Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 5 - 8

7. kapitola Z Nového světa 3/3

Preklad: Elza
Beta: JSark


* * * * *

Seznámil Draca s rozhovorem, který s otčímem vedli. Dracova tvář se zcela odkrvila, když uslyšel o nastávajícím zasvěcení; zdálo se, že i polykání mu činí obtíže.

„Neboj se,“ řekl mu Harry. „Do té doby to natrénujeme. Budeme si cvičit blokování bolesti při vzájemném proklínání se kletbou Passus. Je to vlastně něco jako druh meditace - tím pak začneme. Prostě musíš být nad věcí.“

„Jóó, jassně,“ protáhl sarkasticky, čímž Harrymu připomněl onoho Draca Malfoye z druhého života. „K překonání kletby Cruciatus prostě musíš být nad věcí. Právě proto ji černokněžníci používají. Každý ji totiž může snadno překonat...“

„Neřek‘ jsem, že ji může překonat každý. Nakonec, většina kouzelníků se snaží vzdorovat Cruciatu protikletbami, jenže na to je moc silné. Imperius se dá také překonat, pokud se vážně snažíš. Když to tak vezmu, tak překonání Imperia je jednodušší než překonání Cruciata.“

Draco zavrtěl hlavou - až pak si Harry všiml, že se celý chvěl. Harry si najednou zapřál, aby tu byla Jamie, která by ho utěšila. Nějak si nedovedl představit sebe, kterak bere Draca do náruče a nabízí mu útěchu. Rozhodl se ho hravě poplácat po paži.

 „Ále, nedělej Zagorku! To zvládneš. Máme na to dva měsíce.“

Necelé dva měsíce.“

„Skoro celé. Nech toho, a nervi si vlasy! Radši půjdem na oběd. Teďka tě stejně potřebuju, abys mi píchnul s představeníčkem, které chci sehrát...“

Draco nejprve pozvedl obočí, a pak vyděšeně vytřeštil oči, když mu Harry vysvětlil, v čem bude spočívat jeho úloha. Zavrtěl hlavou. „Ne, tak to tedy ne! Dostal bych se do neskutečných potíží. Přišel bych o prefektský odznak! A co hůř: Jamie by se mnou už nikdy nepromluvila...“

„Nechci, abys přišel o prefekturu. To já si budu hrát s ohněm. Věř mi. A celé to pak vysvětlíme Jamie.“ Draco ho pozoroval stále nedůvěřivě. Harry se udržel, aby Dracovi neřekl, že jeho táta chtěl jmenovat prefektem jeho a ne Draca a že z většiny prefektů se stával ti nejlepší smrtijedi. Také mu neprozradil svou úlohu v nastávající hře - jen jeho, Dracovu. Díky čemuž bude Draco Harryho oznámením překvapený stejně jako kdokoli jiný.

Do Velké síně došli jako první, ale jakmile zazvonilo, vyvalil se hluk v okamžiku následovaný stovkami hladových studentů, kteří zaplnili všechny čtyři kolejní stoly, sápali se po talířích s jídlem a pohárech s dýňovou šťávou, smáli se a mluvili a nadávali si a nadbíhali si a sdělovali si poznatky z hodin.

Když byl oběd asi v polovině, Harry na Draca nenápadně kývl. Jamie seděla mezi nimi. Draco přikývl v odpověď a minutu počkal, než zahájil akci. Zaklonil se na lavici, pohlédl na profesory u hlavního stolu - snažil se počínat si tak, aby nemohlo dojít k mýlce, na koho z nich výrá.

Užasle zavrtěl hlavou, na tváři výraz nejvyšší chlípnosti. „Hmm-mm-mm... Že dneska profesorka Evansová vypadá žůžově? Ještě kdyby tak neměla ten hábit...“

Harry uviděl, jak Jamii poklesla čelist a tvář jí potemněla hněvem - v té chvíli skutečně vypadala jako dcera své matky. Téměř se rozřehtal, jenže nemohl, musel se držet role. Zvláštní, tím vědomím by se mohl udržet na uzdě i v budoucnosti, ale teď potřeboval pořádně vyšumět. Vymrštil se a ukázal prstem na Draca.

„Sklapni, Malfoyi! Už toho mám dost! Je mi na blití, už když musím poslouchat projevy těch debilů jako je Zabini, kteří se na víc nezmůžou. Ale ty víš, že je to má matka, a klidně to vypustíš z huby! Ale JÁ TO TAK NENECHÁM!“

Odrázoval od zmijozelského stolu a postavil se na střed síně. Studenti od všech stolů na něj civěli v očekávání, co že to z něho vypadne. „Slyšíte mě všichni? Profesorka Evansová je má matka! Takže o ní přede mnou laskavě nemluvte! A čistě pro ty, kterým to ještě nedošlo, tak mým otčímem je profesor Snape! Ano, správně - náš učitel Černé magie je její manžel. Mluvte si před ním o ní, ale jen na vlastní nebezpečí! A jsou rodiči Stuarta a Simona Snapeových, mých bratrů. My jsme doprdele rodina! Tak si nechávejte komentáře pro sebe!“

Přestal, aby se nadechl, byl rozjetý jak píst ve válci. Každičký v síni na něho zíral, všiml si tuctů lidí lapajících po dechu. Vzhlédl ke své matce u hlavního stolu. Vypadala rozzuřená jak nikdy, a to už bylo co říct. Ani profesorce McGonagallové se nedostávalo slov. Dívala se na profesorku Lektvarů a čekala, co ta udělá. Bylo ticho, že by byl slyšet upadnout špendlík.

Ticho přerušila jeho matka. Vstala, obě ruce opřené o stůl. „POTTERE!“ zařvala, její hlas přímo zvonil autoritou. „Do mého kabinetu. IHNED!“

 „S potěšením!“ vykřikl vzdorovitě, otočil se na patě a vyrázoval ze síně. Neotočil se, aby pohlédl na svou matku, ale slyšel její kroky, které ho následovaly. Nejasně si byl vědom šokovaných tváří, které se k němu otáčely, když je míjel, a také tichého mumlání, které se začínalo ozývat. Tohle chtěl udělat už celé dva měsíce, mu bylo z toho do tance! Když nad tím tak přemýšlel, tohle chtěl vlastně udělat už celých pět let. Krev mu tepala ve spáncích, když sbíhal po schodech do sklepení. Na tenhle rozhovor se těšil a nedal by se od něj odvést ani párem volů.

Do učebny Lektvarů vešel minutu před svou matkou. Otevřela dveře svého kabinetu bez jediného pohledu jeho směrem a rozžehla světla. Zašla za svůj pracovní stůl a opřela se o jeho desku rukama sevřenýma v pěst. Harry se postavil před ni s čelem hrdě vzpřímeným a pohledem upřeným do jejích očí. Snažil se v nich zahlédnout záblesk mateřské lásky, o níž mluvil jeho otčím, ale neviděl nic než vztek. Nikdy v životě se necítil méně milován.

„Co,“ pečlivě vyslovovala rádoby klidným tónem, „tě to popadlo?“

„Říká se tomu znechucení a znejistění,“ ušklíbl se na ni nevrle. Sedl si na tvrdou dřevenou židli a položil si nohy na její stůl. Drze na ni pohlédl, vyzýval ji, ať s tím něco udělá. Byla sinalá vzteky modrá, ale nepohnula se.

„Dobře víš, že jsme se rozhodli, že bude pro všechny zúčastněné lepší, když nikdo nebude vědět -“

„Ále - blbost!“ přerušil ji neuctivě. Když už má být rebel, tak už to musí stát za to. „Čerta starýho, máti, máš vůbec potucha, jak o tobě někteří kluci mluví? Vždyť jsi mezi zaměstnanci tohohle ústavu jediná ženská pod šedesát! Ale stejně... je mi vážně moc líto, že mě už nebudeš moct zadupávat do země, když budou ostatní vědět, že to děláš vlastnímu synovi, ale život není dokonalý, že...!“

Obešla stůl a bystře na něho pohlédla. „Tak tohle je ten zakopaný pes? Užs to nemohl vystát? A jakpak jsi nabyl dojmu, že si to všechno nezasloužíš?“ pronesla hlasem nepěkně podbarveným. Vstal a pohlédl jí do očí - stála od něho vzdálená jen krok či dva a on byl o několik centimetrů vyšší.

 „Před chvílí jsme s tátou vedli zajímavý rozhovor, a on mi řekl o mém pravém dopise s výsledky NKÚ, který ty stále ještě máš, který jsi vyměnila. Teď už vím, že vzdor tomu, cos posledních pět let dělala, nejsem tím největším blbcem pod sluncem. Teď už vím, že bych byl prefektem, kdybys tomu nezabránila. A také vím, že budu za zimního slunovratu přijat mezi smrtijedy. A jelikož hodlám být špiónem, stejně jako táta, docela bych ocenil, kdybys se mnou přestala jednat jako s opravdovým zatraceným smrtijedem, dobrovolným následníkem toho bastarda, který zabil mého otce, a kdyby ses alespoň pokusila předstírat nějaký ten mateřský zájem o mou osobu. Samozřejmě, že můžeš předstírat i starostlivost. Táta se dušoval, žes ten dopis s NKÚ zaměnila z čiré lásky ke mně...“

„Já tě mám ráda!“ rozvzlykala se náhle a zkroutila tvář. Opřela se o stůl, veškerá síla ji opustila, slzy se jí koulely z očí. „Ach, Harry, mrzí mě, že jsem ti nic neřekla, ale všechno, co jsem kdy dělala... to všechno bylo pro tebe! Snažila jsem se... chtěla jsem...“ rty se jí pochybovaly, ale slova z nich nevycházela. Harry viděl, že mu otec nelhal, že ona po celý jeho život, den za dnem, odvrhovala svého vlastního syna ve snaze ho chránit, snažila se ho udělat nicotným a opovrženíhodným v očích Pána zla, jemuž byl jako děcko zaslíben.

Cítil, jak ho opouští buřičská nálada - objal ji a ona ho objala v odpověď, hlavu složenou na jeho rameni. „Mám tě ráda, Harry,“ zopakovala. Přitáhl si ji blíž.

„Také tě mám rád, mami,“ zašeptal.

Když se po delší době pustili, otřela si oči do cípu svého rukávu. Znovu obešla stůl a Harry se znovu posadil - tentokrát už nechal chodidla řádně na podlaze. „Mám něco, co ti patří,“ řekla tiše a vytáhla šuplík. Po troše hledání vylovila velice formálně vypadající pergamen, který Harry identifikoval jako dopis s výsledky NKÚ. Otevřel ho a přečetl následující výsledky:

Měl základní i pokročilou úroveň v Lektvarech (to bylo od ní!), Formulích, Péči o kouzelné tvory (díky, Charlie!), Černé magii a Přeměňování. Celkem deset bodů. A také měl po jednom bodu z Bylinkářství a Starodávných run. Ani ho nepřekvapilo, že stejně jako ve svém druhém životě, nezabodoval v Astronomii ani v Dějinách kouzel. Celková známka značně převyšovala šest bodů - měl jich dvanáct!

Vzhlédl a zašklebil se. „Mám dvanáct!“ vydechl. Nebylo to sice třináct, jako v jeho druhém životě, ale i tak to nebylo vůbec špatné. Podíval se na ni a byl odměněn zářivým úsměvem, jediným za posledních víc než pět let. Jeho matka byla úplně neodolatelná, když se tvářila takhle, a on se náhle cítil polichocen, ne roztrpčen, že je jeho matka nejspíše častějším předmětem klukovského snění, než mnoho pohledných studentek. Sklopil pohled zpátky k dopisu, a pak znovu vzhlédl k ní. „Můžu si to nechat? Slibuju, že to neprozradím žádnému smrtijedovi.“

Rozesmála se, tak se k ní přidal. „Pohoda. Já... přála bych si, vymyslet to celé nějak lépe, Harry. Tohle asi nebyl ten nejlepší způsob, na jaký jsme dokázali přijít.“

„Myslíš, na jaký jsi ty dokázala přijít?“ zeptal se polohlasem. Vážně nechtěl pokračovat v kritizování jejího chování, ale tuhle věc si chtěl s ní také vyjasnit. „Vím, že mě nikdy neadoptoval, ale pro mě je táta prostě můj táta. Dovol mu být mým tátou. Nerozhoduj o všem sama.“ Pak se usmál, když mu došlo, že to platí nejen pro ni. „To jsem zdědil po tobě, že jo! Pocit, že všechno musím zvládnout sám, pocit, že požádat jiné o pomoc je projevem slabosti...“

Smutně se na něho usmála. „Vlastně to máš z obou stran. Tvůj otec i já jsme byli oba takoví. Občas to docela drncalo. Myslím s Jamesem Potterem. Však víš.“

Přikývl. „Došlo mi, koho máš na mysli. Stále na tom musíme pracovat. Já... já tě budu potřebovat. Hlavně po zimním slunovratu.“

Provedlo pokus se znovu nerozbrečet, ale uspěla jen částečně. „Když pomyslím, že tě... tě... ocejchuje -“

Obešel stůl, poklekl u její židle a složil jí hlavu do klína. „Já vím, mami. Ale stále budu myslet na to, že vás chráním. Budeš na mě hrdá. Slibuju.“

Vískala ho rukou ve vlasech a zamyšleně na něho shlížela. „A co když budou po tobě chtít provést něco hrozného?“ zašeptala.

„Neudělám to. Vymyslím, jak se tomu vyhnout.“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Budeš to muset udělat. Nebo začnou vybíjet tvé blízké. O sebe se nebojím, ale je co Jamie? A dvojčata? Musíš si své krytí udržet, což znamená, že budeš muset dělat věci, které... které nejsou tak úplně zákonné, věci, které bude obtížné udělat. Máš na to žaludek, Harry? Máš?“

Vzhlédl k ní s podivným knedlíkem v krku: cítil se přemožený tím, jak se nad ním skláněla, s rukou na jeho hlavě - matně si ten pocit vybavoval ze svých dětských let, kdy se v její blízkosti cítil milován.

„Budu se snažit,“ řekl tiše.

„To mluví za vše,“ přikývla. Důvěra, kterou slyšel v jejím hlase, ho zasáhla víc, než cokoli, co by kdo jiný na světě mohl říct. Po tomhle toužil tak dlouho... Měl dojem, že jeho srdce vzplane.

Oba nadskočili, když zazvonění oznámilo konec polední přestávky. Harry vstal a jeho matka ho doprovodila ke dveřím kabinetu. „Budeme spolu v jedné učebně,“ nadhodil. „Následující hodinu a půl. Mám z toho divný pocit...“

„Já také,“ souhlasila. V kapse hábitu našla kapesník a osušila si jím oči. „Pokusím se tě příliš nechválit.“ Usmála se na něho - vypadala, jako že s tím bude mít opravdu potíže.

„Neboj,“ odpověděl smutně. „Jsem si docela jistý, že si z včerejšího samostudia vůbec nic nepamatuju, a vzhledem k tomu, že jsem usnul uprostřed psaní eseje, tak chvályhodný úspěch není zrovna tím, čeho bych se měl dnes obávat...“

Políbila ho na tvář. „Jsi dobrý kluk, Harry. Chvíli jsem se o tebe bála, když jsi byl zařazený do Zmijozelu. Víš, že já i tvůj otec jsme byli v Nebelvíru...“

„Ale táta je ze Zmijozelu, a on je úplně v pořádku,“ připomněl jí. Přikývla.

„Máš samozřejmě pravdu. Ale jak už jsem ti řekla...

„Já vím. Můžu ti říct něco, co tě uklidní?“

„Co?“

Prozradil jí, že mu byla dána možnost si vybrat mezi Nebelvírem a Zmijozelem, a proč si vybral Zmijozel: že chtěl být se svým tátou a se svým nejlepším přítelem.

Usmála se na něj a ještě jednou ho pohladila po vlasech. „Při míře loajality, jakou jsi obdařen, je s podivem, žes neskončil v Mrzimoru.“

„Ha! Na to nejsem dost pracovitý,“ rozesmál se.

„No,“ povytáhla obočí, „hodina co nevidět začne. Uvidíme se.“

Zazvonilo podruhé a studenti se vlili do učebny. Harry přešel dozadu, posadil se vedle Draca, který se na něho nejistě podíval. Vlastně na něho zírala většina třídy, obzvláště nebelvíři. Spousta zmijozelských, podobně jako Pansy, o jeho rodičích už věděla. Všiml si, že Ron Weasley se na něho dívá pohledem tak vytřeštěným, jako kdyby byl z jiné planety.

Jeho matka zahájila hodinu zápisem lektvarových přísad na tabuli a výkladem o protilátkách k těloměnícím lektvarům, jako kdyby se nechumelilo a při obědě nedošlo k ničemu nezvyklému. Draco se naklonil k Harrymu a zašeptal: „Všechno v pořádku?“

Harry na něho zářivě pohlédl.

„V tom nejlepším, Draco. V tom nejlepším.“

* * * * *

Ve světle Harryho představení, které pořádal během oběda, profesorka McGonagallová odvolala jeho povolení k sobotní návštěvě Prasinek. Nevadilo mu to, stejně do Prasinek jít nechtěl - spolu s Ginny plánoval projít tajnou chodbou do vesnické radnice (takže vlastně v Prasinkách bude), a tam použít letax k cestě do Londýna za Hermionou.

Poslala mu po sově plán cesty k bytu, který sdílí se svou učitelkou, a také naznačovala, že se jí povedlo vyzjistit několik zajímavých skutečností o Alici, Deanovi a Justinovi. Harry při sobotním ranním běhu po famfrpálovém hřišti jen stěží ovládal své vzrušení. Samozřejmě, že se ještě stále vezl na vlně euforie vyvolané uvolněním napětí mezi ním a jeho matkou. Po středeční večeři se s Ginny sešel ve staré učebně Mudlovských studií, aby se trochu líbali. No, oni se spolu vlastně trochu víc než líbali a tentokrát, k její velké úlevě, potom neprohlásil, že ho to mrzí. Ginny se přitulila k Harrymu ležícímu na pohovce, položila si hlavu na jeho hruď - a on se cítil šťastný. Prostě šťastný. Bylo mu jasné, že v nedaleké budoucnosti bude muset podstoupit zasvěcení (o čemž Ginny řekl), kterého se obával, ale měl pocit, že s tímhle životě, v tímto světem něco dělá, čelí svým potížím, místo aby jen slepě následoval, co je mu předkládáno.

Během sobotní snídaně, zatímco ostatní studenti vzrušeně probírali své prasinkovské plány na dnešní den, přilétla k Harrymu poštovní sova, kterou nepoznal. Byl to velký žlutohnědý pták s načervenalými letkami i pírky za ušima. Složil mu do klína lehký měkký balíček s připojeným dopisem a okamžitě znovu vzlétl, ani slaninu si nevzal. Balík byl podivně lehký, vzhledem k tomu, že měl rozměry víc než třicet na třicet centimetrů při několikacentimetrové tloušťce. Přemýšlel, zda má  tu čest obdržet balíček peří. Dojedl zrychleným tempem a vyběhl do chodby na čtvrtém poschodí. Vplížil se do průchodu vedoucímu k radnici v Prasinkách a rozsvítil svou hůlku. Tady měl dost soukromí k otevření dopisu a rozbalení balíčku. Začal dopisem.

 

Milý pane Pottere,

v přiloženém balíku máte neviditelný plášť, o který jste mi psal. Měl jsem vám odpovědět dříve, ale byl na místě, odkud ho bylo obtížné získat.

V nedávné době jsem o vás zaslechl mnohé zvěsti a věřím, že vbrzku uslyším další.

Užívejte ho s rozmyslem.

Albus Brumbál

 

Napsal snad táta Brumbálovi?, přemýšlel. S úšklebkem rozbalil balíček, pocítil znovu známý pocit hedvábné jemnosti pláště klouzajícího přes ruce. Znovu ho má! Svůj plášť i jeho plášť - plášť Jamese Pottera. Vrazil si ho do kapsy hábitu a mávnutím hůlky nechal zmizet obal, do kterého byl zabalen. Opatrně vyklouzl zpět do chodby a čekal na Ginny. Přiběhla zanedlouho poté, pod hábitem měla oblečené džínsy, košili a pletenou vestu, takže nebude vypadat nápadně, až vyjdou do mudlovského Londýna. Políbil ji na čelo, cítil, že se chvěje nervozitou. Neviditelným pláštěm ji překvapí později.

„Připravena?“ zeptal se jí. Polkla, přikývla - a vyrazili. S ní po boku mu přišla cesta do radnice mnohem kratší, a než se nadál, vylézali z krbu v Děravém kotli. Před použitím letaxu si hodili kapuce hábitů přes hlavy, aby nebyli zbytečně moc viděni. Když přistáli, měl Tom práci za barpultem, takže rychle opustili hospodu směr Londýn. Shodili hábity, ale vzhledem k tomu, že bylo poměrně chladno, tak první vhodné příležitosti se Harry schoval do boční uličky a zatímco mu Ginny dělala křoví, přeměnil jejich hábity na vlněná sáčka podobná těm, které viděl nosit ostatní náctileté při svém úterním výletu do Londýna. Vešli do stanice metra a na základě Hermionina detailního návodu - kterým spojem jet, kde přestoupit na jinou linku - zanedlouho opouštěli podzemku pár bloků od jejího bytu.

Harryho žaludek dělal přemety, když klepal na její dveře. Co si asi o sobě navzájem budou s Ginny myslet?

Dělal si zbytečné starosti. Hermiona byla potěšená, že se s Ginny setkává, a obě byly do pěti minut zabrané do zasvěceného rozhovoru o kouzlech, hůlkách a vzpourách skřetů. Dle jeho názoru bylo jen dobře, že Hermiona dnes vypadala velice úpravně a diskrétně. Měla sice stále rudou lokýnku, ale v boltcích měla jen pár cvočků, odložila náušnice z peří i make-up, a vlasy měla úhledně svázané na šíji. Oblečená byla do jednoduchého černého roláku a elastických černých kalhot, nikoli do umělecky potrhaných punčoch, a její tetování byla zakrytá. Zdálo se, že obutá je do černých piškotek (pozn.: baletních střevíčků).

Když klepali, cvičila - slyšeli, že přestala, aby je pustila dovnitř. Když strávily s Ginny několik minut vzájemným poznáváním, vyhověla Ginnyině prosbě, aby zahrála. Ginny pozorně sledovala Hermioninu levačku, jak jí Harry poradil.

„Já to viděla!“ juchala potom. „Viděla jsem, jak se ti prodlužují prsty...“

Hermiona se usmála. „Ani o tom nepřemýšlím. Prostě se to děje. Netušila jsem, že to znamená, že jsem čarodějka.“

Pak je seznámila se svými poznatky o Alici, Deanovi a Justinovi. Alice, jak se ukázalo, už vybojovala dvě zlaté medaile v jezdeckých soutěžích na letní Olympiádě. Harry s respektem zíral na kopie novin, které jim Hermiona předložila, byla na nich nezpochybnitelně Alice. Hermiona se přátelila s pomocníkem v oddělení hudební kritiky Timesů, a ten jí v archivu obratem vyhledal všechno, co potřebovala.

O Deanovi se v novinách také psalo. Byl nejžádanějším juniorským fotbalistou v zemi. Harry se usmál, vzpomněl si na Deanovy plakáty s družstvem West Hamu a na jeho trvání na tom, aby zvlášť ohavné fauly ve famfrpálu byly trestány červenými kartami. Nyní zjevně všichni čekali se zatajeným dechem až bude mít věk na podpis profesionální smlouvy, a nebylo žádným tajemstvím, že bude hrát i za fotbalovou reprezentaci Anglie. Při čtení popisů, kterak Dean Thomas jde při „kouzlení s míčem“ až „za hranice lidských možností“, přepadl Harryho neodbytný pocit, že ví proč.

A pak tu byl ještě Justin. V Timesech byl vyfotografovaný po boku nikoho jiného než princů Williama a jeho bratra a jejich otce Charlese, prince welšského. Justin byl prefektem na Etonu, který si vzal mladého Willa pod svá ochranná křídla, načež princ pozval Justina spolu s dalšími spolužáky do Balmoralu. Harry se usmál na obrázek upřímného, přátelského Justina, bratříčkujícího se s výsostmi.

 „Samozřejmě,“ řekla Hermiona, „že vzhledem k tomu, jak jsou slavní, bude těžké se k nim dostat. Hlavně k Finch-Fletchleymu. Eton má tvrdá bezpečností opatření, což už lze přepokládat. A Alice Spinnetová žije mimo království na jezdeckém výcvikovém středisku svých rodičů, pokud necestuje po světě po soutěžích. Ale Thomas je zrovna tady v Londýně. Už jsem sepsala jeho adresu a všechno potřebné. Tedy, můj přítel sepsal. Tady to je. Stačí sednout na metro, dojet za ním a pokusit se ho přesvědčit, aby vás vyslechl.“

Harry civěl na kus papíru. Hermiona sepsala neskutečně podrobný popis linek, kterými by se dostali k Deanově domu. Ušklíbl se na ni, už skoro zapomněl, jak byla důkladná ve všem, co dělala. „Ohromný. Tak já to zkusím. A vy dvě si můžete zatím popovídat. Pumpni Ginny o informace, řekne ti cokoli tě bude zajímat. Její taťka pracuje na Ministerstvu a její brácha učí na naší škole.“

Když odcházel z bytu, ty dvě už zase krafaly na pohovce a Harry si nemohl pomoci, ale ksichtil se, když je tak viděl. Shlédl na papír ve svých dlaních. Za chvíli bude mluvit s Deanem! To je tak báječné, že to snad ani nemůže být pravda...

A nejprve také šlo všechno jako po másle. Vyrazil na Jubilee line, tak přeskočil na Piccadily, ale pak uviděl něco - nebo spíš někoho - kdo mu způsobil téměř infarkt.

Ginny.

Nebo ne? Ve vlaku byla mladá žena, která vypadala přesně tak, jak by si představil Ginny zestárlou o deset let. Tedy, pokud by Ginny měla modré oči a vlasy pouze po ramena, místo současných kaskád padajících po zádech. I pihy měla na stejných místech, jako Ginny. Harry se nutil dýchat - tohle se nestalo. Nemohlo!

Na Deana dočista zapomněl. Když rusovláska přestupovala, následoval ji. Když vyjela z metra na ulici a kráčela cílevědomě do malého krámku vedle trafiky, lelkoval v trafice, jako kdyby se rozhodoval mezi Timesy a Sunem, dokud nevyšla znovu na ulici s kvítkovanou papírovou taškou. Chvíli rozmýšlel nad možností použít neviditelný plášť, aby ji mohl sledovat nenápadněji, jenže ona zanedlouho začala stoupat po schodišti k eduardovskému domu (pozn.: http://cs.wikipedia.org/wiki/Eduardovské_období) rozdělenému na byty, a on si vůbec nebyl jistý, kde zrovna jsou, protože za ní běžel tak slepě, že nesledoval cestu, po které by se mohl vrátit k hledání domu Deana Thomase.

Chvíli pozoroval zavřené vchodové dveře, po pár minutách si všiml, že se rozsvítila světla v bytě na druhém poschodí - bylo pošmourno. Napočítal do deseti, pak vystoupal po schodech a zazvonil na zvonek, o němž se domníval, že patří k tomu správnému bytu. Po několika minutách sešla ke dveřím. Neotevřela je. Odtáhla záclonku, která byla přes okénko ve dveřích, a nejistě se na něho podívala.

„Přejete si?“ slyšel ji skrze sklo.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ odpověděl s nadějí, že působí jako uhlazený, neškodný chlapec - a ne jako pekelný puberťák. „Nejste...“ zaváhal, „adoptovaná?“

Pobledla. Odjistila dveře a otevřela je. Postavila se do zárubní, dál ho nepozvala.

„Jak to můžete vědět?“

„Jmenujete se Annie? Nebo možná Peggy?“

„Já... já se jmenuji Margaret. Většinou mi říkají Maggie.“

„Takže... jste narozená v roce 1972.“

Byla stále bledší. „Ano.“ Bylo to tak podivné, když s ním mluvila jako s cizincem - ta, která měla Ginnyinu tvář a Ronovy modré oči. Našel jsem jejich ztracenou sestru!, všechno v něm nadšeně křičelo. Pohlédl na tlačítko zvonku, které prve zmáčkl.

„Takže,“ navázal, „se jmenujete Maggie Parrishová?“

„Ano.“ Teď už vypadala vyloženě ostražitě.

„Proč jste byla adoptovaná? Pamatujete si to?“

„Nehoda. Nepamatuju se na nic, co jí předcházelo...“ Oči jí zvlhly.

„Nehoda?“

„Všichni z mé rodina zahynuli při autonehodě. Přežila jsem jen já. Měla jsem totální amnézii a dodnes jsem si nevzpomněla na nic ze svého předchozího života. Sestra v nemocnici mi řekla, že se jmenuji Margaret. Nepamatovala jsem si ani to.“

Harry nevěděl, co na to říct. Celé se to na něho sesypalo, až by měl čas se zamyslet. „Nikdo z vaší rodiny nezahynul při autonehodě! Jsou naživu a daří se jim dobře. Znám je osobně...“

„Vážně?“ Ve výrazu její tváře se nevyznal. Nejprve vypadala překvapeně, pak se její výraz změnil do něčeho mnohem méně potěšujícího - vypadala spíš rozzuřeně.

Prudce mu zabouchla dveře před nosem. Slyšel zvuk nohou běžících do schodů. Zabušil na dveře, zcela bez odezvy. A kruci, pomyslel si.

Jen si počkejte, až jí povím, že je čarodějkou.

 


Nasledujúca časť >>>
Poslední komentáře
28.02.2010 19:57:26: Zagorka je nový hit! Elza, za chvíľu budeš pridávať nové heslá do slovníkov. smiley${1}
28.02.2010 18:57:41: Nedělej Zagorku? Tak to je nápaditý překladsmiley A vůbec díky za překlad celé téhle kapitoly!...
28.02.2010 09:09:16: Ďalšia časť je u Simpleho. Netuším, či to klikanie na neho zaberie. Tak som klikla aj ja.
27.02.2010 21:40:01: Klikám, klikám, a nepomáha to, škoda, že kapitolky sa nobjavujú podľa množstva kliknutí smiley ešte dl...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace