Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 18

13. kapitola Kočky a ještě víc koček

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Příštího dne šli do opery v Prasinkách. Harry ještě nikdy nebyl ve velké dřevěné hale na hlavní ulici, která se používala k různým účelům od zasedání městské rady a amatérských divadelních představení po svatby a pohřby. Měl skvělou příležitost uvidět reprezentativní vzorek obyvatel Prasinek, které ještě nepotkal, protože ti se zcela jistě na místech jako U tří košťat nebo u Džina v láhvi neobjevovali.

K Harrymu překvapení zde byl i Brumbál. Skvělé, jak jim teď má Ron ve vstupní hale říct, že mají přijít k Brumbálovi, když je na stejné opeře jako oni? Proč tu vůbec je?

Zatímco komorní orchestr ladil, Brumbál k nim stočil zrak a zastavil se. ”Harry! A slečna Grangerová a slečna Changová. Ach, pan Krum! To je milé setkání. Jak jsem pochopil, nyní pracujete v Anglii.” Viktor zabručel. Brumbál se otočil zpátky k Harrymu. ”Nevěděl jsem, že máš rád komorní hudbu, Harry. Purcell je můj oblíbenec, samozřejmě… slyšel jsi Indiánskou královnu?…  Ačkoliv mám také rád Monte Verdiho….Když většina lidí slyší o opeře, tak se jim vybavuje jen ta banda bombastických skladatelů jako jsou Puccini, Verdi nebo Wagner.”

Harry si vzpomněl, že Albus Brumbál podle karty Slavné čarodějky a kouzelníci, (kterou našel během své první cesty Bradavickým expresem), zbožňuje komorní hudbu a koulení s deseti kuželkami. Harrymu krátce bleskla hlavou otázka, jestli v Prasinkách mají i kouzelnický bowling nebo jestli Brumbál chodí do mudlovských heren.

”Viktor nám sehnal lístky, pane profesore,” informovala ho Hermiona. ”Od té doby co hraje za Kudleyské Kanonýry má spoustu výhod.”

”Ach! Kanonýři! Ano, ano, skvělé mužstvo. Ne jako Puddlemerští spojenci, podle mého názoru, ale… no, nebudu Vás zdržovat,” řekl, přičemž mu v očích za brýlemi zajiskřilo a vrátil se ke svému místu. Zdálo se, že na operu přišel sám. Když zhasla světla a orchestr začal hrát předehru, Harry se po straně podíval na Cho. Jakmile se k němu otočila, znovu se zadíval před sebe. Doufal, že neočekává, že by se během opery líbali, jako kdyby se šli podívat na nějaký mudlovský film. Neměl na něco takového ani pomyšlení, speciálně ne v Hermionině nebo Brumbálově blízkosti. Cítil, jak se rukou dotkla jeho a propletl jim prsty, s tím by se měla spokojit, pomyslel si. Viktor seděl Cho po pravici, položil Hermioně ruku kolem ramen a ona se o něj pohodlně opřela. Harry se pokoušel nezuřit, ale bylo obtížné krotit svou prchlivost. Naštěstí předehra skončila a začal zpěv.

Neměl čas si přečíst libreto a byl překvapený, když zjistil, že to je o Aeneasovi koketujícím s královnou Kartága na zpáteční cestě z Trojské války - předtím než ji opustil, čímž jí zlomil srdce. Upřímně cítil, že čarodějky, zpívající sbory v pozadí byly nějak nadbytečné, sloužili jen jako omluva Aeneasova chování. Podle dějové linie následoval pouze svůj osud. No, tak kdo to bude? Přemýšlel Harry podrážděně. Znovu si vzpomenul na Ronovu esej o Othellovi…  mohli bychom získat dojem…  že by pro něj bylo naprosto nemožné zachovat se tak odsouzeníhodným a násilným způsobem…  

Bylo to v jeho povaze. Harry nad tím přemýšlel. Ale…  jak může člověk zjistit co je skutečně v jeho povaze, když je mu patnáct a ještě sám sebe pořádně nezná? Koutkem oka se zadíval na Cho. Ještě před rokem by si situaci ve které se momentálně nachází nedokázal představit. Zatímco poslouchal překrásný zpěv, uvažoval jestli se vůbec nějak dá zařídit, aby jejich plán skutečně fungoval… .

V naší hluboké klenuté kobce    (-té kobce)

Kouzlo připravíme    (připravíme)

Tak strašný zvyk    (Tak strašný zvyk)

Tak strašný    (Tak strašný)

Zvyk    (Zvyk)

Pod širým nebem    (Pod širým nebem)

Každá další fráze byla zazpívána velice tiše, jakoby se předcházející hudební pasáž vracela ozvěnou z temné jeskyně. Zpěvačky hrající čarodějnice ustoupili ze scény, kde pravděpodobně připravovali něco, co mělo být zkázou královny Dido. Domníval se, že Purcell asi moc kontaktu s mudlovský světem neměl - pokud vůbec nějaký, protože by to potom musel znázornit jinak. Podíval se na Brumbála, vypadal, že se skvěle baví a předtím řekl, že Purcell je jeho oblíbenec. No, pomyslel si Harry, pokud je to dost dobré pro Brumbála…  

Zpěvačka představující Dido byla vysoká, překrásná čarodějka s dlouhými tmavě rudými vlasy. Každá nota kterou zazpívala byla křišťálově čistá, jako zvoneček. Na konci, zatímco zpívala svou píseň smrti (Hermiona měla pravdu, byla opravdu krásná), lehla si na jeviště, hlavu na nehybné paži a její družina nad ní zpívala opakující se žalozpěv, přičemž všude okolo ní rozprašovali plátky růží.

…  A rozptýlené růže,

Rozptýlené růže na jejím hrobě.

Jemné, jemné a něžné.

Jemné, jemné a něžné jako její srdce.

Bylo to opravdu velice dojemné, ale náhle, jak seděl a díval se na tu překrásnou ženu s tmavě rudými vlasy, která právě zazpívala tak srdceryvně, ucítil, že se mu oči zalily slzami. Máma! Napadlo ho. Nikdo to nepocítil jako teď; příval emocí byl nezastavitelný; vzedmul se v něm jako přílivová vlna. Harry vyprostil svou ruku z Choiny dlaně, přičemž ze sebe dostal, ”Omluv mě. Vrátím se.”

Proplétal se pryč, slepě hledaje uličku a spěchal dolů do velké předsíně, která sloužila jako vestibul. Nejprve si nevšiml, že je tu i někdo jiný. Pak se otočil a uviděl Hermionu; sledovala ho, nechajíc Cho a Viktora spolu o samotě. Neřekla ani slovo. Jednoduše k němu přistoupila a objala ho. Opřel si svou bradu o její hlavu. Ve skutečnosti už přestal brečet, ale potřeboval ji držet. Vzpomněl si, jak spolu byli sami předešlou noc ve společenské místnosti a zachvěl se. Dokonce i když se jim podaří dát dohromady Viktora s Cho, mohli by otevřeně vystupovat jako pár? Odváží se to říct Ronovi? Co když na to Voldemort a Smrtijedi přijdou? Pak vnitřně zasténal, Draco Malfoy to ví. Už ho prakticky připravovali na dráhu Smrtijeda, pokud mohl usuzovat z toho, co Sirius říkal Snapeovi, když Harry vyslechl jejich rozhovor ve Snapeově kabinetu.

Harry si pokoušel pročistit hlavu, jednoduše být. Držel Hermionu a přes její hlavu pozoroval, jak se členové operní společnosti uklánějí. Odstoupili od sebe a Harry se snažil uklidnit, zatímco se dav hrnul ze sálu ven, lidé si vyzvedávali kabáty a připravovali se navrátit do svěžího podzimního dne. Nezdálo se, že by nějací další studenti z Bradavic sehnali lístky na představení. Brumbál si jich během svého odchodu nevšiml. Dobře, pomyslel si Harry. Doufejme, že se na hrad dostane před námi. Překontroloval hodinky, byly teprve tři. Ještě dvě hodiny se nemusí vracet. Hodina by Brumbálovi k návratu měla stačit.

Sál byl prázdný, až na Viktora s Cho a členy orchestru, kteří si ještě balili nástroje, mávajíc hůlkami s jejichž pomocí nástroje samy skákaly do beden. Pak Harry zůstal zírat, Cho a Viktor vedli živou konverzaci. Viktor se smál! Vzrušeně se otočil k Hermioně.

 ”Oni mluví!” křenil se - těžko se už odvažoval věřit, že by jejich plán fungoval. Hermiona se na ně podívala. Teď se smála Cho a položila ruku na Viktorovu paži. Vypadala tak plná života, jak ji Harry neviděl od Diggoryho smrti. Ale teď se Hermiona nezdála, že by ji to potěšilo.

”Hmm!” řekla se zkříženými pažemi. ”Podívejme se. Věděla jsem, že by mohla být z těch lidí, co se pokoušejí jiné dívce přebrat přítele.”

Harry na ni zíral s povytaženým obočím. Přál si zjistit, co se stalo mezi ní a Viktorem v Bulharsku ještě před tím únosem. ”Ale to je přesně co chceme, aby udělala”, zašeptal.

”Ale to ona neví!”

Harry si povzdechl, pořád se cítil na míle vzdálený tomu, porozumět dívkám. Úplně nechápal ani Hermionu, Ginny, Cho ani Alici nebo Parvati…  

Teď už také odcházeli zpěváci a hudebníci a svíčky osvětlující síň se jedna po druhé zhasínaly. Viktor s Cho si pořád ještě povídali, dokonce se ani neohlíželi přes rameno, aby našli Harryho a Hermionu.

”Měli bychom jít zpátky k nim,” řekl Harry. ”Co kdybychom se na chvíli stavili ke Třem košťatům? Dáme tak alespoň čas Brumbálovi, aby se vrátil do hradu.”

Hermiona přikývla. Odstoupila od něj a šla vnější uličkou, zatímco Harry si vybral tu střední. Cho vzhlédla, vypadala poněkud překvapeně, když ho uviděla; jakoby zapomněla, že je na schůzce s ním. To bylo od ní velmi zvláštní, usoudil. Požádá mě, abych s ní šel ven, pak se mnou nemluví a teď se rozplývá nad někým, kdo ani neumí pořádně anglicky…

 V krčmě šel Harry s Hermionou opět k baru pro nápoje. Zdálo se, že po jejich odchodu Viktor s Cho opět navázali rozhovor. Když se vrátili s máslovými ležáky a pár balíčky bramborových lupínků, mluvení se vyhýbali a nechali Viktora s Cho bavit se bez přerušení. Harry na Hermionu významně zamrkal. Svůj úsměv skryla za sklenicí. Konečně jde něco podle plánu.

Jakmile se vrátili do vstupní haly, všechno proběhlo bez problémů. Ron je zastavil u dveří, informoval Harryho s Hermionu, že s nimi chce mluvit Brumbál, oba svým partnerům věnovali rychlý letmý polibek na tvář a spěchali do schodů. Když je Ron následoval, Harry ho zastavil.

”Zůstaň,” zašeptal. ”Sleduj je. Pak nám řekneš co se stalo, ano?”

 Ron přikývl, ke svému úkolu přistupoval zodpovědně. ”V pořádku.”

Harry a Hermiona utíkali do Nebelvírské společenské místnosti, vpadli dovnitř portrétovým otvorem (”Padací mříž!”) zhroutili se do křesel u krbu a usmívali se jeden na druhého, zatímco se snažili popadnout dech. Ve společenské místnosti bylo jen několik studentů prvního a druhého ročníku, příliš mladých, aby měli povoleny návštěvy Prasinek. Harry se stále ještě usmíval na Hermionu a ona mu to oplácela. Nevzpomínal si, že by v poslední době zažil lepší den. Bylo v tom něco tak uspokojujícího – vymyslet plán a pak vidět jak funguje. Vzpomněl si, jak s Hermionou letěli na Zobanovi, aby ho společně se Siriusem zachránili. Vypadala tenkrát skoro stejně vyděšeně jako když ji Hagridova máma sebrala ze země. Při vzpomínce na její výraz se rozesmál. Udiveně se na něj podívala.

”Co je tak legračního?”

”Právě jsem si vzpomněl, jak jsi letěla na Zobanovi a pak když tě Hagridova máma… ”

 Položila si ruku na břicho. ”Och, nepřipomínej mi to. Chceš vědět na co jsem myslela já?”

”Na co?”

Zvážněla. ”Jak jsme byli tady. Minulou noc.”

Harry se přestal usmívat a zadíval se do ohně. ”Hermiono,” řekl tiše. ”Skutečně jsme riskovali. Ginny mohla – pokud by sešla dolů o deset nebo patnáct minut později -”

”Ne, nemohla.”

”Cože? Kdy jsi plánovala přestat? Protože já jsem ten dojem neměl.”

”Ne, chtěla jsem říct, že kdykoliv by Ginny sešla dolů, byli bychom včas varováni.”

Harry na ni zíral s očima doširoka otevřenýma. ”Ach, tak o tom to je? Už se k tomu zase vracíme? Naposledy říkám, já nemám žádné Vidění!”

”Ach, já vím,” řekla nevzrušeně. Harry byl zmatený – čekal. Ticho se natahovalo. Konečně promluvila, ”Ale Sandy ano.” Vydal ze sebe úlevný vzdech; přišla na to, ale potom…. ”Proč jsi mi to neřekl?” zašeptala prudce. ”Musela jsem jít do knihovny, pročíst kvanta knih, abych se dozvěděla něco o lidech, co mají Hadí jazyk. Nic konkrétního o tom, že hadi mají vidění tam samozřejmě nebylo, ale díky jistým indiciím jsem to vyčetla mezi řádky. A taky – pokaždé, když jsi přišel s něčím, co se mělo stát, jsem ji slyšela syčet… ”

Znovu se na ni usmál. ”Smrtící chytrost,” řekl, pokoušeje se imitovat Hagridovu matku. Rozesmála se. ”A předtím než cokoliv řekneš, do Věštění ji s sebou neberu. Už ne. Ne po první hodině. Nepoužívám ji k podvádění.”

Hermiona se usmála. ”Ve skutečnosti se necítím být ‘smrtelně chytrá.’ Spíš pěkně hloupá. Nemůžu uvěřit, že mi trvalo tak dlouho, než jsem na to přišla. Předpověděla něco zajímavého?”

”Vůbec ne. Ale hroznýš řekl dvě věci. Ta druhá byla velice zajímavá: ‘Páni budou služebníky a služebníci pány.’ Myslím si, že vidí pár měsíců do budoucnosti. Jenže nemám představu, co tím myslel.”

Hermiona našpulila rty. ”Já mám.” Potom byla zticha. Harry čekal, ale evidentně se mu to nechystala objasnit. ”Mám jinou otázku: s kým se Ginny minulou noc chystala sejít?”

”Uhm,” řekl Harry – na to nebyl připravený. ”To ti nemůžu říct.”

Hermiona sevřela rty do tenké linky. ”Vidím. A kdy ses mi chystal říct, co děláš každý večer po večeři?” Trénink na Zvěromága, všimla si.

”Ginny ti to řekla?” to ho znepokojilo.

”Ginny? Ona to ví? Co to je?”

”Ona…  ona to uhodla.”

”Takže? Co TO je?” zopakovala.

”Já…  nemohl jsem ti o tom říct dřív. Nepředpokládal jsem…  ”

”Harry!” zašeptala vztekle. ”Pokud máme být spolu, musíme si navzájem říkat i další věci.”

”Ty jsi o svém Obraceči času během třetího ročníku taky nic neřekla!” podotkl rozzlobeně.

”Nemohla jsem…”

”No, ani já ti o tom nemůžu říct. A kromě toho, doopravdy spolu nejsme, nebo ano?” Řekl šeptem, přičemž doufal, že prvňáci a druháci z jejich konverzace nic neslyšeli. ”Chci říct, nemůžeme. Ještě ne.”

Posadila se zpátky, vypadaje zraněně a omráčeně. Potom si stoupla, oči se jí leskly a v hlase jí zazněla tvrdost. ”Fajn. Pokud to tak cítíš. Musím se jít učit na NKÚ.” Obrátila se k odchodu, pak se vrátila, přistoupila k Harrymu křeslu, naklonila se nad něj a vztekle zašeptala. ”A pro tvou informaci: Myslím, že vím s kým se Ginny měla setkat, ale chtěla jsem ti dát příležitost, abys mi o tom řekl sám!”

Obrátila se a vypochodovala po schodech do dívčí ložnice. Harry klesl zpátky do křesla, pevně si svíraje paže – oči zavřené. Tak to by bylo, pomyslel si. Odehnal jsem ji od sebe. Možná potom nebudeme riskovat přistižení ve společenské místnosti uprostřed noci. Třeba pak po ní nepůjdou Smrtijedi…  

V tom se otevřel vchod a dovnitř vstoupil Ron. Posadil se do křesla vedle Harryho, kde předtím byla Hermiona.

”Takže?” zeptal se ho Harry. ”Jak to šlo? Povídali si hodně?”

”Pořád ještě mluví. Myslel jsem, že mám silný žaludek na řeči o Famfrpálu, ale tihle dva… ”

”Proč jsi je teda opustil?”

”No, vypadali jako bych jim tam vadil. To je dobré znamení, ne?” Vypadal potěšeně, jakoby dychtivě očekával rozchod Hermiony a Viktora Kruma.

”Jasně. Skvělé.” Harry se znovu zabořil do křesla a zavřel oči.

”Co je s tebou? Kde je Hermiona?”

Otevřel oči a podíval se na Rona. ”Ále, rozběsněně vyběhla nahoru. Pohádali jsme se.”

Ron pozvedl obočí. ”Je teď na tebe nějak vysazená. To musí být tím měsíčním…”

”Rone!”

Rozesmál se. ”Promiň. Doma máme ve zvyku vysvětlovat tak Ginniny nálady.” Harry pokrčil rameny, nemyslel si, že by to Ginny snášela líp než Hermiona. ”V každém případě, co jsi provedl?”

Harry se zašklebil, pokud to ví Hermiona rozhodl se, že by to měl vědět i Ron. Vstal, svlékl si hábit, rozepnul tričko, vyhrnul rukáv a opatrně sundal Sandy.

”To je Sandy. Ve skutečnosti jsem ji pojmenoval Cassandra. Říkám jí Sandy, protože je to kratší. Ona je ten, kdo má Vidění. Všichni hadi je mají. To, že jsi si zlomil nohu je moje vina, Rone. Hermiona měla pravdu. Ale Sandy mi to řekla zrovna když jsem odcházel z Věštění a křičel, ‘nemám Vidění!’ Co jsem měl udělat? Vrátit se zpátky a říct, ‘Och, mimochodem až budeš odcházet, spadneš ze žebříku. Ale pořád trvám na tom, že nemám Vidění.’”

Ron na něj ohromeně zíral. ”To spoustu věcí vysvětluje.”

”Jasně. Ale nikomu o tom neříkej. Sandy může vidět jen několik minut do budoucnosti a vidí jen to co se děje okolo ní. Taky má sklony být poněkud záhadná. A má jen občasné záblesky.”

 Ron se ušklíbl. ”Zní to, že je užitečná asi jako Trelawneyová.” Oba se rozesmáli.

”Vrať mě zpátky,” zasyčela na něj Sandy. ”A omluv se,” dodala trochu ublíženě.

”Omlouvám se Sandy,” zasyčel Harry mrzutě zpátky.

”Předpověděla něco?” Chtěl vědět Ron. ”Ne. Jen se na mě naštvala – stejně jako Hermiona.” Ron se znovu rozesmál.

”Chceš si zahrát Řachavého Petra?” nabídl mu. Harry souhlasil. Po dni, který absolvoval, potřeboval nějakou zábavu. Zkoušel znovu nemyslet na ženu s dlouhými temně rudými vlasy, zpívající svou píseň smrti…

* * * * *

Další úterý byl Halloween. Od momentu, kdy se Harry probudil, ho něco pronásledovalo a po snídani požádal Rona a Hermionu, aby ho omluvili u Hagrida a profesorky Prýtové. Myslel si, že když si lehne tak mu to pomůže cítit se lépe a stihne odpolední vyučování Dějin čar a kouzel a Věštění. Jakmile se vrátil zpátky nahoru, vlezl si v džínách a roláku do postele – předtím si sundal pouze hábit s prefektským odznakem, který nedbale přehodil přes roh postele. Pod přikrývkou se schoulil do klubíčka. Proč se tak cítí? Jizva ho nebolela, ale cítil uvnitř nějakou bolest, která neustávala.

Harry pevně zavřel oči a pokoušel se myslet na jiné Halloweeny v Bradavicích. Vzpomínal, jak byli v druhém ročníku na oslavě úmrtí Skoro bezhlavého Nicka - ty strašné zvuky linoucí se od orchestru duchů, příjezd bezhlavých honců, Nickovo trvání na tom, že je stejně dobrý jako ti setnutí.

To bylo něco. Nickova oslava úmrtí. Jenže to nebylo všechno. Byl to taky den smrti jeho rodičů. Voldemort je zabil na Halloween, přesně před čtrnácti lety. Harry je viděl, jejich stíny, které s ním mluvily, když se vynořily z Voldemortovy hůlky na hřbitově, poté, co vyhrál Pohár tří kouzelníků a ten, začarovaný v Přenášedlo ho tam přenesl…  

Vzpomínal na jejich odrazy v Zrcadle z Erisedu, mávali na něj, společně s ostatními příbuznými, které neznal…  

Jejich obrázky v albu, které pro něj udělal Hagrid…  

Potom, náhle věděl, co chtěl udělat: znovu si nasadil brýle a vyskočil z postele, šel ke svému kufru a vytáhl z něj album. Se zkříženýma nohama se posadil na svůj hábit a album otevřel. Pak se překvapeně zarazil. Proč si nikdy nevšiml, že první stránka byla přichycená k obalu? Ve skutečnosti byla zaklesnutá jen na několika místech. Harry opatrně stránku oddělil a podíval se na něco, co předtím nikdy neviděl.

Byla to pozvánka na svatbu jeho rodičů. Upřeně se na ni díval, objížděje prstem vystouplý lem posetý květinami (lilie, uvědomil si). Jeho rodiče byli oddáni to léto předtím než se narodil. Byli tak mladí…  bylo jim devatenáct když se brali, měli teprve rok po škole.

~~<~*~>~~

David Llewellyn Evans a Violet Boothwyn-Evansová

si pokládají za čest Vás pozvat na svatbu své dcery

Lily Gwyneth Evansové

S

Jamesem Godrikem Potterem

v pátek, 21. června 1979

ve čtyři hodiny odpoledne

Willows

Cardiff, Wales

Recepce bude následovat

Předem děkujeme za projevené gratulace

~~<~*~>~~

Willows, přemýšlel Harry. To musí být ten kraj, který viděl na svatebních fotografiích. Jeho rodiče se vzali o letním slunovratu. O třináct měsíců později se narodil. Co dělali po ukončení školy? Napadlo ho neočekávaně. Čím se živili? Nevzpomínal si, že by mu to někdo řekl. Byla pravda, jak jednou řekl jeho strýc, že jeho otec byl nezaměstnaný? To nemohlo být možné. Prostě nemohlo.

Otáčel stránky, díval se na další obrázky ze svatby. Jeho rodiče krájející svatební dort, potom jak tančí…  moment! Tady to je.

Jeho matka tančila s jinými lidmi. Se Siriusem, s Lupinem, dokonce i s mladším a mnohem méně zchátralým Pettigrewem. A…  

… se smutným Severusem Snapem.

Ona se na něj nedívala. Zdálo se, že se přes jeho rameno usmívá na jeho otce, který stál se Siriusem, oba drželi sklenice se šampaňským a smáli se. Snape vypadala mnohem lidštěji na fotografii než osobně.

Potom se dostal k obrázku, který měl nejraději. Když dostal album, tohle byl ten, na který se díval nejčastěji. Byl mu jeden rok. Vlastně měl narozeniny. Seděl matce na klíně a sfoukával jednu svíčku na narozeninovém dortu, na kterém bylo zelenou polevou napsáno ”Šťastné narozeniny, Harry”. Ještě nenosil brýle, samozřejmě, ani neměl na čele jizvu. Byl baculaté, průměrně vypadající dítě s chomáčem již neukázněných černých vlasů, smál se na svou matku a natahoval se k lokně jejích vlasů. Jeho otec na obrázku nebyl, musel fotografovat a potom poslat kopii nějakému příteli, který zareagoval na Hagridovu výzvu lidem, aby mu poslali obrázky jeho maminky a tatínka. Toužebně hleděl na svou matku. Střídavě se s láskou usmívala na osobu za fotoaparátem a na Harryho, přičemž se neúspěšně snažila vyprostit své vlasy z jeho pevně zaťatých pěstiček.

Náhle pocítil hněv. Zabouchl knihu a pokoušel se dívat před sebe, ale měl takovou zlost, že se svět zdál zamlžený. To byly jeho poslední šťastné narozeniny, které kdy měl a byl ještě příliš malý, aby si je pamatoval. Poslední narozeniny, kdy nebyl zjizvený - jeho poslední narozeniny s rodiči. Voldemort mu ukradl dětství. Měl chuť něčím mrštit, řvát, křičet, vyhodit místnost svou hůlkou do povětří…  

Potom se zhluboka nadechl, zase se posadil ke knize a ještě jednou ji otevřel na stejném místě. Polkl a přejel prstem přes obrázek. Nebudu ten typ lidí, slíbil jí tiše. To není to, kvůli čemu jsi zemřela. Jinak bys mu dala můj život, jak to udělali Malfoyovi svému synovi…  

Zajímalo ho, jestli o tom Malfoy ví. Vzpomněl si, jak mluvil o tom být na správné nebo špatné straně v nadcházejícím boji, když se minulý červen vraceli Bradavickým expresem do Londýna. Měl na mysli samozřejmě stranu vítězů a poražených. Harry věděl, že je na správné straně, otázka však byla – bude to i strana vítězná? A byl už Malfoy naverbován? Stal se už tím, co z něj chtěl mít jeho otec? Co vlastně Malfoy chce? Na druhou stranu Harry doufal, že Malfoy možná bude chtít být s Ginny dost na to, aby udělal správnou věc; jenomže to měl Harry pak nesnesitelný pocit, že vlastně využívá Ginny jako nějaký druh úplatku, aby Malfoye přesvědčil. Přece jen, byla sestra jeho nejlepšího přítele, říkal si. Ne, ozval se mu v hlavě jiný hlásek. To není ten důvod, proč ti to vadí…  

Znovu zabouchl album a šel ke stříbrnému džbánu u okna, aby se napil studené vody. Utápěl se v sebelítosti. Postrádal Hagridovu hodinu. Měl by teď jít do Bylinkářství. Ano, tohle je den, kdy jeho rodiče zemřeli. Ale s tím nic neudělá. Neměl by se nechat ovládnout svým smutkem. Nastříkal si nějakou vodu do tváře a znovu si oblékl hábit, upravil si svůj prefektský odznak a zkontroloval se v zrcadle. Pokusil si představit svou matku, kdyby ho takhle viděla – určitě by na něj byla pyšná.

”Je to iluze, pouhá představa,” řeklo mu zrcadlo. Usmál se na ně a přes rameno si přehodil svůj batoh - připravený znovu se radovat ze života.

* * * * *

Oslava Halloweenu byla jako obvykle působivá. Později se vlekli po schodech do postele, plni dobrého jídla a bez chuti se učit nebo dělat domácí úkoly (dokonce ani Hermiona). Ale jakmile se dostali do společenské místnosti, bylo zde neobyčejně živo. Andy Donegal a Barry Bagshot seběhli dolů - bez dechu a s rozšířenýma očima plnýma slz.

”Harry! Potřebujeme tvou pomoc!”

Ach ne, pomyslel si Harry. Už to začíná…  

”Co se děje?” řekl tvrdě, zatímco se duševně připravoval na jakýkoliv horor, který bude následovat.

”Julesova kočka má koťata!”

Harry se zastavil a zíral na oba jedenáctileté chlapce. Pak vybuchl smíchy a s řehotem je následoval. Úplně se svíjel, sotva mohl dýchat. Tvář ho smíchy bolela. Hermiona s Ronem na něj zírali.

”Zavolej nemocnici svatého Munga,” řekl Ron, obraceje oči v sloup, ”Harry se zbláznil.”

 Hermiona zavrtěla hlavou a řekla chlapcům, že předtím než jela do Bradavic měla taky kočku, které se narodila koťátka (a ta pak bohužel utekla, když dali koťata pryč). Společně s Ronem s nimi šla do ložnice prvního ročníku, následována neustále bezmocně se svíjejícím Harrym, který se pohyboval o dost pomaleji než oni, neschopný v sobě potlačit výbuchy veselosti, jakoby se nesmál celé roky a teď to z něj muselo ven. Začínám být divný stejně jako Pošuk Moody, pomyslel si. S takovou za chvíli začnu nasávat z placatky a prohrabovat popelnice.

Jakmile dorazil do ložnice prvňáků, Hermiona, Ron, Andy a jeho sestra-dvojče Amy, Barry Bagshot, Gillian Lockleyová, Deanova sestra Jamaika a Jules Quinn byli všichni namačkáni v rohu kolem Willovy postele. Jak se Harry přiblížil, viděl, že Julesova kočka byla pohodlně usídlena na něčem, co podezřele připomínalo rudý hábit z jedné z prefektských koupelen. Byla natažená na boku, zatímco jejích pět koťat bez ustání mňoukalo a lezlo jedno přes druhé, dokud se konečně spořádaně neusadili u jejích cecíků a nepustili se do svého prvního jídla v životě. Tři z nich byla mourovatá, dvě černá. Těsně po jeho příchodu se ve dveřích objevila Ginny.

”Harry, slyšela jsem… kde… och!” vykřikla potěšeně, přišla blíž a zírala na tu domáckou scénu. Hermiona cukrovala na koťátka, stejně jako Amy a Jamaika. Chlapci byli také zasaženi malými chlupatými chomáčky, ale snažili se to tak nedávat najevo. Ron autoritativně přehlédl mladé studenty.

”Netlačte se na ně! Právě se narodili. Nechcete být přece tak neomalení!”

Pak jedno z větších mourovatých koťátek zřejmě už vyčerpalo dávku mléka, šplhalo přes své bratry a sestry a pokoušelo se odtlačit nejmenší kotě od cecíku.

”Hej! Vykřikl na něho Ron a zvedl jej za kůži u krku. Barry zařval a Ronovi ho sebral.

”Ten je můj! Jules říkal, že si ho můžu vzít. Má takové rolované proužky na bříšku, tak jsem ho pojmenoval Roland.”

”A já si beru tohle velké černé,” řekl Andy. ”Vždycky jsem chtěl mít doma kočku, ale máma mi to kvůli alergii nedovolila. Teď, když mi madam Pomfreyová dala lektvar, ji mít můžu! Pojmenuju ho Beowulf.”

”Nemůžeš mu říkat Beowulf,” informovala ho jeho sestra-dvojče. ”To je psí jméno.”

”Je to moje kotě a já si ho můžu pojmenovat, jak budu chtít. Taky ti neříkám, jak by sis měla pojmenovat to svoje.”

”To moje bude Butch, protože tak vypadá. Umí se o sebe postarat.”

Ron se podíval dolů na Julese. ”Takže už jsou všechna zamluvená?”

”Jenom kluci,” řekl mu. ”Tenhle holčičí zakrslík a ještě tahle černá jsou volné.”

Ginny zvolala. ”Och! Můžu si to černé vzít, Julesi?” Usmál se na ni a přikývl, potom celý rudý odvrátil pohled. Harry měl pocit, že Jules je do Ginny trochu zamilovaný. Koťata se přestala krmit a odpojila se od cecíků. Jejich matka je začala opatrně mýt jazykem, jehož drsný povrch smýval lepkavost z jejich chlupatých kožíšků – všechna měla dlouhou srst. Když byla matka s tímto úkolem hotová, Ron se naklonil k tomu nejmenšímu a opatrně si ho položil do dlaně.

”Tak co, drahoušku,” řekl tiše koťátku. ”Nikdo tě nechce? Mohla bys být moje?” řekl, jeho tvář se jí skoro dotýkala. Harry překvapeně stál, nehybný jako socha. Otočil se a uviděl Hermionu, jak se na Rona dívá srdcervoucím pohledem a ucítil jak se mu sevřelo hrdlo. Koťata mohutně zívala a ozývalo se sborové ”Aaaawws..” To v Ronově dlani se stočilo do klubíčka a začalo spokojeně příst.

”Myslím, že tě má ráda,” řekl Jules s úsměvem. Harry se podíval na Hermionu, která stále hleděla na Rona, přičemž ho napadla stejná věc.

* * * * *

Harry byl mluvením s hady v Péči o kouzelné tvory už unavený. Navštěvoval hodinu, ale vyhýbal se tomu, aby vstoupil do ohrady. Konečně v půli listopadu jim Hagrid slíbil, že začnou s jedním nebelvírským zvířetem. Samozřejmě - když přišli na příští hodinu, ohrada s hady zmizela. Místo ní zde byla velká kovová klec, umístěná uprostřed pozemku (kde předtím byly husy), ve které mírumilovně podřimoval obrovský zlatohnědý lev.

Všichni studenti byly vyvedeni z míry, oplocení okolo pozemku bylo vysoké jen tři a půl stopy a nezdálo se, že by bránilo lvovi v útěku. Harry se zeptal Hagrida, jestli je kolem kouzelný plot, přes který se lev nedostane.

”Ne,” odpověděl nošalantně. ”Nepotřebujem ho. Von lidem neublíží. Taky zrovna sežral stopadesát liber syrovýho masa a má plný břicho.”

”Co tím myslíš, že neubližuje lidem?” požadoval Ron udržujíc Hagrida mezi sebou a spícím lvem. Ostatní studenti stáli dvacet stop od plotu a nejevili ochotu se přiblížit.

”Jak jsem řek. Pokud by to byl lev, měli bysme důvod se bát…”

”O čem to mluvíš?” podivil se Ron. ”To JE lev!”

”Och opravdu? No, pro tvoji informaci, přestože stovky let lidi chybujou, když nazývaj nebelvírskej tým lvama a myslej si, že je ve znaku koleje. Ta zatracená věc NENÍ LEV.”

Harry a Ron na sebe udělali obličej. ”Jsi šílený,” řekl Ron chabě, ještě nikdy to před Hagridem nevyslovil, i když to už měl několikrát na jazyku díky jeho zálibě v extrémně nebezpečných tvorech.

Hermionina tvář se rozzářila poznáním. ”Ach! Hagride! To je skutečně… ale, myslela jsem, že budou vypadat spíš jako…”

”Jo, jasně. Ale je jich víc druhů. Tenhle je nebelvírskej.”

Harry s Ronem se pořád nechytali, stejně jako zbytek třídy. Nebelvírští a zmijozelští se zdáli být velice blízko tomu uprchnout zpátky do hradu. Dokonce ani Třaskaví skvořejši je neinspirovali k takovému masovému odchodu, který se zdál být nevyhnutelný.

”Harry, Rone,” řekla Hermiona. ”Umíte francouzsky?”

”Cože?” prskal Ron. ”Hermiono, tohle není čas k předvádění tvých jazykových znalostí…”

”Ne, ne, to není kvůli tomu. Francouzsky se Nebelvír řekne Griffindor - víte co to znamená?”

”Bylo to Godrikovo příjmení.”

”Ale lidi svoje příjmení tenkrát nepoužívali. Říkali mu Urik Podivín a tak podobně. Někdo, kdo udělal něco zajímavého si tak vysloužil přídomek a postupně se z toho stalo rodinné jméno. Důležité je, co to znamená.”

Harry byl popletený. ”Jak co to znamená?”

”Zlatý Griffin. Nebo spíš “Griffin d’or” – Griffin zlatý. V Historii Bradavic… ” Ron zasténal, ale Hermiona ho ignorovala a pokračovala. ”… se říká, že Godrik Nebelvír byl Zvěromág. Zmijozel byl jediný zakladatel, který jím nebyl, ale na druhou stranu zase mluvil Hadí řečí což bylo stejně dobré, řekla bych. Když se Godrik změnil ve zvíře, stal se… „ významně se odmlčela, čekaje až někomu z nich dojde o čem vlastně mluví, a řekne to s ní. Ale bylo ticho. Nakonec ztratila trpělivost a vykřikla, ”…Zlatým Griffinem!”

Hagrid se usmál. ”Jako je tady tenhle.”

Harry zíral. ”Ale Hagride, on vypadá jako lev. A v knize Fantastická zvířata a kde je najít se říká, že Griffin má hlavu, křídla a nohy orla a zadní část lva.”

”Nevěř všemu, co si přečteš,” řekl Hagrid rozladěně. ”Taky se tam říkaj strašný věci o…  o mým příteli…  ” Harry by mohl jmenovat alespoň tucet tvorů, o kterých se Hagrid zmiňoval.

”Harry,” řekla Hermiona vzrušeně, ”to je Griffin, který vznikl spojením Griffina a lva. Takže to je tříčtvrteční lev. Jeho jediným orlím rysem jsou jeho křídla.”

”Jaká křídla?” chtěl vědět Harry; žádná neviděl. Právě v tom okamžiku se Griffin probudil, zavětřil a divoce se rozhlédl kolem. Pak Harry uviděl, že se dívá přímo na něj. Jeho nos nedůvěřivě nasával vzduch. Harry už utíkal do Hagridova srubu, když na něj padl stín, dostal se ke dveřím a otevřel je, vběhl dovnitř, rychle je přibouchl a zasunul dlouhé břevno, kterým je zajistil. Když byly dveře zamčené, Harry obezřetně přešel k oknu.

Ostatní studenti byli rozprášeni a Ron s Hermionou se choulili u Hagrida. Nízko nad pozemkem kroužil Griffin, jehož zlatá křídla musela mít rozpětí nejméně šestnáct stop, pak přistál, křídla složil, takže nebyla vidět a posadil se. Harryho zajímalo co se vlastně stalo, proč po něm šel?

”Sundej mě,” zasyčela na něj Sandy.

”Cože? Tohle není vhodná doba na konverzaci Sandy. Venku je Griffin, který si myslí, že jsem jeho oběd.”

”Ne, to jsem já. On nechce tebe, ale mě.” Sandy zněla docela přesvědčivě.

”Proč?”

”Griffini a hadi jsou vrozenými nepřáteli. Hlavně Griffini a Baziliškové, malí hadi jako já proti Griffinům nemají žádnou šanci. Prosím neber mě tam znovu.”

Sundal si ji z paže a položil ji blízko krbu, kde žhnulo několik uhlíků, v nichž se válelo pár neoloupaných brambor, které Hagrid zřejmě pomalu opékal. Sandy se stočila před krbem a ohřívala si bříško.

”Jsi si jistá, že nešel po mě?”

”O tebe se nestaral. Ty nejsi had.”

Harry šel ke dveřím srubu, opatrně je otevřel a pak je za sebou zase zavřel. Všichni se na něj dívali. Malfoy byl úžasně škodolibý.

”Hej, Pottere. S Griffiny se nedomluvíš? Možná jsi měl být ve Zmijozelu… ačkoliv my všichni jsme rádi, že nejsi. Už to, že spolu máme dvě hodiny a vidíme tě u jídla stačí.”

 ”Drž hubu Malfoyi!” řekl Harry ve stejnou dobu jako…  překvapivě…  Neville. Malfoy se k němu otočil.

”Važ své kroky, Longbottome…  ”

”Jsi idiot Malfoyi! Griffin pravděpodobně reagoval na Harryho hada. Griffini hady zabíjejí, jsou to přirození nepřátelé. Nechal jsi ji uvnitř, Harry?”

Harry přikývl, Neville ho překvapil dvojnásobně – nejprve tím, že se postavil Malfoyovi a pak vědomostmi o nepřátelství mezi Griffiny a hady. Harry o tom nevěděl. Občas ho překvapovalo, proč nebyl Neville zařazen do Mrzimoru, ale v poslední době věděl proč. Bylo to jakoby se Neville… probudil. Jakoby byl náměsíčný, když byl mladší. Harry si vzpomněl, že Nevillova babička mu letos žádné zapomenuté věci do školy neposílala (obvykle, během prvního týdne školy, Neville od ní dostal soví poštou nejméně jeden balíček denně). A jeho esej o Králi Learovi sklidila mnohem víc Moodyho chvály než ta Ronova o Othellovi. Hermiona byla nějak uražena vlažným přijetím jejího výkladu týkající se Ofélie a Gertrudy z Hamleta (změnila svůj názor na Mac Betha). ”Sexista,” zamumlala, když nechal bez povšimnutí význam jejich rolí.

Teď byla Nevillem opět zastíněna. Harry šel zpátky k ohradě. Griffin už nevrčel a znovu vypadal jako lev neschopný letu. Harry a Nevill byli jediní, kdo měli zájem se přiblížit k plotu. Griffin zvedl přední tlapu na vršek ohrady, vypadaje jako všichni velcí psi na světě, kteří chtějí, aby si s nimi někdo hrál. Harry pomalu přisunul ruku k jeho čenichu, dlaní dolů a Griffin se jí svým velkým vlhkým nosem dotkl. Trhl s sebou, když Griffin přejel nosem po celé jeho paži, pak vystrčil jazyk a olízal mu kůži. Harry ztuhl - napadlo ho, jestli by neměl utíkat zpátky do Hagridova srubu, aby si ruku zachránil.

Neville pohladil Griffinovu žlutohnědou hřívu. Ten okamžitě začal nahlas příst a otíral se o Nevillovu paži. Harry se taky dotkl hřívy a zkusmo ji načechral. Griffin teď vypadal jako velká šťastná kočka, předl a přivíral oči. Harry se s Nevillem na sebe usmáli a Hagrid z toho měl evidentně radost.

”Chtěl by ses na něm proletět, Neville?”

Neville s trhnutím zvedl hlavu, oči doširoka otevřené. ”Můžu?” Hagrid se na něj usmál a Harry ustoupil zpátky. Neville se přehoupl přes hrazení a znovu se přiblížil ke Griffinovi. Sklonil se k němu, Griffin zvedl hlavu, pak královsky povstal a pomalu roztáhl křídla. Vypadalo to jakoby se objevily odnikud, tak skvěle byla skryta jeho zlatými boky. Obě křídla byla zlatá a zároveň průsvitná. Neville se posunul za křídla a opatrně přitiskl nohy k jeho bokům, pak se prsty zachytil hřívy, aby udržel rovnováhu. Griffin udělal několik kroků, pak skočil směrem k obloze, celý zářivý, ohromná křídla se pomalu pohybovala a on stoupal stále výš. Když zachytil vzestupný proud teplého vzduchu, přestal jimi pohybovat a pak se vrátil zpátky na zem. Harryho ten pohled omráčil. Ostatní studenti (dokonce i zmijozelští) byly také neschopni slova - oněměli krásou Griffinova letu. Harry si přál mít fotku Malfoyova překvapeného výrazu.

Poté, co Harry vyzvedl Sandy (zatímco Hagrid držel a hlídal Griffina) zamířili do skleníků na Bylinkářství. Harry udělal rozhodnutí. Nechtěl se stát lvem, už ne. Věděl přesně, čím by chtěl být.

Zlatým Griffinem.

 

Ďakujeme za návštevu. Administrace