Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 18

18. kapitola Den svatého Štěpána

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Křik rezonoval Nebelvírskou věží, ze schodišťových šachet se ozvěnou vracel zpátky a odrážel se od pevných kamenů, které hrůzný zvuk odmítly pohltit - přenášely ho dál a dál. Zesilovaly ho tak, že s každým dalším opakováním byl horší.


Předmětem Harryho křiku byla strašlivá nejistota. Zabila smrtící kletba někoho? Koho? Harry si vzpomněl, jak Sirius souhlasil se Snapem, že když Voldemort svolá Smrtijedy a ukáží se dva Luciusové Malfoyové, mohla by nastat katastrofa.


Jenomže to bylo přesně to, co se stalo.


Harry se posadil, hlavu plnou oslepující bolesti.


Byl Draco Malfoy mrtvý?


Lucius Malfoy? Snape? Sirius?


Pot mu stékal proudem po tváři, krku, hrudi a zádech. Mačkal svůj baziliščí amulet, myslel na GINNY. Ginny. Jestli kvůli němu Malfoy umřel, bude ho nenávidět.


Všechno je moje vina. Všechno je…


“Harry!” vykřikla Hermiona. Slyšel ji vklopýtat do místnosti, lapajíc po dechu, jak co nejrychleji seběhla schody vedoucí do dívčích ložnic a pak zase vyběhla nahoru po chlapeckém schodišti. Odhrnula závěsy od postele. Našla ho tam sedět - strašně se potil a vypadal, jakoby měl horečku nebo nějakou nemoc. Nevzala si bačkory ani si přes modré flanelové pyžamo neoblékla župan, vlasy měla neupravené a oči jí sálaly. Držela před sebou rozsvícenou hůlku.


“Harry!” řekla znovu. “Jsi v pořádku?” Položila mu ruku na tvář, pak váhavě přejela prstem po jeho jizvě. Znovu vykřikl, odrazil její ruku pryč, sevřel si hlavu v dlaních a sklonil se nad postel, kolébaje se tam a zpátky. Ucouvla. Po pár vteřinách k ní vzhlédl. Zdála se být vyděšená. Polknul.


Harry se pokusil narovnat a rukou si prohrábl vlasy. Ve světle Hermioniny hůlky vypadala místnost cize. V jeho snu o Doveru zamračeno nebylo, ale v Bradavicích nebe pokryl šedivý závoj. Blížila se další sněhová bouře. Mraky nepropouštěly žádné měsíční světlo, v místnosti by bez světla z hůlky byla černočerná tma.


Podíval se na ni. “Jdu na záchod,” řekl rozechvěle, pomalu se postavil a kráčel ke dveřím, jakoby se teprve učil chodit. Hermiona se posadila na kraj postele.


Harry přešel chodbu a přidržujíc se dveřních rámů, dopotácel se do malé vydlážděné místnosti. Kouzlo, které Bradavicím odhalilo jeho přítomnost, rozsvítilo svíčky jak na stěnách, tak ty visící ze stropu. (Ne každého napadlo si vzít do koupelny hůlku.) Světlo ho zraňovalo. S přivřenýma očima dovrávoral k umyvadlu, prudce se sklonil a podíval se dolů. Vypadalo jako všechna umyvadla v Bradavicích – přesně jako to na dívčích záchodcích Ufňukané Uršuly, které vedlo do Tajemné komnaty, kde Ginny -a on- skoro zemřeli.


V té době se to zdálo jako nejhorší den Harryho života, když zjistil, že Ginny je v Tajemné komnatě, pravděpodobně mrtvá. Sezení ve společenské místnosti s jejími bratry, čekání, narůstající obavy svírající jeho hruď…


Podařilo se mu zabít Baziliška a zachránil ji, zachránil také Siriuse a hipogryfa Klofana. A pak… tu byl Cedrik.


Harry otočil kohoutkem, natáhl ruce pod studenou vodu a naklonil se, aby si postříkal obličej. Vykřikl, když zasáhla jeho jizvu. Kapky, které na ni dopadly, se proměnily v páru. Při pohledu do zrcadla sebou škubl. Přestože neměl brýle, byl dost blízko, aby se viděl. Jeho jizva byla rudá a vypadala, že pulzuje. Kůže okolo ní plála. Zornice měl tak rozšířené, že kolem jejich černoty zůstal jen proužek zelené duhovky. Nepatrný stín na tvářích mu připomněl, že by se měl ráno za pomoci hůlky oholit, jak to dělá Ron. Tentokrát žádná proměna.


Poté, co si postříkal i trup ( “Promiň, Sandy.”) a osušil se, zamířil zpátky do svého pokoje. Přešel ke stříbrnému džbánu u okna, nalil si vodu a napil se. Pak se otočil k Hermioně.


“Voldemort,” zasípal přiškrceně. “Smrtící kletba… moje jizva…”


Hermiona přikývla, vstala a objala ho. Přitáhl si ji k sobě. Hermionina přítomnost byla tak uklidňující, cítit její dech na své kůži a ruce hladící jeho záda… Políbil ji na čelo. Pak se pohnul směrem k posteli. Když si lehal na záda s rukama za hlavou, zatímco si lámal hlavu nad tím, jak znovu usne, sáhla na hudební skříňku, kterou mu dala ráno, natáhla ji a otevřela víčko. Z krabičky zazněla ukolébavka. Oba se na sebe usmáli a ona ho pohladila po tváři.


Myslel si, že se pak vrátí do své ložnice, ale odhrnula přikrývky a vlezla do postele za ním. Lehla si na levý bok a přitulila se k němu. Položila mu hlavu na prsa, svou pravou ruku - stále držela rozsvícenou hůlku - přes jeho břicho. Podíval se na ni a znovu ji políbil na čelo.


Věděl, že by jí měl všechno říct. Musela se to dozvědět.


Brzy spíš cítil než slyšel její klidné oddechování, podřimovala mu na hrudi. Vzal jí z ruky hůlku, řekl: “Nox,” a položil ji na stolek u postele. Jakmile ji objal, cítil se nějak bezpečněji a chráněný – teď, když byla tahle malá žena s ním, na jeho straně.


Hrací skříňka se zastavila těsně před koncem ukolébavky – chyběla jen jedna nota. Zítra jí všechno řekne.


* * * * *


Ačkoli dlouhou dobu ležel se zavřenýma očima, spal jen málo. Cítil se povzbuzený teplem a tíhou Hermiony vedle sebe. Před východem slunce začala tmou v pokoji probleskovat jemná šedivá zář a v tomto předúsvitovém světle uviděl, že se k němu otočila zády. Opatrně se k ní přitiskl a položil jí levou ruku kolem pasu. Na svých prsou cítil její záda, zadní částí stehen se dotýkala jeho nohou.


Sledoval, jak spí, její sny, pod víčky pohybovala očima sem a tam. O čem se ti zdá, Hermiono? Levou rukou ji pohladil po vlasech, pak ji položil na její bok. Konečně se cítil dost unavený, aby si znovu zdřímnul, neschopný déle udržet otevřené oči a vzdorovat lákavému spánku.


Když se znovu probudil, zdálo se být mnohem později, třebaže nevýrazné šedivé světlo se od svítání příliš nelišilo. Na matraci, v místě kde ležela, bylo vytlačené místo - stejně jako na polštáři, ale když se ho dotkl, bylo studené. Odešla už před nějakou dobou.


Harry se podíval na hodinky, bylo devět třicet! Nejen, že se neprobudil včas, aby si zaběhal, ale ještě zradil Hermionu. Předpokládal, že ji pomůže připravit snídani pro skřítky. Hodil na sebe džíny, bavlněné tričko a vklouzl do tenisek, aniž by si je rozvázal a zavázal. Otvorem za portrétem téměř proskočil a po schodech do kuchyně běžel tak prudce, až se bál, že dole nebude moci zastavit.


Zadýchaně dorazil k obrazu mísy s ovocem a rukou přejel po hrušce, aby otevřel dveře. Okamžitě po vstupu do kuchyně Harryho překvapilo, že kolem nevidí žádné hemžení, ale klidnou snídani, kterou si vychutnával Brumbál, Hagrid, Moody a Roger Davies.


“Dobré ráno, Harry!” Přivítal ho Brumbál. “Posaď se, posaď se. Zmeškal jsi snídani skřítků, ale rychle tě zapojíme do oběda. Dobby je vzal ven a právě teď si hrají na sněhu - věřil bys tomu? Myslím, že je půjdu brzy zkontrolovat, abych se ujistil, jestli se nepokoušejí umýt okna nebo neprohazují cestičky ke skleníkům.”


Harry se usmál. Přesvědčit skřítky, aby nepracovali, nebylo půl bitvy – spíš by se dalo říct, že celá. Sedl si vedle Brumbála, který mu podal talíř toastů a nějakou marmeládu. Harry si nalil trochu pomerančového džusu.


“Tak,” řekl Brumbál tlumeně, jakmile se Harry pustil do jídla. “Hermiona se zmiňovala o něčem s tvou jizvou.” Harry přikývl. “ Až dojíš, půjdeme si nahoru promluvit.” Zatímco pil, Harry znovu přikývl.


Opět viděl v měsíčním světle kruh Smrtijedů a Malfoyovu tvář, když děkoval Voldemortovi, že mu do paže vypálil Znamení Zla… Ten má ale nervy, pomyslel si Harry. To se mu musí nechat.


“Takže, Harry,” řekl mu Hagrid, “líbil se ti tvůj dárek?”


Harry se na něj usmál. “Rozhodně. Díky, Hagride.Tobě se tvůj líbil?” Harry, Ron a Hermiona dali dohromady Hagridovi jednu z Colinových fotek, další kopii té, co Hermiona dostala k narozeninám. Rámeček, který koupili v Prasinkách, byl lemovaný kouzelnými tvory všeho druhu: jednorožci, hipogryfy, kentaury, draky, griffiny (těmi obyčejnými, ne nebelvírským druhem) a dalšími – s výjimkou třaskavých skvořejšů.


Hagrid se usmíval způsobem, který napovídal, že mu je do breku. “Jo, zbožňuju ho,” řekl Hagrid a chvilku popotahoval.


“Pottere!” ozval se náhle Moody. Seděl na opačné straně stolu než Harry a nožíkem, který nosil pořád u sebe, si krájel párek. Jeho kouzelné oko sklouzlo stranou - asi sledovalo, kdo další projde dveřmi (nebo někoho za nimi), ale jeho normální oko se upíralo na Harryho, malé, temné a slídivé.


“Pane,” odpověděl Harry, rychle spolknul džus a položil pohár.


“Předpokládám, že se ve třídě po prázdninách ujmete vedení!” Oznámil mu. “ Nechat Weasleyho a Longbottoma získat za jejich eseje všechny body! Očekával jsem od Vás něco lepšího!”


Harry se zavrtěl, přál si, aby to neříkal před Brumbálem a Hagridem, nemluvě o Rogeru Daviesovi, který náhle vypadal, že pozorně poslouchá, přičemž se tvářil, že neposlouchá vůbec.


“Ano, pane,” zareagoval Harry a doufal, že to tím skončí.


“Mám na mysli to pojednání o Hamletovi,” Moody pokračoval. “O tom, že žárlil na svého strýce, protože si přál, aby měl odvahu zabít otce a spát se svou matkou! Kde jste sakra přišel na takovou myšlenku?”


Na pomoc mu neočekávaně přišel Brumbál. “Ve skutečnosti, Alastore, je to standardní Oidipův výklad této hry… docela dost lidí došlo ke stejnému závěru.”


Teď Moody na Harryho upřel obě oči, kouzelné i obyčejné. “Ach? Neříkejte! Takže! Pottere! Pod povrchem trochu plagiátor?”


“Ne! Tedy ano! Vlastně…”


“Ale no tak, Alastore, jen proto, že si to jiní lidé mysleli předtím, se ještě nestává plagiátorem. Jsem si jistý, že Harry uvedl i nějaké originální myšlenky, nebo ne, Harry?” Brumbál se na něho podíval a Harry se znovu zavrtěl. Není nad to, když jeho práci rozebírá profesor s ředitelem před všemi ostatními…


“No, objevil jsem něco o Rosencrantzovi a Guildensternovi…”


Teď se Moody rozzářil. “Ano! To je pravda, to jste udělal. Škoda, že jste se na to nezaměřil. Líbilo se mi to, nemůžou říct ‚Myslím, tedy jsem!‘ Pro ně je to spíš jako ‚Jsem povolaný, tedy jsem!‘” Brumbál se usmál a přikývl. „To se mi líbí. Úplný Tom Stoppard.”


 Harry se zamračil. ”Kdo?”


Brumbál položil Harrymu ruku na rameno a postavil se na nohy. “No, Alastore, nemůžeš ho obviňovat z plagiátorství, pokud neslyšel o Stoppardovi, že?”


Moody vypadal nepatrně zklamaný, jakoby si vážně přál Harryho popotahovat za studijní nečestnost. Brumbál se podíval na Harryho.


“Jdeme, Harry?”


“Hmm, ano, pane,” řekl s plnou pusou. Vzal si s sebou ještě jeden toast a následoval Brumbála ven z kuchyně. Přes rameno se ještě rychle podíval na Moodyho, který si normálním okem prohlížel svůj párek, ale to kouzelné zaměřil na Harryho. Harry se rychle otočil, aby se znovu díval před sebe a následoval Brumbála.


Nikdo z nich nepromluvil, zatímco stoupali po četných schodech, které vedly do Brumbálovy pracovny. Jakmile se Harry posadil do jedné z židlí před Brumbálovým stolem, ředitel hůlkou zapálil oheň v krbu, pak se obrátil a s obavou v jeho obvykle jiskřivých modrých očích si ho podrobně prohlížel.


“Předtím, než řeknu cokoliv jiného Harry, měl bys vědět: profesor Snape i Sirius jsou oba v bezpečí. Sirius mě kontaktoval hned, jak se vrátili k Remusi Lupinovi, u něhož se zdržují. Řekl mi, že jsi věděl něco málo o jejich plánech. Nebudu se ptát, jak ses to dozvěděl.”


Harry zavřel oči a vydechl úlevou. “ Pak nebyl nikdo zabit! Ach, díky…”


“To jsem neřekl.”


Harry zamrkal. “ Měl jsem sen. Viděl jsem Voldemorta se Smrtijedy. Ale skončilo to, když použil Smrtící kletbu. Jizva mě tak strašně bolela…”


“Já vím. Myslel sis, že tě neslyší nikdo mimo Nebelvírskou věž?”


Harry se na něj podíval, nechtěl se zeptat, ale přinutil se potlačit pud sebezáchovy nebo strach. “Kdo byl zabit?” zeptal se tiše.


“Karkarov.”


Samozřejmě! Myslel si Harry. Trvalo měsíce, než ho vypátrali. Voldemort by mu nedal příležitost, aby utekl bez potrestání. Dokonce i přesto, že ho nenechal mučit tak dlouho, jak by se mu líbilo.


“Kdo… kdo tam byl? Byl to Sirius nebo Snape?”


“Nastala… komplikace. Nechám Siriuse, aby ti to vysvětlil. Měl by volat každou chvíli…” A skutečně, náhle se v krbu objevila hlava Siriuse Blacka.


“Ahoj Harry. Ahoj řediteli.”


Brumbál se usmál. “Proč je pro bývalé studenty tak obtížné říkat mi Albusi?”


Sirius zčervenal. “Předpokládám, že je to kvůli tolikerému povolání na kobereček. Budu na tom pracovat.”


“Dobrá, slíbil jsem profesorce Sinistře, že jí pomůžu vyčistit ubrusy od snídaně. Musím jít. Vy dva si hezky popovídejte,” řekl, jako by byl Sirius zavolán, aby s Harrym strávil den, namísto rozhovoru o záležitostech života a smrti.


Když Brumbál odešel, Harry se sklonil ke krbu - v hlavě mu bzučely miliony otázek. “Kdo tam byl, Siriusi? Ty nebo Snape? Kdo z nich byl pravý? Lucius Malfoy, který už tam byl nebo ten, co přišel později? Kde je Draco Malfoy?”


Sirius počkal, dokud se Harry neuklidnil. „Narazili jsme na zádrhel, Harry. Snape nebyl schopný získat vlasy Narcisy Malfoyové. To znamená, že se musel proměnit v Malfoye a přemístit se na sraz Smrtijedů, aniž by mě měl v jejich domě, abych odvrátil pozornost, případně zdržel nebo zabránil pravému Luciusi Malfoyovi v odchodu. Náš náhradní plán byl, že Snape přijde o něco později, aby vytvořil dojem, že se podvodník dostavil první a pravému Luciusi Malfoyovi zabránil v odchodu, přičemž skutečný Malfoy unikl a posléze se mu podařilo přemístit na stanoviště.


Snape doufal, že bude moci včas zabránit tomu, aby Dracu Malfoyovi vypálili Znamení Zla, ale to se nestalo. Taky doufal v záchranu Karkarova… slyšeli jsme zvěsti, že ho nakonec našli na území Kentu… ale Voldemort ho dostal Smrtící kletbou.“


„Brumbál mi o tom řekl.”


“Pokud jde o to, kde je Draco Malfoy teď… mám za to, že je doma se svým otcem. Poté co Voldemort zabil Karkarova, Snape omráčil Draca, a pak se přemístil pryč. Domnívám se, že Malfoyovým stále ještě není jasné, co se vlastně přihodilo. Přinejmenším, doufám, že ne.”


„Viděl jsem, jak mu vypálili Znamení Zla.”


„Cože? Co tím myslíš?”


„Viděl jsem všechn,o co se stalo až po Smrtící kletbu. Ve snu. Kvůli mé jizvě – už se to předtím stalo.”


Sirius vypadal docela pochmurně. „Aha… řekni mi všechno, co si pamatuješ.”


Harry mu vyprávěl, jak Karkarov mluvil o vzdělávání Voldemortova dědice, o tom, že Draco Malfoy na něj použil kletbu Hara Kiri a řekl Voldemortovi, že oba mají stejného nepřítele - jeho.


„Měl bych ideu týkající se Voldemortova dědice, Siriusi.”


„Kdo…?”


„Myslím, že to je… Viktor Krum.”


Siriuse to šokovalo. „Krum! Jsi si jistý?”


„No, samozřejmě, že ne. Ale docela to dává smysl, zvlášť to, jak jde po Hermioně a taky nedokázal vysvětlit její návrat poté, co ji unesli.”


Sirius se ponořil do sebe. Po minutě promluvil: „Hmm, nebude těžké to prověřit. Měl bych zvládnout získat něco od jeho matky, otce a od něj. Vlasy, kůži nebo něco takového. Neregistrovaný Zvěromág – však víš. Potom vzorky podrobíme kouzelnickým testům, které prokáží, jestli tihle dva mohou být Krumovi rodiče. Snape ví jak to udělat. Je to mnohem spolehlivější než mudlovský test DNA. Velice brzy zjistíme, jestli Krumův otec není jeho skutečný rodič. Ačkoliv dokázat, že Voldemort je bude trochu těžší.”


„Siriusi,” řekl Harry tiše, „musím ti říct ještě něco jiného. Já… já jsem požádal Draca Malfoye, aby spolupracoval, nechal si vypálit Znamení Zla a stal se Smrtijedem. Přikázal jsem mu, aby mi dodával informace, takže jeho otec by šel do Azkabanu.”


„Cože? Harry, tohle není hra. Co tě k tomu vede, myslet si, že to udělá, protože jsi mu to nařídil? Připravovali ho na to celý život, a kdyby se bránil, tak by ho zabili. Sám jsi říkal, že o tom Voldemort mluvil. A proč by měl Draco Malfoy dělat něco, co jsi mu přikázal? Jaký by k tomu měl důvod?”


„No…”


„Ano?”


„Dívka.”


„Ach,” pokýval Sirius. „Ginny Weasleyová?”


Harrymu spadla čelist. „Jak jsi to…? Och, jasně, už vím,” řekl po chvíli, když si vzpomněl, jak Snape upozorňoval Siriuse, že Draco Malfoy a Ginny spolu pracují v učebně Lektvarů a taky na jeho domněnku, že za to můžou Malfoyovy hormony.


„Takže Harry… myslíš, že opravdu bude pracovat proti svému otci?”


”Doufám. Jestli Ron zjistí, že se Ginny zapletla s Malfoyem, já o tom věděl a nic mu neřekl…”


„Trochu jsi využil šanci, co Harry? Mohl by to lehce předstírat, jen abys mu kryl záda.”


„Mám svou teorii… myslím, že na Karkarova schválně neuplatnil kletbu Cruciatus, takže ho za to nemůžou poslat do Azkabanu. Použil něco, o čem věděl, že je to bolestivé a co by Voldemort schválil, ale v zásadě zákon neporušil. Řekl bych, že to udělal cíleně.”


Sirius nad tím zauvažoval.


„Doufám, že máš pravdu, Harry, opravdu doufám. Pořád si myslím, že bys měl s jakýmikoliv informacemi od něj zacházet s krajní nedůvěrou a kontaktovat mě, abych je prověřil. Máš dojem, že je naprosto nemožné, aby to na tebe jenom hrál?”


„Ne, jistěže ne. Ale kvůli Ginny… můžu jen doufat.”


„V pořádku. Pokusím se navštívit tě osobně ještě před Novým rokem. Doslechl jsem se, že ve škole nezůstali skoro žádní studenti…” nadhodil s lehkým úsměvem.


Harry se zašklebil. „To víš, jak Hermiona přišla s nápadem na den svatého Štěpána…”


„Brumbál mi říkal,” uculil se. „a hádám, že to všechny vyplašilo. Žádný velký úspěch.”


„To máš tak, Harry. Vyhovuje jim nechat dřít neviditelné domácí skřítky pěkně za scénou. S Hermionou jste vyrostli v mudlovské domácnosti a vsadím se, že ty jsi dělal mnohem víc domácích prací než ona, podle toho co jsi mi řekl o Dursleyových. Hermiona má silný cit pro spravedlnost. Proč si myslíš, že je v Nebelvíru a ne v Havraspáru?”


Harry pokrčil obočí. „Nepřemýšlel jsem nad tím. Dejme tomu, že máš pravdu. Pokud stavíš na studiu, tak Havraspár…”


„A pokud stavíš na mém chování ve škole, tak si musíš myslet, že jsem měl být ve Zmijozelu,” rozesmál se.


Harry udělal obličej. „To Červíček je ten, kdo měl být ve Zmijozelu.”


Sirius si povzdechl. „O tom se tady s tebou nebudu dohadovat. Ale už musím jít. Snape mi říkal, že jsi za ním přišel kvůli Soubojnickému klubu. Zní to jako dobrý nápad. Ačkoliv nemůžu uvěřit, že ze všech lidí jsi požádal právě jeho. Ne, že by nebyl dobrý, jenom si nedovedu Vás dva představit, jak se k sobě chováte zdvořile.”


Harry se usmál. „No, pokud můžete Vy dva…”


„Řekl jsem, že jsme k sobě zdvořilí? K čertu…” snížil hlas, „právě vešel do místnosti,” zašeptal, potom znovu začal mluvit hlasitěji. „V pořádku, Harry. Jsem rád, že se ti vánoční dárek líbil,” přestože o tom Harry nemluvil. „Brzy se uvidíme.” A jeho hlava zmizela z ohniště. Plameny tančily Harrymu před očima. Posadil se na bobek, pažemi si objal kolena.


…opravdu si myslíš, že bude pracovat proti svému otci?


Všechno na tom závisí, pomyslel si Harry. Všechno.


Zvlášť Ginnina bezpečnost.


* * * * *


Harry šel zpátky do kuchyně, aby počkal na Hermionu. Vešel přímo do blázince.


Všude kolem byli domácí skřítkové různého věku, drhnoucí velký stůl, černící kamna, leštící stříbro, umývající podlahu a okna. Harry ztratil řeč. Všichni intenzivně pracovali, ať už proto, že nemohli uvěřit, jak se všechno mohlo tak ušpinit za několik málo hodin nebo proto, že se prostě nemohli zbavit své uklízecí mánie – Harry nevěděl. Vypadali, jako by se všichni nakazili nějakou masovou psychózou. Zíral na to s otevřenou pusou.


„Posuňte se prosím!” ozval se za ním pištivý hlas a on uskočil. Nějaký skřítek se pokoušel vytřít podlahu na místě, kde stál. Na tenisky mu vystříkla voda.


„Hej!” vykřikl, sebral skřítkovi mop, ten vypadal, že ho to urazilo, s třeskem zmizel, za chvíli se objevil s jiným mopem a pokračoval, jakoby se nic nestalo. Harry zavrtěl hlavou, odhodil mop stranou a zamířil k hlavnímu stolu. Vytáhl svou hůlku a vykřikl, „Accio!” způsobíc tak, že z rukou těch malých dynam vyletěly všechny čistící žínky. Bohužel neupřesnil, co se s těmi víc jak dvaceti žínkami, které se k němu rychle přibližovaly, má vlastně stát. Během okamžiku jimi byl pokryt a nic neviděl, ale skřítkové je rychle zachránily, a dál pokračovali v práci. Tak fajn, pomyslel si. Starým způsobem. Odložil hůlku a vydal se podél stolu, vytrhával jim žínky jednu po druhé z rukou, přičemž s těmi, kteří už na něj byly připravení o ně bojoval. Jenomže za chvíli je měli zpátky a on mohl začít znovu od začátku. Frustrovaně zavrčel.


Dobby k němu přiběhl. „Harry Pottere! Pomoc! Dobby je nemůže zastavit! Jediné co chtějí dělat je čistit, čistit, čistit!“


„A o co si myslíš, že se pokouším?” odsekl Dobbymu.


Najednou se za ním otevřely a zavřely dveře, a když se otočil, uviděl Hagrida s Hermionou, kteří nesli kbelík a mop. Hermiona na sobě měla džíny, modré bavlněné tričko, vlasy stažené do gumičky a byla silně cítit mýdlem. Rozhlédla se po skřítcích a Harry uviděl, jak se jí začínají plnit oči. Ach ne, pomyslel si. Ne, ne, ne…


„Pomozte mi!” zavolal na ně. Za chvíli všichni tři běhali po kuchyni, bojujíc se skřítky o jejich mopy a smetáčky. Hagrid byl brzy pokryt skřítky, kteří prohledávali jeho oblečení, snažíc se vyšplhat po jeho těle a sebrat mu lopatku, kterou držel nad hlavou – mimo jejich dosah… dokud jeden ze skřítků na něj nepoužil vznášecí kouzlo a ten začal stoupat k vysokému stropu.


„TAK DOST!” zařval Hagrid dostatečně hlasitě na to, aby se hrad rozpadl. Skřítkové se skutečně zastavili, ale jen na zlomek vteřiny. S naprostým nezájmem vzhlédli, aby zjistili, kdo to tak křičí a pak se vrátili ke své práci, kterou vykonávali ještě zuřivěji než dřív.


Tak tohle, pomyslel si Harry, je pohroma.


Namířil hůlkou na Hagrida, zrušil vznášecí kouzlo a zároveň ho bezpečně dopravil zpátky na zem. Když opět stál vedle něj, řekl Hagridovi, „ty jediný umíš mluvit tak nahlas, abys upoutal jejich pozornost. Řekni něco jiného.”


Hagrid se na okamžik zamyslel a potom zařval, „DALŠÍ SKŘÍTEK, KTERÝ NĚCO VYČISTÍ, DOSTANE OBLEČENÍ!”


Všichni skřítkové zamrzli.


Harry si odkašlal, přál si, aby věděl co říct. Letmo se podíval na Hermionu, jak vypadá nešťastně (přestala zápasit o žínku se nepřívětivě vypadajícím skřítkem, který byl vysoký aspoň stopu). Tváří se otočil zpátky ke skřítkům, nejistý jak začít.


„Bradavičtí skřítkové!” vykřikl, přičemž s sebou škubl, když mu došlo, jak to zní pitomě. „Dnes je den svatého Štěpána. Nemáte pracovat! Máte skvělou pracovní morálku… nikdo si na ni nemůže stěžovat! Ale nemáte žádnou sebeúctu!”


Najednou Harry věděl přesně co chce říct, nabral rychlost a sebedůvěru, slova se z něj jen sypala. „Jak moc můžete být pyšní na svou práci, když nejste volní, když ji musíte vykonávat? Na co jste hrdí? Pokud budete volní a pracovat za plat, potom máte důvod k hrdosti! Pak se teprve ukáže Vaše pracovní morálka! Když budete volní, pořád můžete pracovat tady v Bradavicích, jestli budete chtít – za mzdu. Rodiny mohou zůstat pohromadě, můžete mít dovolenou, za svůj plat si koupíte pro sebe a své děti co budete chtít. A nejvíc ze všeho…” podíval se na Dobbyho a vzpomněl si na Luciuse Malfoye. „…můžete poslouchat své svědomí. Pokud někdo z Vás sloužil u zlého kouzelníka, dobře ví o čem mluvím.”


Otočil se na Hermionu, která na oba zírala a vypadala, jakoby se chystala rozplakat. Hagrid brečel, smrkal do kapesníku velikosti ubrusu. Harry nadšeně pokračoval. „Každý z Vás má odpovědnost vůči sobě vybrat si, jestli bude sloužit dobru nebo zlu. Voldemort se vrátil…” malí tvorové zalapali po dechu, ale Harry tomu nevěnoval pozornost „…a my čarodějové a čarodějky potřebujeme Vaši pomoc. Ale musí být poskytnuta ochotně, ne proto, že jste služebníky. Na Nový rok, když se Brumbál zeptá, kdo chce být volný a pracovat tu za mzdu, doufám, že Vy všichni řeknete ano. A potom, když Vás budeme potřebovat na naší straně, zatímco budeme bojovat proti Voldemortovi a Smrtijedům, plně očekávám silnou armádu skřítků, ochotně dělajících to, co je správné, protože každý poslechne hlas svého svědomí a zvolí si to z vlastní vůle!”


Ticho.


Skřítci se dívali jeden na druhého. Nikdo k nim předtím takto nemluvil. Myslet sami na sebe? Rozhodnout se jestli sloužit dobru nebo zlu? Pohledy, které se vyměňovali, byly nejisté a zmatené. Nicméně nikdo z nich se nevrátil k úklidu.


Harry na svém rameni ucítil ruku, a když se otočil, uviděl Brumbála, jak se na něj zářivě usmívá. Moody stál po jeho boku, výraz souhlasu na jeho zdeformované tváři vypadal velice podivně. Harry je neslyšel vejít do místnosti. Brumbál se otočil ke skřítkům a řekl, „teď si běžte hrát! Kuchyně je v dobrých rukou! Do zítřka se nevracejte!”


Pořád s nejistými pohledy, mizeli skřítci s hlasitým prásknutím jeden po druhém, nejdříve pomalu a pak rychleji a rychleji, dokud zvuk jejich odchodu nebyl skoro ohlušující. Dobby odcházel jako poslední. Upřeně se zadíval na Harryho.


„Děkuji, Harry Pottere,” řekl jednoduše, tiše, prostou tvář prozářenou úsměvem. Pak s hlasitým prásknutím zmizel taky.


„Tvoje odměna přichází,” zasyčela Sandy pod jeho bavlněným tričkem. To je dobré vědět, pomyslel si Harry. Obvykle měl pocit, že je příliš záhadná a nezvládnutelně nepochopitelná. Navzdory nepřesnosti té předpovědi se cítil optimisticky naladěný. Jeho odměna. To by mělo být pozitivní, ne?


„Jsi působivý řečník, Harry.” usmál se Brumbál.


Moody potřásl hlavou. „Nikdy bych nevěřil, že se dožiji dne, kdy budu chtít, aby domácí skřítkové dostali svobodu…ale dám Vám nějaké body k dobru, Pottere,” zavrčel. „Řekněme… deset bodů pro Nebelvír. Vynahradí Vám to kviz z Pána much.”


Harry s sebou škubl, opravdu ho pěkně zpackal, když se mu jména některých postav pomíchala. Tehdy toho moc nenastudoval, protože to byl ten týden, který trávil venku se Zlatým Griffinem. Teď věděl, co byla jeho odměna. Ach, jistě, napadlo ho.


Brumbál, Moody a Hagrid odešli. Když se za nimi zavřely dveře, Harry se otočil k Hermioně a uviděl, jak se na něj dívá s nejohromenějším výrazem na tváři, jaký u ní kdy viděl. Najednou byla v jeho náručí, omotala mu ruce kolem krku, pevně se k němu tiskla a hluboce ho líbala. Naklonil se nad ni, podržel ji tvář ve svých dlaních, až jí z vlasů vypadla gumička. Možná Sandy myslela tohle, když se zmiňovala o odměně…


Harry ztratil přehled o tom, jak dlouho se líbali. Když se konečně jejich ústa od sebe pomalu oddělila a Hermiona na něj znovu upřela stejný pohled, usmál se na ni.


„Pokud takhle budeš reagovat pokaždé, když budu mít nějakou řeč, skončí to tak, že jich budu pronášet tolik, až tě zvuk mého hlasu začne unavovat.”


„No, pokud mě někdy tvůj hlas začne nudit, vím dobře co dělat,” řekla a rychle ho znovu políbila, právě když vedle uslyšeli hlasité bouchnutí. Dívali se do velmi překvapeně-vypadající Dobbyho tváře. Harry si pomyslel, že možná skutečně zrudl.


„Och, Harry Potter a slečna Hermiona, já, hmm, och, nevadí…” jeho hlas se vytratil a s hlasitým prásknutím zmizel. Harry se rozesmál.


„Tady to máš, připravili jsme Dobbyho o řeč!”


Hermiona se na něj zašklebila a oba se rozesmáli na celé kolo.


„Jdeme na to. Máme spoustu práce.” Ale zatímco uklízeli, ať už za pomoci hůlky nebo mudlovských metod, Harry si nemohl pomoci, aby při každém pohledu na ni nepřemýšlel nad tím, jaké má štěstí, že přišla s tím nápadem na den svatého Štěpána, což většinu studentů donutilo trávit vánoce mimo školu.


* * * * *


Byl to vyčerpávající den, úklid a vaření oběda, znovu úklid, vaření večeře, úklid…


 Harry změnil názor na nepřítomnost ostatních. Mimo dalších pomocných rukou, si myslel, že by si všichni měli vyzkoušet, jak chutná práce, kterou pro ně domácí skřítci tak skvěle denně vykonávají. Možná, že kdyby věděli jaké to je, víc z nich by vstoupilo do S.P.O.Ž.Ú.S., napadlo ho.


Brumbál vypadal, že si to náramně užívá, stejně jako profesorka Vectorová, s kterou Harry nikdy žádný čas nestrávil a kterou si docela oblíbil (Hermionu to zřejmě potěšilo, Harry měl dojem, že po McGonagallové, byla Vectorová její oblíbená učitelka). Profesorka McGonagallová Hermioně konkurovala v neustálém ujišťováním se, že všechno je jak má být a profesorka Trelawneyová většinu času předvídala, že každá práce bude provázena naprostou katastrofou. Harry se jí vyhýbal, jak to jen šlo, jednou když to bylo nevyhnutelné, mu řekla, “Hvězdy mi sdělily, že po prázdninách bychom měli začít studovat předzvěsti…” Hvězdy! Harry se v duchu ušklíbl. Ona je profesorka! (Ačkoli, podle jeho názoru, jí byla jen podle jména – stejně jak si to Malfoy myslí o Hagridovi.)


Harry a Hermiona popřáli ostatním studentům a profesorům dobrou noc a dobelhali se do Nebelvírské věže. Ačkoliv si Harry minulou noc slíbil, že Hermioně o všem řekne, cítil se příliš vyčerpaný dělat cokoli jiného, než ji dát polibkem na čelo dobrou noc a dovléct se do své ložnice. Odložil si tričko a džíny, doplazil se do postele jen ve spodkách, s baziliščím amuletem a se Sandy, aniž by se obtěžoval s oblékáním pyžamových kalhot. V poslední chvíli, si vzpomněl na sundání brýlí, odložil je na noční stolek a usnul, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře.


Po chvíli se však postel otřásla. ”Co- ”, začal Harry v polospánku drmolit, zatímco se snažil otevřít oči. Všechno co viděl, byla ovšem jen černočerná tma. Cítil, jak někdo důvěrně známý a teplý k němu vlezl do postele a vklouzl pod přikrývku, hladké holé nohy se k němu přitiskly, bavlněná noční košile proti jeho holé hrudi. Na chvíli trochu znejistěl, že má na sobě jen spodky, ale rozhodl se, že je příliš unavený, než aby se o to staral. Otočila se na bok a on se přitiskl ke jejím zádům, stejně jako ráno a objal ji kolem pasu. Na chvíli ponořil tvář do jejích vlasů a zašeptal jí do ucha: „Proč jsi tu, Hermiono?”


„Nenechám tě o samotě, Harry - ne po minulé noci. Pokud by se mělo stát cokoli dalšího s Ty-víš-kým, chystám se být po tvém boku.”


„Můžeš snadno ohluchnout z mého křiku vzdáleného jen dva palce od tvého ucha…”


Uslyšel, jak se ve tmě zasmála. „Využiji svou šanci. Nikam nejdu, Harry Pottere. Zvykni si na to.”


Hmm, pomyslel si Harry. Líbí se mi, jak to zní. Pevněji ji sevřel v náručí, Hermiona ho uchopila za ruku, přitáhla si ji ke rtům a políbila ji, až se Harry roztřásl. Možná by si měl přestat dělat starosti s tím, že ji krade Ronovi…

 
Nechala jejich spletené ruce znovu obepnout svůj pas, hlavy jim klesly a téměř hned usnuli.


* * * * *


Harry se probudil do dalšího šedivého rána. Promnul si oči, pak se natáhl po brýlích, přičemž ho překvapilo, když se octly v jeho rukou. Nasadil si je, místnost se zaostřila, zvlášť Hermionina tvář, kousek od něho.


„Dobré ráno,” zašeptala a lehce ho políbila.


„Dobré ráno,” řekl nejistě, protože zapomněl na její přítomnost. Ušklíbla se.


„Spal jsi dobře?” zeptala se, položila mu ruku na hruď a začala ji hladit. Přikývl a snažil se nedat najevo, jaký na něj ten dotyk má účinek. Byl rád, že je přikrytý až do pasu. Nahmatal amulet a zvědavě ji sledoval, protože ho zajímalo, jak dlouho ho sledovala, zatímco spal. „Tak,” pokračovala, „ty nikdy nespíš v tričku?” Vděčně se na něj zadívala.


Harry jí oplatil úšklebek. „Nikdy.”


Hermiona na něj opět přitiskla svou ruku. Její dlaň byla oproti jeho břichu tak horká, že náhle musel dýchat nosem a potlačit povzdech deroucí se z jeho hrdla. „Ne, že bych si stěžovala,” řekla tiše a rty se jí nepatrně pohnuly. Ale pak svraštila obočí, když si všimla amuletu, kterého se zlehka dotýkal. „Taky ho nikdy nesundáváš?”


Harry se letmo podíval na amulet od Ginny. „V podstatě.”


„Dokonce ani ve sprše?” Na chvíli ho zaujalo, jestli by to nechtěla zjistit z osobní zkušenosti…


„Ani ve sprše. Nezdá se, že by ho to poškodilo,” řekl a začal ho zkoumat.


„To není důvod, proč jsem se ptala,” řekla matně.


Harry se jí zadíval do obličeje. Najednou vypadala hrozně mladě a nejistě. Harry věděl, že by jí dál neměl zamlčovat pravdu.


„Hermiono,” začal naléhavě. „Sandy nebyla to jediné, co jsem ti neřekl. Chci pár věcí vyjasnit. Měla bys vědět, co bude dál, protože pravděpodobně budu potřebovat tvou pomoc. Problém je…  znamená to, že o některých věcech by Ron neměl vědět.”


Hermiona se zašklebila. „Dobře, to není nic nového, ne? Nebo myslíš, že bychom měli říct Ronovi až se vrátí, kde jsem spala poslední dvě noci? Nebo dřív s tou soví poštou?”


„Ne, samozřejmě, že ne. Jsou tu ale nějaké věci, které mu říct můžeme.” Pověděl jí o tom, jak byl v neviditelném plášti v učebně Lektvarů (přičemž vynechal ten kousek o Ginny a Dracovi Malfoyovi). Řekl jí o rozhovoru mezi Siriusem a Snapem včetně toho, že Snape byl ve škole matčin přítel. Hermiona šokovaně otevřela pusu. Pak jí řekl o Ginny a Malfoyovi, o tom, jak se dali dohromady, když ho uviděla v nemocnici (a o jejich boji v učebně), a jak je našel ve skleníku domku v Prasinkách během vánočního večírku. Řekl jí o ultimátu, které dal Malfoyovi i o tom, jak mu pomáhá dostat Luciuse Malfoye do Azkabanu. Hermiona zalapala po dechu.


„Harry! To jsi neudělal!” Přikývl. „Ale… ale vždyť je to jeho vlastní otec!”


Zatvářil se ponuře. „Ginny to také šokovalo. Ale on souhlasil, že to udělá - pro ni.”


 Bystře se na něj zadívala. „Chceš tím říct, že se to s ní chystal ukončit, tys mu to rozmluvil a přesvědčil ho, aby se obrátil proti otci?” Byla skeptická. Pak jí řekl o snu v kterém viděl Malfoye, jak mu vypálili Znamení Zla, o smrti Karkarova a o tom, jak se Snape dostal pryč od konsternovaného Malfoye.


„Ale neznamená to, že Brumbál ví, že Draco je Smrtijed? Vážně si myslíš, že ho nechá ve škole?”


„Vypadá to tak. Znáš Brumbála… své činy nezdůvodňuje. Můžeš se vyptávat, dokud nezmodráš v obličeji. V prváku jsem se ho zeptal, proč mě chtěl Voldemort zabít při první příležitosti a on mi to neřekl.”


„Dobře, ale zdá se, že odpověď jsme už zjistili.”


„Zjistili co? Že jsem pravděpodobně částí nějakého Proroctví? Pořád o tom nic nevím. Co je to za Proroctví? A Malfoy a já jsme jen dva lidé ze tří. Kdo je ten další? Necítím se být informovanější než o svých jedenáctých narozeninách, když jsem zjistil, že jsem čaroděj a Voldemort zabil mé rodiče.”


Hermiona se dívala do prostoru a o něčem hloubavě přemýšlela. „Harry,” řekla tiše, „opravdu si myslíš, že je Ginny s Malfoyem v bezpečí? Se Smrtijedem? A jestli to Ron zjistí…”


 „No, to je právě jedna z těch věcí, které mu neřekneme, že?”


Zdála se být nerozhodná. Na jedné straně ji povzbudilo zjištění, že bránil Malfoyovi, aby se s Ginny rozešel, ale na druhou stranu, Ginny byla její přítelkyně a Ronova sestra…. Jaký v tom byl rozdíl, myslel si Harry, když dávali dohromady Cho s Viktorem? Rozdíl tu byl, což moc dobře věděl. Tohle byla Ginny.


Nakonec jí řekl o Myslánce a o Snapeovi, jak mu dal heslo do kabinetu. „Už jsi ho použil?” zeptala se úzkostlivě.


„Ne,” řekl nezvučně. Přemýšlel o tom, že tam zajde na Štědrý den a znovu na První den vánoční, ale něco ho zastavilo. Opravdu by byl schopný se podívat, co dal do Myslánky? Harry se nemohl zbavit myšlenky, že na to nemá právo, bylo to soukromé. „Dokonce jsem se ani nedíval na pergamen, který mi dal. Je to tady,” řekl a ukázal na malý zmačkaný chuchvalec na nočním stolku.


Hermiona ho zvedla a otevřela. Harryho napadlo, že by jí to měl vytrhnout z ruky. Vzpomněl si, jak mu Snape řekl, že kromě Brumbála je jediný, kdo má heslo, ale pak si uvědomil, že jestli se rozhodne sejít do Snapeova kabinetu a použít Myslánku, chtěl, aby byla s ním.


Dívala se na pergamen s podivným výrazem v obličeji. „Co je to, Hermiono?”


Zvedla oči. „Tady,” bylo vše, co řekla a podala mu ho. Harry si ho vzal, obrátil ho a se staženým hrdlem přečetl heslo.


Lily Evansová.


Snape se mu něco snažil říct. Harry to chtěl i nechtěl vědět. Dozvědět se víc o svých rodičích bylo jeho nejusilovnějším přáním od té doby, co přišel do Bradavic a nyní se ptal sám sebe, jestli by nebylo lepší, kdyby nic nevěděl. Pravděpodobně má ještě trochu času, než se Snape vrátí… popřemýšlí o tom později.


Harry vrátil pergamen na stůl, potřásl hlavou, aby si ji vyčistil a podíval se na hodinky. „Bude lepší, když vstaneme a půjdeme si zaběhat. Včera jsme nebyli.” Jeho hlas zněl dutě. Přehodil nohy přes okraj postele a šel k šatníku. Chvíli stál v otevřených dveřích skříně a pak si uvědomil, že se tu před ní prochází pouze ve svých černých boxerkách. Nepožádal ji, aby odešla, jak to udělal v létě. Samozřejmě, tenkrát znovu otevřela dveře a přistihla ho ve stejné pozici jako teď.


Podíval se přes rameno a zjistil, že na něj zírá. Nedívala se mu do obličeje, ale podstatně níž. Nezdálo se, že by si jeho pohledu všimla. V koutcích úst jí pohrával zasněný úsměv. Harry se také usmíval, ale pobavením.


„Hermiono!” zavolal tiše, jako kdyby se ji pokoušel vzbudit.


„Hmm?” řekla roztržitě a konečně se mu podívala do tváře.


„Běž se už obléct!”


Uculila se a zamířila ke dveřím.


„Jen jsem byla… už nějakou dobu nosíš na běhání kalhoty a ne šortky. Pár měsíců jsem tvoje nohy neviděla.” Široce se usmála a zavřela za sebou dveře. Harry se podíval dolů na své nohy. Dobrá. Netušil, že se děvčata dívají klukům na nohy…, ale pak si vzpomněl na Parvati toho dne, kdy mu stříhala vlasy. Některá děvčata evidentně ano.


Zběžně pohlédl na postel, byl rád, že mohl domácím skřítkům nechat opět nějakou práci a zajímal se, co by mohli udělat s jeho postelí, na které očividně ležela dvě těla. Hermionina postel byla nepoužitá. Pak ale pomyslel na všechny ty teenagery, kteří se v Bradavicích vystřídali, a usoudil, že na to budou zřejmě zvyklí.


* * * * *


Každé ráno po zbytek týdne Harry uložil pergamen do kapsy svého hábitu, když se oblékal po ranní sprše a říkal si: Dneska půjdu. On a Hermiona zintenzívnili svůj běh - po téměř šesti měsících zvládli víc, a proto začali vstávat dřív, aby mohli běhat o půl hodiny déle. Už měli svou rutinu.


Každou noc si Hermiona lehla do postele k Harrymu. Když nebyli venku ve sněhu, trávili dny s Rogerem, Hannah a Erniem procvičováním kouzel a zaklínadel pro Soubojnický klub, do kterého se všichni zapsali. V sobotu se Roger docela naštval na Harryho a Hermionu, jeden z nich měl v souboji vyhrát. Hannah a Ernie je neporazili, ale Rogerovi se zdálo, že na to jako primus má právo. Harry cítil blížící se potíže, kvůli Rogerově nekontrolovatelném egu. Neočekávaně se přistihl, že postrádá Percy Weasleyho.


Sandy mu napovídala, co se Roger chystá udělat, ale Harry to stejně tušil. Zašeptal, že jí děkuje za pomoc, ale momentálně ji nepotřebuje. Pak už byla v klidu.


V neděli byl Silvestr. Následující odpoledne procvičovali souboje ve Velké síni. Harry zrovna odcházel, když k němu přiběhla Hannah.


„Harry, něco jsi ztratil!” A podala mu pergamen s matčiným jménem. Nějak mu vypadl z kapsy.


„Ach, díky,” mumlal a stále na něj hleděl. Prostě jdi.


Vzhlédl k Hermioně, která přikývla. Sledovali Rogera, Hannah a Ernieho, stoupající po mramorovém schodišti, potom, bez jediného slova, šli bok po boku aniž se dotkli po schodech dolů do učebny Lektvarů.


Když došli ke dveřím Snapeova kabinetu, Harry se třásl nervozitou. Hermiona se na něj povzbudivě usmála, ale ten nemohl odtrhnout oči ode dveří. Jemně mu vzala pergamen z ruky a přečetla heslo.


Nic se nestalo.


Vzájemně se na sebe udiveně podívali. Pak Hermiona řekla: „Možná je Snape začaroval tak, že reagují jen na tvůj a Brumbálův hlas.”


Harry přikývl, také o tom přemýšlel. Doufal, že jeho hlas zní normálně. Když se ho chystal vyslovit, uvědomil si, že toto jméno ještě nikdy nepronesl nahlas.


„Lily Evansová.”


Dveře se se skřípotem otevřely. Vstoupili a potom je za sebou pečlivě uzavřely. Svíčky na zdech se rozsvítily. Harryho oči sklouzly ke stolu, kde byla Myslánka. Pomalu k ní došel, ještě pořád odolával, uvědomil si neochotně. Vedle Myslánky ležel pergamen. Nebyl nikomu adresovaný, ani podepsaný. Stálo na něm: „Nepokládejte otázky, pokud nechcete odpovědi.”


Harry si nejasně vzpomenul, že něco podobného jednou řekl Snapeovi… nebo to byl Ron?… když se Hermiona v Lektvarech snažila odpovědět na otázky, které byly určeny Harrymu… Usmál se. Znamená to snad, že Snape má ve skutečnosti smysl pro humor? Zajímavé.


Nepokládejte otázky, pokud nechcete odpovědi.


Harry je chtěl i nechtěl. Ještě nikdy se necítil tak rozporuplný. Potěšilo ho, že tam Hermiona byla s ním. Je velmi praktická a energická, což byla stránka její osobnosti, kterou měl obzvlášť rád, hlavně, když se nemohl rozhodnout.


„Tak,” zeptala se, „jak to funguje? Už jsi to předtím dělal.”


„No,” řekl, vzpomínaje na Myslánku v Brumbálově kanceláři. „strčil jsem hůlku do… té látky v míse a kolem to začalo vířit. Pak jsem se předklonil, a když jsem se toho dotkl nosem, tak… byl to nějaký druh pádu…”


Zatímco mluvil, ponořil hůlku, potom se nahnul a otřásl se, když ucítil jak se studený, hladký povrch Myslánky, dotkl jeho kůže… Náhle padal, cítil se hůř než, když seděl na Fridwulfině prstu. Po dopadu zjistil, že se nachází v učebně Lektvarů, kterou právě prošel cestou do Snapeova kabinetu. O vteřinu později vedle něj dopadla Hermiona. Oba vstali, oprášili si hábity a rozhlédli se kolem sebe.


Harry slyšel pod svým hábitem zasyčení: „Had a Griffin se stanou spojenci.” Sandy zněla, jako by ji tato předpověď vůbec nezajímala. Pamatoval si její reakci na Zlatého Griffina.


Hermiona zalapala po dechu. Na druhé straně místnosti stáli dva studenti, pracovali spolu u stejného stolu a dělili se o bublající kotlík. Jedním byla krásná dívka kolem šestnácti, vysoká a štíhlá s dlouhými, tmavě rudými vlasy a s jiskřivýma zelenýma očima. Usmívala se na svého společníka, vysokého bledého chlapce, také kolem šestnácti. Byl štíhlý, ale svalnatý, s lesklými černými vlasy, staženými do ohonu. Černý vous a knírek, který mu patrně zrovna začal rašit, dával jeho tváři výraz a charakter, přičemž zdůrazňoval vysoké lícní kosti a dlouhou vystouplou čelist. Své černé, jiskřivé oči upíral na krásnou dívku a úsměv jí oplácel.


Harry si všiml Hermionina šoku. Nezajímal ho podrobný pohled, který věnovala jeho zevnějšku, zvlášť proto, že to byl…


Severus Snape.

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace