Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 19 - 24

20. kapitola Temné skutky

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Harry se podíval na mladého Snapea, který ležel na nemocniční posteli a na svého otce, ležícího hned vedle. Kdyby umřel, byla bys nešťastná, řekl James Lily. Nicméně pokud by Snapea nechal zemřít, měl by volné pole. Neměl důvod si myslet, že po tom incidentu to mezi Lily a Snapem nebude jako předtím. Namísto toho vypadala, že na ni udělalo dojem, jak zachránil jejího přítele bez toho, aby tím něco získal … Tohle všechno změnilo, pomyslel si Harry. Bylo to očividné. Snape vypadal nešťastně, s nenávistí letmo pohlédl na Jamese Pottera, až Harrymu přeběhl mráz po zádech. Jeho otec si toho nevšímal, lehl si na záda a s nepatrným úsměvem zavřel oči. Myslel na Lily?


Harry se otočil k Hermioně, aby jí něco řekl, ale svět se znovu změnil ve vířící šedivý kouř – Harrymu to už pomalu připadalo normální.


Byli na Famfrpálovém hřišti. Hra byla v plném proudu, podle barvy hábitů hrál Nebelvír proti Zmijozelu. Harry a Hermiona stáli na zmijozelské straně hřiště u obručí. Hledal Snapea, přimhouřenýma očima projížděl zmijozelské ochozy, ale nikdo z nich nevypadal jako on.


„Vidíš ho?“ zeptal se Hermiony. Hermiona si prohlédla dav. „Ne, ale počkej - pokud se díval, neměli bychom spíš stát na ochozech? Třeba hraje.“


Oba si prohlíželi zmijozelské hráče, kteří létali kolem na košťatech zkoušejíce sebrat Camrál nebelvírským hráčům, včetně vážně vypadajícího chlapce s neuspořádanými černými vlasy a brýlemi, který vypadal velice povědomě…


„Tady je!“ Vykřikla Hermiona triumfálně.


„Kde?“ Harry otáčel hlavou kolem dokola.


„Podívej se nahoru.“


Harry se zachvěl, vzpomněl si, jak to řekla v lese, když uviděla Hagridovu matku. Zaklonil hlavu a zjistil, že Snape je zmijozelský brankář. Tak proto stáli tam, kde byli. Snapeovi se nevedlo zrovna nejlíp. James Potter slétl během chvilky s Camrálem v ruce níž a skoro ve zlomku vteřiny ho vedle něj prohodil prostřední obručí, čímž podnítil studenta, který zápas komentoval k radostnému výkřiku: „GÓL! Nebelvír získal DALŠÍCH deset bodů, znovu díky POTTEROVI! Nebelvír sto čtyřicet, Zzzzzzmijozél NULA!“


Harry v ohromení zíral na svého otce. Vždycky si přál vidět ho v akci jako famfrpálového hráče - tolik toho o něm slyšel. A teď tu byl, bez námahy si poletoval kolem a nenuceně prohazoval Camrál brankovými obručemi, což v jeho podání vypadalo náramně jednoduše. Červený hábit za ním vlál a dav skandoval: „POTTER! POTTER! POTTER!“


Harry viděl, že nebelvírský chytač - drobná dívka s barvou vlasů jako smuteční holubice - se bránila zmijozelskému chytači - vyzáblému chlapci s hnědými, až příliš nakrátko ostříhanými vlasy, které nezakrývaly jeho nápadné čelo. Oběma chytačům nebylo víc jak třináct let, byli malí a hbití, ale zmijozelský chytač ostře sledoval dění na hřišti, vypadalo to, že jeho pohledu nemůže nic uniknout.


Harry ji zahlédl první, Zlatonka byla nedaleko nebelvírských obručí ani ne stopu nad zemí. Jako obvykle, když viděl Zlatonku, začala ho svědět ruka touhou ji chytit. Řev davu se zvýšil a Harry vzhlédl, jeho otec zase skóroval. Zmijozelský chytač nevypadal, že by si toho všiml. Právě totiž spatřil Zlatonku a neměl daleko k tomu ji chytit jako první. Nevěděl, že pokud ji teď chytí, hra skončí remízou. Komentátor oznamoval stav. „Nebelvír sto pade…ach!“ Sotva začal hlásit skóre, Harryho otec dal další gól. Zmijozelský chytač se ale o nic nestaral, chystal se chytit Zlatonku. Během sekundy ji měl v ruce, tvářil se triumfálně, létal kolem zmijozelských, přičemž očekával, že mu budou provolávat slávu a byl vyvedený z míry, když to neudělali. Pak komentátor ohlásil konečný výsledek: „HRA SKONČILA A NEBELVÍR VYHRÁL STO ŠEDESÁT KE STO PADESÁTI! NEBELVÍR VYHRÁL FAMFRPÁLOVÝ POHÁR!“


Během doby, kdy zmijozelský chytač letěl ke Zlatonce a chytil ji, Harryho otec skóroval dvakrát ! Harry se široce usmíval, přičemž mu dalo hodně práce se udržet na uzdě, aby škodolibě nehalekal, zatímco jeho otec přistál se zbytkem týmu. Vypadalo to, že celá škola (kromě zmijozelských) směřuje s radostí ke nebelvírskému družstvu.


Přes Harryho a Hermionu přeletěl stín a oni uviděli sestupovat Snapea s kamennou tváří ani ne pět stop od nich. Byl to on, kvůli komu Zmijozel prohrál, měl Jamesi Potterovi zabránit dát ty dva góly, než byla chycena Zlatonka.


V zástupu obklopujícím vítězný tým Harry viděl, jak jeho otce objímají spoluhráči, a pak spatřil Lily prodírající se davem - usmívala se na něj, položila mu ruce kolem krku, on si ji přitáhl k sobě a důkladně ji políbil, zatímco ho lidé poplácávali po zádech. Harry slyšel jeden nebo dva výkřiky Najděte si pokoj!, když jejich polibek pokračoval. Jeho matka poodstoupila celá červená, ale stále se usmívala. Ona a jeho otec se s propletenýma rukama pomalu vraceli k hradu, postrkováni davem, přičemž si nějakým způsobem kolem sebe vytvořili vlastní prostor. Harry s uspokojením sledoval jejich odchod a nemohl se přestat se usmívat. Teď jsou pár, pomyslel si. Svět byl zase v pořádku.


Na své paži ucítil ruku, byla to Hermiona. Tvářila se tak smutně a on nevěděl, co se mohlo stát. „Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami. Stáhla rty do tenké linky.


„Ne já. Snape. Koukni na něj, Harry.“ Harry se otočil ke Snapeovi, obešel ho a podíval se mu do obličeje. Ačkoli mu bylo jen osmnáct, vypadal teď jako muž, kterého byli zvyklí vídat v učebně Lektvarů – oholil si vousy, ale na tváři měl slabý stín, jakoby to dnes zapomněl udělat. Mastné vlasy mu splývaly okolo obličeje, v očích kombinaci opovržení a smutku. Byl na míle daleko od toho šestnáctiletého chlapce, který Harryho matce v Lektvarech vyznal lásku. Vypadal, že se jeho život chýlí k závěru, jako by už očekával nějaký hrůzný konec. Tohle, napadlo Harryho, je tvář člověka, který nemá pro co žít.


Snape nevložil do Myslánky svoje vzpomínky týkající se rozchodu s mou mámou, pomyslel si. Ale už se to jasně přihodilo. To ráno na ošetřovně musel být začátek konce…


Snape se podíval na svou ruku, na hřbetě byl červený puchýř. „Zatraceně,“ zabručel si tiše pro sebe. „Vynechal jsem místo…“ Vylovil z kapsy hábitu malou tubu a hojivou mastí si potřel spálenou kůži. Sledoval dav nebelvírských fanoušků, jak si razí cestu k hradu. Na hřišti bylo ještě pár těch, kteří fandili Zmijozelu, ale Snapeovi se vyhýbali. Nenápadně si prohlédl spoluhráče, pak sebral koště a vydal se směrem ke skleníkům. Harry a Hermiona ho následovali - zatím je ještě vířící mlha nepohltila. Došel ke skupině dubů a po několika yardech od vchodu do chodby, kterou tvořily jejich mohutné koruny, se zastavil, o jeden z nich se opřel a zíral do prázdna. Třeba vzpomíná, jak tu byl s mojí mámou, pomyslel si Harry. Po chvíli uslyšel na cestě kroky, někdo šlapal na spadané listí a větvičky. Harry a Hermiona se otočili, přičemž uviděli mladého muže tak kolem pětadvaceti, který kráčel dubovou alejí směrem k Snapeovi. Vypadal nějak povědomě…


„Smůla Snape,“ protáhl mladík líně. Měl světlé vlasy, špičatý obličej a šedé oči bez známky citu. Snape k němu mlčky vzhlédl, očividně si přál, aby zmizel - nevypadal, že by teď chtěl něčí společnost. Ale mladý muž to buď nepoznal nebo mu to bylo jedno.


„Vzpomínáš si na mě?“ zeptal se, jako by na něj někdy někdo mohl zapomenout. Snape promluvil bez jakéhokoliv zabarvení.


„Malfoy. Byl jsi v sedmém ročníku, když já byl v prvním. Promiň, že jsi tu dnes zbytečně ztratil čas.“


Mladý Lucius Malfoy se zlověstně usmál. „Ach, bylo by hezké vidět vyhrát Zmijozel, to je pravda. Ale svůj čas jsem tady rozhodně neztratil.“


Snape se na něj nedíval. Znovu vytáhl tubu s hojivou mastí a potřel si hřbet ruky. Malfoy se ušklíbl. „Tak tohle ti pomáhá? Abys mohl zůstat na slunci? Docela mě to zajímá. Dnes je opravdu jasno, musíš být rád, že jsi zase pryč. Snape vzhlédl se zúženýma očima, zase ta věc s upírem. Malfoy se přiblížil a teď od Snapea stál pouhou stopu, ten vypadal, že mu to je velmi nepříjemné.


„Opatrně,“ řekl tiše Malfoyovi. „lepší je se nepřibližovat. Po tom zápase mi stačí málo.“ Harry se usmál - takže, pokud si lidi myslí, že jsi upír, může je to odradit od bližšího kontaktu.


Až na to, že na Malfoye to nefungovalo. Ani v nejmenším. Místo toho se rozesmál. „Mám s sebou pojistku,“ informoval Snapea a vytáhl z hábitu náhrdelník z česneku. Snape okamžitě couvl a zakryl si rukama pusu i nos. Malfoy se znovu zasmál. „Zajímalo mě, jestli lidé, co to o tobě rozhlašují, nelžou. Ale teď vidím, že ne. Samozřejmě, měl jsem to vědět, ty ses očividně do zrcadla nedíval dost dlouho.“ Snape s sebou při té urážce trhl, ale nic neřekl. „Chtěl jsem s tebou mluvit. Můžu?“


Snape se zdál na pochybách, že by to mohlo být tak jednoduché. „O čem?“


„Co máš v plánu dělat po ukončení školy?“


Vypadal, jako by mu to nechtěl říct, ale pak monotónně pronesl. „Pracovat v Dunoonu ve strýcově lékárně.“


Harry udělal obličej. „Kde je Dunoon?“ zeptal se Hermiony.


„Na západním pobřeží Skotska. Severně od ostrova Arran.“


Harry se zdržel otázky, kde to bylo, když Malfoy znovu promluvil.


„Ach, Dunoon. Zátoka Clyde je překrásná, že ano? Samozřejmě, já mám rád Dunoon pro jeho krvavou minulost… Tak strýc bydlí v Dunoonu. Je Skot?“


Snape přikývl. „Bratr mojí matky.“


„Z matčiny strany. Hmm. Dunoon. Jak se strýc jmenuje?“


„MacDermid.”


„Aha, klan Campbellů. Dobře. Ne klan Lamontů, to jsou slaboši. Samozřejmě, v Dunoonu pocházíš buď z jednoho nebo z druhého. Ostatně to platí pro celý Argyllshire. Každý se zdravým rozumem souhlasí s tím, že Campbellové byli ve všech ohledech po mnohá staletí nad Lamontovými, v jejich v klanu mudlové převládli daleko dříve než u Campbellů. Taky patřím do klanu Campbellů, z matčiny strany. Byla Bannatynová. Campbellové mají skvělou krvavou historii. Francouzská rodina mého otce má téměř stejnou, vždy stála na straně vítězů, ať už to byla revoluce, či obrat opačným směrem, který následoval, nebo Vichy režim… ale na krvelačnost Skotů nikdo nepoukazuje, co?“


Snape na něj upřeně zíral, jakoby ho zajímalo, kam tím směřuje. Neodpověděl. Malfoy pokračoval, bylo jasné, že rád poslouchá zvuk vlastního hlasu.


„Víš, jakou krvavou historku mám nejraději? Dunoonem jsi mi ji připomněl. Masakr roku 1646. Po útoku Campbellů na hrady Lamontových Towart a Ascog se vším, co měli a Lamontovi se vzdali. Náš klan jim dal písemnou záruku svobody. Samozřejmě jí ti idioti uvěřili. Byli převezeni do Dunoonu na lodích a v kostele odsouzeni k smrti. Přežilo jich jenom něco málo kolem stovky. Historie tvrdí, že všichni byli zastřeleni nebo ubodáni k smrti, ale my kouzelníci víme, že je dostala kletba, která zabíjí, tedy až na třicet šest “výjimečných mužů“ - ty pověsili na stromě za hřbitovem – myslím, že to byli napůl kouzelníci a napůl mudlové. A pak tam byl vůdce a jeho bratři. Několik let je věznili, proč je nezabili, nevím. Samozřejmě, v té době byl jejich vůdce kouzelník. Možná jim byl právě kvůli tomu. Umírající zahrabali do stejných hrobů jako mrtvé. Představ si! Přál bych si být u toho…”


„Proč mi to říkáš?”


„Protože si myslím, že jsme spřízněné duše, Snape. Stejná kolej. Stejný klan. A doufám… že i stejná touha sloužit Pánu zla.”


Snapeovy oči se nepatrně rozšířily, jakoby se pokoušel skrýt překvapení. „Tak o tom to všechno je?”


Malfoy k němu opět přistoupil, Snape se zarazil o strom. „Mám pro tebe práci.”


„Už jsem ti říkal, že jednu mám,” odpověděl Snape, hlas se mu nepatrně třásl.


Malfoy o krok ustoupil, na tváři opět svůj úsměv. „Není na plný úvazek, ačkoliv je opravdu důležitá. Pořád budeš mít spoustu času… pracovat ve strýcově lékárně,” řekl, jakoby chlácholil malé dítě. Povýšeně se Snapeově volbě vysmíval.


„Co je to?”


„Znáš chlapce, který je prefektem Havraspáru za pátý ročník?”


Snape vypadal, že nad tím přemýšlí. „Moc ho neznám. Vím jak vypadá. Blonďák.”


„Ano. Víš, kdo je jeho otec?” Snape zavrtěl hlavou. „Tedy, jeho otec je velmi význačný muž. Pracuje opravdu tvrdě. Posílá temné kouzelníky do Azkabanu. A pracuje pořád. Jeho syn ho za to nenávidí, mimo jiné věci. Zdá se, že by mu to mohl chtít vrátit, ale je teprve v pátém ročníku, příliš mladý než aby znal ty správné lidi. A právě tehdy do toho vstoupíš ty.”


„Jak?”


„Seznámíš se s ním, ještě než začnou prázdniny. Staneš se jeho přítelem. Posílejte si dopisy, pozvi ho, aby tě během prázdnin navštívil v Dunoonu. Chci, aby ses stal starším bratrem, kterého nikdy neměl. Otcem chlapci, nad nímž ten jeho zlomil hůl. Potřebuje někoho takového, jako jsi ty a ty tu pro něj budeš. Máš dost času, ještě dva roky než dokončí školu. Očekávám, že potom bude připraven.”


„Připraven? K čemu?”


„Pro tohle.” Malfoy si vyhrnul rukáv a ukázal Snapeovi znamení Zla na své paži. Snape se zhluboka nadechl. „To své dostaneš až potom. Nechci, abys mladého pana Skrka varoval příliš brzy. Do té doby budeš neoficiálním Smrtijedem…”


„Skrk? To máš na mysli… syna Bartyho Skrka?”


„Ano. Bartyho Skrka, juniora. Očekáváme, že nám bude velice užitečný. Ale potřebujeme, abys ho…poněkud zkultivoval. Zařiď, ať je snadno přístupný. Máš dva roky. To by mělo stačit, nemyslíš?”


„Ale… jeho otec! Pokud zkontaktuji syna Bartyho Skrka a navrhnu mu, aby se stal Smrtijedem, co tě opravňuje myslet si, že mě neudá otci?”


Malfoy se usmál. „Neudá. Ne, pokud uděláš svou práci a zařídíš, aby ti bezpodmínečně věřil. Čeká na příležitost pomstít se otci stejně jako my a my jsme se rozhodli, že použít k tomu jeho vlastního syna bude víc než dobré.”


Snape zalapal po dechu. „Co když odmítnu?”


Malfoy k němu přistoupil s napřaženou hůlkou, Harry neviděl, že by ji vytáhl z hábitu. „Pak bych tě musel zabít. Naštěstí, hůlky jsou malé, špičaté kousky dřeva,” řekl a zlověstně ji přitiskl na Snapeovo srdce, pak ji odtáhl. „Samozřejmě, mohl bych ti to vymazat z paměti, ale to není žádná zábava. Pořád by ses coural kolem. Myslel jsem, že temní tvorové jako ty budou potěšeni, když dostanou příležitost sloužit Pánu zla.”


Snape polkl. Harryho napadlo: upír nebo ne, propíchnutí srdce je pořád propíchnutí srdce. Smrtelné. Skoro zapomněl, že tohle setkání Snape přežije. Snape zase polkl, nespouštěl z Malfoye oči.


„Tak dobře,” hlas měl tichý a už se netřásl. Harrymu se zdálo, že se jeho výraz změnil. Měl úkol, důvod žít dál, i když nemohl být s Lily. Takže, přemýšlel Harry, Lucius Malfoy naverboval Snapea, aby se stal Smrtijedem a potom Snape Skrka… Malfoy vytáhl z kapsy hábitu uzavřenou lahvičku. „Tady,” řekl a hodil ji Snapeovi.


Snape ji automaticky chytil, zírajíc na lepkavou červenou tekutinu uvnitř, pak se zpátky zadíval do tváře Luciuse Malfoye.


„Dárek,” vysvětlil Malfoy. Otočil se a opustil alej. Snape držel lahvičku krve a soustředěně se na ni díval. Harryho napadlo, jestli opravdu neuvažuje o tom, že by ji vypil…


Ale jak se vracel zpátky do školy, odhodil ji, takže se rozbila o jeden z dubových kmenů, roztříštila se a potřísnila ho krví. Snapeův zelený hábit se za ním vzdouval a Harryho zajímalo, z koho dalšího mu nařídí udělat Smrtijeda…


Pak se znovu ocitli ve vířící šedivé mlze a Harry se pokoušel nahmatat Hermioninu ruku. Když opět ucítili pevnou zem pod nohama, stáli před kamenným domkem s doškovou střechou, který měl olovem kovaná okna do kosočtverce, květované závěsy a červeně natřené květináče přetékající zelení. Zahrádka před domkem byla uspořádaná do komplikovaného vzoru a cestu od její branky až po přední dveře naznačovaly kamenné dlaždice. Za plotem rostla zelená tráva… tak zelená, jako máminy oči, pomyslel si Harry. Jako ty moje. Kolem dokola nebyli žádní sousedi.


Připadalo mu to povědomé. Něco v koutku jeho mysli tohle místo poznalo…


Snape stál vedle a díval se na domek. Následovali ho ke dveřím a čekali s ním, zatímco zaklepal. Když se dveře otevřely, Harrymu poklesla čelist, ne proto, že v nich stála jeho matka, ale protože v náruči držela dítě, dítě s kšticí černých vlasů s velkýma zelenýma očima a… žádnou jizvou na čele.


„Jéé!” ozvala se Hermiona. „Maličký Harry… tak sladký!”


Harry se ušklíbl a zrudl. „Prosím…”  


Rozesmála se. Lily vypadala překvapeně, když uviděla Snapea.


„Severusi! Já… co tady děláš?”


Jeho tvář byla vážná. „Potřebuji s tebou mluvit, Lily. Je to velmi důležité.” Stála tiše, pohupovala malým Harrym nahoru a dolů, aby ho uklidnila. Mával ručičkama a broukal, pak se začal zmítat.


„Dolů!” řekl, zatímco sebou vrtěl. „Dolů dolů dolů…”


Vzdala se, opatrně ho postavila na hladkou vykachlíkovanou podlahu a on utíkal na svých bosých nožičkách dovnitř domku, kymáceje se ze strany na stranu. Jeho matka měla na sobě letní šaty. Musel jsem se zrovna učit chodit, napadlo Harryho. Bude to kolem mých prvních narozenin.


„Severusi, myslím, že bys tu neměl být.”


„Prosím, Lily, vyslechni mě. Můžu jít dovnitř?”


Vypadala zdráhavě, ale nakonec ustoupila stranou a dovolila mu vejít. Harry a Hermiona šli také. Byli v místnosti pro návštěvy. Skrz otevřené dveře v zadní části pokoje Harry zahlédl kuchyň s velkým, dobře opracovaným dřevěným stolem a se spolehlivě vypadajícími židlemi rozmístěnými kolem. Skrz další dveře umístěné na opačném konci, které vedly do druhé části domku, mohl vidět velkou postel, pokrytou prošívanou přikrývkou a v menší místnosti pohyblivou dětskou postýlku nad kterou visely hvězdy a planety, slunce a měsíc. Měl zvláštní pocit. Tohle byl jeho domov, kde žil se svými rodiči. Jeho domov. Přišel domů.


Harryho matka se posadila na pohovku, otočenou kolmo k ohništi. Snape si sedl do křesla na druhé straně krbu, zatímco se maličký Harry vyšplhal vedle Lily a prstíky tahal za její náušnice.


„Ach! Přestaň Harry. Jdi si hrát, maminka si musí promluvit se svým přítelem.”


Ale jednoroční klučina neposlechl. Posadil se zpátky vedle své matky a našpulil spodní ret. Hermiona se rozesmála. Harry zavrčel. Přítelkyním by nikdy nemělo být povoleno, aby tě viděli jako batole, pomyslel si. Za žádných okolností.


Ale najednou se ozval zvuk přijíždějícího auta a během minuty následovalo další zaklepání na dveře. Lily si povzdechla, vstala, aby otevřela a řekla: „Omluv mě na minutku, Severusi.”


Snape se zdál nervózní z toho, že tu zůstane o samotě s malým Harrym. Přestože mu teď bylo teprve dvacet jedna, vypadal jako muž, kterého Harry vídal den co den v učebně Lektvarů. No, napadlo Harryho, pokud je tady, aby se pokusil získat mou mámu zpátky, měl se předtím trochu upravit.


Náhle tu byla další povědomá věc - hlas, který jím projel jako nůž - hlas, o kterém doufal, že ho až do konce června neuslyší.


„Lily, máma potřebuje, abys to udělala! Je mi jedno jestli to je nelegální! Nestačí, že táta umřel minulý rok při dopravní nehodě? Ona je všechno co máme!”


U dveří stála teta Petunie. Byla jen o šest let starší než jeho matka, ale přesto vypadala skoro stejně, jak ji byl zvyklý vídat. Ne že by nezestárla, napadlo ho, spíš zestárla moc brzy.


„Petunie, jsou tu jisté důvody, proč se kouzelnická komunita snaží před mudly leccos zatajit. A vůbec si nejsem jistá, jestli můžu mámě pomoci, dokonce i kdybych se vykašlala na porušení zákona! Když čarodějky nebo kouzelníci mají rakovinu, obvykle okamžitě odstraní rakovinové buňky za pomocí kouzel nebo je přemění, ale tys řekla, že je máma má všude! Jak bych je mohla odstranit bez toho, abych ji nezabila? Ani k tomu nemám oprávnění. Petunie, můžeme se jen připravit na nevyhnutelné…”


Hlas Harryho tety se roztřásl, nikdy ji tak neslyšel. „Já se připravím. Ty můžeš zůstat tady. Neobtěžuj se přijít na pohřeb. Nebyla bys vítaná. Ne, když jsi ji odmítla pomoci. K čemu je, že jsi čarodějka, když ji nemůžeš zachránit? Víš, co jste, ty a tvůj muž? Nenormální. Zrůdy. Jak jen můžeš odmítnou zachránit vlastní matku? To je…” Ale Harryho teta nemohla pokračovat, zabořila tvář do kapesníku a odvrátila se ode dveří.


„Petunie…” prosila Lily, ale Harry slyšel jen tetiny vzdalující se kroky na rozježděné cestě, prásknutí zahradní branky a startování auta. Poté, co tiše zavřela dveře, se jeho matka vrátila zpátky na gauč. Zvedla oči ke Snapeovi, když promluvil, „Omlouvám se, očividně je špatná chvíle Lily, ale…”


„Moje matka umírá, já s tím zatraceně nemůžu nic dělat a moje sestra mě kvůli tomu nenávidí. Je to tvoje definice špatné chvíle, Severusi? Protože tohle je moje definice úplně zasrané chvíle, děkuji mockrát.” Harry byl šokovaný, když svou matku slyšel klít, díval se jak jí slzy tiše tečou po tvářích a konečně porozuměl nepřátelství mezi ní a její sestrou. Malý Harry odešel do svého pokoje, na podlaze si hrál s nějakými kostkami a vycpanými hračkami. Hermiona se na něj toužebně dívala.


Lily a Snape seděli naproti sobě, hleděli do země a nemluvili. Konečně se Snape tiše ozval: „Přišel jsem sem, abych tě…varoval, že po tobě jde Pán zla. Tedy, vlastně po Harrym…”


Zmateně k němu vzhlédla. „O čem to mluvíš? Po Harrym? Proč?” Snape letmo pohlédl směrem k dětskému pokoji a zamračil se, jednoroční chlapec uspořádal vycpané hračky do řady, do jakési improvizované přehlídky. Znovu se podíval na Lily.


„Pán zla byl informován o znameních a předzvěstech. Věštkyně předpověděla jeho pád… pronesla Proroctví, které pomohli rozluštit kentaurové. Kentauři identifikovali dva ze tří lidí, kterých se to týká…”


„Severusi! To nedává smysl. Jaké je to Proroctví?”


Svraštil čelo. „Uvidíme, jestli si pamatuji všechno: Pán zla bude poražen trojúhelníkem: lvem, dítětem měsíce a rudovlasou dcerou války…”


„A Harry je…?”


„Zjevně tím lvem. Je ve znamení Lva, správně?” „Ano, ale James také. Harry se narodil týden před jeho narozeninami, James ho nazval předčasným narozeninovým dárkem,” usmála se slabě. „Kdo je dítětem měsíce?”


„Rodině Malfoyových se taky narodil syn – jen pár týdnů před Harrym. Sedmého července, což z něho dělá Raka. Lidem v tomto znamení se také říká děti měsíce. Vím to, protože jsem taky Rak.”


„A ta rudovlasá dcera války?”


„To kentauři stále ještě zjišťují. Ta zavádějící věc je, že někteří z nich si myslí, že každý z prorokovaného trojúhelníku má svého dvojníka. Myslí si, že Pán zla bude poražen dvakrát, proto tu jsou dvě trojice lidí, které naplní Proroctví…”


„Poražen dvakrát? Porazit znamená porazit, ne?”


„To je právě to matoucí… ale Malfoyovi museli učinit dohodu. Přísahali, že syna vychovají, aby sloužil Pánu zla. On slíbil, že protentokrát dítě nezabije. Přišel jsem tě požádat, Lily. Uzavři dohodu. Zachraň sebe a Harryho. Nesnaž se bojovat - nemůžeš vyhrát.“


„Cože? Proto jsi sem přišel? Říct mi, abych ze svého syna vychovala Voldemortova služebníka?“ Harry byl ohromený, Snape Voldemortovo jméno nevyslovil. „Jak víš všechny tyhle věci, Severusi? Myslela jsem, že pracuješ v lékárně v Dunoonu. Jak víš o Proroctví a o tom, že po nás jde Voldemort? Jak?“ Postavila se a nervózně přecházela po místnosti. Letmo pohlédla do dětského pokoje, malý Harry usnul na koberci, hlavu položenou na plyšovém medvídkovi. Šla k němu a zvedla ho, aby ho mohla dát do postýlky, ale pohyb ho vzbudil a začal protestovat. Sykla na něj, když ho pokládala, a dala mu jeho medvídka. A pak začala zpívat.


Byla to ta ukolébavka z hrací krabičky…


Harry poslouchal matčin zpěv se sevřeným hrdlem. Hermiona propletla své prsty s jeho a položila mu hlavu na rameno. Když ukolébavka skončila, dětský povyk byl minulostí, slyšeli jen pokojné oddechování. Tiše zavřela dveře a tváří se obrátila ke Snapeovi. Oči jí planuly.


„Jsi jeden z nich, že? Jsi Smrtijed.“ Její hlas byl chladný a jistý. Vrhl na ni pohled, který ji ubezpečil, že měla pravdu. Jeho výraz se rychle změnil v zoufalý.


„Byl jsem… ale už ne, Lily. Musíš mi věřit! Naverbovali mě na konci sedmého ročníku v Bradavicích a po dva roky jsem…připravoval syna někoho, kdo je významnou osobou na Ministerstvu kouzel…“ Vypadala tím šokovaná. „Ale pak jsem slyšel o tomhle Proroctví a o tom, že ty, James a Harry jste v nebezpečí. Šel jsem za Brumbálem, on… on pochopil, proč jsem udělal, co jsem udělal a slíbil mi, že nebudu potrestán, když se stanu zvědem - mohl bych být užitečný. Nikomu jsem neublížil, Lily. Naverboval jsem jednoho mladého muže, který se zlobil na svého otce a kdybych to nebyl já, udělal by to někdo jiný. Prosím… slib mi, že vychováš Harryho, aby sloužil Pánu zla. Nemusíš to tak myslet! Jen to řekni! Zachraň svůj život… Harryho… i Jamesův. Udělej cokoliv, co je nutné…“


V pohledu, kterým ho probodávala, se zračila čistá nenávist.


„Vypadni.“


„Lily…“


„Okamžitě vypadni! Předtím než tě vážně zraním…“


Polkl. „Jestli nebudeš spolupracovat, tak mi alespoň slib, že se schováte. Najděte bezpečné místo.“


„Och, my se schováme, žádný strach. Myslíš, že bychom zůstali tady, když TY víš, kde nás najít? Nemůžu uvěřit, že ty a já jsme někdy… někdy…“ hlas se jí vytrácel, vypadala znechucená.


Snape naprázdno polknul, když viděl, jako ho odmrštila. „Prosím, Lily, neodstrkuj mě. Chci pomoci…“


Ale teď držela v ruce hůlku a vypadala dost rozzlobeně na to, aby použila Smrtící kletbu. „Řekla jsem vypadni. Dokud máš ještě dvě ruce a nohy.“ Harry pochyboval, že to je planá hrozba. Byla, pokud to bylo možné, ještě děsivější v jednadvaceti než v šestnácti a ‚tehdy‘ byla ohromná. Harry se otočil a podíval na Hermionu, další čarodějku z mudlovské rodiny. Snažily se tak vyrovnat se svým narozením? Podíval se zpátky na matku, vlasy měla vzadu stažené do nepořádného drdolu, uvolněné prameny jí spadaly na krk. Modré šaty mu připomínaly ty, které Ginny nosila v Doupěti. Byla krásná, úchvatná a mocná a nikdo se zdravým rozumem by se jí nepostavil.


Snape neochotně odešel. Ani jednou nespustila svou hůlku.


Znovu je obklopil šedivý kouř, a když se rozkoukali, byli na důvěrně známém místě. U Děravého Kotle. Snape seděl u baru a držel sklenici s malým množstvím jantarové tekutiny na dně. Vypadal, že tam toho nedávno mohlo být docela dost. Oči měl přivřené, vlasy visící kolem obličeje se staly jakousi maskou, za kterou se skrýval. Harry nemohl uvěřit, jak to s ním šlo z kopce.


„Podívej!“ dotkla se Hermiona jeho ruky. Ukazovala směrem ke dveřím do Příčné ulice. Vstoupil Albus Brumbál, ale měl mnohem zasmušilejší výraz obličeje a ponuré šaty, v kterých ho nikdy neviděli. Přes černý hábit si oblékl šedý cestovní plášť, kapuci stáhl do obličeje, takže všechno, co mohli zahlédnout z jeho hlavy, byl kousek obličeje, ale přesto ho poznali. Ve světle hospodských svíček a pochodní se mu leskly brýle, Harry neviděl jeho oči.


Brumbálovo pokývnutí starému Tomovi za barem bylo téměř nepostřehnutelné. Tom nepatrně pokývl na oplátku a Brumbál tiše pokračoval chodbou dolů, do jedné ze soukromých jídelen. Harry si nevšiml, jestli Snape něco z toho zaznamenal, ale položil stříbrný srpec na bar, vzal si skleničku a zmizel na chodbě. Vešel do stejné místnosti jako Brumbál, Harry s Hermionou ho následovali.


Brumbál seděl u jídelního stolu, kápi už měl staženou a vypadal mnohem víc jako ředitel, kterého znali… ale protože Harry viděl tento chmurný výraz na jeho tváři už několikrát, věděl, že to není dobré znamení. Snape si k němu přisedl, nedíval se na něj. Chvíli hloubal nad svou sklenicí, než do sebe hodil zbytek tekutiny, zalapal po dechu a skousl rty. Harry viděl, jak se mu dvakrát zhoupnul ohryzek. Pak s ťuknutím sklenici položil. Následovalo další ticho.


„Měl byste to pít?“ zeptal se ho náhle Brumbál tónem, který se blížil jeho normálnímu hlasu navzdory neobvyklé situaci, ve které se nacházeli.


Snape k Brumbálovi otočil jen oči. „Ne. Škodí to mým játrům.“ Jedním dlouhým, bledým prstem obkreslil okraj prázdné sklenice.


Harry se cítil stále víc a víc nepříjemně. Otočil se na Hermionu, která se zmateným výrazem v obličeji sledovala ty dva muže, tak důvěrně známé a přece cizí. Otevřel pusu, aby promluvil, ale změnil názor. Konečně Brumbál prolomil ticho.


„Jak to šlo?“


Snape nakláněl svou skleničku a hleděl do ní jakoby si přál, aby byla znovu plná. „Špatně.“  Zíral na skvrnu na zdi. Harry stál před ní, takže měl pocit, že ho přímo provrtával očima - jakoby ho viděl. Nějak to bylo horší než když nosil neviditelný plášť.


Snape znovu tiše promluvil: „Řekl jsem jí o Proroctví. Ale nevěřila mi. Pochopila, že tomu Pán zla věří, takže jsou v nebezpečí. Myslím, že se schovají. Ona… ví o mém naverbování. Snažil jsem se jí říct, že už nejsem… ale vykopla mě…“


Brumbál položil svou ruku na Snapeovu. „Vím, že jsi čestný, Severusi. Zaručím se za tebe před kýmkoli, kdo to bude zpochybňovat. Existuje kouzlo, které jim pomůže se skrýt… Fideliovo zaklínadlo. Spojím se kvůli tomu se Siriusem Blackem. Budou ho k tomu potřebovat, mají k němu blíž než k Pettigrewovi. A Remus…“


„Je vlkodlak! Víte, kolik vlkodlaků ‚mu‘ teď slouží? Shromažďují se kolem něj.“


Brumbál si povzdechnul. „Rád bych věřil, že by to Remus neudělal…“ začal, ale vypadal pochybovačně. „Jděte zpátky do Dunoonu, Severusi. Udělal jste, co jste mohl. Jestli něco uslyšíte, víte kde mě najít.“


Snape přikývl, vypadal nešťastně. Svět kolem Harryho a Hermiony se znovu rozplynul. Kdy to skončí? Uvažoval Harry. Když se mlha vytratila, stáli na travnatém pahorku a dívali se do údolí. Byla noc, měsíc byl v polovině. Záře hvězd osvětlovala jejich okolí jen málo. Zdálo se, že jsou uprostřed pustiny.


Nedaleko nich stál Snape s mladým mužem, kterému do světlé, nevině vypadající tváře spadala ofina blonďatých vlasů. Ale Harry věděl, že nebyl tak nevinný - poznal Bartyho Skrka mladšího. Snape se rozhlížel kolem sebe, očividně stejně zmatený jako Harry a Hermiona, kde jsou a proč.


„Proč jsi nás sem přemístil?“ zeptal se Skrka, který se zářivě usmíval.


„Tak můžeme sledovat představení. Každou chvíli, právě támhle.“ Ukazoval dolů do údolí na skupinu stromů, ze kterých vycházel kouř - v jejich středu musel být dům, napadlo Harryho. Ale potom Skrk vzal na vědomí zmatek v Snapeově tváři. „Ach, ty jsi o tom neslyšel? Potterovi se před námi snažili ukrýt pomocí Fideliova zaklínadla, ale ukázalo se, že strážcem jejich tajemství je Smrtijed! Není to šťastná náhoda? Navíc jsem slyšel, že stejný Smrtijed dostal z kentaurů, kdo je ta dívka v proroctví, však víš, dcera války. Tak ta bude další. Jen počkej, mělo by se to stát někdy teď.“


Snape zuřil. „Chceš říct, že se neodstěhovali? Použili jenom zaklínadlo? Krucinál! Řekl jsem jí, aby utekla, aby se schovala… “ Vypadal, že si vůbec neuvědomuje, s kým mluví.


Skrk na něj nevěřícně zíral. „Co to říkáš? Ty ses je snažil varovat? Odmítli se vzdát! Ještě pořád nemusí zemřít, pokud souhlasí s požadavky Temného Pána! Ale pravděpodobně budou hloupí a budou bojovat…“


Snape to nehodlal dál poslouchat. Rozběhl se pustinou dolů do údolí. Harry a Hermiona také utíkali, běželi za ním. Náhle za sebou uslyšeli výkřik mladého Skrka: „CRUCIO!“ Kletba Snapea udeřila plnou silou, mrštila jím na zem. Převrátil se, jeho tvář byla zkřivená bolestí. Z hrdla se mu vydral výkřik, který Harry znal. Byl výrazem úplné a naprosté agónie…


Skrk došel ke Snapeovi, stále na něj mířil hůlkou. Konečně polevil a kletbu zlomil. Snape se snažil podepřít lokty, funěl, jak zkoušel popadnout dech a v černých očích se mu zračila nenávist k chlapci, kterého naverboval.


Pak musel Harry zamrkat, protože Snape náhle vytáhl svou hůlku, zamířil na Skrka a zakřičel: „EXPELLIARMUS!“ Skrka to odhodilo dozadu, přičemž se hlavou udeřil o velký balvan a jeho hůlka vklouzla do Snapeovy čekající ruky. Skrk ležel nehybně na kameni.


„Musí být omráčený,“ pošeptala Hermiona Harrymu. Přikývl se srdcem v krku.


Snape trochu roztřeseně vstal, zjevně pořád cítil bolest z té kletby. Pomaleji než předtím se rozběhl do Godrikova dolu, ale ještě než ušel dvacet kroků, zazněl výbuch. To Snapea vyrušilo ze soustředění a na vyvýšenině si vymknul kotník, upadl. Na zemi zvedl oči k nebi a k Harrymu, bylo obtížné spatřit jeho tvář.


Nad dolem se vznášelo znamení Zla. Harry klesl na kolena, jeho nohy ho už jednoduše neudržely. Hermiona k němu poklekla a vzala ho do náruče. Po tváři jí tiše stékaly slzy. Snape zůstal na místě, byl jako ochromený - pak se z dolu ozvala další exploze a strašný výkřik. Byl to zvuk smrti vystupňovaný až do krajnosti, výkřik z bezedné hlubiny, řev buď anděla nebo ďábla, který trpí a umírá.


Snape byl zase na nohou a utíkal, poháněný adrenalinem. Následovali ho dolů do údolí a dál zahradní brankou - zdálo se to jako věčnost než se tam dostali. Lily v noční košili ležela na květinovém záhonu před chatou, výraz její tváře Harrymu připomněl Cedrika, těsně poté, co ho zavraždili. Svého otce neviděl, musel být zabit uvnitř domu…


Maličký Harry se s prstem v puse potuloval po zahradě a žalostně plakal. Z jizvy na čele mu tekla krev a kapala na nos. Snape neprojevil žádné známky překvapení, že je Harry naživu - vypadal, že se stará jen o jednu věc. Klesl na kolena vedle Lily, přitáhl si k sobě její tělo, kolébal ji v náručí a jeho mučivé vzlyky soupeřily s dětským pláčem.


„Harry,“ řekla Hermiona, dusíc se jeho jménem. Slzy jí stále stékaly po tváři. „Jak se odsud dostaneme?“


Nepřál si nic jiného. Pokoušel se vzpomenout si, co Brumbál udělal, dal si ruku pod loket a snažil se myslet na to, jak stoupá do vzduchu… chata zmizela a kolem nebylo nic než tma – znovu měl pocit, jako kdyby udělal zpomalený přemet a on a Hermiona přistáli na nohy ve Snapeově studené kanceláři. Ale Harry se na nich neudržel dlouho, okamžitě se zhroutil na zem a Hermiona spadla s ním, podpírala mu hlavu, zatímco plakal pro svou matku, otce, dokonce i pro Snapea…


Plakal velmi dlouho. Cítil se tak vyčerpaný, jakoby mu už na zbytek života nezbyly žádné slzy. Otřel si tvář a nasadil brýle. Podíval se na Hermionu, měla červené oči a skvrny na tvářích. Předpokládal, že nevypadá o moc lépe.


„Kolik je hodin?“ zeptal se tichým hlasem.


Vyhrnula mu rukáv, aby odkryla jeho hodinky.


„Po desáté.“ „Zmeškali jsme večeři.“ Jeho hlas mu připadal cizí. Měl pocit, že za něj mluví někdo jiný, baví se o hloupých, povrchních věcech - o čase a večeři, jakoby se nic z toho nestalo. Nic se nestalo. Nic mu nepřipadalo tak skutečné jako to, co viděl v Myslánce, Snapea držícího matčino mrtvé tělo, jeho matku, jak mu jako dítěti zpívala, otce, který Snapea odtáhl od vlkodlaka, což byl Remus Lupin, pohled v Siriusových očích, když zval Snapea do tunelu pod Vrbou mlátičkou…


Cítil, jakoby se jeho život už nikdy neměl vrátit do starých kolejí.


Harry se roztřeseně postavil a potom si nevzpomínal, že to udělal.


Nic nebylo skutečné.


Sešli do vstupní haly. Harry necítil nohy na schodech, ani ruce, svírající zábradlí.


Nic nebylo skutečné.


„Půjdu najít Brumbála nebo McGonagallovou,“ řekla Hermiona. Byla jako televizní show, kterou sledoval v domě v Zobí ulici. Připadala mu stejně neskutečná. „Protože tu nás je tak málo, jsem si jistá, že nás postrádali. Řeknu komukoliv, koho potkám jako prvního, že jsme pracovali na lektvarech a ztratili pojem o čase. Pak se podívám, jestli můžu v kuchyni vzít něco k jídlu. Chceš, abych ti něco přinesla?“


Nic nebylo skutečné.


Snažila se být užitečná, tak moc se snažila. Jak by to mohla vědět? pomyslel si Harry. Jak by poznala, že tu vlastně není, že ani není skutečná? Určitě si myslí, že je. Nemohla to vědět. Lidé, kteří nejsou skuteční, nemohou mít ten druh sebeuvědomění.


„Ne.“ Ozval se znovu ten dutý hlas. „Nemohl bych jíst. Půjdu do postele.“


Nic nebylo skutečné.


„Dobrá,“ řekla. „Uvidíme se nahoře ve věži.“ Harry si nevzpomínal, jak se vyšplhal do Nebelvírské věže, ani že vyslovil nesmyslné heslo.


Nic nebylo skutečné.


Došel po schodech do ložnice a odstrojil se ke spaní. Když položil hlavu na polštář, okamžitě usnul.


Nic nebylo skutečné.


* * * * *


Harry se probudil. Zdál se mu sen. Myslel si, že snil o něčem, co viděl v Myslánce, ale nemohl si vzpomenout. Nepamatoval si, že by šla Hermiona spát, ale ležela vedle něho a klidně oddechovala, jakoby se v Myslánce nic nestalo, jakoby ji to ani trochu nepoznamenalo. Na okamžik ji za to nenáviděl, pak si vzpomněl, jak ulehl a okamžitě usnul… zastyděl se. Měl ji rád, nemohl ji nenávidět…


Cítil, že se jeho mysl ze zkušenosti s Myslánkou pomalu zotavuje. Dokonce i ten krátký spánek mu pomohl. Byli uvnitř dlouho, déle než když byl v té Brumbálově. Přemýšlel o tom, co viděl. O své matce a Snapeovi.


Harry se díval na Hermionu, jak klidně spala. Mraky se zvedly a svit měsíce pronikl oknem dovnitř, byl úplněk. Remus Lupin se přemění… Sirius by se měl kvůli bezpečnosti změnit ve psa. Možná když je teď Snape s nimi, dělá Lupinovi speciální lektvar. Konec konců, Snape musel pro sebe vařit ten Porfyrický (což bylo další využití kapradníku, který dala profesorka Prýtová madam Pomfreyové).


Snape měl porfyrii. Pár věcí teď do sebe zapadalo. Zejména Snapeova duševní nestabilita a prchlivost, stejně jako jeho netrpělivost s lidmi, kteří si mysleli, že vědí, co je zač. Když byl mladý, fámy z něj udělaly upíra. Teď když byl starší, ulpělo na něm, že byl Smrtijed. Nemohl vyhrát, pomyslel si Harry. A přesto - byl zde a pracoval pro Brumbála jako zvěd.


Otočil se na záda a zíral na stíny, které na strop vrhal měsíc. Hermiona se schoulila a odvrátila se od něj, ale když změnil polohu, zamumlala ze spaní, pak se přitulila, položila hlavu na jeho prsa a přehodila přes něj pravou ruku a nohu. Její košilka se zdála být až moc tenká, cítil, jak se k němu tiskla svou hrudí, rukou na zlomek sekundy mučivě zavadila o jeho levou prsní bradavku, koleno měla nebezpečně blízko jeho rozkroku…


Náhle mu připadala velmi, velmi skutečná. Až příliš skutečná.


Najednou byl Snape tím posledním, na co myslel. Harrymu začalo být horko, napadaly ho myšlenky o tom, že se jí dotýká, mazlí se s ní… ne. To by bylo špatné. Spala tak klidně…


Ze spaní zasténala, něco mumlala. Podíval se na ni a viděl, jak se jí oči pod víčky pohybují. Přemýšlel, o čem by pravděpodobně snil on, kdyby vydával takové zvuky, a bylo mu ještě tepleji. Nedotýkat se jí byla pro Harryho nejtěžší věc na světě. Chvěl se námahou jen tak ležet, zavřel oči a snažil se znovu přivolat spánek. Ten však nepřicházel.


Nakonec to nemohl déle vydržet. Tohle je hloupé, pomyslel si. V pokoji jsou další čtyři postele. Nemusím se takhle mučit. Opatrně odsunul její paži i nohu, položil je zpátky na matraci a vyplížil se z postele. Přešel k Ronově, roztáhl závěsy, nadzvedl přikrývku a ulehl pod ni. Už to bylo lepší, ale jeho tělo nezapomnělo, na co myslel před několika minutami.


Spi, spi, spi, spi, spi, spi, přemlouval mozek. Zkoušel svůj starý trik, který používal ve třetím ročníku, když měl potíže se spaním, když nemohl zastavit zvuky smrti svých rodičů: upřeně zíral na nějaký předmět – vybral si stříbrný džbán u okna – snažil se nemrkat, unavit oči a přinutit je, aby se zavřely. Zíral na něj dobrou minutu (v duchu to počítal). Konečně začal pociťovat nějaký efekt - jeho oči se chtěly zavřít, jinak by zešílel. Určitě by to zabralo, nebýt jedné věci.


Hermiona se postavila mezi něho a džbán, takže mu zakryla výhled. Svit měsíce za ní způsobil, že její košilka zprůsvitněla a jakmile to Harry spatřil, křečovitě zavřel oči a zařekl se, že bude předstírat spánek. Slyšel ji přiblížit se k posteli a pak ucítil, jak se matrace na místě, kam se snažila vylézt, prohnula. Jdi pryč, řekl v duchu přísně, snažíc se to myslet vážně. Ucítil, jak mu látka její noční košilky zavadila o ruku. Otevřel oči, ten kontakt způsobil, že mu po celém těle naskočila husí kůže. Už nemohl dál předstírat, že spí.


„Harry?“ řekla tiše. „Jsi v pořádku? Proč jsi se přesunul sem?“


„Hermiono,“ zašeptal. „Běž spát.“


„Dívala jsem se na hodinky. Je po půlnoci. Šťastný Nový rok, Harry.“ Naklonila se k němu a políbila ho na rty. Byl by to rychlý polibek, kdyby v ten okamžik neztratil veškeré zábrany, vnořil jí ruce do vlasů a otevřel ústa.


Už to nezvládl - vzdal se, kapituloval. Líbal ji, jakoby se bál, že je to naposledy, s naléhavostí která jím otřásla. Cítil, jako by po této zkušenosti tak vzdálené smrti, znovu popadl dech. Strhl ji k sobě, takže teď ležela na něm, líbala ho, dobře si vědoma toho, proč se přestěhoval. Už před ní nemohl dál skrývat po čem toužilo jeho tělo, věděl, že to ucítila, protože přerušila polibek a podívala se na něj očima rozšířenýma překvapením. Nepolekalo ji to, zasténala a sklonila se, aby ho mohla políbit na hrudník. Třásl se, pokoušel se zklidnit dech, chtěl věci trochu zpomalit - chtěl ji udělat šťastnou. Znovu si přitáhl její obličej, líbal ji, pak sjel rty na krk. Klekla si na něj, vzdychala, zatímco jí prsty rozepínal košilku. Těžce oddechovala, když ji dál líbal po těle, když vzal do úst hrot jejího ňadra a rukou jel nahoru po stehně…


Ale pak, z nějakého důvodu, uslyšel v hlavě neočekávaný hlas, hlas, který ho srazil zpátky na zem.


JEN PROTO, ŽE MŮŽEŠ, NEZNAMENÁ, ŽE BYS MĚL.


Vznášela se nad ním, dýchala stejně přerývaně jako on, zatímco ji obdivoval svými ústy a rukama a cítil, že se roztřásla nějak odlišně. Harry pociťoval, že ztrácí pozornost, jak hlas v jeho hlavě znovu zakřičel.


JEN PROTO, ŽE MŮŽEŠ, NEZNAMENÁ, ŽE BYS MĚL.


Harry ztuhl. Připadalo mu, že mu srdce bije tak hlasitě, že musí být slyšet po celém hradě, v celém kraji. JDI PRYČ Z MÉ HLAVY, přikázal Harry hlasu. NECH MĚ BÝT.


Ale pak zaslechl jiný hlas, sykot. Tento hlas bylo těžší ignorovat.


Sandy.


Zatraceně, zatraceně, zatraceně, zatraceně, zatraceně, zatraceně, proběhlo mu hlavou. Zhluboka se nadechl a podíval se na Hermionu. Nikdy v její tváři neviděl tak krásný výraz oddanosti a očekávání. Kdyby jen…


Ale museli toho nechat. Nebylo to bezpečné! Podívala se na něj, její vzezření se vracelo do normálu, protože tak náhle přestal. „Co je špatně, Harry?“ zašeptala.


Zvedl se do sedu, aby dosáhl na její zapínání, přičemž trpěl víc než dřív. „My… my musíme toho nechat.“


„Proč?“ Zdálo se, že jí je do breku.


„Věř mi, nechci,“ vysvětloval a hlas se mu zadrhl, naklonil se, aby ji políbil na čelo. „Sandy to řekla. Není moc času. Prosím, udělej všechno, co řeknu. Žádné otázky.“


Přikývla a zvedla se, stála vedle postele čekajíc na instrukce. Hodná holka, pomyslel si Harry. Byl rád, že jí pověděl o Sandy, Hermiona brala její Vidění vážně. Bylo to jiné něž s Trelawneyovou, nebylo pochyb, že Sandy ví, o čem mluví.


„Zatáhneme závěsy u všech postelí. Rychle.“ Pobíhali po pokoji. Pak šel Harry ke svému kufru a vytáhl neviditelný plášť. Přehodil ho přes ni a postavil ji do rohu k šatníku - kdyby někdo vstoupil do pokoje, měl by ji po dvou krocích za zády.


„Vezmi si hůlku,“ řekl jí.


„Ach, Harry… já ji nemám! Je v mé ložnici…“


„Zatraceně!“ prohrábl si rukou vlasy. „Dobrá, dobrá. Prostě stůj tam v rohu, jak jsem ti řekl. Vlezu i s hůlkou pod Deanovu postel a počkám. Tak budu mít na své straně moment překvapení. Dobře? Jsi v rohu?“


„Ano,“ její hlas přicházel ze správného směru.


„Fajn. Jdu pod Deanovu postel. Už nebudeme mluvit. Zkus nedělat žádný hluk.“


Neodpověděla, což mu vyhovovalo. Vsoukal se pod postel Deana Thomase, držíc hůlku před sebou. Povytáhl lem pokrývky o několik palců, kde dosahovala k zemi, což mu poskytlo výhled na spodní část dveří do pokoje. Hůlku namířil proti nim. Byl připravený.


Ale jeho mozek si stále přehrával, co se stalo v posteli, na… jak si náhle uvědomil… Ronově posteli. Zatraceně! Pomyslel si znovu. Ronova postel.


Uvědomil si, že si i navzdory tomuto zjištění přeje, aby měli víc času to dokončit, takže by si to před smrtí aspoň jednou vyzkoušel. Dožije se víc, než jen pár minut nového roku než bude zabit? A Hermiona? Viděl znovu svoji mrtvou matku a Snapea, jak ji chová v náruči. Myslel na to, jak mladí jeho rodiče zemřeli, na věci, které nestihli udělat – jako vychovat svého syna…


V očekávání sledoval dveře a uvažoval, jak asi zemře, jestli to bude bolet. Ale pak se zachvěl, PŘESTAŇ S TÍM. Já nezemřu, říkal si. Já nezemřu. Ale i když si to neustále opakoval, stejně se mu v hlavě pořád ozývala Sandina slova…


„Temný čaroděj přichází.“

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace