Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 9 - 12

11. kapitola Na famfrpálovem hřišti 1/3

Preklad: Elza
Beta-read: soraki


Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
(neboli Poslední pokušení Harryho Pottera)

Kapitola jedenácta -  Na famfrpálovem hřišti 1/3


Harry nevěřícně zíral na vodní hladinu; z místa, kde ještě před chvilkou byla Ginny, se šířily kruhy. Bylo mu jasné, že nemá času nazbyt – a myšlenky se mu rozeběhly na plné obrátky. Neváhal nad tím, co přesně potřebuje. Představil si potřebné předměty co nejdetailněji včetně jejich umístění, pozvedl hůlku a zvolal: „Accio!“

Zdálo se mu, že čeká celé hodiny, i když věděl, že to ve skutečnosti trvá teprve necelou minutu; tiše si počítal míjející vteřiny a ještě nedošel ani k padesátce, když uviděl přivolávané věci rychle se blížit směrem od hradu. Porcovací nůž naštěstí letěl střenkou napřed, stačilo jen vztáhnout ruku a hbitě ho uchopit přímo ze vzduchu. Předtím si vykreslil co nejpřesněji jeho podobu a umístění v kuchyňském regálu; ne, že by při průchodu kuchyní v rámci hodiny Černé magie o bubácích věnoval nějak přehnanou pozornost skřítčímu uspořádání pracovních pomůcek, ale přeci jen si z jakéhosi důvodu vybavoval, že porcovací nože jsou vedle velkého kamenného umyvadla...

Sevřel nůž v dlani s přáním, aby měl poutko, jímž by si jej mohl připevnit k zápěstí. Vzhlédl k hradu – ostatní přivolávané předměty ještě nebyly v dohledu. Doufal, že je nikdo nepřemístil...

 Sklonil se k zemi, vyzul si boty, vytáhl z nich jednu z tkaniček, prostrčil ji otvorem ve střence nože a přivázal si ho za ni k zápěstí. Pomocí druhé tkaničky si připevně obě boty k opasku. Ponožky si smotal do kapsy. Bosý na břehu jezera se brzy začal chvět zimou; zajímalo ho, kdy už se další nezbytnosti uráčí dorazit.

Konečně ji spatřil a vztáhl ruku, aby ji uchvátil přímo ze vzduchu. Pleskla mu do dlaně a už si ji téměř strkal do úst, když si vzpomněl pozvednout hůlku a vyslovit: „Lumos!“ Po požití žaberníku už nebude schopen vyslovovat kouzelné formule. Pak ještě oddělil zhruba jednu třetinu rostliny, kterou si schoval do kapsy, v níž neměl ponožky. Pak už si zbytek rostliny vložil do úst.

Žaberník byl stejně odporný a slizký, jak si ho pamatoval, ale cítil vděk za povědomí o jeho zásobách v matčině kabinetě. Zatímco žvýkal, přemýšlel, kde asi jeho matka právě je a jestli by byla překvapená, kdyby viděla žaberník vylétat z jeho nádobky a mířit chodbami pryč ze sklepení. Doufal, že se tak stalo; už se nestaral o to, jestli jsou ona a Sirius spolu, jediné po čem toužil bylo, aby mu někdo z dospělých přišel pomoci, aby někdo věděl, co se děje. Jak žvýkal, prochládal; teplo, na panující roční dobu neobvyklé, bylo už dávno minulostí, teplota musela poklesnout o dobrých dvacet stupňů Celsia, nebem se po celý den valily těžké mraky, které zasypávaly hrad sněhem, okolní pozemky, jezero i Harryho. Sněžilo stále hustěji a vítr také nabíral na síle – i během Harryho přežvykování znatelně zrychloval.
 
Pozn. překl.: Předpokládám, že v originále zmíněných ‚40 stupňů‘ je míněno Fahrenheita. Jeden Celsiův stupeň odpovídá rozsahem 1,8 stupně stupnice Fahrenheitovy. Teplota 0 st. C je rovna teplotě 32 st. F, teplota varu 100 st. C = 212 st. F. V textu zmiňovaných 40 st. F odpovídá rozsahu 22,2222 st. C, tedy „dobře dvaceti stupňům“.

Více o teplotních stupnicích na: http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/termoche/stupnice.htm

Když se mu konečně podařilo za vynaložení značného úsílí žaberník polknout, nejprve se nic nestalo. Pak se náhle dostavil onen pocit, že má rozdrcené plíce a už není schopen se nadechnout, v tu chvíli věděl, že kdyby si sáhl rukama na krk, nahmatal by po stranách žábry. Shlédl na své nohy a uviděl mezi prsty plovací blány. Stiskl rozžehnutou hůlku v pravé ruce, porcovací nůž v levé a ponořil se do temného jezera.

Pod vodou mu bylo tepleji, ale mnoho toho neviděl, světlo hůlky nedosahovalo daleko. Když byl v jezeře naposledy, pomáhalo mu osvětlovat cestu denní světlo až na místa, která byla hluboko z dosahu slunečního svitu. Tentokrát neměl víc než pochybné světlo hůlky a nic nezaručovalo, že je Ginny ještě v pořádku, jako když Brumbál dohlížel na to, aby se jí nestalo nic zlého. Jezero bylo rozlehlé a ona mohla být kdekoli. Neměl čekat tak dlouho, než bude schopný se za ní vrhnout pod hladinu...

Plaval stále kupředu a hledal jakékoli známky pohybu. Jenže jediné, co bylo v dohledu, byly jemně se kolíbající podvodní rostliny, které se mu zdály vlídně kynout. Pak se stalo cosi povědomého: nebyl si jist, jak dlouho už plave, když ho znenadání chytili za kotníky ďasovci. Harry si to nehodlal nechat líbit, rozmáhl se po nich nožem, sice je minul, ale i tak to vzdali a zmizeli. Plaval dál, plevel vyrůstající z jezerního dna byl stále tmavší a sliznatější, dlouhými pokroucenými výhonky se vzpínal k hladině.

Po čase se dostal do městečka jezerních lidí, které si pamatoval z minula. Na volném prostranství připomínajícím náměstí to spatřil: stvůra, která unesla Ginny držela v zajetí ještě několik dalších jezerních lidí. Celá jezerní populace se zdála být připravena k boji za použití trojzubců, kopí a dalších zbraní, ale zjevně se nikdo z nich neodvážil dostatečně blízko. Stvůra vypadala, že by se dokázala dostat pryč, kdyby se rozhodla zaútočit. Ginny se kolébala hlava na krku silně znepokojujícím způsobem.

Netušil, co je ta potvora zač; možná ji teprve nedávno jako ještě malou někdo vypustil do jezera anebo sem přinesl její vejce – a pak ona rychle nabírala na velikosti, až dorostla do tohoto obřího monstra. Připadala mu jako kříženec mezi hastrmancem, olihní a baziliškem, měla silná chapadla, jaká by hastrmanci nikdy nenarostla, a svírala v nich Ginny, tři jezerní panny a dva muže. Měla tak zaměstnaných všech šest končetin, a Harry si byl jistý, že jí nezbývá k boji jiná zbraň než její vlastní tlama.

Jenže jaká tlama! Tesáky připomínaly baziliščí, vyhnul se jim – bál se jedu. Vzal si příklad z Fawkese a zaútočil jí nožem na oči, zatímco několik jezerních mužů s trojzubci se snažilo odlákat její pozornost. Plán se dařil: když se mu podařilo vypořádat se s jedním z jejích očí, začala kvílet; ten zvuk se v podvodním prostředí neuvěřitelně rozléhal. Jezerní muži si všimli, co udělal, a zaútočili na její druhé oko. Kvílení nabíralo na síle i výšce, ale chapadla byla okolo všech obětí utažená stále stejně pevně.

Harry se s kopnutím spustil vodou níž a začal odsekávat nejbližší chapadlo, bez toho, aby zkoumal, které z nich svírá Ginny. Z ran začala vytékat světlá stříbřitě zbarvená krev. Harry se snažil vyhýbat lesklým globulím unikajícím z těla, možná měla místo krve rtuť. Obluda počala ochabovat; Harry zaznamenal, že uvolnila ze svého sevření mladičkou jezerní panenku s nazelenalou pletí a vlasy podobnými mořškým chaluhám zapletenými do copů podobným způsobem, jak to nosí dcerky lidského rodu. Jeden z mužů ji odtáhl do bezpečí, při čemž na Harryho pochvalně kývl; ten krátce zapřemýšlel, jestli to byl její otec.

Stvůra byla oslepená a zmatená, jezerní lidé útočili na jedno její chaladlo po druhém a osvobozovali své soukmenovce. Harry s jednou starší jezerní pannou plnoštíhlé postavy se snažili poranit chapadlo, které svíralo Ginny, až ji konečně uvolnilo ze svého sevření. Harry vytáhl z kapsy zbytek žaberníku a vnutil jí ho mezi rty, pohyboval jí sanicí a masíroval jí hrdlo, aby mohla polknout. Pod svými prsty na jejím hrdle cítil puls, což mu stále dávalo naději. Po nekonečné chvíli spatřil, že se jí na bocích krku vytvořily žábry, až konečně otevřela oči v čirém úžasu, ale nebylo znát, zda je překvapenější ze skutečnosti, že je ještě naživu, nebo z pohledu na Harryho, nebo z možnosti dýchat pod vodou; nicméně ptát se jí momentálně nemohl. Obtočila své paže okolo něho a on si jí pevně přitáhl k tělu. Začali plavat pryč, Ginny zavěšená na jeho pravé paži, on v pravé ruce stále svíral rozsvícenou hůlku, ale byli zastaveni jezerními lidmi.

Ukazovali na přemožené stvoření; Harry se otočil, aby je spatřil zhroucené na dně jezera, se sečnými ranami na všech chapadlech, s očima rozbodanýma do nevábné masy. Harry se otočil k muži, který se zdál být vůdcem jezerních lidí. Muž se mu hluboce uklonil a Harry tento projev úcty oplatil. Připlavala k nim žena s čímsi v objemném vaku, který vypadal jako utkaný ze zelených vodních řas, a vůdce jezerních lidí mu vak předal. Byl poměrně těžký a Harry vyjádřil své díky další hlubokou poklonou. Už se nemohl dočkat, až budou zpátky na pevné zemi a zjistí, jaký to dostal dar.

Obával se, že na zpáteční cestě budou muset znovu čelit ďasovcům, ale ukázalo se, že se bál zbytečně: jezerní lidé jim poskytli čestou stráž. Rozloučili se s Harrym a Ginny až ve chvíli, kdy oba bezpečně stáli na mělčině u břehu jezera, v hloubce právě jen dostačující, aby měli hlavy pod hladinou. Oba tam pak čekali, až pominou účinky žaberníku a budou moci znovu dýchat vzdušný kyslík.

Což se přihodilo Ginny jako první. Zřejmě jí dal mnohem menší dávku, než si myslel, a nebo jim cesta zpátky trvala kratší dobu (jak si rozmyslel později). Začala lapat po dechu, Harry ji vystrkal z vody na břeh a hodil za ní vak s darem od jezerních lidí.

Konečně sám začal cítit závrať, tak vyplul tváří nad hladinu a pokusil se nadechnout. Šlo to, ale pohled na svět obklopující jezero ho zmátl a vyděsil.

Nejenže teplé počasí už doopravdy skončilo, ale navíc na jeho místo nastoupila bouře impozantních rozměrů. Kolik času jsme strávili pod vodou?, zajímalo ho. Když vystrčil Ginny z jezera, byl už břeh pokrytý sněhem. Ležela na něm promočená vodou, sníh rychle pokrýval i ji, rty měla promodralé. Těžce se vypotácel z jezera, užaslý tím, že i Ginny sotva vidí. Sníh hustě vířil a zcela pohltil výhled na hrad, a on si nebyl jistý, ve kterém místě se přesně nacházeli, když byla Ginny vtažena nestvůrou pod hladinu.

Nekontrolovatelně se chvěl, s bosýma nohama ve vířící vánici – a snažil se udržet nůž přivázaný k zápěstí, aby mu nepořezal jeho vlastní stehno. Podařilo se mu nůž sundat, odhodil ho do jezera, zvedl Ginny do náruče a začal se potácet směrem, v němž tušil hrad. Vířící sníh ho bičoval, vítr ho ohlušoval, a po chvíli zjistil, že stěží mžourá skrze vločky, padající mu do očí vzdor nasazeným brýlým – které se navíc zamžily. Neměl ponětí, jak dlouho se takhle plahočí a jestli náhodou nechodí v kruhu, až ramenem narazil do něčeho bytelného. Na chvilku Ginny složil na zem a to něco ohmatával oběma rukama. Bylo to postavené z kamene. Možná, že se jim podařilo vrátit se k hradu! Znovu nadzvedl svůj živý náklad, opřel se o zeď a začal se podle ní plížit ve snaze najít dveře.

Konečně narazil na kouli na dveřích, ale když se jí pokusil otočit, zjistil, že ji nedokáže uchopit. Vytáhl hůlku a hrubým přeskakujícím hlasem vzkřikl: „Alohomora!“ Dveře se pootevřely, což úplně stačilo. Vrazil do nich ramenem a otevřel je šířeji, pak znovu zvedl Ginny a vnesl ji dovnitř. Když ji odložil na podlahu, otočil se zpět zavřít dveře. Nešlo to snadno; během té minuty, již potřeboval, aby vnesl dívku dovnitř, byl dveřní průchod zasypaný dávkou sněhu dostačující k tomu, aby se dveře nedovřely. Naštvaně sníh vykopal za práh a dveře zabouchl. Hůlkou se neoběžoval, protože ho vyvedla z míry nemastná neslaná odpověď dvěří na odemykací kouzlo. Když přistihl svou matku se Siriusem, na kouzlo jen pomyslel, ani hůlku nepoužil, a dveře přesto vlétly do zdi, až se přerazily v půli.

Shlédl na sebe i na Ginny. Před procházkou vánicí byli oba ponořeni do jezera. Pokud mu bylo známo, pro tento účel bylo promočené oblečení zcela nevhodné. Stejně nevhodné jako se stát smrtijedem, pomyslel si smutně. Prostě věděl, že ta potvora z jezera měla co do činění s Voldemortem. Ale ať už to bylo, co to bylo, teď to bylo po smrti.

V současné chvíli bylo nejdůležitější se ujistit, že Ginny bude v pořádku. Ležela na podlaze v kaluži vody, mokré vlasy rozpláclé okolo hlavy, pleť k uzoufání bledá. Rozhlédl se s méně dezorientovaným pocitem a zjistil, že se vlámali do famfrpálových šaten. Byli v předsíni, s níž sousedily prostory oddělené pro hráče a hráčky, v nichž se převlékali a sprchovali, a dále chodbou byly dvě oddělené klubovny, kde se družstva scházela na předzápasové a strategické porady.

Uvízli tu, došlo mu. Měli se vydat na druhou stranu; kdyby byli došli do staré Hagridovy boudy, mohli by se do hradu přenést letaxem... Doprčic! Ale pak si vzpomněl na sprchy, na horkou vodu... to půjde. Co půjde, to bude báječné!

„Ginny! Ginny, vzbuď se! Musíš jít do dívčích sprch, svlíknout si ty mokré hadry a vlízt si pod horkou vodu. Ginny! Ginny!“ Sklonil se k ní, lehce ji prsty poklepal po lících a pak jí vrazil jemný políček ve snaze ji převést k sobě. Hlava se jí zhoupla tam a zpět, rty měla stále modré. Její oční víčka sebou lehce zaškubala.

„Harry?“ zašeptala slabě. „Kde –? Zima, zima –“

Cítil srdce až v krku. „Já vím, Ginny. Koukej, jsme ve famfrpálových šatnách. Budeme v pohodě, je tu teplo, suché ručníky a horké sprchy. Ale musíš vstát, musíš si dát sprchu. Máš mrzlé oblečení. Ginny, neomdlívej zase!“

Oči se jí zavřely a hlava jí padla na podlahu. Znovu jí vrazil políček, už ne tak něžně, ale k ničemu to nebylo. Zuby mu nekontrolovatelně cvakaly, když ji nesl do chlapeckých sprch. Když ji složil na bíle vydlážděnou podlahu, našel pár ručníků a postavil se za zástěnu, kde si svlékl promočené oblečení. Celou dobu se chvěl a třásl, ačkoli pocítil obrovské zlepšení už jen z toho, že se dostal z mokrého, ledem pokrytého oblečení. Omotal si ručník okolo beder a vrátil se k Ginny. V hlavě neměl jedinou chlípnou myšlenku, jedinou představu, že koná z jiných pohnutek, než pro záchranu jejího života. Rychle a systematicky ji svékl, omotal ji osuškou a následně se pokusil ji znovu přivést k vědomí.

„Ginny! Už nejsi v tom mokrém oblečení. Potřebuješ teplou sprchu. Mohla bys jít do dívčích sprch? Prosím, Ginny, řekni něco –“

Pootevřela oči a on se snažil nedat najevo, nakolik ho vyděsil prázdný výraz, který v nich spatřil.

„Harry,“ zašeptala a pokusila se pozvednout ruku, uspěla na pouhou vteřinu. „Musíš mi pomoct.“

Polkl. „Ginny, nemyslím že –“

„Prosím.“ Vypadalo to, že to tohoto slova vložila poslední gram sil, jež jí zbývaly, a znovu zavřela oči. To nezvládnu, pomyslel si, nezvládnu to, abych přitom nemyslel na... no, na věci, na něž bych myslet neměl...

Přistoupil k nejbližší sprše, otočil baterii do nejteplejší polohy a pustil na plný výkon. Nic. Ze sprchy netekla ani studená, natož teplá voda. Zkusil to vedle, a dál a dál. Žádná ze sprch nefungovala. Když mu došlo, že potrubí muselo zamrznout, začal bušit do vykachlíkované zdi a opakoval: „Kurva, kurva, kurva, kurva...!“

„Pozor na jazyk, Pottere,“ zaslechl tichý pobavený hlas odkudsi z kouta, Ginnyiny oči byly opět otevřené. „Co se děje?“ zašeptala.

Snažil se ji nevyděsit. „Asi zamrzlo potrubí. Jsme bez horké vody.“

„Aha.“ Zdálo se mu, že z jejího hlasu slyšel beznaděj. Zachytil její pohled, nepěkný odstín její pokožky a modré rty ho znepokojily. „Máš modré rty,“ řekla mu jemně. Přinutil se k úsměvu.

„Ty taky.“

„A co takhle –“ nadhodila.

„Cože?“

„Klubovny. Jsou tam pohovky. I když jsme bez horké vody, nemusíme ležet na podlaze.“

Přikývl a pomohl jí vstát. „Zvládneš to?“

Přikývla a vykročila, ale nohy se pod ní podlomily; nenechal ji dopadnout na podlahu, pozvedl si ji do náruče a dopotácel se s ní do klubovny. Cítil se tak na nic, až se bál, že omdlí a poroučí se k zemi i s ní v náruči.

Po obvodu místnosti visely zástavy všech čtyř kolejí. Složil ji na letitou koženou pohovku pod znakem Nebelvíru a pomohl jí se uložit. „Není tu víc ručníků?“ zeptala se, přikývl a odbelhal se pro ně. Ve chlapeckých sprchách už bohužel našel jen dva. Prohledal ještě dívčí, kde našel tři, což bylo lepší, než drátem do oka. A také si přinesl hůlku.

„Mám pár ručníků,“ zašeptal jí, připadal si, že už nemá sil mluvit běžnou hlasitostí. „Nahřeju je.“ Přikryl ji dvěma z nich a namířil na ně hůlkou, klepal se: neměl na sobě nic než ručník omotaný okolo beder a dosahující sotva ke kolenům. „Calefacero,“ zaskřehotal. Ginny na něho ze své pozice ležmo rozmrzele pohlédla a pak pokrčila rameny. Dotkl se ručníků – byly stejně studené jako předtím. Namířil hůlku na kupku ručníků na zemi. Z čiré frustrace pronesl: „Incendio!“

„Ne! Harry, nezapaluj je! Budeme je potřebovat!“ Byla mnohem rozhodnější, než jakou ji Harry viděl od událostí u jezera. Oba pohlédli na ručníky, které dle všech přepokladů měli vzplát plamenem; z kupky se vznesla tenká stužka kouře, vystoupalal ke stropu a rozplynula se. Harry zíral na svou hůlku.

„Asi – asi se nezvládám soustředit či co. Nic mi nefunguje...“ polkl. Cítil se bezmocně a osaměle, i s Ginny po boku. Sklonil pohled ke svému hubenému tělu, které se od září houby změnilo; kůže stále vypadala sinale, a když mu padl pohled na prsty u nohou, zjistil, že ty vypadají ještě hůř. Není divu, když prošel bosý vánicí. Ginny ho pozorně sledovala.

„Harry,“ začala pomalu, „sundej zástavy.“

„Cože?“ proč nechce, aby okolo visely kolejní zástavy?

„Potřebujeme tolik dek, kolik jsme schopní sehnat. Jsou látkové.“

Pochopil, oběhl místnost, strhal je ze zdí, i zástavu Nebelvíru visící nad Ginny. Všechny byly utkané z kvalitní vlny a byly z nich výtečné přikrývky. Rozprostřel jednu z nich přes další pohovku, zaběhl do druhé klubovny a vrátil se se všemi zástavami, které v ní visely.

„Vezmu si tyhle, ty si vezmi tyhlety a ručníky...“

Obočí jí vylétla vzhůru. „Bude mnohem praktičtější, když budeme sdílet všechny přikrývky, než když si je rozdělíme. Zvlášť když netušíme, jak dlouho ta bouře bude trvat.“ Stočila pohled ke světlíku nad místem, kde visívala nebelvírská zástava. Za sklem nebylo vidět nic víc než vířící sněhové vločky.

Polkl a přikývl; zvedl ji do náruče a přemístil ji na druhou pohovku, na niž předtím rozprostřel zástavu, pak se vrátil pro zbylé ručníky. Když k ní byl zády, odmotala ze sebe ručník a přikryla se jím. Snažil se to nevnímat, když ji přikrýval vrstvou dalších ručníků, na niž nahromadil sedm dalších kolejních zástav. Konečně na ni pohlédl. Oči jí zářily, vlasy už měla suché. Pleť a rty měly stále modravý nádech, ale smála se na něho.

„Sundej ten ručník, Harry.“

Znovu přikývl, strhl ze sebe ručník a rychle vklouzl k ní pod vrstvu ručníků a zástav, na svém těle ucítil dotek její chladné kůže. Asi měla pravdu; bude nejlépe sdílet přikrývky a navzájem se zahřívat svým tělesným teplem. Ale, pomyslel si se stěží zadržovaným zaúpěním, na druhou stranu to bude úplný očistec...

Po chvíli neobratného manévrování se usalašili v poměrně pohodlné pozici: Harry ležel na zádech a Ginny byla zaklíněná mezi ním a zadním opěradlem pohovky, napůl ležela na něm, jednou paží a jednou nohou ho objímala. Její končetiny ho stále studily, ale její ňadra přitisknutá k jeho hrudníku zcela jednoznačně hřála. Objal ji rukou okolo zad a tváří se zabořil do jejích vlasů. Znovu pečlivě upravil ručníky a zástavy, které měli omotané okolo sebe, a začínal cítit, jak se mu krev znovu rozbíhá žilami. Jen prsty u nohou mu dělali obavy.

To zvládnu, pomyslel si. Prostě ji budu objímat a budeme se společně zahřívat a čekat až bouře přejde... a nic víc se dít nebude.

Jenže pak ucítil její rty na svém krku a její ruku hladit jeho paži lenivými krouživými pohyby. A její koleno... její koleno bylo hrozně blízko k...

„Ehm, Ginny?“ zašeptal.

„Hmm?“ zavrněla lenivě a nepřestávala pohybovat rukou i rty.

„Ne – neměli bychom zkusit se trochu vyspat?“

Ustala ve své činnosti a vzhlédla k němu. Vypadala tak mladě, když jí tmavé pihy na nose zřetelně vystupovaly proti bledé pleti. Snažil se zaměřit na ně – místo toho, aby shlédl na její tělo...

„Dobře,“ pronesla s něžnou ochotou, jako kdyby právě nedělala nic naznačujícího, že by se mohli věnovat i jiné činnosti. Jemně ho políbila, pak si znovu položila hlavu, tentokrát ji přítulně složila na jeho prsa způsobem jednoznačně značícím přípravu ke spánku.

Během chvíle už slyšel její pomalé, pravidelné dýchání, a když shlédl na její světlé řasy sklopené k bledým lícím, lehce se zachvívaly – upadla náhle přímo do snové fáze spánku. Musela být příšerně unavená, pomyslel si. Zahvízdalo jí v nose a jemu se chtělo smát, jenže tím by ji určitě probudil. Tak ji místo toho pozoroval, jak spí, raději se zamilovával do hvízdání vycházející z jejího nosu, až měl pocit, že její dech ovlivňuje i světlo v místnosti, hebké vlasy spočívající na jeho hrudi ho přiváděly zpět k myšlenkám, jichž se snažil vystříhat v chlapeckých sprchách. Ovládej se, Pottere, napomenul se. Teď není ta správná chvíle. Jen doufal, že ona si nepovšimne zjevného tělesného projevu směru, jímž se ubíraly jeho myšlenky... Naštěstí to vypadá, že Ginny spí zdravě.

Nakonec zavřel víčka a pokusil se usnout, jeho sny však nepatřily mezi pokojné. Znovu viděl dědicovo tělo, ale tentokrát se díval přímo na Harryho, i přes rozšklebující se ránu v hrudi se ho ptal, jak mohl tohle dopustit... A znovu se ocitl v jezeře, znovu bojoval s olihňobaziliškohastrmancem, ale kdykoli odťal chapadlo, na jeho místě vyrostla tři jiná... Pak se ocitl na ošetřovně, odtahoval závěsy umístěné okolo lůžka, na němž leželo tělo přikryté prostěradlem. Zvolna se natáhl a poodkryl prostěradlo, ten pohyb opakoval znovu a znovu, a pokaždé spatřil někoho jiného: dědice, své bratry dvojčata, svou sestru, svou matku, svého otčíma, jednou dokonce i Hagrida.

A pak uviděl Ginny.

Prudce se probudil, srdce mu bláznivě tlouklo, dech v hrudi zadrhával. Shlédl na temeno její hlavy, překvapený, že ji vidí, přesvědčený o tom, že sen byl skutečnost a skutečnost je jen snem. Pohladil ji po zádech, pokožku měla jemnou a už suchou, místo dřívější studené a vlhké, což ho pozvedlo na duchu. Možná všechno dobře dopadne. Samozřejmě, ještě pořád musí zjistit, kdo vypustil tu potvoru do jezera, ale už jim nehrozí, že zemřou na podchlazení. Nejspíš jim bude kručet v prázdných žaludcích, ale i když je zamrzlé potrubí, pořád ještě mohou pít rozpuštěný sníh, takže dehydratace jim nehrozí. A ráno se vydáme zpátky do hradu. Promluvím si s taťkou a Brumbálem o příšeře v jezeře, ti mi porozumějí...

Načež byl znovu vytržen ze soustředění – Ginny se ve spánku pohnula, přičemž přejela levačkou přes jeho bradavku způsobem, který ho nesnesitelně vzrušil. Nasál vzduch mezerou mezi skousnutými zuby: Ginny, Ginny, ty mě zabiješ...

A pak otevřel oči a pohlédl přímo do jejích. Byla už také vzhůru a hleděla na něho s výrazem nepřipouštějícím pochybnosti, s výrazem, pro který zapomínal dýchat. Netušil, jak dlouho spali. Objala ho levou paží okolo jeho pravého boku a přetočila se nad něho, tváří se sklonila k jeho tváři. Na vteřinku si dovolil pohlédnout dolů, její tělo nad jeho vlastním; netiskla se k němu, což mu umožňovalo si ji prohlédnout. Vrátil se znovu pohledem k jejím očím, neschopný či neochotný, sám si nebyl jistý, déle vzdorovat. Vzal její tvář do svých dlaní, přitáhl si její chladné rty ke svým, cítil, jak se zahřívají, pootevřel ústa a byl doměněn jejím neartikulovaným stenem vyjadřujícím potěšení.

Hodnou chvíli se jen líbali, pak jí Harry jemně pohladil záda, cítil, jak se zachvěla pod jeho dotekem; spočinul rukama na jejím pase, překvapený její útlostí. Jestlipak pořádně jí? Cítil, že by jí byl schopen spočítat žebra, kdyby se mu chtělo...

Ale než stačil dokončit tuto myšlenku, jemně přerušila polibek a lehce přesunula rty níž přes jeho čelist až k jeho hrdlu. Přesunul své prsty na její stehna, pod vrstvou ručníků a zástav byla stále chladná, ale alespoň už se osušila. Sledoval prsty vnější stranu jejích nohou, když se přecházela svými rty po jeho hrudi, bojoval s přílivem, který se v něm zdvíhal, ale její tělo se pohybovalo stále níž a níž –

„Aááá!“ zaječel, když ho sevřela. Dívala se na něho, udržovala oční kontakt po celou dobu, co ho rozpalovala. On své oči pevně zavřel. „Ginny,“ zašeptal, „seš si jistá –?“ Dech se mu zadrhával, sotva dokázal vyslovit otázku. V odpověď znovu jemně dosedla a donutila ho tím zalapat po dechu. Cítil pot, který mu vyrazil na čele, otevřel oči a spatřil tak dobře známé tmavé oči hořet vášní, i její čelo se perlilo potem. Nepromluvila, vypadala najednou tak vážně, když se pohybovala nahoru a dolů a s každým dalším pohybem katapultovala Harryho do nové sféry smyslnosti; nevadilo, že ji celou dobu sleduje, jen je to ještě víc rozpalovalo...

Přitáhl si její ústa ke svým, pak propustil její rty a prudce zlíbal její hrdlo; sténala, ale neustávala ve svých pohybech. Teď už jí pomáhal, sevřel její boky, pod dlaněmi cítil její vystupující kosti. Zanedlouho se pod ní zmítal, své výkřiky dusil do jejího hrdla.

Když vášeň opadla, stáhl své rty z jejího hrdla a ona se na něho zřítila. Stále ho obklopovala svou hřejivostí a on ji jemně hladil po zádech. Ale když k němu vzhlédla... nespokojenost, kterou spatřil v její tváři, mu málem vytrvala srdce z hrudi. Zprudka se nadech. „Ginny,“ řekl tiše. „Jak –“

„V pohodě,“ vypálila rychle, ale přeskakující hlas ji usvědčil z opaku.

„Protože bych mohl, to, no udělat něco –“

V pohodě,“ zopakovala s větší jistotou, ale Harry v jejím hlase zaslechl slzy. Vzal její tváře do svých dlaní. Měl pocit, jako by se sám měl rozbrečet, i když před pouhou minutou se vznášel až kdesi nad bradavickým hradem...

„Slyšel jsem... slyšel jsem, že to není obvyklé, víš, na poprvé –“

„O mně si starosti nedělej. Ty jsi v pořádku?“

V pořádku? Ginny! Tys byla... nemám slov!“

Lehce se zavrtěla až se jejich těla oddělila a vrátila se zpět do své původní polohy s jednou paží a jednou nohou přehozenou přes něho. Harry se nedokázal srovnat s tím, jak smutně vypadala. Takhle by to být nemělo!, pomyslel si. Přál si, aby ji nebyl nechal to udělat; trpěl, když ji teď viděl. Měl se víc ovládat...

„Nakonec,“ promluvila s hranou lehkostí, „je to tak, jaks povídal. Poprvé. Vždycky jsem slyšela, že poprvé to bývá spíš, hmm, cvičná záležitost...“

Toho se chytil. „Jo, jasně, z jistého hlediska. Ale já... já...“ pohladil jí prsty tvář. „Já tě moc miluju, Ginny, a jen jsem chtěl... tedy, chci –“

Usmála se na něho. „A já miluju tebe, Harry,“ řekla, jako by ji přišlo směšné už jen to, že to museli vyslovit. „Jsem v pohodě, vážně. Bylo to – moc pěkné –“

Stále se mu nelíbil stín za jejíma očima. „Ale Ginny, to by mělo být víc než jen pěkné –“

„Harry, nech toho. Já... já jen myslela... no, prostě jsem slyšela o lidech uvízlých ve sněhové bouři, kteří se takhle zahřívali, a tak –“

Srdce mu zkamenělo. „Aha.“

Uviděla výraz na jeho tváři a okamžitě se zatvářila kajícně. „Harry! Takhle jsem to nemyslela... Ach jo, teď se to všechno zvrtlo...“

Políbil ji na nos. „No, se rozhodně cítím tepleji...“ Povzdechl si; v tomhle světě se nic nedělo tak, jak by si přál. Znovu ho objala pažemi a složila si hlavu na jeho hruď. Stále ležela na něm a on by tak nebyl s to říct, jestli pot mezi nimi pochází z jeho nebo z jejího těla. Ale bylo to jistě v pořádku, že byli spocení?

Venku stále zuřila bouře, slyšeli sníh narážející do oken a Harry se zachvěl už jen z pomyšlení, jak asi venku je.

„Prostě bychom se měli zase prospat, Harry. Ta bouře se hned tak neutiší.“

Citlivě jí uhladil vlasy na zádech. „Jo, jasně. Máš pravdu.“

Zasmála se do jeho hrudi a pak ho na to místo mlaskavě políbila. „Tak! Už víš, jak být dokonalým mužem! Prostě to jen opakuj tak často, jak je jen možné pokaždé, když jsme spolu, a budeš jedinečný...“

Teď se zas rozesmál on. „Jasně. Takže budu pod pantoflem, jo?“

Znovu se zasmála, tentokrát něžněji a jemně mu přejela rty po pokožce způsobem, z něhož se mu kroutily až prsty u nohou. „Pod Ginny. To je mnohem lepší, řekla bych. Pantofel by tě tlačil.“

Přitáhl si ji blíž a znovu se usmál; chvíli klidně tiše leželi a zanedlouho si už byl znovu vzdáleně vědom hvízdavého zvuku z jejího nosu, který ho znovu rozesmál. K jejímu pohvizdování se přidávalo hvízdání větru za okny, a on si pro jednou přestal dělat jakékoli starosti a přijal dar spánku, který přicházel.

* * * * *

=== konec 1. části ===

Hastrmanec

Pozn. překl.:

Hastrmanec (Kelpie) – Britský a Irský vodní démon, který na sebe bere nejčastěji podobu koně s orobincem místo hřívy. Když nic netušící oběť nasedne, potopí se s ní ke dnu a tam ji pozře (mimo vnitřností). Dá se zneškodnit uzdou umístěnou správně umisťovacím kouzlem. Největší známý hastrmanec obývá skotské jezero Loch Ness a jelikož na sebe bere různé podoby od vydry až k vodnímu hadovi, jeho skutečná totožnost mudlům uniká, stejně jako démon samotný.


 

Nasledujúca časť >>>
Poslední komentáře
02.08.2010 00:21:07: Hurá, už je to dlhé čakanie.
01.08.2010 17:58:41: kapitola už je... v dohledu! Prý... smiley${1}
28.07.2010 22:01:39: Zprávy veškeré žádné.
28.07.2010 21:49:48: smiley${1}smiley${1}smiley${1}
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace