi to řekl už dříve. Byli u nich na prázdninách. Bylo to v roce, kdy se narodila dvojčata, předtím než přišli Ron s Ginny.“

Harry přikývnul. „Tedy můžeš říct, tohle jsou Weasleyové. Jak se jmenujou?“

Ginny se znovu zatvářila, že je jí to nepříjemný a otočila se k profesoru Brumbálovi. „Profesore… myslíte, že už je to teď bezpečné? Jít kolem těch reportérů? Neměli bychom jít zpátky na vlak?“

Brumbál se vlídně podíval dolů na Ginny. „Naprosto správně Ginny. Vás pět by si nepochybně potřebovalo ve vlaku pospat. Bude tam taky jídelní vůz, takže ještě předtím se můžete prima navečeřet.“
Harry se divil, proč se Ginny cítila trapně kvůli otázkám na sestřenice. Nebyli o moc mladší než Bill a Charlie, takže teď už museli být dospělé. Byli na zlé straně? Byli ostudou rodiny? Podíval se na Malfoye, který se tvářil stejně zaraženě jako Ginny.
Hmm… přemýšlel Harry. Kdokoliv to byl, bylo jasné, že Ginny o nich Malfoyovi vyprávěla. Konečně vypadal nezaujatě.

Rozloučili se s rodinou Weasleyových a následovali Brumbála přes zeď, kterou nedokázal Malfoy proniknout. Potom kráčeli přes stanici a zeď s nápisem POTTER zůstala za nimi. Lucius Malfoy si myslí, že ho v Azkabanu nic neudrží, když odtud utíkají dementoři pryč, a Voldemort označil vchod na Ministerstvo magie nesmazatelným druhem grafiti. Harry by se měl cítit, jakoby bylo mnoho věcí již rozhodnuto, ale on se tak necítil. Červíček byl pořád na útěku a pokud ho nechytí, Sirius musel taky utíkat. Smrtijedi zatím pořád nevěděli o Snapeovi a Draco Malfoy teď taky tam už nepatřil.
Mnoho problémů se vyřešilo a ještě mnoho jich zůstalo…

Když se vlak pohnul, Harry se díval na nápis POTTER na zdi stanice, pokud mu nezmizel z dohledu.

* * * * *

V průběhu následujícího týdne se Harry cítil, jako by mu měla explodovat hlava ze současně probíhající přípravy na dvě důležité věci, zkoušky z N.K.Ú. a na finále tohoto roku o Famfrpálovej pohár. Zápas byl v sobotu a on měl pořád ještě další týden na to, aby všechno napěchoval do svého mozku předtím, než budou zkoušky N.K.Ú. Propadal zoufalství, jestli to všechno přežije. Najednou, chycení smrtijeda se zdálo být tou nejjednoduších věcí, kterou přes rok dělal. A po zkouškách , zůstanou jenom ukázky ze Soubojnického klubu…. Cítil se tak blbě, že by se nejraději někde stočil do klubíčka a uložil se k zimnímu spánku…

Potom, co strávil celý týden na koštěti, alespoň se mu to tak zdálo (a byl velice vděčný za jeho dokonalé odpružení), se v den zápasu probouzel do krásného, slunečního počasí. Všichni se cítili skvěle i Ginny seděla nahoře na tribuně a sledovala hru. Harry krátce uvažoval o tom, že bude předstírat, že je nemocný, aby mohla hrát ona, tak nějak cítil, že by bylo samozřejmě o mnoho lepší, kdyby chytala ona. Taky si ještě nebyl jistý, nakolik bezohledně bude moct hrát proti Cho Changové; to proto, že spala čtyřicet dní v kouzelném spánku (vážně dobré Malfoyi, samozřejmě, ale bylo to nepřímo kvůli tobě). Pokoušel se dostat přes tuhle myšlenku a připomenul si, že Havraspárským kapitánem je Roger Davies, a namlácení Rogerovi bylo něco, přes co se mohl přenést. Roger možná očekával, že jeho poslední zápas na postu kapitána bude zapsán do knihy rekordů. Harry věděl, že je velice rozhodný primus.

Zápas Zmijozel/Havraspár byl jeden z nejprudších, v kombinaci Liama Quirkeho a Evana Daviese jako odrážeče a zmijozelští střelci (kteří dokázali mnohokrát skórovat), kteří dělali boží dopuštění na celém hřišti. Havraspárska střelecká trojka skládající se z Mandy Brocklehurstové, Padmy Patilové a Niamh Quirkové nahrála 350 bodů proti zmijozelským 240, předtím než Malfoy chytil Zlatonku a tím zvednul zmijozelské skóre na konečných 390.
I když vyhráli jenom dva ze tří zápasů, Zmijozel byl v čele tabulky o Famfrpálovej pohár se 700 body a Havraspár byl druhý se 560 body. Takže všichni z Havraspáru doufali, že chytnou Zlatonku a budou mít o deset bodů víc než Zmijozel a tím pádem vyhrají Famfrpálovej pohár. Nebelvír potřeboval 190 bodů na výhru poháru.

Nebelvírský team vstal brzy ráno a všichni společně šli běhat, jak to Harry dělával předtím. Hermiona přišla taky, ale Ginny né. Potom, když vešli do Velké síně v hábitech v barvách svého teamu, ostatní Nebelvírští a Mrzimorští na nich pokřikovali a aplaudovali jim, zatímco Zmijozelští si rezervovali svou podporu pro Havraspár.
,Zajímavé,’ přemýšlel Harry, ,udělali by cokoliv jiného, jenom nepodpořit Nebelvír, že jó?’ Samozřejmě, Mrzimor byl již mimo závod, ale i tak….
Po snídani veškeré obyvatelstvo školy zaplavilo famfrpálové hřiště. Byli tam i někteří rodinní příslušníci, kteří si udělali speciální výlet, aby viděli zápas. Weasleyovi byli viditelní hodně z daleka, mávali dvojčatům a Ronovi, stejně jako Harrymu. Zamával jim spátky, usmívajíc se, byl rád, že jsou si znova přátelský nakloněni, doufal, že se neztrapní před Charliem, který tam seděl taky.

Viděl Draca, který seděl vedle Snapea na druhé straně tribuny a nikdo jiný tam zatím nebyl a někde uvnitř něho se mu pohnul kámen. Pak se něco změnilo, skotská dívka, která Harryho zvala na Ceilidh přišla k Dracovi blíž a kývla na volné místo vedle Malfoye. Ten povytáhl své obočí, ale přikývnul a nechal si ji sednout k němu. Skutečně nevypadala špatně. Měla husté černé vlasy a tmavé oči, byla poměrně bledá, ale taky lehce pihovatá a poněkud hubená. Malfoy se zdál být překvapený. Harry se téměř začal divit, zdali Moudrý klobouk neudělal při ni a Malfoyovi chybu.

Harry a Roger Davies přišli do středu hřiště i se svými teamy a madam Hoochovou. Potřásli si rukama, Harry se díval Rogerovi do očí a snažil se zjistit co si myslí. Roger se na něho nenávistně podíval a Harry se mimovolně zachvěl. ,V pořádku,’ pomyslel jsi, ,tak takhle to je. Bez milosti!’

Madam Hoochová zapískala na píšťalku a patnáct košťat vylétlo do vzduchu. Kouzelně zesílený hlas Leeho Jordana oznamoval:
„A právě začal poslední famfrpálovej zápas roku! Tento zápas rozhodne, kdo získá Famfrpálovej pohár…“ záměrně se odmlčel, „…Nebelvír…“ skandoval dav, „…Havraspár…“ řekl posměšně, jakoby to bylo něco směšného, „anebo taky Zmijozel...“ vědomě se posmíval.

„Jordan!“ napomínala ho profesorka McGonagallová. Lee se napřímil a pokračoval ve svém komentování, sledujíc profesorku koutkem oka.

„A nebelvírský kapitán Harry Potter je dnes ve skvělé formě na svém Kulovém blesku, zatímco většina ostatních z teamu lítá na excelentním Nimbusu 2001. Vidím Havraspárského stíhače, který se ještě pořád prohrabává dopředu na svém… hm… a nebelvírska střelkyně Katie Bellová přeletěla kolem Johnsonové, Johnsonová se uhnula a odpálila potlouk na Havraspárského rváče Evana Daviese…“

„Jordan!“

„Měl jsem na mysli Havraspárského odrážeče Evana Daviese… zatímco střelkyně Alicia Spinnetová získala přehazovačku a …ANO! Nebelvír deset, Havraspár nula! Primuska to natřela primusovi!“

Roger Davies zlostně hleděl na Alicii potom, co mrštila přehazovačku přes vzdálenou pravou branku; začal se hýbat tím směrem, když si všimnul, že zamířila na vzdálenější levou branku, ale byl příliš pomalej. Alicia mu poslala půvabný úsměv a odletěla pryč s Katie, zatímco Angelina znovu získala přehazovačku, kterou ztratila Niamh Quirkeová.

„Oh! A střelkyně Quirková z Havraspáru zastavila přihrávku střelkyně Johnsonové pro Katie Bellovou! Pěkná ukázka podfuku…“

„Jordan…“

„A...tamhle! Ofsajd! Havraspárské střelkyně jsou v ofsajdu! Penalta pro Nebelvír!“

Lee měl pravdu, Niamh a Mandy byli obě v trestném území přímo před Nebelvírskými brankami ve stejném čase, což neznamenalo, že Ron by nedokázal zabránit gólu do centrální branky. Madam Hoochová zapískala na píšťalce a převzala od Rona přehazovačku. Harry rozhodnul, že penaltu bude střílet Angelina, ona z nich uměla nejlépe blufovat, když šlo o penalty, vůbec nejlépe dokázala napálit Rogera Daviese. Dostatečně zřetelně dokázala naznačit směr… aby ho poslala k nesprávné brance.

„Nebelvír dvacet, Havraspár nula!“ volal Jordan rozdováděně. „To byla penalta!“ Profesorka McGonagallová se mírné samolibě podívala stranou na profesora Flitwicka, bez toho, aby Leeho držela na uzdě.

Harry vzlétl mírně nahoru nad ostatní hráče a prohledával hrací pole, hledal Zlatonku, a současně jedním okem sledoval odrážeče Liama a Evana, kteří se tloukli. Uviděl, že Cho Changová ho zpozorovala, byla to její běžná strategie, slabě se na ni usmál, než zaostřil zamračený pohled znovu na hřiště pod ním. Fred a George dělali všechno, co jen mohli, a trochu to začínalo vypadat, že někdo asi skončí v nemocničním křídle.

Netušil jak blízko je pravdě, bohužel, až kým Liam Quirke neodpálil potlouk, právě když Alicia, Katie a Angelina byli zrovna přímo nad hledištěm poblíž Havraspárských branek společně s přehazovačkou, posílajíc železnej míč za nimi, přímo proti části tribuny, kde seděli Nebelvírští fanoušci. Ozýval se odtud křik a pláč, když se diváci přes sebe drápali pryč. Will Flitwick jen tak-tak, že unikl před úderem, kousky dřeva lítali kolem, když těžkej míč dopadl přímo na sedadlo, kde Will ještě před momentem seděl a madam Hoochová hystericky pískala na svou píšťalku, zatímco Jordan vřískal na Liama nádavky, za které by za normálních okolností dostal od McGonagallové nejen napomenutí, ale i trest, jenomže ona teď právě úplně překvapivě taky vřeštěla na Liama a zjišťovala u mladého Willa, zda neutrpěl nějakou újmu na těle. Dokonce i profesor Flitwick byl na nohou a řval na Liama.

„To je můj pra-synovec, ty zasranej usmrkanče!“ křičel na něho, co bylo od toho malého čaroděje vskutku silné kafe.

„Správně!“ pokračoval Jordan v komentování, jako by se vůbec nic nestalo. „A protože odrážeč Quirke zasadil špinavou ránu, která… no já bych to nazval podváděním… další penalta pro Nebelvír! Bylo to dost na to, aby stopnul celou hru!“

Když madam Hoochová odpískala penaltu, Nebelvírske střelkyně rychle zastavili svůj postup proti Havraspárským brankám. Potom Angelina zas sebrala přehazovačku, jenomže teď byl Roger Davies připravený a zastavil ji ještě předtím, než přeletěla přes centrální branku. Vztáhl spět svou ruku a přeletěl kolem Niamh Quirkové, která spěchala k Ronovi, který na ni zlostně zíral, a vznášel se před brankami. Hodila míč letíc přímo na pravou branku a Ron se zručně zvedl ve vzduchu, jeho dlouhá ruka po míči nenuceně sáhla. Nemohl minout, pohnul se spátky a předal míč Katie, která se s Angelinou a Alicii zformovali do nádherné šipky a letěli přes celé hřiště jako trestní komando přímo proti Havraspárským brankám.

„A Nebelvírské střelkyně se pohybují v klasické šípové útočné formaci, rozptylujíc Havraspárske hráče. Starostlivě, aby zabránili ofsajdu…teď, teď, TEĎ!!! ANO!!! Katie Bellová skóruje! Nebelvír třicet, Havraspár pořád nula! To je má holka!“ Tehdy Lee sklonil svou hlavu, když se k němu McGonagallová překvapeně otočila, neschopná slova, po jeho posledním prohlásení. Harry se usmál, zatímco ze své pozice prohledával hrací pole. Podezříval Leeho už od té první hry, kdy Ginny zaskakovala za Katie…

Támhle. Najednou ji uviděl. Zlatonka byla v půl cestě k Nebelvírské levé brance. Nepřítomně se díval, doufajíc, že Cho Changová ji neviděla. Asi né, pohybovala se směrem do centra hřiště, doufajíc, že ji najde. Kdyby ji chytila, Havraspár by vyhrál pohár, kdyby ji chytil on, vyhráli by zápas, ale né pohár. Přinejmenším, né technicky. Dělili by se o Famfrpálový pohár se Zmijozelem, obě koleje by měli 700 bodů.

Budou se dělit o pohár se Zmijozelem.

Vytlačil ze své hlavy hroznou vzpomínku na důsledek, když řekl Cedrikovi: ,Vemem si ten pohár společně!’

Najednou Harry věděl, co musí udělat. Pohlédl na Cho Changovou, aby se ujistil, že bude věřit jeho lsti a vzdaloval se pryč od Nebelvírských branek, pak udělal nenadály obrat a spěchal ke Zlatonce, která tam pořád ještě visela ve vzduchu. Na zlomek vteřiny otočil hlavu a podíval se na Malfoye. Ten se díval přímo na něho a ústa měl otevřené v nevíře. Harry se znovu otočil přímo ke Zlatonce, doufajíc, že jeho něžné střelkyně znova nebudou skórovat a pořád se blížil a blížil…

„Nebelvírské střelkyně se znova přibližují ke své kořisti….ale co se to děje? Stíhač a kapitán Harry Potter se přibližuje ke Zlatonce! Pohněte se holky, skórujte ještě dřív, než se ji dotkne! Ó né! Né, né, né! On ji chytil! Potter chytil Zlatonku! Nebelvír vyhrává zápas… a Nebelvír a Zmijozel se dělí o Famfrpálový pohár!“

Harry obletěl hřiště, Zlatonka se třepotala v jeho ruce. Mnozí z Nebelvírských se zdáli být zkoprnělí a zklamaní. Jedině Hermiona a Ginny stáli a tleskali na své tribuně. Na opačné straně v Zmijozeli bylo rovným dílem překvapení, ale Malfoy a Snape a skotská holka taky stáli a tleskali. Snape se otočil a pohlédl na ostatní Zmijozelské a ti se pomalu všichni zvedali a tleskali, ze začátku lhostejně, ale postupně s rostoucím entuziasmem, když zjistili, že tohle byla jediná možnost, deset bodů navíc pro Nebelvír a to by bylo čisté vítězství a když by vyhrál Havraspár, tak Zmijozel by z toho nic neměl.

McGonagallová se podívala na Snapea a Malfoye, ve tváři měla výraz pochopení, usmála se na Harryho a taky vstala a tleskala. Její pohled na ostatní Nebelvírské je zvednul na nohy. Harry zaletěl dolů do středu hřiště, smějíc se na Ginny a Hermionu, které jasně věděli, proč to udělal, a když přistál, setkal se na okamžik s Brumbálovým pohledem. ,Teď už se nemůže stát nic zlého,’ pomyslel si. ,Jenom pokud ten zatracenej pohár není zas přenášedlo….!’

Ale nakonec to skutečně nebylo přenášedlo. Harry stál tváři v tvář Rogerovi a jejích teamy stáli za nima a třásli si rukama. Roger vypadal naštvaně, ale sevřel Harryho ruku, zvedl bradu, primus každým coulem. Pak Brumbál svolal Draca a Zmijozelský team na hřiště a Harry a Draco společně uchopili každý z jedné strany Famfrpálový pohár a zvedli ho do výše a studenti na obou stranách hřiště teď řvali na slávu. Malfoy se zašklebil, vlastně né, usmál se na Harryho, byl to první upřímný úsměv od Malfoye na Harryho adresu. Úsmev mu vrátil a ještě více se rozšířil, když dali ruce dolů a vrátili pohár zpátky do Brumbálové péče (aby mohl pomoci kouzel do něho vyleptat jména obou fakult). Teď se k nim přes dav tlačila Hermiona, její oči se vpíjeli do Harryho očí a on věděl ještě předtím, než se k nim dostala, co bude následovat, a vůbec se o to nestaral.

Hodila se mu kolem krku a on ji k sobě přitáhl, aby ji mohl dát hluboký polibek. Nový souhlasný řev následoval, když to viděl dav kolem nich a Hermionina tvář a hrdlo dostalo barvu ohně, ale každopádně se šťastně usmívala. Ale pak celý dav zůstal úplně v šoku, když Ginny obtočila své ramena kolem Draca a udělala to samé. Najednou Harry pod sebou přestal cítit zem, to proto, že ho dav zvedl nad hlavy. Podíval se na bok a viděl, že i Malfoy je ve vzduchu. Zmijozelští se zdáli být mimo, starali se jen o to, co se tu teď dělo---- byli spoluvítězmi poháru!

Když se vrátili do hradu na společnou oslavu ve Velké síni – obě vítězné fakulty oslavovali společně – Harry viděl Viktora stojícího mezi sedadly, ruku měl položenou Cho na ramenou. Oba se na něho usmívali a zvedli ruce na pozdrav, připomínajíc Harrymu, že se bude muset s Hermionou přes prázdniny rozloučit. Taky zvedl ruku, usmál se, když ho dav odnášel pryč z hřiště po trávníku. ,Byl to vlastně dobrý rok’ přemýšlel. Dostal sice několik úderů po cestě (když se dá úderem nazvat to, že se ho snažili naverbovat k Smrtijedům) a ještě musí udělat N.K.Ú. Ale některé věci, které se stali, byli skutečně dobré. Viktor a Cho. Lucius Malfoy v Azkabanu. On byl s Hermionou, byl rád, že Ron je pořád jeho přítel. Ginny a Draco byli spolu šťastní. A teď udělal něco, o čem by si nikdy nemyslel, že to udělá, podělil se ze Zmijozelem o Famfrpálový pohár….

Otočil se a znovu se zašklebil na Malfoye, pořád se klouzajíc nad davem. ,Možná Malfoyi’ přemýšlel, ,možná předci jenom máš přítele!’

* * * * *

Oslava trvala skoro celý den a když se Harry vlekl mramorovým schodištěm, bylo už pozdní odpoledne, ruku měl pohodlně položenou na Hermioniných ramenou, cítil, že by mohl spát, až do pondělka do rána. Ale měl ještě něco na práci a proto kontroloval, kde se nacházejí ostatní členové Nebelvírskeho teamu. ,Dobře, Fred a Alicia jsou hned za námi, George a Angelina už jsou nahoře a Katie a Lee šli před nimi.’ Uvažoval v duchu. Ginny šla za Fredem, ona a Malfoy šli s rukama navzájem kolem pasu. Fred se na nich každou chvíli díval přes rameno, ale ne nepřátelsky, spíše jako starší bratr.

Když přišli k portrétu Buclaté dámy, byl už otevřený jak vešel George s Angelinou, kteří je pro ně drželi, všichni vlezli dovnitř, jenom Ginny a Malfoy ne. Dal ji velice jemňoulinkou pusu na tvář, jasně si vědom těsné blízkosti jejích bratrů. Harry na něho zavolal:
„Pojď dovnitř Malfoyi. O něčem bys měl vědět.“ Ten zvedl udiveně hlavu, ale neřekl nic a následoval Ginny do společenské místnosti. Harry si vzpomněl, jak onehdy (to věděl jen on) byl Malfoy v jejich společence, když ho chytnul, jak se pokoušel setkat s Ginny o půlnoci. Zdálo se to být už tak dávno.

Ron seděl v křesle u ohně, naprosto vyčerpaně, jeho malá kočička Argent byla spokojeně stočená na jeho klíně, spal, oči měl zavřené. Byl první, kdo vyšel nahoru po schodech. Celý team ho tiše obklopil, Angelina a Katie vypadali, jako by jen stěží přemáhali hihňáni. Harry sprintoval nahoru do cimry, vyndal z kufru balíček a běžel zpátky dolů do společenky. Postavil ho přímo před Rona, který pořád ještě nevěděl o malém davu kolem.

„Ron,“ řekl Harry, budíc ho. Spal dále. „Ron!“ zkusil to znovu.

Šklebící se Ginny se natáhla dopředu a zatřásla ním. „Ron!“ řekla, „čas na vstávání! Fleur Delacourová je tady, aby si s tebou domluvila rande!“ smála se stejně jako ostatní. Ronové oči se překvapeně otevřeli, a ještě víc, když uviděl, že se všichni dívají na něho.

„Co….?“

„Šťastné narozeniny, Rone!“ řekl Harry, podávajíc Ronovi balíček ze svého kufru. Argent přelezla po jeho ruce na křeslo, otírajíc svojí hlavu něžně o Ronovo rameno. „Šlo to všechno moc rychle za sebou, ještě jsem neměl šanci ti to do teď dát. Teď se zdá, že je na to konečně příhodný čas.“

Ron se na ně všechny podíval, a pak dolů na balíček. Roztrhnul papír a pokrčil ho. Byla to ta stejná kniha, kterou dal Harrymu na Vánoce: „Veliký kapitáni famfrpálových mužstev v Bradavicích“ od Rodericka Plumptona III. Zamračil se a podíval se vzhůru na Harryho. „Dáváš mi tu knihu zpátky?“

„Ne, ty… je to jiná kopie. Objednal jsem ji soví poštou. Je to jenom část z ní. Překontroluj stranu 428.“

Sledoval Rona, který se otočil ke stolu a listoval ve Velikých famfrpálových kapitánech v Bradavicích za poslední století (podle autorova skromného mínění), uviděl ho pečlivě prohlížet sloupec nad, minul Charlieho jméno, pak uviděl výraz v Ronově tváři a věděl, že se dostal až na místo, kde Harry rukou napsal „Ronald Weasley, Nebelvír“.

„No nazdar!“ zlehka vydechl. Ron polknul a vzhlédl na něho a pak na všechny kolem. „Kapitán?“ zašeptal, „ale Harry...“

„Ale nic. Všichni jsme to odsouhlasili. Tys byl jediný, kdo ve skutečnosti plánoval tréninky a celou strategii, kterou jsem já samozřejmě potopil, když jsem chytil Zlatou střelu...!“ smál se dívajíc se na Malfoye. „Ale já jsem mizerný kapitán. Měl bys to být ty, Rone. Víš, že mám pravdu. Víš, že my všichni máme pravdu.“

Ronova pusa zůstala viset otevřená, když se znovu podíval do knihy a pak nahoru na Harryho. „Nevím, co mám na to říct…“

„Jenom řekni, že to bereš, Weasley,“ zatáhl Malfoy, „jinak se odtud nikdy nedostanu…“

Všichni se smáli, včetně Rona a pak kývnul na Harryho i když vypadal ještě trochu šokovaně. Zavřel knihu, položil si ji zpátky do klína, sebral svou kočičku a přitulil si ji, hladil ji, usmívajíc se, protože mnoho ruk se natahovalo, aby ho poplácalo po zádech a říkali věci jako: „je to dobrej chlapík… přijdeme se podívat na tebe jek vyhraješ pohár… teď, když jsme už pryč ze školy, můžeš dávat tréninky ještě před rozedněním....“

Později, Harry věděl, že by měl studovat na N.K.Ú., ale on zatáhl Hermionu do rohu společenské místnosti, sednul si dolů na pohovku, kterou měli ve zvyku používat George s Angelinou, když se muchlovali v rohu, vytvoříc si útulnej úkryt. Sednul si a ji si stáhnul na klín. Podvolila se, položíc své ruce kolem jeho ramen a své rty přiložila na jeho. Cítil příval štěstí, ta vlna se přehnala přes něho a jejich polibek se prohluboval a prohluboval, a on se zdál být spokojený, po tom všem, to byl polibek zasloužený. Posouval svou ruku vzhůru po její noze, pod hábit, teď už byl červen, měla na sobě jenom kraťasy a tričko a nechal svou ruku spočinout pohodlně na jejím stehnu, cítíc jak z její kůže emanuje teplo, cítil se nejlépe na celém světě.

Odtáhla své rty jemně z jeho, ale jenom proto, aby je posunula na jeho šíji. Harry otevřel oči, usmál se a pak koutkem oka zpozoroval něco červeného.

„Rone?“

Odpovědělo mu ticho, pak Ron přišel v rozpacích do rohu, kde seděli. „Já, hm… nechtěl jsem vás rušit… “ Jeho uši byli zcela růžové. Harry si byl vědom toho, že ačkoliv celá škola viděla polibek na famfrpálovém hřišti, Ron jich ještě nikdy neviděl sedět společně jako teď, důvěrně se líbajíc a dotýkajíc se navzájem. Harry měl na jazyku otázku, že jak dlouho se na nich díval.

„Nevyrušil jsi nás. Co se děje?“

„Jen jsem si říkal… chtěl sem ti jaksepatří poděkovat. Však víš. Ta kapitánská věc.“

Harry se na něho usmál. „Rádo se stalo. Skutečně. Naprosto. Dohánělo mě to k šílenství.“

Ron se mu pokusil úsměv oplatit, ale vypadalo to strašně a Harry doufal, že Ron chápe, že jsi tu kapitánskou židli zasloužil, to nebylo ze soucitu. Ron byl někdy velice nedůtklivý. Harry byl překvapený, že se mu ho podařilo přesvědčit, aby tu pozici vzal. Pamatoval si, co Ron řekl před zrcadlem z Erisedu, že byl primusem a kapitánem famfrpálového mužstva…

„Budu dělat tvojí práci, víš,“ usmál se na Harryho.

„Jsi jediný, kdo tady má práci. Máš nahradit dva střelce a dva odrážeče.“

„Oprava. Jednoho střelce a dva odrážeče. Já nechci dělat strážce. Na strážce by měla začít trénovat Ginny. Koneckonců, není to daleko od stíhače. A Ginny říkala, že Zoey Roussellová je taky velice dobrá střelkyně. Měli bychom se ji zeptat a nakonec já bych konečně chtěl být taky střelcem, jó to bych chtěl být.“ Harry si vzpomněl na jejích první zápas v roku – Ron byl báječným střelcem. Vzpomínal jak viděl hrát svého tátu…

„Takže už zůstávají jenom odrážeči. Co takhle Dean a Seamus?“

„Né, Dean je beznadějný. Jeho zajímá jenom fotbal. Seamus ho zatáhl na Světový pohár. A Seamus chce Leeho džob.“

Harry se usmál. „Uvidíš ty lichotky, které bude vrhat kolem.“

„No právě! Je tu jeden čtvrťák, myslím, že by mohl být dobrý odrážeč… trochu jsem ho viděl létat. Ginny řekla, že se jmenuje Anthony Perugia.“

„Tony? Ano, je dobrý letec. A co ostatní?“

„Tedy… co si myslíš o Nevillovi? Myslíš, že bude souhlasit?“

Harry se pousmál. „Ano. Skutečně myslím, že bude chtít.“

„Doufám. Zaregistroval jsi, jak moc vyrostl? Pořádnej pořízek, nemyslíš?“

Harry souhlasil. Ron najednou znovu vypadal, že je v rozpacích.„Tedy už vás dva nechám samotné…“

„Ale né, Rone!“ řekla Hermiona vstávajíc. „Poďte. Budeme něco dělat všichni tři společně!“ Harry a Ron se na sebe nejistě podívali. „Ó, ty…“ vyprskla, „myslela jsem… pojďme dolů za Hagridem! Jdeme!“ Šla první k portrétu a oni ji následovali. Harry věděl, že nechtěla vyloučit Rona, ale taky zjistil, že to bylo na vyrovnáni rovnováhy, aby strávili s Ronem víc času než doteď. ,Pomůže to i mě’ pomyslel si optimisticky. Zdálo se to být novou možností, jak na to. Všechno bude v pořádku.

* * * * *

Harry se přesunul do pokoje a zuřivě se hodil na postel, ale i přesto pociťoval úlevu.

„Au!“ řekla najednou Sandy.

„Promiň Sandy. Jenom jsem rád, že už je to za mnou.“

„Co?“

„Zkoušky.“

„Bylo to špatné?“

„Potřebuješ ošetřit?“

„Většinu času jsem přespala.“

„Přál bych si, abych mohl říct to samé. Počkej… vlastně jsem zaspal na historii a astronomii…“

„Harry Potter?“

„Co?“

„Jaké byli zkoušky?“

„Velice, velice nepříjemné testy z naších kouzelných vědomostí a schopností. Pětiletá zásluha, vyjma ze starostlivosti o kouzelné tvory a Věštění, které jsme měli jenom tři roky.“

„Je to důležité?“

„Poměrně důležité. Ale myslím, že jsem při tom dělal mnoho jiných věcí.“

Harry, Ron a Hermiona málem nespali v průběhu týdne po Famfrpálovém poháru. Nemuseli chodit do tříd. Čas trávili přípravou na testy a Hermiona byla vůdcem jejich stáda a věděla zaručeně, že je udělají, když budou vstávat časně ráno (co bylo daleko méně hodin, než v kolik by měli být vzhůru, podle Harryho mínění). Většinu noci se přesouvali nahoru po schodech a o druhé nebo třetí nad ránem je jejích svaly odnavigovali do pokoje jako autopilot. Jednou v noci zůstali jednoduše tam, kde byli, Hermiona seděla za jedním stolem, líce měla položené na jedné stránce Aritmancie, jemně chrápajíc, zatímco Harry seděl vedle ní skloněný na jejích ramenou (byl vcelku vyděšenej, když po probuzení zjistil, že ji poslintal hábit) a Ron byl natažený na předložce před krbem, tvář měl na knize z Herbologie, aby byl text co nejblíže k jeho mozku, snad by mu část z něj naskákala přímo dovnitř.

No a pak, následující pondělí ráno to všechno začalo: Kráčeli do podzemí na Lektvary a Snape to odstartoval. Celý den strávili vařením lektvarů, psaním esejí a děláním testů o přísadách do lektvarů a o protilátkách a protijedech. Lektvary trvali déle než všechny ostatní testy, protože bylo třeba čekat, než všechno dobublá a dovaří se. Na konci prvního dne cítil Harry obrovskou úlevu, že už to měl za sebou, ale připomínal jsi, že ho ještě čeká mnoho jiných testů, aby prošel.

V úterý měli Proměňováni a Čarováni. Harry proměnil McGonagallové psací stůl na prase, tak jak to jednou viděl u ní, změnil neživý předmět na živý a pak živý v neživý. Měnil věci, které už předtím změnil, vzal botu a tu měnil na pět jiných věcí, od ježka, přes klobouk, pak na Yorkshirského teriéra dále na panenku až na králíka a zakončil to držákem na nože (s výraznými králičími ušima a bavlněnou zadní části, které se loupala kůra).

Pak profesorka vyprázdnila třídu a předtím než šli dolů na oběd za ostatníma, tak ji předvedl, formálně a do záznamu svou schopnost proměny v Animáguse. Pořád dokola chtěla aby se měnil, znovu a znovu, změnil se na Zlatého Griffina a zpátky, Griffin a zpátky, Griffin a zpátky až pokud se nezřítil na podlahu od bolesti a psychické námahy. Usmála se na něho a přikývla. Vyplazil se ze třídy a na chodbě potkal Rona a Hermionu a ti dva ho prakticky dotáhli dolů do velké síně.

Kouzelné formule proběhli v pohodě, Harry to věděl, přesto, že profesor Kratiknot měl tvář hráče pokeru. Nebyl předpoklad, že by někteří ze studentů u něho neudělali zkoušky, i když museli počkat až do obdržení výsledků, aby věděli, jak dopadli. Harry se dostal přes elementární úroveň, pak přes středně pokročilou úroveň, nakonec se profesor zeptal všech studentů, kdo chce zůstat ve skupině na získaní kreditů z pokročilých formulí. Ron, Harry a Hermiona byli jediní z Nebelvíru kdo zůstali. Test byl souboj s profesorem, který byl v mladosti šampiónem. Ron odpadl velice rychle, Hermiona se ještě nějaký čas držela, než ji úplně odzbrojil. I když souboj profesora s Harrym probíhal už více než půl hodiny, oba pořád stáli. Harryho hábit byl zmuchlaný a úplně propocený, zatímco malý čaroděj byl pořád svěží jako magnólie a pobrukoval si sám pro sebe předtím, než nonšalantně namířil svou hůlku na Harryho a zamumlal kouzlo.

Po více než hodině profesor ještě pořád stál proti vyčerpanému Harrymu a sklonil svou hůlku. „Smekám před tebou, Harry,“ řekl mu laskavě. „Souboj je skončený. Je to remíza.“

Harry zkroušeně sklonil svou hůlku a najednou uslyšel „Expeliarmus!“ a cítil, jak mu jeho hůlka uniká ze sevření, cítil jak ho to mrštilo dozadu, napnul své tělo předtím než tvrdě dopadl na zeď za ním a svíjejíc se sklouznul dolů do sedící pozice. Profesor se usmál, přešel ponad něho, podávajíc mu jeho hůlku.

„Věru, Harry. Měl bys to vědět líp.“ smál se na něho. Harry se díval nahoru na profesora, nemohl zaostřit pohled.

„Teď už vím.“ Profesor mu pomohl vstát a poklepal ho po zádech. Ale Harry měl pocit, že ve skutečnosti nepřepadl z pokročilých formulí.

Když si myslel, že učení na zkoušky je vyčerpávající, tak to ještě nebylo nic s porovnáním toho, co je ještě čekalo. Ve středu začínali s Herbologii a celé ráno měli wrestling s rostlinami ve skleníku, pak dělali vyčerpávající testy o kouzelných rostlinách a houbách, ze všeho, co se naučili za celých pět let. Po obědě měli Dějiny magie. Tři hodiny seděli v zatuchlé Brinngsové třídě a psali o rebeliích skřítků. Harry dokonce usnul, a když se vzbudil, Hermiona ním třásla a ukazovala rukou na jeho pergamen. Podíval se dolů. Napsal jednu větu o někom, kdo se jmenoval Oscar Offbeat, i když Harry si nebyl jist, jestli vůbec existoval. Povzdechnul si, tuhle zkoušku neudělá. Podíval se na Rona, který vězel mezi sedmi pergameny, které měl hustě popsané. Dokonce i Ron měl co napsat z Dějin magie. Když se Hermiona chvíli nedívala, zmuchlal pergamen a nacpal ho do batohu. Prostě, nemůže mít všechno. ,Lepší než ponížení’ pomyslel si. Byl z dějin dutý.

Poslední zkouška toho dne byla o půlnoci, měli Astronomii. Harry měl pocit, jako by za chůze spal a profesorka Sinistrová s ním udělala krátký proces. ,Další přepadák,’ pomyslel si Harry. Ron byl taky jako chodící mrtvola. Ani jeden nepředpokládal, že by z Astronomie přešli. Následující ráno měli dovoleno déle spát, protože test z Astronomie trval dlouho do noci a po obědě měli Starostlivost o kouzelné tvory s Hagridem.
Hagrid jim připravil skutečnou ZOO, přes kterou šli a test měl pokaždé několik možných odpovědí. Harryho napadlo, že test byl pro ně nepochybně velice lehký, a divil se, že to Brumbál povolil. Předpokládal, že to byl jejích nejlepší test. Potom si ulehčeně oddechl. Zůstali jim už jenom dvě zkoušky: Věštění a Obrana proti černé magii.

V pátek ráno, on, Ron a ostatní z Nebelvíru, kromě Hermiony se hlásili u věže profesorky Trelawneyové, zatímco Hermiona šla za profesorkou Vectorovou na test z Aritmancie. Četli z čajových lístků, hádali z ruky, odhalovali znamení, četli z hvězdných map (jako by nestačila těžká Astronomie), Z křišťálových koulí, z Tarotových karet... prostě všechny formy věštění, které se učili od prvního dne ve škole až doteď. Profesorka na něho z času na čas zírala, byl příšerný ve všem. Dokonce i Ron občas řekl něco, co bylo trochu blíž pravdě. ,Mám hada který má vidění a nevzal jsem si ho na zkoušku z věštění.’ Cítil, že něco není v pořádku, ale taky věděl, že by neměl podvádět, proto nechal Sandy u ohně v společenské místnosti.

Po obědě šli za Moodym. Psali test o vlkodlacích, upírech a jiných temných tvorech, které ve skutečnosti nemohli přivést do třídy, takže je znali jenom z učebnic i když s některými byli konfrontováni, když měli Lupina. Po pidimužících, skřítcích, světlonoších otevřel zásuvku a vypustil přízrak. Přízrak na sebe vzal podobu toho, čeho se bál ten, před kým přízrak stál, to bylo ve třetím ročníku.

Nebylo překvapením, že Hermionin vypadal jako profesorka McGonagallová, která ji říkala, že propadla ve všech testech. Nevillův byl jako flaška pařícího lektvaru. Parvatin se změnil na ….Hermionu. Harry to viděl poprvé, přízrak se k ní otočil a něco ji říkal, ale Parvati se o to nestarala a vedle ni postával Seamus. Konečně Harry stál tváři v tvář přízraku, spomínajíc na dementory kteří přivedli Luciuse Malfoye do soudní síně, zajisté okamžitě se změnil na dementora.

Harry se zlověstně podíval, své soustředění zaměřil na šťastnou myšlenku (týkala se Hermiony, bylo to jednoduché) a vykřikl „Expecto Patronum!“

Z jeho hůlky se vynořil stříbrno-šedý jelen a cvalem se řítil k přízraku – dementorovi. Harry se na to díval, pak vykřikl „Riddikulus!“ a přízrak s tichým ,puf’ zmizel. Moody na něho zíral s pochybnostmi.

„Pottere,“ řekl zřetelně s respektem, který Harrym poněkud otřásl. „Neřekl jste mi, že dokážete vykouzlit Patronusa. A jakého Patronusa…“

Harry polknul. „Omlouvám se. Ve třetím ročníku jsme byli konfrontováni s přízrakem, ten můj se měnil na dementora, tak mě Lupin naučil vykouzlit Patronusa…“

„Omlouváš se?“ řekl Moody nevěřícně. „Udělal jsi něco, co mnoho vyspělých dospělých čarodějů nedokáže, a ty se omlouváš?“ potřásl hlavou. „To je ta nejpodivnější věc, jakou jsem kdy viděl, Pottere…“

Pak zkoušeli různé kletby a protikletby, potom Moody všechny propustil, kromě těch, kteří chtěli pokračovat v pokročilé Obraně. „Právě jsem viděl, jak dokážeš vykouzlit svého Patronuse, máš za to hodně bodů, Pottere. Teď uvidíme, jak si se dostal daleko v blokováni bolesti…“

A bez jakéhokoliv varováni Moody namířil svou hůlku na Harryho a vykřikl „Hara Kiri!“

Harryho oči se přetočili v sloup, cítil sám sebe, jak se vznášel a díval se dolů, fascinovaně sledoval svoje tělo, viděl Moodyho, jak se pomalu pohnul, sledoval Hermionu, jak v pomalém pohybu dává úzkostlivě svou ruku před ústa a druhou ruku kladla na Ronovo rameno a Ron na něho zíral s otevřenými ústy…

Když Harry uviděl, že Moody pozvednul svou hůlku, začal se pomalu klouzat zpátky do svého těla. Zhroutil se na podlahu, dýchal zrychleně, zkoušel se postavit. Moody přikývnul.

„Dobrá práce, Pottere.“ To bylo všechno, co řekl. Harry polknul a kývnul mu zpátky. A to bylo všechno. Stalo se to. Všechno co teď měli dělat, bylo jenom čekat na výsledky.

Harry si lehnul do postele a zavřel oči, cítil se, jako by mohl spát celý týden. Po celoročním strachu ze zkoušek (a teď už věděl, že byl opodstatněný) to teď všechno skončilo. Ve skutečnosti spal až do dalšího rána. Vzbudil se se sluncem, rychle se oblékl pro běháni, cítíc, jak z něho odpadla obrovská zátěž. Ron ještě spal, rozpláclý napříč svou postelí (jedině tak se cítil dobře). Když Harry přišel do společenské místnosti, Hermiona tam nebyla, ale on se nezatěžoval čekáním. ,Jestli má zdravej rozum, tak spí,’ pomyslel si. ,Kdybych já měl zdravý rozum, já bych spal.’ Ale cítil se rozrušeně po více než 14 hodinovém spánku, potřeboval aktivitu, něco dělat.

Famfrpálové hřiště bylo opuštěné, pokryté rosou, vypadalo starodávně. Harry běžel po písečné dráze, až pokud necítil, že zahnal něco pryč ze své duše, neklidného démona, kterým byl posedlý, který ho zraňoval, když popadal dech. Teď, i když jeho plíce pracovali na maximum, cítil pokoj. Všechno bylo, jak má být. Pak dělal nějaké sklapovačky a trochu stretching a nakonec se běžíc vrátil do hradu.

V koupelně prefektů potkal Malfoye, ale ani ten nedokázal zničit jeho perfektní den. Jenom se loudal, usmíval se na něho, když se máčel v bazénku, říkajíc radostně „Dobré ráno, Malfoyi! Překrásný den, že?“

Draco měl zavřené oči, teď je otevřel. Byl opřený o kratší část bazénku a ruce měl roztažené po okraji, každou na jinou stranu. Už se více neobtěžoval skrývat své temné znamení. Nebylo potřeba ho skrývat.

„Jsi zatraceně veselý na tenhle ranní čas, Pottere. Skoč si do jezera, dobře?“

„Popravdě, přemýšlel jsem, že si dám sprchu.“ Uviděl Malfoye potřást hlavou.

„Ty, Pottere, máš nárok být spokojen…“

„Jó, máme po zkouškách!“ Harry zavýsknul, stojíc pod dunící vodou, která dělala hlučnou ozvěnu na dlaždicích a mramorovém obkladu místnosti. Otočil se a uviděl Malfoye, jak položil svou hlavu do rohu bazénku.

„Mám pro tebe jen dvě slova, Pottere. PŘESTAŇ DĚLAT TEN SAKRAMENTSKEJ KRAVÁL!!!“

„To je pět slov.“

„Ale mohli být jen dvě, kdybys měl nenutil nadávat!“

„To by nebyla zábava,“ smál se Harry a nechal vodu tryskat na svou hlavu. Pak ní trhnul dozadu a vodu zastavil, šklebíc se na Malfoye. „Už jsi spokojený?“

Když si Harry ovinul ručník kolem pásu, Malfoy přikývnul, konečně připouštějíc… “Nemůžu důvěřovat Moodymu… nebo McGonagallové, nebo Kratiknotovi, nebo Sproutové…“ Vnořil své ruce do kapes tmavě zeleného županu, který měl na sobě. Harry se zamračil. ,Co se mu stalo? Ano byl odmítnut… ale tohle se zdálo, že má za příčinu něco jiného.’

„Cítíš se dobře Malfoyi?“

Ten škubnul hlavou směrem vzhůru. „Zatraceně dobře, děkuji velice pěkně. Skutečně očekávám, že budu mít více než deset bodů ze zkoušek. Jasně, stavil bych se, že budu mít více bodů než ty.“

Harry přemýšlel nad těmi kredity navíc, které dostal na Proměňováni, Obraně a na Formulích. „Nemůžeme se vsadit,“ smál se, „ale když budeš mít víc než deset – to by bylo skutečně působivé. Myslím… Myslel jsem, že budeš šťastný. Co máš za problém? Proč neoslavuješ, že je po zkouškách?“

Malfoy šel zpátky k bazénku a začal ho vypouštět a sbíral své oblečení. „A s kým jako bych měl oslavovat? Jediný Zmijozelský, který chce mít něco se mnou do činění je Snape a ta ze čtvrťáku, jak že se jmenuje… A začínám si myslet, že je do mě zamilovaná, takže se nechci kolem ní příliš moc potloukat, abych nevzbudil mylný dojem…“

„Nebo taky můžeš všechen svůj volný čas trávit s ní. Pak tě možná přestane milovat velice rychle.“ Harry se smál, když po něm Malfoy hodil vlhký ručník a zachytil ho ještě ve vzduchu.

„Jenom se směj, Pottere. I kdybys dostal jenom dva body ze zkoušek, máš lidi, kteří by tě litovali…“ Harry si povzdechl, měl by to udělat, měl. Už se ho chudáka natrápil dost.

„Malfoyi,“ řekl nakonec, když si vzal rudej župan ze své skříně. „Brumbál říkal, že všichni od třetího ročníku výše, můžou jít příští sobotu do Prasinek. Výsledky zkoušek dostaneme v pátek. Bez ohledu na výsledek – proč nepůjdeš oslavovat s námi? Ginny půjde v každém případě, takže s ní můžeš chvíli být. Všichni chceme jít dolů do vesnice po snídani.“

Malfoy se na něho díval, pak polknul. Nepotvrdil to, o čem Harry přemýšlel při dělení se o Famfrpálový pohár, ale Harry věděl, že se nad tím zamýšlel. Začínal chápat, proč se Ginny tak usilovala na začátku jejích vztahu, aby Malfoy neničil sám sebe.

„Když myslíš,“ řekl Draco bezvýrazně. Harry přikývnul.

„Tak to bychom měli,“ řekl pevně. Když Malfoy odešel, Harry sebral Sandy a zeptal se ji: „Proč je pro některé lidi tak těžké nechat jiné lidi, aby na ně byli laskaví?“ Teď namyslel jenom na Malfoye. Ron byl taky takový. Oni měli daleko více společného, než by kterýkoliv z nich byl kdy připustil.

„Moc dobře lidem nerozumím, Harry Pottere,“ odpověděla, „ale možná se cítí, že si to nezaslouží?“

„Byla to jenom řečnická otázka, Sandy. Tím myslím, že se na ni neočekává odpověď. Ale myslím, že rozumíš lidem lépe, než jsi myslíš.“ Obtočil si ji kolem ruky a odešel.

* * * * *

Následující týden nemuseli chodit do tříd, jenom kdyby chtěli. Harry, Ron, Hermiona a Malfoy šli za Snapem, ale ne proto, že v každém případě chtěli mít lektvary, ale místo vaření lektvarů se připravovali na exhibici Soubojnického klubu. Harry měl předvést, co by dělal proti třem útočníkům a Snape zuřivě přikyvoval, když odkláněl na něho mířené kletby Rona, Hermiony a Malfoye. Nebyl to skutečný souboj s neznámým výsledkem, měl přísnou choreografii, byl navržený tak, aby poskytl dobrou podívanou. Části exhibice pozůstávali za skutečných soubojů s neznámým výsledkem, ale většina byla starostlivě nacvičená a naplánovaná. Po souboji, který Harry prohraje s Nevillem (to bude dobrá zábava, pomyslel si Harry), pak vyhraje souboj proti třem před celou školou. Ron měl proti němu nastoupit v souboji, který nebyl předurčený dopředu a pak Roger Davies. Tahali si lístečky, kdo bude s kým v páru. Malfoy se utká s Niamh Quirkovou a Fredem Weasleym a Hermiona s Alicií a taky s Georgem.

Večer šli dolů k Hagridovi, aby se dívali na sedmý ročník Nebelvíru, jak sedlají slunečné býky. Potom co Angelina pro George připravila postroj a pluh, seli do země dračí zuby, pak oba bojovali proti těm z podsvětí, kteří vyskákali ze země, ale George a Angelina nebyli příliš dobří v Soubojnickém klubu a tak to Moody zastavil a oni mohli jít do nemocničního křídla. Byla to kombinovaná zkouška ze Starostlivosti o kouzelné tvory, Lektvary, Formule a Obrany proti černé magii. Moody se postaral, aby ti z podsvětí zmizeli a mávnul hůlkou, Kratiknot opravil zorané pole do původního stavu. Na zkoušku přišli Fred s partnerkou Yarrow Swartz, dívka s dobrou reputací ve vaření lektvarů.

Po vypití lektvaru, Yarrow udělala před ním a před sebou ochranný štít, Fred zapřáhl býky a začal orat, stejně jako předtím George. Když tvory z podsvětí povyskakovali ze země z dračích zubů, Fred a Yarrow je zatloukali zpátky, až kým země nebyla pokrytá jejích bílými kostmi. To bylo všechno, z čeho byli ti z podsvětí: bojující kostry. Harry se poprvé leknul, když vyskákali ze země na boj s Georgem a Angelinou, podruhé už věděl, co má očekávat a byl spokojený, když viděl, že je přemohli. Byl velice, velice rád, že O.V.C.E. má až za dva roky…

Lee Jordan a Alicia Spinnetová byli lepší jako George s Angelinou, ale ne tak dobří jako Fred s Yarrow. Harry si nacpal pěst do pusy, když se zdálo, že jeden z býků jde Leemu po krku… ale Alicia ho začarovala předtím, než mu přeťal kůži. Harry uvažoval nad skutečností, že dvojčata si počínají tak odlišně na tom testu. Zdálo se, jako by vyrostli odděleně, nebo přinejmenším přeukazovali rozličné schopnosti a talent. Fred byl o moc lepší v soubojích, například, zatímco George byl ten, kdo měl přítelkyni Fred a Suzan Bonesová se dohodli, že budou „jenom přátelé“.

Jak se přibližoval pátek, Harry byl napnutější a napnutější. Zkoušky do Soubojnického klubu to trošku zmírnili, to, co chtěl ve skutečnosti dělat, bylo zakrádat se s Hermionou do Chlupáčova (tříhlavý pes) starého brlohu, ale začínal ji podezírat, že je pověrčivá s ohledem na jejích fyzický vztah.

Když spolu byli poprvé, pak našli Nevilla, podruhé byli zraněni a uvázaní v lese o stromy, nevědíc jestli přežijí příštích pět minut. Předpokládal, že si myslí, že jim to přináší neštěstí, kdyby byli spolu před oznámením výsledků z testů. Zdálo se to být pro ni vůbec ne charakteristické a přece… ona se skutečně vyhýbala tomu, být s ním někde osamotě. Dělala všechno možné, aby byl Ron neustále s nimi. Zdržela se jakýchkoliv dotyků i polibků a nikdy nenavrhla, aby byli někde osamotě, ani se o to nepokusila jako v minulosti. Harry z toho byl velice, velice frustrovaný.

Nakonec, v pátek ráno po snídani, přiletělo okny o mnoho více sov než obyčejně, Většinou to byli školské sovy. Všichni studenti pátých ročníků obdrželi velikou krémovou obálku s Bradavickou pečetí. Seamus a Dean strhli své obálky ze sov ještě předtím, než měli šance přistát na jejích ramenou a Ron seděl držíc svou, na čele měl vystouplé krůpěje potu, jak se zdráhal ji otevřít.

Harry nakonec roztrhnul obálku ve svých rukou. Harry Potter, Nebelvír, bylo jednoduše napsané velkým řetízkovým písmem. Harry ji začal otvírat, když vedle něho Hermiona zaječela a vylekala ho, když obtočila svou ruku kolem jeho krku. Harry zalapal po dechu a jemně sundal její ruku ze své průdušnice a pak se na ni usmál.

„Hádám, že jsi velice šťastná ze svých výsledků?“

Přikývla a němě mu podala svůj list. Získala dva body z Lektvarů, za základy i středně pokročilé, pak dva body ze základů a středně pokročilé z Proměňování, Obrany proti černé magii, Aritmancie a Dějin magie. Dostala jeden bod z Herbologie, Astronomie a z péče o Kouzelné tvory a tři body ze základů, středně pokročilé a pokročilé Formule.

„Hermiono,“ vydechl. „Tys získala…“

„Já vím!“

„Šestnáct bodů!!!“

„Já vím!“

Znovu zíral na její dopis. Udělala školský rekord, ani Percy Weasley neměl tolik bodů. Měl obavy teď otevřít svůj dopis. Přemýšlel nad svým neexistujícím testu z dějin magie. V krku se mu usadila boule a nechtěla se pohnout dále. Po Hermioninému výkřiku nastal zmatek, všichni běhali od stolu ke stolu a ukazovali si navzájem své výsledky, až se z toho chvěla celá Velká síň.

Najednou byl atakován Ronem. „Aaaah!“ křičel, konečně otevřel svůj list. „Jedenáct! Mám jedenáct! Jenom jeden bod za Percym a Billem!“ Harry nevěřícně čuměl do Ronova listu, který měl strčený přímo pod nosem. Snape mu skutečně dal jeden bod za základy z lektvarů, pak měl dva za základy a středně pokročilé z Proměňováni, Formule a Obranu a jeden bod za Péči o kouzelné tvory, Věštění, Dějiny magie a Herbologii. Neudělal jenom Astronomii, která byla tvrdá a on ji téměř celou přespal. Harry se na něho nejistě usmál.

„To je perfektní, Rone.“ Pokoušel se vypadat šťastně a pak se znovu zahleděl na obálku se svým jménem. Ron se na něho zamračil.

„Tys to ještě neotevřel?“

Harry mu ji strčil. „Já nemůžu. Řekni mi to jemně.“

Harry sevřel čelisti a udělal grimasu, když Ron otevřel obálku a vyndal dopis.

„Tedy,“ začal „neudělal jsi Dějiny magie.“

„To asi proto, že jsem po čas testu spal a nic jsem neodevzdal.“

„A taky jsi neudělal Astronomii. A Věštění.“

„Trelawneyová mě usekla, protože jsem neodhalil své ,Vnitřní oko’. Jak zlý je ten zbytek?“

„Tedy, nesnáším, že ti to musím říct, ale máš – třináct!“

Harrymu padla sánka. „Cože? Třináct? Jak můžu mít třináct?“

Ron se usmál a podal mu dopis. „Tedy myslím, že pomohlo, že máš tři body ze tří předmětů, tedy základy, středně pokročilé a pokročilé z Proměňováni, Formulí a z Obrany proti černé magii. To je devět. A pak Hagrid ti dal jeden a Sproutová taky a Snape ti dal dva , ze základů i středně pokročilé lektvary. Začínáš být jeho miláčkem, nemyslíš? Kdo by to byl řekl před pěti lety?“

Harry se bouchl pěstí do dlaně. Né nejsem. Tvrdě jsem pracoval.“

Hermiona mu sebrala jeho dopis a zkontrolovala ho. „Vidím dobře? Ano, je platný.“ Usmívala se na něho i na dopis, pyšně se na něho dívala, ale byla ještě pořad rozžhavená, velice, velice potěšená ze sebe. Harry ji ještě neviděl tak šťastnou.

„Jak jsi dopadnul, Neve?“ zeptal se teď Ron Nevilla, který se smál hledíc do svého listu.

„Devět“ řekl šťastně. „Neudělal jsem Proměňováni a Formule. Ale zato všechno ostatní, dokonce i Sinitrovou a Snapea a dva body mi dal profesor Moody a profesorka Sproutová.“ Znovu se podíval dolů do svého listu, „bábina tomu nebude chtít věřit…“

Najednou někdo vyškubnul Harrymu jeho list z rukou a uslyšel důvěrně známy hlas: „V pořádku , Pottere, ukaž jak jsi dopadnul...“

Harry čekal až Malfoy dočte a pokoušel se potlačit úsměv, který mu cukal v koutcích úst a rychle se podíval na Hermionu. Harry si přál, aby měl kameru, když Malfoy dočetl.

„A jak jsi dopadnul ty, Malfoyi?“ zeptal se, snažíc se, aby jeho hlas nezněl příliš samolibě. Malfoy se zašklebil, neřekl nic a hodil svůj list Harrymu na kontrolu. Získal základy a středně pokročilé od Snapea, McGonagallové, Moodyho a Vectorové a základy od Kratiknota, který mu bezpochyby sebral body za zakletí dveří do jeho učebny, Binnse, Sproutové a Sinistrové. Jediný učitel, který ho nenechal projít, byl Hagrid a vzhledem k Malfoyovmu postoji ve třídě, taky k jeho výkonu, byl to zázrak, že Hagrid našel cestu, jak mu dát dokonce negativní známku ze zkoušky.

„Škoda, Malfoyi,“ řekl Harry lhostejně. „Dostals jenom dvanáct bodů, myslím, že jsi říkal, že budeš mít více bodů než já…“

Malfoy se znovu nevěřícně podíval do Harryho dopisu. „A měl bych. Co to je - pokročilý z Proměňování, pokročilý z Formulí, pokročilý z Obrany proti černé magii?“

„Však přece víš o mém proměňování…“ řekl Harry mezi dvěma dechy. Malfoy přikývnul.

„No jasně. Ale to ostatní... vypadá to, jako bys byl učitelský miláček...“

„To taky znamená, že dokázal vzdorovat v souboji s profesorem Kratiknotem více než hodinu a vyčaroval Patronuse a úplně zablokoval bolest při kletbě Hara Kiri,“ informovala ho Hermiona šibalsky, usmívajíc se na Harryho. Malfoy se ještě pořád šklebil, hbitě vytrhnul Hermioně její list. Jeho údiv byl ještě větší, než když uviděl Harryho list, ale pak náhle našel způsob, jak to všechno otočit ve svůj prospěch.

„Tak Pottere. Nedokázals překonat svou přítelkyni?“

Harry se usmál a položil ji ruku kolem ramen. „Když už mluvíme o výkonu, Malfoyi…“

„Už jsem pryč…“ zamumlal a hodil list zpátky Hermioně, která ho smějíc se chytila ještě ve vzduchu.

Do Prasinek jdeme zítra, přemýšlel Harry, taky s Malfoyem a dnešek strávíme povalováním se u jezera a drbáním kolem testů. Teď, když už měli potom, rozpitvávaní všeho kolem zkoušek se zdálo být Hermioninou nejoblíbenější zábavou. Harry ji už vícekrát umlčoval polibkem. Už to dělal po třetí, relaxovali u jezera s Ronem, Ginny, s Malfoyem a s dvojčaty a s Angelinou, kteří taky už měli za sebou své O.V.C.E. Hermiona mu držela pevně hlavu a Harry měl dojem, že bude chtít zkusit mu zabránit, aby ji znovu umlčel…

„Jděte do pokoje!“ zavřeštěl Malfoy popuzeně a hodil po nich hrst listí a sednul si vedle Ginny, vypadajíc víc než jen trochu nabručeně. Netroufal se dotknout rty Ginny v přítomnosti jejích bratrů. Harry se smějíc zvednul a díval se na Hermionu vyzývavě.

„Pro mě to zní dobře. Co myslíš?“ zeptal se ji rozpustile. Zvedla se a okamžitě vykročila směrem k hradu. Harry to považoval za souhlas. Když se otáčel k odchodu, zachytil na moment Ronův pohled a málem si rozmyslel ji následovat. Ale pak se otočil a díval se za ní, jak jde k hradu, nikdo z nich neměl hábit v horkém letním dnu. Měla na sobě bíle šortky a velice přiléhavou modrou blúzu bez rukávu. Vyschlo mu v puse jak se na ni díval a v momente zapomněl na všechno kolem Rona, rozběhl se, aby ji chytnul. George a Angelina za nimi posílali veselé pískaní.

Když už byli skoro u vchodu do hradu, šli ruka v ruce a šklebili se na sebe, přiletěla Hedvika a sedla si mu na rameno, na noze ji visel pergamen s Dudlyho rukopisem. Poděkoval ji, vysvětlil ji, že bohužel nemá u sebe žádný soví pamlsek a ona odletěla do sovince. Poskládal Dudleyho list do kapsy, může si ho přečíst později. Zapadli do Chlupáčkovho pokoje, očarovali dveře mnohými kouzly, začarovali podlahu polštářovým kouzlem a vrhli se na sebe nedočkavě, s velkou touhou. Tíha posledních pěti týdnu z nich konečně opadala.

Později si Hermiona položila hlavu na Harryho hruď a pozorovala jeho tvář v mihotavém světle svíček, které si vyčarovali a které byli roztroušené po celé místnosti jako moře kouzelných světýlek.
„Harry?“ zašeptala.

Otevřel oči a zjistil, že se na něho díva. Byla tak nádherná. „Ano?“ usmál se.

„Brumbál mi řekl dobré správy o mých rodičích.“

„Jaké?“

„Už se nemusejí skrývat. Přes léto se znovu nastěhujeme do našeho domu. Bude očarován ochraňujícími kouzly, tak jako je i tvůj dům – však víš, dům Dursleyových. Jenomže nebudem moct cestovat tak jako doteď. Můžeme opustit dům, myslím, a taky jít do Londýna na jeden den, nebo…“ usmála se na něho, „můžu tě přijít navštívit do Surrey. Jenom nemůžeme opustit Anglii.“

„To je mi líto, Hermiono…“

„Né, Harry. Nepokoušej se vinit ze všeho jenom sebe. Budu mít velkou radost, že znovu uvidím mámu a tátu. Víš, že už je to skoro rok? Když jsi byl malý, byl jsi si s rodiči velice blízky…“ zarazila se. „Omlouvám se, Harry. Někdy je ta moje velká pusa jako nemoc…“

Usmál se a políbil ji na čelo. „Hermiono. Nesmíš přestat se zmiňovat o nich, nebo si nepřipustit, že ti chybí jenom proto, že já jsem sirotek. Abych řekl pravdu, nevzpomínám si na nějaký jiný způsob života, vážně. Nikdy jsem mé rodiče skutečně neznal. Viděl jsem mámu a tátu v Myslánce… bylo to zajímavé, ale nepřipadají mi o nic víc skuteční než předtím, než jsem je viděl. Je to, jako bych se díval na herce na jevišti. Ty miluješ své rodiče, jste si blízci a chybějí ti. Neměj prosím strach říct mi tyhle věci, Hermiono.“

Usmála se a znovu se k němu přitulila. „Cítím se s tebou velice šťastně, víš to Harry?“

Pohladil ji po vlasech. „Nechtěla by ses znovu cítit ještě šťastněji?“

Zvedla k němu usmívající se tvář a zrušila mezeru, která dělila jejich rty, jeho ruce hladili její záda a pak se pohybovala směrem dolů…

* * * * *

V sobotu šli hned po snídani do Prasinek. Bylo to poprvé od Ceilidhu. Když přišli do vesnice, překvapilo je, že je u nově postavených Tří košťat vítají pan a paní Weasleyoví, Bill, Charlie a Percy. Rona, Ginny a dvojčata paní Weasleyová objímala a líbala (i když dvojčata vypadala, že hledají šanci na útěk) a začali prodiskutovávat výsledky N.K.Ú. a spekulovalo se jaké budou výsledky O.V.C.E. (budou známe až za pět dní).

Harry nepředpokládal, že v Prasinkách potkají Weasleyové a Ron vypadal hodně zmateně, když se najednou jen tak objevili, stejně jako Draco Malfoy. Zdálo se, že se mu asi nikdy nepodaří být s Ginny osamotě, vždycky byl nablízku nějaký Weasley. Paní Weasleyová byla velice silně rozrušena, Harry ji ještě nikdy takovou neviděl, ale Bill dokázal vysvětlit co se stalo o trochu víc souvisle.

„Přišli jsme sem kvůli oslavě. Pamatujete se, jak porota řekla, že Malfoyových majetek má být zabaven a pak rozdělen mezi pozůstalé těch šesti lidí, které nařídil zabít? Samozřejmě, nejdřív za všeho třeba zaplatit daně. To znamená, dvě třetiny z toho co zůstane půjde pozůstalým po Clearwaterových. Penelopa a její malý bratr Jeremy neměli závěť, samozřejmě. A byli univerzálními dědici v závěti svých rodičů. Ale v případě, že by Penelopa a Jerermy nepřežili své rodiče, minulej rok, pan a paní Clearwaterovi, přidali dodatek do své závěti a jmenovali náhradního dědice.“

Ron se zamračil. „Proč nám to všechno říkáš?“

Bill kývnul na Percyho. „Ten dědic je Percy. A podle všeho, Penelopiny rodiče byli velice spokojeni s tím, že se ti dva v nejbližším roku chtěli vzít. Samozřejmě, že si nemysleli, že se jim, nebo jejich dětem něco stane, ale přidali tam Percyho jméno, když už se dalo jasně předpokládat, že se v blízké době obě rodiny spojí. Takže, dvě třetiny ze zisku z likvidace půjdou Percymu. Bude zatraceně bohatej.“

Nicméně, Harry si nemohl pomoct, ale Percy vůbec nevypadal na to, že by chtěl něco oslavovat. Všechno zlato světa mu nemohlo vrátit zpátky dívku se kterou se chtěl oženit. Harry zachytil jeho pohled. Harry se pokusil usmát, ale on vypadal jako by mu chyběla půlka srdce. Pak se podíval na Malfoye, který vypadal naprosto nešťastně. Harry na něho kývnul, oči měl dokořán, když se podíval zpátky na Percyho.

„Dobře Bille, ve skutečnosti, já nepotřebuju být bohatý.“ Ron zatřásl svým máslovým ležákem, nevěřícně zírajíc na svého bratra. „Něco samozřejmě odložím do budoucna… ale myslím, že nejlepší použití pro ty peníze bude založit nadaci pro studenty Bradavic, kteří můžou mít problémy s placením svých školních poplatků a s nákupem školských pomůcek, protože jejich rodiny byli zavražděni nebo zraněni Smrtijedy… nebo jednoduše…“

Malfoy zíral na Percyho, kterého, a Harry to věděl, nikdy neměl rád, hlavně, když byl primusem. Percy se na něho vlídně podíval, ale Malfoyův pohled byl nečitelný. ,Nechat si od někoho pomoct, v tomhle bude ještě těžší oříšek než Ron,’ pomyslel jsi Harry.

„Navíc,“ pokračoval Bill, „vašich tisíc galeonů bylo poukázaných na vás do Gringott banky, Harry a vy dva,“ řekl, kývajíc na Rona a Hermionu, „teď máte v bance své účty otevřené s vašimi vlastními tisíci galeony. Nemiňte je hned!“ řekl s úšklebkem. „A“ pokračoval „protože dnes slavíme Percyho bohatství, dnes všechno platí on.“

George a Fred přijali návrh velice nadšeně, zatímco Ron se zaklonil dozadu a hodil do sebe svůj máslový ležák. Pohled na jeho tvář mu prozradil, že už v duchu přemýšli, co udělá se svými tisíci galeony… Celý den se společně bavili ve vesnici, navštívili různé obchody a pak šli zpátky do hospody na oběd a pak se pomalu vraceli zpátky do hradu. Bylo už pozdní odpoledne, ale slunce bylo ještě pořád vysoko na obloze a vypadalo to, jako by tam mělo být napořád.. Den před středem léta a Harry si vzpomněl, že to je výročí svatby jeho rodičů. Byl zvědavý, jestli by snad nějak mohl donutit Snapea dát něco do Myslánky ze svatby jeho rodičů – on tam byl, mezi hosty. Harry ho konec-konců viděl na fotkách. Pak jsi ale vzpomněl na to, jak se jeho pohled na otce, Siriuse a Remuse změnil, když v Myslánce viděl, co mu provedli a upustil od toho. Mohl se dívat do alba, co dostal od Hagrida, a představoval si, jak tančí po dřevěné podlaze pódia, které udělali na trávníku, kousek od vesnice jménem Vrbinky… nepotřeboval padnout do Myslánky. Měl Velice živou představivost. Koneckonců než spolu s Hermionou spali, nesčíslně mnohokrát si to představoval…

Usmál se na ni když přicházeli k hradu, vzpomněl si na předcházející odpoledne. Lucius Malfoy je ve vězení, Percy měl štěstí, i když jsi myslel, že by měl raději Penelopu, Ron měl bankový účet na začátek a Draco Malfoy se nemusel starat o peníze díky Percyho nadaci, kterou chtěl založit. Na zkouškách z N.K.Ú. dopadli dobře. Ještě kdyby tak nemusel zpátky k Dursleyovým… Možná by se mohl spojit s Dickem, když se vrátí domů a zeptat se ho na nějakou práci, řádně zaplacenou, na léto. Byl by spokojenej a mohl by mít sebou Sandy a mluvit s ní kdyby chtěl. Nehledě na to, že tam někde venku byl pořád Voldemort a taky Červíček, Harry se ještě nikdy necítil tak optimisticky, že se všechno na dobré obráti.

Jak se blížili k hradu, z té malé vzdálenosti mohl vidět Brumbála, jak stojí na vstupním schodišti s velkým černým psem. Když to Harry uviděl, najednou z toho měl velice špatný pocit a sundal svou ruku z Hermioniných ramen a začal sprintovat k řediteli, jeho dobře vytrénované nohy se teď pod ním hladce hýbali. Svádělo ho to, aby se proměnil na Zlatého Griffina a doletěl k nim, ale zdržel se. Když k nim doběhl, prudce zastavil, těžce dýchajíc.

„Co se děje?“ lapal po dechu, připravujíc se na nejhorší. Ale bylo to něco, co by nikdy neočekával.

„Harry,“ řekl Brumbál jemně. „Mám pro tebe špatné správy. Prosím, pojď se mnou do kanceláře.“

Harry němě přikývnul, pohladil Siria po hlavě. Klusal hned za Harrym, opírajíc se o něho. Harry se přes rameno podíval na ostatní, byli daleko od nich. Zdálo se, že Hermiony se chce rozběhnout, ale Ron ji chytil za ruku a zakroutil hlavou. Díval se na Harryho. Vypadal, jako by vyšetřoval, co se stalo. Harry brzy zjistil, že se všichni mýlili.

Ani si nepamatoval, jak se dostal do Brumbálové kanceláře. Když už seděl v křesle před jeho stolem, Sirius se změnil do lidské podoby. Pak Harry uviděl na podlaze brouka, a najednou před ním stála: Rita Holoubková, neviděl ji už rok. Brumbál na ni kývnul a ona se posadila.

„Harry,… Rita nám pomáhala udržovat přehled o tom, co dělají teta, strýc a tvůj bratranec, tím, že přinášela správy.“ Harry si vzpomněl na vzorky, které sháněli na určení Krumova původu. „Naneštěstí zapomněl jsem ji říct něco důležité, a ona si to zjisťovala u tvé tety a strýce…“

„Měla jsem vědět, že byl taky neregistrovaným Animágusem…“ řekla Brumbálovi tahavým, řinčivým hlasem. „měli jste mi to říct…“

Harry se podíval na Siriuse. „Nevěděla, že ty jsi neregistrovaný Animágus? Co to s tím má společného?“ Sirius se na Harryho zamračil.

„Né já, Harry. Červíček. Vrátil se do Smeltings. Jeden z učitelů ho měl jako mazlíčka, nebo něco takového, až se dostal k Dudleymu…“

Harry měl srdce až v krku. „Co se stalo?“

Brumbál se na něho vyrovnaně podíval. „Skočil ze střechy své studentské koleje. Dnes ráno. Vypadá to jako sebevražda. Myslím si, že byl pod Imperiusem. Červíček mohl být jediný, kdo na něho použil kletbu. Je mrtvý, Harry.“

Pod víčky ho začali pálit slzy. „Cože? Ale… ale, právě se z nás stali přátelé! On byl v pořádku, změnil se… pravidelně jsme jsi psali…“

„A nikdy nevzpomínal potkana se stříbrnou packou?“ chtěl vědět Brumbál. Harry potřásl hlavou.

„Vzpomínal krysy, ano. Ale říkal, že jsou to bíle krysy, které používají na biologii. Něco o chováni, bludiště se sýrem a tak....“ Pak si Harry najednou vzpomněl na dopis, který dostal od Dudleyho včera, dopis, který nečetl.

Bez toho, aby řekl komukoliv jediné slovo, vyběhl z kanceláře, dolů po točitých schodech, nahoru do nebelvírské věže. Zpřeházel své věci, svůj kufr, každý kousek svého oblečení. ,Co se stalo s tím listem?’ Našel kalhoty, které měl oblečené včera, když šli s Hermionou do Chloupkové nory. Kapsy byli prázdné, jenom zbytky jídla z večeře předtím. Skřítci mu je ještě nevyprali. Harry vtrhnul zpátky do společenské místnosti a utíkal nahoru do Chloupkové nory. Se škubnutím otevřel dveře, zapálil svou hůlku a civěl do šeré komnaty, pak se podíval dolů a uviděl ho, srolovaný pergamen s otiskem jeho boty, jak na něho šlápnul, když odcházel a nevšimnul si…

Zvedl ho, slzy mu už tekli dolů po tváři a rozvinul ho.

Drahý Harry,

děkuju Bohu, že půlrok je téměř u konce! Můžeme spolu znovu běhat, přes letní prázdniny, jó? Od záři jsem shodil 12 kilo! Vůbec mě nepoznáš. Julie mě přijde přes prázdniny navštívit, seznámím vás. Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít holku a teď ji mám. Nikdy jsem nemyslel, že to řeknu! Možná se mi podaří donutit mamku a taťku, aby se k tobě chovali více méně slušně a něco více méně udělali na tvé narozeniny. Už pro tebe mám dárek. Doufám, že se ti bude líbit!

Když se mi podaří donutit mamku, aby přestala být na tebe tak protivná, ale i tak předpokládám, že mi nedovolí mít doma potkana jako mazlíčka. Zní to nepravděpodobně, že jó? Pamatuješ, jak jsem říkal, že má krysa měla něco s krysou mého spolubydlíciho? Mají několik rozkošných malých bílých mláďatek. Já vím, zatraceně, asi mi to nedovolí. Pan Frankel, náš učitel biologie si z jedné udělal mazlíčka, ta krysa má stříbrnou packu. Má to něco předpovídat…

,Protetika,’ přemýšlel Harry, vzpomněl si jak Hermiona použila tenhle výraz ve vztahu k Moodyho noze. Utřel si oči a pokračoval ve čtení.

…, ale není mi jasné, co tím myslel. Říkal, že ještě nikdy neviděl zvíře žijící volně s něčím takovým. Dokonce ho nedal do klece, ale nosí ho v kapse svého laboratorního pláště. Frankel říká, že možná není divokej jako ti ostatní, možná, že je to někoho mazlíček, pro dlouhou chvíli. Ještě pořád nemůže přijít na to, jak tam má tu stříbrnou packu připevněnou.

Možná přinutím mámu a tátu, aby nás vzali do Brightonu na mé narozeniny, když už přehlížejí tvé. Budu trvat na tom, abys šel taky! Nemůžou mi to odmítnout, budou muset říct ano! Doufám, že tvé testy dopadli dobře. Brzy se uvidíme.

Dudley

A pak se Harry úplně rozplakal, opřený o dveře si pomyslel ,Kdybych to četl včera!’ Kdyby to udělal, mohl upozornit Brumbála nebo Siriuse na nebezpečí, ve kterém Dudley byl. Sirius se mohl zjevit v Dudleyho škole, najít Červíčka, a zabránit mu, aby použil Impérius na Dudleyho…

Kdyby nebyl v takom spěchu být s Hermionou... Kdyby si to přečetl včas…

Stočil se na studené, kamenné podlaze, cític se jako vrah, plakal, až pokud už víc plakat nezvládal.

* * * * *

Harry nešel na večeři. Do společenské místnosti přišel později, s prázdnotou v srdci. Zkroušeně říkal Tlusté paní různá hesla, ta ho ale nechtěla pustit dovnitř, protože ani jedno nebylo správné. Nakonec se rozhodl zaklepat, otevřel mu Nevill, který vypadal překvapeně. Harry neřekl ani slovo, vyšel po schodech do pokoje, ve skutečnosti, nic ani nikoho neviděl. Jenom tak nějak nejasně jsi uvědomoval, že na něho všichni civí jako na cizího, ale nestaral se o to. Nedokázal zabránit zavraždění Clearwaterových nebo Marcuse Flinta a jeho matky, nebo jejich hosta. Ale mohl zabránit tomuhle. Jako kdyby zabil Dudleyho vlastnoručně, svými rukama, Dudleyho, který začal být jako jeho bratr…

Najednou se zastavil, vzpomněl si na to, co mu řekla Trelawneyová na první hodině…

Jiný bratr… a pro něho, rukou zrádce… Přízrak smrti.

Řekla tehdy Trelawnwyová další správné proroctví? Harry se nad ní začínal divit, jestli to nebude tak, že ona chce, aby si o ní všichni mysleli, že jen předstírá většinu času. Vzpomněl si, že Snape řekl jeho matce, že věštkyně řekla proroctví… Mohla to být Trelawneyová? Nasucho polknul. …rukou zrádce …Červíčkova stříbrná ruka…

„HARRY!“ vřeštěl Ron, jak Harry zjistil už počtvrté nebo popáté. Kráčel po schodech, jako by měl nohy z kamene, nevšímavě, ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Otočil se k Ronovi, cítil se, jako by se svět pohyboval pomalu, jako tehdy, když opustil své tělo, když na něho Ron použil kletbu Cruciatus.

„Co?“

„Tohle přišlo pro tebe. Přinesla to neznáma sova.“ Podal Harrymu malý balíček s nápisem H. Potter. Otevřel ho a našel tam magnetofonovou pásku. Zamračil se. Na malém štítku na kazetě bylo napsané ,Pro chlapce, který přežil´.

Najednou, jako by ho vymrštil elektrický úder k akci. Vyběhl do pokoje, trhnutím otevřel svůj kufr, hledajíc přehrávač, který mu dal Dudley. Zkontroloval baterky, byli v pořádku, ve správné pozici. Vyndal pásku, která byla uvnitř, a dal tam pásku, kterou právě dostal. Dal si na uši sluchátka a stlačil PLAY, ale slyšel jenom syčení, praskání, tak jako předtím, když zkoušel použít přehrávač v pokoji. Zlostně stlačil stopku, pak zběhl po schodech dolů, jeho hábit za ním jenom vlál. Když kráčel přes společenskou místnost, byl si vědom, že slyší více hlasů, jak na něho volají: Hermionin, Ronův, Nevillův…

Ignoroval je, pádíc přes chodby do Astronomické věže. Věděl, co musí udělat. Podíval se dolů na zem, tak vzdálenou… chtěl vědět, jestli Dudley cítil strach, když byl pod kletbou, která ho přinutila skočit do smrti. Stál na střeše, dívaje se dolů, třásl se strachem, jdu své smrti naproti? Co cítil, žal, lítost, obavy, když padal vstříc zemi?

Harry polknul a namísto dolů se radši podíval na oblohu. Přehrávač a sluchátka si dal do kapsy hábitu a věděl, že tam budou, když se znovu změní do své lidské podoby. Pak zavřel oči a cítil okamžitě, jak se mění, rychle jak myšlenka a když oči otevřel, viděl svět jasně, i když barvy byli trochu tlumené jeho zvířecím pohledem. Roztáhnul své křídla a udělal několik mohutných skoků ve vzduchu, podíval se dolů a nebyl překvapen, že vidí lidi dívajíci se nahoru jak ho zpozorovali a překvapeně vykřikli. Možná měl použít své koště, napadlo ho, ale chtěl cítit ten pocit z letu, skutečného letu, za pomoci své vlastní síly, mávnul křídly a přistál kousek za vesnicí v malém lesíku z olší, utíkajíc se ukrýt pod stromy, kousek dál než se otočil a díval se zpátky do vesnice, doufajíc, že nikdo nepůjde hledat toho nezvyklého Zlatého Griffina, který tady přistál.

Sednul si a opřel se o strom, vyndal z kapsy přehrávač a nasadil si sluchátka. Lezlo mu na nervy, mít je na uších společně s brýlemi. Stlačil PLAY a díval se na kolečka, která odvíjela pásku a najednou uslyšel důvěrně známe syčení… a nakonec důvěrně známy hlas. Hlas, který neslyšel od Ronových narozenin.

„Ahoj Harry. Jsem rád, že jsi našel způsob jak si tohle uslyšet. Vím, jak tyhle věci pracují, protože moje matka byla mudla. Věděls to? Pravděpodobně ne. Můj pán, doufám taky ne. On je taky půl na půl, ale přinejmenším má jen málo mudlovské krve. Ale, odbočil jsem. Myslím, že je tady pár věcí, které bys měl vědět, teď když už jsi slyšel o smrti svého bratrance.“

„Ano, zabil jsem ho. To samozřejmě víš. To jsi každopádně dokážeš představit. Nejsi hloupý. Lilyin a Jamesův syn nemůže být hloupý. Jsi ale dost chytrý, abys vyhrál nade mnou? Celý život mě lidi jenom podceňovali, Harry. Na rovinu, bylo to únavné. Měl jsem pochopení pro Temného pána. Mám větší moc než ministr magie, i když on má moc dělat věci, jako pozastavit rozsudek, nebo zkrátit léta ve vězení na půl… hlavně, když má černé znamení. Ale znovu odbočuji…“

„Žil jsem ve škole tvého bratrance. Bylo to velice výhodné místo, abych se vyhnul dopadení ministerstvem. Té noci si mě překvapil, když ses změnil na lva a honil jsi mě přes les. Samozřejmě, jdeš v otcových stopách a stal si se nezákonným Animágusem. Neřekl jsem to svému pánovi… Myslím, že je to něco, co bych si měl nechat pro správný okamžik. Neměj strach – bude potěšen. Na takového mladého čaroděje, dosáhnout činy takového významu za tak malý čas, jenom pánovi znovu ukazuješ, jak velkou moc máš, a jak mocný může být on, když budeš s ním spojený jako jeho služebník.“

„Té noci, když jsme byli v lese, ti nikdo neřekl jednu část informací. Pan Malfoy naznačil, že měli jeho podřízení použít kletbu Imperius na ta děvčata, doufajíc, že se jedna z nich stane tvojí přítelkyní… Co jsme ti ale neřekli bylo, že příbuzné kouzlo bylo použito i na tvého bratrance, aby se z něho stala o něco více příjemnější osoba. Chápu, že se z vás dvou stali dobří přátelé, psali jste si dopisy tam a zpátky, běhali jste spolu, když jsi byl ještě doma. Jaká hanba, teď je mrtvý…“

„Musíš pochopit, že TOTO SE MĚLO STÁT. Stane se z tebe služebník Temného pána a není tady nic, čím bys to mohl zastavit. Už s tím déle nebojuj, Harry. Jsem si jistý, že nechceš, aby někdo jiný, tobě blízky zemřel. Je mi líto, ale nikdy nebyl tvůj skutečný přítel…jenom sis to myslel…“

Zdálo se, že na té kazetě toho bude ještě víc, ale Harry se o to nestaral. Ztrhnul si sluchátka, hodil je na zemi s přehrávačem, zamířil na ně a pak ze své hůlky seslal ohnivou kletbu a rozdrtil všechno na kousky. Už nechtěl víc slyšet. Bylo to poskvrněno. Poskvrněno, jako jeho přátelství s Dudleym…

,Je mi líto, ale nikdy nebyl tvůj skutečný přítel’

Polknul, zírajíc na zbytky kovu a plastu rozházené na zemi. Byl manipulován, kompletně manipulován. Cítil, že nebude moct věřit nikomu a ničemu. Bylo to skutečné? Byl jeho vztah s Hermionou skutečný? S Ronem? Dokonce s Malfoyem? Skutečně dostal třináct bodů z N.K.Ú., nebo si to jen představoval? Byl skutečně prefektem, kapitánem Soubojnického klubu? Nic se nezdálo být skutečné, už se víc necítil stabilně ve svém životě…

Přes vesnici se vracel pěšky a do hradu dorazil hodně po setmění. Před včerejšek byl nejdelší den roku, takže slunce zapadá od teď večer později. Pokoušel se vyšplhat po mramorovém schodišti, ale namísto toho se našel, jak prochází Velkou síni přímo k tajnému průchodu do Snapeova kabinetu. Táhnul nohy po schodišti ve vlhkém průchodu, ramenem zatlačil proti zdi, až ucítil, že se otáčí. Snape zvednul hlavu z místa, kde seděl za svým stolem, hromadu odstupňovaných pergamenů odsunul stranou. Vypadal absolutně nepřekvapeně. Z nějakého důvodu Harry věděl, že Snape věděl o Dudleym.

Harry zatlačil zeď nazpátek na své místo a zůstal stát, zírajíc na flašku Ogdenové ohnivé whiskey, která byla na stole. Byla tam sklenka s malým množstvím jantarové tekutiny hned vedle flašky. Snape mohl zapomenout na to, že svou práci dnes večer dokončí.
Podíval se na Harryho a otevřel barovou skříňku a vyndal další stejnou sklenku. Zvednul láhev a lil, pokud sklenka nebyla do půli plná. Svým způsobem s ním soucítil. Snape postrčil sklenku směrem k Harrymu. Ten přikývnul a zvednul ji, pak si sednul na opěrku křesla vedle vyhaslého krbu. Minutku zíral na skleničku a pak začal usrkávat. Spálilo mu to hrdlo, ale on přivítal tu bolest. Zasloužil si ji. Dal si další doušek, znova cítil pálení a pak znecitlivění, které se začalo zakrádat do jeho mozku. Nebyl si jistý, jak dlouho zvedal sklenku k ústům, než ji dopil, ale když byla prázdna, cítil se úplně na mol. Nepotřeboval mnoho, měl velice nízkou toleranci alkoholu. Za měsíc bude mít šestnáct a Snape by mu z ní možná dal, ale teď už bylo tak pozdě… Snad bude mít učitel Lektvarů nějaký recept na vyprošťovák z ranní kocoviny…

Harry zavřel oči, přepadnul přes opěrku do křesla, cítil, jak na něho leze spánek a blažené zapomnění, i když to bude jenom čistě dočasné. Jen nejasně si byl vědom toho, že Snape vstal a odešel, ale ještě předtím sebral sklenku z jeho ochablé ruky a položil ji na stůl se zvučným ,tong’. Slyšel, že jeho profesor opustil místnost, tiše zavřel dveře, když on sám klesal do křesla, noříc se do hlubokého bezesného spánku…

Žádné komentáře
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace