Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 18

16. kapitola Vánoční večírek

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Poslední den semestru odevzdal Ron svou esej „Bouře“. Harry na té své odvedl docela slušnou práci, ale popravdě většinu hry nepochopil. Hermiona psala o Mirandě. Její esej byla z větší části zaměřená na Mirandino zvolání „Postavte se novému světu!“ a na její nové vnímavosti ohledně mužů. Moodymu se to líbilo, ale Harry si všiml, že Hermiona byla během čtení rudá, mluvila překotným pronikavým hlasem, přičemž pojednání přelétla tak rychle, že si Harry nebyl jistý, zda všechno zaznamenal.


Ron na své eseji pracoval ještě ve dvě hodiny ráno den předtím, než ji měl odevzdat. Snažil se ji totiž co nejvíce vylepšit. Všichni ostatní z koleje už šli spát - až na Harryho, který Ronovi dělal společnost, aby nezaspal. Párkrát se mu pokusil podívat přes rameno, aby zjistil, co píše, ale zbytečně. Ron na něj nevzrušeně pohlédl.


„Ten pergamen jsem začaroval, tím pádem jenom já můžu vidět co na něm opravdu je. Takže si dej odchod Harry. Chci říct „ano-stále-jsi-můj-nejlepší-přítel“ a „děkuji-ti-žes-se-mnou-zůstal-vzhůru“, ale přesto padej.“


„Jak to pak ale Moody přečte?“ chtěl vědět Harry.


„Zase ho odčaruju, nebo… kdo ví? Možná, že jeho podivné oko vidí skrz kouzla tak dobře, jako přes stěny, psací stoly, oblečení…“


„Neviditelný plášť…“


Ron se na něj zazubil. “Máš štěstí, že pravý Moody tak rád spí, ale…můžu se tě na něco zeptat?“


„Na co?“


„Proč máš čistit trofeje čtyři večery, když já jsem to ve dvanácti musel dělat jen jeden?“


Harry už otevíral ústa, aby odpověděl, ale pak si uvědomil, že nemá tušení, co by Ronovi řekl, a tak je zase zavřel. Pak ho napadlo, že se chtěl Rona ještě na něco zeptat a rozhodl se využít šanci.


„Rone? Kdyby sis měl vybrat nějakou dívku ze školy, aby byla tvou přítelkyní, která by to byla?“


Ron s trhnutím zvedl hlavu. „Na co si to hraješ, Harry? Ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku.“


„Když odpovíš ty mně, odpovím já tobě.“


Ron se ušklíbl. “Nemám pocit, že bych…“


„Rone, jen… fajn. Asi tušíš, že se ptám jen proto, že… myslím, že znám odpověď.


“Ron vypadal uraženě a nadzvedl obočí. „Och, tak ty myslíš?“


Harry pokrčil rameny. „Vyvrať mi to.“


Ron zrudl. „Harry, já…“ odmlčel se a začal chodit po místnosti. Několikrát si prohrábl zářivě rudé vlasy, tentokrát to vypadalo, jakoby si z pocitu marnosti chtěl chumáč vyškubnout.


„Nechci, aby se něco změnilo!“ vyhrkl nakonec. „Proč věci nemůžou zůstat stejné? Proč?“


„Protože to nejde.“ řekl Harry tiše. Podíval se na Rona, který dýchal tak rychle, jakoby běžel maratón. „Proč jí to… proč jí to prostě neřekneš?“


Ron se na Harryho zděšeně podíval. “Protože nemůžu. Ne. Nemůžu.“


„Proč?“


„Proč? Protože by mohla říct buď ano, nebo ne. A pokud řekne ne, co potom?“


„Co když řekne ano?“


Ron se na něj soucitně zadíval. „Pak se změní něco jiného.“ Já, napadlo Harryho. On mluví o mě - o tom, že bych byl vyřazený.


„A když řekne ano,“ pokračoval Ron, “co když to pak všechno půjde k čertu? Co pak?“


Harry znovu pokrčil rameny „Pak jsi to zkusil.“


Ron prudce potřásl hlavou. „To by bylo špatné. Špatné. Je příliš brzy. Jsme tak mladí! Proč nemůžeme-“


„-být pořád dvanáctiletí?“ dokončil Harry. „To už ale tři roky nejsme.“


Ron se na něj utrápeně podíval. „Proč se to jen změnilo?“ zašeptal.


Harry se na něj ušklíbl. „Víš, nebude čekat navždy.“


Ron sebou trhl. „Co tím myslíš?“


Harry se mu pevně zadíval do očí. „Jen to, co jsem řekl.“


Ron se zatvářil mazaně. „Proč se mě na to všechno ptáš?“


Harryho upřený pohled ho neopouštěl. „Měj mě za hlupáka, nebo za naivku, ale já si myslím, že jsi mi prostě jen nechtěl odpovědět na mou otázku. Mám pravdu, že?“ zeptal se Ron a dál se do něj zabodával pohledem, jako by mu zkoušel číst myšlenky. Pak se vrátil zpátky ke stolu, posbíral si pergameny, brk, inkoust a svůj Soubor mudlovské literatury. Předtím, než se vydal nahoru po schodech, znovu se Harrymu podíval do očí.


„Tenhle rozhovor nikdy neproběhl,“ řekl téměř výhružně. Pak svižně vyběhl až nahoru.


Harry za ním nevěřícně zíral. Jak jen může být tak tvrdohlavý? Divil se. Od té doby, co o Halloveenu v prvním ročníku zachránili Hermionu před horským trolem, byli ti tři nerozluční. Ale… dva kluci a jedna dívka, když trochu dospějí… jistěže se něco změní.


Harry doufal, že přesvědčí Rona, aby se Hermioně vyznal. Pak by Harry mohl ustoupit do pozadí a přestat se cítit tak provinile. Ale Ron odmítal vyrůst, připustit, že všichni vyrostli. Proč musí dělat takové problémy?


Prozatím byl Harry rád, že řekl Ronovi, že ona na něj nebude čekat věčně. Varoval ho a měl tedy (téměř) čisté svědomí. Nabídl Ronovi vhodnou příležitost a ten odmítl.


Něco ale Harrymu leželo v hlavě a on si právě uvědomil co. Snape řekl Siriusovi, že jeho otec nebyl schopný říct Harryho mámě, co k ní cítí. Když to pak ale nakonec udělal, maminka Snapea kvůli němu opustila. Stane se to snad i jemu? Zajímalo Harryho. Pokud se Ron konečně vyjádří, mohla by odejít? Otřásl se, přičemž se pokoušel zastavit tok svých myšlenek. PŘESTAŇ. PŘESTAŇ.


 Jenomže potom ho najednou napadlo něco jiného - oba sice celou dobu mluvili o Hermioně, ale…


Ani jeden z nich nevyslovil její jméno.


* * * * *


„Weasley!“ zavrčel Moody. Ron vzhlédl. Právě si podesáté znovu pročítal svou esej. Roztřeseně vstal a šel k tabuli. Vypadal podivně osaměle, když se zadíval na pergamen a začal číst:


„Ariel a Caliban jsou dvě strany jedné mince: Prospera. Ariel je personifikací Prosperovy ušlechtilejší strany, usiluje o vědění, vyhýbá se materiálnímu pohodlí a politickým ambicím. Caliban je jeho podstatou, dává najevo stejnou zuřivost, závist, touhu po pomstě Prosperovi, který mu sebral jeho moc nad ostrovem, jak to Prospero vysvětluje Mirandě, když popisuje Antoniovo uchvácení vévodství Milánského.


Oba jsou jeho otroky, a když si na to stěžují, Prospero se rychle rozzuří a připomene jim, proč si zaslouží jejich vděk a služby, ne zášť.


Příliš útlocitný,


než abys vykonával její hnusné


odpuzující příkazy, odmítl jsi je,


a ona, rozkacená hněvem, pomocí


svých nejmocnějších sil tě vklínila


do rozštěpené sosny. A v tom sevření


ukrutně uvězněn jsi vězel tucet let.


Je to jakoby Prospero popsal sám sebe a své dvanáctileté věznění. Byl příliš útlocitý, aby vykonával její hnusné a odpuzující příkazy (velké bohyně Politiky). Rozštěpená sosna byla jeho knihovna v Miláně, pak shnilá loď a nakonec ostrov.


Ale Ariel ještě není volný, protože volný není ani Prospero. Je otrokem svých základních instinktů – závisti, žárlivosti a touze po pomstě, nehledě na jeho krvesmilnou žádostivost po vlastní dceři. Tato Prosperova stránka (představovaná Calibanem) jím musí být zkrocena, takže se tomu může pokusit vyhnout než ho to ovládne.


Prospero chce, aby mu Caliban byl vděčný za to, že ho vzdělává a zkulturňuje, ale má asi takový úspěch, jako kdyby se pokoušel naučit číst vlastní přirození. Možná právě tohle byl důvod jeho knihomolství v Miláně.


Parvati potlačila zahihňání a Hermiona zrudla. Levandule na Rona zírala s otevřenou pusou, s vlhkými rty a skelným pohledem. Ron si ničeho nevšímal a pokračoval ve čtení.


„Jeho odsouzení Calibanova pokusu o Mirandino znásilnění zavánělo víc žárlivostí, než otcovskou ochranou. Ve skutečnosti se patrně zlobí víc na sebe než na Calibana, pokoušeje se dostat své zakázané touhy pod kontrolu. Ariel slouží Prosperovým duševním potřebám: zpívá, zahrává si s lidskou myslí a obvykle bývá neviditelný, ne zcela z tohoto světa. Caliban slouží Prosperovým fyzickým potřebám: rozdělává oheň, opatřuje dřevo, obstarává potravu a další pohodlí. Calibanova fyzická přítomnost protikladem Arielovy, je nazýván netvorem. Ochotně svého titulu užívá. Prospero nedokáže touze po materiálním pohodlí dlouho vzdorovat, jak to udělal, když byl připoután ke svým knihám v Miláně, ale nelíbí se mu to.


Nakonec se naprosto oddá intelektuálnímu životu, čímž začne ztrácet spojení s ostatními lidmi. Ariel už mu nemusí sloužit, protože Prospero tuto roli zastane sám. Caliban je také propuštěn, ale zřejmě jen kvůli tomu, že ani po dvanácti letech se Prospero s touto částí sebe sama nevyrovnal a pravděpodobně ani nikdy nevyrovná. “


Třída váhavě zatleskala. Všechny dívky vypadaly jako v transu. Parvati se ovívala kusem pergamenu, na horním rtu se jí perlily kapky potu. Hermiona byla celá rudá a zrychleně dýchala. Levandule jen fascinovaně zírala.


Moody zaklepal svou dřevěnou nohou o podlahu. Výborně, pomyslel si Harry. Špičková úroveň potlačení pudů. Ron skutečně věděl, o čem mluvil – byl přímo ztělesněním tohoto potlačování. Jeho koníček.


A navíc – ten efekt, jaký měla jeho upřímná esej na děvčata… byl pozoruhodný. Vypadaly tak, jak je Harry ještě neviděl. Měl pocit, že kdyby ve třídě nikdo jiný nebyl, vrhly by se na Rona a servali z něj šaty.


Moodyho reakce na Ronovu esej byla tajemná. „Výborně“ řekl. „Dal jste nám spoustu námětů k přemýšlení.“ To tedy určitě, pomyslel si Harry. Nepochybně.


* * * * *


Po hodině se všichni se vrátili do společenské místnosti. Ronova esej se Harrymu vykouřila z hlavy, když se mezi studenty začala šířit vlna vzrušení. Harry neměl tušení, co se děje, hovor byl jen nesrozumitelnou změtí hlasů. Nakonec si všiml kousků pergamenu, které putovaly davem. Musely být magicky rozmnožené, protože všechny hlásaly totéž:


VÁNOČNÍ


VEČÍREK! VEČÍREK! VEČÍREK!


  Sobota, 23.prosince  


 Podlažní ulice číslo 2


  Prasinky  


  (Dům skvělé tety Katie Bellové )  


 10:00-16:00


BEZ DOHLEDU


NEŘÍKAT PROFESORŮM


 PSVML


(přineste svůj vlastní máslový ležák)


„Á, večírek, co?“ řekl George a objal Angelinu kolem pasu. „Bez dohledu?“ zašeptal jí ne příliš potichu do ucha. Angelina se mu podívala do očí.


„Ty bys tam šel?“ řekla rošťáckým tónem.


„Zkus mě zastavit!“ rozesmál se. Angelina ho objala kolem krku.


„V životě by mě to nenapadlo,“políbila ho na ucho, což vypadalo jenom jako začátek.


Fred po nich hodil polštářem. „Najděte si pokoj!“


Angelina ho po něm hodila zpátky a rozesmála se „To máme v plánu!“


Harry cítil jak rudne. Ach. Zdá se, že to bude jeden z „těchto“ večírků. Po straně se podíval na Hermionu. Nedívala se jeho směrem. Otočil se tedy k Ronovi. Ten civěl na jeden z pergamenů a vypadal, jakoby zkoušel spolknout Potlouk.


Všichni ostatní se po zbytek odpoledne bavili jen o večírku. Harry a Ron hráli kouzelnické šachy, zatímco je Hermiona sledovala. Snažili se všechny ty řeči ignorovat. Pak najednou Harry vytřeštil oči, mohl Ronovi vzít královnu! Znovu se podíval na šachovnici. Ron jasně pohnul královnou, aby Harrymu sebral střelce chránícího jeho krále. Kdyby tedy střelcem sebral Ronovu královnu, byl by pak zranitelný? Harry zpozoroval, že Ronův kůň je poblíž, ale zabralo by mu to… opatrně počítal… šest tahů, než by mu mohl vzít krále. Byl sice jen dvě políčka napříč od něj, ale naštěstí se tímto směrem pohybovat nemohl. Takže, pokud vezme Ronovi královnu, bude mít na dosah i jeho krále.


Harry se usmál, pohnul střelcem a sebral mu královnu. Ta desku opustila s křikem a kopáním. Podíval se Ronovi do očí.


„Šach“.


Ron zíral na desku, jeho král byl chráněn střelcem, který stál na černém políčku těsně vedle něj. Na Harryho střelce jím nemohl. Přímo před králem byl kůň, kterým Ron popojel o pole vpřed a o dvě pole do strany, takže teď stál mezi Harryho střelcem a jeho králem.


„Jsem jen dělový náboj, to je všechno, co jsem. Naprosto snadná oběť…“ mumlal jezdec, když se dostal na novou pozici. Harry ho okamžitě vzal svým střelcem a znovu oznámil:


„Šach“.


Ron svraštil obočí. Hermiona zírala na hrací desku a vzrušeně řekla:


„Ne, Harry, to není šach, to je šach-mat! Ty… ty jsi vyhrál, Harry!“


Ron s Harrym civěli na šachovnici. Pokud Ron nepohne s králem, Harry mu jej sebere střelcem. Pokud s ním pohne, krále mu sebere Harryho další kůň, nebo královna. Jakmile Ginny zaslechla Hermionino prohlášení, zvědavě přistoupila společně s Seamusem, Fredem, Leem a ostatními. Ron překvapeně vzhlédl, když kolem sebe uviděl tolik lidí.


„Tak,“ řekl nevýrazně, „předpokládám, že jakmile mi vezmeš královnu, je to začátek konce.“ Harry se cítil, jakoby byl Rona zabil. Pokoušel se vyhledat pohled svého přítele, ale ten to odmítal.


„Páni, Harry, jak dlouho už se Rona pokoušíš porazit?“ smál se Seamus.


„Jdi na to Harry.“ řekl George.


„ZMLKNĚTE!“ vzkřikl náhle Harry hlasitěji, než zamýšlel. Předtím všichni mumlali, smáli se a vzrušeně se bavili o hře a o večírku, ale teď se všude rozhostilo naprosté ticho. Občas, pomyslel si Harry, se vyplatí, být tím Chlapcem, který zůstal naživu. Celý rudý vstal a aniž by na někoho pohlédl, prolezl otvorem v portrétu. Když byl na chodbě, ušel jen dva kroky, než se opřel o zeď a sesul se na chladnou kamennou podlahu, s hlavou v dlaních. Ztrácel Rona. Věděl to. Ztrácel svého nejlepšího přítele.


jakmile mi vezmeš královnu


Náhle se otvor v portrétu znovu otevřel a vyšla z něj Ginny.


„Á, Harry, tady jsi. Jsem ráda, že jsi mi nezmizel moc daleko. Jsi v pořádku?“ posadila se vedle něj. Vzdychl a zadíval se do stropu.


„Ne, moc ne.“ Položila si bradu na kolena. „Hmm… to je zvláštní, většina lidí říká, že v pořádku jsou, i když to není pravda.“


„Momentálně nemám náladu nastavovat světu příjemnou tvář,“ řekl znechuceně a zadíval se na své ruce.


Chvíli tiše seděli. Nejdřív chtěl být Harry sám, ale teď byl za její přítomnost vedle sebe vděčný. Pak řekla měkce: „Víš Harry, nikdy jsem ti nepoděkovala…“


„Za co?“ řekl příkřeji, než zamýšlel. Ginny se evidentně rozhodla to ignorovat.


„Za to, že jsi mi poradil, abych Dracovi poslala den po zápase sovu. Opravdu mě potřeboval, ale bál se mě požádat abych přišla…


“Ale nebál se zůstat s tebou celé odpoledne v učebně Lektvarů,“ zahuhlal Harry.


„Ale my jsme nebyli v učebně Lektvarů.“


Harry s trhnutím zvedl hlavu. „Řekl jsem mu přece dost jasně, že se s tebou může vídat jenom tam…“


„Když jsem mu poslala sovu,“ přerušila ho Ginny „sledovala jsem, kam letí. Šla jsem za ní přímo na ošetřovnu. Sedla jsem si k němu na postel a četla mu.“


Všechno, co na to mohl Harry říct, bylo „Ach.“


Ginny si povzdechla a přikývla. „Madam Pomfreyová mu musela dát mnoho sedativ a ten sirup z fíkových listů, který používá na modřiny.“


„Na modřiny?“


„Na jeho rukou. Jeho otec nebyl zápasem zrovna nadšený.“


Harry se zamračil. „Co mu udělal?“


„Znáš kletbu Passus? Je podobná jako Cruciatus, ale legální a ne tak bolestivá. Nemůžeš taky na někoho jen tak namířit hůlkou a říct ,Passus!´ Musíš ji zkombinovat s názvem nějaké části těla, nebo orgánu, například ,Brachio suo passus est´. Také netrvá tak dlouho – jen několik vteřin. Je to jakoby tě v tom místě něco opravdu silně píchlo nebo probodlo. Pokud ji použiješ jako jeho otec několikrát za sebou, může způsobit ošklivé pohmožděniny a bolest se náležitě zvýší.“


Harry se zašklebil. „Tak proto se těšil, až nás Moody naučí odpoutat mysl od tělesné bolesti.“


Přikývla. „Zmínil se o tom.“


Harry se na ni na chvíli zmateně díval. „Já prostě nepochopím, jak jste se Vy dva stali přáteli, natož…„


„…něco víc.“


„Ano.“ Harry se odmlčel. „Hmm, Ginny?…o kolik víc?“


Raději se na něj nedívala. „Jen o trochu víc.“


„On…nenutí tě k něčemu?“


Teď k němu vzhlédla. „Ne, Harry, my… oba si uvědomujeme, že jakožto čarodějové si spolu můžeme něco začít až od patnácti…“


Pořád byl znepokojený. „A ví, že ti patnáct bude už za pár měsíců?“


Vyhnula se jeho pohledu. „Nemluvili jsme o tom. My si nejsme ještě tak blízcí, abychom se bavili o takových věcech. Důvěřuj mi, ano? Umím se o sebe postarat. Od nikoho se nenechám donutit k něčemu, co bych sama nechtěla.“


Harry se dotkl její ruky. „Mluvíme o Dracovi Malfoyovi.“


„Říkáš to, jako bys ho znal, Harry. Ale neznáš. Možná… možná, nikdo.“ Zadívala se na zeď před sebou, jakoby se pokoušela vybavit si všechny podrobnosti.


„Bylo to začátkem semestru. Po hodině bylinkářství jsem pomáhala profesorce Prýtové odnést na ošetřovnu nějaké kapradníky. Madam Pomfreyová je potřebovala na Preventivní lektvar, ať už to je cokoliv. Profesorka Prýtová se chovala velice podivně, snažila se přesvědčit madam Pomfreyovou, že by ho neměla rozdávat všem dívkám, které o něj požádají. Pak se podívala na mě a řekla, že já jsem samozřejmě hodná holka a nikdy ho nebudu potřebovat. Nezjišťovala jsem, co tím myslela.“


Harry si vzpomněl, že kapradníky v bylinkářství sázeli v říjnu. Používají se při onemocněních jater a sleziny, ale tento lék je vhodný pouze pro muže, protože u žen způsobuje neplodnost - i když jen dočasnou. Harry si domyslel, na co se Preventivní lektvar používá, pokud se madam Pomfreyová a profesorka Prýtová bavily o rozdělování dívkám…


„Takže když jsme dorazili s kapradníky do nemocnice, na jedné z postelí spal Draco Malfoy. Byl jediný pacient a vypadal strašně. Nezdál se nijak poraněný, ale ve spánku sebou škubal, když se pohnul. Profesorka Prýtová odešla a madam Pomfreyová připravovala kapradníky u sebe v kanceláři. Byla jsem na odchodu, když Draco vykřikl ze sna.“


„Říkal něco o tom, co se mu stalo?“


„Ne úplně. Řekl… řekl…“


„Co?“


„Mami.“


Harry se rozesmál a skoro i Ginny, ale pak viděl jak se ovládla.. „No tak Harry,“ hubovala ho. „Všichni to občas děláme. Jsem si jistá, že… že jsi taky někdy volal mámu.“


Harry vystřízlivěl, sklopil oči a pak k ní zase vzhlédl. „Zásah.“


„V každém případě vypadal, že někoho potřebuje a tak jsem šla k němu. Pořád dokola opakoval ,mami´ a pak řekl ,Zastav ho, mami´. Vzala jsem ho za ruku a řekla, že maminka je tady. Uvolnil se a spal dál, teď už mnohem klidněji. Ani jednou neotevřel oči a tak nezjistil, že tam jeho máma doopravdy není. O chvíli později jsem jeho ruku pustila a odešla jsem. Vypadal tak … “


„Prosím neříkej rozkošně, sladce nebo nádherně, ani nic podobného jinak týden nebudu schopný jíst.“


 „…ztracený. Sám.“ dokončila Ginny.


„Když se tedy nikdy nedozvěděl, že jsi tam tehdy byla, pak pořád nechápu, jak…“ „No, zdálo se, že na sebe v učebně Lektvarů pořád narážíme, když jsem dělala nějakou práci navíc. Já… tajně jsem ho pozorovala, když pracoval. Po tom dni v nemocnici… jsem na něj byla zvědavá. Byl na mě jako obyčejně pořádně protivný. Říkal mi Weasleyová, posmíval se mi za to, že je moje rodina chudá. Však víš. Klasický Draco Malfoy.“


Harry přikývl.


„Nakonec jsem to jednoho dne nevydržela a řekla jsem mu: 'Přinejmenším by mě aspoň můj otec nikdy svým chováním nepřivedl do nemocnice. A i kdyby, moje mamka by mě za ruku držela!´“ usmála se. „Netušil, jak o tom vím. Řekl, že jsem šílená. Vysvětlila jsem mu tedy, že jsem tam byla, když volal: ,Mami, mami, řekni mu ať přestane, mami!´ a že jsem ho vzala za ruku a řekla mu, že je jeho matka u něj. Vypadal šokovaně. ,To jsi byla ty?´ zeptal se, ale já byla tak naštvaná, že jsem se nedokázala zastavit. Řekla jsem mu, že v naší rodině, kterou stále uráží, se nemusíme bát vyjádřit své pocity…“


Harry udělal obličej a odvrátil se od ní, aby ho neviděla. Myslel na Rona.


 „Zeptala jsem se ho, kdo si myslí, že je, proč tak tvrdošíjně všechny okolo přesvědčuje, že nemá žádné city nebo duši? Řekla jsem mu: ,Nedivím se, že tě nikdo nemá rád!´ Jakmile jsem to ale vyslovila, přála jsem si to vzít zpátky. Nemohla jsem uvěřit, že jsem něco takového vypustila z pusy. Vypadal… cítila jsem se hrozně, když jsem způsobila, že on… kdokoliv… vypadal tak… Ale on jen odvětil: ,No, svoje pocity jsi vyjádřila skvěle.´ a odešel.“


„Páni“ vydechl Harry. „Nic neskamarádí tak, jako postavení do latě.“


„Neříkám ale, že jsme byli přáteli hned. Přesto, kdykoli jsme se potkali v Učebně lektvarů, byl ke mně zdvořilý. Mluvili jsme o naší práci a o tom, co děláme ve svých hodinách. Opravdová konverzace. Smál se a nebylo to na cizí účet. Něco se nějak změnilo. Začínali jsme být přáteli. A teď…“


Na chvíli se odmlčela, zadívala se do prostoru, pak jí na tváři prokmitl nepatrný úsměv a lehce zčervenala. „Víš, co jsem mu četla ten den po zápasu?“


„Co?“


„Vítr ve vrbě.“ Harry se rozesmál. „Děláš si srandu?“


„Ale vůbec ne.“ usmála se „Vždycky si to rád četl, když byl nemocný.“


Harry se na chvíli zamyslel. „Hmm. Myslím, že se ztotožnil s Ropuchou. Její zámek je ekvivalentem sídla Malfoyových, řekl bych.“ Pozorně se na ni zadíval. „Co čteš ty, když jsi nemocná?“chtěl vědět.


„Je to zvláštní, ale stejně jako Draco, knihy pro děti. Nejraději mám ,Dům na špinavém nároží´. Vždycky jsem se ztotožňovala se Seletem, nějak…“


„Sele?!“


„Nesměj se mi.“ varovala ho a podívala se na hodinky. „Za chvíli bychom měli jít na jídlo, než nás tu převálcují. Která je tvoje?“


„Moje co?“


„Tvoje oblíbená dětská kniha.“ Harry sklopil oči, ale pak se na ni přece jen podíval. „Charlie a továrna na čokoládu.“ řekl a pokusil se neohrabaně vstát, ale pak k němu natáhla ruku a pomohla mu na nohy. Vědoucně přikývla.


„Charlieho rodina byla strašně chudá, ale rodinu měl.“


„Dva rodiče a čtyři prarodiče,“ zakřenil se Harry.


„Je to pravděpodobně poslední kniha, kterou Ron četl,“ poznamenala Ginny. „Ta Hermionina zřejmě bude…,Matilda´.“


„Přesně, je to dobrá kniha, ale ten pelyněk…“ Harry se zatvářil, jakoby snědl Bertíkovu fazolku, chutnající jako hnůj.


„Trochu moc ti připomíná Dursleyovi? Předpokládám, že zrovna nemusíš ,Jamese a obří broskev´?“


„Och, moc ne. Mám ale docela rád tu část, kde se broskev řítí na tetu Houbu a tetu Špičku. Od té doby, co začal Dudley se svou dietou, se mi zdává zvláštní sen o tetě, strýci a obřím grapefruitu….“


Když šli po schodech dolů do jídelny, oba se smáli.


* * * * *


Protože vlak z Prasinek odjížděl v pět hodin, studenti, kteří měli tuto poslední návštěvu Prasinek povolenou, poslali svoje zavazadla dolů na nádraží hned po snídani. Hermiona přiměla Harryho, aby předešlého dne během večeře pozval Cho na večírek. Hermiona poslala Viktorovi sovu s adresou domku, kde se měla párty konat. Byla to další příležitost, jak je dát dohromady. Byl to především nebelvírský večírek, ale byli na ní i někteří studenti z jiných kolejí. Harry doufal, že s Cho Changovou bude muset trávit co nejmíň času.


Harry, Hermiona, Ron, Ginny a Cho šli do vesnice spolu s ostatními z Nebelvíru, kromě útočníků Famfrpálového týmu. Alice a Angelina odešli s Katie už před snídaní, aby měli čas všechno připravit.


Když hosté dorazili do domu Katiiny skvělé tety, zdál se velice tichý (teta odjela strávit vánoce se svými vnoučaty v Americe). Domek měl vpředu okouzlující zahradu pokrytou sněhem a girlandy z cesmín zahalovaly tyrkysově modrý plot, který zahradu odděloval od úzké uličky. Hermiona zaklepala na červené holandské dveře s vánočním věncem. Harry začal pochybovat, že jsou ve správném domě, ale za okamžik jim otevřela Katie a ulici zaplnil hluk z večírku. Harryho napadlo, že na dům musely použít odhlučňovací kouzlo.


Hudba se linula z kouzelnického bezdrátového rádia, které v kuchyni poslouchaly Alice s Angelinou, zatímco se hlasitě smály. Brzy ale malý obývací pokoj naplnil hluk, který vyprodukovali neurvalí náctiletí strkající se v obýváku, aby získali co nejlepší místa. Fred se přitočil ke Katie a začal s ní tančit po kuchyni, zatímco všude kolem plulo občerstvení - navzdory faktu, že právě dosnídali.


Harry cítil, jak se mu točí hlava. Hermiona si sedla vedle Rona, který se tvářil docela ochranitelsky. Viktor ještě nedorazil. Cho se tiskla k Harryho paži, měl sto chutí se jí vytrhnout, zatímco přemýšlel nad tím, že se Ginny kolem nějak divně rozhlížela. Viděl ji vklouznout do kuchyně - vypadala, jakoby doufala, že ji nikdo neviděl.


Najednou se dovnitř nahrnul další zástup lidí, včetně shrbeného Viktora, Ernieho McMillana, držícího za ruku Hannah Albotovou a Rogera Davise, jehož doprovázela - Harry si promnul oči, nemohl uvěřit, že to je – Fleur Delacourová! Harry byl stále ještě v šoku, když k němu přišla, odtáhla ho stranou od Cho, objala ho a dvakrát políbila na obě tváře.


„Arry! Ják se vede? Ach, vypadáš skvěéle!“ řekla a prohlédla si ho od hlavy k patě způsobem, který ho přinutil zčervenat. „Néjmládší šampión vyróstl, n´est-ee pas?“


Harry koutkem oka zachytil výraz Choiny tváře. Rozhodně ji to nepotěšilo. Dobře, pomyslel si Harry. Hnusné chování může začít.


Pak zjistil, že se stejně tváří i Hermiona. Doufal, že bude svou roli hrát podstatně lépe. Viktor ji teď pozdravil polibkem na tvář. Posadili se na jiný gauč, než na kterém předtím seděla s Ronem, který se teď mračil, pak ho ale uviděla Fleur, sedla si vedle něj na Hermionino místo a také ho políbila dvakrát na každou tvář. Ronovy uši se zbarvily do karmínova. Vypadal, že rázem zapomněl na Hermionu, kterou to docela rozhodilo. Nikdy Fleur neměla ráda, napadlo Harryho. Přece jen se ji Ron tenkrát odhodlal požádat o schůzku, ačkoliv mu nevyhověla. Tohle bude zajímavý večírek, pomyslel si Harry.


Fleur se vrátila k Harrymu, Cho a Rogerovi. „Tak,“ řekl jí Harry „Co tady vlastně děláš Fleur?“


Odhodila své hedvábné vlasy na záda a věnovala mu shovívavý úsměv. „Učím teť ve vesnické škóle. Jsem ještě móc mláda a tak učím jenóm ty *petite* děti, ano? Od té doby, co žiju v Prasinkách jsem se dost zlepšila v angličtině. Moje séstra Gabriella teť taky do vesnické škóly chodí. Jestli tu ještě pár let zůstanéme, chce sámozrejmě raději chódit do Brádavic, než do Krásnohůlek. Pokud to bude sámozrejmě móžné.“


„Samozřejmě.“ řekl Harry slabě, pak ho od Fleur a Rogera oddělila další masa lidí, kteří se cpali dovnitř. Lidé se smáli, bavili se, pili máslový ležák a ve středu místnosti jich několik dokonce tančilo. Harry, Hermiona, Cho, Viktor a Ron se drželi pohromadě. Viktor a Cho se bavili o Famfrpálu, Harry a Hermiona o tom, který z učitelů by byl ochoten plnit své povinnosti na den svatého Štěpána.


Rádio začalo hrát jakousi pomalou písničku a Harry nadskočil, když se ho dotkla jakási drobná bledá ruka. Stála vedle něj Alice. Pokoj se najednou zdál nezvykle temný. Obloha venku byla zatažená, stejně jako závěsy na oknech. Místnost osvětlovaly jen svíčky.


„Zatančíš si Harry?“ zeptala se ho Alice. Harry na ni v šoku zíral. Měl bych být dnes k Cho hnusný, připomenul si.


„Och – hmm, jo. Jistě.“


S Alicí se přemístili doprostřed masy tančících těl. Dal jí ruce kolem pasu a ona jemu kolem krku, přičemž si opřela tvář o jeho hruď. Je ještě menší než Hermiona, uvědomil si Harry. Jako primuska se mu zdála nějak…větší. Cítil přes tričko její dech a její prsty ho hladily po krku. Modlil se, aby už píseň skončila – třebaže viděl, že Cho nevypadá moc potěšeně. Dobře. Musí si o mě myslet hrozné věci. Musí si myslet, že jsem hulvát. Jen tak dál.


Harry viděl, jak Hermiona cosi šeptá Viktorovi, který se sehnul a přiložil ucho blíž k jejím rtům. Přes Alicinu hlavu se ušklíbl. Pak ale pochopil, co se děje. Viktor se naklonil, aby něco Cho řekl, pak šli ruku v ruce tančícím davem a zvýšili počet tanečníků o další dva lidi. Ano! pomyslel si Harry. Díky, Hermiono.


Pak ho ale začala znepokojovat Alice. Co to dělá s rukama? K jeho nezměrné úlevě píseň skončila. Harry se otočil a málem vrazil do Katie.


„Zatancuješ si Harry?“ Svolil a Alicia rozmrzele odkráčela. Viděl, že Viktor znovu tančí s Cho. Rona odtáhla na parket Parvati – nebo to byla Padma? Harry si nebyl jistý. Ztratil přehled o Hermioně, pak ji uviděl kráčet ke schodišti vedoucímu k ložnicím. Podívala se mu do očí, potom se otočila a stoupala nahoru po schodech.


Když písnička skončila, odmítl další nabídky k tanci a zamířil ke schodišti. Držel se zábradlí tak křečovitě, že uvědomoval strukturu dřeva. V krku se mu objevil obrovský knedlík, který nemohl spolknout. Na chvíli se otočil a viděl Viktora a Cho, jak tančí už na třetí píseň. Pak pokračoval nahoru. Na vrcholku našel Hermionu, která se na něj zářivě usmívala. Rychle ho políbila na tvář.


„Viktor a Cho pořád tancují,“ řekl jí.


„Dobrá, to nám dává šanci být spolu o samotě.“ Harry si nejistě prohlédl množství nepravidelně rozmístěných dveří a malých odpočívadel. Došlo mu, že dům je zřejmě začarovaný, aby vypadal větší zevnitř, než zvenku. Zezdola se nezdálo, že by tu našel víc než dva pokoje, možná tři, kdyby se počítala koupelna. Nebyl si jistý, jestli se mohou vytratit uprostřed párty… tu noc na krbové předložce cítil, jakoby se něco mělo stát…


Ale Hermiona ho zatáhla do pokoje se skleněnou tabulkou ve dveřích, která byla zevnitř zatažená rudou brokátovou záclonkou. Otevřela dveře a odhalila tak knihovnu s bohatými arkýřovými okny a gaučem, na kterém se objímali a líbali Ernia McMillan a Hannah Abbotová.


„Áááá!“ „Promiňte,“ vyhrkla a rychle zavřela dveře, než ji začnou nadávat.


„Hmm,“ řekla Harrymu „příští otevíráš ty.“ Při pohledu na její výraz se rozesmál. Přesunuli se o dvoje dveře dál, přičemž minuly jedny, na kterých byla cedulka s nápisem ,Toaleta´ – nezdálo se mu moudré zabrat zrovna tuhle místnost. Harry nejprve na vedlejší dveře zaklepal a pak je opatrně otevřel.


Byla to ložnice, větší, než jakou by domek správně mohl pojmout. Pod skleněnými okny bylo místo k sezení. Na zdech visely vyšívané deky a v posteli byl George Weasley.


„Georgi!“ zavyl Harry, dřív než se dokázal zastavit. Neotevřel dveře úplně, takže Hermiona stojící za ním, neviděla do místnosti.


George byl pod prošívanou dekou a od pasu nahoru na sobě nic neměl. Harry pochyboval, že se spodní polovinou těla to bude lepší. Když otevřel dveře, George měl zavřené oči a na tváři se mu mísil výraz štěstí a zoufalství. Jeho svalnatá ramena, ruce a hruď byly štědře posety pihami stejně jako jeho obličej. Bledá kůže pod nimi nyní rudla víc a víc.


Když Harry vyslovil jeho jméno, George otevřel oči a vykřikl. Najednou se z přikrývek vynořila Angelinina hlava. Harry na ní překvapeně zíral. Její nahá ramena byla hladká a tmavá jako belgická čokoláda.


„Ó, Georgi, neporanila jsem tě nějak, že ne?“ zeptala se ho starostlivě. Pak se otočila a ve dveřích uviděla Harryho.


„Och, ahoj Harry,“ řekla, jakoby se jí něco takového stávalo denně. „Jestli potřebuješ na záchod, jsou to ty další dveře s nápisem Toaleta. Nemůžeš to minout.“


 Pak její hlava znovu zmizela pod dekami. George zaklonil hlavu a z hrdla se mu začaly ozývat stále hlasitější vzdechy. Harry stál fascinovaně ve dveřích jako přimražený. George otevřel oči a uviděl, že Harry stále ještě neodešel. „Vypadni, Harry!“zařval. Harry se probral a tiše zavřel dveře.


S Hermionou se na sebe podívali a začali se neovladatelně hihňat. Hermiona si cpala pěst do úst, oči jí slzely veselím. Harry pevně stiskl rty, držel se za břicho a snažil se nesmát moc nahlas.


Když se trochu uklidnili, přemístili se k dalším dveřím. Byly zavřené a tak vyzkoušely další tři. Poslední dveře odhalily strmé schody, a když sešli dolů, podle zvuků poznali, že prošli kolem kuchyně. Zadní schodiště, pomyslel si Harry. Pokračovali dál. Harry nahmatal kliku. Zastavil se a opatrně zaťukal na dveře. Žádná odpověď. Snad to nedopadne jako minule, pomyslel si, když jsou lidé něčím zaujatí…


Opatrně otevřel a nahlédl dovnitř. „Eargh!“ vydralo se mu z hrdla, zavřel dveře a doufal, že po něm Hermiona nebude chtít, aby je otevřel znovu.


„Harry?“ zašeptala. „Co je v tom pokoji?“


„Ložní prádlo.“


„A? Kdo je tam?“ Justin Finch-Fletchley.“


Zamračila se na něj. „Dobrá, ale nebyl tam sám, že?“


Harry doširoka otevřel oči. „Ne.“


Hermiona čekala. „Dobrá, kdo je tam s ním?“


Harry se na ni uličnicky zašklebil. „Hádej.“


„Fajn - Levandule?“


„Ne.“


„Lisa Turpinová.“


„Samá voda.“


„Susan Bonesová?“


„Taky ne.“


„Pansy Parkinsonová.“


Harry se zašklebil. „Není slepý, hluchý, ani slabomyslný, Hermiono.“


Zasmála se. „V pořádku, vzdávám se.“


„Fajn, je to havraspárský prefekt šestého ročníku, ach, jak se jenom jmenuje…“


Hermiona nakrčila čelo. „Havraspárským prefektem šestého ročníku je Cho. Zůstala dole s Viktorem, leda by se přemístila…“


Ten druhý havraspárský prefekt šestého ročníku.“


Vlna pochopení se přelila Hermioně přes obličej. „Oooooh! Je to… oh, jak jen se jmenuje? Je pěkný. Budou roztomilý pár.“


Harry obrátil oči v sloup. „Ano, ano. Nicméně… rád bych řekl, že už jsem z toho trochu unavený. Poslední pokus a pak zpátky dolů po schodech, předtím, než někdo přijde, aby zjistil, proč se v téhle chodbě schováváme.“


Hermiona souhlasila a tak přešli k dalším dveřím, zhluboka se nadechli a Harry otevřel dveře. Místnost vypadala jako skleník, v řadách květináčů rostly exotické a magické rostliny všech velikostí, lemující cestu vedoucí středem místnosti jako chodbu. Ta končila prostorem, na kterém bylo několik proutěných laviček. Na jedné z nich se líbala dvojice lidí.


Byl to Draco Malfoy a Ginny Weasleyová. Harry rychle zavřel dveře, než je Hermiona uvidí.


„Co?“ řekla se známkou netrpělivosti v hlase.


„Vrať se zpátky do přízemí.“ řekl jí tvrdě. Zamračila se.


„Harry…“


„Je tu obsazeno. Běž zpátky. Nemůžeme jít spolu, ty víš proč. Počkám pár minut a půjdu také.“


Povzdechla si, rychle ho políbila na rty. „Tak dobře,“ řekla a šla pryč. Když utichly její kroky na schodech, vrátil se do skleníku a kouzlem uzamkl dveře. Pak se vydal uličkou k líbající se dvojici.


Zastavil se u nich. Oba dva měli oči zavřené, Draco držel jednou rukou Ginny kolem pasu, druhou ji hladil po vlasech. Ginny měla ruce kolem jeho krku. Harry se pokoušel potlačit rostoucí hněv.


„Ehm,“ odkašlal si.


Draco sebou šokovaně trhl.


„Pottere!“


Ginny otevřela ústa, neschopná slova a hluboce zrudla. Harry pohledem přeskakoval z jednoho na druhého, pevně svíral čelist a přesvědčoval se, že nesmí sáhnout po své hůlce.


„Jak jste se sem Vy dva dostali? Naposledy jsem tě viděl, jak jdeš do kuchyně.“řekl směrem k Ginny.


„Zadním schodištěm.“ pípla. Harry se znovu díval z jednoho na druhého. Stále se ještě ovládal, aby nesáhl po hůlce. Místo toho raději vytáhl svůj baziliščí amulet.


„Proč jsi mi ho dala, Ginny?“


Vyvedlo ji to z konceptu. „P-protože jsi mě, tenkrát, když jsem byla v prvním ročníku, zachránil. Před Baziliškem v Tajemné komnatě.“


Malfoy hloupě otevřel pusu. „Cože? Tam dole byl Bazilišek? A Potter…“


„Zabil jsem ho, když mi bylo dvanáct.“ Pohledem se zabodl do Malfoye, který náhle vypadal, že nemůže polknout.


„Nikdy nám neřekli…“


„Ne. Kvůli ochraně Ginny jsme se dohodli, že nikdo nemusí vědět o tom, že otevřela Tajemnou komnatu.“ Malfoy na něj překvapeně zíral. Harry pokračoval: “Otevřela ji, protože byla pod vlivem deníku Toma Raddlea , který jí dal tvůj otec Malfoyi. Málem ji tím zabil.“


Malfoy se na Ginny zoufale zadíval, jakoby se obával, že ho za to setře. „Zachránil jsem Ginny život.“ řekl Malfoyovi. „Cítím za ní zodpovědnost. Miluju ji - “Harryho hlas trochu zakolísal (zatímco Ginny doširoka otevřela oči) „…jako sestru.“dokončil. Podíval se na Ginny, bolelo ho, když to vyslovil, ale musel všechny - a hlavně sebe - přesvědčit, že to je pravda.


„Víte, že Vám Vaše rodiny nikdy nedovolí, aby jste byli spolu. Víte, že jeden z Vás se bude muset své rodiny vzdát. Usoudil jsem, že to budeš ty, Malfoyi.“ Draco Malfoy na něj civěl, jakoby ho nikdy v životě neviděl, ani neslyšel. „Cože?“ zeptal se nakonec.


„Musíš si získat otcovu důvěru a zjistit, co mají Smrtijedi - konkrétně tvůj otec - v plánu. Pošleš svého vlastního otce do Azkabanu.“


„Harry!“ Ginny byla šokovaná. Harry a Malfoy se na ni podívali, jakoby je rušila v jejich konverzaci.


„Ginny,“ řekl jí Malfoy mírně „mohla by jsi, prosím, počkat venku za dveřmi?“


 Ginny chtěla něco namítnout, ale pak se podívala na Harryho a ten přikývl. Naštvaně odkráčela za dveře, kde se otočila, zkřížila ruce na prsou a čekala.


Malfoy se otočil zpátky k Harrymu a potichu mu řekl: „Poslouchej, Pottere, Ginny to neví, ale… tohle byl polibek na rozloučenou. Rozejdu se s ní.“


„Cože?“ Teď byla řada na Harrym, aby byl překvapený.


„Sklapni! Chystal jsem se jí říct… říct, že se s ní po Vánocích rozejdu, protože se ze mě stane jiný člověk, člověk, se kterým by nemohla být…“ hlas se mu zadrhnul, ale pak si odkašlal a uklidnil se. Harry se na něj na okamžik bystře zadíval, pak se u něj projevil záblesk geniality.


„Tak tohle se má stát na vánoční noc…“ řekl pomalu. Malfoy vytřeštil oči.


„Jak o tom víš?“


Harry se záhadně usmál. „Mám své zdroje. Takže ty se máš stát Smrtijedem, a proto se rozcházíš s Ginny? Jak ušlechtilé od tebe! Až na to, že to nebude fungovat.“


 „Co? Co nebude fungovat?“


„Ten rozchod. Ty si myslíš, že to znamená, že už se o ni nebudeš muset starat? Zamysli se na chvíli. Jestli Voldemort nebo tvůj otec po ní znovu půjde nebo po někom z její rodiny, co pak uděláš? Sedneš si a řekneš, ´Už se o ni nezajímám, rozešel jsem se s ní´?“


Malfoyův obličej potemněl. „Nemůžu s ní být, pokud budu mít… na paži tu věc. To je to, k čemu mě vychovali. Otec tvrdí, že jsem k tomu byl předurčen.“


„A stejně jako koncem června myslíš na budoucnost, že? Pamatuji si, co jsi říkal ve vlaku. Ale tenkrát… jsi neměl co ztratit. Teď můžeš přijít o Ginny. Poprvé je ve tvém životě někdo, komu záleží na tom, co se s tebou stane.“ Malfoy vzdorovitě vystrčil bradu, odmítaje se na něj podívat. Harry divoce zašeptal. „Proč se pořád snažíš zalíbit otci? Nebo se ti snad kletba Passus líbí?“ Nyní na něj Malfoy hleděl s čistou nenávistí. Harry věděl, že by ho zabil, kdyby mohl. „Chceš se zalíbit otci, který tě zaslíbil Voldemortovi, ještě když jsi byl dítě!“ Malfoy se zdál vystrašený, když to uslyšel, ale nic na to neodpověděl.


„Nemám na vybranou Pottere. Nemůžu to odmítnout…“ Jeho hlas se tiše vytratil. Rozhlédl se po skleníku, po bílé zimní zahradě, tiché, nevýrazné, plné zoufalství. „Ale ty to uděláš. Svým způsobem. Ve skutečnosti se staneš oddaným Smrtijedem. Do paže ti vypálí znamení Zla. Během zasvěcování uděláš všechno, co budou chtít. Ale nic to nebude znamenat, protože budeš můj. Budeš je tajně sledovat a předáš mi svého otce.“ Harry se zhluboka nadechl. „ Už mě unavuje utíkat. Chystám se s Voldemortem bojovat. Chci zničit jeho Smrtijedy, tvým otcem počínaje, jednoho po druhém, až nebude mít Voldemort žádného služebníka a bude se mi muset postavit sám, jako muž!“


Malfoy se otočil a podíval se na Ginny. „Myslíš, že když vydám svého otce tak to pro její rodinu bude mít nějaký význam?“


„Je to jediná věc, která by mohla mít po její rodinu nějaký význam.“


Zavrtěl hlavou. „Stále… je to můj otec… Azkaban…“


„Lepší Azkaban, než to, co by mu mohl udělat nějaký příliš horlivý Bystrozor. Víš, že mají právo zabíjet, když se domnívají, že to je nezbytné.“ Malfoy to uvážil, polknul a přikývl. „Takže to uděláš,“ řekl mu Harry. Nebyla to otázka.


Malfoy se na něj podíval s mrtvým výrazem v očích. „Ano,“ ozval se bezvýrazně. Harry se otočil k Ginny.


„Ginny, už se můžeš vrátit.“ Ginny šla k nim pořád pěkně namíchnutá, roucho kolem ní divoce vlálo a podtrhovalo tak její náladu. Harry si byl jistý, že nikdy nevypadala půvabněji. „Dávám vám dvěma pět minut. Pak zavolám někoho z Weasleyových, rozumíte?“ Přikývli, a Harry zamířil ke dveřím. Nezbytné kroky byly podniknuty…


S rukou na klice se otočil, připravený k odchodu. Ginny plakala, dotýkala se Malfoyova obličeje svými prsty, jako by byl něco vzácného. Přitáhl si její ústa ke svým a ona mu okamžitě odpověděla, otevřela pusu a objala ho kolem krku. Malfoy si ji k sobě přitáhl tak blízko jak to jenom bylo možné.


Harry se se srdcem v krku otočil a vyšel ze dveří. Odejít od nich byla ta nejtěžší věc, kterou kdy udělal.


* * * * *


Když se Harry vrátil zpátky na večírek, našel Rona a Hermionu v blízkosti občerstvení, jak tajně pozorují Viktora a Cho, kteří se o něčem živě bavili na druhém konci místnosti.


„Jak dlouho už tam takhle stojí?“ zašeptal jim.


„Zhruba patnáct minut. Kde jsi byl tak dlouho?“ chtěl vědět Ron.


„Fronta na záchod“ „Protože jsem slyšel, že nahoře někteří lidé – um… “


Harry myslel na Ginny a Malfoye. „Hm, jsou tam nějací lidé co umují. Někteří víc než ostatní. Docela je rozruší, když nevíš, kde je záchod.“


Ron zvedl obočí tak vysoko, až mu zmizelo pod vlasy. „Jako například?“


Harry se rozhodl trochu pobavit. „Hádej. Máš pět možností.“


„Um… je to někdo z Nebelvíru?“


„Většina lidí tady je z Nebelvíru. Ano.“


„Je to někdo z našeho ročníku?“


„Ale jdi, Rone. Tři z nás jsou tady, Parvati s Levandulí tancují a Seamus s Deanem sedí na gauči. Neville s námi nešel. Odpověď zní: ne. Dvě ze svých pěti otázek jsi vyčerpal.“


„Je to někdo z šestého ročníku?“


 „Ne. Chceš pomoct?“


„Je to někdo z famfrpálového týmu?“


„Výborně! Dobrá otázka. Ano.“


Ron se podezíravě podíval po místnosti. Viděl Freda, jak se baví s Alicí a Katie. Harry a Hermiona stáli u něj, Ginny právě vycházela z kuchyně (Harrymu se nesmírně ulevilo - musela použít zadní schodiště). Ron se zazubil.


„George a Angelina! Ha!“


„Šššššš!“ Harry zakryl Ronovi ústa. Na Ronově tváři se objevil výraz zděšení.


„George a Angelina!“ řekl už tišeji. „ No nazdar. Mamka bude řádit jako atomovka. Ona…“


„Tak jí to neříkej, ty blbečku!“ Zasyčel na něj Harry. Ron na něj nevěřícně zíral.


„A ona se bála o Percyho a Penelopu…“


„Má strach i o Billa s Charliem? Upřímně, Rone, Percy už přece vychodil školu a Fred s Georgem už prakticky také,“ řekla Hermiona, která tak Ronovu matku zkritizovala vůbec poprvé, co si Harry pamatoval.


Ron se pořád ještě nevzpamatoval. „Stejně…“ zachroptěl Ron. „Mamka mi říkala, že mě zabije, jestli někdy nějakou holku dostanu do prob…“ najednou se zarazil a zrudly mu uši.


„V každém případě,“ řekl Harry, aby změnil téma, „Viktor a Cho si rozumějí, náš plán se tedy daří, nemyslíte?“


Oba přikývli. Konečně něco funguje.


Nakonec se rozhodli, že by už mohli jít. Hermiona se rozloučila s Viktorem, který se přemístil na centrálu Kudleyských kanonýrů pro své věci a pak pomocí Přenášedla odjede domů do Bulharska, aby byl o Vánocích se svou rodinou. Harry a Hermiona se u vlaku rozloučili s ostatními studenty. Harry si poprvé všiml, že Hermiona vypadá trochu přepadle. Uvědomil si, že své rodiče neviděla od té doby, co ji Snape a Sirius přivezli na Zobí ulici. Možná ji den svatého Štěpána od těchto úvah odvede, zadoufal. Neustále se něčím zaměstnávala, takže neměla čas myslet na to, jestli jsou její rodiče v pořádku a v bezpečí.


Na nádraží už všechny věci naložili do vlaku, Harry s Hermionou chodili od jednoho vagónu k druhému a loučili se s přáteli z Nebelvíru a z ostatních kolejí. Harry slyšel, jak na něj volá Cho, ale schválně to ignoroval a zamířil jiným směrem. Najednou se z jednoho kupé vynořila čísi ruka, zatáhla ho dovnitř a zavřela za ním dveře.


Byl to Snape. Okamžitě ho pustil a Harry si narovnal plášť – zajímalo ho, co se bude dít.


„Pottere,“ začal Snape, „potřebuji s Vámi mluvit. Mohl jsem Vám sice poslat sovu, ale takhle je to lepší.“


Harry svraštil čelo. „Proč se mnou potřebujete mluvit?“


„Někdo ze studentů by mohl potřebovat nějaké ingredience do lektvarů z mého kabinetu, zatímco budu pryč. Pověřuji Vás tímto dohledem nad svými soukromými zásobami. Dveře mé pracovny jsou magicky uzavřené a dají se otevřít jen za pomoci hesla. To znáte jen Vy a ředitel.“ podal Harrymu kousek pergamenu. „Chci od Vás, abyste vedl pečlivý záznam. Druh a množství každé zapůjčené přísady. Ať to vrátí v průběhu týdne po začátku nového semestru. Rozumíte?“


Harry stále nechápal, proč ho tím Snape zatěžuje. „Ano, pane profesore.“


Harry se otočil a šel pryč, ale náhle Snape řekl s hranou nenuceností: „Jak se má Vaše sova, Pottere?“


Harry se otočil a zmateně na něj zíral. „Cože? Moje sova, pane?“


„Před pár týdny Vám na snídani přinesla poměrně velký balík. Zotavila se?“


On to viděl, došlo Harrymu. Viděl Hedviku přinášející Myslánku. A já jsem mu ji dal v té samé krabici. Ví, že je ode mně. Harry si tak zvykl, že Snape vynechává jídlo ve Velké síni (Možná mluvil se Siriusem? Nebo vařil Mnoholičný lektvar?), že ho nenapadlo zjistit, jestli tam ten den byl.


„Je v pořádku, pane.“


„Poštovní sovy jsou mocná kouzelná stvoření, Pottere. Nezneužívejte je,“ zavrčel.


„Ne, pane.“


„Měl byste jít.“ Náhle se díval na Harryho, jakoby vtrhl do jeho soukromého kupé - přitom ho před chvílí sám vtáhl dovnitř.


Harry otevřel dveře a chystal se odejít, ale náhle se k němu otočil, když si vzpomněl na něco důležitého. „Och, pane profesore…“


„Co?“


„Hodně štěstí.“ Harry se mu podíval do tváře, která byla jako vždy bez výrazu - nepřipustil by, že plánuje něco, co vyžaduje štěstí.


„Nezapomeňte: jste jediný student, který zná heslo do mé pracovny. Veďte pečlivé záznamy, Pottere!“


Harry přikývl a odešel, přičemž za sebou zavřel dveře. Když byl zpátky na nástupišti, stoupl si vedle Hermiony a společně zamávali přátelům, kteří odjížděli na Vánoce domů. Byli to Ron, Ginny, Seamus, Dean, Fred, George a Angelina. Harry spustil paži a Hermiona se otočila k odchodu. Vtom zahlédl Draca Malfoye, který pomalu zvedl ruku a díval se přímo na něj. Harry mu pozdrav vážně opětoval, jakoby ho bral pod přísahu.


Když vlak zmizel, otočil se k Hermioně, která už na něj čekala a společně se vydali zpátky do Bradavického hradu. Šli tiše, sníh jim křupal pod botama, vítr si pohrával se sněhovými vločkami, které odvál ze stromů, jež lemovaly cestu.


Byli jedinými studenty Nebelvíru, kteří zůstali v Bradavicích.

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace