Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 9 - 12

12. ...a tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu 2/4

Překlad: Elza

Beta: ansus

Kapitola dvanáctá

...a tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

část 2/4

 

Ve svém předchozím životě si Harry mnohokrát představoval, jaké by to bylo mít rodinu, jaké by to bylo mít rodiče, jež by ho vychovávali, jaké by to bylo mít sourozence. Ale nikdy ho nenapadlo, že by jednou mohl pohřbívat mladšího brášku.

Při své chmurné pouti k hrobce rodiny Snapeovy opatrně našlapovali mezi ztvrdlými kolejemi vyrytými do půdy hřbitova. Okolní svět byl bezútěšný, chladný a sirý. K Harryho překvapení se obřad odehrál v režii presbyteriánského církevního sboru v Dunoonu – matka usoudila, že mše v presbyteriánském kostele svatého Davida v Godrikově Dole, v němž se vdávala poprvé, by nebyla nejvhodnější, když byl Stuart synem Severuse Snapea a nikoli Jamese Pottera. (Harryho napadlo, že v celém Skotsku pravděpodobně neexistuje jediný presbyteriánský kostel, jenž by nebyl zasvěcen svatému Davidovi.) Obřad se konal v témže kostele, o němž Harrymu vyprávěl kdysi Sirius: zde se schovával onen člen klanu Lamontů, kterého později členové klanu Campbellů oběsili na stromě přímo venku před svatostánkem.

Po boku otčíma a strýčka Duncana v campbellovských kiltech si Harry připadal divně, sám navlečený do kiltu rodiny MacGregorů, který mu táta pořídil na základě matčina rozhodnutí – pravila, že to je ten pravý kroj pro Jamesovu rodinu, neboť její bývalou tchyní byla Elspeth Kingová. Harry se zachvěl, počasí nebylo dle jeho názoru zrovna kiltové. Sirius, patřící k Lamontům, přistoupil k Severusi Snapeovi, slavnostně ho uchopil za ruku, levačkou mu současně stiskl loket. Harryho otčím Siriusovu ruku krátce pevně stiskl a kývl na něho – pro dnešek musely být veškeré neshody zapomenuty. Tento den patřil pouze zármutku nad ztraceným synem.

Z posledního rozloučení proběhnuvšího v ponurém kostele si Harry nepamatoval vůbec nic; bylo prostší a mnohem kratší než mše za Dudleyho. Jak zvláštní, pomyslel si, mí rodiče většinou nepůsobí jako nějak silně duchovně založení lidé – a náhle je spojila tato asketická kalvinistická modlitebna.

Rakev byla na Harryho vkus až příliš lehká. Chtěl mít pocit, že ho její váha tlačí pod povrch země; místo toho se bál, aby se z jejich ramen nevznesla k nebesům. Kráčel za Dracem a Simonem, který zaujímal místo v čele chlapců; druhou stranu chmurné a podivně lehké truhlice podpírali muži: táta, Sirius a strýček Duncan. Draco se Simonem byli také oblečeni do campbellských barev. Smrtelně vážní zvolna postupovali k hrobce, následováni dudákem hrajícím Amazing Grace (česky známé s textem Zdeňka Borovce pod titulem Už z hor zní zvon). Ta melodie vháněla Harrymu slzy do očí.

 
 

Část obřadu odehrávající se na hřbitově byla obdobně strohá jako předcházející rozloučení v kostele: na světě nebylo slov, jež by dokázala zmírnit tragiku úmrtí dvanáctiletého chlapce. A žádná slova nemohla pomoci Simonovi jít dál životem bez jeho dvojčete...

V závěru předstoupila Jamie, macgregorovský tartan přehozený přes černý plášť měla na jednom rameni sepnutý broží, a připojila svůj dívčí hlas k matčinu ve společném zpěvu:

 

Bože, stvořils zem i nebe,

světlo i tmu,

pro práci den a po ní noc,

k odpočinku.

Andělé tví ochrání nás,

milostí tvou potěší nás,

naše sny a naše přání

nepadnou v prach.

 

‚Po celou noc‘ ve velštině: http://www.youtube.com/watch?v=aqYmjTaQI4k

 

Zpívaly na nápěv ukolébavky Po celou noc, oné písně, jíž se jejich matka loučila se Stuartem, když umíral. Zpívaly dál a dál a Harry se nestačil divit, že Jamie neselhává hlas; ba naopak, každým dalším veršem sílil a nabýval jistoty. Harry nebyl s to vymáčknout ze svých vlastních hlasivek ani to nejobyčejnější slůvko, natož zpěv. A to ani předtím v kostele, ani nyní. Náhle upoutal jeho pozornost kousek textu další sloky...

 

...přede vším zlým ochraňuj nás,

zrádných stezek vyvaruj nás...

 

Nic nedokázalo Stuarta ochránit před zlem tohoto světa, bez ohledu na to, zda se jeho kroky zatoulaly na ‚zrádné stezky‘ či nikoli – skončil mrtvý takjakotak, pomyslel si Harry popuzeně.

 

Veď naše kroky, chraň náš spánek,

smrt lehkou dej,

k Tvým rukám život skládáme,

mír svůj nám dej;

až andělské zazní trouby,

nenechej nás šelmám zhouby,

ke své tváři pozvedni nás

na nebesích.
 

Vnesli rakev do hrobky a složili své břímě na připravené místo. Harry zahlédl štítky se jmény Sallustius Snape a Patricie MacDermidová-Snapeová, u obou byl uveden rok úmrtí 1974. Tátovi rodiče, usoudil. V rychlosti spočítal, že jeho otčímovi muselo být pouhých čtrnáct let, když osiřel. Tehdy zbývalo ještě několik málo let do počátku Voldemortovy hrůzovlády. Jak asi zemřeli? Táta pak jezdil na letní prázdniny ke strýčkovi Duncanovi, vzpomněl si Harry.

Ze hřbitova se všichni společně odebrali do Duncanova bytu nad mužovou lékárnou. Rozloučení probíhalo v úzkém kruhu rodinném, z cizích byla povolena účast Siriusovi, Dracovi a pastorovi, z něhož se k Harryho překvapení vyklubal kouzelník jménem Gareth Lyon. Když svlékl kněžské roucho, vyšlo najevo, že pod ním má oblečenou vestu se znakem klanu Lamontových. Kolárek neodložil. Možná, zamyslel se Harry, že v dnešních dobách už spolu Lamontové s Campbelly vycházejí lépe.

Strýček Duncan nabídl panu Lyonovi máslový ležák, ten mu poděkoval jemným melodickým hlasem – a vida Harryho ještě stále vyjevený pohled, začal vysvětlovat: „Zdejší sbor je čistě kouzelnický. Pravda, čas od času se vyskytují mudlové, kteří by chtěli vstoupit, ale po konfrontaci s kouzly vázanými na vstupní bráně, houfně obracejí své kroky za roh k westminsterským presbyteriánům...“

„Vrcholem celyho roku,“ navázal Duncan, “je Den smíru. Toho dne se šici Campbellové veřejně vomlouvaj šem Lamontum. A netušim, esli je v celym Dunoonu vubec jedinej kouzelnik či čarodějka, kery by nepatřili k jedněm nebo k druhejm. Některy sou potomci vobou rodu – ti pak vystupujou tu tak, tu onak, jak se jim zrovna chce.“

„Omluvte mne,“ kývl na ně velebný pan Lyon a přešel ke stolku s občerstvením, kde se dal do hlasitého hovoru se Siriusem.

„Smír...“ zasnil se Harry. „To zní dobře.“

Duncan zamyšleně potřásl hlavou. „Dycky ne. Ale většinou jo. Vobčas se najde ňákej ten starej trouba, co začne vykřikovat, že si to Lamontove šecko zasloužej, dyž přenechali svuj klan mudlum. Ale v poslednim čase... řeknime... vodpor lidi stmeluje. A brát si do huby mudly pusobi blbě. Viš, ja byl ve škole havraspar, sestra Patricie taky. Ale provdala se za zmijozelskýho, a to pak lidi chytaj všeljaky nápady.“ Hluboce si povzdechl a smutně zavrtěl hlavou. „Až je ty blby nápady nakonec zabily.“

Harry se pomalu a nenápadně, aby ho nezaslechly nepatřičné uši, zeptal: „Čí blbé nápady?“

Duncan si svého synovce dlouze prohlížel, zuby stisknuté. Harrymu přišlo na mysl, že v onom druhém životě, když se za Duncana McDermida vydával Snape pomocí mnoholičného lektvaru, neměl kštici tolik prokvetlou šedinami.

„Těch bystrozoru, co zabili tvymu otčimovi mámu a tátu, viš. Byli tehdá jen ve špatnym čase na špatnym mistě. Moc blizko mistu, kde zautočili smrtijedi, von byl ke všemu ve škole ve Zmijozelu... viš, ty bystrozoři - to byli manžele, kery Sallustia Snapea znali eště ze školy, byli ve stejnym ročniku, nastoupili do Bradavic v jedenapadesátym. Nevěřili mu natolik, že ho zabili jen kvuli jeho kolejni přislušnosti, viš. A přitom to byl rovnej chlap, dyť se voženil s moji Patty – jináč by ji nikdá nedostal. Naši umřeli při boji proti Grindewaldovi, bojovali za Brumbala. Patty bylo jen pět. Pak jsme bydleli s dědou. Mně bylo deset, rok nato jsem šel do Bradavic. To byly zlaty časy, Grindewald byl fuč, v Evropě byl klid a nam řediteloval Brumbal. Ale tihleti Longbottomovci se houby starali vo to, že Pattyiny a moje rodiče zabil ten lump, prostě ji i Sallustia vodkrouhli, jako by nebyli vic než prd votravující vzduch... tak to řikali svědkove, ale nic z toho... bystrozoři pry jen ‚dělali svou práci‘.“

„Cože?“ nadskočil Harry, když se mu podařilo polknout doušek ležáku. „Longbottomovi?“

Duncan si odfrkl. „Jedni z nejlepšich bystrozoru v historii. Pcha! Pokud bych proklinal šecko, co se kolem mě hne, tak bych se samozřejmě taky vobčas trefil do někoho, ‘do si to zasloužil. Dyž se kaci les, litaj třisky – ale nesmi se to přehanět!“

Harry zaměřil pohled na svého otčíma, muže osiřelého vinou bystrozorů, muže, který musel týmž bystrozorům čelit ve vstupní hale svého vlastního domu, když si přišli pro Remuse Lupina. Longbottomovi byli zřejmě dosud hluboce přesvědčeni, že každý Snape je potenciální zločinec. Po zádech mu přeběhl mráz... vybavil si onu chvíli, kdy sám prvně pohlédl do tváře vrahovi svých rodičů – Voldemortovi sdílejícímu v té době tělo profesora Quirrella... vlastně ho viděl už před tím v Zapovězeném lese pít jednorožcovu krev, ale to nevěděl, koho vidí. Nebo spíš si tehdy nebyl jistý.

V Harryho předchozím životě Severus Snape musel učit Nevilla Longbottoma. Den za dnem, po celé čtyři roky, se vší pečlivostí dělal chlapci ze života peklo. Hm, tak už vím proč. Nepřestal s tím, až dokud Neville neprokázal schopnost tajně vařit mistrovské odvary; Harry si dobře vzpomínal na způsob, jímž Snape vtrhl na ošetřovnu, když tam byl Neville poprvé přinesen s příznaky předávkování... Zřejmě mu tehdy konečně došlo, jak neodvolatelné následky může nést jeho zavilý odpor k nevinnému synovi svých nepřátel, neznalému jejich špatností, a rozhodl se přehodnotit vlastní činy. Harryho tehdy také zajímalo, jestli Severuse Snapea nehryže špatné svědomí za zverbování Bartyho Skrka mladšího – jednoho z mučitelů Longbottomových – mezi smrtijedy. V současném životě nedocházel Harry do hodin s Nebelvírem, a tudíž netušil, jak se Snape chová k Nevillovi a jeho bratrům.

„Šak to byl ten duvod, proč si vzal chvili na rozmyšlenou, než souhlasil, že si tvou mámu vezme.“

Harry na něho němě civěl, měl dojem, že mu nějak unikly souvislosti: „Prosím?“

„Viš, mamka byla s tebou zrovna na návštěvě u Severuse na hradě, když se mimino rozhodlo prodrat na svět. Tva sestra, chápej. Pomáhal u porodu. Na to konto se ho voptala, esli si ji vezme. Řek, že možná – a druhej den jí voznámil, že se s ni voženi pod jedinou podminkou: vona vodejde vod bystrozoru. Souhlasila, a tak se stalo, jak se řika.“

Ona požádala o ruku jeho. A on ji donutil odejít od bystrozorů. To dávalo smysl. Ale stejně ještě zbývala jedna věc, jíž nerozuměl.

„Proč se vlastně nevzali tady v Dunoonu?“

„Vidiš, to vlastně tak uplně nevim. Asi by ji to moc připominalo jeji prvni svatbu.“ Další dodal šeptem: „Možna si taky myslela, že by to nebylo vono, vdávat se tady v kostele, když už čekala dvojčata. Voni se totiž vzali až vo dobrej rok pozdějc, až když je vokolnosti popohnaly.“

Harry zadumaně přikývl a sklopil pohled do pucláku s máslovým ležákem. Neměl dojem, že by snad už plně rozuměl zákoutím vztahu svých rodičů, ale alespoň se dozvěděl leccos o okolnostech života svého táty. Jeho rodiče byli zabiti manžely Longbottomovými.

No, tak to už leccos vysvětluje.

* * * * *

Do Prasinek se od strýčka Duncana vrátili letaxem; museli se předem domluvit se svými nájemníky, aby jim dovolili použít krb v obývacím pokoji vilky Na Okraji. Když se vynořili z temnoty cestovní sítě, po současných obyvatelích nebylo ani vidu ani slechu, ale Harry si všiml, že se oproti normálu lehce změnilo uspořádání nábytku. Prošli vstupní halou na ulici, kde na ně čekaly kočáry bez koní, jež jim v ústrety vyslala profesorka McGonagallová. První obsadili rodiče se Simonem, do druhého se vtěstnali Jamie, Draco, Harry a Sirius. Harry se zcela vědomě usadil vedle Jamie, čímž donutil Draca složit se vedle Siriuse.

Harry toužil bavit se s kmotrem tak, jak býval zvyklý – lehce a bez zábran, jenže ty doby zřejmě už zmizely v nenávratnu. Také by mi neuškodila trocha toho ‚smíření se‘ se sebou samým, pomyslel si. Jeho rodiče si byli vzájemnou oporou ve chvílích pátrání po pohřešovaném Stuartovi i následně po synově úmrtí. Jestlipak tento jejich vzájemný smír bude trvalý? Kdo ví...

Sirius vypadal také trochu vykolejeně, snažil se navázat konverzaci s Jamií, jenže ta byla příliš unavená, tělesně i duševně, hlavu měla opřenu o Harryho rameno, v dlani žmoulala kapesník, který potřebovala až příliš často. Harry znovu pocítil touhu mít dovoleno seznámit ji s pravdou o Ronovi a Ginny, aby jí ubylo důvodů ronit slzy, ale věděl, že to nepřipadá do úvahy. A tak se jí – ve snaze trochu jí pozvednout náladu – zeptal: „Jamie... tvé narozeniny jsou už za rohem. Copak bys chtěla?“

Napřímila záda a chvilku zvažovala odpověď: „Chtěla bych... aby si můj bratříček už konečně zapamatoval, kdy mám narozeniny.“

„Jak to myslíš? Já na tvé narozeniny přeci nikdy nezapomněl!“

„Ne... a ano. Nikdys mi sice nezapomněl něco dát, jenže stále žiješ v domnění, že jsem se narodila jedenadvacátého února. Vždycky mi dáš nějakou drobnost – a pak, když po čtyřech dnech doopravdy nastane ten den, tak už po mně ani nevzdechneš. Vážně zklamání, to ti řeknu...“

Harry se zaksichtil. „Promiň, Jamesi. Nevím, proč to tak pletu.“

Pokrčila rameny. „No, alespoň se chováš stále stejně. Každý rok je to totéž.“

Usmál se na ni a ona si složila hlavu zpět na jeho rameno. „Tak jo, alespoň se chovám stále stejně, jaks řekla...“

Přikývla a smutně se pousmála. „Jo.“

Položila si znovu hlavu, zavřela oči, Harry ji objal a nechal ji tiše spočinout na jeho rameni. Draco vypadal mrzutě, asi jí chtěl být oporou on sám. Harry stočil oči k Siriusovi a lehce kývl. Odpouštím ti, řekl svým pohledem a doufal, že mu kmotr porozumí. Měl by být stejně velkorysý jako táta. Tahle doba nebyla vhodná k rozbrojům mezi členy jedné strany.

Na hradě Simon zamířil s rodiči do křídla pro zaměstnance; až do odvolání měl bydlet s nimi. Harry si říkal, jestli by s nimi neměla bydlet i Jamie, jenže když ta nic nezmínila, tak byl také zticha. Obavy ho nicméně neopouštěly: bylo až nechutně jednoduché vejít do zmijozelských ložnic a unést Stuarta – a ačkoli Simona minula choroba, jíž trpěl Stu, týden v poušti by mu rozhodně k duhu nešel. A ani Jamii ne.

Jamie se připojila k Harrymu a Dracovi jdoucím do zmijozelských sklepení, všichni společně se schlíple vploužili do chlapecké ložnice pro šestý ročník. Dobře dvacet minut jen seděli a zírali před sebe, až Harrymu pomalu došlo, že má konečně příležitost podívat na dar jezerních lidí, protože ani Zabini ani Nott nebyli přítomni.

Vytáhl z kufru nečekaně pevný vak z mořské trávy a opatrně ho odložil na podlahu, poklekl k němu a pomalu ho otevřel. Jamie si přiklekla ke svému bratrovi.

„Kdes to vzal?“ zeptala se a vysmrkala se do kapesníku. Z jakéhosi neznámého důvodu šeptala.

„Od jezerního národa,“ odpověděl jí stejně tiše.

Vak skrýval poměrně velký, zcela hladký černočerný kámen – Harry si najednou na jedné straně všiml nepatrných pantů. Tedy schránka. Opatrně prohlédl záhadný předmět ze všech stran a jemně jím zatřásl, ale klíčovou dírku nikde nenašel. Vytáhl hůlku.

Draco si všiml, co jeho kamarád provádí, a zvědavě se přisunul blíž. „Co to je?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemám tucha. Asi schránka. Zkusím ji otevřít. Zakryjte si uši, mohlo by to ječet, když je to od jezerních lidí.“

Draco se zamračil. „Proč by to mělo ječet?“

„No... protože by to mohlo mluvit jezerním jazykem. Ten nad hladinou zní jako ječení a kvílení. Rozumět se mu dá jen pod vodou.“

„Jak to víš?“ zeptala se Jamie.

Už zase. Od září jedna a táž otázka stále dokola: Jak to víš?

„Na tom nesejde. Začnu něčím jednodušším.“ Ukázal hůlkou na kámen a přikázal: „Alohomora!“

Nic se nestalo. „To není univerzální otvírací kouzlo, víme,“ odfrkl si Draco znechuceně. „Funguje jen na dveře. Ten konec ‚–mora‘ znamená ‚zeď‘. Žádáš jím průchod ve stěně, aby se otevřel.“

Harry se ušklíbl. „To vím taky.“ Nevěděl. „Jen jsem si říkal, že nebude od věci to zkusit. Nech mě chvilku přemýšlet.“ Jako už od září poněkolikáté znovu zatoužil mít po svém boku Hermionu, aby ho podpořila dobrým nápadem – Hermionu ze svého bývalého života. Dlouze seděl a tupě zíral na špičku své hůlky, snažil se něco vymyslet, cokoli, ale nenapadlo ho naprosto nic s výjimkou formule, jejíž pomocí se odhalovalo tajné písmo: Apparecium.

Jamie vypadala unuděně. „No tak, Harry. Už bychom měli něco zkusit, ne?“ Vytáhla hůlku, ukázala na černý objekt spočívající před nimi a pronesla: „Aperiro cistum.

Na povrchu hladkého obsidiánu se začala objevovat tenká prasklina obíhající ho kolem dokola, jako by ho brusič zlehka objel diamantovým kotoučem. Harry se předklonil, bříšky prstů se zapřel do povrchu podél praskliny a duševně se obrnil proti očekávanému ječení. Moc dobře si pamatoval na zvuky, jež produkovalo zlaté vejce, které skrývalo klíč k úspěšnému zvládnutí druhého úkolu Trojkouzelnického turnaje. Po chvíli se mu podařilo do praskliny vrazit nehty, schránka se ale otvírala neskutečně pomalu, milimetr po milimetru, zdálo se, že to trvá věčně, ale pak byla konečně nevšední skříňka otevřena – a pokoj zůstával stále stejně tichý, jako byl předtím. Všichni tři se zvědavě předklonili, pohlédli dovnitř a zadrželi dech.

V kameni byla ukryta jen jedna jediná věc: ochranný amulet, bez řetízku. Ležel v malé prohlubni na spodku schránky – vnitřní strana víka byla patřičně zrcadlově vykrojená, čímž v kameni vznikala dutina odpovídající velikosti. Vypadalo to, jako kdyby kámen sloužil zručnému kováři co forma, do níž nalil rozpuštěný kov, pak kamennou formu uzavřel a ponořil do vody – jako kdyby byli prvními rozumnými bytostmi, kterým bylo dopřáno spatřit výsledek jeho úsilí.

Harry se rozechvěle natáhl pro stříbřitý kovový amulet znázorňující profil baziliška, jehož jedno viditelné oko tvořil drobný zelený kámen, zřejmě usazený na místo v době, kdy byl kov ještě tekutý. Harry si byl poměrně jistý, že se jedná o stejný baziliščí amulet, jaký mu Ginny jeho druhého života věnovala k patnáctým narozeninám. Možná to doopravdy byl on. Mohl být vyroben před dávnými lety. Sevřel ho v dlani, amulet ho tížil známou váhou, známým způsobem hřál v dlani – a Harrymu náhle před oči vplul obraz zoufale vypadající Ginny sedící u vysokého okna a toužebně zírající do nebe. Vypadala tak skutečně, až ho popadla touha vztáhnout ruku a dotknout se jí... Otevřel dlaň a se svraštělým obočím se zamyšleně zadíval na přívěsek. Vždycky si myslel, že svírání přívěsku mu přivolává myšlenky na Ginny proto, že mu ho věnovala – jenže v tomto životě ho získal od jezerních lidí, takže v tom muselo být víc než prosté spojení dárce/obdarovaný.

„Ten je roztomilý!“ zajíkla se Jamie. „Mám řetízek přesně k němu.“

Náhle ožila, hbitě vyskočila a zmizela z pokoje, za pár minut se vrátila s lesklým stříbrným řetízkem. Podala ho Harrymu, ten ho provlékl očkem na vrchní straně amuletu a zavěsil si ho na krk. Shlédl na přívěsek, znovu ho sevřel prsty a těšil se teplu, jež ho okamžitě začalo hřát.

„Hej!“ ohradila se Jamie, vypadala zklamaně. „Myslela jsem, že mi ho dáš. Má správně zmijozelské barvy: stříbrnou a zelenou. A je to had.“

„Není,“ zarazil ji Harry rychle. „Je to sám hadí král: bazilišek.“

„Jak to víš?“ ozval se Draco.

„Zkoušíš trhnout rekord?“ štěkl po něm Harry, i když minule to byla Jamie, která mu položila ‚oblíbenou‘ otázku. Jamie s Dracem se po sobě zmateně podívali.

„Co je trhnout rekord?“ optali se jako jeden muž. Harry protočil panenky – zase se mu podařilo použít mudlovský výraz z předchozího života. Nicméně si byl docela jist, že podobně se občas vyjadřovala i jejich matka – copak si toho Jamie nikdy nevšimla?

„Ále nic,“ odtušil ze zvyku. Vážně doufal, že až se na školu vrátí mudlorození studenti, tak profesorka McGonagallová obnoví i Studim mudlů.

„Neuraz se, Jamesi, jezerní lidé ho dali mně. Ale díky za řetízek.“

Naštvaně si založila ruce na prsou. „Bylo mi potěšením,“ odsekla a bylo znát, že jí to žádné potěšení rozhodně nezpůsobilo. Znovu sklopil zrak k amuletu spočívajícímu na jeho prsou. V hlavě se mu začala formovat myšlenka. Zadíval se na přívěsek upřeněji a v duchu si opakoval: Bazilišek. Ginny. Bazilišek. Ginny... Měl dojem, že už to skoro má, že už asi ví, jak napravit čas. Voldemort nikdy spolupracovat nebude. Ale možná jeho spolupráci potřebovat nebudu.

Vzhlédl k Dracovi a v tu chvíli mu bylo všechno jasné – už věděl, jak to celé provede. Tohle by mohl zabrat, vážně by mohlo – určitě to zabere! Jenže... pak se podíval na svou sestru a na svého nejlepšího přítele. Bude nutné, aby se pro něho obětovali. Protože to byla sebevražda. Něco tak nezištného by pro něho neudělal nikdo, komu na něm nezáleží doopravdy. Jenže... dokáže on sám o něco takového požádat ty, na kterých záleží jemu? Harry znovu sklopil pohled k přívěsku a úplně cítil, jak mu to první skutečné řešení jeho problému proklouzává mezi prsty...

Do pokoje vešel Zabini a Harry bleskově schoval přívěsek za košili. Nově příchozí zaregistroval vak z mořské trávy a otevřenou kamennou schránku; přimhouřil podezíravě oči. „Co se to tu děje?“

Harry zaklapl kámen, obalil ho, vhodil pytel do kufru a ten rázně zabouchl a zajistil. „Nic, co by tě mělo zajímat, Zabini.“ Znovu zatoužil vědět, jak vypadají rodiče jeho spolubydlících, aby věděl, se kterými z nich měl tu čest na smrtijedském setkání. Další výhoda jezdění do školy Bradavickým expresem: člověk měl možnost prohlédnout si rodiče ostatních studentů, kteří své potomky doprovázeli na vlak. Byli-li Zabiniho rodiče hosty na večírku v domě Malfoyů, nikdy s sebou nebrali svého syna, a Harry tak neměl nikdy příležitost spojit si jejich jména s fyzickou podobou.

Harry vystrkal sestru a kamaráda z ložnice směrem ke společenské místnosti, ještě se přes rameno ohlédl na Zabiniho a zjistil, že ten je vyprovází velice nepříjemným pohledem. Harry za chůze přes košili nahmátl amulet a oddal se klidu, jenž z něho vyzařoval a pomalu mu prostupoval tělem i myslí...

* * * * *

=== konec 2. části ===


Nasledujúca časť >>>
Poslední komentáře
02.11.2010 08:21:35: Ufff, další kus je na cestě. Na 14. kapitole zatím nepracuje nikdo, pokusím se jí věnovat já....
31.10.2010 22:47:56: Jo, ja tiež hlásim druhú časť 15 odoslanú bete. Len dúfam, že Aha_Lucia pracuje už na 14, nečaká na ...
31.10.2010 20:54:00: Uff, konec 12. kapitoly přeložen, teď ještě kontroly a bude to... Beta slíbila předposlední střep na...
28.10.2010 20:35:52: Tú lokalitu som našla, len som musela prispôsobiť rôzne mapy, pretože google nezaujímajú hranice okr...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace