Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 25 - 29

29. kapitola Přeměna

Preklad !honey!


Harry sledoval Ronova ústa a čekal, až je otevře. Dokonce i sebenepatrněji. Sandy mu řekla, co má očekávat. Přesně tohle dělal v Soubojnickém klubu, aby se dostal o krůček napřed před svého protivníka. Ve chvíli, kdy uviděl onen mírný pohyb, začal s, teď už přirozeným, procesem odloučení mysli od těla. Cítil se, jako kdyby se vznášel a odlétal pryč, pryč od všech fyzických bolestí a starostí.

„CRUCIO!“

Křik se rozléhal lesem, ale k Harrymu se donesl zesláblý, jako kdyby měl v uších vatu. Cítil se, jako kdyby měl ucpaný i nos, pusu a každý palec kůže, svaly kosti naráz ztratily všechen cit. Zjistil, že se doopravdy vznáší nad svým vlastním tělem a pozoruje dole sebe, Rona, Hermionu, oba Malfoye i Pettigrewa. Viděl jantarově zbarvený paprsek světla, který spojoval hůlku v Ronově ruce s jeho tělem. Fascinovaně sledoval způsob, jakým ten nazlátlý paprsek praskal a poskakoval. Ron měl pusu stále otevřenou, ale už byl u konce s vyslovením kletby. Harry mu všechno, co se dělo v tomhle vznášejícím se prostoru, připadalo cize zdlouhavé. Všiml si, že se na něj Hermiona dívá --- nebo, že spíš na jeho tělo—s ústy hrůzou otevřenými dokořán. Možná, že dokonce křičela; to ale nemohl nijak zjistit. Možná, že se tak vyděšeně díval jenom kvůli tomu, že to byl Ron, jejich kamarád Ron, kterého měli rádi, a který ho teď mučil kletbou Cruciatus, nebo to možná bylo proto, že si Hermiona uvědomila, že to je právě ona, koho si Ron vybral, aby zemřela.

Potom, také nesnesitelně pomalu, se Draco Malfoy otočil a namířil hůlkou na svého otce. Jak se otočil, jeho vlasy se zastavily ve vzduchu na daleko delší dobu, než normálně, takže to vypadalo, jako kdyby se pohyboval pod vodou. Z Malfoyovy hůlky vyskočil další třepetající se paprsek světla a po nekonečně dlouhé prodlevě zasáhl jeho otce. Harry viděl jak jen netečně pohnul ústy.

Lucius Malfoy upustil hůlku, která se snesla k zemi jako peříčko a začal nemožně pomalu padat na zem. Harry viděl Pettigrewa, který pomalu otočil hlavou, takže vypadal znuděně. Zamířil hůlkou na Draca Malfoye a Harry sledoval, že teď je to on, kdo pomalu otvírá pusu, aby vyřkl nějakou strašlivou kletbu.

CRU… začal otvírat ústa. Ron upustil hůlku a zrušil tak spojení mezi jím a Harrym.

-CI… Pettigrewova ústa vydala další slabiku. Malfoy stále sledoval jak jeho otec padá k zemi. Ron znovu namířil hůlkou na Harryho.

-O… ústa vyslovila poslední hlásku potřebnou k dokončení kletby. Jak jantarový paprsek prosvěcoval palec po palci okolní vzduch, Harry si všiml, že Ron znovu otevřel pusu.

Fi--ni--te…

Kouzlo zasáhlo Malfoye zezadu, stejně jako to před chvílí udělal jeho otec Ronovi. Škubl hlavou dozadu a pomalu začal padat na zem, jako kdyby byl loutka, která je s péčí ukládána do krabice, kromě oné agónie, kterou Harry pozoroval v jeho obličeji. Jeho výraz se po kouscích měnil z normální na výraz mučeného a Harry si připadal, jako kdyby právě sledoval snímek po snímku film, ve kterém někoho vykuchali.

In--can--

Tělo Draca Malfoye konečně dopadlo na zem, ústa měl otevřená v tichém křiku—aspoň to tak připadalo Harrymu, který byl stále odpoutám od svého těla, uzavřený ve svém vlastním světě, ve kterém se nacházely jenom podivně malátné bytosti. --ta--tem….

Dokončil Ron a z Harryho hůlky vyletěl azurový paprsek k místu, kde byl Harry a stál připoután. Úponky se pomalu svezly z jeho těla a Harry sledoval, jak se pomalu vrací dolů, do svého těla. Doslova se otřásl z toho, jak se mu náhle vrátil sluch; první, co uslyšel, byl, Hermionin stále pokračující řev a křik Draca Malfoye, které dohromady tvořily hrůzostrašný duet. Oba vypadali, že budou ještě nějakou chvíli pokračovat; ve skutečnosti se ve chvíli stal tento řev pouze zvukem na pozadí.

Ron od něj stál velice blízko a díval se mu do obličeje. „Jsi zpátky?“ zeptal se ho prostě jeho nejlepší přítel stále skloněn, aby ho Harry mohl slyšet. Harry dezorientovaně přikývl. Všechno teď vypadalo, jako kdyby se to pohybovalo rychlostí světla. V jednom všeobsahujícím okamžiku uviděl Lucius Malfoye ležet nehybného na koberci spadaného listí a Draca Malfoye v agónii křičícího na zemi, zatímco Pettigrew na něj mířil svou hůlkou.

Harry na to jen pomyslel a stalo se to; byla to jeho zatím nejrychlejší přeměna. Byla tak rychlá, že vůbec neměl čas myslet na bolest. Jeho tlapy se dotkly země, ale jenom na krátký okamžik, protože se rozeběhl k místu blízko ohně, kde stál Pettigrew. Otočil se a v obličeji se mu rozlil výraz naprostého zděšení. Přesně v tom samém okamžiku na něj Harry skočil a srazil ho k zemi, čímž přerušil kletbu, která hrozila, že trvale poškodí Dracův mozek, pokud bude ještě chvíli pokračovat.

Ale když Harry dopadl všemi čtyřma nohama na pevnou zem, neměl pod sebou tělo kouzelníka; stála pod ním malá hnědá třesoucí se krysa se stříbrnou tlapkou, která sledovala lva stojícího nad ní. Po chvíli vydala dlouhé táhlé písknutí a všechny čtyři tlapky se začaly pohybovat ve zběsilém běhu hluboko do lesa tak rychle, že téměř nebyly vidět.

Po chvilkovém zaváhání se v Harrym opět probudil zdravý rozum a začal pronásledovat krysu. Trénoval létání, udělal několik kroků předtím, než se vznesl do vzduchu, ale nikdy neběžel po čtyřech nohách. V lese nemohl letět; rozpětí jeho křídel bylo příliš velké, a kdyby letěl nad stromy, nemohl by vidět toho malého hlodavce. Harry nechal svůj zvířecí instinkt, aby ho vedl. Jeho tlapy se pod ním jistě a rytmicky pohybovaly stejně, jako by plaval ve vodě. Cítil, jak se mu s každým úderem tlap o zem třese kůže a hříva poletuje kolem hlavy. Ze stromů se staly jenom rozmazané čmouhy. V rychlosti ho napadlo, že běžet po čtyřech nohou je báječné, ale stejně rychle na to zase zapomněl; soustředěně sledoval krysu, která, kromě stříbrné packy, perfektně splývala se zemí v lese. Právě ta tlapka udávala Harrymu v běhu správný směr.

Harry nevěděl jak dlouho a kterým směrem běželi. Krysa mohla daleko lépe kličkovat, protože byla mnohem menší a často toho také využívala; nutilo ji k tomu to, že by její malinké nožičky Harry mohl velice rychle předběhnout, kdyby běželi moc dlouho v přímém směru. Krysa každou chvíli měnila směr a Harry za ní nemohl kličkovat tak rychle; trvalo mu daleko déle, než se přizpůsobil novému směru a navíc začínal pociťovat únavu. Harry nespouštěl oči ze země asi dvacet stop před sebou a sledoval záblesky stříbrné packy. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že vidí ve tmě; že může vidět ve tmě. Na chvíli ho napadlo, co by se stalo, kdyby potkali některého z nejhorších obyvatel lesa, ale potom tuhle myšlenku odhodil jako zbytečnou; ve své zvířecí podobě by porazil jakékoliv zvíře, které by se mu připletlo do cesty.

Jak pokračovali v běhu, Harry se začal radovat ze zvláštního pocitu, který mu projížděl snad každou žilkou v těle. Mám na to, pomyslel. Mám na to, abych chytil Pettigrewa a očistil Siriusovo jméno. Krysa znovu zatočil a vběhla na mýtinu. Harryho na zlomek sekundy zaštípalo v očích, jak vběhl do světla, které vydával obrovský oheň uprostřed. Nevšiml si toho; byl plně zaměstnán sledováním krysy, která teď běžela pod něčím hnědým, co vypadalo podivně cize a připomínalo klenbu ohromně velké nohy. Snažila se protáhnout mezerou, která byla od země asi stopu vysoká; Harry se nemohl do tak malého prostoru nikdy dostat. Snažil se tedy překážku oběhnout, aby Pettigrewa chytil na druhé straně, ale náhle se odnikud vynořila obrovská ruka, chytla Harryho za trup a zvedala ho ze země, zatímco ten se v sevření bezmocně kroutil a svíjel.

„Tady je,“ řekl dunivý hlas kdesi nad ním. „Copak to tu máme? Lva? Kde se tady k čertu vzal?“

Ale Harry neměl času nazbyt; Pettigrew utíká a možná už se mu ho ani mezi stromy nepodaří najít.

Harry otevřel tlamu, zařval na protest a potom zasekl ostré zuby do obrovy ruky mezi palec a ukazováček, do místa, které je citlivé dokonce i u obrů. Obr bolestivě vykřikl a odhodil Harryho. Ten letěl přes mýtinu, tvrdě narazil do urostlého stromu, hlava ho prudce rozbolela, jak se po kmeni svezl na zem a okamžitě se proměnil do své lidské podoby – mladého chlapce s černými vlasy a zelenýma očima. Na chvíli se podíval na úžasný úplněk a potom jeho mysl obstoupila temnota.

* * * * *

Nejprve si byl vědom hlasů. Bylo nemožné nevšimnout si jich; dokonce i osoba, která by ztratila svůj sluch nebo ho nikdy neměla, by cítila, že se pod ním chvěje zem. Při tom zvuku se mu rozbolela hlava, přál si, aby byl hluchý, nebo spíš mrtvý. Radši mrtvý, než aby selhal a nechal Petera Pettigrewa znovu uprchnout… Pomalu otevřel oči a uviděl moře hvězd na safírové obloze. Otočil hlavu a podíval se nalevo a spatřil obrovský oheň s provizorním rožněm vytvořeném z jakési dlouhé větve, spočívající na dvou mladých stromcích ve tvaru Y, které byly dvakrát vyšší než on sám. Nějaké veliké zvíře se peklo na rožni, tuk kapal do plamenů, ale Harry nemohl rozeznat, co to bylo, protože to nemělo hlavu a bylo to skryté. Jeho první myšlenka byla, že je to hnus, ale druhá, že ta pečeně voní nádherně a cítil, jak se v něm žaludek hýbe, jeho divoká potřeba. Otočil se tváří doprava a uviděl známý obličej. Když viděla, že je vzhůru, usmála se a položila mu prst na tvář. Byl velký jak Harryho noha. „Tady jsi, Harry. Už jsem si začala dělat starosti…“ „Fridwulfo!“ zvolal další z obrů. Vkráčel do světla ohně a dřepl si vedle Harryho. „Co chceš udělat teď? Mělas ho nechat někde daleko od tábora. Lidi netuší, že jsme tady!“ Hlas zněl jak exploze. Harry si z toho hluku musel zacpat uši.

„Ššššššš!“ okřikla obra Hagridova matka. Začala mluvit šeptem (pro ni) tak, aby ho neohlušila. Harry se pokusil vstát, ale dokázal se jen opřít o lokty tak, aby se mohl pořádně rozhlédnout po tábořišti. Okamžitě ucítil palčivou bolest na pravé straně žeber. Předpokládal, že je to z toho nárazu do stromu a následného pádu; pravděpodobně bylo zlomené více než jedno žebro. Zaskřípal zuby a rozhlédl se po mýtině.

Byla o mnoho větší než ta, na které byli s Ronem a Hermionou svázáni. Z ptačí perspektivy nebyl schopen odhadnout, jak velké to místo je. Oheň sám byl velký jako polovina Hagridova srubu. Zajímalo ho, jestli je to kouzelný oheň, nevyžadující žádné palivo, nebo to, že kdyby ho nechali příliš dlouho hořet, nemusel by pak zůstat žádný les, kde by se mohli schovat. Obr, který přišel za Hagridovou matkou se zdál větší než ona, možná o půl hlavy vyšší. Byl zdravě červený, s dlouhými, vzpurnými vlasy, spojeným obočím nad cibulovitým, bradavičným nosem a třpytivýma tmavýma očima. Zbytek jeho obličeje byl skrytý za spletí vousů a knírku, který mohl klidně zakrýt celé populace hmyzu – a možná je taky doopravdy zakryl. Harry musel vynaložit velké úsilí, aby z obrova pachu nepokrčil nos.

„Takže,“ řekla mu v rozhořčeném šepotu, „kdybys dokázal mluvit tiše, byl by to dobrý začátek. Možná jsi něco zaslechl v Prasinkách! Je to jeden z Hagridových přátel a potřebuje pomoc!“ Hledíce na něj, vytáhla se do své plné výšky a Harry upřímně doufal, že si oba budou dávat pozor, kam pokládají své nohy, aby ho nerozdrtili. Ještě nebyl schopen vstát. Všude ho bolelo, ale nemyslel si, že by to bylo z přeměny ve zlatého griffina, jako spíš z mrštění proti stromu obrem – ten samý obr teď stál přímo před ním.

„Dobře, dobře,“ zabručel Fridwulfin společník tišeji než předtím; teď byl hlasitý asi jen jako hromobití. Ruku měl obalenou velkým, špinavým kusem látky, na kterém zářila skvrna od krve. Zamával s ní na Harryho.

„Můžeš mi říct, co se stalo s tím zatraceným lvem co mě kousl do ruky? Podíval jsem se, kam se ztratil a místo toho jsi tam ležel ty, napůl mrtvý.“ Na sekundu se na Harryho podíval a potom řekl jakoby dodatečně. „Jmenuju se Orst.“

Harry přikývl. „Harry,“ řekl slabě.

„Co?“

„Řekl jsem, Harry´!“ zařval Harry a okamžitě se z vydaného úsilí rozkašlal. Fridwulfa se ho už chystala poklepat na záda, ale on jí jen zamával na znamení, aby to nedělala. Dost špatné to bylo od Hagrida, natož pak od jeho matky. Zdálo se mu, že ho žebra tlačí přímo do plic. Přistrčila k němu tedy něco, co Harrymu připadalo jako káď vody - předpokládal, že je to něco jako šálek pro obry- a pomohla mu stoupnout, takže se mohl naklonit přes okraj kádě a ponořit ruce do vody. Nabíral vodu k ústům hrst po hrsti. Najednou si uvědomil, jak velkou má žízeň.

Mezitím co pil, Fridwulfa znovu napomínala Orsta obřím šepotem: „Stále neslyšíš jako člověk, ty hlavo skopová! Nemůžeš po něm chtět, aby křičel! Já s tím problémy nemám, já ne!“

Orst se posadil k ohni, přičemž se otřásala Země, jak pod sebe úsporně skládal nohy. Když byl usazený, Harry cítil, že už může znovu popadnout dech. Vzhlédl k Fridwulfě, stále ještě se opíral o okraj kádě s vodou.

„Jak dlouho jsem tady?“ chtěl vědět.

Fridwulfa se podívala na hvězdy. Asi tak polovinu noci, řekla bych. Byl jsi ve špatném stavu.“

Harry ukázal na Orstovu ruku se zkrvavenou látkou. „Chcete, abych vám to spravil?“ Cítil se za to jaksi zodpovědný. Orst se na něj podezíravě podíval.

„Ty jsi doktor nebo tak něco?“

„Ne. Kouzelník. Chodím do školy.“ Orst vypadal, že si to rozmýšlí, až nakonec nastavil ruku a položil ji na zem blízko Harrymu. Harry vytáhl z hábitu Ronovu hůlku, namířil ji na obrovu ruku a použil zaklínadlo na zastavení krvácení. Poté co to dokončil, řekl Orstovi: „Už to nebude krvácet. Ale musíte ránu udržovat v čistotě, dokud se nezahojí.“

„Díky“ zamumlal obr na Harryho. Harryho napadlo, jestli měla rada „udržovat v čistotě“ smysl. Rychle si projel rukou vlasy, ale jak to udělal, ucítil nad pravým uchem bouli, která ho nesmírně bolela.

„Myslím, že bych mohl mít otřes mozku,“ řekl Fridwulfě, „A myslím že mám nějaká zlomená žebra. Měl bych asi jít na ošetřovnu…“

„Žádný strach. Zatím ti můžu obvázat žebra. Do školy se vrátíš ráno. Vezmu tě k Rubeusovi a on už se o tebe postará. Dobře, teď ale potřebuješ odpočinek.“ Vzala pruh surové látky a Harry si přetáhl hábit přes hlavu. Na pravé straně hrudníku měl nachovou podlitinu.Hagridova matka několikrát obtočila látku kolem Harryho ho hrudi a utáhla tak, že Harry nemohl dýchat a tak mírně povolila. Jakmile mohl dýchat (ačkoli bolestně), oblékl si znovu triko a hábit. Přes blízkost velkého ohně, Harry cítil chlad.

Podíval se na Fridwulfinu tvář, tak podobnou Hagridově. Byl to uklidňující obličej, zvláštně mateřský. Přemýšlel, jak příjemné je být kolem Ronovi maminky, pobíhající kolem kuchyně nebo sedící u krbu a předčítající manželovi Denní věštec, neustále napomínající dvojčata nebo vzdychající nad Billovými vlasy. Matky ostatních lidí, pomyslel si… Vůně pečícího se masa zavanula Harrymu do tváře tak, že si povzdechl. Na to se Fridwulfa okamžitě zvedla. „Máš hlad?“ zeptala se jemně. Harry přikývl. „Bude za chvíli. Nicméně tohle už je dobré.“ Vybrala kousek masa a podala ho Harrymu. Znovu si sedl a vzal si od ní. Pro něj bylo sousto velké jako kuře, ale vonělo chutně a teple a on ho držel v obou rukách ignorujíce, jak je to horké. Měl příliš velký hlad, než aby se o to staral.

Už si nesl maso k ústům, když mu poklesly ruce-snažil se najít smysl všeho co se stalo. Malfoy řekl, že Ginny všechno jen hrála, že ji nechtěl doopravdy znásilnit a Ron se musel rozhodnout, koho bude mučit a koho zabije. Ale Sandy Harrymu řekla, že on bude ten, koho bude mučit a tak se na to připravil, opustil své tělo a sledoval všechno ve zpomaleném záběru mimo něj. Jak se Malfoy obrací a proklíná svého otce… Útěk Červíčka a jak ho pronásledoval mezi stromy, dokud ho nechytil Orst a nemrštil s ním o strom.

Znovu zvedl maso k ústům, foukl na něj a kousl si. Bylo to lepivé, neurčité játrové chuti. Možná to bylo něco z jater. Přestal na to myslet. Malfoy to udělal, uskutečnil to. Dostal svého otce. Uspěl. Zatímco on, Harry, sedí otlučený a možná s otřesem v obřím táboře, ví, že se Červíček dostal zpět k Voldemortovi a řekl mu, že Harry Potter byl zvěromágem…

Harry Potter byl zvěromágem…

Harry Potter je zvěromágem.

Nikdy předtím na to nemyslel. Ne takhle. Bylo to zvláštní. Pořád ještě tak nepřemýšlel. Já jsem zvěromág. A přesto, když viděl Červíčka mučit Malfoye, jeho první instinkt byl změnit se do zvířecí podoby a pronásledovat ho přes les. A teď to Voldemort bude vědět. Podíval se nahoru na Orsta, chtěl ho proklít, ale namísto toho se mu naplnily oči slzami; on ho nemohl znát. On jenom viděl lva, nic jiného, který se najednou odněkud vzal. Pravděpodobně ani neviděl krysu s bílou prackou, krysy si sotva všimne, natož aby ji jedl. Orst si asi ze zubů odstraňuje větší zvířata než krysy. Tedy pokud si vůbec někdy čistí zuby. Harry zamrkal a spustil z obra oči.

Další obr seděl s tváří na jejích rukou, a apaticky zíral na oheň. Nevypadají tady zrovna šťastní, pomyslel si Harry. Divil se, kde byli ostatní, ale podíval se na maso v jeho rukou a na tu mršinu, co se pekla na rožni, pravděpodobně byli venku na lovu. Tato skupina musí jíst docela hodně, pomyslel si. Snědl pouze polovinu z toho, co mu Fridwulfa dala, a pak se shýbl pro hrnek vody a nabral si trochu více do úst. Naposledy si vzal do hrsti vodu, odložil svoje brýle, opláchl si obličej vodou, osušil se hábitem a spravil si brýle. Podíval se na Hagridovu matku.

„Kde budu spát?“ „Tady mladíku,“ řekla s klidem v hlase. Zavedla ho ke zvířecí kožešině, kterou položila na zemi. Byla šedá s bílými pruhy po okrajích a hedvábně měkká. Když si lehl, přikryla ho jinou kůží stejné barvy kožešinou dolů, takže byl jako obalený v hedvábí. Podložil si hlavu rukou, zkoušeje nepřemýšlet o tom, jak Červíček znovu uprchl, nebo že Ron už věděl o něm a Hermioně. Zavřel oči a myslel na matku, pamatoval si svou vlastní matku z Myslánky, jak ho dává do jeho dětské postýlky a přitom mu zpívá velšskou ukolébavku. Teplo ohně a kožešin ho ukonejšilo do hlubokého spánku, kde na něj čekala jeho matka…

* * * * *

Harryho probudil divoký ptačí zpěv. Otevřel oči a vzhlédl, uviděl bílou, mraky zakrytou oblohu nad korunami stromů. Odhrnul kožešinu a posadil se, přitáhl kolena k bradě a ovinul paže kolem nohou. Dnes ho žebra už tolik nebolela. Oheň stále hořel, ale teď se na roštu opékalo něco jiného. Vypadalo to jako řada zajíců napíchnutých jako špíz, od kterého šel pach, šířící se do tábora. Oni stále musí něco vařit, pomyslel si. Jediný obr, kterého mohl vidět, byla Fridwulfa, obrovský kopec o deseti stopách od něho. Podíval se kolem dokola na mýtinu, všechno vypadalo v tom denním světle nějak jinak. Uvědomil si, že spal v přírodě pouze teď, když byl proměněný ve Zlatého Gryffina. Dursleyovi nikdy nevzali jeho a Dudleyho někam tábořit, kdyby s Dudleym chtěli někam jet, Harryho by určitě nechali u paní Figgové. Teta Petunie pevně věřila, že lidé se stali lidmi, když vynalezli ústřední topení, vnitřní instalaci, ledničky, mikrovlnné trouby, kávovary a vysoušeče vlasů, a jestliže někde na světě tyto věci nebyly, to byla podle ní Zapadákov a pekelná díra a nechtěla s tím mít nic společného. Myslela si, že luddisté byli beznadějně zpět, že cestovat do vesmíru je naprosto šílené a myslela si, že americká vláda si plánuje procházky po Měsíci. Dobrovolně spát v přírodě, vařit jídlo nad ohněm, které bylo právě uloveno a zabito a koupání v potoku, bylo podle ní jednoduše hrozné. Koupání v potoku…naráz Harry cítil, že by to mohlo být úžasné, ale nevěděl, kde tu je poblíž nějaký potok. Možná by měl ještě počkat, než se vrátí do hradu a dá si sprchu. A taky musí zajít za madame Pomfreyovou, aby mu zahojila jeho žebra. Podíval se na hodinky, bylo teprve šest hodin ráno. Pomalu vstal a šel k Hagridově matce a přemýšlel, jak má vzbudit obra. Postavil se vedle jejího ucha, přemýšleje co má říct, když vtom Orst přišel na mýtinu, v ruce držel dva jeleny. Položil mršiny a vytasil dlouhý nůž a pravděpodobně je začal stahovat z kůže.

„Orste!“ zavolal Harry, doufaje, že mu pomůže. Obr se otočil, a podíval se kolem sebe, jakoby si myslel, že se stromy naučily mluvit.

„Tady, Orste!“ zvolal znovu a hlasitěji. Obr se teď podíval správným směrem a pokývl na něj.

„Ah, Harry, spal jsi dobře?“

Přikývl. „Ne příliš špatně. Ale teď se opravdu potřebuju dostat do mé školy. Probudíš prosím tě Fridwulfu?“

Přikývl a kráčel napříč mýtinou, země pod Harryho nohama se zatřásla. Zatřásl Hagridovou matkou a přitom zamumlal: „Vstávej, lenochu!“ Pohla se a začala něco nesouvisle mumlat. Pak se posadila a energicky vstala. Když si protřela oči a podařilo se jí je otevřít, uviděla Harryho a usmála se.

„Dobrý den! Spal jsi dobře?“

Přikývl. „Kožešiny byly velmi měkké. Myslím, že bych se měl nejspíš dostat na hrad. Doufal jsem, že mi pomůžeš.“ „Ovšem, mladíku. Bude mi potěšením.“ Stoupla si v celé své výšce, předklonila se, a vážně se zeptala: „Mohu tě zvednout?“ Přikývl a sedl si na její prst, znovu seděl rozkročmo, jak na koštěti. Podíval se na obří tábor, zdál se být opuštěný, smutné místo k bydlení. A oni tady byly většinu zimy, vzpomněl si. Na druhé straně to snad bylo lepší než hory v Ukrajině nebo Georgii. Díval se, jak mu tábor mizí mezi stromy. Fridwulfa držela Harryho v pravé ruce, naproti jejímu žaludku a levou rukou odhrnovala větve stromů. Zdálo se, že lesem jdou velice dlouho, až Harry konečně uviděl mezi stromy Hagridovu boudu. Opatrně ho položila na zem. „Tak tedy jdi Harry. Já nemohu jít blíž. Zůstanu v lese. Řekni Rubeusovi, že se uvidíme později.“ Usmál se na ni. „Řeknu. A děkuji za všechno.“

„Kdykoli,“ řekla pevně. Otočila se a chtěla odejít, když se najednou zastavila a obrátila svůj obličej znovu k Harrymu. „Harry? Můžu se tě na něco zeptat?“ ¨

„Na co?“

„Když se tě Orst ptal na toho lva, neodpověděl jsi. A není to tak dlouho, co jsem Rubeusovi říkala, že jsem viděla nad stromy létat Zlatého Gryffina, který vypadá jako lev s křídly. A potom, když se ten lev vrátil a kousl Orsta, ležel jsi tam napohled mrtvý, ošklivě zraněný. Myslím, že to tebe Orst hodil na ten strom, ne lva.“

Harry se na ni provinile podíval. Znal její tajemství. Bylo to férové, jestliže ona znala jeho tajemství. Plus, ona už ho podezřívala, jaký mělo smysl jí lhát? Ostýchavě se na ni usmál. „To jsem byl já. Svého času. Ten Gryffin, kterého jsi viděla létat a lev, který pokousal Orsta. Jsem zvěromág – Zlatý Gryffin, ale když nemám roztažená křídla, vypadám jako lev, protože mi ladí se srstí. Ale nikdo to nesmí vědět. Nesmíš to říct žádnému z obrů, včetně Orsta.“

Přikývla a usmála se. „Neřeknu, neboj mladíku. Snad se brzy uvidíme.“ Laskavě se na něj podívala, usmála se, otočila se a odhrnula větve stromů a znovu vešla do lesa. Harry se otočil směrem k Hagridově boudě a došel k okraji lesa. Došel k Hagridovým zadním dveřím a lehce zaklepal. Podíval se na hodinky, už bylo sedm hodin. Trvalo to skoro hodinu, než ho sem Fridwulfa dovedla, což, jak si uvědomil, bylo hodně dlouho, a nato jak má velké kroky. Obří tábor musel být někde hluboko, hluboko v lese, napadlo ho. Nemohl to posoudit, když byl ve vzduchu; létání mu dávalo odlišnou perspektivu na vzdálenosti. Slyšel, jak Hagrid prochází srubem a otvírá domovní dveře. Hagrid otevřel ty špatné a tak znovu zaklepal na zadní dveře. Když Hagrid otevřel ty správné dveře, rozprostřel se mu na tváři šokovaný výraz.

„Harry! Co tu děláš? Si v pořádku?“

Harry přikývl, dobelhal se do místnosti a ztěžka dosedl do křesla. „Potřebuju se dostat na ošetřovnu. Jsou všichni ostatní v pořádku?“

„Nevim všecko, ale je to moc divný. Brumbál ti řekne víc než já. On a Moody se vrátili pozdě v noci.“

Harry přikývl. „Určitě se s ním uvidím. Můžeš – můžeš mi pomoct dostat se na ošetřovnu?“

Hagrid ho prakticky přinesl k madam Pomfreyové, která začala kvokat nad boulí nad jeho pravým uchem a chtěla vědět, jak k ní přišel.

„Um, jaksi vám to nemohu říct. Potřebuji vidět ředitele. A myslím, že mám zlomená nějaká žebra.“

Teď si odkašlala. „Konečně se vrátil z Londýna a ne předčasně…“

Harry svraštil čelo. Byla zvláštní. Pak si vzpomněl na předchozí odpoledne, kdy donesl Ginny na ošetřovnu podle všeho v šoku po Malfoyově napadení. Byla Ginny v tom všem? Tohle jistě nebylo verbování Harryho, ne po tom, co viděl v lese. Tohle bylo dopadení Luciuse Malfoye. Harry se položil na postel a zajímalo ho, jak to doopravdy bylo.

Pak si všimnul, že záclony jsou zatažené kolem tří dalších postelí na ošetřovně. Poté, co mu madam Pomfreyová dala na žebra hojivou mast a čisté obvazy (odmítl jí také říct, kde vzal tu špinavou tvrdou látku, kterou měl žebra obvázaná), opustila místnost. Došel k první posteli a mírně odhrnul závěsy. Byl tam Ron, ležel na zádech a chrápal, v jeho v nemocniční košili a chodidla visela přes okraje postele. Vypadal mírumilovně, zdravě a bezpečně a Harry znovu zatáhl závěs, vděčný, že Ron vypadá po tom, co na něj Lucius Malfoy použil Cruciatus, úplně v pořádku. Přešel k vedlejší posteli a znovu mírně pootevřel záclonu. Hermiona byla stočená na boku a jakmile pootevřel závěs, pootevřela oči a na tváři se jí rozprostřel široký úsměv. Sedl si na kraj postele, díval se na ni a přemýšlel, co budou dělat dál, po tom včerejším nočním odhalení. Byla pod vlivem lektvaru po celých šest měsíců.

Sedla si a při tom se zavlnila do tak zajímavých úhlů, že přinutila Harryho zatajit dech. Zachytila jeho pohled a usmála se na něj dávajíce své ruce kolem jeho ramen, a položila si hlavu na jeho holé ramena. Zkusmo ji objal a políbil ji na temeno hlavy. Pak uslyšel, jak se závěs postele vedle Hermioniny otevírá a v něm se objevuje hlava Draca Malfoye, také v nemocniční košili, dívající se na ně se zvláštním hladem v očích. Třásl se, jako by myslel na něco úplně jiného a řekl na pozdrav: „Takže, Pottere. Vidím, že ses rozhodl připojit se k nám na ošetřovně. Vidím, že kvůli tomu běhu po lese jako lev. Zatraceně! Takže ty jsi nezákonným zvěromágem! Ty se dostaneš ze všeho!“

„Nejsem nezákonný a nejsem lev.“

„Cože? Naprosto jistě nemůžeš být registrovaný. A myslím, že vím, jak vypadá lev.“

„Mám povolení od Ministerstva. McGonagallová mě učila. A lev nemůže létat.“

„Létat? Jak to myslíš, létat´?“

„Jsem Zlatý Griffin.“

Malfoy otevřel ústa, ale hned je zase zavřel a potřásl hlavou. „Neuvěřitelné…“ zamumlal.

„A“ doplnil Harry, „nesmíš o tom nikomu říkat. Chtěl jsem jen chytit Červíčka.“

Hermiona se od něj odtáhla a podívala se mu do tváře. „A podařilo se ti to?“

Smutně potřásl hlavou. „Ne. Dostal se do ob…“ podíval se na Malfoye „Povím ti to později.“

Malfoy se podíval na Harryho, pak na Hermionu. „Co? Ale no tak! Můžete mi věřit!“ Ale dívali se na něj skepticky. „Nedostal jsem svého otce? Neslíbil jsem to snad?“

Harry polknul. „Neřekl jsi jak to uděláš. Je – je Ginny v pořádku?“ Téměř se bál se na to zeptat, když držel v náručí Hermionu.

„Ano. Přiznala se, že to jen hrála. Poté, co jsme se všichni čtyři dostali do lesa, zeptala se madam Pomfreyové, jestli by za ní nemohl zajít Snape. Řekla mu o celém plánu a omluvila se za její roli v něm. Snape a McGonagallová letěli do lesa a vzali nějaká košťata navíc pro nás na cestu zpátky. Snape vzal mého otce.“

„Takže Ginny tady není?“

„Vrátila se do Nebelvírské věže. Weasleyovi tady zůstali. Oh, a jestli chceme, nemusíme jít na vyučování. Nicméně já půjdu, co vy? Já jsem tak ráda, že jsi zpátky! Měla jsem takový strach…“

Vzala jeho obličej do dlaní a Harry se ní přitiskl a ignoroval píchání v žebrech, vpíjel se do ní. Po několika momentech otevřel oči a uviděl Draca Malfoye, který na ně čekal a uculoval se.

„Um, zlobíš se Malfoyi?“

„Ano, zlobím se. Zlobím se proto, že ty jsi nás už s Ginny viděl a já vás dva nikdy…“

„Malfoyi, včerejší noc jsi řekl dost odporných věcí. Po pravdě, i když jsi toho zatraceného bastarda jenom hrál, hrál jsi ho příliš dobře. Takže teď k tobě nechci být nijak shovívavý.“

„Ty věci jsem řekl Grangerové. Byla to část mého výkonu. A omluvil jsem se jí včera v noci, hned jak jsme se vrátili, že Grangerová? Kromě jedné věci --- promiň, že jsem ti způsobil zvracení, Grangerová.“

„Nevadí,“ řekla Hermiona sladce „se svým obličejem už moc nenaděláš.“

„Ha, ha,“ byla Malfoyova odpověď.

„Takže,“ řekl Harry, který se snažil zapomenout, co včera Malfoy říkal a také na to, co potom udělala Hermiona. „Je to doopravdy hotovo?“

„Pořád ještě ohromeně sedí dole ve vězení. Později si pro něj přijdou lidi z ministerstva. Bude obviněn za pokus o několikanásobné naverbování lidí, aby se stali temnými čaroději, spiknutí a spáchání vraždy na objednávku a použití kletby Cruciatus na Weasleyho.“

Nějaký zvuk za ním způsobil, že Harry nadskočil. Byl to Ron vstávající z postele. Nemotorně tam stál, ruce na matraci, díval se na Harryho a Hermionu. Jeho nemocniční košile mu byla poněkud krátká, ukazovala bledá, pihovatá, hrbolatá kolena. Harry se odtáhl od Hermiony, sedící na kraji postele. Nejraději by vstal a objal svého nejlepšího přítele, aby ukázal jak je šťastný, že je Ron v pořádku, ale podíval se mu do očí a viděl v nich bolest a zradu a uvědomil si, že teď pro to není ta pravá chvíle. Najednou zrozpačitěl, protože neměl od pasu nahoru nic kromě baziliščího amuletu, plátna kolem žeber a Sandy na levém rameni.

„Zatraceně, víte, jak je těžké spát tady mezi vámi?“

Malfoy se rozesmál. „Nenapadlo mě, že by tě něco mohlo vzbudit. Ginny říkala, že spíš klidně celou noc i přes ten hluk, co vám tropí ghúl v podkroví.“

Ron se zamračil. „Nejsem si jistý, jestli ti mám o ní cokoli věřit…“

„Přísahám, že jsem nikdy neudělal víc, než že jsem ji políbil.“ řekl Malfoy dívající se koutkem oka na Harryho. No, přemýšlel Harry, pamatoval si na Malfoyovo chování o Ginniných narozeninách; ne, že by se o nic nesnažil… „Chceš vidět, jak se k ní přiblíží jednorožec? Chceš?“

„Dobře, dobře! V pořádku. Jen jste se včera pokoušeli způsobit mi zranění. Co kdybych se tě rozhodl zabít? Kde by jsi byl pak?“

„Tedy, já bych pak možná byl na ministerstvu a vysvětloval, proč jsem tě v sebeobraně zabil.“ Mluvil pomalu, jasně nepostrádající sebedůvěru po včerejších událostech. Ron se mírně pohupoval a Malfoy vstal a zatlačil ho na svou postel.

„Hloupý frajere! Sedni si! Použít na tebe kletbu Cruciatus není zrovna směšná záležitost!“

Harry se snažil neusmívat. Malfoyova podobnost se Snapem byla záhadná. Pamatoval si, jak mu Snape nařídil, aby si sedl poté, co překonal kletbu Hara Kiri. Na to židle jsou, Pottere.

Všichni čtyři teď tiše seděli a dívali se opatrně jeden na druhého. Harrymu to zvláštně připomínalo včerejší večer, kdy byl Ron a Malfoy na jedné straně a on a Hermiona na druhé. Náhle Malfoy ticho přelomil.

„Akorát nemůžu uvěřit, že oba máte svůj sexuální život, a já ne.“

Ron se na něj usmál a navrhl, „Můžeš si najít nějakou novou přítelkyni…“

Malfoy na něj vrhl vyzývavý pohled. „To můžu. Můžu si například vzít tvou přítelkyni… nebo Potterovu…“

V tom se Hermiona rozesmála a padla zády zpátky na postel; začala v záchvatu smíchu bezmocně bušit do matrace. Když to udělala, její nemocniční košile se posunula trochu výš. Malfoy naklonil hlavu na stranu.

„Když tohle děláš, můžu vidět tvoje kalhotky…“

„Zmlkni!“ řekli naráz Harry a Ron, Hermiona se naráz přestala smát a posadila se, vzala ze židle před postelí své bradavické oblečení a přikryla si jím klín. Harry přemýšlel, že hrát bastarda nebylo pro Malfoye příliš obtížné. Zatímco se Hermioně vracela barva z předchozí hluboce červené zase do normálu, Harryho něco napadlo.

„Rone— co ti vlastně přesně Malfoy včera řekl, dříve než tě odvázal. Jak tě přesvědčil, abys takhle souhlasil s jeho plánem?“ Ron se zašklebil, na okamžik se podíval na Malfoye a pak zpět na Harryho a Hermionu. „Řekl mi, že nikdy – nespal s Ginny, že se jenom pokouší dostat svého otce. --- Už si to ale teď moc nepamatuji…“

Malfoy protočil oči. „Já ti povím přesně, co jsem ti včera řekl. Cvičil jsem to dlouho dopředu a napsal si několik verzí. Musel jsem mít jistotu, že ti řeknu všechny potřebné detaily, jak nejrychleji to bylo možné. Má přesná slova byla tahle: ´Použij kletbu Cruciatus na Pottera. On ji dokáže přijmout a neucítí žádnou bolest. Mezitím, co to budeš dělat, já omráčím svého otce a Červíčka. Zrušíš kletbu a rozvážeš jeho i Grangerovou. Nikdy jsem se tvé sestry nedotkl. Pomáhala mi dostat mého otce do Azkabanu.“

Hermiona se podívala na Rona. „Ty jsi taky řekl některé věci…“ řekla jemně.

Ron vypadal nesvůj. „Jenom jsem se pokoušel udělat dobrý dojem. Nechtěl jsem, aby měl Malfoyův otec nějaké podezření.“ Ale Harry si vzpomněl, jak k ní mluvil, na ostrost v jeho hlase. Bylo v tom zrnko pravdy. Některé věci se Ronovi nemohou v momentě vypařit z hlavy, budou ho tam hlodat.

„Ale“ řekla Hermiona a vypadala zmateně „Neomráčil jsi Červíčka.“

Malfoy se zašklebil. „Neobviňuj mě. Byl na mě zatraceně rychlý. Ale co bych chtěl vědět, Pottere, je proč dokážeš blokovat bolest, a já ne. A vypadá to, že to nedokáže ani Weasley.“

Harry neodpověděl na otázku. On sám nedostal od Snapea odpověď a Brumbála se netroufl zeptat. Ale na tom už nezáleželo, protože začal náhle mluvit Ron. „Trochu jsem to dokázal“ řekl mu Ron „v Moodyho hodinách. Ale byla to jen kletba Pasus. A díky za to, žes mi řekl, co chce tvůj otec udělat. Velmi to oceňuji.“

„Nemusíš být sarkastický, Weasley. Nebyl jsem na tom líp než ty. Doufal jsem, že začneš s proklínáním Pottera dřív. Trvalo ti to zatraceně dlouho…“

„Poslouchej, jenom protože se ty dvakrát nerozmýšlíš, když posíláš svého otce do Azkabanu neznamená, že se nebudu dvakrát rozmýšlet o vyslání kletby, jako je tahle, na svého nejlepšího přítele, nebyl jsem si jistý, jak ji dokáže přijmout!“ Malfoy se díval na Rona v tiché zuřivosti a Harry přemýšlel, jestli se znovu nezačnou válet po podlaze a sázet si rány. „Byla to ta nejtěžší věc, co jsem kdy udělal,“ řekl mírně Ronovi „Pokud si myslíš, že jsem to udělal bezmyšlenkovitě…“ Potřásl hlavou. „Nemusím se ti ospravedlňovat. Jestli chceš vědět, proč jsem to celé naplánoval, proč jsem to chtěl po léta udělat, zeptej se své sestry. Teď vypadni z té zatracené postele.“

„Malfoyi…“ začala Hermiona. „Ty víš, jaký je skutečný důvod. Proč jsi to teď udělal, proč jsi nakonec udělal to, na co jsi celé roky jenom myslel…“

Malfoy se na ni podíval; Harry byl překvapený, jaký měl najednou výraz bez jakékoli lsti. Nakonec se podíval zpátky na své ruce. „Ginny,“ řekl prostě. Ron se na něj na sekundu podíval a zase se odvrátil.

„Řekl snad někdo mé jméno?“ Ginny přicházela kolem Hermioniny postele usmívající se na Rona a Malfoye. „Podívejme se na vás dva! Sedíte vedle sebe bez rvaček.“ Sedla si mezi ně a vzala si jejich ruce do svých. „No? Už se necháte na pokoji?“ Ron s Malfoyem se na sebe přes její hlavu podívali. Když se otočila na Rona, vyplázl Malfoy na Rona jazyk a udělal sprostý obličej. Ginny obrátila pohled na Malfoye a on okamžitě změnil výraz na blažený úsměv, zatímco Ron na Malfoye zdvihl prostředníček levé ruky.

Harry se snažil potlačit smích a náhle Ginny trhla hlavou a upustila Malfoyovy a Ronovy ruce. „Harry!“ vykřikla překvapením. „Jsi zpátky!“ Vzala ho za ruku, a když tak stál a objímal ji, tvář v jejích vlasech, tak šťastný nebyl od té chvíle, kdy se dozvěděl, že nebyla napadena. Cítil její prsty přitisknuté na jeho kůži, ignoroval bolest na žebrech. Když zvedl hlavu, uviděl Malfoye a Rona dívající se na něj; Malfoyova tvář vypadala bouřlivě a Ron byl poněkud špatně naložený a najednou ho všechno zajímalo. Harry uvolnil sevření a ustoupil a sednul si zpátky vedle Hermiony. Rychle se na ni podíval; mračila se, ale natáhla se po jeho ruce a propletla si prsty s jeho, zamračený pohled jí zmizel z obličeje, jak si znovu položil hlavu na jeho rameno. Ginny se stále jenom šťastně usmívala a znovu si sedla mezi Malfoye a Rona. Harry si vzpomněl na své vražedné myšlenky, když byl přivázaný ke stromu a Malfoyův plán nebyl jasný. Jak Malfoy mluvil o tom, jak on sváděl ji a ona jeho. Věřil tomu; teď by ho zajímalo, jak to udělali. Zachytila jeho pohled a usmála se na něj nestrojeným, přátelským úsměvem. Ale něco v něm už chybělo; uvědomil si, že kdysi se na něj dívala více pokusně, s melancholickou nadějností v očích. Teď, když měla Malfoye, to bylo pryč. Namísto toho, když se dívala na Draca Malfoye, tam bylo klidné štěstí, žár, jakoby zapálený uvnitř; vrátil jí úsměv s jasným hladem v jeho upřeném pohledu a jistým zalíbením. Harry poprvé pochopil, jak to Malfoy myslel, když říkal, že by Ginny nikdy neublížil.

„Takže,“ řekla k Harrymu a zářivě se usmívala „Draco mi řekl – že ses změnil ve lva a běžel za Červíčkem. Chytil jsi ho?“ Tak musel Harry znovu vysvětlovat, že je jako zvěromág Zlatý Griffin a Červíčka nechytil, ale ani teď se nezmínil o obrech. Všichni čtyři byli najednou plní otázek okolo obtížného nácviku v přeměnu na zvěromága a neslyšeli, jak se dveře ošetřovny otevřely a zavřely, ani blížící se kroky.

„Ehm!“ ozval se známý hlas. Zněl pozoruhodně jako Arberforthův, ale Harryho nepřekvapilo, když se před nimi objevil ředitel. Náhle přestali mluvit uprostřed věty. Brumbál se tvářil zvláštně vážně.

„Harry! Nevěděl jsem, že ses vrátil. Všichni jsme už měli velké starosti. Strávil jsi noc v lese?“

„Ano, pane. Já – já vám všechno povím později, jestli vám to nevadí.“

„Ano, ano. Jsem si jistý, že to bude zajímavé. Teď mám ale nějakou zprávu pro dva studenty v podmínce,“ řekl přísně. Malfoy a Ron sebou trhli a vypadali poplašeně. „Mysleli jste si, že jsem na to zapomněl, že ano?“ Na jeho tváři se rozprostřel mírný úsměv. „Ty zpráva je, že nebudete vyloučeni. Minulou noc jsem byl informován o vašich rolích v plánu dopadnout Luciuse Malfoye. Ale porušili jste při tom množství školních pravidel a obávám se, že výsledně budou odečteny body z vašich kolejí…“ Jejich tváře se propadly. Harry cítil, že to od nich čtyř bylo vůči Nebelvíru nečestné. Jejich kolej utrpí nejvíce. Myslel na první ročník, kdy on a Hermiona byli zodpovědní za prohrávající Nebelvír značným množstvím odečtených bodů, když byli chyceni při odchodu z Astronomické věže poté, co pustili Norberta na svobodu. Vzpomínal si, jakým způsobem je v nebelvírské věži přivítali, po tom co se roznesla zpráva o ztrátě bodů.

„Za prvé: Draco Malfoy. Sedmdesát pět bodů bude odečteno Zmijozelu za začarování dveří do učebny Formulí. Žerty jsou jedna věc; profesor Snape to cítí tak, že nechat nás bez učitele Formulí po čtyřicet dní a Havraspár bez ředitele koleje a chytače jejich famfrpálového týmu nemá omluvu. Mohlo to také ohrozit vaše skládání zkoušek N.K.Ú. z Formulí; mohli jste je dělat až příští rok. Nicméně profesor Kratiknot si o tom promluvil s profesorem Snapem a naléhal, že chce, abyste testy podstoupil letos, takže bral v ohled vaše štěstí. O dalších sedmdesát pět bodů přijde Zmijozel za to malé divadlo dole ve sklepení. O takovéhle šarádě už nechci nikdy slyšet.“

Jeho oči se zavrtaly do Malfoye, který polkl a vypadal jaksepatří pokáraný. Přikývl a řekl. „Ano, pane.“

Teď se otočil k Ginny. „Virginia Weasleyová: Padesát bodů ztratí Nebelvír za vaši úlohu ve hře v učebně lektvarů. Věřím, že vás profesorka McGonagallová docela poučila o včerejší noci, takže se teď o tom nebudu zmiňovat. Stačí, když řeknu, že jsem se ve vás zklamal.“ Ginny stáhla rty do tenké linky a přikývla. Harryho by zajímalo, co jí McGonagallová řekla. Docela ji rozrušilo, když si myslela, že Malfoy Ginny napadl. Nedokázal si představit, že by nějak ocenila to, že to Ginny jen hrála. „Ronald Weasley.“ Podíval se na ředitele se zvláštně dospělým výrazem. Madame Pomfreyová vyléčila všechna jeho zranění, ale na lícních kostech a čelisti měl ještě modřiny, které ještě nevybledly. „Padesát bodů z Nebelvíru za tu rvačku ve sklepení. Chápu, že jste skutečně věřil, že je vaše sestra v nebezpečí, ale existovaly lepší cesty jak si s tím poradit. Vyloučení je obvyklým postupem v případech jako je tento, ale vezmeme-li v úvahu včerejší události a důvod, který vás vyprovokoval k boji, myslím, že trest necháme na padesáti bodech.“

Ron pochmurně pokýval hlavou. „Děkuji, pane.“

„Hermiona Grangerová a Harry Potter.“ Harry překvapeně zvedl hlavu. Slyšel už o jejich vztahu? Budou vyřazeni z řad prefektů? „Dvacet pět bodů za každého se odečte Nebelvíru za let k Zapovězenému lesu --- Copak si nikdo nepamatuje jeho název? --- aniž byste to někomu oznámili nebo požádali o pomoc. Na co jste mysleli?“ Ale nečekal na odpověď. Naráz se přestal mračit a usmál se, jakoby jim před chvílí nestrhl sto padesát bodů. Harry se zašklebil; až se vrátí do nebelvírské věže, budou jejich jména bláto. A Malfoy bude muset čelit Zmijozelským sám. Nezáviděl mu – z mnoha důvodů.

Harry se podíval na Brumbála, zmatený, proč se tváří tak vesele. Tleskl rukama a rozhlédl se po nich. „Tak. To nepříjemné máme za sebou. Teď to dobré.“ Znovu se podíval na Malfoye. „Draco Malfoy. Za vypracování opravdu zmijozelského plánu na chycení Smrtijeda, kýmž je zároveň váš vlastní otec, tři sta bodů pro vaši kolej.“ Malfoy udělal velmi nafoukaný úšklebek a samolibě se podíval na Harryho.

„Virginia Weasleyová, Ron Weasley a Hermiona Grangerová. Padesát bodů za každého pro Nebelvír za pomoc při dopadení Luciuse Malfoye. A Harry Potter: sto padesát bodů pro Nebelvír za excelentní překonání, ehm, bolestivých kleteb, výbornou práci při přeměně na zvěromága – o čemž nikdo tady nebude nikde mluvit, nebo budu muset použít paměťová kouzla--- a“ odmlčel se a znovu se podíval na Ginny, „za pomoc Ginny, když sis myslel, že to nejvíc potřebuje dříve, než bys začal bojovat.“ Brumbál se na všechny usmál. „A nakonec, rozhodl jsem se, že budete všichni potřebovat trochu více uznání do časů, které přijdou. Přišel jsem s tím včera večer a doufám, že se vám bude líbit. Sám jsem si to velmi oblíbil, ale – dobře, tady to je.“

Vytáhl malou, zlatě zbarvenou brož s písmeny FŘ uprostřed, lemovanou křídly s červeným smaltem na zlatém kovu a něčím, co vypadalo jako plameny vycházející z písmen, taky ze smaltu, ale neměli jen jednu barvu; plameny vypadaly jako skutečné, měnily barvu každou sekundu, bílou, žlutou, červenou, oranžovou a někdy dokonce purpurově modrou. Všichni němě zírali na ředitele, nevědíce, co si o tom mají myslet. Ten si povzdechl, podal ji Ronovi, z kapsy vytáhl další a rozdal jim je. „Tohle je Fénixův řád. Vím, že to není Merlinův řád, ale já vás na něj opravdu nemohl nominovat, protože jste porušili příliš mnoho pravidel.“ Zamrkal na ně. „Tak jsem vyrobil můj Fénixův řád, abych ocenil práci lidí, kteří napomohli předvedení temných čarodějů před soud. Já vím, že pro mladé lidi je taková odměna zanedbatelná. Nejsou to stovky galeonů nebo možnost setkat se s vaším oblíbeným famfrpálovým hráčem, já vám dávám tohle. Ale je to můj způsob poděkování, protože si myslím, že bojujeme na stejné straně a věřím, že uděláte vždy správnou věc. Och, a ještě tu mám nějaké roztomilé pergameny od domácích skřítků, které mohou být zarámovány a dány na zeď. Odměna domácích skřítků“ řekl ostře a podíval se na Hermionu. Usmál se na ně, dokonce i na Malfoye, jak si Harry všiml, který měl po Brumbálově řeči v obličeji i nějakou barvu.

„Jste první členové Fénixova řádu. Jsem na vás všechny opravdu pyšný. Vím, že to pro vás možná bude těžké, ale je tu jedna závažnější věc, kterou budete muset brzy podstoupit.“ Popořadě se na každého podíval. „Bude to soud na Ministerstvu kouzel. Budete pravděpodobně předvoláni jako svědci. Já vás budu doprovázet. Pokusím se to zařídit tak, aby soud probíhal v jeden den, abyste nepřišli o mnoho vyučování, hlavně vy čtyři, protože NKÚ se už blíží. Vy možná nebudete předvolán, ale jsem si jistý, že chcete, Draco. Bude to těžké svědčit u soudu proti svému vlastnímu otci.“ Soucitně se podíval na Malfoye, který teď vypadal vyloženě nesvůj. Možná, přemítal Harry, nad tímhle ještě nepřemýšlel. Svědčení proti svému otci. Pokusil si to představit, ale nedokázal to.

„A vy budete pravděpodobně také svědčit, Rone, protože na vás byla použita kletba Cruciatus, což může být základ k odsouzení na doživotí.“ Ron polknul a díval se přitom na svůj Fénixův řád. Brumbál zatleskal. „Výborně. Budu muset jít; ministr mi někoho posílá, aby vyzvedl pana Malfoye z vězení. Běžte si užít snídani!“ řekl vesele, jakoby právě nediskutoval o Malfoyově předvolání k soudu za použití kleteb, které se nepromíjejí. Když se dveře ošetřovny zavřely, všiml si Harry, že má Ron ve tváři panický výraz.

„Jsi v pořádku, Rone?“

Ron potřásl hlavou. „Harry, já jsem na tebe použil kletbu Cruciatus. A Brumbál o tom ví taky; řekli jsme mu to minulou noc. Jestli se ho zeptají, nebo kohokoli z nás tak --- strávím zbytek svého života v Azkabanu.“ Jeho hlas se ke konci změnil v šepot. Polknul a vyděšeně vzhlédl, náhle od nich oddělený, od nich, kteří měli sice hodně starostí, ale Azkabanu se nikdo z nich bát nemusel.

Náhle Malfoy strčil do Rona levou rukou, kterou pak ovinul kolem Ginninýho ramene. „Hej, Weasley. Jsi si jistý, že jsi na Pottera použil Cruciatus? Chci říct, osobně si nemyslím, že bys to dokázal. Pravděpodobně bys mu nezpůsobil ani krvácení z nosu. Cítil jsi nějakou bolest Pottere? Když se tě Weasley pokusil zaklít?“

Harry svraštil čelo, zajímalo ho, kam tím míří. Pak pochopil a usmál se. „Bolest? Ne, vůbec žádnou! Ani trochu! Říkáš, že jsi na mě použil kletbu Cruciatus?“ Usmíval se na Rona, který se pak také přidal. „Chci říct, poznal bych, kdyby ji někdo na mě použil. Už jsem to jednou zažil. Můžu o tom svědčit u soudu.“ Pak ho něco napadlo. Vytáhl z kapsy hábitu Ronovu hůlku, kde byla celou noc. „A není tohle tvoje hůlka Rone? Pokud by ministerstvo zajímalo, jestli jsi mě chtěl zaklít, mohou udělat jednoduchý test…“

„Moje hůlka!“ Vzal si ji od Harryho a teď už se široce usmíval na Harryho a vypadal, že se brzo začne smát. Pak se přece jenom rozesmál, zvrátil hlavu dozadu a vydechl úlevou. Když se Ron takhle smál, cítil se Harry šťastný. Ginny objala Malfoye kolem ramen a opřela si o něj hlavu. „Skoro tě zkrotila, že Malfoyi?“ řekla Hermiona dívající se na ně. Malfoy se podíval na Ginny a řekl jemně „Mais, si tu m’apprivoises, nous aurons besoin l’un de l’autre.“ Vzhlédla, jakoby ji to velmi dojalo.

Ron se zezadu natáhl k Ginny a křikl na Malfoye: „Přestaň mluvit na mou sestru mluvit francouzsky!“

„Ale když mě zkrotíš, budeme potřebovat jeden druhého.“ Přeložila Hermiona tichým hlasem. „To je z Malého prince.“ „Nebyl on Hadí jazyk?“ zeptal se jí Malfoy, nespouštěl přitom oči z Ginny.

„Kdo?“

„Malý princ.“

„Och, správně. Mluvil k hadovi na poušti. Ale vypadal spíš jako ty, než jako Harry.“ Usmála se na Harryho. Pak uslyšel zasyčení vycházející směrem od jeho levé paže. „Co říká?“

„Neví kdo je Malý princ?“ řekl Hermioně. Zasyčel něco zpátky k Sandy. „Řekl jsem jí, že to nevadí.“

Hermiona se rozesmála. „Možná si na to časem zvyknu… Ale nevím, jestli jsem to přeložila správně Malfoyi. ´Apprivoiser´ může také znamenat ´ochočit´. Máš v úmyslu si ho ochočit Ginny?“ smála se. Ginny s úsměvem otočila hlavu, čímž přerušila pouto mezi jejíma a Malfoyovýma očima.

„Nechtěl by někdo nejdřív ochočit mě?“ podívala se znovu na Malfoye. Úsměv z její tváře se ztratil, když viděla, jak vážně se tvářil. Naklonil se znovu blízko k ní a jemně řekl:

“ Tu seras pour moi unique au monde. Je serai pour toi unique au monde.”

„Budeš pro mě jediná na celém světě. Budu pro tebe jediný na celém světě.“ šeptala Hermiona a dívala se na Harryho. Polkl a přál si, aby nikdo kolem nich nebyl.

Ron znovu udeřil Malfoye zezadu do hlavy. „Říkal jsem, ať přestaneš! A ty,“ řekl Hermioně „přestaň pro něho překládat!“ Všichni vybuchli smíchem, až na Rona. Ginny políbila Malfoye na tvář a opustila ošetřovnu a Hermiona políbila na tvář Harryho předtím, než si zatáhla závěsy u postele, aby se mohla převléknout na snídani. Harry se zvedl a následoval Rona k jeho posteli a zastavil ho rukou na jeho paži. Ron se na něj v očekávání podíval, co ale čekal, Harry nevěděl.

„Rone,“ řekl jemně „My dva jsme v pohodě?“

Ron se na Harryho dlouze podíval. „Ne. A ano. Zatím ne. Ale – myslím, že časem ano.“ Pokusil se na Harryho usmát a ten mu to slabě oplatil. Nebylo to všechno, v co doufal, ale prozatím toho bylo dost.

* * * * *

Po snídani se šli Ron, Ginny a dvojčata rozloučit s rodiči. Ačkoli paní Weasleyová neobjala Harryho, ani s ním nebo Hermionou nepromluvila. Cítil se zvláštně, jak tak opouštěla se svým manželem Velkou síň. Nenávidí ho teď? zajímalo ho. Pověděl jí Ron o něm a o Hermioně? Nevěděl, co si má myslet. Její rozrušení se zdálo stejné, jak Ronovo. Podíval se na Hermionu, sedící vedle něj. Ona si také všimla chování paní Weasleyové. Ani jeden ani druhý z toho neměli dobrý pocit. Vzpomněl si, jak Ronova maminka urazila Hermionu po článku Týdeníku čarodějek, kde ji obvinili z toho, že si zahrává s Harryho a Krumovými city. Bál se zjistit, co si teď o Hermioně myslí, jestliže jí Ron řekl o jejich vztahu. Na druhou stranu, přemítal, mohla být rozrušená kvůli Malfoyovi. Oba dobře znali. A on za Malfoye před všemi Weasleyovými ručil. Získání Ronovy důvěry bude těžké, to ví. Ale neměl by se zaměřit jenom na Rona, ale na všechny Weasleye, kteří na něj pohlíželi různě a on se kvůli tomu cítil hrozně. Vždycky, když byl u nich doma, cítil se tam, jakoby ho adoptovali a teď, když si vzpomněl, jak se na něj pan a paní Weasleyovi dívali, jakoby je smrtelně zranil, když jim neřekl o vztahu Ginny a Malfoye. Harry si vzal Rona a Ginny stranou dřív, než se rozešli do tříd a zeptal se jich, jestli někomu neřekli o něm a Hermioně. Nejdřív se podívali se svraštěným obočím na sebe a pak na Harryho.

„Chceš tím říct, že to ještě nechceš lidem povědět?“

„Tedy – řekli jsme to několika lidem. Ale – musí každý vědět o všech detailech?“

Ron se ulízl. „Tím myslíš jako – McGonagallovou?“

Harry rozšířil oči a uhodil se do hlavy. „McGonagallová! Na tu jsem nemyslel. Neví o tom, že ne?“

Ron a Ginny se na sebe podívali. Harrymu pokleslo srdce. Ron se rozesmál. „Měl bys vidět svou tvář! Ne, McGonagallová jen ví, že jste pár. Ne že jste—„

Spojení, napadlo Harryho.

„- - však víš.“ dokončil Ron nejistě, uši měl zabarveny do ruda. Harry přikývl.

Vyšli ke třídám. Byl trochu zmatený a chtěl jít k Hagridovi, ale Hermiona ho dotáhla ke schodům do sklepení. Na chvíli zapomněl, co je za den. Harry před vstupem zaváhal; když tu naposledy byl, viděl Rona, Ginny a Draca Malfoye… Nějak se dostal přes třídu. Nebylo tam nic nového; Snape sarkasticky prošel materiál, který by měli znát na NKÚ, a široce naznačoval, že nikdo není schopen projít při zkouškách z lektvarů, protože jsou všichni beznadějně neschopní a hloupí. Kupodivu jediná osoba, které se očividně urážky netýkaly, byl Neville, který zase pracoval s Malfoyem. Snape ve skutečnosti odebral vlastní koleji body, protože Crabbe a Goyle opakovaně strkali zezadu do Malfoye, když si mysleli, že se Snape nedívá. Ostatní Zmijozelští k němu nebyli nějak vlídnější. Harry doufal, že je Malfoy prokleje, až bude mít příležitost. Zajímalo ho, jak bude teď schopný ve Zmijozelu žít.

Harry sebou škubnul, když na něj Snape na konci hodiny zavolal. „Pottere! Potřebuji s vámi prohodit pár slov. Záležitost Soubojnického klubu.“ Harry poslal Hermionu napřed. Ron, Parvati a ostatní už byli pryč. Vzal si tašku a následoval Snapea do jeho kanceláře; další třída měla dorazit za pár minut. Snape zavřel dveře a pokýval na křeslo blízko krbu. Harry se posadil a napjatě se na Snapea podíval. Nadskočil, když se v krbu objevila Siriusova hlava.

„Harry! Nechtěl jsem tě polekat! Severus mě kontaktoval minulou noc a řekl mi všechno, co věděl. Teď nechci kompletní shrnutí – to může počkat. Jenom jsem tě chtěl vidět, abych se ujistil, že jsi v pořádku.“

Harry mu přikývl. „Tak dobře, jak se dá očekávat… Přinejmenším jsem neměl žádné potíže s přenocováním v lese. Ty víš – kdo je v lese, že?“

„Ano, Severus mi o tom řekl.“

„Tedy, byl jsem v obřím táboře. Hagridova máma se o mně postarala. A dnes ráno madame Pomfreyová usoudila, že tahle ohavná boule“ dotkl se citlivého místa nad uchem „zmizí a nemám žádný otřes mozku. A měl jsem pár zlomených žeber, ale o to už se postarala. Cítím se o mnoho lépe. Takže si myslím, že je všechno v pořádku. Až na --“

„Co?“

Harry zaváhal. Když nakonec promluvil, nedokázal zadržet slzy v jeho hlase. „Je mi to moc líto Siriusi. Snažil jsem se ho zadržet. Doopravdy snažil. Pořád jsem myslel na to, že když Červíčka chytím, budeš zproštěn viny…“

Sirius se smutně usmál. „Harry, nechci, abys kvůli tomu nespal. Udělal jsi, co jsi mohl a Lucius Malfoy půjde do Azkabanu, jestliže proces půjde podle očekávání. Půjdeš tam, je to tak?“ Harry přikývl. „Tedy, troufám si říct, že to bude docela zážitek. Přál bych si jít s tebou, ale ze zřejmých důvodů…“

„Taky bych si to přál.“ Harry polkl. Napadlo ho, že jestli bude ještě dlouho s kmotrem mluvit, zmešká hodinu.

„Poslyš Siriusi, raději už půjdu. Brzy si znovu promluvíme.“

Sirius se teple usmál. „Nashle, Harry. Jsem na tebe velice pyšný. Nezapomeň na to.“

Jeho obličej se ztratil. Harry se obrátil ke Snapeovi. „Děkuji vám za to. Je hezké, že si s ním můžu promluvit…“ zmlkl, když uviděl zvláštní výraz na Snapeově tváři. On vlastně vypadal, jakoby sám byl na Harryho pyšný a pro jednou to neskrýval. Možná pro něj Snapeovo schválení bylo něco, po čem nevědomky toužil. Snape se teď podíval jinam, jakoby si uvědomil, že dost dobře neskryl svoje myšlenky.

„Pottere. Měl jsem v úmyslu promluvit si s vámi o Soubojnickém klubu. Uděláme na konci roku po zkouškách takovou malou předváděcí akci pro školu, zatímco budou studenti čekat na svoje známky. S přípravami začneme na nejbližším utkání v neděli. Rozuměl jste?“

Harry přikývl. Nepotřeboval, aby Snape říkal to, co Brumbál a Sirius. Stačila některá malá gesta. Usmál se na učitele Lektvarů a znovu dal na rameno tašku.

„Rozuměl.“ Otočil se a odešel, jeho srdce bylo po nějakém čase lehčí. Nějak cítil, že všechno bude nakonec dobré.

* * * * *

Poté co dojedl oběd, zvedl hlavu a uviděl vedle sebe Brumbála.

„Harry“ řekl krátce „Na slovíčko.“

Harry přikývl a vstal, následujíce ředitele z Velké síně a nahoru po schodech, nahoru a nahoru, až konečně dorazili ke spirálovitým schodům a Brumbál vyslovil heslo. („Pudinkové rohlíky“ )

Harry si sedl do křesla naproti stolu a Brumbál si radši než naproti němu za stůl sedl vedle něho. Díval se zblízka na Harryho, jakoby zkoumal, jestli se nějak změnil od té doby, co ho viděl naposledy. Harry se pod takovým pečlivým prohlížením začal kroutit.

„Chceš mi říct, co se stalo včera v noci z tvého pohledu?“ Harry se na něj nejistě podíval. Kolik mu toho ostatní řekli? Ví o něm a Hermioně? Ale pak ho napadlo, kolik let už je Brumbál ředitelem a kolik let předtím ještě učil. Přece nemohl ignorovat veřejnou distribuci Preventivního lektvaru madam Pomfreyové? Harry zjistil, že je unavený upravováním skutečností. Cítil, že Brumbál je jediný člověk, kterému může všechno svěřit, a také to udělal.

Když skončil s vyprávěním, naklonil se ředitel zpět a znovu si Harryho prohlížel. Harry nevěděl, co si o něm myslí. „Takže,“ řekl Brumbál najednou, „chceš vědět, proč dokážeš blokovat bolest.“

Harry se zamračil. To ano, ale nezeptal se na to. Pravděpodobně to teď zjistí…

„Harry, pamatuješ si, jak si vyčaroval Patrona, který zahnal stovky mozkomorů, když ti bylo teprve třináct?“

„Ano…“

„A udělal jsi to, protože sis uvědomil, že jsi to už jednou dokázal?“

Harry přikývl. „Ale co to má společného s tímhle?“

Usmál se. „Víš, že profesor Moody nikdy nedokázal blokovat bolest?“

Harrymu poklesla čelist. „Cože?“

„Ani já ne. Ty, více než většina kouzelníků, jsi velice snadno ovlivnitelný. Jakmile uvěříš, že něco nedokážeš udělat, tak to obvykle taky nedokážeš. Porazí tě tvůj postoj. Ale přesvědčíš-li se, že něco dokážeš udělat, kupodivu to obvykle dokážeš. Dokážeš naskočit na koště, i když jsi to nikdy předtím nedělal a létat jako Charlie Weasley. Umíš vykouzlit patrona, kterého ani nejstarší kouzelníci neumí vytvořit. Můžeš na první pokus překonat kletbu Imperius. Dokážeš blokovat kletby jako Hara Kiri a Cruciatus. Navrhl jsem profesoru Moodymu, aby do učebního plánu zařadil blokování bolestivých kleteb. Zajímalo mě, jestli je někdo z vás tak snadno ovlivnitelný, že je překoná jen proto, že si nejdřív řekne, že může. A nebyl jsem ani trochu překvapený, když jsem zjistil, že jsi to zvládl.“

„Takže nám Moody lhal, když říkal, že bychom to měli zvládnout koncem semestru? On to nedokáže? Není to právě něco, co se učí Bystrozoři?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, Harry. Kdyby ano, rodiče Nevilla Longbottoma by nebyli u Sv.Munga.“

Harry svraštil čelo. „To je to, proč byl Neville tak dobrý v soubojích, když byl pod vlivem kurážného lektvaru?“

„Víš jaké má účinky?“

„Způsobuje, že se cítíte bezpečně a jistě, ať jste nebo ne.“

„Přesně. To je další významný případ mysli. Všude je strašně moc kouzel, Harry. Dokážeš velmi dobře řešit věci svou myslí, Harry, a vidím, že jsi v tom rok od roku lepší. Hermiona má zas lepší studijní návyky, to je nepopiratelné. A Evan Davies má mnohem lepší známky – jako několik dalších z pátého ročníku Havraspáru a Mrzimoru. Ale známky nejsou všechno; tvé skryté soustředění je více zřetelné než u jakéhokoli kouzelníka, co tu prošel za velmi dlouhou dobu. Například, tvůj největší nedostatek je také ve tvé mysli – když se nenecháš přesvědčit, že něco dokážeš. Tvoje největší síla je také tvoje největší slabost. Rozumíš, co ti chci tímhle říct?“

Harry přikývl, přemýšlel o svém souboji s Voldemortem, kdy dokázal obrátit k Voldemortovi směr kapky, která pak přinutila hůlku vydat všechna kouzla, co učinila.

„A Voldemort?“

„Voldemort? Když tady studoval, byl ti velmi, velmi podobný. Měl ale lepší známky, myslím. A více kladl důraz na dodržování pravidel.“ Podíval se přes své brýle na Harryho. „Někdy s tím dokonce nemáš potíže, Harry.“

Harry cítil, jak mu ve tváři stoupá teplo. „Vzpomínám si, jak jsem se setkal s mladým Tomem Raddelem Taky mi řekl, že jsme si hodně podobní. Myslel jsem na to, když jsme byli v lese… když jsem se nabídl, že se stanu Smrtijedem, jestli nechají Rona a Hermionu jít. A přemýšlel jsem, jestli se stanu takovým jako on.“

Teď se Brumbál usmál. „To je něco, čeho se nemusíš obávat, Harry. Žádný pořádný Smrtijed by to neudělal, aby chránil ty, o které má starost. Jestli do toho jdeš za účelem dělat dobro, nemyslíš si, že je to spíš urážka jejich záměru?“

Harry o tom nikdy předtím nepřemýšlel. „Ale proč hrozí těm, které chtějí naverbovat, tím, že ublíží jejich blízkým?“

„To jen dokud nejsou naverbováni. Pak musí někoho zranit – doopravdy zranit. To bys nikdy nedokázal udělat, Harry.“ Harry si vzpomněl, jak Draco Malfoy zaklínal Karkarova. Vzpomněl si na Rona, jak ho zaklínal. Ron doufal, že Harry dokáže potlačit bolest, ale stejně…

„Jsi příliš obětavý na to, abys byl Smrtijed. Vypadá to, že Červíček přesvědčil Voldemorta, aby tě naverboval, protože tak chtěl splatit svůj dluh vůči tobě a myslím si, že Voldemort s tím plánem souhlasil z jiného důvodu…“

„Co?“

Brumbál si povzdechl. „Dalo mu to roky snažení, než dosáhl takové úrovně moci, jakou měl, když se kletba, co ti způsobila tu jizvu, odrazila zpátky na něj. Věřím, že minulý rok se vrátil s vědomím toho, že mu bude trvat roky a roky, než znovu nabude zpět svou původní sílu. Ledaže by našel zkratku. Ledaže by našel velmi mocného kouzelníka, který by se stal jeho služebníkem a dovolil mu nasát jeho sílu… Máš v sobě velmi mnoho síly, kterou on ztratil, když se tě pokusil zaklít a troufám si říct, že jí máš teď víc. Uvědomuje si, že tě potřebuje živého, spoléhá se na tu sílu.“

Harry se díval na své ruce. „Já pořád nechci, aby se Ronovi nebo Hermioně něco stalo. Stále mohou být zneužiti proti mně. Raději bych mu dal všechnu svou kouzelnou moc, než abych je viděl zraněné – nebo kohokoli jiného.“

Brumbál se usmíval. „Ale je to přesně kvůli tomu, že mu nemůžeš dát svoji sílu, i kdybys chtěl. Hádám, že on sám tomu ještě nerozumí. Je mu to cizí. To je to, proč se tvá matka obětovala, aby tě zachránila. To je to, proč ti věřím.“

Harry se díval na Brumbála, a pokoušel se vědomě pochopit všechno, co řekl, ale vzdal to a řekl si, že bude nejlepší, když na to přijde tak nějak sám od sebe. Snažil se v sobě umlčet hlasy, předhazující mu jeden nápad za druhým. Cítil v sobě a kolem sebe mír, a najednou porozumění osvětlilo jeho mozek v překvapujícím prozření. Vyrovnaně a velmi klidně vzhledl k Brumbálovi. „Rozumím.“

Brumbál se usmál a pokýval na něj. „Protože víš, že můžeš.“ Harry mu úsměv oplatil. Opouštěl pracovnu tak klidný, jak se necítil už velmi dlouho. Pro jednou se necítil tak, že odchází z Brumbálovy pracovny s více otázkami v hlavě, než tam vstoupil. Ale měl stále mnoho k přemýšlení.

Tvá největší síla je i tvá největší slabost…

* * * * *

Následující ráno se Harry znovu cítil připravený k běhu. Předchozí den nešel. Jakmile otevřel dveře od šatníku, aby si vzal běžecké boty a kraťasy, odhrnul Ron závěsy u své postele a ospale na něj zíral. „Jdeš běhat?“

„Jo,“ řekl Harry krátce, nerozhodnutý, jestli bylo šťastné, že se Ron objevil. Ron vstal a našel si své vlastní běžecké oblečení. Nakonec si Harry natáhl triko zatímco si Ron utahoval tkaničky. „Jdeme!“ řekl stručně.

Když došli do společenské místnosti, byla prázdná. Harry zkontroloval svoje hodinky; bylo deset minut po sedmé. Počkali ještě dalších pět minut, než Harry rozhodl, že by měli jít. „Pokud by šla, byla by už tady.“ Sundal si Sandy z levého ramene a položil ji na krbovou římsu.

Jakmile došli na famfrpálové hřiště, dali si v tichosti zahřívací cviky, pak se zvedli a začali běhat kolem hřiště. Potom, co udělaly uvolňovací cviky, se Ron náhle podíval na Harryho a zeptal se. „Kdy to začalo?“

Harry sebou škubnul. „Co?“ řekl, ačkoliv pochopil, co tím Ron myslí.

„Ty a Hermiona.“

Co se vrátili z lesa, dělali, jakoby se nic nestalo, ačkoli byly chvíle, kdy Harry postřehl Ronův ostrý pohled na Hermioně. Položil si bradu na kolena, aby si rozmyslel odpověď.

„Tedy, poprvé jsme se políbili ještě u nás doma v Zobí ulici, ještě než jsme dojeli do Doupěte. Ne, počkat, to byla chvíle, kdy se opalovala na zahradě. Vlastně to možná začalo tím, jak mě před začátkem letních prázdnin na nádraží políbila na tvář.“

Zamračil se; pak se vrátil k myšlenkám na naplnění jejich vztahu. „Ne“ opravil se znovu „Jistým způsobem to začalo, když jsem si na Vánočním plese uvědomil, jak je krásná. Jistě, byl jsem pořád posedlý Cho Changovou, ale přesto jsem si to uvědomil. A ty jsi k ní byl takový blbec; chtěl jsem tě nakopnout.“ řekl, ale usmál se. Ron přikývl.

„To je pravda. Totální blbec.“

„A když se mnou chtěl Krum o ní mluvit, udivilo mě, že o mně přemýšlí jako o rivalovi. Říkal, že o mně pořád mluví. Řekl jsem mu, že je to proto, že jsme přátelé a u toho zůstal. Samozřejmě pak všechno kolem začalo bláznit, Barty Skrk a další, ale později v létě jsem vzpomínal, že o mně pořád mluvila.

Ron pokrčil rameny. „Jasně, jsi přece Harry Potter…“

„Jo, jo, přežil jsem smrtící kletbu. Po pravdě, když mi poslala tu fotku…“

„Správně. Fotka.“

„…jsem teprve zjistil, že by mě mohla zajímat. To bylo před Bulharskem.“

Ron to nemohl popřít. „Správně.“ řekl prostě.

Harry se mu podíval do tváře. „Rone, jsi stále můj nejlepší přítel, dobře?“

„Jasně.“ řekl Ron, i když na moment zaváhal.

„Nechci před tebou nic skrývat. Řeknu ti všechno.“

Ronovi se rozšířily oči, ve kterých byla naděje i obavy. „Všechno?“

„Dobře… ne všechno…“ Uvědomil si, jak to muselo znít. „Ale jsou tu některé věci, které nevíš a není žádný důvod je před tebou tajit.“

„Jako třeba?“

„Po snu, který jsem měl o Vánoční noci, jsem zakřičel, jako by mě vraždili. Hermiona to slyšela a -- přespala se mnou v mé posteli. A další noc. A po celé prázdniny. Jenom jsme spali. Stále mi to někdy chybí. Bylo to pohodlné mít ji jen vedle sebe, slyšet jak dýchá ve spánku, cítit její teplo vedle mě…“ Dořekl Harry, cítil, jak se mu horkost rozlévá od krku. Ron zúžil oči. „Tohle jsem nikdy neudělal. Spát v jedné posteli s někým jiným…“ Harry nedokázal říct, jestli to Ron řekl závistivě nebo jen konstatoval fakta.

Harry si povzdechl. „Samozřejmě, přišel čas, kdy jsem nemohl přestat přemýšlet o – jisté věci. Tak jsem se přesunul do jiné postele.“ Harry usoudil, že Ron nepotřebuje vědět, že to byla jeho postel. „Stejně to nedělalo žádné dobro, protože se Hermiona probudila a šla za mnou a chtěla vědět, co je špatně. A pak, to bylo předvečer Nového roku, mi popřála šťastný nový rok, políbila mě a--“ Harry sklopil pohled. Nemohl dál.

„Nuže?“ řekl Ron a vypadal naivně. Harry si uvědomil, že by ho nejradši nechal viset.

„Nuže,“ Harry zaváhal „Já, er, zastavila nás v tom, co jsme dělali Sandy, která řekla, že se blíží temný čaroděj. Připadal jsem si nemožně. Postavil jsem Hermionu do rohu pod neviditelným pláštěm a já se schoval pod Deanovou postelí a mířil hůlkou na dveře. Samozřejmě to byl Sirius.“

Ronovi poklesla čelist, až se nakonec rozesmál, padl na záda a válel se po hřišti. Harry cítil, že se mu uvnitř taky hromadí smích a brzy se začal taky hlasitě smát. Po chvíli se Ron posadil a utíral si oči.

„Oh, Harry.“ řekl slabě „Díky. Tohle jsem potřeboval.“

Harry pokrčil rameny. „Jsem rád, že jsem tě pobavil tím, jaký jsem byl zatracený idiot.“

Ron potřásl hlavou a vstal. Pomohl vstát taky Harrymu a pak položil paže na jeho ramena. „To není tím. Dobře, trošku. Myslím, že jsem se domníval… Domníval jsem se, že toho bude široká paleta. Muselo to být hrozné scházet se na tmavých nepohodlných místech a vymýšlet si výmluvy a pravděpodobné alibi na donašeče, protože já jsem byl strašně žárlivý… Zážitky s tvojí první přítelkyní… Cho samozřejmě nepočítám…“

„Samozřejmě…“ zamumlal Harry. Cítil se trochu uražený. „Jak jsi myslel to ,první´ přítelkyně?“

Ron se na sekundu zastavil a pak se znovu dal do pohybu tak, aby Harry neviděl jeho tvář. „Oh. Nic. Vůbec nic. Jdeme…“

* * * * *

Harry Ronovi cestou řekl o Snapeovi, že stranou od ostatních je k němu velice slušný a dokonce mu poskytuje svůj krb, aby si mohl popovídat se Siriusem, a že se si on a Sirius říkají křestním jménem. Harry a Hermiona řekli Ronovi, co viděli ve Snapeově myslánce; jeho ústa byla prakticky po celou dobu otevřená. Jeho první reakce na vzpomínku, kdy Snape políbil Lily, byla stejná jako u Harryho.

„Eeeee…“

Jeho druhá reakce na vyprávění o tom, co viděli v Myslánce byla taková, že se na ně zvláštně podíval a řekl jemně. „Um, uvědomujete si, že vy dva realizujete každou větu?“

Harry se překvapeně podíval Hermionu, která se usmála, propletla své prsty s jeho a položila si hlavu na jeho rameno. Harry se podíval na Rona, který na se na ně upřeně díval s nevyzpytatelným výrazem, než se podíval jinam.

Po pár dnech se zbytek Nebelvírských začal k Harrymu, Ronovi, Hermioně a Ginny chovat normálně. Ze začátku chodili kolem nich jako po skořápkách, teď už se tady ale hrály šachy a Řachavého Petra. Dvojčata vyprávěla vtipy a lidé kolem se jim smáli. Většina Nebelvírských prostě přijali novinku, že Harry Hermiona jsou pár s klidem, jakoby měli názor, že to bylo jasné už dlouho, takže to nezpůsobilo nějaký významný rozruch. Rozsah jejich vztahu nebyl všeobecně znám; věděli to jen Ginny a Ron. Ginnin a Dracův vztah byl nějak stále mimo povědomí velké části školy. Dvojčata to věděla, samozřejmě, a nebyla z toho nijak nadšená, ale neměli se ještě tak daleko, aby mu setnuli hlavu. Pokusili se mu dát bonbóny Jazyk jako jelito, ale Ginny ho předem varovala, takže odmítl a vypadal, napadlo Harryho, jako by ho velmi zajímalo co by to do sebe dostal.

Středem pozornosti se v Nebelvírské věži stal opět Neville. Bylo ještě mnoho lidí, kteří se po jeho uzdravení kolem něj pohybovali opatrně. Neville se někdy stáhl do ústraní a četl si na posteli, aby dohnal zameškané úkoly a už si k němu přisedli Dean se Seamusem. Začínal vypadat, že je tím mírně znepokojený. Jednou Harry ležel na posteli a učil se na NKÚ. a Neville dělal to samé, co on. Pak najednou vzhlédl k Harrymu.

„Nemusíš mě už hlídat Harry. Nezačnu potají znovu užívat Kurážný lektvar.“

Harry překvapeně vzhlédl. „Já tě nehlídám, Neville. Byl jsem tu před tebou a učím se na Binnsovu hodinu. Zjistil jsem, že mě to nutí ke spánku, a tak jsem se rozhodl, že bude pro všechny případy lepší, když se budu učit na posteli.“

Neville se omluvně usmál. „Promiň Harry. Já jen, cítím se jakoby – všichni kolem mě čekali, až po někom z nich skočím. Ale víš, že se říká, že pokud se učíš něco uspávajícího, máš si sednout na nějaké velmi nepohodlné místo.“

„Ty předpokládáš, že nechci usnout, Neville.“ zasmál se Harry a Neville se přidal. Pak vypadal trochu překvapeně.

„To je zvláštní, Harry. Já – já si nepamatuji, že bych se zasmál od – od chvíle, kdy jsem se vrátil. Vypadá to, jakoby se lidé kolem mě báli říkat zábavné věci.“

„Ani Fred a George?“

„Ani oni.“

„No tak pojď dolů, Neville. Pokud nebudou příliš zaměstnáni přípravou na OVCE., možná nás dobře pobaví.“

Nechali své knihy na postelích a šli dolů do společenské místnosti. Dříve než došli dolů, potkali Rona, který právě stoupal po schodech nahoru a vypadal udýchaně.

„Oh,“ řekl úzkostně, „Harry a Neville! Jsou Dean se Seamusem nahoře v pokoji?“

„Ne“ odpověděl Neville, „Byli jsme tam sami.“

„No, um… Potřebujete se tam brzy nutně vrátit? Rád bych trochu…soukromí…“

Harry se podíval dolů a uviděl Parvati, která se objevila u schodů. Nedívala se ani na Harryho ani na Nevilla. Harry rozuměl a trochu se zamyslel; on a Hermiona byli také opatrní, aby se příliš nevědělo o jejich vztahu. Nebyli teď spolu o samotě od té doby, co se vrátili z lesa.

Neville přikývl a usmíval se na Rona. „Žádný problém.“

„Použiju na dveře zamykací kouzlo. Jen abyste to věděli.“

„Jasně, jasně.“ řekl Harry a pokusil se, aby to neznělo podrážděně, jako Parvati, vyhnul se jejím očím a sešel kolem něho ze schodů.

Neville se smál a Harry byl rád, že ho zase vidí veselého. Nesmál se od té doby, co se vrátil z ošetřovny.

Jak přemýšlel na Rona a Parvati nahoře v jejich pokoji, začal být zvědavý, kde je Hermiona. Pravděpodobně v knihovně, přemítal, kvůli přibližujícím se NKÚ. Možná kdyby šli do Chloupkovy místnosti….

Ale nešel ji hledat. On a Neville začali hrát s dvojčaty Řachavého Petra. Pak se Harry omluvil, že musí jít na záchod. Dvojčata z velké části naznačila, že jde špehovat Rona s Parvati a Harry se smíchem předstíral, že s tím souhlasí. Vyšel po schodech, neslyšíce z ložnice žádné zvuky, dokud neotevřel dveře od záchodků. Když si umýval ruce, slyšel, že jsou dveře do ložnice otevřené. Hlasitě je zavřel a potom zase potichu otevřel.

„Parvati!“ slyšel prosícího Rona. Harry si usušil ruce do ručníku, stopnul si blízko zavřeným dveřím a přitiskl na ně ucho. Slyšel její kroky vracející se od schodů a pak neklamný zvuk facky.

„Ty hajzle!“ slyšel Parvatin přiškrcený hlas, zdálo se, že přemáhá pláč. Harry polknul. Byl v pasti. Ačkoli možná, jestli otevře dveře a objeví se na scéně s nimi, může zneškodnit výbušnou situaci.

„Parvati,“ prosil Ron znovu „No tak! To se může stát každému…“

Teď byl Harry zděšený; nic už o tom nechtěl slyšet; za milion let ne! Přemýšlel, jak hrozné by teď bylo být v Ronově kůži. Teď už s jistotou věděl, že nemůže vyjít ze záchodů. Ron by zemřel, kdyby věděl, že je Harry slyšel.

„Bylo to jen přeřeknutí…“ Pokračoval Ron, pokoušejíce se ji uklidnit. Co? Zřejmě to nebylo to, co si myslel. Ron řekl něco, co ji naštvalo.

„Přeřeknutí? Přeřeknutí? Neříkej mi, že si stále nenamlouváš, že jsem ona. Nejsem žádná zatracená náhrada! Já—já jsem někdy měla podezření, ale jakmile jsi mě oslovil jejím jménem uprostřed – uprostřed toho, začíná to být nápadně jasné! Už s tebou nikdy nepromluvím, Rone Weasleyi!“

Harry si v hrůze zakryl ústa. Bylo to mnohem horší, než si původně představoval. Slyšel Parvati běh dolů po schodech, její kroky prudce klepaly o kamennou podlahu, zeslabující se. Co když Ron přijde sem? Stoupl si na záchodové prkýnko a doufal, že ho Ron nenajde. Ale pak uslyšel znovu bouchnout dveře od ložnice a oddychl si. Otevřel dveře a stoupl si na odpočívadlo ve chvíli, kdy Ron otevřel dveře od ložnice. Zůstal přimražené stát, když uviděl Harryho. Když otevíral dveře, měl ve tváři rozzuřený výraz, ale jakmile uviděl Harryho, změnil se v zahanbený.

„Harry,“ řekl nervózně „jak dlouho jsi tam byl?“

„Proč?“ řekl Harry, který se rozhodl, že nejlepší bude hrát hloupého a hluchého.

„Neslyšel jsi naši – naši hádku, že ne? Mě a Parvati?“

Harry polknul. „Ty a Parvati jste se pohádali?“ řekl, a jeho hlas byl vyšší, než by chtěl.

Ron se zdál nepřesvědčený, ale na druhou stranu by raději políbil Snapea, než aby přiznal, o čem se hádali.

„Jo, fajn, vždyť víš. Ženy.“

Harry se slabě usmál. „Ženy.“ Opakoval tiše.

Nebo, přemýšlel, především jedna žena.

Hermiona.

Poslední komentáře
01.04.2011 20:17:19: Tak povídku čtu se smíšenými pocity, jen poslední kapitoly vznesly do děje trochu světla-všechno jse...
12.02.2010 09:37:55: Óóóch tak som prčítala aj 29-iatku a všetko je tak ako má byť. Počas tejto kapitoly sa mi usadil na ...
11.02.2010 21:56:02: Tak som skoro na konci I. dielu a bojím sa pokračovania. Čo urobil Ron? Draco je naozaj taký hajzlík...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace