Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 19 - 24

23. kapitola Let

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Vzhlédl k Hermioně. V měsíčním světle vypadala tak bledá, až měl strach, že by mohla omdlít. Změnil se zpět do své lidské podoby a zachytil ji dřív, než spadla na školní lavici. Přitáhl křeslo a posadil ji. Její rty se nehlučně pohybovaly, když na něj nevěřícně upírala své hnědé oči. Začal přemýšlet, jestli by jí neměl dát facku, nebo tak něco, aby se probrala k vědomí.

Nakonec ale promluvila sama: „Harry! Kdy… jak…kdy… ”

„Nadechni se, Hermiono,” řekl jí, pokoušel se být klidný za oba, což byl skvělý trik, když mu srdce bilo jak o závod a on se nemohl soustředit na nic jiného, než že za několik minut někdo přijde, najde Cho, a pak by mohl vidět jeho a Hermionu v učebně…

„Hermiono, musíme vylézt na římsu a zavřít za sebou okno. Díval jsem se na ni - je dost široká, prakticky balkon. Potom se znovu změním, takže budeš moct letět na mých zádech. Uvidím, jestli se mi podaří dostat se až k astronomické věži. Odtamtud bychom se mohli vrátit do hradu.”

„Uvidíš jestli se ti podaří dostat se k věži? Harry, už jsi někdy něco takového dělal?” Usmál se, byla zpátky.

„Proměnu ve Zlatého Griffina - ano, létání - ne.”

Hermiona polkla. „Nikdy předtím jsi neletěl.”

„Ne bez koštěte. Na okřídleném tvorovi, když nás Hagrid učil o Griffinech a také tenkrát na Hipogryfovi.”

Hermiona se plácla do čela. „Och! Ta vyjížďka na Klofanovi…” Harry si vzpomněl, jaký k tomu měla odpor.

„Můžeš se mě chytit za hřívu. Nespadneš, když to uděláš a budeš se mě pevně držet nohama,” řekl a cítil, jak rudne, zatímco si to představoval. Hermiona nevypadala, že by si toho všimla. Podívala se na otevřené okno, jakoby to bylo poslední místo, kam by chtěla jít. Pak se otočila k dveřím do místnosti, evidentně Cho záviděla.

Harry vylezl na okenní parapet a chytil ji za ruku. „Měli bychom jít dřív, než někdo přijde.” Hermiona rozechvěle přikývla a vykročila směrem k oknu. Stoupla si na parapet, chytila se Harryho ruky a jediným ladným pohybem se vyhoupla nahoru. Zavřeli za sebou a roztřásli se zimou. Hermiona se zkoušela nedívat dolů, ale Harry se tomu neubránil. Potom, aby udržel rovnováhu se raději podíval nahoru. Přesně nad oknem učebny Formulí bylo několik lvích hlav stejně ošklivých, jako zarážky na knihy, co dal Hermioně k Vánocům. Upozornil ji na ně.

„Dobré znamení, nemyslíš?”

Vypadala zamyšleně. Otočila se k němu a zamračila se. „S Věštěním jsem sekla, pamatuješ?” Pak se ale usmála. Harry jí úsměv opětoval.

 „Připravena?”

Znovu se zdála znepokojená, ale přikývla. Harry se ještě jednou proměnil a roztáhl křídla. Hermiona přes něj přehodila nohu a sedla si těsně za pavučinový přívěsek. Cítil teplo vycházející z jejího těla, když mu svými stehny a koleny pevně sevřela boky a zabořila prsty do jeho hřívy. Dobrá, pomyslel si. Snad bude v pořádku.

Harry cítil, že začíná příst, cítil, jak jeho zvířecí instinkty přebírají vládu nad jeho tělem, ocasem i tlapami spočívajícími na chladném kameni. Vzpomněl si na Griffina ze třídy a pokoušel se vzpomenout si, jak létal. Nakonec se rozhodl, že s křídly se dá přinejmenším bezpečně doplachtit na zem, kdyby se nemohl dostat výš než teď. Podíval se na o pár pater vyšší astronomickou věž, která se z konce hradu, kde se právě nacházeli, zdála být několik mil daleko. Zhluboka se nadechl a skočil z římsy.

Padali.

Hermiona křičela, ale on nemohl se svými křídly ani pohnout. Nakonec se mu po chvíli, která vypadala jako věčnost, ale ve skutečnosti trvala jen sekundu, podařilo objevit svaly ovládající jejich pohyb a úhel, změnit pád v let a vyrovnat tlak pod a nad křídly. Byli znovu ve stejné výšce jako učebna Formulí, teď o patro výš, a pak ještě výš. Nějaký čas letěl kupředu, pak nahoru. Slyšel, jak za ním Hermiona zalapala po dechu, křečovitě se přidržovala hřívy a stiskla ho koleny tak pevně, až to začalo bolet.

Teď opravdu letěl, nejdříve přes jezero, pak se vrátil zpátky k hradu, astronomickou věž nechal pod sebou. Harry chtěl létat, nikdy se necítil tak volný! Nebylo to jako s koštětem. Ale musel to nechat na jindy. Nejdůležitější bylo snížit výšku. Začal se snášet v těsných kruzích, přičemž se stále přibližoval k plošině observatoře, dokud se konečně všemi čtyřmi tlapami nedotkl rovného povrchu, ze kterého ten večer Mrzimorští a Zmijozelští studenti třetího ročníku odmetli sníh.

Jakmile přistál, okamžitě se změnil zpět v člověka. Byl téměř tak vyčerpaný, jako když překonal kletbu Hara Kiri. Jeho záda začala ihned protestovat, protože mu Hermiona pořád ještě seděla za krkem, nohy sevřené kolem hrudního koše a rukama se ho držela za vlasy. Urychleně se pustila, slezla a klekla si vedle něj. Stále se snažil popadnout dech.

Otočil se na záda a usmál se na ni. „Zvládli jsme to,” řekl slabě.

Přesto se na něj zamračila. Její výraz mu připomněl, jak se tvářila jeho matka, když tenkrát vlepila Snapeovi v učebně Lektvarů facku. „Řekni mi, proč bych tě neměla začarovat a zaživa z tebe stáhnout kůži, Harry Pottere? Kdy jsi mi to plánoval říct?” Harry polkl.

„Hermiono, nesměl jsem to říct nikomu. Ty jsi se taky nikde nechlubila se svým obracečem času, pamatuješ? Učení jsem skoro dokončil, až na létání, samozřejmě. To až teď. Naštěstí bez havárie.”

Začala se trochu usmívat. „Naštěstí,” souhlasila.

Harry změnil polohu a sedl si. Bolest z přeměny ho teď udeřila plnou silou. Nepřál si nic jiného, než si vlézt do horké lázně s nějakým lektvarem proti bolesti od Madam Pomfreyové…

Ale nemohli si teď dovolit myslet jen na sebe. Cho byla na chodbě u učebny Formulí a oni jí museli pomoct. „Hermiono,” řekl, „vrátíme se do Nebelvírské věže. Měli bychom se nejdřív podívat do plánku, jestli se hradem někdo nepotuluje, než se jí pokusíme pomoct. Pospěš.” Pokusil se vstát, ale podlomily se mu nohy a klesl zpátky na zem. Hermiona potlačila smích.

„A to mi říkáš, abych si pospíšila? Tady…” a nabídla mu ruku. Nepřijal ji, raději ji chytil za předloktí - ona jeho také, stejně jako akrobati v cirkusu, a pak ho vytáhla na nohy. Dal jí paži kolem ramen a ztěžka se o ni opřel.

„Je dobře, že máš správnou velikost, abys mi mohla sloužit jako berla…”

„Hej!” protestovala proti narážce na svoji výšku.

„Řekl jsem, že je to dobře, ne?” Ušklíbla se a pomohla mu ze schodů. „Na druhou stranu,” pokračoval, „nejsi zas o tolik menší než já. Mám jen pět stop, devět palců.”

Nekomentovala to. Když se dostali dolů, vzali si znovu neviditelný plášť a pokračovali do Nebelvírské věže. Zatímco byli pořád pod pláštěm, přitáhl si ji k sobě a jemně ji políbil. Nedovolila mu v polibku pokračovat, ale přesto se neodtáhla. Místo toho si opřela hlavu o jeho hruď. Políbil ji na temeno hlavy a zabořil tvář do jejích vlasů.

„Co se to jen stalo?” zašeptala.

„To nevím.” řekl tiše. Nadzvedla okraj pláště a oznámila Buclaté dámě: „Polovid”. Ta ospale zívla a s očima stále zavřenýma otevřela vchod. Harry zahlédl Rona, který překvapeně vyskočil, ale když viděl, že je to Hermiona, uklidnil se.

„Kde je Harry?” chtěl vědět.

„Tady,” ozval se a sundal si plášť. Oba dva vstoupili do místnosti a portrét se za nimi zavřel. Ron se na ně netrpělivě podíval.

„Takže?” zeptal se nakonec, přičemž vypadal, jakoby měl každou chvíli vyskočit z kůže. Harry a Hermiona se na sebe podívali.

„Ty a Hermiona nejste jediní, kdo dostal vzkaz,” řekl Harry. „Cho taky jeden přišel, myslela si, že se s ní chci usmířit. Chvíli čekala a pak, když se rozhodla odejít - nevím přesně, co se stalo. Vypadala, jakoby ji zasáhl nějaký šok, a pak se zhroutila na chodbě před učebnou. Dýchala, ale byla v bezvědomí. Když jsme s Hermionou vešli do místnosti, zdálo se, že jsme skrz něco prošli, jakýsi druh pole ve dveřích. Myslím, že to Cho cítila taky. Nemělo to na ní žádný špatný vliv, dokud to nezkusila znovu. Podobnou věc jsem zažil jen v bludišti při plnění třetího úkolu. Bylo to jako být pod vlivem kouzla Inverso. Proto jsem věděl, že bude skvělé na souboje, pamatoval jsem si na ten pocit, jako bych stál ve vzduchu vzhůru nohama. Pravděpodobně to tak nebylo, ale stejně…”

„Harry,” přerušila ho Hermiona. „Musíme jít pomoct Cho.”

„Správně,” souhlasil Harry.

„Počkat!” zastavil ho Ron. „Pokud Cho bezpečně prošla tam, stejně jako předtím Vy, ale nepodařilo se jí odejít… Jak jste se odtamtud dostali?”

Harry a Hermiona si vyměnili pohled, Harry se zatvářil provinile.

„Řekni to, Harry, nebo mu to ukaž.”

Harry přikývl. „Rone, každou noc po večeři mě profesorka McGonagallová soukromě doučovala.”

Ron se ušklíbl. „Co to s tím má…”začal říkat, ale najednou už nemluvil k Harrymu, viděl před sebou lva, skutečného lva s drápy, zuby, hřívou, zelenýma očima a křídly…

A křídly?

„H-Harry!” zakoktal se. Nebyl si jistý, jestli může tomuhle stvoření říkat Harryho jménem. Harry se proměnil zpátky a Ron si teď nebyl jistý, jestli neměl halucinace. Otočil se váhavě k Hermioně.

„Ty… ty jsi to viděla taky? Nejsem blázen?”

„Ne, Rone,” ujistila ho a zatvářila se vážně. „Harry je Zvěromág.”

„Zvěromág!”

„Zlatý Griffin, abych byl přesný,” objasňoval Harry. „Taky dobrá věc. Původně jsem chtěl být lvem, ale v tom případě bychom se odtamtud nikdy nedostali.”

Ron na něj zíral s otevřenou pusou. „Jak…jak tedy…”

„Letěli jsme,” řekla Hermiona jednoduše. „Přistáli jsme na plošině observatoře astronomické věže a pak jsme se sem vrátili.

„Můžu… můžu to vidět znovu?”

Harry si promnul zátylek. „Nemohli bychom to nechat na jindy? Jsem dost rozbolavělý. Nikdy předtím jsem neletěl…“

„Nikdy předtím jsi neletěl?!” zaječel Ron. Harry a Hermiona ho utišili.

„Ano!” zasyčel tiše Harry. „Nikdy předtím jsem neletěl a Hermiona mi seděla na zádech….”

Ron vypadal namíchnutě, nejspíš stejně jako Harry myslel na její nohy, jak ho svírají…

„Tedy,” řekl vyrovnaně, „unesl jsem ji, je jako pírko.” Hermiona zrudla a podívala se stranou. Harry se zamračil.

„Nebyla na tvých zádech.”

Ron se s ním nehodlal hádat a očividně nechtěl myslet na Hermionu v této poloze, takže mlčel. Harry zamířil nahoru do ložnice. Předtím než vešel, uviděl jak oba trapně postávají u portrétu. Hermiona zírala do ohně, zatímco Ron zíral na ni.

Harry sebou v duchu zatřásl. Soustřeď se, nakázal si. Vzal z kufru mapu a spěchal zpátky dolů. Položil pergamen na stůl a mávl nad ním hůlkou, zatímco ho Hermiona a Ron pozorovali.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.”

Když se mapa objevila, snadno našli učebnu Formulí a vpravo vedle dveří malou tečku označenou ”Cho Changová”. Pak spatřili tři nepatrné body, pohybující se chodbou. Dvě byly označeny jako ”Roger Davies” a ”Niamh Quirková” a tou třetí byl profesor Kratiknot.

Harry si oddechl úlevou. „Podívejte, šli ji hledat. To dává smysl. Niamh a Roger jsou havraspárští prefekti sedmého ročníku. On je primus, samozřejmě, ale taky pořád prefekt. Vzali s sebou Kratiknota, protože je ředitelem jejich koleje.”

Přikývli. Hermioně se na tváři objevil ohromený výraz. „Ach, Harry! Co když ta věc ve vchodu není černá magie? Co když se jedná jen o nějaký druh – ochranného kouzla, které Kratiknot použil na svou třídu?”

„Už jsem tam v neobvyklých hodinách byl,” řekl Harry, aniž by se zmínil, že to bylo pro to, aby se s ní líbal. „Nikdy předtím to tam nebylo.”

„Možná, že s tím začal nedávno.”

„To doufám, protože to by znamenalo, že ví, co se stalo Cho, a mohl by to zvrátit. Ale i kdyby ten vchod začaroval Kratiknot, je tu někdo, kdo se tam Vás dva s Cho snažil nalákat a pravděpodobně ví, co se stane každému, kdo vstoupí do místnosti a pak se ji pokusí opustit. Původcem toho pole může být skutečně Kratiknot, ale pochybuji, že poslal ten vzkaz.”

Pak si všimli, že se Kratiknotova tečka přemisťuje do třídy. „Třeba to pole zrušil,” doufala hloubavě Hermiona. Kratiknotova tečka se znovu vynořila ze třídy, pak všechny čtyři zamířily chodbou nahoru a dolů po schodišti. Fascinovaně je sledovali.

„Myslíš, že ji oživí? Že bude v pořádku?” řekl Ron.

Harry pokrčil rameny. Hermiona se zamračila. „Ne,” řekla. „Berou ji na ošetřovnu.”

Dívali se, jak po několikaminutové cestě čtyři tečky dorazily na ošetřovnu. Pak spatřili tečku madam Pomfreyové, jako pobíhá tam a zpět, pečovala o Cho, jejíž tečka se zastavila v oblasti postele. Madam Pomfreyová se neustále pohybovala mezi Kratiknotem a Cho, a pak se k posteli přemístil i Kratiknot. Harry předpokládal, že před odchodem kontroluje Cho. Jenže jeho tečka tam zůstala a ošetřovnu opustili jen Roger a Niamh.

„Co se děje?” zeptal se Harry, aniž by oslovil někoho konkrétního. „Kratiknot tam zůstal!”

Hermiona se kousla do rtu. „Možná tam to pole nedal. Třeba ho taky dostalo…”

Všichni tři se na sebe polekaně podívali. Teď byl zraněn učitel. Zábavný maličký profesor Kratiknot, prastrýc mladého Willa. Kratiknot, který nevyhuboval Nevilla, když ho opakovaně nechával poletovat po třídě… Pravděpodobně nejhodnější profesor, jakého měli. Prýtová byla samozřejmě taky skvělá a Hagrid byl jejich přítel. Ale Kratiknot je nenutil starat se o dýmějové hlízy a třaskavé skvorejše. Rozplýval se nad Harryho přivolávacím kouzlem, které použil při prvním úkolu Poháru Tří kouzelníků. Také mu blahopřál k tomu, že se stal kapitánem Soubojnického klubu a to byl v mládí šampiónem. Harry si nemyslel, že by se mohl cítit ještě hůř, než když poprvé slyšel od Siriuse, jak zlý byl ten výbuch ve stanici metra, ale teď zjistil, že se mýlil. Tohle bylo jiné, profesora Kratiknota znal.

Očekával snad Voldemort, že poté, co metro vyletělo do vzduchu, ho Harry vyhledá a vydá se mu na milost? Proto jde teď po jeho přátelích? Pochyboval, že by do Bradavic přišel sám Voldemort. Někdo tu plnil jeho příkazy. Třeba někdo, kdo nedávno získal Znamení zla…

„Teď nemůžeme nic dělat,” řekl pevně. „Cho a Kratiknot jsou u madam Pomfreyové. Postará se o ně. Zítra si promluvíme s Brumbálem a řekneme mu, co jsme viděli v učebně Formulí. Pochybuji, že tam dnes večer ještě někdo půjde. Ráno, než půjdeme běhat, se tam můžeme zastavit, zamknout dveře a dát na ně nějaké oznámení, že je profesor Kratiknot nemocný, takže se nikdo nepokusí vejít dovnitř. S výjimkou domácích skřítků pravděpodobně vstáváme jako první, takže by to mělo vyjít.” Podíval se na své dva přátele, byli unavení, vystrašení. „Všichni bychom si měli odpočinout. Celá tahle věc přišla znenadání. Pokusili jsme se to vyřešit – ale očividně jsme nepochopili, proti čemu stojíme.” Nevyslovil to nahlas, ale přál si, aby byl býval šel za Snapem, když mu Ron a Hermiona řekli o těch vzkazech. Harry si byl jist, že by věděl, co dělat. Nebo co rozhodně nedělat. Jenže je pozdě.

Mávl hůlkou nad plánkem, říkajíc nepřítomně: „Neplecha ukončena. ”Někdo tu nějakou neplechu dělal, pomyslel si Harry. A byl si jistý, že bude hůř.

* * * * *

Příští ráno, když si šli s Hermionou zaběhat, čekala na něj v hale před společenskou místností profesorka McGonagallová.

„Pottere,” řekla jednoduše, vypadala velmi přísně. „Pojďte se mnou.” Ohlédl se přes rameno na Hermionu, která se mračila. Sešla schodiště, které obvykle vedlo do Velké síně. Následoval McGonagallovou do kanceláře, její strnulá rovná ramena se zdála být přísně nekompromisní.

Když seděl před jejím stolem, upřela na něj tak chladný pohled, až se zachvěl. „Harry,” řekla, poprvé po dlouhé době ho oslovila jeho křestním jménem (mohl by to spočítat na jedné ruce), „velmi jste mě zklamal. Jste prefekt, vedete si skvěle v Soubojnickém klubu i ve zvěromážském tréninku. Pak se s vámi rozejde přítelkyně, a Vy uděláte něco takového…”

Harry se zamračil. „Cože? Co takového? O čem to mluvíte?” Cho Changová zemřela? Nebo snad Kratiknot? Ne, usoudil, kdyby ho vinila z vraždy, neseděla by s ním v kanceláři a nenazývala ho Harrym. Přesto ho z něčeho obviňovala.

„Jak víte, že se se mnou rozešla?” zeptal se tiše. Věnovala mu ten samý pohled jako Sirius, když se ho snažil přesvědčit, že on a Hermiona spali v oddělených postelích.

„Prakticky každý ze školy, kdo byl včera v Prasinkách, o tom ví, zbytek se to dozvěděl po jejich návratu. Drby se tu šíří rychle.”

Zvláště ty o Harry Potterovi, pomyslel si hořce. Někteří se pravděpodobně nemohli dočkat, až se popasou na tom, že dostal kopačky, aniž by měli ponětí, že se o ně snažil celé měsíce. „Pořád nechápu…”

„Cho Changová byla minulou noc nalezena na chodbě před učebnou Formulí. Její spolubydlící řekly Daviesovi, že od Vás dostala vzkaz, ve kterém ji žádáte, aby se tam s Vámi o půlnoci setkala. Viděli Vaši sněžnou sovu, jak ho doručila. Když se v jednu ráno stále nevracela, přesvědčila Niamh Quirková Daviese a profesora Kratiknota, aby ji šli hledat. Našli ji v bezvědomí, žádné oživovací kouzlo, které zkoušeli, nezabralo. Profesor Kratiknot vešel do třídy, aby se podíval, zda tam nikdo není, a když znovu prošel dveřmi, byl zasažen stejně jako Changová a od té doby je také v bezvědomí. Davies a Quirková je vzali na ošetřovnu. Domnívám se, že madam Pomfreyové se ještě nepodařilo zrušit účinky toho… čehokoliv, co jste jim udělal.”

„Co jsem já udělal?” Harry se snažil nekřičet, ale bylo to obtížné, když čelil takovému obvinění.

„Davies a Quirková zjistili, že cokoliv se jim stalo, mělo co do činění s průchodem dveřmi tam a zpátky. Zavřeli je a zapečetili, aby ochránili ostatní. Hodiny Formulí jsou samozřejmě do dalšího oznámení zrušeny. Co řeknete na svou obranu, Pottere?”

Byl znovu Potter. Nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. „Mohu se Vás na něco zeptat, paní profesorko?”

„Na co?”

„Způsobil jsem někdy předtím, abyste si myslela, že bych byl takové věci schopný?”

Její tvář na okamžik změkla. „Ne,” musela připustit.

„Neudělal jsem to. Můžeme …můžeme se sejít s profesorem Brumbálem a profesorem Snapem? Pak Vám všechno vysvětlím.”

„Proč s profesorem Snapem?” „No, v těchto dnech spolu vycházíme lépe. Svým způsobem. Jen si myslím, že by to byl dobrý nápad.”

Zapálila oheň na roštu a z misky na krbové římse do něj vhodila nějaký prášek, říkajíc: „Severus Snape.” Trvalo minutu, než se Snapeova hlava konečně objevila v ohni - oči ještě úplně neotevřel, když zašilhal na McGonagallovou.

„Co? Proč mě v neděli otravujete tak brzo?” řekl podrážděně. Jeho tón ignorovala.

„Severusi, přijďte prosím okamžitě do ředitelovy kanceláře. Já přivedu Harryho Pottera.”

Snapeovy oči se rozšířily, jak si všiml Harryho sedícího na židli před stolem. „Pottera? Co provedl tentokrát?” „To zjistíte,” bylo vše, co mu prozradila. Hovor byl náhle ukončen. Snapeova tvář zmizela. Uhasila oheň a nasměrovala Harryho do chodby. Jak šli k Brumbálově kanceláři, Harry se rozhodl navázat nenucenou konverzaci.

„Jak se má Rita? Řekl bych, že bylo dobře, že ji Brumbál požádal, aby pro něj pracovala, aspoň mohla získat od Krumových vzorky…”

„Ano, to bylo. Je opravdu užitečnější, než bych…” Pak se zarazila a zírala na něj. „Jak jste věděl…”

„Můžete mi důvěřovat, paní profesorko. Skutečně. Vy víte o… mém kmotrovi, že?” Podívala se na něj, jako by ho odhadovala a pak přikývla. „A víte, kdo doopravdy zradil mé rodiče?” Znovu přikývla. Oddechl si. Pokračovali v chůzi. Když se blížili k chrliči, který střežil Brumbálovu kancelář, cítil na sobě její pohled.

„Dýňové pirožky s čokoládovou polevou,” řekla chrliči. Stěna se rozevřela a oni vystoupali po spirálovitém schodišti do Brumbálovy kanceláře. Čekal na ně, několik minut poté co vstoupili, přišel Snape.

„Dobrá,” začal Brumbál vesele. „Nenapadlo mě, že bychom letos byli všichni v jedné místnosti ve stejnou dobu, s výjimkou jídla! A přece – pravděpodobně jsme to měli udělat už předtím. Škoda, že to musí být v téhle situaci. Harry? Můžeš nám říct něco o minulé noci?”

Harry polkl. Brumbál si přece nemyslel, že má s tím, co se stalo Cho a Kratiknotovi, něco společného, nebo ano? „Po mém … mém tréninku, jsem…”

„Tréninku?” zavrčel Snape. „Jakém tréninku?”

Brumbál se podíval na McGonagallovou. „Je téměř u konce, že, Minervo? Jistě o tom teď může vědět další učitel, zejména Severus.”

Přikývla, pak se otočila ke Snapeovi. „Učím Harryho, jak se stát Zvěromágem. Je to už… kolik, Harry? Pět měsíců? … a je téměř u konce. Albus a já jsme intervenovali na Ministerstvu kouzel, aby zdrželi jeho registraci, dokud nedostuduje, pro jeho vlastní bezpečí. Chápete, proč jsme se o tom předtím nezmínili?”

Snape s pohledem upřeným na Harryho zdráhavě přikývl. „Omlouvám se za přerušení. Pokračujte,” řekl Harrymu nevrle - vypadal ještě naštvaněji než Hermiona, že o tom nevěděl. Tolik k budování důvěry, pomyslel si Harry.

„Takže, když jsem se vracel nahoru, zjistil jsem, že někdo použil Hedviku, aby doručila Ronovi a Hermioně vzkaz, ve kterém je žádám, aby se se mnou setkali o půlnoci v učebně Formulí…“ Popsal jim rozdílné teorie, které vymysleli a Ronův plán střežit vchod za portrétem, zatímco on a Hermiona čekali v učebně pod neviditelným pláštěm.

„Harry,” ozval se vlídně Brumbál. „Mohli jste požádat o pomoc mě nebo profesorku McGonagallovou nebo profesora Snapea. Neměli jste to dělat sami.”

Harry se ušklíbl. „Na to jsem myslel až později. Omlouvám se. Potřebuji si zapamatovat, že… že se můžu víc spoléhat na ostatní.” Většina ředitelů, napadlo ho, by mu řekla, že pro ně měli přijít, ne, že mohli. Cítil se hůř než kdykoli jindy.

Vylíčil jim, jak byli překvapení, když se tam objevila Cho, protože nevěděli, že ten vzkaz dostala taky. Stejně jako její průchod dveřmi a následné bezvědomí.

„Jak jste se potom dostali z místnosti?” Navzdory rozmrzelosti Snape zněl, jakoby ho to skutečně zajímalo. Chvíli se ostýchal a pak ze sebe vymáčkl:

„Nezlobte se, profesorko McGonagallová, profesore Brumbále. Nechtěl jsem, aby se to, co se stalo Cho, přihodilo mně nebo Hermioně. Já…já jsem jí ukázal mou…mou zvířecí formu. Takže jsme mohli použít okno, abychom se dostali ven.” Podíval se s úsměvem na profesorku McGonagallovou. „Odnesl jsem nás odtamtud pryč na astronomickou věž. Bylo to… úžasné… letět jako…”

 McGonagallová se už taky usmívala. „Vážně? Vy jste letěl? Na první pokus?”

„No…“ řekl Harry neochotně, „popravdě, nejdřív jsem padal, ale včas jsem se vzpamatoval.”

„Letěl?” znovu zavrčel Snape. „A byl jste schopný vzít s sebou patnáctiletou dívku? Co jste zač? Mořský orel?”

Brumbálovy oči zajiskřily. „Ukaž mu to Harry.”

Bylo to nařízení ředitele, takže se Harry postavil a odstranil z cesty svou židli. Teď už změnu zvládal dost rychle. Během několika sekund ucítil, jak na podlahu dopadly jeho tlapy, vzduchem zasvištěl ocas, na tváři ho šimrala hříva a motor uvnitř něj neodbytně pulzoval - ve všech kostech cítil tupou bolest.

„Lev? řekl Snape zmateně, „ale říkal jste, že jste letěl…”

Harry roztáhl křídla a otočil hlavu, aby je viděl. Brzké ranní světlo, pronikající okny Brumbálovy pracovny, se na nich odráželo ve všech barvách duhy. Podíval se na Snapea - uspokojilo ho, když zjistil, že oněměl.

Proměnil se zpět do lidské podoby, zatímco je všechny pozoroval. Znovu se ztuhle posadil do křesla, bolely ho klouby. Nepokračoval ve vyprávění. Nechtěl, aby se McGonagallová dozvěděla o plánku. Snape už o něm věděl, ale u Brumbála si nebyl jistý. Nechtěl riskovat, že o něj přijde. Měl štěstí, že ho ve třetím ročníku dostal od Lupina zpátky stejně jako od Skrka, když se vydával za Moodyho. Byl příliš užitečný, než aby ho ztratil. Byli na jeho straně, ale stejně…

„Takže jste se vrátil do Nebelvírské věže, šel do postele a nechal tu ubohou dívku na chodbě?” shrnula to McGonagallová vyčítavě.

„Ne, vzal jsem Hermionu zpět a pak se tam pod pláštěm vrátil,” lhal. „Viděl jsem, že přichází Roger, Niamh a profesor Kratiknot, tak jsem odešel. Myslel jsem si, že ji vezmou na ošetřovnu. Neměl jsem ponětí, že tam profesor Kratiknot taky skončí… Omlouvám se, že jsem někomu předvedl svou zvířecí podobu.”

McGonagallová se na něj bystře podívala. „Neukázal jste to nikomu jinému, že ne?”

„Ne,” zalhal, zatímco myslel na Rona s Nevillem. Neville to zjistil náhodou, ale Ron ne. Už byl prostě unavený před ním něco skrývat, zvlášť když o tom věděla Hermiona. Pomalu ztrácel přehled, kdo o čem ví.

„Dobře.” řekla, jakoby se jí ulevilo. „Jsem ráda, že jste se nepokusili o něco tak pitomého jako je levitace. Pravděpodobně bychom Vás sbírali po celém hradě…”

„Vím, že se tohle kouzlo dá jen těžko kontrolovat. Rozhodně nepatří k mým oblíbeným, i když k Hermioniným ano. Překvapuje mě, že to nenavrhla.”

„Hmm! Slečna Grangerová ví stejně dobře jako Vy, že při použití na člověka se chová nevypočitatelně. Většinou ta osoba nekontrolovatelně vyletí vzhůru, ať je tam cokoli.”

„Ale no tak, Minervo…“ zasáhl Brumbál. „Prokázalo se, že Harry udělal dobrou věc. Otázka, které nyní čelíme je, kdo zaklel ty dveře. Kdo použil Harryho sovu, aby poslal ten vzkaz a hlavně proč?”

Všichni se po sobě vzájemně podívali. Harry chtěl už alespoň dvacetkrát něco říct, ale pokaždé ztratil nervy a mlčel. Ticho se natahovalo, dokud ho konečně Brumbál nepřerušil: „Dobře, všichni nad tím popřemýšlíme. Nepředpokládám, že se do hradu dostal někdo z venku, což samozřejmě znamená, že to udělal buď nějaký student nebo učitel. To není povzbudivá myšlenka.”

McGonagallová přikývla, stejně jako Snape. Harry se ušklíbl. „Promiň, Harry, že jsem ti překazil ranní běh. Teď jdi dolů, před snídaní máš pořád trochu času. Musím si ještě o něčem promluvit s profesorem Snapem a profesorkou McGonagallovou.” Harry kývl a odešel, ale vrtalo mu hlavou co to jenom může být. Třeba se to týká školních záležitostí.

Vešel do Velké síně a našel Hermionu, jak sedí u Nebelvírského stolu a pozoruje svoje ruce. Posadil se vedle ní a položil jí ruku na rameno. Ani se na něj nepodívala.

„Hermiono? Už jsi běhala?”

Zavrtěla hlavou, pořád k němu nevzhlédla. Nakonec promluvila: „Všechno je moje vina. Cho. To já jsem za celou záležitost zodpovědná. Nikdy jsme ji do toho neměli zatahovat. Já… já… nemám ji moc ráda, ale tohle si nezaslouží…” polkla, viděl, jak ji to trápí. Hermiona byla příliš zásadová, než aby se necítila vinna za něco, jako je tohle.

„Ne,” odporoval jí. „To byl můj pitomý nápad. Nevyčítej si to. Já… nějak se dnes na běhání necítím. To co opravdu chci udělat je…”

„Co?”

Stáhl rty do úzké linky. „Najít Draca Malfoye a roztřískat mu lebku. Žádná kouzla. Jen spousta úderů, krve a skutečné bolesti. Žádné iluze.” Jeho hlas byl tvrdý, vyděšeně k němu vzhlédla. Věděl, že obvykle takhle nemluví, cítil se nějak změněný - po posledních pár týdnech, Wesminsterské podzemce a teď té léčce v učebně Formulí. Pociťoval, že už nikdy nebude jako předtím.

Seděli v tichosti, pohledy upřené každý jinam. Ani se nedotkli. Když už to trvalo dlouho, Harry uslyšel poblíž vstupní haly kroky. Rychle obrátil hlavu. Ve dveřích stála hubená, bledá postava, oblečená do bílého trička a černých kalhot, přes které měla elegantní černý hábit se stříbrným prefektským odznakem - jakoby byl připravený na inspekci, světlé vlasy pořád trochu vlhké ze sprchy, oči prázdné a vyděšené. Vyděšené? Přemýšlel Harry. Raději by se měl bát - mě.

Draco Malfoy kráčel směrem k nim a když byl od nich asi deset stop, řekl: „Pottere. Musíme si promluvit.”

Hermiona se na něj podívala, jakoby se cítila v nevýhodě, když na sobě měla oblečení na běhání, ačkoliv to v tuto roční dobu moc neprozrazovalo. Byla oblečená do bavlněného trička a kalhot, ve vlasech sponu, která bránila jejím vlasům, aby jí padaly do obličeje. Harry to naopak bral jako výhodu, že měl kraťasy a tričko bez rukávů, Malfoy očima přelétl jeho nahé paže - očividně ho Harryho svaly překvapily, možná si vzpomněl na ten incident ve vlaku.

„Tak mluv.” Harry byl stručný a chladný.

„Tady ne…”

„Fajn,” řekl Harry a postavil se. S Hermionou a Malfoyem v patách zamířil do místnosti, kde probíhal jeho zvěromážský trénink. Když dorazili ke dveřím, Harry je otevřel a pokynul těm dvěma, aby vešli. Malfoy se zašklebil na Hermionu.

„Vypadni, Grangerová. Tohle je mezi mnou a Potterem.”

„Hermiona ví všechno Malfoyi. Zůstane. Ron mimochodem taky.”

Malfoyovi se podařila nepředstavitelná věc – byl bledší ještě víc než obvykle. „Všechno?”

„Dobře, všechno ne. Ví o té vánoční noci.” Teď už všichni stáli v místnosti a Harry zavřel dveře.

Malfoy si oddechl, ale pořád se na Hermionu díval s podezřením. „Proč jsi jim to řekl?”

„Tentokrát to jsem já, kdo se bude ptát Malfoyi. Proč jsi použil mou sovu, abys Hermioně, Ronovi a Cho poslal ty vzkazy? Co jsi udělal dveřím v učebně Formulí?”

Malfoy polkl. „To je to, o čem jsem chtěl mluvit. Já nevím.”

„Co nevíš?”

„Nevím nic o nějakých zatracených vzkazech, ale teď vím, že se něco stalo s dveřmi v učebně Formulí a taky zatraceně nevím, kdo to udělal!” zařval na Harryho, zněl pěkně vyděšeně. Nevědomost Malfoye očividně strašila víc, než jakékoliv fyzická bolest, kterou na něj mohl uvalit jeho otec.

Pokračoval: „Před pár minutami svolal Snape do naší společenské místnosti celý Zmijozel. Řekl nám, že to samé udělali i ostatní ředitelé kolejí, samozřejmě kromě Kratiknota. Havraspár teď místo něj převzal Brumbál. Snape říkal, že Cho Changová a Kratiknot jsou v bezvědomí na ošetřovně, protože někdo začaroval dveře do učebny Formulí. Taky říkal, že ten, kdo to udělal, bude s největší pravděpodobností vyloučen, protože k tomu podle všeho použil černou magii.”

Odmlčel se, protože si uvědomil, že mluvil příliš rychle a nervózně. Pohlédl na Harryho. „Říkal jsi něco o dopisech… Snape se o nich nezmiňoval.”

„Minulou noc šel někdo do sovince a poslal po Hedvice Ronovi, Hermioně a Cho vzkazy, ve kterých bylo, že mají jít o půlnoci do učebny Formulí, kde se se mnou setkají. Ty dopisy byly naprosto autentické, vypadaly, jako bych je psal já sám. Ron a Hermiona se mě zeptali, proč do učebny Formulí a proč v noci. Řekl jsem jim, že nejsou ode mě. Nevěděli jsme, že ho dostala i Cho. Zjevně byl u vchodu nějaký druh pole, kterým když vejdeš dovnitř, se ti nic nestane, ale při odchodu ti způsobí ztrátu vědomí. Cho a Kratiknot jsou teď oba v komatu a madam Pomfreyová je nedokáže přivést k sobě. Jsou stále naživu, ale nikdo je nemůže vzbudit.”

Malfoy přecházel a rukou si prohrábl vlasy. „Nemůžu tomu uvěřit…”

„Čemu nevěříš?”

Hleděl na Harryho a Hermionu, jakoby zvažoval, kolik jim toho má říct. „Psal jsem otci o tom, že Moody vidí mé Znamení. Udělal jsem něco pěkně pitomého, zeptal jsem se, jak mohl dopustit, abych dostal Znamení, když tu pracuje bývalý Bystrozor s tím zatraceným okem.”

Harry si vzpomněl na to, jak loni vyklouzl uprostřed noci, aby se dostal do prefektské koupelny a odhalil ve zlatém vejci klíč ke splnění úkolu v Poháru Tří kouzelníků. Na schodišti se pod ním propadl schod, hluk přilákal Filche, Snapea a Skrka (vypadajícího jako Moody) a on čekal skrčený pod neviditelným pláštěm, co se bude dít. Ti tři se dohadovali nad zlatým vejcem, které upustil. Skrk se podíval na Snapeovu levou paži skrytou pod hábitem a řekl: „Některé skvrny nezmizí.” V tu chvíli Snape vypadal vyděšeně, když někdo, o kom si myslel, že je bývalý Bystrozor pochyboval, že skutečně přešel na druhou stranu. Jakmile Snape a Filch odešli a Skrk Harrymu pomohl vyprostit nohu ze schodu, řekl: „Jestli někoho nenávidím, tak jsou to Smrtijedi, kteří zůstali na svobodě.” Harry si až později uvědomil, že Skrk neměl na mysli Smrtijedy, kteří neskončili ve vězení jako on, prokazujíc Voldemortovi naprostou loajalitu, ale ty, kteří obrátili a udávali ostatní. Lidi jako Snape a Karkarov, co se dohodli. Zřejmě hlavně Snapea, který Skrka naverboval ještě ve škole…

Harry pohlédl na Malfoye. „Co ti řekl?”

„Odpověděl, že pokud jsem tak neschopný zařídit, aby Moody moje Znamení neviděl, bude muset najít někoho jiného, kdo to zvládne a Pán zla se mnou bude velmi nespokojen. Pak mi někdo v Bradavicích začal posílat školní sovy, pokaždé jinou. V dopisech se psalo, že mám obstarat vzorek tvého rukopisu - tak jsem to udělal, vzal jsem z tvého batohu nějaký starý domácí úkol, když jste v Péči o kouzelné tvory mluvili s Hagridem. Lektvary vyžadují příliš mnoho ostražitosti. Vážně by sis měl své věci líp hlídat, Pottere.”

„Evidentně,” Promluvila poprvé Hermiona. „Kdo ti posílal ty sovy?” chtěla vědět, zněla netrpělivě.

„Jak to sakra mám vědět?” zaječel na ni, zatímco stále přecházel. Harry zatoužil srazit Malfoye k zemi, pokleknout mu na břicho a pořádně ho zmlátit…

„Ať je to kdokoli, nemyslím, že je ze Zmijozelu. Všichni pokaždé vypadali překvapeně, když jsem během snídaně dostal dopis od školní sovy. Nikdo z nich není dost chytrý nebo dost dobrý, aby to přesvědčivě zahrál. Předpokládám, že Mrzimorští nepřicházejí v úvahu, ale občas mě napadne, jestli to není kvůli odvedení pozornosti - pocházel někdy nějaký zlý čaroděj z Mrzimoru? Nějaký být musí, dokonce i Havraspár a Nebelvír jich pár vyprodukoval.”

„Ne tolik jako Zmijozel,” řekl Harry napjatě, pořád se ještě držel na uzdě. „Jo, jo, Pottere, kolejní spory necháme na jindy. Tohle je důležité. Jsem teď ve stejně velkém nebezpečí jako ty, vždyť víš.”

„Srdce mi krvácí. Ještě si nejsem úplně jistý, že v tom nejedeš. Možná kdybys měl alespoň nějakou představu, kdo by to mohl být….”

„Jediné vodítko co mám… myslím, že to je prefekt.”

Hermiona zostražitěla. „Proč?”

Malfoy stiskl rty. „Na schůzích prefektů sedím vždycky na stejném místě. Naposledy se po ní objevil na mém stole kus tvého pergamenu, který jsem tenkrát poslal po školní sově. Vůbec jsem neviděl, jak se tam dostal. Mohl to zvládnout jen ten, kdo byl na schůzi. Na kousku volného místa, bylo napsáno: ‘DÍKY‘”

„Jak to písmo vypadalo?” chtěla vědět Hermiona. Malfoy sáhl do kapsy hábitu.

„Podívejte se.”

Harry a Hermiona si ho prohlíželi, ale moc jim to nepomohlo. Byl psán velkými tiskacími písmeny, takže se o rukopisu vůbec nedalo mluvit. Harry rozpoznal roh své eseje o Hamletovi.

„Mohl to udělat kterýkoli z prefektů, protože je o to někdo požádal. Nemusí to znamenat, že náš další mladý Smrtijed je prefekt,” podotkla Hermiona. Harryho tím trochu štvala.

„To, že někdo je prefekt ještě neznamená, že se mu nedá nic vytknout, Hermiono.”

„A to včetně primuse a primusky.” souhlasil k Harrymu velikému překvapení Malfoy. „Pottere… ta primuska, Spinnetová, z Vaší koleje. Myslíš, že je v pohodě?”

„Tím chceš říct, jestli by mohla být Smrtijed? Teda Malfoyi… myslíš, že Voldemort teď verbuje čarodějky z mudlovských rodin?”

„Ach! Ona se narodila jako mudla? A přitom takhle bojuje? My tři a Ginny jsme jediní, kdo ji dokázali porazit.”

Hermiona se napřímila do celé své výšky pěti stop a třech palců a pohledem se zabodla do Malfoye. „Já jsem se taky narodila jako mudla, Malfoyi. Vzpomínáš si na náš souboj?” řekla nebezpečně tiše. Raději o krok ustoupil.

„Jen jsem chtěl říct… jste si tím jistí? Nemohla to říct jen proto, aby lidi zmátla?”

„Tak se na to podívejme.” řekla Hermiona sarkastickým tónem. „Její rodiče trénují v Devonu závodní plnokrevníky a předtím než dostala svůj dopis z Bradavic, chystala se stát olympijskou jezdkyní, takže ano, Malfoyi, jsem si docela jistá, že její rodiče jsou mudlové. Katie Bellová a Angelina Johnsonová ji o prázdninách navštívily. Legitimně se narodila jako mudla.”

Malfoy vypadal zahloubaně, pak se usmál. „Spinnetová, jedoucí na koni…to je představa….”

Harry mu věnoval pronikavý pohled. „Řeknu Ty-víš-komu…”

„Ty řekneš Pánu zla, co jsme ti vyprávěli o Spinnetové?”

„Říkám mu Voldemort. Mluvím o něm jako Ty-víš-o kom.”

Zašklebil se. „Dobře, kdybych se nepokoušel být tak zatraceně spořádaný, když jsem s ní, myšlenky by se mi takhle netoulaly…”

Harry zavrtěl hlavou. „Nejdřív Parvati, teď Alice…”

Hermionu to vyvedlo z míry. „Co je s Parvati? O čem to mluvíte?”

Harry se na ni podíval. „Myslel jsem, že jsi uhádla, s kým se Ginny chystá setkat.”

Hermiona si povzdechla. „Ach tak, takže o tom to je. Uděláš nejlíp, když se k ní budeš pořád chovat spořádaně Malfoyi. Patnáct jí je až v dubnu.”

„A jestli víš, co je pro tebe dobré, budeš v tom pokračovat i po jejích narozeninách!” varoval ho Harry. Hermiona po něm vrhla divný pohled, jakmile to dořekl.

„Dobře, v pořádku, to by už o mém soukromí a myšlenkách mohlo stačit. Co primus? Je Davies v pohodě?” Harrymu a Hermioně ztuhl výraz v obličeji. Nervózně se na sebe podívali. Malfoy hleděl z jednoho na druhého. „Co? Co? No tak, povídejte!”

„To je jen…” začala Hermiona.

„On je tak…” zkusil to Harry.

„Nevím, jak to vyjádřit…”

„Dobře, fajn!” přerušil je Malfoy. „Takže mu nevěříte. Nevíte proč, ale nevěříte mu. Shrnul jsem to?” Oba přikývli.

Pak Harryho něco napadlo. „Když šli s Niamh a Kratiknotem hledat Cho, Roger do třídy nevešel….”

„Ano, ale Niamh taky ne. Věřím jí,” ozvala se Hermiona.

Malfoy zúžil oči. „Proč jí věříš?”

Hermiona se zašklebila. „Prostě proto. Nevím….”

„A jak víte, co Davies a Quirková udělali?” Harry vrhl rychlý pohled na Hermionu, který vypadala, že si kouše jazyk. V Malfoyově tváři se rozprostřel výraz pochopení. „Aha! Znovu jste použili ten pergamen? K sledování jejich pohybu. Sakra, přál bych si mít takovou věc….”

„Sni dál, Malfoyi. To se nestane. Ostatně bychom na to přišli i bez toho, chci říct, Roger a Niamh nejsou na ošetřovně jako Cho a Kratiknot, že?”

Malfoy přikývl. „Dobře, chcete znát důvod, proč nevěřím Daviesovi?” S očekáváním se na něj podívali. „Kdo si myslíte, že ve skutečnosti měl být letos primusem?”

Oba usilovně přemýšleli. „No,” řekl Harry, „Fred a George ne. Tak jako tak nebyli ani prefekty.”

„A nikdo ze Zmijozelu. Bez urážky. Jsem si jista, že tu nějaký zmijozelský primus byl, ale…” přispěla Hermiona.

Malfoy hluboce vzdychl. „Vy jste natvrdlí. Diggory! Byl to zlatý hoch, nejlepší kandidát! Ale protože byl zabit Pánem zla, cesta se otevřela Daviesovi! Chápete? Davies je jeho dlužníkem…”

Harryho oči se rozšířily. „Ano! Ale otázka je… jen proto, že za to Davies vděčí Voldemortovi, znamená to nezbytně, že je ochotný mu svůj dluh splatit?”

Malfoy pokrčil rameny. „To je všechno, co mě napadlo. Žádný jiný nápad nemám.”

Hermiona zírala na ohniště. „Ať už ty vzkazy poslal kdokoli, moc dobrou práci neodvedl, nemyslíte? Chci říct, že se do učebny Formulí pokusili nalákat taky mě s Ronem, ale my jim na to neskočili. Nemohl bys napsat svému otci a požádat ho o další příležitost s poukázáním na to, jak ta osoba selhala?”

Malfoy o tom přemýšlel. „Potíž je v tom… o těch dalších vzkazech bych se nedozvěděl, kdybych s tebou nemluvil, takhle otec pozná, že jsme se o tom bavili, to není dobré. Dostal bych se ještě do většího maléru.”

Teď začal přecházet Harry. Mračil se. „Musíme přijít na nějaký způsob, jak se s tebou spojit. Možná bych ti mohl poslat školní sovu, zmijozelští si už zvykli, že ti po nich něco chodí.”

Malfoy zavrtěl hlavou. „Ne, ty imbecile. Ten, kdo je skutečně posílal, uvidí, že mi chodí ještě něco jiného. Nebuď hloupý.”

Harry měl sto chutí zareagovat. Všichni tři byli zticha, hloubali. Náhle uslyšeli z Velké síně kroky, které naznačovaly, že nějací studenti přišli na snídani. Hermiona přešla ke dveřím a malinko je pootevřela. Zamávala na ně.

„Ještě tu není moc lidí. Jestli budeme opatrní, nikdo si nás nevšimne.”

Šla první, pak Harry. Malfoy zůstal pozadu. Harry se ho pokoušel přimět k odchodu, ale ten řekl: „Za chvíli. Dej trochu času těm, co Vás dva viděli odejít společně, aby na to zapomněli.” Harry přikývl. Pak si šel sednout s Hermionou k nebelvírskému stolu. Zdálo se to dlouho, než Malfoy bezstarostně prošel dveřmi, zamířil ke zmijozelským a posadil se. Harry se rozhlédl po síni. Viděl je někdo? Pak zjistil, že se dívá do Ginniny tváře. Ani si nevšiml, že si sedl vedle ní. Mračila se na něj.

„Harry, ty a Hermiona jste mluvili s Dracem?” zašeptala. „Co mu uděláte teď?” obvinila ho. Harry se tváří obrátil k Hermioně, která seděla naproti a tiše Ginny zamumlal koutkem úst.

„To nebylo o tobě. Řešili jsme prefektské záležitosti. Nedělej si kvůli tomu starosti.”

Ale zatímco jedli, Ginny na něj vrhala pohledy, jako by si nebyla jistá, zda mu má věřit. Ginny nebyla jediná, kdo se po něm díval divně. Celá škola si zřejmě byla vědoma skutečnosti, že v noci poté, co se Cho Changová rozešla s Harry Potterem, ji vlákal do učebny Formulí, napadl ji stejně jako posléze milovaného profesora Kratiknota a způsobil jim koma.

 Ředitelé kolejí neřekli, že to byl Harry, prohlásili, že neví, kdo to udělal. Ale drby, které rozšířily Choiny spolubydlící se shodovaly v tom, že Cho dostala od Harryho zprávu a předpokládala, že se chce omluvit a usmířit. Žádné profesorské prohlášení nemohlo vyvrátit fámy, které tvrdily, že to Harry udělal z uražené ješitnosti, protože ho veřejně zavrhla. Dokonce i nebelvírští na něj hleděli s nedůvěrou.

Harry se zavrtěl a pokoušel se sníst snídani tak rychle, jak to jen šlo, aniž by při tom vypadal příliš provinile. Bylo to horší než ve druhém ročníku, kdy si každý myslel, že je Zmijozelův dědic. Tenkrát vinný nebyl, až na Hadí jazyk. Teď se cítil trochu zodpovědný za to, co se stalo Cho - kvůli tomu, jak ji chtěli dát dohromady s Viktorem Krumem, přičemž ji nechal při tom, že má o ni zájem. Tohle všechno z ní udělalo terč. Taky to byl důvod, proč Malfoye vyloučil z okruhu podezřelých – ten o plánu s Viktorem Krumem věděl.

Musí zjistit, kdo posílal Malfoyovi ty sovy. Harry nechal Sandy nahoře, když plánoval, že si zaběhá, teď se ale rozhodl, že ji bude v budoucnu nosit, jak to jen půjde, aby ho mohla upozornit na důležité události, co se měly přihodit. Jako například, že se stane obětním beránkem obviněným z útoku na nejpopulárnější studentku a nejoblíbenějšího učitele ve škole…

* * * * *

„Harry Pottere?”

„Ano?”

„Proč jsme tu?”

„Schovávám se.”

„Opět?”

„Ano.”

„Neměl bys teď být někde jinde?”

„Na schůzi prefektů.”

„Nemáš je rád?”

„Nenávidím je.”

„Ale obvykle na ně chodíš.”

„Ano.”

„Pak by má otázka měla znít, proč jsi je předtím navštěvoval?”

„Očekává se to ode mě.”

„Jak dlouho tu budeme?”

„Nejsem si jistý. Zkontroluji čas.”

Harry vytáhl hůlku a rozsvítil ji. Natočil hodinky ke světlu. Bylo něco po deváté. Schůze neskončí dřív než za hodinu a půl. Po zvěromážském tréninku se vrátil pro Sandy a před Alicí předstíral, že je brzy dohoní. Nebelvírští prefekti chodili obvykle spolu. Místo toho šel Harry do chodby ve třetím patře a znovu se skryl v místnosti, kde kdysi panoval Chloupek a on se o vánocích schovával před Hermionou. Seděl ve tmě, chlad mu pronikal až do kostí a užíval si toho naprostého nedostatku pohodlí na studené kamenné podlaze, jakoby se chtěl potrestat.

Přesto dával přednost tomu, nemyslet na sebe jako na mučedníka. Cho, Kratiknot a ti lidé, kteří umřeli v podzemce, byli mučedníci. Stali se Voldemortovými oběťmi, aniž by o tom věděli. Voldemortovým cílem byl on. Věděl to. Bylo mu jasné, že Cho a Kratiknot leží na ošetřovně jen kvůli němu. Také si uvědomoval, že by nevydržel ty obviňující pohledy ostatních prefektů, ačkoliv to, z čeho ho podezírali, neprovedl. Bylo to úplně jako s Cedrikem…

Už jen jít to odpoledne do Soubojnického klubu, bylo dost zlé. Druhý týden prověřovali čtyři nové členy. Všichni kromě Pansy Parkinsonové v klubu zůstali. Naneštěstí pro ty, kteří se umístili během posledních čtyřech týdnů na nejnižších příčkách, to znamenalo vyřazení. Justin Finch-Fletchley a Colin Creevey vypadli, stejně jako Millicent Bulstrodová (Hermiona se musela hodně krotit, aby netančila radostí.)

Liama Quirka Justinův odchod pěkně rozladil a zdálo se, že je připravený si Snapeovi stěžovat, ale jen tak tak se udržel na šestnáctém místě, takže se nakonec zřejmě rozhodl svoje štěstí moc nepokoušet. Problém byl, že tři z nováčků byli příliš dobří, než aby nezamíchali daným pořadím. Fred Weasley během dvou týdnů překvapivě vyhrál patnáct z devatenácti soubojů a umístil se tak na pátém místě hned po Harrym, Hermioně, Ginny a Alici. Bratr Rogera Daviese, Evan, obsadil se svými čtrnácti vítězstvími šesté místo. Malfoy měl jen třináct a tak se umístil jako sedmý.

Harry měl dojem, že Rogera osmé místo pěkně namíchlo, ale teď si svůj hněv vyléval na bratrovi. Snape eliminoval jejich dřívější souboje s vyřazenými členy, aby mohl přepočítat umístění - Malfoy s Fredem a Evanem nevyhrál, zatímco nad vyloučenými ano, takže se jeho výhry snížily. Dalším novým členem byl Lee Jordan, který podal skvělý výkon, když zvládl devět soubojů z devatenácti a umístil se hned za Rogerem. Rona poněkud zklamalo, že se posunul až na dvanácté místo, za Crabbeho a Angelinu.

Harry se během soubojů havraspárským do očí nedíval – vlastně většině lidí. Naštěstí se potřeboval utkat jen jednou a pak už pouze hlasoval. Všechny souboje byly celkem jasné, vyjma Freda a Evana, kteří byli velmi vyrovnaní. Harry hlasoval pro Freda kvůli kolejní loajalitě jen částečně, vítězství mu přiřkl hlavně pro to, že Evana odzbrojil (který přesto obdržel spoustu hlasů z Havraspáru).

„Harry Pottere,” ozvala se Sandy znovu.

„Ano, Sandy?”

„Jak dlouho tady budeme?”

„Och, promiň. Trochu se mi zatoulaly myšlenky. Zhruba hodinu.”

„Pak bude čas na spaní?”

„Ne tak docela. Musím ještě dokončit esej do Formulí…” začal říkat, ale pak si uvědomil, že se s tím nemusí trápit. Polknul a snažil se nemyslet na ubohého malého Kratiknota…

Najednou se dveře, o které se opíral, otevřely a Harry přepadl dozadu. Ležel na podlaze v chodbě, jak široký tak dlouhý, pořádně ho bolela hlava a když vzhlédl, spatřil nad sebou samolibého Draca Malfoye.

„Takže, Pottere,” pronesl líně, „tohle je místo, kde se schováváš před zbožňující veřejností.”

„Jo,” odvětil Harry, stále ještě ležící na podlaze. „Před tou zbožňující veřejností, která ze mě chce stáhnout zaživa kůži, setnout mi hlavu a nakrmit mým tělem obří sépii v jezeře!”

„Ach, ta cena slávy…“ bavil se Malfoy.

„Co tady sakra děláš, Malfoyi? Jak jsi mě našel?”

„Ten tvůj pergamen…”

Harry se zděšeně posadil. „Mapa? Jak jsi…“

„Aha! Takže to je mapa!” smál se. „To jsi mi prozradit nechtěl, co? Nebuď naštvaný, ve skutečnosti jsem ještě neměl šanci si ji prohlédnout.”

Harry se pomalu postavil a zabodl do něj pohled. „Máš důvod, proč jsi tady, Malfoyi? Jiný než mi jít na nervy? Jak dobře víš, nemusíš se zjevovat osobně, už fakt, že existuješ je zatraceně otravný.”

Malfoy se zazubil. „Vím. Každou noc usínám s blaženým vědomím, že tě můžu dráždit jen svým bytím. Ale někdy se nudím a cítím, že potřebuju obtěžovat nějak aktivněji. Okořenit si život. Je to nezbytné, když musíš každý týden navštěvovat tyhle zatracené prefektské schůze. Začínám Daviese nenávidět víc než tebe a to už je co říct.”

„Kdybys mě nenáviděl, nebyl bys tady, Malfoyi.”

„Au contraire. Být tady znamená, že nemusím být tam.”

„Ještě jsi mi neprozradil, jak…“

Malfoy si povzdechnul. „Fajn. Nemysli si, že jsem změkl, protože to není pravda. Jak jsem řekl: Být tady znamená nebýt tam.” Rozhlédl se po chodbě. „Myslíš, že bychom to mohli probrat někde, kde nebudeme tak na očích?”

Harry ustoupil stranou a nechal Malfoye vejít do malé místnosti. Znovu rozsvítil hůlku a zavřel dveře. Když Malfoy viděl, jak je místnost nejasná, osvětlená pouze jednou hůlkou, vytáhl svou a rozsvítil ji taky. Zamračeně se rozhlédl kolem.

„Není si tu kde sednout.”

„Já jsem seděl na zemi,” řekl Harry a znovu se posadil. Malfoy ho neohrabaně napodobil, jakoby to nikdy nedělal. Taky ale, pomyslel si Harry, nevyrostl v přístěnku pod schody.

„Na světě jsou kultury, kde na zemi sedí každý, Malfoy. Dřepění je pro tebe jak dělané!”

„Nech si toho Pottere. Takže zpátky k prefektské schůzi. Zrovna jsme se chystali začít. Davies ji zahájil a potom oznámil, že prvním bodem programu je otázka: Měla by zůstat prefektem osoba, která uprostřed noci někoho vlákala do třídy a tam na ni zaútočila černou magií?”

„Cože?” zakuckal se Harry.

„Takhle to řekla tvoje přítelkyně. Spinnetová ho praštila. Jen do ruky, bohužel. Pořád se nemůžu zbavit té představy s koněm… v každém případě, řekla Daviesovi, aby zavřel zobák a pak tě hledala. Do té doby si nevšimla, že tam nejsi. Řekla, že obviněný by měl mít právo se svým žalobcům postavit. Davies jí odpověděl, že jsi se očividně schůzi vyhnul, protože se jim postavit nechceš a jelikož už mě to tam nebavilo a chtěl jsem zmizet taky, dobrovolně jsem se přihlásil, že tě půjdu najít.”

 „Dobrovolně?”

„Nechybí ti ta část, jak jsem od tamtud odešel, Pottere? Takže, Grangerová šla za mnou, protože řekla, že ví, jak tě najít a já bych se jen zbytečně celou noc putoval po hradě. Osobně jsem proti putování po hradu neměl žádné námitky, ale zajímalo mě, jak tě chce najít, takže jsem s ní šel do Nebelvírské věže. Nechala mě čekat na chodbě, když vyslovila heslo…maličko podezíravá, nezdá se ti?… a o takových deset minut později se objevila a řekla mi, abych tě hledal tady. Vrátila se zpátky na schůzi, aby udělala zápis – plná obav, aby to Bulstrodová nezpackala. Což by udělala, věř mi. Pouze jsem předpokládal, že ona nebo Weasley využili toho pergamenu, který jsi použil předtím, než jsi mi řekl, že Filch je ve vstupní hale a nějací lidé v Pamětní síni. Ach! Nikdy jsem ti neřekl… díky za tip na MacMillana a Abbottovou v Pamětní síni. Docela jsem si to užil a oni nebyli vůbec opatrní…“

„Malfoyi!”

„Ale no tak, vykašli se na to svoje pokrytectví Pottere. Přinejmenším uznávám, že jsem voyeur. Kdo ví co jsi viděl v tom tvém neviditelném plášti. Přál bych si jeden mít. To by rozhodně můj nudný život oživilo. V každém případě, Grangerová měla pravdu. Tady tě máme, skrývajícího se jako králík a k tomu ještě dvakrát tak ošklivého. Ne, počkej, to je urážka každého králíčka. Desetkrát tak ošklivého, ne dvacetkrát…“

„Je mi to jasné, Malfoyi.”

„Opravdu? Mohl bych to klidně ještě párkrát zopakovat, jestli se ti to líbí.” „A tobě by se líbilo, kdybych otevřel tyhle padací dveře a hodil tě dolů?” zeptal se Harry a ukazoval na hrubé dřevěné dveře, které prvně uviděl, když na nich stál Chloupek. Malfoy se zamračil, předtím si jich nevšiml.

„Co to je?”

„Pamatuješ si, jak první rok Brumbál oznámil, že vstup do této místnosti je zakázaný?”

Malfoy chvíli přemýšlel. „Matně. Jsi si jistý, že to byla tahle místnost?”

„Ano. Protože Ron, Hermiona a já jsme se sem dostali.”

Malfoyovi poklesla čelist. „Co tady bylo?”

„Tříhlavý pes jménem Chloupek. Patřil Hagridovi. Střežil ty padací dveře. Chceš vědět co je dole, když jimi projdeš?”

„Na jednu stranu by mě zajímalo, jak se Vám podařilo projít kolem tříhlavého psa, ale když to vezmu kolem a kolem… asi spíš ne.”

„No, jakmile se dostaneš skrz ně, nějakou chvíli budeš padat dolů a nakonec přistaneš na rozkošné rostlině zvané Ďáblovo osidlo…”

„Ďáblovo osidlo! V pořádku, Pottere, to stačí. Jdeš dolů na schůzi nebo ne?”

„Opravdu se tam tak strašně toužíš vrátit?” Harry překontroloval čas na hodinkách. „Bude trvat ještě aspoň půl hodiny.”

Malfoy vypadal, jako by na něco zapomněl. „Och, to je pravda! Lépe se tomu vyhnout. Stejně je to zvláštní, Spinnetová vypadala, jako by mě podezřívala, že chci zdrhnout, ale Grangerová ne.”

„Pravděpodobně si o mě dělala starosti. Sama chtěla vědět, kde jsem.”

Malfoy teď vypadal popleteně. „A ona mi věřila, že tě půjdu hledat? Co kdybych to byl já, kdo začaroval ty dveře? Zavedla by mě přímo k tobě.”

„Hermiona není hloupá. Věděla, žes to ty nebyl. A ví, že si s tebou v případě nutnosti poradím. Chceš si znovu vyzkoušet, jaké to je být ve vzduchu vzhůru nohama?”

Malfoy se zamračil a pevněji sevřel osvětlenou hůlku. „Chceš chapadla po celé tváři?”

Harry se usmál. „Víš Malfoyi, není tak špatné se s tebou občas potkat. Zvlášť, když další alternativa je prefektská schůze.”

Malfoy přikývl. „Raději než schůzi bych bral další hodinu s Hagridovými třaskavými skvorejši.”

Harry se rozesmál. „Řeknu ti tajemství, já Ron i Hermiona jsme ty skvorejše nenáviděli stejně jako Vy.”

„Věděl jsem to!”

„Psst! Hlavně to neříkej Hagridovi. Nechtěl bych ho zranit.”

„Co vidíte na tom přerostlém, vlasatém…”

„Je to nejvěrnější přítel, jakého jsem kdy měl,” řekl Harry pevně. „Byl to on, kdo mě odvedl od mé příšerné tety a strýce, řekl mi, že jsem čaroděj, osobně mi předal dopis z Bradavic a koupil mi vůbec první dárek k narozeninám. Máš přítele, který by pro tebe něco takového udělal? Který by úplně změnil tvůj život?”

Malfoy pohlédl na své ruce, pro tentokrát byl zticha. Pak se podíval na Harryho, tvář podivně osvětlenou třepotavým světlem z hůlky.

„Ano,” řekl konečně. Polkl a znovu odvrátil pohled. „Ginny.”

Harrymu vyschlo v ústech. Malfoy byl Ginny tak oddaný. To Harryho vyděsilo. Na jejich přátelství záviselo tolik věcí. Co když se Ginny z nějakého důvodu rozhodne, že už ji unavuje? Co by pak Malfoy udělal? Někteří lidé mají sklon k sebevraždám, jak Harry věděl, nicméně v Malfoyově případě by bylo vhodnější použít spojení sklon k vraždění. Nemyslel si, že Ginny je osoba, kterou by Malfoy chtěl zabít…

Harry po pár minutách ticha znovu zkontroloval hodinky. „Zbývá jen dvacet minut. Možná bychom už mohli odejít. Asi tak dlouho bude trvat, než se z tohoto křídla dostanu zpátky ke schodům vedoucím do Nebelvírské věže a ty musíš absolvovat celou tu cestu dolů do pozemí ke Zmijozelské společenské místnosti…”

Malfoy přimhouřil oči. „Jak víš, kde má Zmijozel společenskou místnost?”

Harry se najednou zarazil, pokoušeje se nic neprozradit, ale pak se rozhodl, že už je to dlouho, takže co na tom záleží?

„No… byl jsem tam.”

„Ty? Kdy?”

„V druhém ročníku.”

„A nikdo si toho nevšiml?”

„Ne. ”

„Byl jsi tam v tom zatraceném neviditelném plášti?”

„Ne.”

„Poslouchej, Pottere, neštvi mě a pokračuj. Takže, proč jsi tam šel?”

„Chtěl jsem nějakou informaci.”

„Jakou?”

„Chtěl jsem vědět, jestli nejsi Zmijozelův dědic. Zjistil jsem, že ne. Konec příběhu.”

„Konec příběhu? Když můžeš vlézt do naší společenské místnosti kdykoliv se ti zlíbí?”

„Řekl jsem snad něco takového? Ve skutečnosti to bylo dost obtížné. Zabralo to týdny plánování a nakonec Hermiona vůbec nebyla schopná jít, jen já s Ronem.”

„Weasley tam byl taky? Och, teď se budu muset ujistit, že jsme celé místo zcela dekontaminovali…“

Harry se zasmál. „Jen si pomysli. Vůbec nevíš, čeho všeho jsme se dotýkali…“

Vstal, popichování Malfoye si pěkně užíval. Malfoy pomoc nepotřeboval, zvedl se jedním elegantním pohybem. Harry otevřel dveře a rozhlédl se po chodbě, na zdech se mihotaly pochodně a vítr narážel do olovnatých oken, ale v dohledu nikdo nebyl. Naznačil Malfoyovi, aby ho následoval a jakmile prošel dveřmi, zavřel je za ním.

Mlčky došli ke schodům, jejich kroky se v jinak prázdné chodbě strašidelně rozléhaly, jedny po druhých míjeli dveře místností, ve kterých nikdy nebyli, místností, kde mohlo být cokoliv. Harry by se nedivil, kdyby ani Brumbál nevěděl o všech Bradavických tajemstvích. Ví vůbec někdo, co se v nich skrývá nebo k čemu tu jsou? zajímalo ho. Možná by bylo užitečné začít hrad podrobněji prozkoumávat, uvědomil si. Zvlášť pokud se v Bradavicích pohybuje jiný Smrtijed než Malfoy, který používá neznámé kletby k útoku na lidi, co prochází dveřmi tam a zpátky…

* * * * *

Jakmile se Harry vrátil do Nebelvírské věže, šel rovnou do postele. Když Ron odtáhl záclonu, aby ho zkontroloval, předstíral, že spí. Slyšel, jak Ron vyšel z ložnice a ze schodů zakřičel: „Je v posteli a spí! Už si běž taky lehnout, dobrou noc.” To musela být Hermiona na kterou tak křičel, napadlo Harryho. Pravděpodobně Rona svou posedlostí zjistit kde je, doháněla k šílenství. Přesvědčený, že už ho nikdo nebude otravovat, se převalil a usnul.

Další ráno vstal, aby si jako obvykle zaběhal a když se ho Hermiona začala vyptávat, kde byl, jednoduše jí řekl, že se mu o tom nechce mluvit.

„No, někteří z nás museli sedět celou dobu na schůzi, kde tě za zády pomlouvali! Malfoy byl taky skvělý, poté, co jsem mu řekla, jak tě najde, už se zpátky nevrátil,” stěžovala si. „Naštěstí se Alici podařilo Rogera přerušit, začínalo to vypadat jako fraška a pak jsme se vrátili k obvyklým věcem.”

„Jako jsou školní tresty a odebírání bodů…”

Zčervenala a pokračovala ve svých zahřívacích cvicích. „Ano,” připustila neochotně.

„Hermiono, dala jsi někdy někomu školní trest? Nebo mu sebrala body? Koneckonců jako prefekti na to máme právo.”

Zamračila se. „Ne. Asi to bude kvůli tomu, že jsem Vás s Ronem viděla tolikrát porušovat školní řád a cítila jsem se tak příšerně, když mou zásluhou kolej přišla o body, že bych to ostatním nemohla udělat. Řekla bych, že jsem stará měkota.”

Harry se na ni zazubil. „No, měla by ses zocelit, než se staneš primuskou. Máš na to dva roky…“

Potěšeně se usmála a sklopila pohled. „Opravdu si myslíš, že se stanu primuskou?”

Vyrovnaně na ni pohlédl. „Ne, ve skutečnosti věřím, že se jí stane Millicent Bulstrodová, Hannah Abbottová nebo Mandy Brocklehurstová. Upřímně, Hermiono! Kdo jiný by to byl? Podívej se, kdo jsou ostatní prefektky pátého ročníku!”

„Aha. Takže říkáš, že se stanu primuskou jen proto, že ostatní jsou chabí…”

Harry frustrovaně zavřel oči. „Ne, ne, tak jsem to nemyslel…“

Hermiona se postavila a zářivě se na něj usmála. „Přivedlo tě to na jiné myšlenky, co? Jsi připravený?”

Harry nad ní zavrtěl hlavou. „Hermiono Grangerová, víš, že jsi pěkně záludná?”

„Já jsem záludná? Ty máš co mluvit, pane Mizím-s-McGonagallovou-aby-….”

„Pssst! No tak, každou chvíli se tu může někdo objevit!” dala mu pusu na tvář a pak odtáhla portrét. „Už budu hodná, Slibuji.” Vysoukala se ven, zatímco se Harry rozesmál a znovu zavrtěl hlavou.

Poté, co se osprchoval, zamířil zpátky do Velké síně na snídani, ale nohy ho nějak donesly k ošetřovně. Uvědomil si, že tu ještě nebyl, aby se přesvědčil, jak se Cho daří. Vypadalo by to jako přiznání viny nebo neviny? zajímalo ho. Ne. Přestaň. Nezáleží na tom co si myslí ostatní. Je to správná věc, zjistit, jak na tom s Kratiknotem jsou. Je to moje vina, že tu skončili, napadlo ho.

Když se dostal až ke dveřím ošetřovny, na okamžik se zarazil, než zmáčkl kliku. Ruka se mu třásla. Nakonec se zhluboka nadechl a pomalu otevřel. Na vzdálenější straně místnosti uviděl sedět v křesle u jedné z postelí mohutný tmavý obrys.

Byl to Viktor Krum.

Harry ustoupil a vykoukl škvírou mezi dveřmi a zárubněmi. Viktor! Co tady dělá? lámal si hlavu.

Viktor Cho držel za ruku, zatímco nehybně ležela v posteli, byla velice bledá. Měla tmavé řasy, vlasy jí spadaly do čela a Viktor je jednou rukou hladil, zatímco druhou ji stále držel. Láskyplně k ní promlouval, Harry se domníval, že to bylo v bulharštině. Z Viktorových úst zněla plynule a Harryho uším připomínala velštinu, kterou slyšel zpívat svou matku. Samozřejmě, věděl, že někteří lidé velštinu považují za příliš složitý a tvrdý jazyk.

Harry se zájmem pozoroval Kruma, hledícího na Cho. Kratiknot ležel na další posteli, jeho krátké nohy očividně končily v polovině matrace, pokud se dalo soudit z malých obrysů pod pokrývkou, která ho zakrývala. Harry ho takhle ještě nikdy neviděl, tak klidného. Jeho tvář byla obvykle plná života, vždycky vypadal, že se usmívá. Učení pro něj bylo takovou zábavou! Nikdy se nestalo, že by si pro někoho nenašel čas.

Teď se Krum postavil, naklonil se nad ni a políbil ji na čelo. Harry se nikdy v životě necítil víc vinný, dokonce ani tehdy, když uviděl Cedrikovo tělo. Byl zodpovědný za to, že dal Kruma s Cho dohromady a taky, že to odnesla společně s Kratiknotem. Všechno byla jeho chyba a jediné, co si přál, bylo, aby se země rozestoupila a pohltila ho – tak strašně se cítil.

Jak si jen mohl myslet, že Viktor Krum je Voldemortův dědic? Vzpomněl si, jak s ním loni mluvil o Hermioně, jak ho znepokojovalo, jestli mezi nimi dvěma něco není, protože Hermiona o něm neustále mluvila. No, napadlo Harryho, určitě to vypadalo, že se přes Hermionu přenesl. To je úleva. Alespoň jedna dobrá věc…

Ale potom Viktor zamířil ke dveřím ošetřovny. Harry je tichoučce zavřel, uháněl chodbou dolů a schoval se za brnění, přičemž doufal, že Viktor použije vzdálenější schodiště. Naštěstí to vyšlo. Harry čekal, dokud jeho kroky nedozněly, pak opustil svůj úkryt a úlevně si vydechl. Podíval se na dveře ošetřovny. Kdyby tam šel teď, cítil by se jako vetřelec. Viktor vypadal, že má o ni skutečnou starost. Musel slyšet o tom, co se stalo a přijít ji sem navštívit. Bylo to opravdu dojímavé, i když nalezli jeden druhého jen díky manipulaci Harryho a Hermiony.

Sešel dolů na snídani, přičemž našel Hedviku, která na něj čekala na Ronově rameni.

„Kde jsi byl?” chtěl vědět Ron.

„Na ošetřovně.”

„Jsi v pořádku?”

„Ne kvůli mně. Byl jsem na návštěvě. Alespoň jsem se chystal…“ zatímco mluvil, převzal od Hedviky pergamen a předtím než odletěla zpátky do Sovince, dal jí kousek slaniny. „…ale byl tam Viktor Krum, takže jsem nešel dovnitř.”

„Viktor!” řekla ohromeně Hermiona. Ron vypadal, že ho to překvapilo úplně stejně. Harry ztišil hlas.

„Dalo by se říct, že plán funguje, co? Museli se od té doby, co jsme se skřítky opustili Tři košťata, podstatně sblížit. Seděl u ní na posteli a mluvil na ni bulharsky. Předtím než odešel ji políbil.”

„Políbil!” Hermionu to pobouřilo.

„Na čelo.” „Hermiono,” zasyčel na ni Ron. „Proč tě to tak štve? Chtěla ses ho zbavit!”

„Ano, ale on se měl se mnou rozejít, ne mě podvádět! Tohle ze mě technicky stále dělá jeho přítelkyni, a pokud teď někdo zjistí, že ji navštěvuje a v komatu líbá, budu vypadat jako pěkný pitomec, který nevidí, co se mu děje za zády…“

„A koho to zajímá?” trval Ron na svém. „Pokud se TY rozejdeš s NÍM, pravděpodobně ho to moc nenaštve, ne? Už se přes to dostal.” Hermiona se na Rona zašklebila, neochotná připustit, že má pravdu. Harryho napadlo, že možná myslí na článek od Rity Holoubkové v Týdeníku čarodějek, který vyšel během Poháru tří kouzelníků a líčil ji jako nějaký druh ”poběhlice” (Ronova slova) hrající si s city obou - Kruma i Harryho. Nejhorší věc na tom článku (dokonce horší než huláci, které jí přišly soví poštou) byla, že Snape ho četl nahlas před celou třídou, takže se zmijozelští váleli smíchy, Hermiona zrudla a vypadala, jakoby chtěla skočit do kotlíku, rozpustit se tam a stát se součástí svého lektvaru. Harry si rozhodně nemyslel, že by to Snape neudělal znovu, ačkoliv se vztah mezi nimi změnil. Pořád se zdál rozhodnutý neukazovat studentům, kteří nepocházeli z jeho koleje, nic jiného, než opovržení a strohost, zvlášť pak, když byl někdo ze Zmijozelu okolo.

„Nechci, aby můj soukromý život zase propírali v novinách,” zamumlala, zatímco jedla ovesnou kaši. Harry si vzal kousek toastu a otevřel dopis, který mu přinesla Hedvika. Možná by mohl změnit téma. Nečekal, že by Hermiona mohla zareagovat takhle, většinou se zdálo, že ji nezajímá, co si lidé myslí.

„To je od Dudleyho,” řekl oběma, přičemž se mu ulevilo, že to je něco, co nesouvisí s kouzelnickým světem - co odvede jeho pozornost od problémů. Byl napsán na linkovaném papíře, který byl očividně vytrhnut z jednoho z Dudleyho sešitů.

”Ahoj Harry,

už je to pěkně dlouho co jsi psal. Měl jsem tenhle dopis připravený od minulého týdne. Příště napiš dřív, dobře?

Dudley”

Harry odložil lístek stranou se slabým pocitem viny. Opravdu Dudleyho trochu zanedbával, koneckonců ten mu mohl něco poslat, jen když se ukázala Hedvika. Posledně napsal neškodný dopis, ve kterém mu sdělil, že se stal kapitánem Soubojnického klubu. Harry se rozhodl, že si jeho dopis přečte hned.

”Ahoj Harry,

slyšel jsi o zastávce metra ve Westminsteru? Nebyl jsem si jistý, jestli se tento druh zpráv dostane i tam, kde jsi ty. Hrozná tragédie! Celá vyletěla do povětří! Řekl bych, že to byla buď IRA nebo Pákistánci. No, možná někdo jiný. Vlastně nevím. Mohli by to být ti blázni, kteří do tokijského metra hodili slzný plyn, kdo ví? Třeba se zaměřili na všechna metra na světě!

V každém případě, skutečně divná věc je, že na zdi stanice zanechali zelené slovo POTTER, přesně jako máš oči! Není to zvláštní? Už jsem řekl, že je to divné? Dobře, ale musíš připustit, že to tak opravdu je! Proč to tam napsali? Řekl bych, že by to zajímalo všechny lidi v Anglii, kteří se jmenují Potter…

V hodinách biologie jsme se od myší dostali ke krysám, které pouštíme do bludiště. Větší mozky. Všichni teď máme ty bílé krysy s červenýma očima, ušima a ocásky. Myslím, že se jim říká albíni. Můj spolubydlící a já je máme společně v jedné kleci. Tak jeho je asi těhotná a moje je za to zodpovědná. Neznamená to, že budu dědeček? Ha ha!

Lotroskop po nějaké době utichl, takže je buď rozbitý, nebo mě spolubydlící neokrádá. Mohl by to být nějaký jiný imbecil. Pokouším se sebrat odvahu požádat Julii, aby si se mnou vyšla na Den svatého Valentýna. Od té doby, co začala škola jsem zhubl 45 liber! Myslím, že si toho všimla. Aspoň doufám. Drž mi palce!

Dudley”

Harry vzhlédl. Opravdu nepotřeboval, aby mu někdo připomínal Westminster. Myslel na to celou dobu. Beze slova se na něj soucitně dívali.

Dojedli snídani a zamířili na hodinu. Všechny Harrymu splývaly, týden přešel téměř bez povšimnutí a znovu nastala neděle, kdy byl Soubojnický klub. Měli čtyři čerstvé členy: Nevilla, Parvati a Padmu Patilovy a Susan Bonesovou z Mrzimoru.

Oba, Harry i Hermiona se utkali s Parvati, Padmou a Susan, přičemž pokaždé vyhráli. Z nových příchozích Ginny bojovala s Nevillem a Padmou, oba je porazila. Ron s Malfoyem vyhráli jen nad Padmou a Susan, přestože bojovali i s Parvati - zdálo se, že je poněkud rozptyluje. Malfoy nějak moc polykal a pohyboval se pěkně pomalu. Ron vypadal, že ho pohled do jejích očí úplně hypnotizuje, a když mu hůlka vyklouzla z ruky a on přepadl dozadu, Harry nabyl dojmu, že to nějak očekával. Poté co Parvati nad Ronem vyhrála, oba se vrátili mezi ostatní, zářivě se na sebe usmívali a tiše si povídali. Harry uviděl, jak si Parvati zakryla pusu, jakoby Ron řekl něco, co ji rozesmálo. Pak si všiml Hermionina výrazu, také se na ně dívala a mračila se. Hermiona pro Parvati nehlasovala navzdory faktu, že Rona odzbrojila.

Na druhou stranu, když se Ron utkal s Nevillem, neočekával, že by mohl prohrát. Svůj útok provedl lhostejně, a když Neville jeho odzbrojovacímu kouzlu uskočil a vzápětí ho obrátil proti němu, Ron svým pádem srazil polovinu členů klubu k zemi, potácel se, vypadal omráčeně a zíral na Nevilla, jakoby ho nikdy předtím neviděl. Neville se na něj usmál, ale Ron mu úsměv rozhodně nevrátil.

Na konci setkání si Neville s Parvati z nováčků vedli nejlépe, každý ztratil jen čtyři souboje. Harry se na Nevilla usmál a zamával mu, když s Ronem a Hermionou opouštěli Velkou síň. Večeře měla začít až za dvě hodiny a oni se rozhodli navštívit Hagrida. Ron se ještě ohlédl na Parvati, která byla se svou sestrou Padmou, najednou už nevypadaly tak stejně, pomyslel si Harry.

Už si ve vstupní hale oblékali pláště, když přiběhl, Neville a zavolal na Ginny. Zastavila se, mířila právě k mramorovým schodům.

„Ginny!” zavolal znovu. „Nechtěla bys…nechtěla by ses před večeří projít?” Vypadala zaraženě. Harry nahoře na schodišti zahlédl Malfoye, který se právě chystal sejít do podzemí. Ginny na okamžik pohlédla jeho směrem a pak se zmateně obrátila zpátky k Nevillovi.

„Och, já…dobře,” vykoktala. „Ale nevzala jsem si plášť…“

„Ani já ne. Stavíme se pro ně a pak bychom se mohli na chvilku projít…“

Ginny přikývla a následovala ho po schodech nahoru. Ještě se přes rameno ohlédla na Malfoye a bezmocně pozvedla obočí. Malfoy se zakabonil a zmizel dole. Ron pozoroval, jak Ginny a Neville mizí na schodech a taky se mračil. Nezdálo se, že by si Malfoye všiml. Hermiona Rona hravě plácla do ruky.

„Hele, už je jí skoro patnáct,” připomněla mu. „A Neville je neškodný. Celý vánoční večírek trávil tím, že jí šlapal na nohy. Tenkrát jsi nic nenamítal, když s ním šla…“

„To bylo něco jiného. Byla u toho celá škola.” Pořád se mračil. Harry s Hermionou ho vystrkali ze dveří a se smíchem ho hodili do sněhu.

„A kdy bys jí tak chtěl povolit randění… ve dvaceti?” Hermiona rychle udělala kouli a hodila ji po něm. Nepodařilo se mu se jí včas vyhnout a tak skončila rozpláclá na jeho uchu.

„Hej!” stěžoval si.

„Dvacet pět?” navrhoval Harry, přičemž po něm hodil vlastní kouli, která ho zasáhla do paže.

„Třicet?”

„Čtyřicet?” s každým dalším návrhem ho bombardovali koulemi a bláznivě se smáli. Začal jim to oplácet a tak mezi nimi brzy vypukl zuřivý boj, kde každý bojoval s každým. Tímto způsobem se dostali až k Hagridovu srubu, přičemž se celou dobu bouřlivě smáli (Než se tam dostali, Ginnin potenciální věk k randění se vyšplhal na tři sta sedmdesát.)

Hagrida jejich návštěva potěšila. Harry vcházel jako poslední, když následoval Rona a Hermionu. Předtím, než zavřel dveře, pocítil potřebu se ještě jednou otočit.

Ginny s Nevillem se společně procházeli po okraji zamrzlého jezera, ale nedotýkali se. Viděl, jak se jim pohybují rty a od pusy stoupá pára. Přistihl se, že se obzvlášť zaměřil na Ginny, na způsob, jakým potřásala hlavou…v nejasném světle se její vlasy zdály červenozlaté, ve tváři měla tajemný a odměřený výraz. Neville byl o několik palců vyšší než ona…vyšší než já, uvědomil si Harry, protože teď byl stejně vysoký jako Ginny. Ginny klopýtla, bota se jí zabořila hlouběji, než jak zřejmě očekávala, Neville jí položil ruku na rameno, aby jí pomohl a pak takto pokračovali v cestě.

„Harry!” zavolal na něj od ohně Hagrid. „Zavři ty zatracený dveře!” Harry ho zdráhavě poslechl, zatímco se pořád škvírkou díval na Nevilla a Ginny jdoucí ruku v ruce, dokud mu nezmizeli z očí. Ale i když se posadil, pil čaj a poslouchal, jak se baví o soubojích, neustále je v duchu viděl, jak se za soumraku prochází.

* * * * *

Dalšího dne hodiny Formulí znovu odpadly. Rozšířila se fáma, že Brumbál hledá náhradu, ale ta nenastoupí dříve než v březnu. Hermiona si dělala starosti, trávila místo toho čas v knihovně a pilně studovala. „Pořád ještě musíme myslet na N.K.Ú. Pamatujete?” rýpala do Harryho a Rona.

Ron obrátil oči v sloup. „Ty se prostě nedokážeš smířit s tím, že máme chvíli volna…“

„Ne, to s čím se nemůžu smířit - a vsadím se, že on taky ne - je chudák profesor Kratiknot, který je v komatu.”

Pevně se na Harryho zadívala, pořád ještě nevěděli, kdo jim poslal ty vzkazy a ani sám Brumbál nedokázal zlomit kletbu na dveřích učebny Formulí. Z bezpečnostních důvodů byla neprodyšně uzavřena. Taky nemohli přijít na to, jak se spojit s Malfoyem, aniž by riskovali, že to ten druhý Smrtijed zjistí. Harry požádal Snapea, aby ho v Lektvarech dal s Malfoyem do dvojice a ten to skutečně udělal (což mělo za následek pokořující incident, kdy se podlaha pokryla čolky a jejich zmenšovací lektvar se nepovedl). Ale ani Malfoy nevěděl nic nového, takže jim to moc nepomohlo.

Po vyučování se vrátili zpátky do společenské místnosti. Harry, Ron a Hermiona seděli u ohně, četli historii a pokoušeli se zůstat vzhůru (aspoň Ron s Harrym se o to snažili) když uslyšeli, jak na druhé straně místnosti Parvati vzrušeně zavřeštěla.

„Ach! Levandule! Je překrásný!” V ruce držela jemně vypadající fialový svetr s perlovými knoflíčky.

„Všechno nejlepší k narozeninám!” popřála jí Levandule s širokým úsměvem. Ron se zamračil, postavil se a přešel k nim.

„Narozeniny? Měl jsem dojem, že jsi své sestře přála včera.”

Parvati se na něj vyrovnaně zadívala. „Ano. Včera je měla ona a dneska zase já. Padma se narodila před půlnocí a já až po ní. Což z nás taky dělá jiná znamení, ona je Vodnář, já Ryba.” To by dávalo smysl, napadlo Harryho. Částečně to vysvětluje, proč nejsou ve stejné koleji.

Ron se na ni díval nějak zvláštně a Parvati mu to oplácela. Zmátlo to i Levanduli. „Proč si ten svetr nevyzkoušíš?” navrhla Parvati, která se k ní konečně obrátila.

„Ano, to je dobrý nápad, omluvte mě,” řekla oběma a se svým dárkem zamířila k dívčím ložnicím. Když se vrátila, měla na sobě džíny a darovaný svetr, který měl pěkně hluboký výstřih. Jeho barva skvěle ladila s její kůží a vlasy, Harry musel uznat, že Levandule vybrala dobře. Taky zaznamenal, že Ron zrudl a Hermiona si toho všimla.

Ron polkl a upřeně na ni zíral. „Vypadá to… skutečně nádherně,” vymáčkl ze sebe chabě.

Nezdálo se, že by ho Parvati za jeho nedostatek originality odsuzovala. „Díky. Ještě jednou ti děkuji Levandule,” řekla náhle, jakoby si vzpomněla, že jí svetr dala ona a ne Ron. Jestli ji v tom svetříku uvidí Malfoy, napadlo Harryho, tak si skutečně bude přát, aby měl Moodyho kouzelné oko.

„Chtěla bys… chtěla by sis zahrát šachy?” zeptal se jí Ron nešikovně. Usmála se na něj, jakoby měla nějaké tajemství a souhlasila.

Harry s Hermionou seděli u ohně až skoro do večeře, zdánlivě si četli, ale Hermiona ve skutečnosti koutkem oka pozorovala Rona s Parvati a Harry se taky nemohl ubránit, aby po nich nevrhal zvědavé pohledy. Pokoušel se Ron přenést přes Hermionu? zajímalo ho. Jenže na druhou stranu opravdu vypadal, že se o Parvati zajímá. Seamus, Dean, Lee a Fred si jejího svetříku všimli okamžitě, jakmile vešli do společenské místnosti, vyvalili na ni oči a Lee musel Freda do schodů vedoucím k jejich ložnici dostrkat, jak upřeně na ni zíral neschopen slova.

Během týdne Harry zaregistroval, že Ron, který dřív ve většině hodin seděl v blízkosti Harryho a Hermiony a Levandule s Parvati, seděl s Parvati, zatímco Levandule byla častěji sama. Když začala Stříbřenka v Binnsově hodině tiše mňoukat, Parvati od něj tajně koťátko převzala, schovala je pod lavici a zlehka je hladila, přičemž Ron na Binnse upíral nevinný pohled a odpovídal mu na otázky týkající se Borise Bezradného. Hermiona začala být vůči Ronovi pěkně nedůtklivá a mluvila na něj, jen když to bylo absolutně nezbytné.

Neděle se přiřítila obrovskou rychlostí - aspoň Harrymu se to tak zdálo a nastal poslední prověřovací den Soubojnického klubu. Po jeho skončení bude členství pevně stanoveno a oni budou trávit více času učením obraných a útočných kouzel, vylepšovat si techniku, případně si vyzkouší vícečetné boje než jeden na jednoho. Snape ji řekl, že budou zápasit dva na dva a tři na tři, ale nakonec se dostanou i k soubojům dva na jednoho a dokonce tři na jednoho.

Zatímco se chystali začít, Harry si všiml, že Niamhina a Liamova malá sestra Orla sedí u jednoho ze stolů, které byly odsunuty ke stěně. Justin byl vedle ní a díval se. Harry si lámal hlavu, zdali by tu měli být, Liam se umístil docela nízko a bylo možné, že po dnešní schůzce bude vyřazen. Copak opravdu chce, aby Justin s Orlou přihlíželi jeho ponížení, pokud se tak stane? Nebo přišli pro to, aby ho povzbudili? Harry to pustil z hlavy. Jediná osoba, se kterou se zatím neutkal byl Neville, jinak všechno co musel dělat bylo volit vítěze, takže během tohoto setkání byl z větší části jen divák.

Neville, Padma, Parvati a Susan byli pořád ještě prověřováni. Neville se nejdřív utkal s Parvati a rychle ji odzbrojil. Vypadala překvapeně, pak se vrátila do kruhu a postavila se vedle Rona. Bylo čím dál tím těžší vidět jednoho bez druhého. Zdálo se, že se k sobě tisknou a často se na sebe dívají, hloubal Harry. B

ěhem dalšího Nevillova souboje se mu podařilo porazit Crabbeho. V očích se mu objevil triumfální záblesk, když viděl, jak se k němu blíží protivníkova hůlka a Harry si nemohl pomoci, když cítil, že to začíná být pro Nevilla charakteristické. Pokoušel se nemyslet na jeho procházku s Ginny. Snažila se být jen zdvořilá, když souhlasila, protože oficiálně se s nikým nevídala. Pokud by řekla, že někoho má, ostatní by se snažili zjistit, kdo to je.

Jakmile Ginny porazila Parvati, Ron Harryho překvapil, když hlasoval proti své sestře. Bylo to úplně poprvé, co něco takového udělal. Parvati směrem k němu vyslala zářivý úsměv. Ale Ginny jasně vyhrála a proto obdržela většinu hlasů. Podařilo se jí také zvítězit nad Susan, přestože ta o chvíli později hladce porazila Evana Daviese (Harry měl pocit, že Evan by mohl být do Susan trochu zamilovaný).

Taky pozoroval, jak s sebou Justin a Orla škubli, když Parvati vyhrála nad Liamem. Brzy poté byla řada na Hermioně, aby se utkala s Nevillem. Předtím než se poklonili tak se na něj usmála, nicméně ten jí to neoplatil. Harry to pozoroval přimhouřenýma očima. Něco na Nevillovi vypadalo jinak. Došlo mu, že ho během minulého týdne moc neviděl. Trávil snad většinu času trénováním?

Namířil svou hůlku na Hermionu a vykřikl: „Egami rorrim!” Hermiona se podívala zmateně dolů, potom pokrčila rameny. Nezdálo se, že by na ni kouzlo mělo nějaký efekt. Harry ho ještě nikdy předtím neslyšel a neměl nejmenší představu co očekávat. Domníval se, že ho Neville zpackal.

Ale když se přesunul na Hermioninu levou stranu, Hermiona se otočila a chovala se, jako by k ní přicházel zprava. Pozvedla hůlku, ale bylo to proti divákům, jejími potenciálními cíly se mohli stát Roger a Evan Daviesovi s Malfoyem, kteří se rychle začali klidit z dosahu.

„Expelliarmus!” vykřikla a z hůlky jí neškodně vyletěly jiskry, protože nebyla obrácená k Nevillovi a Daviesovi bratři s Malfoyem před ní uskočili. Zašklebila se. Co si myslí, že dělá? divil se Harry. Možná to Nevillovo zaklínadlo nakonec přece jen funguje. Neville se usmál.

„Impedimenta!” řekl, potom k ní přišel a vytrhl jí hůlku z ruky. Obdržel plný počet hlasů. Poté co se zbavila kouzla se Hermiona vrátila zpátky do kruhu, pořád se zdála poněkud dezorientovaná.

„Co to bylo?” zašeptal jí Harry. Ale zavrtěla hlavou a položila si prst na pusu. Po dalších pěti soubojích byla znovu řada na Nevillovi, tentokrát porazil Alici. Potom Parvati vyhrála nad svým dvojčetem a Padma posléze porazila Niamh Quirkovou. Proběhlo dalších několik soubojů a zase byla řada na Nevillovi - tentokrát stál proti Rogeru Daviesovi. Harry byl z Rogera nervózní, Neville si vedl opravdu dobře a Roger pokaždé nesl svou prohru velice těžce. Strašně si přál, aby ho Neville dostal, ale dělalo mu starosti, kam by až mohl Roger kvůli své výhře zajít.

Nebyl to pěkný duel. Neville s Rogerem měli ten nejdelší souboj, který trval přes patnáct minut, jeden na druhého používali bolestivou kletbu Passus a matoucí kouzla. Také se pravidelně pokoušeli odzbrojit, ale pokaždé se jim povedlo uskočit. Nakonec se Nevillovi podařilo poslat jedno z nich přímo na Rogera, který přepadl na Angelinu a Freda. Pomohli mu postavit se, ale byl docela nepříjemný a ani jim za to nepoděkoval. Angelina vypadala, jakoby se ho chystala taky začarovat, ale George jí odebral hůlku, s úsměvem zavrtěl hlavou a tiše jí připomněl, jaký je Roger parchant. Vrátila Georgovi úsměv a hodila to za hlavu.

O několik soubojů později, Neville porazil Parvati a potom Malfoye, který vypadal stejně naštvaně jako Roger, ačkoliv jejich měření sil netrvalo tak dlouho. Pak následovalo Padmino vítězství nad Lee Jordanem, Susan Bonesová dostala Crabbeho a Parvati prohrála s Niamh Quirkovou. Znovu byla řada na Nevillovi. Snape vyvolal jméno jeho protivníka.

„Potter!”

Harry předstoupil. Neville se na něj vyrovnaně podíval. Ani jeden z nich se neusmál. Harry cítil, že ostatní Nevilla podcenili. Rozhodně nehodlal udělat stejnou chybu. Poklonili se jeden druhému, přičemž se jejich oči dotkly podlahy jen na nepatrný okamžik - v zápětí je zase zvedli a upřeně se pozorovali. Ustoupili zpátky a připravili si hůlky. Harry hleděl Nevillovi do očí a pokoušel se zahlédnout jakoukoliv známku, že se chystá začít. Neville mu s nečitelným výrazem pohled vracel.

Pomalu jeden druhého obcházeli, Harry si byl jen nejasně vědom přítomnosti ostatních. Ti ustupovali, aby jim vytvořili větší prostor, ten současný jim nestačil. Harry pozoroval Nevillovy rty a krk, aby vystihl moment, kdy začne vyslovovat zaklínadlo.

Díval se upřeně a o okamžik později se to stalo. Neville zvolal: „Expelliarmus!” a namířil na Harryho hůlku, ale Harry byl připraven a před jiskrami z jeho hůlky uskočil. Okamžitě namířil na Nevilla.

„Locomotor mortis!” vykřikl a viděl, jak svazovací kouzlo zasáhlo Nevillovy nohy. Neville byl nyní uvězněn na místě, ale nevypadal méně odhodlaný. Vytvořil několik modrých plamenů, které Harryho obstoupily.

„Fluvius!” vykřikl Harry, zatímco namířil proud vody, tryskající z jeho hůlky na plameny, uhasil je, na chvilku se zarazil a zacílil na Nevilla. Neville se trochu odkolébal a zaměřil se na vodu rozmáchlým pohybem hůlky.

„Frigidarium!” řekl a oblouk vody se změnil na oblouk ledu, chvilku visel ve vzduchu, potom se oddělil od hůlky a s hromovým BUCH! spadl a roztříštil se na kamenné podlaze na milión kousků. Harry pevněji sevřel hůlku, šokovaný hlasitým zvukem a jen nejasně si uvědomil, že se Neville svazovacího kouzla zbavil.

Neville na něj opět zamířil. „Bracchio suo passus est!” Harry zatnul zuby, bolest v paži pociťoval je zlomek vteřiny než se jeho mysl odpoutala, věděl, že to není skutečná fyzická bolest, ale pouhá iluze. Přinutil se vzpamatovat se a ukázal na Nevilla.

„Reverso!”

Ale Neville se jen usmál. Proč se směje? uvažoval Harry. Neville na něj zamířil hůlku, nezdálo se, že by ho kouzlo nějak ovlivnilo.

„Inverso!”

Zatraceně! pomyslel si Harry, když měl pocit, že se svět převrátil naruby. Podíval se pod nohy, byl tam kouzelný strop Velké síně. Vzhlédl, před ním byl Neville, a hlavou dolů taky všichni přihlížející. Zdálo se mu, že ti co právě vyběhli z Velké síně, vypadali jako Orla Quirková a Justin Finch Fletchley, ale těžko říct. Zavřel oči, aby se zorientoval. Vím kde je nahoře, říkal si.

Namířil si hůlkou na brýle a řekl: „Impervius!” Potom ukázal nad svou hlavu, aniž by se pokoušel zaměřit Nevilla a tentokrát vykřikl: „Pluvius!”. Z kouzelného stropu začaly okamžitě padat proudy vody, zmáčely Harryho i Nevilla a způsobily, že přihlížející až na Snapea vyběhli z místnosti, ten se vznášel nedaleko, déšť mu stékal po tváři a promáčel vlasy i hábit. Harry se usmál, potom na sebe použil kouzlo Inverso. Cítil, že opět stojí nohama pevně na zemi, ačkoliv byl stejně zmáchaný jako Neville. Neville na něj zíral. Znovu se začali obcházet, voda jim stékala po tvářích. Harryho brýle ji úspěšně odpuzovaly.

Napadlo ho, že Nevillovi to mokro začíná vadit. Ten konečně zvedl hůlku nad hlavu a pronesl: „Dessicatio!” Déšť okamžitě přestal a oba byli v mžiku suší. Ale zatímco se tím Neville zabýval, Harry se rozhod využít příležitost k dalšímu útoku.

„Mano suo passus est!” vykřikl a zamířil na Nevillovu ruku. Neville se zatvářil dotčeně a chytil si levou ruku pravou, aby neupustil hůlku. Dokonce i přes bolest ukázal na Harryho, držíc svou hůlku kvůli rovnováze oběma rukama. Poté co přestalo pršet, zbytek členů Soubojnického klubu se vrátil zpátky do Velké síně a s nimi jak se zdálo i celá škola, studenti a profesoři. Že by je přivedla Orla s Justinem?

„Tracheo suo passus est!” vykřikl Neville. Harrymu se zablokoval krk, přitiskl si na hrdlo levou ruku, klesl na kolena, přičemž bojoval s touhou upustit hůlku, aby si na něj mohl tisknout i druhou. Zavřel oči a znovu se odpoutal, zbavil se bolesti i iluze.

Rychle namířil na Nevilla a vykřikl: „Expelliarmus!” zatímco doufal, že by mohl ten souboj už konečně ukončit, ale Neville hbitě uhnul a poslal další bolestivou kletbu – tentokrát na Harryho levou nohu. Harry se jí vyhnul a pak strávili notný čas sesíláním bolestivých kleteb a matoucích kouzel jeden na druhého a uskakováním před nimi.

Harry si nebyl jistý, jak dlouho už spolu zápasí. Matně si byl vědom Hermiony, která je sledovala s pěstí přitisknutou k puse, mračícího se Snapea přecházejícího tam a zpátky, davu studentů stojících na stolech a židlích, aby lépe viděli a rámusu, který narůstal do ohlušujících výšek.

Na závěr mu Neville udělal to samé jako Hermioně, ukázal na něj a řekl: „Emagi rorrim!” Harry ztuhl. Necítil žádnou změnu. Počkat… podíval se dolů. Hůlku teď držel v levé ruce. Jak se to stalo? Vzhlédl, myslel, že stál čelem k východní zdi síně s vchodovými dveřmi po pravé straně, ale teď byly vlevo. Co to Neville udělal? Necítil se nějak dezorientovaný, nicméně ani v pořádku a byl si naprosto jistý, že si hůlku z pravé ruky do levé nepřehodil.

Pokoušel se ignorovat, jak je to neobvyklé a poslal na Nevilla, který stál vlevo od něj, další odzbrojovací kouzlo. Zdálo se, že ho Neville vstřebal bez jakékoliv újmy, neodletěl zpátky a jeho hůlka nevklouzla do Harryho dlaně. Co udělal špatně?

Neville na něj zacílil, ale Harrymu to připadalo, že z nějakého důvodu míří na Snapea. „Petrificus Totalus!” vykřikl a Harry zbledl, on na Snapea použil kompletní svazovací kouzlo!

Ale pak ucítil, že celé jeho tělo ztuhlo a stálo ho nezměrnou námahu, aby nepřepadl na zem. Nemohl se pohnout, to ON byl ten, kterého kouzlo zasáhlo. Jenže Neville přece nemířil na mě, uvažoval v duchu, zatímco pozoroval, jak se Neville pohnul směrem k němu, triumfálně mu vytrhl z ruky hůlku a držel ji nad hlavou.

Souboj skončil. Harry byl odzbrojen.

Snape Harryho zbavil kouzla a Neville mu vrátil hůlku. V hale bylo naprosté ticho. „Hlasování!” vykřikl Snape. „Pro Longbottoma…“ Jeden po druhém, potom ve vlnách, zvedali členové klubu svoje hůlky, dokud všechny nebyly ve vzduchu. Snape se dvakrát rozhlédl kolem dokola, třikrát, aby se ujistil a pak hlasem, který rezonoval v celé síni vyhlásil: „Je to jednomyslné! Osmnáct hlasů…”

„Devatenáct,” ozval se Harry hlasitě a jasně, přičemž zvedl svou hůlku, podíval se na Snapea, potom na Nevilla a začal se usmívat. Snape nepatrně přikývl, připravený svoje sdělení poopravit.

„Devatenáct hlasů pro Longbottoma!” rozhodl, poslední slabika Nevillova jména náhle zanikla v nadšeném provolávání slávy shromážděných studentů a profesorů, jakoby každý chtěl dát najevo své pocity. Zvuk se odrážel od kamenné podlahy a stěn a neustále narůstal až k mezi únosnosti. Harry schoval hůlku do hábitu, postavil se před Nevilla a natáhl k němu ruku. Neville zaváhal jen na vteřinu, také schoval hůlku, vzal Harryho ruku do své a potřásl s ní.

„Díky, Neville,” řekl Harry s úsměvem, přičemž se k němu musel naklonit, aby ho vůbec slyšel.

Neville mu úsměv vrátil. „Kdykoliv, Harry. Kdykoliv.” Poplácal ho po zádech a společně zamířili k Ronovi a Hermioně, kteří šíleli spolu s ostatními. Hermiona je střídavě oba hubičkovala, Ron jim třásl rukama a smál se na celé kolo. Harryho začala z toho hluku ve Velké síni bolet hlava, ale usoudil, že to ještě chvíli potrvá. Měl pocit, že Neville si tento den bude pamatovat až do konce života a Harry věděl, že on také.

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace