Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 18

14. kapitola Nebelvír proti Zmijozelu

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Zlatý Griffin bude to pravé, pomyslel si Harry. Ještě se o tom McGonagallové nezmínil, protože si nebyl úplně jistý, jestli je Zvěromágům povoleno stát se kouzelnými tvory - možná spíše dávali přednost změnit se v něco, nad čím mudlové nebudou dvakrát přemýšlet, jestli to kdy ve svém světě viděli.

Jejich první famfrpálový zápas se blížil, měl být první sobotu v prosinci. Zdálo se, že Harry najednou nemluví o ničem jiném než o Famfrpálu. Byl schopný se o něm bavit ráno, v poledne i večer a tím přiváděl ostatních sedm hráčů k šílenství. Dokonce i famfrpálový nadšenec jako Ron mu chtěl ucpat pusu Kulovým Bleskem (nebo něčím jiným, čímž už mu víc jak jednou vyhrožoval). Nutil je trénovat každý den po vyučování až do večeře, přičemž párkrát zmeškali jídlo a vklouzli dolů do kuchyně, aby si něco vyžebrali od domácích skřítků. Protože Hermiona obvykle jejich tréninky sledovala (učila se přitom na NKÚ), také se jí stávalo, že večeři nestihla a vždy se k nim připojila na jejich výpravě za jídlem.

Ve čtvrtek před zápasem se tato situace znovu opakovala a tak se posadili v kuchyni k velkému stolu, kde domácí skřítkové obvykle připravovali jídlo. Okamžitě všechno uklidili a vypadali šťastní, když uvítali Harryho a zbytek týmu. Harry seděl mezi Ginny a Katie, která se léčila z nachlazení a kýchání. Už kvůli tomu byla za madam Pomfreyovou, aby jí dala nějaký lektvar, ale ten brzo vyprchal a létání v ostrém zimním větru jí moc neprospělo. Hermiona seděla naproti nim, mezi Ronem a Dobbym, na kterého naléhala, aby si přisedl a popovídal si s nimi.

“Dobby potřebuje udělat svou práci, slečno Hermiono. Ředitel ho teď platí, nezapomeňte. Dobby mu bude muset vrátit peníze zpátky, pokud nebude pracovat…”

“Jenom chviličku, Dobby! Chtěla bych se tě zeptat: jak se daří Winky?”

Dobby vypadal radostně a smutně zároveň. “No, Winky je teď mnohem šťastnější, než když byla tady. Winky znovu někomu patří. Vlastní ji teď ředitelův bratr a ona je velice spokojená. Ale není svobodná.” Dobby sklopil hlavu a Harryho náhle napadlo, jak mohl někdo, kdo zná hodnotu svobody, sloužit a přežít tolik let u Malfoyových.

“Ach Dobby, je mi moc líto, že Winky není svobodná. Ale možná je pro ni lepší, že už není tady v Bradavicích. Zvlášť když…,” klesla hlasem “… se blíží den svatého Štěpána.” Vzhlédla k Harrymu a vypadala znepokojeně, jakmile zjistila, že poslouchá. “Ona nebyla ten nejlepší příklad svobody.”

Dobby moudře pokývl a pak si také všiml naslouchajícího Harryho, který měl pozdvižené obočí. Okamžitě vyskočil. “Harry Potter! Potřebuje víc dýňové šťávy!”

Harrymu došlo, že byl přistižen. “Ne, opravdu, to je v pořádku, já …”

Ale náhle se k němu přitočili tři domácí skřítkové se skoro přetékajícími džbány dýňové šťávy. Jeden z nich naplnil jeho už plný pohár, džus přetekl na talíř s biftekem a yorkshirským pudinkem, spojil vše do oranžové nechutné hmoty a postříkal mu hábit i brýle. Svět náhle vypadal, jakoby všude okolo explodovaly dýně.

Ron se bezmocně svíjel smíchy, ačkoliv velká část šťávy polila i jeho jídlo. Náhle se kolem stolu zjevila armáda domácích skřítků, zuřivě čistili a uklízeli, přičemž všechno úzkostlivě přerovnali. Harry zamrkal. Bylo to jako sledovat zrychlený film. Jakmile skončili, Hermiona se ušklíbla a Dobby zmizel. Harry věděl, jak moc Hermiona nesnáší lásku domácích skřítků k otroctví.

Katie odešla před ostatními, aby na ošetřovně získala od madam Pomfreyové další lék. Harry sledoval její odchod, otočil se k Ginny a tiše řekl: “Pokud bych potřeboval, abys v sobotu hrála, Ginny, nebude to problém - nebo ano?”

Zamračila se. “Proč by měl být? Trénuju jako všichni ostatní.”

“Ne, měl jsem spíš na mysli… nebude ti vadit nastoupit proti Malfoyovi?”

Teď vypadala tak naštvaně, jak ji ještě neviděl. Zdálo se, že vzteky sotva mluví. “Jak se tak můžeš ptát? To mi rozhodně problémy nedělá! Ostatně, nikdy jsem neměla potíže s tím, abych tě porazila pokaždé, když jsme spolu hráli, nebo ano?!” Pak se zdálo, že si uvědomila dopad toho, co mu právě řekla a utekla - vlasy za ní jen vlály. Harry ji chtěl dohonit, ale Ron ho zadržel: “Co se děje? Je Ginny v pořádku?”

V podstatě prozradila, že to, co cítí k Dracovi Malfoyovi, ji nezabrání v plnění povinností chytače, stejně jako to, co cítí k Harrymu… Její city k Harrymu… Jsou už snad minulostí? To by Harry rád věděl.

“Harry? Harry!” křičel Ron a mával mu rukou před obličejem. “Jsi na této planetě nebo ne?”

“Cože? Och. Ginny je v pořádku. Žádný strach. Ona jenom - doufala, že ji v sobotu nepošlu hrát. Víš jak na tom je s hraním před davy.”

Ron zavrtěl hlavou. “To prostě nikdy nepochopím. Teda, když je tak dobrá. Myslíš, že …” ale nedokončil to. Harry si vzpomněl, že když se Ron díval do zrcadla z Erisedu, viděl se jako primus a kapitán famfrpálového družstva, držel Famfrpálový pohár… Ale tahle představa se nikdy neuskuteční, pomyslel si Harry. Primusem se může stát jen prefekt (kterého ostatní prefekti zvolí) a pokud se jím nestal letos, už neměl šanci. Každý rok byl v pátém ročníku jmenován v jednotlivých kolejích jen jeden prefekt a jedna prefektka. A teď se ještě Harry stal kapitánem Famfrpálového družstva. Ukradl Ronovi jeho sen. Vzal si co mu nepatřilo, napadlo Harryho. Nemyslel na to poprvé.

Otočil se zpátky na Rona a Hermionu. K jídlu si přinesla knihu ke čtení. Ležela zapomenutá u jejího talíře, zatímco mluvila s Dobbym, ale teď se na ni opět soustředila. Když jedla svůj puding, Ron na ni vrhal postranní pohledy, jakoby si myslel, že si toho nikdo jiný nevšimne. Pokud mohl Harry posoudit, tak nevšiml - vyjma jeho.

Harry s Ronem v minulosti ztrácel trpělivost kvůli jeho žárlivosti na věci, co sám nemohl ovlivnit: jeho sláva, peníze, to, že ho vzali do famfrpálového týmu už v prvním ročníku nebo že jeho jméno vyletělo z Ohnivého poháru. Jenomže tohle bylo něco jiného. Přestože Hermiona řekla, že se s ním nedokáže kontrolovat, Harry věděl, že pokud by to bylo nezbytné, on by se kontrolovat dokázal. Už dvakrát poslechl Sandy, když ho upozornila na brzké vyrušení. Dokázal se ovládnout. Ron by mohl zcela správně cítit, že nemá omluvu, pokud by se mezi ním a Hermionou stalo něco víc.

* * * * *

Když dojedl, šel na setkání s McGonagallovou, kvůli svému tréninku na Zvěromága. Jenže McGonagallová tam nebyla, místo ní se objevil Brumbál. Harry se k němu obezřetně přiblížil.

“Profesore Brumbále? Kde je profesorka McGonagallová?”

“Ach, má nějakou další naléhavou práci. Uvidíte se spolu zítra.” Harryho zajímalo, jestli se chystá znovu setkat s Ritou Holoubkovou. Přál si, aby Hermiona bývala slyšela co jí tenkrát Brumbál nabídl. “Chtěl jsem se tady s tebou potkat, abychom si osobně promluvili. A také se tě zeptat: Jak pokračuje výuka?”

Už uplynuly tři měsíce a profesorka McGonagallová byla příjemně překvapená jeho pokroky. Ve skutečnosti se už uměl proměnit ve lva na několik sekund, ale pak se znovu vrátil do lidské podoby. Bylo to bolestivé - když se proměnil, všechny svaly a šlachy ho bolely. McGonagallová ho ujistila, že čím déle zůstane ve své zvířecí podobě, tím bude bolest méně znatelná nebo alespoň snesitelnější. Zvykne si na ni. Harry uvažoval, jak mohl Červíček zůstat proměněný v krysu 12 let. Ale pak ho napadlo, že když proměna trvá dostatečně dlouhou dobu, tak se dotyčný pravděpodobně stane vůči této bolesti imunní.

“Samozřejmě, že být Zvěromágem je poněkud bolestivé,” řekla mu, jakoby mu bylo pět let. “Nevšiml jste si, že dávám přednost tomu, být raději člověk než kočka?” Teď, když se sám pokoušel stát se Zvěromágem, plně pochopil, proč se Sirius mění v člověka kdykoliv může.

“Jde to docela dobře,” řekl Harry Brumbálovi. “Pokud byste chtěl, můžu Vám to ukázat.”

 Brumbálovi zajiskřilo v očích. “Byl bych potěšen.”

Harry soustředěně zavřel oči. Jeho čas přípravy byl poněkud delší, než by si býval přál. Na zvládnutí přeměny během mrknutí oka mu zatím představivost nestačila. Zajímalo ho, jestli to vůbec někdy dokáže. Harry si v mysli představil lva. V duchu viděl, jak se mu nohy mění v tlapy, pak ruce… tělo se pokrývá srstí, vlasy měnící se v hřívu…

Cítil jak se ruce - tedy tlapy, dotkly studené kamenné podlahy. Otevřel oči. Vzhlížel na Brumbála, koutkem oka viděl jeho velký růžový nos, shlédl dolů ke svým obrovským předním tlapám, přičemž si uvědomoval hřívu spadající mu na záda a pokusil se pohnout ocasem… pak vykřikl bolestí. “Aahh!” zasténal, zhroutil se na podlahu zamotaný do svého hábitu a brýlemi poněkud nakřivo. Znovu byl člověkem.

Harry se cítil, jakoby měl zlámané všechny kosti v těle. Nebylo to sice jako kletba Cruciatus, ale přesto si přál, aby to přece jen tak nebolelo. Bylo mu teď naprosto jasné, proč za posledních sto let existovalo jen sedm registrovaných Zvěromágů. Jistě, bylo tu i několik neregistrovaných jako třeba jeho otec nebo Rita Holoubková, Sirius a Červíček, ale pořád pochyboval, že jich je o moc víc. Ne každý se pro tento druh kouzla hodil a pravděpodobně jen velmi málo těch vhodných bylo ochotno podstoupit takovou bolest.

Harry zasténal a opřel se o všechny čtyři, pak se svezl na kolena a pokusil se zvednout. Vzhlédl, když mu Brumbál podal ruku, aby mu pomohl se postavit. Jakmile zase stál, pulzující bolest se zmenšila na únosnou míru. Prsty si prohrábl vlasy a s očekáváním se zadíval na Brumbála. Předpokládal, že uslyší něco v tom smyslu, jak od něj bylo pošetilé si myslet, že zvládne něco tak složitého jako je přeměna ve zvíře.

Jenomže Brumbál se usmíval a vypadal, že to na něj zapůsobilo. “Harry!” řekl. “To bylo skvělé! Ještě nikdy jsem nikoho neviděl postoupit na tuto úroveň tak rychle!”

Harry tomu nemohl uvěřit a pokoušel se nedat najevo, jak ho potěšilo co mu Brumbál řekl, ale pusa ho zradila a roztáhla se do širokého úsměvu. “Děkuji Vám, pane řediteli.”

“Takže sis vybral lva, Harry. Myslím, že bych se neměl ptát proč, co?”

Jenže Harry se chystal zeptat se profesorky McGonagallové na Griffina. Zatím ještě nesebral dost odvahy. “Vlastně… pane profesore, napadlo mě, že lev možná nebude to pravé.”

“Skutečně? Budeš se muset ve svém tréninku vrátit o notný kus zpátky, jak jistě dobře víš. Ačkoliv Minerva svého času udělala to samé…tedy profesorka McGonagallová. Nejdřív se chtěla stát sovou. Ale, upřímně. Viděl jsi vůbec někdy létat profesorku McGonagallovou na koštěti?”

Harry se na chvíli zamyslel. “Ne.”

“Nikdo z nás, pokud vím. Nesnáší létání a výšky. Nenapadlo ji, že stát se sovou na základě těchto skutečností opravdu není moudré. A samozřejmě, do jisté míry jsou kočky něco jako sovy mající srst místo peří. Zaujímají stejné místo v potravním řetězci. I když Minerva tvrdí, že ve své kočičí podobě nikdy neloví a já jí věřím. Prostě si ji nedovedu představit, jak jí myš.”

To ani Harry, ale ta představa ho rozesmála. Rychle se to snažil potlačit, ale pak si všiml, že Brumbálovy oči znovu zajiskřily.

“Takže Harry. Jaké zvíře jsi si tedy vybral?” “Víte pane profesore, věc se má tak…nevím jestli to bude možné. Je to kouzelný tvor - neobvyklý. Nevím jestli Ministerstvo kouzel dovolí…”

 “Kouzelný tvor? Možná nějaký, kterého studujete v Hagridových hodinách? Něco, co na první pohled vypadá jako lev?”

Harry si nejdřív nevšiml, když mu spadla brada, jakmile si to ale uvědomil, s hlasitým klapnutím ji zavřel.

“Jak jste to…”

Brumbál se usmál a zavrtěl hlavou. “Čí si myslíš, že to byl nápad – přivézt do Bradavic Zlatého Griffina? Myslím, že to byl ten správný impuls.”

Harry byl ohromený. “Vy…Vy jste to…”

“Přímo se to nabízelo. Zvláště poté, co jsi zabil Baziliška,” zamrkal na něj Brumbál. Harry se rozesmál.

“Právě, když jsem si myslel, jak nejsem originální…”

“Doufám, že se necítíš zmanipulovaný, Harry,” ozval se.

Harry se vesele ušklíbl. “Ačkoliv jsem byl.”

“No… asi by ses už měl vrátit zpátky a počkat, dokud se s tebou zase nesetká profesorka McGonagallová. Dobrou noc, Harry. Pokračuj ve svém úsilí, byla to dobrá práce.”

“Děkuji, pane profesore,” řekl Harry a otočil se k odchodu. Nemohl si pomoci a celou cestu prázdnou Velkou síní až do společenské místnosti se spokojeně šklebil. Během výstupu do věže si uvědomil, že v minulých dvou týdnech neměl moc příležitostí věnovat se Lektvarům, takže jakmile dorazil do společenské místnosti, odolal Ronově nabídce, aby si s ním zahrál kouzelnické šachy a došel si do ložnice pro pomůcky k lektvarům. Když se zase vrátil, uviděl Hermionu sedící u jednoho ze stolů, zavalenou pergameny na které vypracovávala úkol do Numerologie. Ani nevzhlédla.

S úlevou vyklouzl z místnosti – byl rád, že ho nezahlédla a nechtěla se k němu přidat. Pořád byl rozradostněný, jak pěkně se vyřešila záležitost s Griffinem a ona by na něj naléhala tak dlouho, dokud by jí neprozradil, že se učí stát se Zvěromágem. Stejně, pomyslel si, dokonce i Ginny bude překvapená, když konečně zvládne přeměnit se ve Zlatého Griffina.

Najednou tu stála, v učebně lektvarů, přidávajíc nějaké suché kořínky do bublajícího kotlíku, zatímco Malfoy odškrtával přísady na seznamu. Harry na chvíli zaváhal, pak se vzpamatoval. Měl bych se chovat jako dospělý, řekl si. Taky budu.

“Ahoj Ginny. Malfoyi.” Překvapeně k němu vzhlédla a pak se odvrátila poněkud růžovější než obvykle – možná kvůli tomu, co mu řekla v kuchyni jako poslední věc: že jí city k němu nezabránily v tom ho porazit. Malfoy se nezdál zvlášť potěšený, když ho uviděl.

“Pottere,” řekl vyrovnaně. Vypadalo to, že se drží na uzdě. Dobře, napadlo Harryho. Možná když nikdo z nás nezačne toho druhého provokovat, máme slušnou šanci vyjít odsud živí.

Chystal se udělat Kurážný lektvar. Byl starý nejméně tři tisíce let a osobě, který jej vypila, dodával pocit bezpečí - ať už v něm byla nebo ne. Slyšel o něm mluvit Angelinu a George – stali se partnery, když se George pokusil okšírovat sluneční býky. Harry si nebyl jistý, jestli ten lektvar byl dobrý nápad. (Vzpomněl si, jak Hermiona řekla Moodymu, “Bolest má svůj smysl…ochraňuje nás.” Strach, napadlo ho, je také druh ochrany.) Nicméně byl použitelný i pro mnoho jiných situací, například skvěle pomáhal lidem, kteří se báli mluvit na veřejnosti. V to Harry doufal. Rozhodl se vyzkoušet ho na sobě.

Už byl skoro hotový s krájením kořínků, když Ginny nalila svůj lektvar do zavařovací sklenice za pomocí speciálního širokého trychtýře, který zřejmě patřil Malfoyovi. Na sklenici položila pryžové těsnění a opatrně ji zavřela. Hned poté se nad zelenou kapalinou zvedl nafialovělý opar, který zabarvil sklenici, jakoby byla z poloviny naplněná něčím zeleným a z poloviny fialovým.

Harry vzhlédl. “Co je to zač?” odvážil se zeptat, přičemž doufal, že tím opět nepodnítí její prchlivost. Ale byl to Malfoy, kdo mu odpověděl.

“Lepomluvný lektvar.” Harry Malfoye provrtal pohledem. Věděl co to je. Když se v knize díval na Kurážný lektvar, Lepomluvný byl ještě o notný kus dál a on ho zběžně přelétl, zatímco hledal ten svůj. Způsoboval, že pod jeho vlivem musel každý mluvit o ostatních jenom hezky, přičemž nezáleželo na tom jak moc se to snažil ovlivnit - a to až do doby, než účinky lektvaru vyprchaly. Harry to považoval za náhražku kousání do jazyka. Zajímalo ho, jestli ho Malfoy vyzkoušel.

Ginny s Malfoyem si sbalili svoje pomůcky a nachystali se k odchodu. Ginny se přes rameno ohlédla na Harryho. “Dobrou noc, Harry.”

Sledoval ji pohledem až k Malfoyovi. Sevřelo se mu hrdlo. “Dobrou, Ginny.” Dívala se na něj o pár sekund déle, pak se s Malfoyem otočila k odchodu. Možná na něj má dobrý vliv. To je skvělé, říkal si neustále. Skvělé.

Jakmile odešli, otočil se zpátky ke svému lektvaru. Chystal se uvařit kořeny Eupatorium fistulosum. Byl to v podstatě plevel, který obvykle dorůstal výšky přes sedm stop, jehož květy měly nejméně stopu v průměru. Pečlivě se ujistil, že místo něj nepokrájel Eupatorium perfoliatum, který léčil zlomeniny. Ačkoliv, napadlo ho, pokud pod vlivem Kurážného lektvaru začne člověk provádět nebezpečné kousky, možná se mu dobré kosti hodí.

Harry si k práci sundal hábit. Nikdo kolem nebyl – kdo by se tedy staral, jestli vypadá jako řádný prefekt? Ale pak do místnosti vešel Snape. Jakmile zahlédl Harryho, nakrátko se zastavil. Jeho výraz byl totožný s tím, který u něj Harry viděl, když byl v učebně schovaný pod neviditelným pláštěm…chystá se zase Snape mluvit se Siriusem? Harry si vzpomněl, že Snape plánoval získat vlasy Malfoyových v sobotu, když se přijedou podívat na famfrpálový zápas svého syna proti Nebelvíru. Pak teprve bude Mnoholičný lektvar připravený k použití. Weasleyovým se naštěstí až doposud nic nestalo, pomyslel si vděčně Harry. A snad ani nestane.

“Pracujete pozdě, Pottere. Vypadá to, že tu jste v poslední době často. Změnil jste životní styl?”

“Učím se na NKÚ, pane profesore,” řekl Harry tak vyrovnaně, jak jen dokázal. Krucinál! Vážně potřebuje, aby se ty zatracené kořeny už uvařily. Voda teprve začínala bublat.

“Hmm. No, musím říct, že mě překvapilo vidět Vás dělat dobrovolně nějakou práci navíc. Váš otec by se s tím rozhodně nikdy nenamáhal.”

Přešel napříč učebnou ke dveřím svého kabinetu, odemkl je, vešel a prudce za sebou zabouchl. Harry zuřil. Nesmím ho nechat, aby mě dostal. Nesmím ho nechat, aby mě dostal…

Konečně se kořeny dostatečně uvařily. Pomocí fačoviny Harry lektvar přecedil do velkého kelímku. Kapalina byla tmavá, s hnědými a zelenými víry. Nahlédl do knihy, aby si ověřil, jestli nemá nějaké vedlejší účinky, ale bylo tam pouze, že to záleží na váze osoby a že lektvar působí tři dny.

Harry ještě minutu hleděl do textu, než vzal kelímek a přiložil ho k ústům. Pil rychle, než ztratí nervy. Chutná to jako kapusta, napadlo ho. Možná by stálo za pokus zjistit, jestli se tam může přidat máta nebo něco. Položil kelímek a jak lektvar začal působit, najednou si připadal bezstarostně. Cítil, jak mu tělem proniká jakýsi druh otupělosti - jakoby určité části těla postupně usínaly. Pak se jedna po druhé opět probudily.

Připadal si podivně ostražitý a odhodlaný. Rozhlédl se kolem dokola, všechno v učebně se zdálo být zvláštně jasné. Stejný pocit měl, když si poprvé v sedmi letech nasadil svoje brýle. Měl problémy ve škole dohlédnout na tabuli, školní sestra otestovala jeho zrak a řekla Dursleyovým, že potřebuje brýle. Jakmile si je poprvé nasadil, byl ohromený - svět náhle vypadal tak ostře a jasně! Zřetelně viděl listy na stromech, jejich jednotlivé obrysy – už to nebyla jen jednolitá zeleno-žlutá masa. Byla to jedna z mála příležitostí jeho předešlého života, kdy byl šťastný. Opravdu viděl.

Přinejmenším si myslel, že je to dobrá věc, dokud se na ně Dudley a jeho suroví kamarádi nezačali dívat jako na další prostředek k tyranizování Harryho – snažili se mu je sebrat. Tehdy nevědomky použil nějaká kouzla bez pomoci hůlky a brýle se staly jeho součástí, takže ať se Dudleyho banda pokoušela jak chtěla, nemohli mu je z obličeje strhnout. Samozřejmě, že to nakonec byl on, kdo se dostal do potíží. Teta na něj křičela, “Co jsi provedl? Dudley říkal, že ti nemohl sundat brýle! Neudělal jsi něco tak pitomého jako, že sis je přilepil, ne?” přišla k němu a jednoduše mu je stáhla. Nevadilo, že Dudley neměl co zkoušet mu je sebrat…

Harry polkl a přešel ke dveřím Snapeova kabinetu. Hlasitě zaklepal. Cítil se silný a odvážný. Doufám, že nedělám pitomost, napadlo ho. Možná měl požádat Ginny, jestli by si nemohl vzít trochu jejího Lepomluvného lektvaru, takže by mu povzbuzená kuráž nedovolila říct něco, co by mu zajistilo školní trest.

“Alohomora!” Snapeovy dveře se otevřely. Znovu seděl v křesle blízko krbu. V ruce držel sklenici s nějakou jantarovou tekutinou a Harry si na stole všiml lahve Ogdenovy nejlepší whisky. Zdálo se, že Snapeovi je lhostejné, jestli to vidí nebo ne. Harry se podíval do ohniště, ale nemohl posoudit, jestli Snape s někým mluvil.

“Co je, Pottere?” řekl, když se Harry několik vteřin rozhlížel po kabinetu.

Harryho jeho hlas překvapil – nebylo v něm obvyklé ostří. “Pane profesore, řekl jste, že můj otec nikdy žádnou práci navíc nedělal. Slyšel jsem Vás o něm říkat spoustu věcí. Ale nikdy nic o mé matce. Co ona?”

Snape vypadal skutečně zaskočeně. Pak shlédl na dno své sklenice, přiložil si ji ke rtům a naráz ji vyprázdnil. Harrymu se zdálo, že to bylo docela dost whisky na to, aby ji vypil tak rychle. Snape zalapal po dechu, když polkl, potom se znovu zadíval do sklenice.

“Vaše matka,” řekl tak tiše, že se Harry musel snažit, aby ho slyšel, “…byla absolutně ta nejnadanější studentka lektvarů co kdy Bradavice viděly.”

Harry měl pocit, že ho ten šok zabije. Nikdy neočekával, že tohle uslyší. Snape si stále prohlížel prázdnou sklenici. Harry na něj minutu zíral, pak se otočil a beze slova odešel. Nebylo nic, co by Snapeovi mohl říct. Nic, co by proniklo přes roky nepřátelství a válek mezi kolejemi, stejně jako Snapeovu nenávist k jeho otci.

Jednou, když byl znovu v učebně, Snape jen něco zamumlal a dveře kabinetu za ním opět zapadly, přičemž ozvěna v místnosti s vysokým stropem rezonovala nejméně minutu. Harry zamyšleně pozoroval zavřené dveře. Přemítal: Možná je nesvůj z lásky mezi Ginny Weasleyovou a Malfoyem… ale aspoň je Snape na Brumbálově straně, napadlo ho. Stal se Smrtijedem, když ztratil mou mámu, ale její smrt způsobila, že se vrátil zpátky. Draco Malfoy by mi mohl pomoci, přemýšlel Harry, …pokud bych zjistil to co ví, využil přístup k jeho otci…

A pak začal vymýšlet plán, jak by přesvědčil Draca Malfoye, aby nalíčil past na vlastního otce. Možná by tu byl způsob. Harry věděl, co by ho mohlo přesvědčit, aby souhlasil.

Ginny.

* * * * *

V pátek večer poslal Harry tým na kutě už v osm hodin, stejně jako to dělal Oliver Wood. Sobotní ráno bylo na prosinec sychravé a nedýchatelně vlhké. Harry vstal brzy, postavil se k oknu a rozhlédl se po pozemcích až k Famfrpálovému hřišti. Tohle bude jeho první hra jako kapitána. Zoufale si přál, aby tu byl Oliver. Zhluboka se nadechl. Nikdy by ho nenapadlo, co se stane, když tenkrát naskočil na koště a pronásledoval Malfoye, aby mu sebral Nevillova Pamatováčka…ten pocit radosti, jakmile poprvé rozrazil vzduch, hábit vlající za ním…. Usmál se. Malfoy byl občas k něčemu dobrý, pomyslel si. Harry by se nikdy nestal nejmladším nebelvírským chytačem za celé století, kdyby nebylo Malfoye.

Sdělil celému týmu, že v sobotu ráno očekává, že půjdou běhat s ním. Chtěl, aby všichni během hry měli spoustu energie. Taky se rozhodl, že budou běžet venku a ne ve Velké síni – potřebovali dostat do plic studený vzduch tak brzo, jako to jen bylo možné, aby to později, až hra začne, nebyl pro jejich organizmus šok. Oblékl si teplou teplákovou soupravu a zavázal si tenisky, opatrně vzal Sandy do ruky – rozhodl se, že ji nechá u krbu ve společenské místnosti, takže se bude moct ohřát. Pak náhle dostal nápad. Připlazil se k Ronovi, který ještě spokojeně vyspával. Podržel Sandy přímo před jeho obličejem a řekl monotónní fistulí: “Ro-one! Ach Rone! Je čas vstávat!”

Ron něco ve spánku zamumlal a Harry Sandy přistrčil blíž. Její jazyk vyrazil ven a na zlomek vteřiny se dotkl Ronovy brady. Otevřel oči. Jakmile uviděl hada necelý palec od obličeje, okamžitě zaječel. Harry se zhroutil smíchy, Ron vyskočil z postele.

“Už to nikdy nedělej!” řekli Ron se Sandy zároveň - Ron normálně, Sandy v hadí řeči. To, že slyšel jejich překrývající se výkřiky, znamenající to samé, Harryho znovu odbouralo a s novým záchvatem smíchu se svalil na kamarádovu postel. Podíval se na Rona, který se na něj zlostně mračil. Zajímalo ho, jestli to udělal proto, že pořád pociťoval účinky Kurážného lektvaru. Měla to být legrace.

Ron po něm hodil svůj polštář.

Pořád s úsměvem na rtech se Harry rozhodl se Sandy vyklidit pozice, a zatímco odcházel, prohodil přes rameno: “Oblékni se! Máš deset minut!” Do společenské místnosti po schodech dolů prakticky doskákal. Zdálo se, že dnešní den bude skvělý - cítil to.

Opatrně umístil Sandy na krbovou předložku, kde se stočila do klubíčka a zavřela oči. Quinnova kočka spávala také dole u krbu. Quinn našel starý koš, který vystlal koupacím pláštěm a na něj položil koťátka. Ta teď cestovala po těle svojí mámy, navzájem se přelézala a tiskla se k sobě - dle Harryho názoru až moc těsně, ale vypadala spokojeně. Byly jim zrovna čtyři týdny. Zbývaly ještě další tři, než je bude možné odstavit. Ronovo bylo nejmenší – zakrslík, pojmenoval ji Stříbřenka, kvůli jejím stříbrným proužkům. Matka se jmenovala Bainbridge, podle ulice, kde Jules bydlel. Ginny to svoje černé načechrané koťátko pojmenovala MacKenzie, protože Parvati a Levandule probíraly MacBetha, přičemž jí doporučily, aby si to přečetla. Na základě knihy došla k rozhodnutí, že pro svou kočku potřebuje nějaké skotské jméno. MacKenzie se jí líbilo nejvíc.

Jeden po druhém se členové týmu vpotáceli do společenské místnosti, mající na sobě různorodé a zajímavé cvičební úbory. Také Hermiona sešla dolů zaběhat si jako obvykle. Po zahřívacích cvicích se všichni vyhrnuli portrétovým vchodem ven a zamířili ke schodům. Náhle se Harry zastavil a rozhlédl se kolem.

“Kde je Katie?” chtěl vědět. Alice a Angelina se podívaly jedna na druhou.

“Myslela jsem, že ji vzbudíš,” řekla Angelina Alici.

“Myslela jsem, že to uděláš ty.”

“V pořádku,” přerušil je Harry. “Mohl by někdo jít nahoru a probudit ji? Zbytek na něj počká.”

Alice s Angelinou sdílely dívčí ložnici sedmého ročníku s dalšími dvěmi dívkami, ale Katie jednou z nich nebyla, protože chodila do šestého. Byla také prefektkou a Harry ji několikrát přistihl, jak se na něj na prefektských schůzích dívá, stejně jako ostatní dívky. Angelina znovu vyšla schody, aby Katie probudila. Ostatní se posadily na schody, zatímco čekali, až se vrátí. Ale když se vrátila, byla sama.

“Není ve své posteli. Musela jsem vzbudit její spolubydlící. Říkaly, že minulou noc zůstala na ošetřovně. Má něco, co se jmenuje mono… mono…”

“Mononukleóza?” vydechla ohromeně Hermiona.

“Co to je?” zeptal se Fred. Hermiona se podívala na Harryho a zrudla.

“Říká se tomu líbací nemoc,” Alice jí skočila do řeči: “Obvykle se přenese slinami…však víte. Ale někdy, pokud jste v blízkosti někoho kdo to má, nebo když sdílíte stejnou sklenici, tak to můžete dostat taky. V mudlovském světě to je velice nakažlivé a obvykle to znamená nejméně měsíc klid na lůžku – někdy i víc. Ale madam Pomfreyová by ji měla dát dohromady tak do pondělí.”

“Pondělí?” zasténal Harry. Pak pohlédl na Ginny v běžeckém úboru, vlasy stažené do koňského ohonu. “No, ještěže máme náhradního chytače.” Usmál se na ni a ona mu vrátila upřímně zděšený pohled. Ale pak Harryho napadlo něco jiného. “Měl bych jeden nápad,” řekl pomalu. “Většina z Vás má víc zkušeností než já, takže si mě poslechněte a řekněte mi, jestli se pletu…” Olízl si rty a soustředěním zúžil oči. Hermiona se na něj dívala, jakoby by se mu pokoušela číst myšlenky. “Vím, že páté pravidlo Famfrpálu je, že během hry se nepovolují žádné náhrady. Pokud je hráč zraněn, opustí hru a tým hraje bez něj, správně?” Ostatní členové týmu přikývli na souhlas. “Ale můžete během hry přehodit posty jednotlivých hráčů?” Angelina a Alice se podívaly jedna na druhou, stejně jako Ron s Fredem a Ginny s Georgem.

“Není žádné pravidlo, které by to zakazovalo,” řekl George. “Co se ti honí hlavou?”

“No, myslím, že bychom mohli Zmijozelu připravit malé překvapení. Jakmile hra začne, řekneme, že Ginny nahradí Katie jako útočník…”

“Ale já jsem nikdy netrénovala pozici útočníka!” protestovala Ginny žalostně.

“Neboj, jen na chvíli. Ron bude brankář, takže se jim jen těžko podaří dát nějaký gól…” usmál se a Ronovy uši se zbarvily do červena. “…ale protože Alice, Angelina a Katie obvykle pracují v týmu, je možné, že se nám taky nepodaří skórovat. Leda bych uviděl Zlatonku hodně brzo. Ale…” odmlčel se. “…pokud by začali vyhrávat, nebo by nám jejich odrážeči šli skutečně po krku …požádám o time-out a řeknu madam Hoochové, že chceme změnit sestavu hráčů. Budeme pokračovat s Ronem jako útočníkem …určitě dáme pár gólů …”

Ron zrudl ještě víc, “…já půjdu dělat brankáře a ty Ginny postavíme jako chytače. Pak bude Zmijozel litovat, že se dneska probudil.” Harry se na všechny usmál, každý kromě Ginny byl nadšený z chystaného překvapení, které Zmijozel zažije. Ginny vypadala, jako když jí bylo jedenáct a bála se, že se Harrymu nebude líbit její zpívající Valentýnka. Vzal ji kolem ramen.

“To bude dobré, Gin. Jsi skvělá, neboj.”

Pevně přikývla, ale oči měla neobvykle velké. Opravdu má hrůzu hrát před davy, došlo mu. Nemluvila do větru…Po běhu šel Harry do sprchy, kterou používal předtím, než se stal prefektem. Nechtělo se mu potkat Malfoye před hrou. Nebelvírský tým vešel do Velké síně ve svých famfrpálových hábitech, každý s koštětem v ruce (včetně čtyřech nových Nimbusů 2001 patřícím Weasleyovým). Od stolů Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru je přivítaly ovace, nikdo kromě Zmijozelu nechtěl, aby prohráli. Harry se podíval na Malfoye a široce se usmál, ale všiml si, že ten se na něj nedívá. S úžasem totiž zíral na Ginny. Vstal a přišel k Harrymu.

“Pottere! Musíme si promluvit!”

“Tak mluv.”

Malfoy se rozhlédl, všichni v síni se na ně dívali. Mluvil polekaným šepotem. “Co tady dělá takhle oblečená?”

“Ginny dneska hraje. Katie je na ošetřovně. Neočekáváš snad, že budeme hrát jen v šesti?”

“Ale…”

“Posaď se, Malfoyi. Hrdinně sněz snídani, protože to bude poslední dobrá věc, co se ti dneska stane.”

Malfoy se naštvaně otočil a vrátil se ke zmijozelskému stolu. Ron vzhlédl a podezíravě se zahleděl na Harryho.

“Co to mělo znamenat?”

Harry se na něj podíval, přičemž doufal, že nevypadá tak provinile jak se cítil. “Ále…znáš Malfoye. Myslel si, že na něj šijeme nějakou boudu a s Ginny nás bude hrát osm nebo co. Řekl jsem mu, že Katie je na ošetřovně.”

Poté, co nebelvírský tým dojedl, za hlasitého aplaudování ostatních stolů (kromě zmijozelského) opustil Velkou síň a zbytek školní populace se za nimi valil jako láva až na Famfrpálové hřiště.

Harry šel k madam Hoochové prověřit možnost výměny hracích postů během zápasu. Nahlédla do knihy Famfrpál v průběhu věků od Kennilwortha Whispa a jeho domněnku potvrdila. “Nikde se nepíše, že bys nemohl,” řekla mu. “Proč?”

“Pro každý případ,” odpověděl jí Harry záhadně. Pak šel za Lee Jordanem, který hru komentoval a řekl mu, že Ginny bude hrát místo Katie. Zdál se vyděšený.

“Proč?”

“Leží na ošetřovně s mononukleózou. Do pondělka by měla být v pořádku.”

“Cože má?” řekl a oči měl velké jako talíře. Ale, ale, napadlo Harryho. Že by to byl on, kdo se líbal s Katie? Hmm…

Madam Hoochová zapískala na píšťalku. Lee se posadil vedle McGonagallové, slabě se usmívajíc, pořád se zdál konsternovaný tím, co mu Harry právě sdělil. Harry a ostatní členové týmu se shromáždili uprostřed hracího pole, zároveň se Zmijozelskými. Všiml si, že dívkami nahradili ty hráče, kteří už ukončili školu. Pansy Parkinsonová a Millicent Bulstrodová byly novými útočníky. Předpokládal, že tu byly i ten den, kdy se tu s Hermionou po běhání srazili s Malfoyem, ale nevšiml si jich, protože celou jeho pozornost upoutaly nové Nimbusy 3000. Crabbe s Goylem byly odrážeči. To snad není pravda, napadlo Harryho. Malfoy byl samozřejmě pořád chytač a teď ještě kapitán - Harry si s ním před začátkem hry musel potřást rukou.

Zdálo se, že naproti sobě stojí docela dlouho, oči zúžené, smaragdově zelená proti bouřkově šedé. Pak Harry natáhl ruku jako první a Malfoy poněkud pomaleji pohnul tou svou, aby se střetly. Malfoyova kůže byla suchá a studená, jako by trpěl nějakou oběhovou poruchou. Harry byl rád, když ho pustil.

Pak všichni nasedli na košťata a když madam Hoochová zahvízdala, patnáct košťat se vzneslo do vzduchu a hra začala.

“Angelina Johnsonová se jako první dostala k Camrálu. Předává ho Alici Spinnetové. Podívejte! Přilétá primuska. Alice nahrává Ginny Weasleyové, nahrazující dnes Katie Bellovou, která …není ve své kůži…” dodal Lee přidušeně. McGonagallová po něm vrhla zvláštní pohled.

Harry v elipsách létal nad celým polem. Dohlížel na akci, ale také se rozhlížel po Zlatonce. Ginny se zdála být nervózní, když se dostala k Camrálu a potom…

“Ach! Ginny Weasleyová upustila Camrál. Teď se ho zmocnil Zmijozel, Bulstrodová nahrává Parkinsonové, ta jí ho opět vrací… Bulstrodová se snaží skórovat… Ano! Skvělý zákrok Rona Weasleyho, nového nebelvírského brankáře!”

Ron se široce usmíval, když nad hlavou držel červený míč, ale potom, pořád ještě s Camrálem musel jít do Lenochodího závěsu, aby se vyhnul Potlouku, který na něj poslal Crabbe.

Camrál měl zase Nebelvír, ale Ginny se opět stala nejslabším článkem a Zmijozel dostal šanci k útoku, ačkoliv jim Ron zabránil v tom, aby dali gól. Tato situace se opakovala ještě pětkrát, Harry Zlatonku nikde nezahlédl a cítil, že už je to začíná docela zmáhat. Nikdo ještě neskóroval.

Harry naznačil madam Hoochové time-out. Přistál na zemi hned vedle ní a Malfoy dosedl o okamžik později.

“Proč jsi přerušil hru, Pottere?” Harry ho ignoroval a řekl madam Hoochové. “Chci upravit sestavu hráčů.”

“Cože?” ohradil se rozhořčený Malfoy. “To nemůžeš. Žádné nahrazování. Je to v pravidlech.”

“To není nahrazování. Všech sedm hráčů bude stejných. Ale někteří budou na jiných pozicích, než na začátku hry.”

Madam Hoochová se zadívala na Malfoye. “Je to legální. Běžte za Jordanem, Pottere a oznamte mu změny.”

Poté co si s ním Harry promluvil, Lee vyhlásil: “Budou zde změny na nebelvírských hracích postech. Ron Weasley útočník, kapitán Harry Potter brankář a Ginny Weasleyová chytačka.”

Všichni diváci ze sebe vypravili šokované zalapání - Harry nebude chytač? Podíval se na místo, kde seděli Weasleyovi. Pan a paní Weasleyovi vypadali tak pyšně, že čtyři ze sedmi nebelvírských hráčů jsou jejich děti, ale teď se zdáli přímo šokovaní, že Ginny bude chytač. Charlie, Bill a Percy seděli v řadě před rodiči. Starší bratři se usmívali a na tvářích jim pohrávaly vědoucí výrazy.

Pak Harry uviděl Malfoyův obličej - přímo zuřil. Viděl jak Malfoyovy rty vyslovují Nenávidím tě. Harry se na něj blaženě usmál. Hra znovu začala a byl to rozdíl jako den a noc. Ron, Alice a Angelina si bez námahy přehazovali Camrál tam a zpátky. Ron předstíral, že se chystá prohodit zmijozelského brankáře zleva, pak se jako po másle otočil a prohodil ho zprava.

 “Deset nula pro Nebelvír!” zakřičel škodolibě Lee Jordan. Stále se to opakovalo a Harry se jako nebelvírský brankář začínal nudit – zmijozelští útočníci se za žádnou cenu nemohli dostat k Camrálu, George s Fredem je neustále zaměstnávali Potlouky, která na ně posílali a všichni zmijozelští měli co dělat, aby se před nimi zachránili.

“Padesát nula pro Nebelvír!” křičel Lee. Pak během okamžiku to bylo “Devadesát nula pro Nebelvír!” Harry sotva stačil zamrkat a Lee už hlásil, “Stodvacet nula pro NEBELVÍR!”

V davu zavládla masová hysterie. Řev a jásot nabral takovou sílu, že Harry nic jiného neslyšel, ale vůbec mu to nevadilo. Na tribuně si všiml Cho, která z nějakého důvodu seděla blízko Malfoyových. Lucius Malfoy se k ní zrovna otočil, aby jí něco řekl. Ona se na něj usmála a Harry si přál, aby se mohl lépe soustředit na to co mají mezi sebou, ale náhle uviděl jak přímo proti Ginny letí Potlouk. Fred s Georgem se k ní snažili dostat, ale Harry věděl, že to nemůžou stihnout. Srdce mu skočilo do krku, doufal, že o ni nepřijde…

Ale pak se náhle zjevil Malfoy a postavil svoje koště tak, že perfektně upravené větvičky Nimbusu 3000 mohly zachytit největší nápor Potlouku, čímž Ginny zachránil. Dopad Potlouku na Malfoyovo koště byl tak velký, že spadl a otočil se do pozice Hvězdice a Hůl, což byl obvykle brankářský manévr, kdy brankář drží koště jednou rukou a visí za nohu ovinutou kolem násady. Malfoy se znovu vyšplhal na koště. Harry si všiml, že Ginny zuří.

“Time-out!” zařval Harry na madam Hoochovou.

Harry se znovu snesl na trávu. Malfoy přistál vedle něj o moment později. Madam Hoochová se zdála být netrpělivá.

“Chcete znovu změnit pozice, Pottere?”

“Ne. Potřebuji si promluvit se zmijozelským kapitánem.”

Madam Hoochová poodešla, ale jedním okem je neustále sledovala. Harry se pokoušel mluvit tak tiše, aby je neslyšela.

“Malfoyi! Co si sakra myslíš, že děláš?”

“A co si myslíš ty, že si myslím, že dělám? Ten Potlouk šel přímo po Ginny!” zašeptal zpátky vztekle.

“Ty jsi kapitánem Zmijozelu - tak se tak chovej! Ginny je tady, aby vyhrála, stejně jako všichni ostatní. Pokud si bude myslet, že jsi ji zachránil protože…prostě protože… nikdy s tebou znovu nepromluví, to ti můžu garantovat. Je na to tak pyšná. A řeknu ti ještě něco jiného Malfoyi. Nenasadil jsem ji, abych tě naštval. To je prostě taková prémie navíc. Postavil jsem ji, protože je zatraceně dobrá a protože díky ní vyhrajeme. NE proto, že se k ní zkoušíš chovat hezky. Teď není čas na ohledy. Tohle je válka. Uvědom si, na které straně stojíš. Nechci, aby někdo říkal, že jsme tuhle hru vyhráli jenom proto, že jsi ji pustil. Nechci, aby naše vítězství bylo takhle pošpiněno.”

 Malfoy se do něj zabodával pohledem, pak se ohlédl na Ginny. Harry se po ní taky podíval. Ginniny vlasy se vysmekly z copu a v očích měla divoký pohled. Takhle naštvanou ji Harry ještě neviděl a byl rád, že se tentokrát nezlobí na něj.

“Už mi věříš? Pokud by pohled mohl zabíjet…”

“Jo, jistě. A ty bys tancoval na mém mrtvém těle.”

“Takže můžeme jít konečně vyhrát?” Malfoyovi poklesla čelist.

“Tak mě sleduj.” Harry se rozesmál na celé kolo.

“Neřekl jsem, že vyhraješ ty.”

Znovu se vznesli do vzduchu a madam Hoochová zapískala na píšťalku, čímž znovu zahájila hru.

Ron, Alice a Angelina získali dalších čtyřicet bodů, teď to bylo stošedesát k nule. I když by se Malfoyovi zázračně podařilo chytil Zlatonku před Ginny, pořád vyhrají. Harry v malých kruzích létal od jedné obruče ke druhé, aby se o něj nepokoušela závrať. Pak uviděl Zlatonku. Byla tak stopu nebo dvě od středního pásma zmijozelské obrany. Měl velkou chuť ji chytit, ale věděl, že nesmí – byl by to faul, kterému se říká Pytlačení. Zlatonky se mohl dotknout pouze chytač. Rozhlédl se a došlo mu, že se nemusí obávat. Ginny mířila k Zlatonce, Malfoy se ve středu hřiště obrátil a letěl k ní z opačné strany. Neměl možnost se k ní dostat jako první, ačkoliv to vypadalo, jakoby se o to pokoušel. Další věc, co Harry zahlédl, byla Ginny létající v kruzích nad celým hřištěm, v ruce držela Zlatonku, davy řvaly a skoro ochraptělý Lee Jordan hlásil:

“A GINNY WEASLEYOVÁ CHYTILA ZLATONKU! NEBELVÍR VÍTĚZÍ, TŘISTADESET NULA!”

To bylo neslýchané. Zmijozel ani jednou neskóroval. Harry a zbytek týmu přiletěli k Ginny. Chytili se za ruce a nohy, každý líbal každého: Ron a Harry, Ron a Alice, George a Angelina (ačkoliv nikdo se nelíbal tak jako oni), Fred a Ginny a pak konečně Harry - konečně se ocitl tváří v tvář Ginny. Vypadala ještě krásněji než ji kdy viděl, oči jí zářily, tváře červené, vlasy divoce poletující kolem hlavy. Široce se na ni usmál a objal ji pažemi, pak ji hlasitě políbil na pusu, rychle, než ztratil nervy. Beze slova na něj zírala, až ji dav uchvátil a oddělil je, vzrušené páry přecházely od jednoho ke druhému. Harry se otočil a zjistil, že stojí přímo proti Hermioně. Byla sinalá vzteky. Silně mu dupla na levou nohu, protočila se na ní podpatkem a vztekle odcházela, přičemž odstrkovala všechny stranou. Harry zařval a začal poskakovat, oči sevřené bolestí. Když je znovu otevřel, v noze mu tepalo, ale zjistil, že si toho nikdo nevšiml. Počkat…špatně. Malfoy se díval přímo na něj a uculoval se. Tomu to určitě připadá velice zábavné, myslel si Harry.

Jenomže pak si všiml, že Malfoy má velice málo důvodů k radosti. Snape a Lucius Malfoy, stejně jako několik spoluhráčů ho obstoupilo a jejich hlasy se postupně zvyšovaly. Harry viděl, že Malfoy bezmocně zvedl ruce, vrtěl hlavou a krčil rameny. Harry si vzpomněl, že Snape o Malfoyovi a Ginny ví, takže měl pravděpodobně podezření, že Malfoy hru pustil. Harry zuřil. Rozhodně nechtěl, aby si lidi mysleli, že právě proto vyhráli.

Harry si nebyl jistý proč, ale přišel k vzteklým Zmijozelským, kteří se kolem Malfoye shromáždili. Už z dálky slyšel poznámky jako, “Dopustit, aby nad tebou vyhrála holka…” Protlačil se davem, až se konečně zastavil naproti Malfoyovi. Najednou bylo ticho. Draco Malfoy stál a díval se na něj s kamennou tváří. Harry k němu napřáhl ruku. “Dobrá hra, Malfoyi.” Malfoy jeho ruku přijal, ale rychle ji zase pustil. Nic neřekl a tak Harry pokračoval. “Vím, že jsme tě s Ginny překvapili. Neměl jsi příležitost zjistit jak je dobrá. Sám jsem to nevěděl, dokud jsem s ní tohle léto nehrál u Weasleyových. Dokonce ani Charliemu se ji nikdy nepodařilo porazit – jak sám řekl.” Počkal, až to zástup vstřebá, velký chytač Charlie Weasley nikdy neporazil svou malou sestru? Harry slyšel mumlání. “A k tomu ještě Ron – prostě jsi to nemohl vědět. Nikoho z nich jsi hrát neviděl, že?”

Malfoy se na něj vděčně podíval. Harry to ocenil přikývnutím a pak se otočil k odchodu. Na okamžik zachytil pohled Luciuse Malfoye – byl to ten nejstudenější výraz jaký kdy Harry viděl. Cítil se, jako by se napil ledové vody. Odvrátil se od Malfoyova otce a pospíchal ke šťastnému zástupu Nebelvírských fanoušků a s úsměvem se duševně připravoval na oslavu, která bude pokračovat ve společenské místnosti. Najednou si vzpomněl na Cho, jak se během hry bavila s Luciusem Malfoyem. Otočil se, aby ji našel. Zvláštní. Pořád ještě seděla na svém místě a hleděla do prostoru. Nikdo s ní nebyl. Všichni ostatní byli dole na hřišti a oslavovali nebo se vydali zpátky do hradu.

Pomalu vystoupal na tribunu a opatrně se k ní přiblížil. Pořád se ještě nepohnula. Harrymu se sevřelo srdce, je v pořádku? Co jí Malfoyův otec provedl?

Ale když konečně stál před ní, zdálo se, že se najednou probudila. “Ach, ahoj Harry. Skvělá hra! Gratuluji!”

Díval se na ni s nakrčeným čelem. Chovala se, jakoby se nestalo nic špatného, jakoby před chvilkou nebyla prakticky v kómatu. Posadil se vedle ní. “Jsi v pořádku?”

“Samozřejmě. Proč bych nebyla?” Nevěděl proč, ale něco se mu nezdálo. Uvrhl ji do nebezpečí?

Náhle vypadala ustaraně. “Harry? Děje se něco? Můžu políbit vítěze?”

Harry se ze sebe snažil setřást pocit znepokojení. Slabě se na ni usmál, zatímco se k němu pomalu nakláněla. Když se jejich rty setkaly, roztála tak, jak ještě nikdy předtím. Vždycky měl pocit, že její polibky jsou nějak mechanické, jakoby zinscenované. Teď to bylo jiné, teď…

Harry ji pevně sevřel a cítil, jak mu svými prsty vjíždí do vlasů. Rychle otevřel oči, ale Famfrpálové hřiště bylo opuštěné. Nebyl tu nikdo, kdo by je mohl vidět. Znovu oči zavřel, přičemž si neustále zkoušel připomínat, jak je skvělé, že se s Krumem pomalu dávají dohromady, takže ta maškaráda brzy skončí. Je to snad kvůli tomu? Zajímalo Harryho. Zakázané muchlování? Pokud ano, tak v tom byla velice dobrá.

Harry byl rád, že se ještě nerozešli. Kdesi hluboko v mysli sice měl nějaké pochybnosti, ale hned je potlačil. (Ta, která se týkala Ginny, nezmizela tak rychle jako ta, podobající se Hermioně. Ginny se ho nepokusila zmrzačit.) Přestal nad tím dumat a stal se, alespoň pro tuto chvíli, jen dalším obyčejným patnáctiletým chlapcem, líbajícím svou přítelkyni…

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace