Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 5 - 8

5. kapitola Ten Potter se nezdá

Preklad:  Elza



Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
(neboli Poslední pokušení Harryho Pottera)

Kapitola pátá -  Ten Potter se nezdá  


(Název asi odkazuje na The Talented Mr. Ripley, který byl do ČJ překládán jako Talentovaný pan Ripley, ale to se mi do názvu této kapitoly nelíbí. S plným vědomým překládám, jak překládám.)

Harry následoval ostatní zmijozelské dolů do sklepení; cesta do podzemí se zdála být dlouhá celé míle, než dospěli k nepopsané kamenné zdi skrývající zmijozelskou společenskou místnost. Jeden z prefektů sedmého ročníku pronesl heslo a všichni ho následovali dovnitř. Harry se vážně snažil poslouchat; měl dojem, že rozložitý nevrle vyhlížející kluk řekl „dračí krev“. Pamatoval si, že když tu byl v druháku, tak heslo znělo „čistá krev“. Copak mají ve všech heslech „krev“?, podivil se. Aspoň že to nebyla „šmejdská krev.“

Společenská místnost vypadala stejně, jak si ji pamatoval: zavlhlé kamenné zdi, krb obklopený křesly s vysokými opěradly, od stropu visící strašidelné zelené lampy, které dávaly celé scenérii nezdravý nádech. Harry toho na hostině nesnědl mnoho, ale měl dojem, že by to všechno vyzvrátil, pokud by se na minutu usadil v téhle děsuplně osvětlené místnosti. Položil si ruku na žaludek ve snaze utišit nevolnost a řekl Dracovi: „Není mi nic moc. Jdu do postele. Uvidíme se ráno.“ Draco se na něho zamračil.

„Slíbils mi pomoct s mými plány. Naznačoval jsi po celé léto, že máš v rukávu něco dokonale senzačního k vehnání Weasleyho do úzkých. Říkals, že když to bude potřeba, zůstaneme po hostině vzhůru třeba celou noc, abychom doladili detaily. Víš, že v tomhle nestojím za nic. Potřebuju tvé úchylné nápady.“

Harry se zaksichtil; tohohle se přesně bál. V tomhle životě nejen že nebyl Ronovým přítelem, ale zjevně byli dokonce zatvrzelými nepřáteli. No, rozhodl se, tak tohle se tedy změní.

„Už nemám zájem. Vždyť je to úplně... infantilní! A co proti němu vůbec máme?“

„Co máme proti... to ti vážně musím připomínat loňský druhý famfrpálový zápas? Když už pominu těch pět školních let?!?“ rozčiloval se Draco nevěřícně.

Jo, pomyslel si Harry podrážděně, to mi holt budeš muset připomenout... „Má nějaký smysl takhle přetrvávat v zášti?“ namítl a doufal, že mu to začne dávat smysl. „Abych řekl pravdu, už je mi z toho nanic.“ Pokusil se odejít s nadějí, že jeho nohy naleznou samy cestu do správné ložnice.

„Jestli má nějaký smysl...? Vehnat někoho z Weasláků do úzkých?“ Draco byl rozlobený, až mu hlas přeskakoval.

Harry se na něho zamračil. „Hele, laskavě dospěj, jo!?“ pronesl s nejvyšší dávkou přehlíživosti, jakou byl momentálně schopen vyprodukovat, a odvrátil se od něho. Vyšel ze dveří a obhlédl nudné šedé kamenné zdi; kdysi už byl ve zmijozelské společenské místnosti, ale zatím nikdy nezavítal do ložnic, a teď byl navíc unavený, rozčilený a k tomu ještě se stále cítil do morků kostí prochladlý po předchozím dostaveníčku s Krvavým baronem. Bylo tu na výběr - jedna chodba doprava, druhá doleva. Vybral si levou, škobrtal po kamenné podlaze a rozhlížel se po čemkoli, co by mu bylo povědomé. Náhle se jedny dveře otevřely a on se srazil s Mariou Kirknerovou v průsvitné noční košilce, která si sice nevzala župan, zato si nesla zubní kartáček. Vyšla z pokoje, v němž Harry zahlédl několik postelí s nebesy z temně zeleného sametu. Pohlédl přes chodbu na druhou stranu - zřejmě mířila do koupelny. Dveře do ní byly pootevřené a dávaly nahlédnout na šedavě zelené obkladačky na stěnách. Marie, která stála velice blízko, se na něho usmála. Pokusil se nezabloudit pohledem k její noční košilce, která byla průsvitná takovým způsobem, až měl vážné potíže pozvednout oči zpět k její tváři...

Zdálo se, že jí to nevadí; její úsměv se dokonce ještě rozšířil, když postřehla, kde jeho oči bloudí. Soustředil se pohledem na její tvář a cítil, jak po se mu po zátylku rozlévá horkost. Nebyla s Dracem?, přemýšlel, když si vzpomněl na ně dva vystupující před hradem z kočárů bez koní. Na druhou stranu, Draco zjevně nebyl schopný monogamie - pokud na tom byla stejně, museli tvořit skvělý pár.

„Harrýý!“ pronesla zpěvavým hlasem se svým obvyklým silným skotským přízvukem. „Copak tadyklec dělaš?“ Položila mu ruku na předloktí. „Taklec bys ně vidít nemjel...“ podotkla jemně, ale lačnost obsažená v hlasu usvědčovala slova ze lži. Harry zacouval s mírným zaškobrtnutím. Špatná chodba, pomyslel si.

„Pppromiň,“ vykloktal za stálého couvání. „Jsem unavený. Špatně jsem odbočil. Dobrou.“

Otočil se a utekl. Utíkal celou cestou do správné chodby a po minutí několika dveří spatřil nad jedněmi nápis Šestý ročník. S ulehčeným oddechnutím otevřel dveře. V místnosti byly čtyři postele s nebesy ve stejně temně zeleném odstínu, jako zahlédl v dívčích ložnicích. Ze zeleně zastíněných nástěnných svícnů i z několika lamp zavěšených od nízkého stropu vycházelo obdobné, nezdravě nazelenalé světlo. Harry vztáhl ruku a dotkl se kamene nad sebou. Měl pocit, jako by mu strop ležel přímo na hlavě. Jistě, byl teď o tři nebo pět centimetrů vyšší než ve svém původním životě, ale byl si jistý, že stejný pocit by měl, i kdyby byl o pět centimetrů menší.

Svůj kufr nakonec našel díky iniciálám HP. Samozřejmě, že nejdřív celý mrzutý obešel zavazadla nadepsaná DM, NN a BZ. BZ - to byl Blaise Zabini a NN... Norman Nott. Tak to bylo. Ze svého druhého života si Notta pamatoval jen matně, většinou byl tichý a moc se nedružil. Harry si také pamatoval, že v onom životě byli Nottův otec a Avery smrtijedy upadnuvšími v nemilost a zabil je Lucius Malfoy. Jestlipak byl Normanův otec smrtijedem i v tomhle světě? Bez debat ano, rozhodl se Harry. Pocítil neočekávaný záchvěv sympatií k onomu tichému chlapci, kterého si pamatoval; ve svém původním životě si na zmijozelského studenta ani nevzpomněl - byl takový nenápadný. Ani ho nenapadlo, jaké to pro něho muselo být, když byl jeho otec chycený po výbuchu v hostinci.

Když už našel svůj kufr, tak si vybalil a převlékl se na spaní do pyžamových kalhot. Hůlku si položil na prsa - chyběla mu stálá přítomnost baziliščího amuletu. Zkoumal se v zrcadle na dveřích šatníku. Hrudník měl vyzáblý a bledý, žebra až příliš vystouplá. Vlasy vypadaly úplně stejně jako vlasy Jamese Pottera. Povzdechl si. Vypadal naprosto stejně jako jeho otec.

Vydrápal se na postel, v jejíchž nohách byl uložen jeho kufr, a vytáhl si přikrývku až k bradě - alespoň že postele byly stejně pohodlné jako v Nebelvírské věži. Domácí skřítci je předehřáli, a Harry blaženě zavrněl, když ho pohltilo pohodlí, které konečně zahnalo chlad přetrvávající od střetnutí s duchem. Zavřel oči a jeho tělo zmalátnělo, jenže mozek pokračoval ve výčitkách a nedopřával mu pokoje.

Naprav to. Fajn, pomyslel si. To se líp řekne, než udělá. Musím na to jít ze dvou stran najednou, rozmýšlel. Mohl bych zkusit vylepšit tenhle svět, pokusit se vyhledat Brumbála a Hermionu, pokud by tu vůbec byla nějaká možnost, že můžu odestát, co se stalo... Což ovšem nezvládnu, dokud se do tohohle života pořádně nevžiju a nepochopím, jak to tu chodí. A také by mohlo pomoci, kdybych se cítil víc sám sebou...

Tehdy si rozmyslel, co udělá nejdříve: začne znovu běhat. To bude nejlepší začátek. A také se musí ujistit, že se do ničeho nenamočí, takže žádné vtípky na nebelvírské. Namočit se do něčeho je to poslední, co by potřeboval; už takhle ho přistihla ředitelka, když pral své bratry. Nakonec se bude muset pokusit bez dovolení opustit školní pozemky, když bude pátrat po Hermioně... ale to bude řešit, až ta chvíle nastane.

Pocítil uspokojení z rozhodnutí dát se znovu do běhání a konečně se ukolíbal ke spánku, i když jedno jeho já stále doufalo a předpokládalo, že celý tenhle den od dnešní desáté hodiny dopolední nebyl ničím víc než snem, ze kterého se probudí ve své útulné okrouhlé ložnici v nebelvírské věži, spolu s Ronem, Nevillem, Deanem a Seamusem, že slunce bude proudit vysokými okny až se bude zdát, že rudé závěsy postelí vzplály plamenem a že všechno bude tak, jak má být...

* * * * *

Harry prudce otevřel oči. Místnost byla tmavá jak kus dehtu. Natáhl se po hůlce: bez závislosti na tom, kde spí, si ji vždy pokládal na noční stolek na stále stejné místo a do takové pozice, aby ji mohl rychle uchopit. S hůlkou v ruce zamumlal: „Lumos! “ Rozhlédl se okolo ve zcela bláhové naději, že se najde v nebelvírské věži. Ale slabé světlo vycházející z hůlky ukázalo pouze strohou a studenou zmijozelskou ložnici; těžké sametové závěsy okolo ostatních postelí byly zatažené, na zdi vedle masivních dřevěných dveří visel znak zmijozelské koleje. Zaznamenal, že nástěnné svícny s podřimujícími svíčkami byly tvarované do podoby hadů.

Povzdechl si, zajímalo ho, kolik je hodin. Cítil se zcela probuzený a plný neklidu. Opatrně se proplížil bosky po kamenné podlaze, při každém kroku se zachvěl chladem. Spát sedm let ve sklepení by podlomilo zdraví kohokoliv, pomyslel si. Tělesné i duševní. Není divu, že se ze Zmijozelu rekrutuje víc černokněžníků než z ostatních kolejí. Nicméně vzhledem k tomu, že sám mám za sebou desetiletí strávené pod schody, tak pouhé fyzické prostředí asi není určujícím mezníkem na jejich cestě ke zlu...

Protáhl se podél Dracovy postele, mávl hůlkou nad jeho nočním stolkem, našel kamarádovy hodinky a navlékl si je. Bylo půl sedmé. Poodhrnul závěsy a shlédl na světlovlasého chlapce, který spal s pusou otevřenou a vypadal tak na osm let místo svého obvyklého vzezření bradavického Casanovy. Harry mu jemně zatřásl ramenem.

„Draco! Probuď se!“ Bez odpovědi. Asi byl příliš jemný. Harry zapřemýšlel, jak dlouho se asi Draco zdržel ve společenské místnosti a jestli vymyslel pomstu na Rona. Zatřásl jím hruběji a oslovil ho hlasitěji. Draco se konečně pohnul a pokusil se otevřít oči.

„Coseto-? Harry? Už se vstává?“

„Jen já. Ty nemusíš. Chci si půjčit tvoje hodinky. Vrátím ti je po snídani.“

„Moje ho- a to je všechno?“ řekl popuzeně, dopadl na polštář a otočil se. „Vem si je,“ zamumlal do polštáře, „a vypadni.“ Zavřel znovu oči a pokračoval v přerušeném spánku.

Harry zatáhl závěsy. Byl bych ho předevčírem požádal o zapůjčení hodinek? Nebo bych si je prostě vzal a nechal Draca přemýšlet, kdo je čmajznul?

Oblékl se a opustil ložnici s pozdviženou hůlkou. Krátce navšívil koupelnu a zašklebil se, když se svíčky na stěnách probraly k životu a oslnily mu oči přizpůsobené mnohem slabšímu světlu vycházejícímu z hůlky. Když vyšel ze zeleně vykachlíkované místnosti, v níž se všechny zvuky nepříjemně rozléhaly, znovu rozsvítil hůlku a vplížil se do společenské místnosti. Už z ní skoro vyšel, když mu došlo, že jeho oblečení není vhodné pro běh. Jelikož si byl jistý, že ve svém kufru nic vhodnějšího nenajde, sundal si neprve tričko, přeměnil ho, pak se věnoval kalhotám a nakonec botám. Teď už měl vhodný úbor a běžecké boty. Rozhodl se vrátit do ložnice a vzít si s sebou kompletní oblečení na den: hábit a čisté prádlo, které zmenší do kapesní velikosti tak, aby si mohl dát sprchu, převléknout se a jít se nasnídat bez nutnosti návratu do ložnice. Měl pocit, že by měl ve zmijozelských prostorách trávit co nejméně času.

Prošel potemnělými podzemními chodbami a snažil se vzpomenout si na každou odbočku a rozcestí, které minul včera po hostině cestou na kolej. Ne, řekl si. Příliš se snažím. Jedno moje já to tu zná, zná cestu už pět let. Pokusil se vyprázdnit svou mysl a nechat nohy jít kam samy chtěly, záhy minul učebnu Lektvarů a zanedlouho po té vyšel do Vstupní síně. Otevřel těžké vchodové dveře a usmál se: už zapomněl jak nádherný je úsvit v Bradavicích. Nejprve šel čelem k západu, kde byla obloha stále temně sametově modrá, ale jakmile obešel hrad a začal scházet orosenými lučinami k famfrpálovému hřišti, pozoroval jemně narůžovělou oblohu nad polesím. Vzpomněl si, jak tudy šel poté, co ho Fridwulfa nechala přespat mezi hebkými kožešinami... Je toho tolik, co se nyní nikdy nestalo, tolik myšlenek a vzpomínek, které se tísní v jeho mozku...

Jakmile se protáhl a rozběhl se, začal se cítit jako stařec. Když padl k zemi po pouhých třech kolečcích uběhnutých po písčité dráze, uznal, že stávající tělo není schopné se přizpůsobit rychlosti, kterou nasadil. Vzpomněl si, jak roztřeseně se cítil po svém prvním běhu z Dursleyovic domu do parku a zpět. Teď se sice necítil tak špatně jako tehdy, ale i tak měl pocit, že víc už nezvládne. Musím se zase vytrénovat, pomyslel si.

Po několika zahřívacích cvičeních zamířil zpátky do hradu, však náhle se zastavil. Došlo mu, že už nemá volný přístup do prefektské koupelny, vždyť ani neznal heslo, kdyby se tam náhodou chtěl vplížit. Což znamenalo, že by kvůli sprše musel dojít až zpátky dolů do zmijozelských ložnic. Otočil se zpět k famfrpálovému hřišti, kde byly sprchy u šaten. Když tam vešel, otřásl se. Z jakéhosi důvodu tam bylo chladněji než venku. Nejprve seslal na podlahu ohřívací kouzlo, pak se vysprchoval, oblékl a zmenšil běžecký úbor na velikost odpovídající kapse hábitu. Chtěl už odejít, bylo k osmé hodině, ale zahlédl se v zrcadle a zamračil se. Zavřel oči a plně se soustředil. Konečně ucítil známé chvění ve vlasové části pokožky hlavy. Když oči otevřel, usmál se. Skvělé. Další věc, která mu dovolovala cítit se normálně. Chtěl se začít holit, ale pak se rozhodl, že ještě nemá tváře tak moc tmavé, a odešel zpátky do hradu.

Když došel do Velké síně, byla už naplněná obvyklým ranním štěbetáním. Pohled na menší počet studentů mu už připadal normální, ale povšiml si snížené hladiny hluku rezonující mezi kamennými zdmi. Usedl ke zmijozelskému stolu mezi svou sestru a svého nejlepšího přítele.

„Kdes byl?“ zeptala se Jamie mezi dvěma sousty topinky. „A co sis to udělal s vlasy?

Harry si posloužil uzenkami a vejci: běhání mu vrátilo chuť k jídlu, která ho před hostinou na uvítanou opustila. „Běhat. Dole na hřišti,“ odpověděl krátce. „Změnil jsem je. Myslím vlasy. Starý sestřih mě nudil.“ Pokračoval v jídle a pak se otočil ke své ztichlé sestře. Měla v očích slzy. „Jamie - co se děje?“

Popotáhla a podala si marmeládu k topince. „Tak tys byl unuděný z toho, žes vypadal jako náš táta, že jo?!“

Takovouhle reakci nečekal. „No, já jen - prostě - chtěl jsem vypadat jako já,“ vykrucoval se. Nechtěl, aby si sestra myslela, že prokazuje neúctu památce jejich otce. Měl snad ze svého vzhledu udělat stabilní relikviář jeho památky?

„No, ty-víš-kdo musela padnout na ‚zadel‘, jestli tě už viděla. A neoholil ses.“

„Ty-víš-kdo je ženská? Odkdy?“

Jamie se rozhlédla po ostatních studentech. „Dobře víš, kterou myslím tím ‚ty-víš-kdo‘. Nehraj blbýho.“

Harry už skoro odpověděl, že nic nehraje, ale pak usoudil, že by to nevyznělo zrovna nejlépe, a tak raději pohlédl k hlavnímu stolu. Jeho matka na něho přesně dle očekávání zírala s pozdviženými obočími a zcela nepřehlédnutelně podrážděným výrazem ve tváři. No skvělé, pomyslel si. Předtím jsem byl každému putna, a teď mám máti a sestřičku, které mi jdou po krku kvůli drobné změně účesu...

Všechny reakce ale špatné nebyly. Pansy Parkinsonová se na něho usmála velice nadšeně, Millicent Bulstrodová upustila stříbrný příbor a zrudla pokaždé, když pohlédl jejím směrem, a urputně se snažila předstírat, že se po něm neohlíží. Maria Kirknerová na něho hleděla zcela bez přestávek, jedla a pila s fascinovaným výrazem, jakoby neměla na vybranou a musela ho provrtávat pohledem. Harry se nenápadně rozhlédl po ostatních stolech; několik nebelvírských děvčat si ho také povšimlo. Parvati Patilová ho obdařila pohledem podobným pohledu jeho matky (ale bez podrážděnosti) a Ginny se na něho znovu usmála. Tentokrát se na ni také usmál a neotočil se, až dokud na něho nepohlédl Ron Weasley, který seděl vedle ní, a neprobodl ho pohledem. Harry si povzdechl a vrátil se k jídlu. S tím Ronem bude muset něco udělat. Postrádal svého skutečného nejlepšího přítele a chtěl ho zpátky. Pohlédl po očku na Draca Malfoye. Draco umí být fajn, když se mu chce. Ale nebyl to Ron. Ani zdaleka ne. Ohlédl se znovu k nebelvírskému stolu, kde seděli Weasleyovic potomci, ale tentokrát se nedíval toužebně po Ginny, ale po Ronovi.

Když už snídaně téměř končila, zeptal se Harry Draca: „Tak co nás dneska čeká?“

„Proč s sebou nemáš věci? Začínáme Přeměňováním s Havraspárem. Na třetím poschodí. Zmeškáš půlku hodiny, když se budeš vracet do sklepení pro věci. Pak máme Černou magii s Mrzimorem. V patře nad Přeměňováním. Nemáš šanci dostat se pro věci mezi hodinami a současně nepřijít pozdě.“

To je legrační, pomyslel si Harry. Tyhle hodiny jsme nikdy neměli spojené s jinými kolejemi. Jenže to na škole bývávalo mnohem víc studentů... Najednou začal horečnatě vymýšlet, jak se dostane pro své pergameny, učebnice, pera a inkoust.

„Co je po obědě?“

„Lektvary a po nich Formule. Oboje bohužel s Nebelvírem. Budeme muset vydržet celé odpoledne s Weasleym. Nemáme žádné volné hodiny. No, takže počkáš do oběda, než si dojdeš pro věci?“

„Neměj péči. Půjdu rovnou. Kolik máme - něco okolo patnácti minut, než se musíme vydat nahoru?“

„Myslím...,“ začal Draco a pohlédl na své zápěstí. Pak pohlédl na Harryho zápěstí. „Áá! Tys mi sebral hodinky!“

Dovolil jsem se tě. A tys řekl, ať je vezmu a vypadnu!“

Kdypak já řek´, že si je máš vzít?“

„Dnes ráno o půl sedmé.“

„Pročs byl k čertu vzhůru o půl sedmé?“

„Už jsem ti to říkal: šel jsem běhat. Byls napůl v limbu, bál jsem se, že si to nebudeš pamatovat. Na.“ Vrátil mu je.

„Jsi schopný vstát kvůli běhání o půl sedmé, ale nevzpomínáš si vzít s sebou věci na hodiny? Do našich ložnic to je odsud půl hodiny. Pěkný hodinový výletík.“

„Vím. Mám to v paži. Jsou rychlejší způsoby než chůze. Pojď.“

Vstal a jeho sestra i nejlepší přítel ho následovali. Vyvedl je z Velké síně, provedl Vstupní síní a zavedl pod první schodiště ke sklepením. Tam se zastavil. Plápolající pochodně byly jedinými zdroji světla. Vytasil hůlku a zadíval se do přítmí, soustředil se na batoh, učebnice, pergamen, pera a lahvičky inkoustu, které jsou v kufru u nohou jeho postele. Vykreslil si v mysli velice přesně každou z těch věcí. Nakonec zařval: „Accio! “ Ozvěna rozléhající se mezi kamennými stěnami pozvolna odumírala. Přešla minuta, dvě, tři. Obočí měl stále svraštělé soustředěním, hůlku napřaženou a čekal, čekal a čekal.

Po téměř deseti minutách konečně zahlédli předměty ozlomkrk k nim letící. Když už to vypadalo, že budou všichni tři probodeni brky, politi inkoustem a umláceni učebnicemi, Harry s hůlkou stále namířenou do chodby zařval: „Impedimenta!“

Předměty zůstaly viset ve vzduchu, zastavené druhým kouzlem. Harry popošel asi tři metry a své věci včetně batohu ze vzduchu posbíral. Vložil pomůcky do vaku, hodil si ho přes rameno a otočil se čelem k šokovaným tvářím svého přítele a sestry.

„Co je?“

Nejprve neodpověděli. Až byla Jamie konečně schopná sformovat slova. „Od kdy jsi tak dobrý v přivolávacích kouzlech? A co bylo to druhé?“

„Zpomalí vše až tak, že to vypadá, jako by se to vůbec nehýbalo. Vlastně se i tak dále hýbou, ale doopravdy pomaličku. Což mi připomíná -“ namířil hůlkou na batoh, „Finite Incantatem! “ Znovu vzhlédl na sestru. „- nemůžu je už nechat hýbat, i když jen pomalu, když jsem si je jednou vzal.“

Zůstala ještě chvilku zírat, pak popadla Dracovo zápěstí a zkroutila ho do nepřirozené pozice, která ho donutila zařvat bolestí. Ale neudělal nic, aby ji zastavil, ani jí to nevrátil. Po pohledu na jeho hodinky si nadhodila batoh na rameno a vyrazila vzhůru po schodech. „Přijdu pozdě na Formule. Uvidíme se na obědě!“

Oba se s ní rozloučili a pak začali sami stoupat po schodech. Jak tak šli, brzy se v prvním patře potkali s ostatními šesťáky ze Zmijozelu a Havraspáru. Harry si byl vědom, že po něm jeho přítel podezřívavě pokukuje. Nakonec už to Harry nevydržel.

„Co je to s tebou? Jeden by řek´, že jste vy dva předtím nikdy neviděli přivolávací kouzlo.“

„Zjevně máš na mysli, že jsme nikdy neviděli tebe používat přivolávací kouzlo. To je rozdíl.“

„Udělal jsem ho snad správně, ne?“

„Jo, ale -“

„Nechme toho.“

Došli do učebny Přeměňování. Harry vstoupil s úsměvem na rtech, těšil se na hodinu se svým kmotrem. Vstoupili spolu s ostatními zmijozelskými ze svého ročníku a asi půl tuctem havraspárských, které si Harry pamatoval ze svého druhého života. Evan Davies měl prefektský odznak, stejně jako Mandy Brocklehurstová. Další chlapci byli Felix Moon a Terry Boot, i když si nebyl tak úplně jistý, který je který. Také rozeznal Lisu Turpinovou a Sally-Anne Perksovou. Spolu s Normanem Nottem, Blaisem Zabinim, Morag MacDougalovou, Pansy Parkinsonovou a Millicent Bulstrodovou jich bylo rovných třináct. Úplný čarodějnický sabat, pomyslel si Harry s úšklebkem, Trelawneyová by měla radost.

„Dobré ranko!“ pozdravil je Sirius s přátelským úsměvem, když se usadili. Znovu vypadal jako ten pohledný svědek ze svatebních fotek Harryho rodičů, namísto uprchlíka před kouzelnickou spravedlností. „Šesťáci z Havraspáru a Zmijozelu, nemýlím-li se?“

„Zmijozelu a Havraspáru,“ opravil ho Draco Malfoy.

Sirius se na Draca usmál. „Ahoj Draco. Jak ses měl o prázdninách?“ Draco se na něho usmál v odpověď. Paráda, pomyslel si Harry, vychází s mým nejlepším přítelem. A je to ten druh učitele, který používá křestní jména místo příjmení.

Také se na Siriuse usmál, který mu pokývl s pohledem o poznání méně radostným. „Ahoj Harry.“

Harry se lehce zamračil, podivil se tomu netečnému pozdravu. Všichni ostatní pak začali plácat, jak strávili prázdniny; evidentně byl velmi oblíbeným učitelem. Několik minut pozorně naslouchal, a pak zatleskal a pokynul, aby si všichni sedli.

„Jistě, jistě. Nemám pochyb o tom, že jste všichni zažili přes prázdniny spoustu nádherných dobrodružství, a jednou si vás všechny vyslechnu. Ale teď už musíme začít. Toto je váš šestý ročník. Všichni jste si vedli velmi dobře při svých NKÚ a já byl velice, velice potěšen výsledkem každého z vás.“ Zazářil na všechny jako sluníčko. „Ale nyní máte před sebou pouhé dva roky na přípravu na OVCE. Není to tolik času, kolik byste si mysleli. Letos začínáme pokročilé Přeměňování. Zatím jste probírali přeměňování předmětů a malých zvířat. V tomto pololetí začneme přeměňovat větší zvířata a předměty, a možná se dostaneme i -“ udělal pomlku a rozhlédl se po nich, „- k proměňování se navzájem.“

Pár lidí zalapalo po dechu, Harry a Draco se po sobě podívali s obavou. Učit se zvěromágskou proměnu je jedna věc, pomyslel si Harry, ale nejsem si jistý, zda bych chtěl, aby kdokoli jiný proměňoval mě. Vybavil se mu Draco Malfoy a Úžasná Poskakující Fretka a téměř se rozřechtal nad tou vzpomínkou, v čas se zarazil kousnutím se do jazyka. Kmotr ho obdařil podivným pohledem a nejlepší přítel se na něho zamračil. Ještěže Draco neumí číst myšlenky, pomyslel si Harry.

„V sedmém ročníku se budete učit kterak proměnit sami sebe. Budou to zaklínadla omezeného trvání vyžadující použití hůlky, na rozdíl od zvěromágské proměny, která se dělá takto,“ pronesl a náhle zmizel, na jeho místě byl velký černý pes. V okamžiku byl jejich učitel zpět, černovlasý a černooký v temně hnědém hábitu. „I když připustíme, že v průběhu vašeho sedmého ročníku se mezi vámi najde někdo - a já bych byl velice překvapený, kdyby se to povedlo alespoň jednomu ze všech studentů sedmého ročníku - někdo, kdo bude mít nadání k studiu zvěromagie, ještě to neznamená, že bude schopen se proměnu naučit a zvěromágem se skutečně stát. Ministerstvo nyní úředně schvaluje žádosti o zvěromágské studium; v žádosti musíte dopodrobna objasnit především, proč se chcete zvěromágem stát. Poslední informace, které mám, hovoří o tom, že celý schvalovací proces je delší šestnácti měsíců, a nikdo jím neprošel od té doby, kdy jsem před patnácti lety obdržel svou zvěromágskou licenci já. Proces schvalování žádostí byl uzákoněn před deseti lety, a od té doby až do dneška se o to nikdo ani nepokusil. Takže skutečně nepředpokládám, že by se někdo z vás stal zvěromágem před ukončením vašeho sedmého ročníku.“

Harry se nad tím zamyslel: proč to proboha Ministerstvo teď tak úzkostlivě hlídá? Profesorka McGonagallová ho jednoduše začala učit po prosté domluvě s Brumbálem. „To je dobře, že tohle pravidlo neplatilo už, když jste chodili do školy,“ usmál se na Siriuse.

Harryho úsměv v příští vteřině povadl, když mu upřeně zírající kmotr jemně nakázal: „Na chodbu, Pottere. Ihned.“ Ani náznak křestního jména.

Harry v obavách vstal a následoval Siriuse ven ze dveří, ohlížeje se přes rameno na svého nejlepšího přítele, který mu s úšklebkem mával na rozloučenou, jakoby předpokládal, že už se neuvidí. Jakmile byli v chodbě, kmotr se k němu otočil. Vypadal, že se stěží drží pod kontrolou.

Cos tím myslel?“ zasyčel na Harryho. Harry už párkrát viděl Siriuse Blacka zuřit, ale nikdy za celý svůj předchozí život ho neviděl zuřit na sebe.

Zíral na staršího muže, nejistý jak začít. „No hm...,“ zachvěl se. „Vždyť víte. To jak jste se vy a můj otec a - a Pettigrew stali zvěromágy, aby - abyste mohli být s Remusem Lupinem, když on - víte co -“ nervózně pokukoval po svém kmotrovi. Ten se na Harryho díval čím dál tvrději.

Jak ses o tom dozvěděl?“

Ale ne! Harry v duchu zaúpěl, když si vzpomněl na rozhovor, který měl se svým otčímem předcházejícího večera. Už néé! „No, to... zaslechl jsem... něco. Během let. Tu a tam.“

„Tu a tam,“ zopakoval jeho kmotr, prohrábl si neklidně rukou vlasy a začal rázovat sem a tam po chodbě. „A nebylo to náhodou na famfrpálovém hřišti?“

Tak teď byl z míry vyvedený pro změnu Harry. „Na famfrpálovém hřišti?!? Jak bych mohl něco slyšet na famfrpálovém hřišti?!?“

Sirius se narovnal a odkašlal si. „Ále nic. Zapomeň, že jsem něco říkal.“ Jeho tvář se uvolnila. „Omlouvám se, Harry. Jenom jsi to neměl vzpomínat při hodině, tam jsi jen jeden ze studentů, ne můj kmotřenec. Jsi v přeměňování velmi dobrý - dal jsem ti při NKÚ dva body, že? Ale nemůžu riskovat, aby si kdokoli myslel, že máš protekční zacházení.“

Harry se naježil. „Své známky mám po právu.“

„Ano, to máš. Já jen - nedělej už žádné poznámky o věcech, které jsi zaslechl doma při soukromých hovorech, hmm? Nepřipomínej ostatním, že máme osobní vztahy.“ Díval se teď na Harryho mnohem přívětivěji. Harry přikývl. „Jo a Harry - pěkný sestřih.“ Široce se usmál a Harry mu úsměv oplatil. Tak, dokáže vyjít se svým otčímem a po jistém nedorozumění i se svým kmotrem. Proč jenom nevychází s matkou?

Harry se i svým kmotrem se vrátil do třídy a zbytek vyučovací hodiny minul bez další kolize. Neučili se žádná zaklínadla, pouze si zapisovali poznámky o nebezpečích vyplývajících z proměňování sebe sama nebo ostatních, která vedla jednoho k názoru, že proti tomuhle je přemisťování procházkou růžovou zahradou. Harry si vzpomněl na polovičního žraloka v podání Viktora Kruma během druhého úkolu poháru tří kouzelníků. Zajímalo ho, zda je stále ještě schopen proměny ve zlatého grifina a rozhodl se to později zkusit, až si najde místečko v soukromí. Přinejmenším si zvládl upravit vlasy. Což bylo dobré znamení.

Od jednoho náhradního otce ke druhému, pomyslel si, když se zmijozelští oddělili od havraspárských, kteří mířili do učebny profesora Binnse. Zmijozelští vystoupali po schodech k učebně Černé magie, cestou se potkali s šesťáky z Mrzimoru.

„Odkud se to ženete?“ zeptala se Millicent Ernieho MacMilliana a přitočila se blizoučko k němu.

„Ze skleníků,“ odpověděla jí Hana Abbottová a vtáhla se mezi ni a Ernieho. „Bylinkářství s Nebelvírem.“

„To dá rozum, že s Nebelvírem! Nikdo jiný tu už není, ne? Proč se obtěžovat to říkat?“ Draco se na ni ušklíbl, protočil oči v sloup a zamumlal k Harrymu: „Mrzimorští.“

Harry soucítil s Hanou, která se po Dracovi ublíženě podívala, což dotyčný shledal zábavným. Když přejel pohledem po půltuctu mrzimorských, opět si uvědomil nepřítomnost Justina Finch-Fletchleyho. Předpokládám, že je na Etonu, pomyslel si Harry, hraje fotbal a kriket a diví se, proč se okolo něho občas dějí různé podivnosti, když ho něco rozruší. No alespoň netuší, jaké je být zkamenělý vinou baziliška.

Harry s Dracem se usadili vpředu uprostřed. Severus Snape se neuráčil zaznamenat, že mu do učebny vstoupili studenti, vzdor hluku a strkanici, které neodmyslitelně doprovázely příchod třinácti puberťáků. Stále klidně psal na tabuli, na jeho staromódním černém hábitu nebylo ani památky po prachu z křídy, který by si snad dovolil na něho usednout. Musí na něm mít prachodpudivou ochranu, pomyslel si Harry. To by bylo jeho otčímovi podobné.

Když konečně dopsal, zakončil poslední větu vášnivým bodnutím, které rozlomilo křídu, již používal ku psaní. Nevěnoval křídě sebemenší pozornost, otočil se a sjel všechny studenty včetně Harryho pohledem, který se zdál vyzařovat urputnou nenávist. Hmm, pomyslel si Harry. Některé věci se možná doopravdy nikdy nezmění. Stále nevypadá, že by učil rád.

A pak se náhle tvář jeho táty rozzářila zcela oslňujícím úsměvem. „Vítejte zpět! Je skvělé vás všechny znovu vidět!“ Harry překvapením téměř spadl ze židle. Stejně šokovaný byl výrazem Pansy a Millicent, které stydlivě shlížely na své pergameny, a dokonce i Hana vypadala, že pro tuto chvíli zapomněla na existenci osoby jménem Ernie. Temné vlasy jeho táty zářily sčesané dozadu z čela, a bradku měl zastřiženou úhledně nakrátko. Jeho nos byl stále stejně orlí, ale na tom zjevně nezáleželo; všechny dívky ho zjevně považovaly za okouzlujícího. V tu chvíli Harrymu došlo, že jeho sestřih je zcela totožný se setřihem jeho otčíma. A jelikož se neoholil, vypadal, jako kdyby měl kratičce sestřiženou bradku a knírek. Vypadal, že se ho snažil napodobit! Harry zapadl do židle a čekal, co na to jeho taťka řekne - a v duchu si udělal poznámku, že se před odpoledním vyučováním musí oholit.

Jenže žádné poznámky o jeho vlasech, tvářích či čemkoli jiném se nedostavily. „Uchopte prosím své brky a pergameny a opište si poznámky z tabule. Až to budete mít, uděláme si malý výlet.“

Posadil se za katedru a čekal, až všichni skončí s opisováním. Harry si začal zapisovat a pak se zarazil, když zjistil, že se jedná o poznatky o bubácích. My jsme bubáky ještě neprobírali? To bylo divné... ale ať se snažil jak chtěl, nedokázal z hlavy vydolovat vzpomínku na výuku o bubácích, která by proběhla v tomhle životě. Pokrčil rameny a rychle dopisoval.

Když všichni dopsali, jeho táta se znovu postavil. „Tak! Vypravíme se dolů do kuchyně. Náš školník, pan White, ohlásil, že domácí skřítci objevili bubáka ve skladu brambor. Vyženeme ho odtamtud, a pak mu budeme čelit. Vzhledem k tomu, že bubák bude na sebe brát podobu vašeho nejhoršího strachu, dokáže mi někdo z vás říct, jakou by mohl mít jeho bubák podobu?“

Zmijozelští a mrzimorští se po sobě zmateně podívali. Jediný Harry pomalu zvedal ruku. Jeho táta na něj pokývl.

„V pořádku. Potter. To je jeden.“ Teď pozvedla ruku také Fiona Fawcettová, vypadala nervózně. Vzal ji na vědomí a zeptal se: „Nikdo další?“ Ostatní vypadali stále bezradně. No, pomyslel si Harry, za chvilku na to přijdou.

Sestoupili po schodištích do Vstupní síně a pokračovali dále do kuchyně. Když došli k namalovanému zátiší misky s ovocem, Harry automaticky polechtal hrušku, aby se změnila v kliku. Jeho nejlepší přítel i otčím se na něho zamračili.

„Jaks to věděl?“ optal se ho táta tiše, když Harry přidržoval ostatním otevřené dveře. Harry by si nejraději nafackoval. Místo toho jen pokrčil rameny a povytáhl obočí. Jeho táta se na něho podezřívavě díval ještě, když vcházeli do kuchyně.

Všechno v ní bylo tak, jak si to Harry pamatoval. Skřítci pobíhali okolo, plně zaměstnaní přípravou oběda. Severusi Snapeovi a jeho studentům nevěnovali ani nejmenší pozornost, hbitě kolem nich tancovali se svými náklady, nebo s hlasitým puk! a prásk! mizeli a znovu se objevovali na druhém konci místnosti. Harry to shledával celkem zábavným, teď když se jim nesnažil zabavit prachovky, a byl by si šťastně vychutnával pohled na skřítky zaměstnané vařením oběda, kdyby nemusel následovat své spolužáky do prostoru za velkou černou pecí. Všiml si, že Crabbe se na skřítky díval s děsem v očích a utekl za pec tak rychle, jak jen byl schopen.

Aby se dostali ke sklepu na brambory, museli sestoupit po několika točitých schodech. Sklípek byl umístěný dále v podzemí, než bylo nezbytně nutné, takže brambory měly zajištěné chladno a sucho. Minuli dveře nadepsané CIBULE, když jim Harryho otčím dal pokyn, aby zastavili. Sám s hůlkou v ruce postoupil ke klenutému vstupu do místnosti označené BRAMBORY. Vysoký profesor se k nim ke všem otočil.

„Tak tedy. Pět let jsme procvičovali kletby a zaříkadla. Měli byste být schopni se postavit v boji většině z toho, v co se tohle stvoření může proměnit, ať už je to jakákoli hrůznost. Taste hůlky! Všichni připraveni?“

Studenti nervózně přikývli. Harry si myslel, že on připraven je, ale pak zapochyboval. Co když v tomhle životě ho děsí něco jiného? Co kdyby to nebyl mozkomor? Pokusil se vzchopit, aby byl připraven čelit čemukoli, co se objeví; opakoval si všechno, co se naučil během Turnaje a Soubojnického klubu. Soustřeď se, napomínal se. A pamatuj - je to jen bubák. Ať už vypadá jako cokoli a kdokoli, ve skutečnosti tím není.

Severus Snape se dotkl hůlkou dveřní kliky připraven vrhnout se na úlovek. Pak se stáhl zpátky, náhodně popadl Pansy Parkinsonovou za paži a přitáhl ji ke dveřím.

„Vy začnete. Všichni ostatní ustupte. Nechte jí volné pole působnosti. Jakmile vyvolám vaše jméno, vystupte z řady a postavte se bubákovi. Neváhejte. Kdo to zaváhá, nebude hodnocen. Budu vaše výkony hodnotit na základě vaší pohotovosti a vhodnosti vaší reakce. Nejsem tu, abych posuzoval vaše děsy. Teď nechme prostor Parkinsonové.“ Přikývl na ni. „Připravena?“ Vypadala, že se nejspíš rozbrečí. „Seberte se. Hned.“ Harry si pomyslel, že to bylo dost necitlivé, ale v tu chvíli se dveře náhle otevřely, jeho otčím ustoupil spolu s ostatními do pozadí a zanechal Pansy stát samotnou před prázdným dveřním otvorem, zírající do tmy. Nic se nestalo. Všichni čekali.

„A-ahoj?“ pronesla nejistě do ticha.

Náhle se ze tmy do světla v nepravidelném pětiúhelníku dveřního otvoru vypotácel řvoucí yeti. Pansy zařvala a utekla po schodech do kuchyně. Profesor Snape si povzdechl.

„Fawcettová!“

Fiona předstoupila, vypadala nervózní ale odhodlaná. Bubák se v okamžiku změnil ve vlkodlaka se slintající mordou a nezaostřenýma rudýma očima. Pronesla zaklínadlo a proměnila konec své hůlky v postříbřené kopí, kterým bestii zuřivě probodla hrudník. Harry byl otřesen. Příliš dobře ji neznal, ale takový projev násilí by od ní nikdy nečekal, ani v sebeobraně ne. Pak ustoupila, jeho otčím se na ni usmál a pokývnul jí, a na její místo vstoupila Millicent Bulstrodová. Bubák se změnil v tři a půl metru vysokého horského trola, který Harrymu připomněl - vzpomínka byla doprovázena malým bodnutím bolesti - jak se s Ronem a Hermionou v prváku spřátelili...

Myšlenky se mu zatoulaly, takže si ani nevšiml, jak se Millicent vypořádala s trolem; teď už ustupovala a nechávala prostor Erniemu MacMillianovi, který čelil nízké pětinohé bestii pokryté rudohnědou srstí. Měla širokou tlamu, spousty rozježených zubů a každá z jejích pěti noh (připomínala pětinohého pavouka) byla zakončena kopytem. Ernie vykřikl své zaklínadlo a bestie se proměnila ve Skota - kompletního Skota včetně kiltu, brašny sporranu, pevných šněrovacích bot ghillie a dud. Vypadal překvapeně.

Ernie ustoupil a na jeho místo postoupila Susan Bonesová. Skot zmizel; na jeho místě se objevila kulovitá skvrnitá ryba stojící na dvou dlouhých nohou zakončených ploským chodidlem s plovací blánou. Susan ji proklela a ustoupila Haně. Ryba se změnila v poklidně vypadající nevelký šedavý kámen. Hana před ním stála, pot se jí perlil na čele, hůlku připravenou - až najednou se pod kamenem objevily chlupaté nohy a začal vstávat. I tak měl sotva třicet centimetrů. Hana vykřikla: „Mdloby na tebe! “ a ta věc se odkutálela. Teď vystoupil do popředí Draco a omráčený kámen se změnil v kočku, která Harrymu připomněla Crookshanks paní Figgové. Velká divoká oranžová kočka skočila Dracovi na hlavu. Zařval, ukázal na ni hůlkou a vykřikl: „Expelliarmus! “ Harry se zašklebil - ta pitomá kočka nebyla ozbrojená! O co se to pokoušel? Ostříhat jí drápky? Pohlédl na tátu, který Draca odmávl bokem.

Bubák se změnil před Goylem v leprikóna a v oheň před Morag (která ho zcela správně uhasila pomocí vody tryskající z hůlky po zaklínadle Fluvius). Pak jeho otčím zvolal: „Pottere!“ a Harry vystoupil kupředu, zvědavý, co uvidí. Bubák ucítil přítomnost nového protivníka, nového strachu a změnil svou podobu.

Byl to mozkomor.

Harry si oddechl úlevou. Zadíval se na bubáka, zabojoval proti pocitu chladu, který se mu rozlézal kostmi a snažil se prosáknout až do duše. Vydoloval své nejšťastnější vzpomínky (všechny zahrnovaly Hermionu) a vykřikl: „Expecto Patronum!

Ze špičky jeho hůlky se okamžitě vyvalil bílý jelen, oběhl mozkomora a zaháněl ho zpátky do skladu. Než mohli úplně ustoupit ze scény, táta Harryho odsunul stranou a zavolal: „Crabbe!“

Zavalitý, vyjeveně vypadající kluk vystoupil vpřed a mozkomor se změnil v tucet domácích skřítků přemísťujících se okolo Grabbea, práskali sem a tam ve vzduchu okolo chlapcovy hlavy. Vypadal, že se rozbrečí. Stejně jako Pansy vyběhl nahoru po schodech, ale okamžitě se vrátil zpátky s řevem: „Nahoře jich je ještě víc!“

Skupinka studentů se nedokázala nerozesmát. Harry se doopravdy snažil, ale bylo to nemožné. Vprostřed smíchu zvolal jeho otčím: „Riddikulus! “ a bubák se rozpadl na malé kousíčky připomínající nepatrné úlomky skla, které se stále lámaly na menší a menší a menší až nezbylo nic než jemný poprašek na chodbě před sklípky.

Profesor Snape se smál a přikyvoval jim. Vystoupali po schodišti zpátky do kuchyně, Crabbe se snažil vyhnout domácím skřítkům; pak kuchyni opustili a prošli vzhůru do Vstupní síně. Tam se učitel otočil, aby promluvil ke své třídě.

„Tak, většina z vás si vedla velice dobře. Viděl jsem i pár slabých stránek, na kterých můžeme zapracovat, ale je také teprve první den pololetí. Máme na to čas. Omlouvám se, že jste nedostali možnost čelit bubákovi, Notte a Zabini,“ řekl ke zmiňované zmijozelské dvojici, „ale po tom výbuchu smíchu,“ mrkl očima na Crabbea, “by ten bubák už nebyl schopný dlouho přežít. Hráli jsme si s ním dost dlouho. Konec hodiny.“

Nebylo daleko do oběda, a tak mrzimorští i zmijozelští šesťáci s úlevou vešli do Velké síně a vzrušeně rozbírali všechna ‚proč‘ a ‚protože‘ svých rozmanitých děsů.

„Co to bylo zač, Ernie?“ zeptala se ho Hana.

„Máma mi o něm vyprávěla, od té chvíle mi pořád straší v hlavě. Její rodina pochází ze severu Skotska. Byl to Pětinoh, také se mu někdy říká chlupatý MacBoon. Vlastě je to proměněný jeden Skot. Ale to je na dlouhé povídání...“

„Harry,“ oslovil ho táta tiše dřív, než mohl vejít za Dracem do Velké síně. Harry se otočil ke svému otčímovi zvědavý, co mu chce říct tak důležitého, až kvůli tomu použil jeho křestní jméno na místě, kde ho mohli ostatní slyšet. Starší čaroděj přistoupil ke vstupním dveřím, otevřel je a Harry ho následoval. Jakmile se dveře za nimi zavřely, usedl jeho otčím na vrchní stupeň vstupního schodiště a Harry si sedl vedle něj. Chvíli hleděl na profil Severuse Snapea a pak stočil svůj pohled na cestu k Prasinkám, na důvěrně známou křivku obzoru v dálce, na střechy kryté došky i taškami, na vesnickou zvonici. Domov. Slunce stálo téměř v nadhlavníku, ale ne plně; stále zbýval úzký proužek stínu dostatečný k ochraně otčímovy citlivé pokožky.

Pětinoh Pětinoh (Quintaped)

Známý i jako chlupatý MacBoon. Je nesmírně nebezpečná masožravá obluda, která miluje zvlášť lidské maso. Žije jen ostrově Drear u pobřeží severního Skotska, a tak se tento stal nezakreslitelným teritoriem. Připomíná rudohnědou chlupatou hvězdici na stejně chlupatých pěti nohách zakončených kopyty. Postoj nohou jako u pavouka.


Nakonec to byl Harry, kdo promluvil první: „Chceš slyšet něco o tom patronovi.“

„Ano.“

Harry pokrčil rameny. „Není toho mnoho...“

„No tak co třeba tohle: proč se bojíš mozkomorů víc než čehokoli jiného?“

Harry opět pokrčil rameny. „Asi mým největším strachem je... strach.“

Jeho táta přikývl. „Rozumné. A tys o tomhle svém největším strachu věděl? Proto ses naučil vyvolat patrona?“

„Ano.“ Tato odpověď byla zcela pravdivá. Jednalo se o schopnost získanou v jiném životě, ale otázka nezněla, kde a kdy se ji naučil - pouze proč. Táta netlačil na pilu.

„To byl parádní patronus.“

„Ano.“

„Vzal na sebe zajímavou podobu.“

Harry se ošil. „Ano,“ řekl tiše. Částečně proto, aby změnil téma, a částečně proto, že to chtěl opravdu vědět, se pak zeptal: „A v co se mění bubák tobě?“

Severus Snape vypadal zaskočený. „Víš... nech to plavat.“ Harryho by zajímalo, zda by se měnil ve vlkodlaka, jako v případě Fiony. Vypadal velice uspokojený její reakcí. Harry zavzpomínal na myslánku, jak James Potter zachraňoval Severusův život...

Otčím povstal a znovu si smetl neexistující smítko z dokonalé róby. „Nechme to plavat,“ zopakoval. „Půjdeme se najíst.“ Harry přikývl a následoval ho do hradu.

Za zavřenými dveřmi se zastavil a pozoroval svého tátu rozhodně kráčejícího do Velké síně. Zazvonilo a znenadání se prudce zvýšila hladina hluku, podlaha pod Harryho nohama se začala doopravdy otřásat, když celá škola sestupovala (a z některých učeben vystupovala) po schodech do vstupní haly, která se náhle zaplnila studenty v černých bradavických hábitech s objemnými batůžky na zádech. Harry zůstal stát v pozadí, když mířili do Velké síně. Během pár minut bylo zase ticho. Pozvedl ruku k tváři a zkontroloval, jak mu vousy od rána povyrostly. Rozhlédl se okolo, skryl se na schodišti ke sklepením, vytáhl hůlku a začal se holit. Jenže se daleko nedostal, když do něho vrazila dívka, která jako jedna z posledních přibíhala od učebny Lektvarů.

„Jé, promiň!“ Nedívala se na něho, ale na svou společnici. Harry určil omlouvající se dívku jako Anniku Olafsdóttir. Druhou dívkou byla Ginny Weasleyová. Z jakéhosi jemu nepochopitelného důvodu Harry zrudl - a Ginny se na něho vřele usmála.

Pozn. překl.: v překladu jména ‚Annika Olafsdottir‘ není -ová, protože se už jedná o (islandskou) ženskou verzi příjmení, mužská verze příjmení je Olafsson. Přechýlení -ová by bylo násobné - a ke všemu nelogické, neboť zde neexistuje rodové příjmení, k němuž by se -ová mohlo vztahovat. Doplněn vokál (-dóttir).

Další informace:
- Úředním jazykem na Islandu je islandština. Je to severogermánský jazyk pocházející ze staré severštiny.
- Jména a příjmení: Na Islandu nemají klasická jména a příjmení, jako v jiných zemích. Nejdůležitější je křestní jméno, podle kterého jsou dokonce řazeny i telefonní seznamy. Dítě dostává místo příjmení jméno svého otce s příponou -dóttir (dcera) nebo -son (syn). Prezident ‚Ólafur Ragnar Grímsson‘ se tedy jmenuje ‚Ólaf Ragnar, Grímův syn‘.

Na Islandu se téměř vždy vyskytují dvě křestní jména. Vezměme si příklad: matka se jmenuje ‚Anna Kristín Guðmunsdóttir‘ a otec se jmenuje ‚Kristján Atli Hilmarsson‘. Manželka po svatbě nepřebírá příjmení po manželovi jako v Česku. Děti přebírají příjmení z prvního křestního jména otce. Čili dcera se bude jmenovat např. ‚Ásta Björg Kristjánsdóttir‘ a syn ‚Svavar Þór Kristjánsson‘. Samozřejmě se vyskytují i výjimky, kdy přechází příjmení z rodu na rod, stejně jako v Česku, ale takových je jen málo. Mají ho většinou lidé, jejichž předkové byli kdysi z bohatého rodu a snažili se tímto odlišit od „normálních“ lidí.


„Copak tu děláš? “ zeptala se ho laškovně. Nevěděl, co si má myslet.

„Já... to... no... asi to bude znít podivně, ale zapomněl jsem se ráno oholit. Chtěl jsem se o to postarat ještě před obědem.“

Přejela ho oceňujícím pohledem a Harry se zachvěl. „Podle mě vypadáš dobře.“ Usmála se na něho přes rameno, ještě když vystupovala za Annikou do vstupní haly. Harry polkl a zíral za ní. Asi jsem se zbláznil. Mámí mě snad jak neónové nápisy opilce? Co asi používají kouzelníci místo neónu? Nebo je neón kouzelnický vynález? Možná... a do kotle. Co mi to ta holka dělá?

Otočil se, začal znovu scházet ze schodů a narazil pro změnu na svou matku. Nevšiml si, že ještě nevyšla ze sklepení. Zajímalo by ho, proč chodí touto delší cestou, místo aby použila zkratku ze svého kabinetu do vstupní haly.

„Harry,“ neznělo to nijak zvlášť potěšeně. „Co tady děláš?“ nezmínila se o jeho účesu ani o neoholené tváři.

„No... hmm... chtěl jsem si dát batoh do učebny ještě před obědem. Můžu?“

Prošpikovala ho pohledem; pokoušel si vzpomenout, jestli mu uvěřila cokoli, co řekl od včerejšího rána. „V pořádku. Ale pak bys měl raději jít hned na oběd. Nepřijdi pozdě do hodiny.“

„Ano madam,“ prohlásil pokorně a vydal se znovu dolů po schodech za jejími zády a do učebny. Jakmile byl uvnitř, hodil batoh do kouta a hůlkou dokončil holení. Tak a už nebude vypadat, jako když napodobuje Severuse Snapea. Zajímalo by ho, jestli si bude Ginny stále myslet, že vypadá dobře... Ne, ne - o Ginny by přemýšlet neměl.

Proč bych neměl přemýšet o Ginny? , namítl hlásek v jeho hlavě. Vzpomněl si, jak se na něho usmívala už od hostiny na uvítanou. Jí rozhodně srdce nepřetékalo nenávistí vůči zmijozelským, narozdíl od jejího bratra. - Ronovými pocity si sice nebyl úplně jistý, ale vzhledem k Dracovým poznámkám o celém odpoledni s Weasleym a vzhledem k tomu, že zjevně s Dracem plánovali jakousi velkolepou mstu, předpokládal, že není úplně mimo.

Myšlenky se mu znovu stočily k Ginny a náhle se rozeběhly jiným způsobem... Odkudsi ze záhybů jeho zmateného a přeplněného mozku se vynořila vzpomínka z doby, kdy byl mnohem mladší...

Bylo mu deset let a byl vzrušenější než kdy dřív. Světový pohár ve famfrpálu nebyl přese všechno zrušen, i když tím Mezinárodní sdružení kouzelníků hrozilo kvůli zvýšené černokněžnické aktivitě. Konal se ve Španělsku v jakémsi nezakreslitelném podhůří, nedaleko něhož už léta bojovali baskytští separatisté. Což byl pouze kouzelnický úskok - baskytští separatisté byli ve skutečnosti kouzelnickou komunitou, která se snažila udržet mudly na pobřeží a zdánlivá politická nestabilita oblasti tomu účelu sloužila dokonale. Harry s otčímem a bratry vyrazili; matka nechtěla a sestra zůstala doma s ní. Jamie se o famfrpál moc nezajímala.

Hrálo Švédsko s Řeckem. Harryho táta a bratři trávili spousty času mazáním se ochranným krémem proti palčivému španělskému slunci a Harry zjišťoval, že se při čekání na začátek zápasu čím dál tím víc nudí. Měli obyčejná místa v blízkosti švédských branek. Harry ještě nebyl rozhodnutý, komu bude fandit. Zatím dával přednost řeckému jídlu - špenátový koláč dojedl bleskovou rychlostí a ještě teď byl ulepený od výtečné baklavy - ale pro všechny případy měl v kapsách schované vlaječky obou zemí.

Přál by si všechnohled; viděl vysokého rusovlasého muže, když je kupoval svým dětem, ale Harry věděl, že žádný nedostane. Než odcestovali, matka otce varovala, aby neutrácel za „blbosti“, věděl, že mají na cestu omezený rozpočet. Kouzelnickým přívozem se dostali přes Kanál; z kouzelnických přívozů si nikdo neodnáší podobně odporné zážitky, jaké provázejí plavbu na mudlovských lodích. Kouzelnická plavidla se vznášejí nízko nad hladinou oceánu a z dálky vypadají úplně normálně - pomineme-li fakt, že všichni cestující jsou oblečeni do kouzelnických hábitů.

Po vylodění ve Francii se přenesli přenášedlem do Španělska. Ministerstva kouzel Británie a Španělska spolu nevycházela v dobrém, proto nebylo možné použít přenášedlo do Španělska přímo z Anglie. Francouzský ministr kouzel byl zrovna zadobře s oběma ministerstvy, a tak souhlasil, že se Francie stane přestupní stanicí pro cestující na Světový pohár. Harry až do té doby neměl zkušenost s nevolnost vyvolávajícími pocity tažení za hák vražený nad pupíkem, řícení se prostorem a neohrabaným přistáním. Právě kvůli těmto vedlejším efektům cestování za pomoci přenášedla, nebylo doporučeno použít jedno přenášedlo do Francie a následně druhé do Španělska. Mezi použitím dvou přenášedel je nutné použít řádná posilující zaklínadla, nebo z toho člověk onemocní.

Když dorazili do Španělska, otec i bratři se okamžitě začali mazat - na což si běžně přinejmenším jedno z dvojčat stěžovalo - teď ale byli oba tak horliví vidět Světový pohár, že nefňukal ani jeden.

Harry znovu pohlédl na rusovlasého muže. Měl s sebou zjevně celý houf dětí, všechny byly stejně rusovlasé jako on. Harry si všiml dvou z nich, kteří ho oslovovali tati, ačkoli už byli docela dospělí - ten zavalitý svalovec mu byl povědomý - pak s nimi byl ještě obrýlený hubený kluk tak okolo čtrnácti; o málo mladší dvojčata, kterým koukali rarášci z očí; vysoký hubený kluk asi Harryho věku - a moc příjemně vypadající dívka zřejmě o trochu mladší. Zvláštní. Zavalitý svalovec, dívka a nejmladší kluk vypadali nejvíc nadšení, že tu jsou. Kdežto obrýlený kluk měl nos zabořený do knihy a nejstarší bratr házel očkem po tmavovlasé čarodějce, která si ho uznale prohlížela. A dvojčata měla svůj vlastní svět: nakláněla se k sobě a čemusi se smála.

Harry si všiml, že obzvláště dívce oči přímo zářily, když sledovala zábavný program před začátkem utkání. Hráči španělského národního famfrpálového týmu, který před rokem vypadl, nalétávali v úchvatných formacích. Vypadala, že má co dělat, aby nepopadla koště a nezačala je napodobovat. Harry je chvilku sledoval - věděl přesně, jak se cítila. Sám chtěl sedět na koštěti a zrovna tak střemhlav slétávat, klopit zatáčky a vířit v piruetách...

Když k ní znovu stočil pohled, zjistil, že se na něho dívá. Měla úzkou tvář a obrovské hnědé oči, vlasy trochu neuspořádané stejně jako její otec. Byla bleďoučká a žhavé slunce ji hrozilo popálit ještě víc než Harry tátu a bratry, kteří odešli na kus řeči za tátovým strýcem, jenž přicestoval ze skotského Dunoonu. Harry na něho pohlédl a zašklebil se; měl strýčka Duncana celkem rád, jenže ten si na Světový pohár oblékl
kilt. Ve Španělsku. Harry byl vděčný, že se zrovna nenachází v blízkosti svého otce, bratrů a strýce; nechtěl, aby dívka věděla, že je tu s nimi. Nervózně se na ni usmál, byla tak křehce krásná. Zajímalo ho, odkud je. Ze Švédska? Možná z Německa. Asi ani neumí anglicky. No dobrá, pomyslel si Harry, nastal čas přiučit se cizím jazykům.

Protáhl se k ní, byli v téže řadě jen pět míst od sebe, a sedadla mezi nimi ještě nebyla obsazená. Brýlatý chlapec někam odvedl dvojčata i chlapce v Harryho věku, na svou sestřičku dohlíželi dva nejstarší bratři. Harry doufal, že ho nepovažují za hrozbu.

„Ahoj,“ oslovil ji. Usmála se na něho. Harry si byl jistý, že takhle by se nechovala, kdyby mu rozuměla, ale pokračoval ve své snaze. „Mluvíš anglicky?“ zeptal se jí pomalu a s pečlivou výslovností. Rozesmála se, protočila oči vzhůru a udělaly se jí důlky ve tvářích. Harry netušil, že by mohla být ještě krásnější, ale stalo se.

„A ty jo?
Jasně že mluvím anglicky!“ Ještě pořád se smála. Harry se začervenal. Mluvila s britským přízvukem, i když malinko jiným, než měl on sám. Nedokázal ho umístit.

„Aha. Přemýšlel jsem, jestli nejsi Švédka. Kde bydlíš?“

„Hned za Vydrníkem svatého Drába.“

Harry přikývl jako, že ví, kde to je. „Já bydlím v Prasinkách.“

„Jé!“ očka jí zazářila. „V Prasinkách! Tam bych chtěla bydlet. Pak by nás mamka třeba nechala chodit do školy...“

„Ty nechodíš do školy?“

„Mamka dřív ve škole v Prasinkách učila. Teď učí doma nás. Tedy jenom Rona a mě. Ale ten půjde příští rok do prváku do Bradavic. Fred a George prvák právě dodělali - jsou dvojčata, víš. Už se nemůžou dočkat, až se zkusí dostat do nebelvírského famfrpálového týmu. Budou přijímat odrážeče. To mají nejradši - řezat se klackama.“ Smála se. Nebyl si jistý, jestli někdy potkal devítiletou holku, která by mluvila jako ona.

„Taky půjdu napřesrok do prváku.“

„Vážně? A do které chceš koleje? V naší rodině byli všichni vždycinky v Nebelvíru, ale Ron se dost bojí, aby neskončil v Mrzimoru nebo tak nějak.“

„Má matka i otec byli oba v Nebelvíru, ale můj taťka - “ Skoro dořekl, že jeho taťka je ředitelem Zmijozelu, ale pak si vzpomněl, že zmijozelští a nebelvírští spolu v zásadě nevycházejí a raději se rozhodl mlčet.

„Co je s tvým taťkou?“ Harry si uvědomil, že ona si zřejmě myslí, že jeho ‚otec‘ a ‚taťka‘ jsou jedna a tatáž osoba.

„Ále nic. Máš tu mamku?“

„Ne-e. Nezajímá ji to.“

Harry se usmál. „Tím myslíš, že se jí dělá špatně, když o famfrpálu slyší ráno, v poledne a večer. Tak to říkají moje máma se ségrou. Proto tu nejsou.“

„Ty máš sestru? Kolik jí je?“

„Osm. Je celkem v pohodě, prostě ségra. Teda vlastně je jednou z mých dvou nejlepších kamarádů na světě.“

„Tý jo.“ Chvíli byla tiše, oči sklopené k zemi. „Ani jeden z mých bratrů mě nikdy nenazval jednou ze svých nejlepších kamarádů. Většinou jsem jen do počtu.“ Dle Harryho mínění vypadala opravdu sklíčeně. Pak si povzdechla a znovu vzhlédla, rozhodnutá dívat se na svět z té lepší stránky. „Už se nemůžu dočkat, až budu chodit do Bradavic. Můj brácha Charlie tam pracuje. To je on.“ Ukázala na rozložitého bratra a Harrymu došlo, proč mu byl povědomý: byl to bradavický šafář a klíčník. Nastoupil na své místo, když odešel starý šafář a odstoupil předchozí ředitel. Viděl ho jen jednou a pochyboval, že by si ho on pamatoval. „V září začne taky učit. Péči o kouzelné tvory.“

Harry se usmál nad její nepřehlédnutelnou pýchou na staršího bratra. „Vychází s kouzelnými tvory dobře?“ zeptal se s pohledem upřeným na její tvář.

„To tedy. Strávil pár let v Rumunsku studiem draků, ale když se uvolnilo místo šafáře v Bradavicích, tak si taťka s mamkou přáli, aby se o ně ucházel; bude tak blíž k domovu.“

Z čista jasna se otočila a pohlédla mu do očí; do té chvíli pozoroval její profil a teď byl přistižen, ale z nějakého důvodu nedokázal odtrhnout své oči od jejích.

„Máš krásné oči,“ řekla něžně.

Harry polkl. „Říkají, že mám oči po mámě,“ zaskřehotal, jak nemohl najít hlas. Stále si hleděli do očí - a čas jako by se zastavil. Neměl zdání, že jen sedět a na někoho hledět může být tak krásné. Měl dojem, že by se na ni věčně vydržel dívat, počítat pihy na jejím nose...

„Hej! Harry!“

Harry nadskočil, téměř vylétl z kůže. Ale byl to jen jeho nejlepší přítel, Draco Malfoy. Zašklebil se a mávnutím ruky ho přivolal.

„Konečně jsem tě našel! Taťka vyrazil pro programy, máma šla na záchod... Jé, ahoj,“ pozdravil živě Ginny, jeho štíhlá bledá tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Nejistě se na něho usmála. Harry se vrhl napravit společenské nedostatky.

„Tak. Tohle je můj nejlepší přítel, Draco Malfoy. Draco, tohle je... é - “ došlo mu, že nezná dívčino jméno. A ani jí neřekl své, i když zřejmě slyšela Draca, když ho volal křestním jménem.

„Ginny Weasleyová,“ prohlásila jemně a usmála se. Ale její úsměv nebyl namířen na Draca, smála se na Harryho. Vypadala pobavená jeho snahou o formální představování. „A ty jsi Harry - “ pobídla ho. Chvíli na ni zíral jak puk.

„Jo! Potter. Harry Potter.“

„Tak,“ rozesmála se. „Ahoj, Pottere-Harry-Pottere.“ Znovu zrudl, ale neubránil se tomu, aby se na ni usmál v odpověď.

Tehdy Dracův otec dostihl svého syna a přistoupil k místu, kde seděli. „Draco! Naše místa jsou mnohem dál! S kým se tu vybavuješ? Á, ahoj Harry. Kde máš - “

Byl přerušen řevem: „Hej ty!“ Ginnyina otce. Pan Weasley si to rázoval rovnou k nim. „Co děláš poblíž mé dcery, Malfoyi?“ dožadoval se odpovědi po Dracovu otci. Harry nervózně přejížděl pohledem z jednoho muže na druhého. Ginny vypadala rozpačitě.

„To je tvoje?“ z hlasu odkapávalo opovržení. „Netušil jsem. Přišel jsem si vyzvednout svého syna, který našel svého přítele bavit se s ní.“ Lucius Malfoy probodával pohledem Artura Weasleyho.

Nejmladší syn se náhle postavil vedle svého otce, popadl sestru za paži a vytáhl ji na nohy. „Jdeme Gin! Proč ses bavila s
nimi?“

Následovala svého bratra, obočí svraštělé, a přes rameno se ohlížela na Harryho. Když mizeli, zaslechl Harry slovo „Zmijozel“. U srdce pocítil bodnutí smutku, když byla tažena dále a dále od něho. Otočil se k Dracovi, který pokrčil rameny.

„Je to jen holka. My jsme tu kvůli důležitějším věcem. Kvůli
famfrpálu.“

Draco samozřejmě mohl změnit svůj postoj k dívkám v průběhu několika málo let, ale kdo ví? Harry si teď vzpomínal, že následující Světový pohár v roce 1994 byl zrušen pro vážné hrozby útoků ze strany temných čarodějů. Ve svém starém životě tam byl, sledoval zápas Irska s Bulharskem... Sedl si a zavřel oči. Soustřeď se, napomínal se. Vzpomínej. Jakmile usedl, začaly se mu v mysli vynořovat obrazy a on začal znovu zapadat do tohoto světa...

Od roku 1982 panovala jakási studená válka. Na Ministerstvu nebylo jisté, kdo podporuje Voldemorta a kdo Skrka, a probíhaly tam periodicky se opakující čistky ve snaze odstranit lidi podporující „špatnou“ stranu. Po každém zvěrstvu spáchaném smrtijedy následovalo omezení kouzelnických práv, která byla okleštěna za pomoci mnohých lidí, od nichž se očekávalo, že budou kouzelnickou společnost před temnými čaroději chránit. Probíhala častá vyšetřování; ti, kteří byly odtaženi k výslechu, většinou končili v Azkabanu. Už dávno nebylo jasné, kteří z uvězněných v kouzelnickém vězení jsou temní čarodějové patřící tam právem, ale Ministerstvo zjevně konalo s přesvědčením, že lépe zavřít nevinného než později litovat propuštění viníka.

Mnoho kouzelníků a čarodějek bylo někde uprostřed: nepodporovali ani smrtijedy ale ani policejní teror, který nastolilo Ministerstvo kouzel. Což z nich dělalo podezřelé z příslušnosti ke smrtijedům. Bystrozorové byli současně uctívanými hrdiny i ohroženým druhem; rodiče Nevilla Longbottoma patřili k nejúspěšnějším. Harry polkl, když mu došlo, jaký svět stvořil. Nebyl sice plně ovládaný smrtijedy a řízený Voldemortem; ale byl to správný svět? Zasloužili si ti všichni v Azkabanu být tam zavření? Vsadil by si, že žádný z nich nedostal právo na právního zástupce, který by ho obhajoval před kouzelnickým soudem. Samé soudní frašky, dle jeho mínění. A smrtijedi stále páchali zvěrstva a Voldemort nebyl ani o krůček blíž svému pádu...

Harry přemýšlel o smutném stavu věcí současných. Tento stav nebyl úplně nepodobný tomu, který zanechal ve svém druhém životě. Harry měl pocit, že vidí budoucnost, do níž by se vyvinula ona druhá dějová linka, pokud by jí bylo dovoleno pokračoval. Vrátí-li se do onoho života, měl by varovat lidi, co se může stát; jak se celá situace může zvrtnout.

Vrátí-li se. V tom byl ten největší problém. A i kdyby našel Hermionu, co když ta si jen bude myslet, že je šílenec? Co když mu stejně nepomůže?

Tak dost, nakázal si. Je to Hermiona. A pak ho napadlo: mohl by získat víc pomoci, než jen její. Bylo víc mudlorozených kouzelníků a čarodějek... Justin Finch-Fletchley, Dean Thomas, Alicia Spinnettová... Jakmile nalezne Hermionu, mohla by mu pomoci najít ostatní.

Stejně jako se snažil vzpomenout na záležitosti současného života, tohoto světa, tak teď, když ho zavalily, snažil se je vytlačit z mysli a soustředit se na věci mnohem více potěšující. Potkal Ginny, když mu bylo deset. Nebyla proti němu zaujatá a ani nyní se nezdála být. No, v jeho druhém životě je také velice chytrou čarodějkou. Pokud se mnou v tomhle životě kamarádí, možná by mi také mohla pomoci napravit zmatek v čase. Nebo pokud najdu Hermionu, mohla by mi pomoci jí vysvětlit, co to obnáší být čarodějkou.

Harry si nebyl jistý, jak dlouho seděl v učebně Lektvarů, ale náhle do dveří vplula jeho matka a prudce se zastavila, když ho uviděla. Harry byl překvapený jejím pohledem plným zájmu - takto by konečně matka vypadat měla - ale ten byl rychle nahrazen pohledem velitelským.

„Zmeškals oběd,“ prohlásila ostře. Poprvné zazvonilo. „Hodina co nevidět začne.“

„Nemám hlad,“ zalhal a vzápětí mu hlasitě zakručelo v žaludku. Zjevně to zaslechla. Hukot nad hlavou mu naznačil, že studenti opouštějí Velkou síň a mířejí na odpolední vyučování. Bylo otázkou pouhých minut, než stále halasící šesťáci z Nebelvíru a Zmijozelu vešli do místnosti. Zazvonilo podruhé. Draco se okamžitě vydal k Harrymu a postavil se vedle něj.

„Kdes byl? Jamie měla strach. Chováš se divně. Na... udělal jsem ti sendvič.“ Pod stolem podal Harrymu šunkový sendvič ze silného ručně krájeného chleba. Harrymu se znovu ozval žaludek. Sklonil se a ukousl pořádný kus, přivřel oči a vděčně žvýkal. Ale pocit pohody neměl mít dlouhého trvání; napřímil se a otevřel oči, stále svíraje sendvič v pravačce pod lavicí. Jeho matka stála přímo vedle něho a tvářila se velice sveřepě. Vztáhla ruku a Harry jí sendvič neochotně odevzdal. Přál si, aby mu bylo umožněno si ještě kousnout. První sousto měl ještě stále v ústech, ale nedovolil si žvýkat, dokud tu stála jeho matka. Vzala sendvič, odkráčela dopředu a bez okolků ho vyhodila do odpadkového koše.

„Co,“ zazvonil její hlas o kamenné zdi, „vám bylo řečeno o jídle v této místnosti?“ Shromáždění studenti na ni zírali ztichlí strachem, nikoli nezájmem. „Ve chvíli, kdy vnesete jídlo do této místnosti, riskujete znečištění obou - svého jídla i svého pracovního prostoru. Možná, že nevíte, kdy se podává oběd, Pottere,“ řekla sarkasticky, „ale tohle vědět musíte. Odebírám Zmijozelu deset bodů.“

Harry si přál, aby se pod ním rozevřela země a pohltila ho. Sousto chleba se šunkou stále zůstávalo v jeho ústech jako kus šutru. Každý se na něho díval. Zachytil pohled Ronových očí - Ron vypadal poměrně samolibě.

Jakmile se obrátila k tabuli a začala sepisovat potřebné přísady do lektvaru, měl možnost pokračovat ve žvýkání. Ale když sousto konečně polkl, jídlo do něho zapadlo jak nic a on se cítil stejně hladový. Jeho žaludek pokračoval ve své symfonii, vyhrával na celou učebnu. Draco na něho s porozuměním pohlédl. Není špatný, pomyslel si Harry. Přinést mi sendvič bylo od něho hezké. Ale i tak nechci, aby sahal na Jamie.

Zbytek hodiny byl pro Harryho úspěšný podobně jako prvních pět minut. Nic co udělal, jeho matku nepotěšilo. Rozšafně pochválila Rona a udělila body Nebelvíru. Harry byl bezradný, protože recepis dodržoval opravdu velice, převelice pečlivě; odměřoval nejjemnější zrníčka každičké přísady a vše přidával s nevídanou pečlivostí v přesně daný čas, k jehož určení si pomáhal velkou ručičkou na Dracových hodinkách. A na konci hodiny se cítil rozumově i citově zcela vyprahlý z marné snahy potěšit svou matku.

Harry se vyplížil z učebny dotálně demoralizovaný. Když byli v chodbě, Draco mu položil ruku na rameno.

„V pořádku, Harry?“

Pokrčil rameny, nechtěl připomínat, jak se k němu chovala. Očima sledoval Rona, Nevilla a Seamuse; všichni si v hodině vedli dobře a vypadalo to, že jsou velmi dobrými přáteli. Ron neměl vousy, ale také neměl jizvu na tváři. Na hábitu se mu leskl prefektský odznak. Vzhlédl a střetl se s Harryho pohledem. Harrymu se udělalo nevolno, když spatřil okamžitě se dostavivší výraz nenávisti v Ronově tváři.

„Co čumíš, Pottere?“

Harry byl překvapený. Draco se mezi ně znenadání postavil. „Ále - do blba, Weasleyi. A kam čumíš ty?“

Ron pohlédl na Harryho za Dracem. „Mám dojem, že koukám na kohosi, který nezvládá po pěti letech ani ten nejjednodušší odvar...“

Harry to nevydržel a odstrčil Draca. „Neudělal jsem ani jedinou chybu. Ona proti mně prostě něco ! Což se tebeovšem netýká.“

Stál přímo před Ronem s bradou lehce pozvednutou, aby mu viděl do očí. Bylo trochu matoucí nevidět v nich ani stopu přátelství, ani památku po společně sdílených strastech a dobrodružstvích.

„Což se ovšem týká. Jsem prefekt a právě jsem slyšel studenta, který si zcela vědomě neoprávněně stěžoval na učitelku. To je kázeňský přestupek, zmijozeláku!“

Harry zatnul zuby a propichoval ho pohledem. Ronovy modré oči byly tvrdé. Pak Harryho překvapila ruka položená na jeho rameno. Dracova ruka.

„Jdeme, Harry. Máme Formule.“

Harry na Rona ještě naposledy dlouze zamračeně pohlédl a následoval Draca do schodů. Všiml si, že Neville se Seamusem se na něho také koukají s pohrdáním. Neville, který nevypadá přátelsky... Vážně podivné, pomyslel si Harry.

Nebelvírů se samozřejmě nezbavili ani následující hodinu; měli spojené Formule. Když se dostavili k učebně, maličký profesor Kratiknot byl stejně dobrosrdečný jako vždy. Harrymu to dodalo odvahy.

„Vítejte, vítejte! Pojďte všichni dál!“

Vyloženě švitořil. „Každý si najděte místo a připravte si brky a pergameny. Začneme výkladem o rozličných zaříkadlech užitečných při soubojích, a pak se budeme věnovat něčemu úplně novému!“ Očka mu zazářila, když se po nich rozhlédl. „Svedeme opravdové souboje!“ Nadšeně tleskl rukama. Harry se uculil a měl co dělat, aby se otevřeně neušklíbl. Jistě, teď si vzpomněl, že se během minulých pěti let nikdy soubojům nevěnovali; v tomto životě ne. Ale on prožil minulých patnáct let jinak, a v onom životě byl kapitánem Soubojnického klubu. Srdce mu zrychlilo v předtuše věcí příštích a ostře pohlédl na Rona Weasleyho.

Ten si horečnatě poznamenával Kratiknotův výklad o kletbách, protikletbách a způsobu jejich provedení. Obsáhl pouze zlomek toho, co Harry už uměl. Když byla hodina asi v polovině, požádal studenty, aby povstali, a mávnutím hůlky odklidil lavice ke zdem, čímž vyklidil střed učebny. Zatímco byl učitel zaneprázdněn přerovnáváním nábytku, Harry k němu přistoupil a tiše ho oslovil.

„Pane profesore - můžeme při soubojích používat i jiná zaklínadla? Mimo těch, o nichž jste hovořil?“

„Jistě, Harry. Rád se podívám, co máš za lubem.“

Harry potlačoval smích. Jo, jo - mám toho za lubem, až se budete divit...

Vytvořili smíšené nebelvírsko zmijozelské dvojice, s výjimkou Millicent Bulstrodové, která se měla bít se samotným profesorem Kratiknotem; na sedm zmijozelských studentů připadalo pouze šest nebelvírských.

Harry stanul proti Parvati Patilové s pocitem nemalého déjà vu. Ale neplánoval použít bolestivé kletby a uřknutí, narozdíl od hodiny vedené Moodym ve svém minulém životě. Jen pár jednoduchých, bezbolestných zaklínadel...

Impedimenta! “ zařval Harry ve stejnou chvíli, kdy Parvati otevřela pusu. Ani se nedozvěděl, o jaké kouzlo se chtěla pokusit; prostě popošel vpřed a vytáhl jí hůlku z ruky, načež ji osvobodil z moci zaklínadla. Zmateně se rozhlédla. Harry na ni kývnul.

„To šlo, ne?“ zeptal se s vlídným úsměvem. Němě zakroutila hlavou. Se Seamusem to byla hračka: než se na cokoli zmohl, Harry ho odzbrojil. Povšiml si, ještě než začali, že asi tři metry za Seamusem jsou vyrovnané polštáře používané při nácviku přivolávacích a odpuzovacích zaklínadel, takže spadne do měkkého. Harry mu pomohl na nohy z polohy ležmo na poštářích; Seamus vypadal zmateně. Podobným způsobem odzbrojil Harry i Levanduli. Padma ho dokázala zasáhnout lechtacím kouzlem, než na ni seslal Reverso; zatímco zírala přímo na něho vidouc pouze to, co bylo za jejími zády, došel k ní a vytáhl jí hůlku z ruky, průběžně se hihňaje. Že se jí neposmíval, jí vysvětlil, jakmile oba odvolali, čím se navzájem zakouzlili.

„Jasně,“ odsekla popuzeně, „vždyť jsem na tebe sama vyslala lechtací zaklínadlo.“

Stanout před Nevillem bylo jako postavit se cizinci. Harry uskočil odzbrojovacímu zaklínadlu a zařval: „Emagi rorrim! “ Neville zamrkal a shlédl na své ruce. Když ho Harry zasáhl odzbrojovacím kouzlem, odlétl vzad na polštáře; jeho hůlka v Harryho dlani. Harry vyrazil pomoci Nevillovi vstát, ale ten ho popuzeně odmávl, vypadal rozzuřeně. Harryho to rozesmutnilo.

Následující osoba, s níž svedl souboj, byl Ron. Ron přimhouřil oči a podíval se na Harryho s výrazem čirého odporu, tentýž výraz viděl Harry na jeho tváři v noci o Ronových šestnáctých narozeninách, když na Harryho sesílal mučicí kletbu Cruciatus. Harry polkl. Zvítězil nade mnou v souboji pouze jedenkrát, zatímco já jsem ho porazil v nespočetných případech. To bylo sice v jiném životě, ale i tak...

Locomotor mortis! “ zahájil Ron.

Harry se téměř rozesmál. Ihned odpověděl: „Inverso! “ s vědomím, jak moc zmatený by Ron mohl být. A byl. Hodně. Zaječel překvapením, když se shledal být zdánlivě zavěšeným ve vzduchu vzhůru nohama. Harry souboj zakončil prostým „Accio! “, rukou zachytil Ronovu hůlku, seslal na sebe kouzlo umožňující opětovný volný pohyb nohou a odvolal Inverso, pod jehož vlivem byl Ron. Ron na něho zíral ještě pronikavěji, než Neville před ním. Harry si povzdechl; tohle sice nebyla nejlepší cesta k Ronovu přátelství, ale i tak mu to udělalo dobře.

V závěru došlo na souboj se samotným Kratiknotem. Tentokrát mě nedostane, pomyslel si. Těžké kalibry jsem už použil; tohle čekat nebude.

Drobný kouzelník vztáhl hůlku a otevřel ústa, ale Harry rychle vzkřikl: „Aegis! “ následkem čehož ho obklopil neviditelný štít, který odrazil stranou kletbu, jíž ho chtěl zasáhnout jeho učitel. Kratiknot se zamračil; tohle v plánu nebylo. Harry pokračoval: „Petrificus totalus!“ Maličký učitel ztuhl jako prkno a skácel se k zemi. Harry odvolal ochranný štít, vytáhl Kratiknotovu hůlku z jeho kamenného úchopu a oživil ho. Zvláštní bylo, že když se kouzelník posadil, vypadal ještě potěšeněji, než na začátku hodiny.

„Prvotřídní, Harry! Pr-vo-tříd-ní!“ Harry mu pomohl na nohy a podal mu hůlku. Kratiknot se Harrymu hluboce poklonil a Harry mu celý v rozpacích poklonu oplatil, i když ne tak hlubokou. Učitel byl velice natěšený. „Tak jak jste si vedli? Každý z vás se utkal v sedmi soubojích. Já vyhrál šest. Je tu ještě někdo se šesti vítězstvími?“ Ron pozvedl ruku jako jediný. Kratiknot se usmál a kývl na něho. „S pěti?“ Přihlásili se Draco a Neville. Seamus vyhrál čtyřikrát, zatímco Zabini, Parvati a Padma měli po třech vítězstvích. Nott a Millicent Bulstrodová vyhráli pouze dvakrát; Pansy, Morag a Levandule měly pouze po jednom vítězství. Kratiknot se otočil k Harrymu: „Vy jste se nepřihlásil, Harry.“

Vyrovnaně pohlédl na svého učitele, snažil se nevypadat samolibě. „Nezeptal jste se, kdo vyhrál sedmkrát.“

„Ale Harry, vždyť každý svedl jen sedm -“ zarazil se a bystře pohlédl na Harryho, načež se obrátil ke zbytku třídy. „Nikdo nebyl v souboji lepší než Harry Potter?“ Harry byl trochu naštvaný: byl jsem lepší i než ty!, pomyslel si. Jenže Kratiknot nepoužil arzenál na úrovni toho, který nasadil při Harryho NKÚ v druhém životě. Nejprve předpokládal, že to bude hračka, a pak si nejspíš myslel, že se Harrymu jednou výjimečně zadařilo.

V učebně vládlo ticho, zatímco Kratiknot provrtával Harryho pohledem. Nakonec zvolal: „Konec hodiny!“

Většina studentů vyrazila ke dveřím, ale Padma zaprotestovala: „Ale pane profesore, to přeci -“

„Vy si stěžujete na předčasné ukončení hodiny?“ Harryho překvapilo ostří v učitelově hlase. A řekl by, že Padmu také.

„Ne, pane profesore.“

„Pak je to v pořádku,“ odpověděl a pospíchal z učebny. Když vyšli do chodby, Harry si všiml, že zamířil přímo do ředitelny za Brumbálem - počkat, popravil se. Teď patří ředitelna McGonagallce. A nebo šel někam úplně jinam....

Harry se odvrátil a zjistil, že čelí zdi nebelvírů. Ron, Neville i Seamus stáli Harrymu v cestě a zabraňovali mu kamkoli odejít. „Co to bylo? “ dožadoval se Ron odpovědi. Harry si připomněl jejich předchozí setkání. Jak se zvládne skamarádit s Ronem, když ten je tak strašně konfliktní?

„Bylo to to,“ prohlásil Draco samolibě a poplácal Harryho po zádech, „že tebou můj nejlepší přítel vytřel podlahu, Weasley, přesně to to bylo.“

Harry se zaksichtil; Draco to myslel dobře, ale teď zrovna ničemu nepomáhal. Harry pohlédl na Rona a pokrčil rameny. „O soubojích toho trochu vím, to je všechno.“

Ron stiskl rty do úzké linky. „Měls jen štěstí. To je všechno.“ Spolu s ostatními nebelvíry se otočil a jako jeden muž odcházeli od zmijozelských. Jen Parvati, kupodivu, se na odchodu otočila a přes rameno pohlédla na Harryho. Harry nasucho polkl.

„Vyrazíme,“ pronesl k Dracovi chraptivě. „Co má teď Jamie?“

„Přeměňování,“ vypálil Draco bez zaváhání.

„Běž na ni počkat před učebnu. A pak oba sejděte do Velké síně.“

Draco se zamračil. „Ale ještě hodinu a půl po konci vyučování tam nebude nic k jídlu.“

„Super. Nechci, aby nás někdo rušil. Půjč mi hodinky.“

„Už zase? Kdybych to tušil, byl bych ti jedny dal k narozeninám.“ Draco mu přes své protesty podal hodinky a odešel čekat na Jamie před učebnu Siriuse Blacka.

Ostatní zmijozelští živě diskutovali o soubojích. Harry šel s nimi, aniž by se účastnil hovoru, a počkal si, až vešli na schodiště vedoucí ze vstupní haly ke sklepením, než sám vstoupil do Velké síně. Zamířil přímo do boční místnosti, kde ho profesorka McGonagallová v minulém životě učila zvěromágskou proměnu. K čertu s žádostmi, pomyslel si. Nemám šestnáct měsíců nazbyt. Jakmile byl v místnosti, zapečetil dveře a rozžehnul v krbu oheň, potřeboval jeho světlo i teplo. Pokrčil paže a zavřel oči, snažil se začít proměnu, soustředil se na to, jak se stává zlatým grifinem...

Jenže místo toho, aby se proměnil, ho zrazila k zemi neuvěřitelná bolest probodávající každičký kousek jeho těla. Tak to bylo první kouzlo, které se naučil v minulém životě a v tomto selhalo. Zřejmě to bylo způsobeno jiným tělem, než které měl dříve; toto tělo nebylo proměně uvyklé. A také nebylo uvyklé rannímu běhání, vzpomněl si. Byl schopen změnit účes, ale to v minulém životě dělal s prstem v nose. Zvěromágská proměna je ovšem jiné kafe. Harry si povzdechl. Budu muset začít znovu od nuly jak s ranním během, tak s tímhle...

Jak si usmyslil, tak udělal. Začal znovu s nehty na rukou: prodloužit a zkrátit, prodloužit a zkrátit... Ztratil představu o tom, kolikrát cvičení zopakoval, když si povšiml, že čas pokročil a Jamie s Dracem by měli dorazit každou chvílí. Odstranil kouzlo na dveřích a vyšel do Velké síně zrovna v tu chvíli, kdy do ní z druhé strany vstupovali jeho sestra a jeho nejlepší přítel. Zamával na ně, aby přišli za ním do boční místnůstky. Jakmile byli všichni uvnitř, znovu zabezpečil dveře a otočil se těm dvěma. Budu potřebovat jejich pomoc, bylo mu jasné, ale nikdy se nesmějí dozvědět, proč to dělám...

„Potřebuju, abyste mi pomohli,“ vyslovil nahlas, co mu proběhlo myslí. Nejprve pohlédli jeden na druhého a pak se otočili k Harrymu. „Potřebuju se občas dostat z Bradavic do mudlovského světa. Budete mě muset krýt. Potřebuju se dostat někam, kde mají mudlovský telefonní seznam nebo něco na ten způsob; možná na universitu nebo do knihovny. Potřebuju najít někoho, kdo bydlí mezi mudly.“

Jamie se zamračila. „Proč?“

Harry si skousl rty. „To vám nemůžu říct.“

Draca ta odpověď zjevně neuspokojila. „No a koho tam hledáš?“

Harry na něho přímo pohlédl. „Mudlorozenou čarodějku.“

Zírali na něho. Ticho se prohlubovalo. A pak se Draco najednou rozchechtal - a po chvilce zaváhání se k němu přidala i Jamie, která si také myslela, že se jedná o dobrý fór.

„Jo, jasně!“ lapal Draco po dechu. „Mudlorozenou čarodějku!“ Opřel se o Jamie a přikryl si tvář rukou. Jamie vypadala, že jí to nevadí a pokračovala v řehotu.

„Ticho!“ zařval na ně Harry. Narovnali se a pohlédli na něho.

„To nemyslíš vážně,“ řekla Jamie mírně a polkla.

„Nikdy jsem nebyl vážnější. A také se hodlám stát nezákonným zvěromágem, při čemž mě také budete krýt.“

Moře ticha. Znovu se po sobě podívali. Vypadali spíš na to, že ho doručí ke Svatému Mungovi, než že mu budou pomáhat s nezákonnými činnostmi.

„No? Můžu s vámi počítat, nebo na vás musím použít paměťové kouzlo, abyste mě nezradili?“

Jamie sešpulila rty. „Nikdy tě nezradíme Harry, a ty to víš. Ale to všechno, k čemu se chystáš... opuštění školních pozemků bez dovolení, hledání mudlorozené čarodějky, snaha o zvěromágskou proměnu... hele, Harry. Je první den nového školního roku. Pokoušíš se zjistit, kolik kouzelnických zákonů a školních nařízení dokážeš porušit v průběhu jednoho dne?“

Harry se na ně zachmuřil. Tohle neočekával. „Jen se mi nerozbrečte! Jsme ve Zmijozelu, nebo ne? Jamie, máš ty vůbec tušení, kolik nařízení porušili ve škole naši matka a otec? A to byli v Nebelvíru, a ještě ke všemu primus s primuskou. Sirius a Remus v tom jeli taky. A pak tam byl ještě náš otčímek. Vědělas, že s mámou chodil, předtím než začla chodit s naším otcem? A že se spolu v prostřed noci toulali po hradě?“

Jamiina sanice poklesla ještě níže, než když se Harry zmínil o plánování zákony porušujících výstředností. „Máma? “ dostala ze sebe. Harry byl vděčný, že se nezeptala, kde k tomu přišel, takže nemusel znovu použít větu To-vám-nemůžu-říct.

„To si piš. Takže se ptám znovu: jsme ve Zmijozelu nebo ne?“

Jamie s Dracem znovu pohlédli nejprve na sebe a pak na Harryho. „Jsme,“ řekl Draco a Jamie přikývla. „No,“ pokračoval jeho přítel, „radši bych zapracoval na odstranění Weasleyho, ale což. Ne že bych si nevychutnal, jaks s ním vymetl ve Formulích... A vůbec, kdy ses naučil tak dobře bojovat? Víš, že Kratiknot býval přeborníkem, že jo?“

Harry přikývl. „Nedával pozor. Nemyslel si, že si se mnou musí dělat starosti. Kdykoli podceníš soupeře, jsi na nejlepší cestě prohrát. To si zapamatuj. Ale tohle nemá s Weasleym co do činění. Tohle je důležitější než dětské kočkování.“

Znovu vypadali vykolejení tím, jak vážný byl.

„Tak už nám prozraď, o co tu kráčí,“ dožadoval se Draco. „Co je důležitější? Tu část jsi totiž z pohodlnosti vynechal.“

Harry se trochu zadrhl. „Má- máte rádi kouzelnický svět, tak jak je? Líbí se vám? Čistky a tak zvané soudy a teror smrtijedů a mudlorozené vyloučené z Bradavic? Je to tak, jak to má být?“

Oba se zaksichtili a pokrčili rameny. „Tak to bylo vždycky,“ namítl Draco; Harry věděl, že nad politikou příliš nepřemýšlí.

„Ne,“ upřesnil Harry, „nebylo.“

„A ty jediný to hodláš ‚napravit‘, předpokládám,“ prohlásila jeho sestra skepticky.

Harry si v tu chvíli pomyslel: ano, tak si to mysli, sestřičko. Je to lepší pomyšlení než pravda. „Když to tak říkáš, tak ano. Ale ve skutečnosti ne úplně sám - proto potřebuji vaši pomoc. A pomoc té mudlorozené čarodějky. Vlastně dvou čarodějek. A dvou mudlorozených kouzelníků.“

„Čtyři?“ prskal Draco. „To nemyslíš vážně! A kvůli čemu? K čemu to bude dobré? A jak si myslíš, že najdeš jakéhokoli mudlorozeného kouzelníka nebo čarodějku?“

„Ne ledajaké mudlorozené, jen zcela určité. Znám jména. Stačí se jen dostat do mudlovského města...“

Jak znáš jejich jména?“ dožadovala se Jamie. Byla z něho stále rozzlobenější.

Harry nasucho polkl a věnoval jí už dobře známou odpověď: „To vám nemůžu říct.“

Zamračili se na něho a on se na ně zašklebil. Žádal od nich mnoho: slepou důvěru okořeněnou detaily jak šafránem. Možná bych to dokázal vysvětlit trochu lépe, namáhal mozek. Pokoušel se vymyslet, kterak podpořit své stanovisko a přitom neprozradit nic o nápravě dějové linie.

„Jedním důvodem, proč se záležitosti kouzelnického světa tak zvrhly je, že lidé posedlí čistotou rodokmenů nemají mnoho odpůrců. Nebudou-li do kouzelnického světa vstupovat mudlorození, tito čistokrevností posedlí budou rok od roku silnější.“

„Máš na mysli mého otce, například,“ zašeptal Draco.

Harry zaváhal. „No, to -“

Teď se jeho přítel rozesmál. „Harry, co to s tebou je? Vždyť víš, že svého taťku z duše nesnáším! Je jak osina -“

Ale stejně,“ přerušil ho Harry s úlevou, že tady Draco není fanatický čistokrvec, na rozdíl od druhého života, „kouzelnický svět potřebuje novou krev, ne čistší krev. Mudlorození potřebují vědět, kdo jsou a co dokáží. Pokud má být někdy Voldemort poražen...“

„Áááá!“ zaječeli Jamie s Dracem jako jeden muž. Draco vypadal velice rozrušeně. „Neříkej to jméno!“ Byly chvíle, kdy Harrymu hrozně připomínal Rona.

Zamračil se na ně. „A to do háje budu! Žádný egoistický megalomaniak mi nebude rozkazovat, co si mám myslet a co říkat! Zabil mi otce a já mu říkám jménem!“

Draco polkl. „Netušil jsem, že být smrtijedem je ti až tak proti srsti. Při pomyšlení... no, řekněme prostě, že smrtijedství po celá léta zaujímalo význačné postavení v mých nočních můrách. Věděl jsem, že tvůj táta jím je, stejně jako můj, z čehož jsem vyvodil... měls mi něco naznačit, Harry. Myslel jsem si, že jsem s tímhle pocitem ve Zmijozelu jediný. Nezařadil nás Moudrý klobouk náhodou špatně?“

Harry zaváhal; vzpomněl si, s jakou jistotou klobouk rozhodl v Dracově případě. Měl by mu prozradit, že on sám dostal na výběr? Rozhodl se to nevyzrazovat. „Klobouk se nemýlí. Víš, že Pošuk Moody studoval ve Zmijozelu? Jedinečný bystrozor. Občas musí zmijozely lovit zmijozel.“

To jeho přítele rozesmálo. „Máš pravdu. A ty budeš lovit Pána zla. To je bomba!“

„Budeme ho lovit spolu. Ty nechceš být smrtijedem. Ani já ne. Cokoli na světě udělám raději než tohle.“

Draco polkl. Pak promluvil velice tiše. „Ale budu mít vůbec na výběr? A budeš mít ty?“

Harry pohlédl do Dracových šedých očí a vzpomněl si na chlapce v kruhu smrtijedů u Doveru v předvečer Hodu Božího, na muka, jež musel snášet... Bylo to zarážející: když byl Voldemort bezmocný, vychovával Lucius Malfoy Draca na řádného smrtijeda, ačkoli nebylo pravděpodobné, že se jím kdy stane, a Draco mu to žral i s navijákem. Ale jakmile Voldemort znovu povstal a Draco se našel v kruhu jeho následovníků, okamžitě ztratil zájem. Stalo se to příliš skutečným. Možná, že to je ten důvod, pro něhož se Draco v současném životě rozhodl nebýt smrtijedem; v tomto životě to bylo skutečné po celou dobu. Voldemort svou moc nikdy neztratil. To, čeho se ve své budoucnosti stále děsil, se nyní nepříjemně přiblížilo.

„Už jsem si vybral,“ odpověděl tiše Harry. „Boj. A pokud se nedokážeme ubránit přijetí, tak se staneme zvědy a necháme ho, aby si myslel, že mu jsme oddaní. Ale nikdy nebudu doopravdy sloužit tomu... tomu... ztělesněnému zlu.“ Střežil se prozradit, že jeho otčím už léta špehuje - co se Draco nedozví, to z něho ani Veritasérum nevymámí. Harry si skoro přál, aby to nevěděl ani on sám; jenže na druhou stranu byl vděčný, že ví, vděčný za vědomí, že Severus Snape je správný chlap, který má jen nebezpečné poslání.

Přál si mít možnost prozradit své sestře, že jejich táta není ani z poloviny tak špatný, ale zakázal si to. Možná, že si ona prostě jen myslí, že neměl na výběr, když vstupoval mezi smrtijedy, a odpouští mu to, protože je jim dobrým otcem. Harry na ni kývl. „Poslyš... máš otec měl na studiích pár šikovných věciček, které by nám byly k užitku. Což je první, s čím potřebuju pomoct.“

Jamie se zachmuřila. „Co máš na mysli?“

„Míval neviditelný plášť. Pokus se vymámit z mámy, co se s ním stalo. Já to zkusím na Siriuse. Možná, že by to věděl i Remus. Budu mu muset napsat. A ještě něco... ale to udělám radši sám...“

„A co já?“ ozval se Draco ublíženě. „Já jsem pan Nanicvhodný?“

„Kdepak, ty jsi pan Prachyrád. Víš, že naši jsou skrblíci. Tedy hlavně máma. Ty máš slušné kapesné. Začneš dávat část bokem, abychom měli co vyměnit za mudlovské peníze. Až se dostanu do mudlovského světa, galeony a svrčky mi nebudou k ničemu. Já budu pracovat na získání další pozůstalosti po našem otci; mohl bych při hledání zkusit použít přivolávací kouzlo. Jedná se o pergamen, který vypadá jako čistý, ale ve skutečnosti je na něm ukrytá mapa Bradavic. Skutečný plánek všech podlaží hradu i okolních pozemků s výjimkou lesa. Jsou v něm vyznačené i tajné průchody... i když o těch o všech už vím, kvůli nim mapu nepotřebuju. Nejúžasnější je na ní totiž to, že ukazuje jména všech, kteří se po hradě a pozemcích pohybují. Je báječná. Vytvořili ji náš otec se Siriusem a Remusem a -“ kousl se do rtů a poklesl hlasem, „- PetremPettigrewem.“

„Pettigrew!“ odplivla si Jamie.

„To je jedno. Na tvoření plánku se zřejmě nepodílel ničím zásadním. Ten plánek bude opravdu velice převelice užitečný. Před mnoha lety byl ve školníkově kanceláři. Možná tam ještě je. Musím vymyslet plán pro případ, že by tam byl jeden z nás dovlečen, a ještě jeden na odvedení pozornosti, abych mohl zjistit, jestli tam ještě je...“

Jamie vypadala zmateně. „Harry! O čem to mluvíš? Pokud víš, že tam byl minulých pět let, tak proč sis tam pro něj nedošel?“

Harry sklapl. „To... to vám nemůžu říct. A jak už jsem říkal, tak tam býval, nevím, jestli tam ještě stále je. Už si ho mohl odnést někdo před námi.“ Jestlipak v tomhle životě Fred s Georgem našli plánek ve školníkově kanceláři? Nebo nějaký jiný student? Harry netušil. Tady nebylo nic jistého...

Draco pozvedl ruce. „A už je to tu zas. To vám nemůžu říct. Fajn. Tak to neříkej. Chováš se, jako kdybys už zvěd byl. Nechme už toho, Harry. Ještě si nemusíme dělat starosti s přijímáním mezi smrtijedy.“ Pohledem zkontroloval své hodinky na Harryho zápěstí. „Už je téměř čas k jídlu. Z poslouchání vyšinutých plánů na převrat jsem dostal hlad.“ Usmál se na svého přítele.

Harry odpověděl úsměvem. Budu potřebovat jejich bezmeznou důvěru a oddanost, pomyslel si, a mám zatracené štěstí, že moje sestra a můj nejlepší přítel jsou ochotni mi je poskytnout. Náhle se mu až bolestivě zastýskalo po Hermioně a Ronovi, ale když se podíval na ty dva před sebou, usoudil, že teď to už lepší být nemůže. Když vyšli zpět do Velké síně, pozoroval ještě chvíli toužebně svou sestru. Podaří-li se mi napravit zmatek v čase, ona už nikdy víc nebude. Zadrhl se mu dech; jak jen po ní můžu chtít, aby nevědomky přispívala ke svému vlastnímu nebytí? Tudy ne, napomenul se přísně. Ona předně nikdy existovat neměla. Celý tenhle svět je vzhůru nohama. Prostě je musím udržet u myšlenky, že tento plán není nic jiného než opatření proti mému a Dracovu vstupu ke smrtijedům. Pravdu znát nepotřebují.

Harry usedl ke zmijozelskému stolu mezi ně; dovnitř se začínali trousit první studenti, během následujících chvil budou stále méně a méně nápadní, jak budou přicházet další strávníci, učitelé i studenti lační večeře. Harry se znovu zahleděl na profil své sestry. Musím si jí vážit, dokud ji mám. Dost na tom, že vůbec mám tu možnost.

Otočila se k němu a usmála se na něho, její zelené oči zářily, byla velmi podobná jejich matce. Ale i tak, pomyslel si, mi na ni Draco sahat nebude.

* * * * *

Dojedli a sešli do sklepení. Harry se cítil rozumově i citově na dně. Ani si nevzpomínal, kdy zažil podobně vyčerpávajících čtyřiadvacet hodin. Když k tomu přidal, že musí časně ráno vstávat kvůli běhání, popřál Dracovi a Jamie dobrou noc a dopotácel se do postele. Usnul ve chvíli, kdy se hlavou dotkl polštáře.

Když se po pár hodinách probral, ložnici plnilo chrápání. Harry nedokázal odlišit od sebe zvuky vydávané Dracem, Zabinim nebo Nottem, nicméně při tomto trojitém rachotu shledal opětovné usínání velice obtížným. Nakonec se rozhodl využít toho, že je vzhůru, vylezl z postele, bez ponožek vklouzl do bot, přes sebe přehodil župan a ani se nezdržoval jeho zavazováním. Do kapsy ukryl hůlku.

Ve společenské místnosti se zarazil; původně plánoval, že se jeden z jejich tria nechá chytit při šmejdění po hradě a nechá se odtáhnout do školníkova brlohu, načež další z nich vyvolá kdesi rozruch, který školníka odláká, díky čemuž se osobě zavřené v kanceláři dostane možnosti tuto propátrat, popřípadě použít přivolávací zaklínadlo. Draco zjevně tvrdě spal, takže bylo načase zjistit, jak je na tom Jamie. Vrátil se do chodby, kde byl před tím; nejprve minul dveře nadepsané První ročník, pak Sedmý ročník, po nich Pátý ročník. Nezdála se v tom být žádná logika. Ušklíbl se - Čtvrtý ročník bude určitě úplně nejdál...

Když za sebou zaslechl zvuk otvíraných dveří, otočil se na patě. Zvuk byl způsoben dveřmi Pátého ročníku a neotevřel je nikdo jiný než Maria Kirknerová. No skvělé, pomyslel si Harry, právě tuhle jsem potřeboval.

Maria rozespale zamířila do koupelny, ale jakmile si povšimla Harryho, zázračně obživla. S úsměvem na rtech mu vyšla vstříc a Harry se začal napomínat. Nedívej se na ni, velel si. Nevšímej si toho, jak moc průsvitnou má košilku...

„Harry!“ zašeptala. „Copak tadyklec dělaš? Hledals ně?“ zazpívala s výrazem plným naděje ve tváři a přistoupila až nepříjemně blízko. Chytila ho za paži a přitáhla ještě blíž. Srdce mu bolestně dunělo.

„Já, no... chtěl jsem mluvit se svou sestrou...“

„Uidím,“ prohlásila nepřesvědčivě. „Snáď bys mjel mluvit rašejc se mnou. ´sem dobra verba.“ A ještě blíž. Harry už byl schopný rozeznat mátovou vůni její zubní pasty. Rozklepal se. To nevypadá dobře, pomyslil si. Mohl by lehce ztratit kontrolu. A co Hermiona, připomínal si. Pomni na Hermionu, Hermionu, Hermionu! Které už jsem se ani nedotkl - jak vlastně dlouho...?

Mentálně sebou zatřásl. Seber se, Pottere, nakázal si. Maria se na něho smála převelice výmluvně. Polkl a pokusil se o nové rozestavění figurek.

„Poslyš, Mario. Ne že by mi to nelichotilo, a tak, ale myslel jsem si... prostě jsem si myslel, že ty a Draco jste trochu, hmm, zapletení, a já bych nechtěl -“

Rozesmála se. „My se rozumime, ja a Dreco. Nežarlime. A tokle napállo jeho...“

Svraštil obočí. „Cože?“ kdeže doby šeptání jsou.

„Póčkej, ne teďky a tadykle - poslal mi v letě psaničko o tvojim .. problemu s nevinnosťou.“

„Mém čem?“ byl na nejlepší cestě probudit všechny dívky v ložnicích Zmijozelu.

Pokrčila rameny. „Nač ´sou přatele? A ty maš dobreho. Musela ´sem suhlasiť - ten nápad se mi líbil...“

„Ale... ale...“ pokoušel se najít jakékoli použitelné vysvětlení, proč by neměl chtít to, co by každý kluk v jeho věku bral všemi deseti. „Zrovna teď přítelkyni nehledám -“

„Já neřikala, že budu tvoja přitelkyňa, Harry. Nabizim jen merdani.“ Pokusil sebou neškubnout, když to od ní uslyšel. Jen si myslím, že jsme se s Dracem porovnali, tak mi udělá tohle. „A i ták,“ navázala, „co ta tvoja krásna neznama?“

Zamračil se. „Krásná neznámá?“

Mrkla na něho. „Ták je to. Uymyslíl sis ju. Já Drecovi řikala, že ona nejni opraudova. A nemusiš kukat tak šokouaně. Jen si to rozmysli. Nemusiš se rozhodnout rounou. Jen abys vědíl, že ´sou aj jiné možnosti...“ Upejpavě se usmála a vrátila se do ložnice pátého ročníku.

Harry ztratil původní nadšení pro svou výpravu a vrátil se do pokoje. V mysli mu to vřelo, když ležel v posteli a poslouchal Trio Velechrápo. Shrňme si to: našel si dívku za Dracovými zády. Ale nefungovalo to. Povzdechl si a překulil se. Možná by mohl přesvědčit svého nejlepšího přítele, že to, co je čeká, vylučuje jisté druhy vztahů...

Jen doufal, že dostojí svému odhodlání a nepodlehne. Viděl před sebou znovu stát Mariu, pochodně planoucí na zdech chodby jen zdůrazňují z jakého nic je její noční oděv zhotoven. S dalším zachvěním se znovu překulil a praštil do polštáře. Zakryl si rukama své ubohé uši ve snaze uchránit je před zvuky naplňujícími ložnici, ve snaze znovu usnout...

* * * * *

Další den uplynul bez zaznamenání hodných příhod. Bylinkářství s Havraspárem, Dějiny kouzel s Mrzimorem, přičemž žijící Binns byl ještě nudnější než Binns zesnulý, Pokročilé runy přednášené rohatým profesorem Wimplem. Tahle hodina Harry doopravdy zaujala: vzpomínal na knihu o kouzlení s hady, kterou mu věnoval Sirius, bylo v ní několik nápisů psaných runami, kterým nerozuměl. Leccos z toho, co probírali v hodině se zdálo být užitečné pro lepší pochopení knihy, pokud se někdy vrátí do svého života...

, napomenul se. se vrátím.

Pozdní odpoledne měli volné všichni šesťáci bez ohledu na kolejní příslušnost, a Draco s Harrym se bavili létáním okolo Famfrpálového hřiště. Na zahájení týmových tréninků bylo ještě brzy, ale Harrymu bylo jasné, že se bude muset vážně zamyslet nad zdokonalením svých brankářských dovedností. Už nejsem chytač, pomyslel si. Nepřejícně pozoroval Draco ženoucího se za zlatonkou. Moc dobře si pamatoval, jak obtížné bylo ji nechytit, při onom zápase v páťáku jeho druhého života, kdy byla chytačkou Ginny. Odvrátil se a snažil se na to zbytečně nemyslet.

Když následujícího rána při snídani vlétly sovy do Velké síně, dostal vzkaz. Nohy ho už nebolely tolik, jako předcházejícího dne; znovu si přivykal na ranní běh (tentokrát si dokonce vzpomněl vzít si s sebou batoh se školními pomůckami, takže nemusel nic přivolávat). Na lístku bylo napsáno:

Postavíš se mi? Už je to dva dny. Buď za skleníkem č. 3 dnes po poslední hodině, pokud víš, co je pro tebe dobré.

Vzkaz byl napsaný hůlkovým písmem a nebyl podepsaný. Harry polkl. S někým si domluvil schůzku - pravděpodobně už před prvním zářím - a totálně na to zapomněl. Bylo toho tolik, co si musel zapamatovat, a jen jeden mozek, kam to dát. Znovu přejel vzkaz pohledem. Připomíná to Ronův rukopis?, přemýšlel. Nezněl zrovna přátelsky. Pomyslel na Dracovo chování k Ronovi před učebnou Formulí. Pokud dojde ke střetu, bude líp, pokud bude sám. Možná pak s Ronem dokáží zakopat válečnou sekeru, dokonce by mohli být časem i přáteli. Harry byl naděje sama. Ukryl lístek, než ho Draco vyčmuchá. Všechno bude v pořádku. I kdyby přišel s Nevillem i Seamusem a napadli mě, těm třem se ubráním. Věřil si. Všechno bude v pořádku.

Volno po hodině Přeměňování s Havraspárem strávil v boční místnosti při Velké síni procvičováním zvěromágské proměny. Draco neměl zájem se účastnit; během celé předchozí hodiny házel po Mandy Brocklehurstové zamilovanými pohledy bezprostředně následovanými zaujatým rozhovorem, při němž ji doprovázel k učebně Historie kouzel.

Harry dělal v současném životě při svém cvičení mnohem rychlejší pokroky než v životě minulém. Zatímco poprvé se s nehty trápil celý týden, teď už po dvou dnech postoupil k práci s prsty na rukou i na nohou. Samozřejmě pomáhalo vědomí, že to dokáže. Jako v případě vyvolání patrona: jakmile jednou věděl, že to dokáže, už s tím neměl potíže. Vzpomněl si na Brumbála, který o něm tvrdil, že je vysoce ovlivnitelný. Takže teď si musím vsugerovat, že dokážu dát do pořádku zmatek v čase...

Po obědě následovaly znovu Lektvary; Harry vzdoroval matčinu pohrdání a formálnímu jednání výrazem odevzdanosti, který ona zjevně shledávala výjimečně rozčilujícím. Další hodinou byla Péče o kouzelné tvory. Následoval Draca do učebny na druhém patře, což ho nejprve zmátlo, ale pak došel k názoru, že Charlie bude těžko učit u staré Hagridovy boudy, když sám bydlí v hradním křídle pro zaměstnance.

Harryho potěšilo, že každý při vstupu do učebny řekl: „Ahoj Charlie,“ a Charlie mu s úsměvem pokýval. Jestlipak McGonagallová tuší, že nás nechává mu tykat?, přemýšlel. Dnes byl na programu výklad: zapisovali si poznámky o kouzelných ptácích, hlavně fénixovi, auguronovi, pastelníčkovi a tlustobřichovi, který byl mudly nazývaný dodo. Charlie byl oblečený do sepraných džínsů a bavlněné košile, pomačkaný hnědý hábit přes ně přehozený měl na hrudi rozepnutý. Při výkladu o rozličných ptácích si s oblibou sedal na katedru a řeč prokládal historkami o Uricovi Ujetém, jehož zážitky s některými ptáky byly poměrně nechutné. Harry zjistil, že se dobře baví ; tahle hodina byla asi tou nejzábavnější, jakou kdy ve škole zažil! A Charlie byl ten nejméně formální učitel, jakého kdy viděl. Chvilkami ho popadaly záchvaty viny, že zrazuje Hagrida, ale rychle je potlačil a užíval si hodiny.

Auguron (Augurey) - Rovněž známý jako irský fénix - jeho domovem je Británie a Irsko, ale lze jej nalézt i v severní Evropě. Zelenočerný auguron je vyzáblý a truchlivě vyhlížející pták, který vzdáleně připomíná podvyživeného supa. Je nesmírně plachý a hnízdí v trnitých keřích. Živí se velkým hmyzem a vílami, létá pouze za hustého deště - jinak se skrývá v hnízdě tvaru slzy. Jeho charakteristické hluboké a rozechvělé houkání se kdysi považovalo za předzvěst smrti. Později (za trpělivého průzkumu) se zjistilo, že pouze oznamuje příchod deště. Brka augurona jsou pro psaní nevhodná, protože odpuzují inkoust.
Pastelníček (Fwooper) - Je africký pták s neobvykle křiklavě barevným opeřením (oranžoví, růžoví, citrónově zelení nebo žlutí). Jsou zdrojem ozdobných písařských brků a kladou i zářivě vzorovaná vajíčka. Zpočátku příjemný zpěv později dohání posluchače k šílenství. Proto jsou prodáváni začarovaní umlčovacím kouzlem, a to je třeba každý měsíc obnovovat. Opět jen na povolení.
Tlustobřich (Diricawl) - Pochází z Mauricia - buclatý nelétavý pták a načechraným peřím je schopen před nebezpečím zmizet a opět se zjevit jinde (jako Fénix). Mudlové si jeho existence byli vědomi a nazývali jej dodo. A díky jeho schopnosti mizet jsou přesvědčeni, že jej vyhubili.
Uric the Oddball (Uric Ujetý) - Středověk, doba života neznáma. Vysoce výstřední kouzelník, který je proslaven tím, že kromě jiného, nosil na hlavě medúzu místo klobouku. Nikdo neví, jestli zamýšlel býti nejpodivnějším kouzelníkem všech dob nebo jestli to zkrátka udělal z přirozeného popudu.
Je také známo, že Ulric Ujetý spal v místnosti, v níž bylo ne méně než padesát ochočených auguronů. Jedné obzvlášť mokré zimy podlehl Uric pod vlivem kvílení svých auguronů přesvědčení, že zemřel a je nyní duchem. Jeho následné pokusy projít zdmi vlastního domu skončily nepříjemnou nehodou, kterou jeho životopisec Radolphus Pittiman označuje za "desetidenní otřes mozku".
Dále se ví, že Uric se kdysi pokoušel dokázat, že zpěv pastelníčka je ve skutečnosti zdraví prospěšný, a naslouchal mu bez přerušení tři měsíce. Kouzelnická rada, které podával hlášení o svých zjištěních, však bohužel zůstala nepřesvědčená, protože když dorazili na její zasedání, neměl na sobě nic kromě příčesku, z něhož se při bližším ohledání vyklubal mrtvý jezevec.


Vplížil se za skleník číslo tři. Všude vládlo ticho. Odložil batoh na zem. Nikde v dohledu nebylo živé duše. Fajn, pomyslel si Harry. Nejdu pozdě. Otočil se ke skleníku, nahlédl dovnitř a povýšeně pohlédl na obrovitou Mucholapku podivnou, která se tvářila, že by ho ráda povečeřela. Nedostaneš mě, vyslal k ní nesmyslnou myšlenkou.


Venus Flytrap (Dionaea muscipula) - Mucholapka podivná

Mucholapka je vytrvalá vlhkomilná rostlina a v přírodě i v kultuře se dožívá běžně věku přes 10 let. Vytváří přízemní růžici o průměru do 20 cm, vyrůstající z cibulovitého asi 1 cm velkého podzemního útvaru, tvořeného ztlustělými spodními částmi listů. Z tohoto útvaru vyrůstá několik drátovitých, 8 až 10 cm dlouhých kořenů. Listové čepele jsou přeměněny v pohyblivý lapací orgán. V letním období, kdy je dostatek světla i kořisti, vyrůstají vzpřímené listy s úzkými řapíky a dobře vyvinutými pastmi.


Náhle ucítil čísi přítomnost za svými zády, brýle mu překryly cizí dlaně.

„Hádej kdo?“

Dlaně i hlas patřily dívce, dle jeho odhadu. A do háje, pomyslel si. To ho nenapadlo. Ruce byly velice bledé, k zádům se mu tiskla její ňadra a on se opravdu snažil, aby ho tato skutečnost nechala chladným. Mám se úplně pod kontrolou, říkal si nepřesvědčivě.

„Poslyš,“ začal se otáčet, „už jsem ti, Mario, říkal, že jsi hezká a to všechno, ale já nemám zájem -“

„Maria? Co je s Mariou?“

Harry zkameněl. Hleděl do tváře Ginny Weasleyové. Obtočila si ruce kolem jeho krku. „Tak proto ses se mnou celé dva dny nesešel? Našel sis jinou holku?“ Ale smála se na něho. Zjevně si byla jistá, že Maria nemá nárok. Harry byl úplně mimo. Jinou holku? Ginny byla jeho holka?

A pak využila příležitosti a stáhla si jeho ústa ještě pootevřená překvapením ke svým rtům.

* * * * *
Nasledujúca časť >>>
Žádné komentáře
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace