Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 16

14. Jak je důležité míti Draca Malfoye 4/4

Překlad: Elza
Beta: ansus


Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

aneb Poslední pokušení Harryho Pottera

 

Kapitola čtrnáctá

Jak je důležité míti Draca Malfoye

4/4

 

Harry schoval hůlku do kapsy, změnil se v grifina, stočil se do klubíčka a vzpomínal, jak proklouzl kolem Daviese, Longbottomových i Brumbála – a pak už celou mysl upnul jen k jediné myšlence...

Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco...

* * * * *

==== konec třetí části ====

 

Za časného ranního úsvitu se Harry posadil a přeměnil zpět v člověka, v této podobě se mu přemýšlelo přeci jen lépe. Navíc se mohl v jeskyni kdykoli objevit Draco a Harry chtěl vypadat poměrně normálně, tedy až na tu zarostlost. Bradka mu překážela, rád by se jí zbavil, ale netroufal si. Zaškrundalo mu v žaludku, kéž by si byl koupil v hospodě Na Ráně něco k snědku, třeba by ho Brumbál nepoznal. Nepoznal... Brumbál?! Asi bylo přeci jen rozumnější nezdržovat se a rychle zmizet. To, že jemu samotnému trvalo neskutečně dlouho, než rozpoznal v Dickovi Aberfortha a v Davym Brumbála, ještě neznamenalo, že bývalý bradavický ředitel v zarostlém týpkovi s dlouhými vlasy a bradkou neuvidí Harryho.

Čas zvolna plynul v chmurné osamělosti, Harry bojoval s pokušením vyjít z úkrytu a podívat se na mozkomory, jak se jim po ránu daří. Bez roušky tmy si však nedovolil vylézt ven.

Konečně uslyšel kroky, uklouznutí následované pádem a nadávkou. Usmál se. Poznal Dracův hlas. Šustění dávalo najevo, že Draco prolézá do jeskyně s neviditelným pláštěm stále oblečeným. Zalapání po dechu. Harry rozsvítil hůlku, aby na něho Draco viděl, a ten ze sebe stáhl plášť.

„Dokázals to! Vážněs to dokázal!“

Harry přikývl, vděčný za to, že mu byl dopřán tak dobrý přítel.

„Tvůj táta... víš, bál se, že....“

„Že co?“

Draco se zarazil, ale pak myšlenku dokončil: „Bál se, že je to jen povídačka vypuštěná smrtijedy na odpoutání pozornosti. Víš, že jen řekli, žes utek‘, aby nikdo nezjistil...“

„Že mě zabili. Jo, taky mě to napadlo, ale až když jsem byl půl dne venku. Zahlíd‘ jsem Rogera Daviese.“

Daviese? Kde prosím tě? Kudys to vlastně bral? A jak jsi vůbec utekl?“

Harry mu odvykládal ve zkrácené verzi svá dobrodružství na útěku. Golf Draca rozesmál, toužil spatřit na vlastní oči výraz Urquhartovy tváře, když mu nevyšla ani jediná rána. Setkání s Longbottomovými a následně s Brumbálem v mudlovské hospodě za lesem už mu k smíchu nepřišla.

„Sakra! Nemůžu uvěřit, že ti to všechno tak vyšlo. Nejenže ses dostal až sem, navíc máš ještě mudlovské peníze.“

„Mám skoro stovku, což není mnoho, ale zvládneme se za to dostat do Londýna, do Doveru i do Walesu.“

„Zvládneme? To jako my oba?“

Harry na něho vykulil oči. „A proč... proč sis myslel, že jsem se chtěl s tebou setkat?“

Draco vylovil z útrob hábitu černý deník. „Myslel jsem si, že potřebuješ tohle. I když netuším nač. Neříkals mi náhodou, že by do toho neměl nikdo psát?“

„Říkal. Protože... protože by to mohlo být nebezpečné. Pokud by na tebe nikdo nedohlížel a neradil ti...“

Draco se zachmuřil. „Nechápu. Co s tím zamýšlíš?“

Harry se zadíval na svého přítele a náhle to nemohl... nemohl ho požádat, aby se takhle obětoval. Musí být jiná možnost, najdou někoho vhodnějšího...

Draco mu upřený pohled vracel. „Jaký je v tom háček?“

„Bazilišek,“ pronesl mdle.

Draco se zprudka napřímil. „Cože?!“

„Bazilišek. V hradu je bazilišek. Vzpomínáš? Říkal jsem vám...“

„Jo,“ kývl se zjevnou úlevou. „Jasně. Už vím.“

„No, a když do toho deníku píšeš... posiluješ tím Toma Raddlea.“

„Toma Raddlea? To je ten T. M. Raddle, co je v něm podepsaný? A co se stane, když zesílí?“

„Nakonec... vystoupí z deníku. Znovu se zhmotní. Ožije.“

„Ožije?“

„Jo. Ale už předtím je schopný ovládat osobu, která píše do jeho deníku. Může ji třeba přinutit zabít všechny kohouty, otevřít Tajemnou komnatu a vypustit baziliška...“

Draco v náhlém pochopení vytřeštil oči. „Takže když do toho píšeš, nějak tě ten neznámý Raddle zhypnotizuje a může tě na dálku ovládat...“

„Na dálku ne. Pravý Raddle nemá ani potuchy, co se děje. Tenhle Raddle je vzpomínka zakletá do stránek deníku. Všechno, co dovnitř napíšeš, stránky nasají a Raddle ti napíše odpověď, která po chvilce také zmizí. Proto to vypadá, jako kdyby byly všechny stránky prázdné.“

Draco vyhlížel stále nespokojeně. „Dobře, už rozumím, jak ten deník pracuje, ale ještě pořád netuším, co je ten Raddle zač a proč ty chceš, aby zesílil a vylezl z deníku. A co se vůbec stane s tím, ze kterého si nasaje sílu?“

Harry se zhluboka nadechl. „Tom Raddle je Voldemort. Šestnáctiletý. Tak se původně jmenoval. Byl zmijozelským prefektem a pak i primusem. Když ještě chodil do školy, otevřel Tajemnou komnatu a vypustil baziliška; vyloučili za to někoho jiného. A díky tomu deníku se to může stát znovu. No a co se stane s tím, ze kterého saje... zůstane z něj jenom prázdná schránka. Asi umře, já nevím. Když se mezitím deník zničí, tak se celý proces zvrátí.“

„A proč to jako chceš podstoupit?“

Harry se zakuckal. „Ne já. Ty. Chtěl jsem tě o to požádat. Abych mohl provést společně s Raddlem jedno kouzlo. Kvůli tomu jsem schovával Voldemortovu hůlku. Musíme se pro ni vypravit do Doveru, abych ji mohl dát Raddleovi. Musí mít tu správnou hůlku. Jenže... jenže teď... já to prostě po tobě nemůžu chtít... není to prostě správné...“ bezmocně hleděl na svého kamaráda. Draco těžce usedl na špinavou zem, chvíli nebyl mocen slova.

„Ale... ale... sakra... proč?!? Co je zač to kouzlo, které chceš vyvolat společně s Voldemortem? Teda s Raddlem?“ očividně žasl, z jakého důvodu chce Harry dělat cokoli, co by se byť i jen vzdáleně týkalo Voldemorta.

Harry se na svého přítele dlouze zadíval. „Draco. Musíš mi věřit, když ti říkám, že jsem se nezbláznil. Zvládneš to?“

Draco zmateně přitakal: „No... pokusím se.“

Harry se zhluboka nadechl a začal vyprávět. O svých rodičích zavražděných v předvečer Všech svatých roku 1981. O Voldemortovi ztrativším moc při pokusu zabít Harryho a o jeho útěku. O životě s Dursleyovými. O Hagridovi, dopisu z Bradavic a návštěvě Příčné ulice. O Turnaji tří kouzelníků, o Cedrikovi a událostech, jež nastaly po styku s pohárem - přenášedlem. O tom, že Draco dopomohl svému vlastnímu otci do Azkabanu a že se s Harrym pomalu začínali sbližovat, ačkoli se předtím nesnášeli. O létu stráveném u paní Figgové, o zahradničení, běhání a o zjištění, že si jako malí kluci spolu hrávali.

Pak se dostal k událostem prvního září. „Neměl jsem to dělat. Teď už to vím. Jenže... jenže jsem se nedokázal nečinně dívat, jak umírá. Když jsem věděl, že kdyby nezemřela, měl bych sestru...“

Jamie,“ vydechl Draco tiše. Harry přikývl.

„V tom druhém čase se Jamie nikdy nenarodila. Ale ty... máš holku. A...“ zakoktal se, „...máte se vážně moc rádi.“ Hlas se mu chvěl, když mu zrádná hlava nabídla vzpomínku na Ginny a jejich polibek na rozloučenou ve školníkově kanceláři. Draco seděl bez hnutí a slepě zíral na stěnu jeskyně.

„Draco?“ oslovil ho Harry opatrně. Jmenovaný se mátožně rozhlédl.

„Ano?“ zeptal se zmateně. Zřejmě byl hluboce zabraný do myšlenek. „Takže,“ začal konečně, „ty teď chceš s Raddlem provést stejné kouzlo, jaké jsi předtím použil společně s Voldemortem...“

„...abych si zabránil proklít mámu a tím ji zachránit.“

„Ale... vždyť ty jsi svou matku stejně zabil,“ zašeptal. „Tedy... nešťastnou náhodou, jasně, jenže stejně...“

Harry polkl. „Já vím,“ vymáčkl ze sebe těžce. „Nemyslíš... že jsem o tom celém už mockrát přemýšlel? Celý tenhle svět vznikl omylem. Musím to napravit. Říkal jsem Brumbálovi...“

„Brumbál o tom ví?“

Přikývl. „Jsem si docela jistý, že proto donutil Rona u soudu lhát. Řekl mi, že s časem bych si nikdy neměl zahrávat. Já vím, že to je správný přístup, a přeju si, abych byl Voldemortovi nekývnul, jenže stalo se... a teď se to všechno jenom... sejří...“ odmlčel se, bojoval s vlnou bezradnosti a beznaděje, která se mu snažila podrazit nohy. Až po chvíli si všiml vzdáleného pohledu v Dracově očích.

„Takhle to tedy bylo!“ řekl zčistajasna.

„Co?“

„No to všechno, cos najednou věděl. Znals to ze svého druhého života. Říkáš, žes tam ve čtvrťáku vyhrál Turnaj tří kouzelníků. A stal ses zvěromágem... A všichni ti mudlorození... ty jsi taky znal odtamtud, ne? Kouzla, lidi... celou dobu, když jsme se tě s Jamií a Ginny ptali, kdes k těm vědomostem přišel, tak jsi odpovídal ‚To vám nemůžu říct,‘ protože jsi to všechno znal ze svého druhého života, že je to tak?!“

Harry přitakal. Draco se znovu krátce odmlčel. „No,“ navázal po chvíli, „já teď budu psát do deníku a ty mi budeš říkat, co mám psát, a budeš mě hlídat, abych nezabíjel kohouty a neštval na lidi bazilišky – až Raddle zesílí natolik, aby mohl vystoupit z deníku a zakouzlit s tebou to kouzlo. Je to tak?“

„Původně jsem to tak chtěl udělat, ale... už jsem ti řekl, že jsem se rozmyslel. Vymyslím nějaký jiný způsob. Abychom tě nemuseli obětovat...“

„Ne.“ Dracův hlas zazněl jako šlehnutí bičem.

„Cože?“

„Řekl jsem ‚Ne‘. Chci to udělat. Budu psát do deníku. Vůči mně se rozhodně nemusíš cítit provinile, Harry...“

„Ale... ale já nechci, abys to dělal! Jsi můj nejlepší kamarád!“

„Harry!“ štěkl po něm Draco nahněvaně. „Poslouchej. Nejsem tvůj přítel. Udělal jsem něco příšerného, něco neodpustitelného. A právě kvůli tomu se stalo to všechno, co se stalo. Celé je to moje vina. Myslel jsem, že ztráta Jamie byla mým trestem...“ hlas se mu zlomil a po tváři mu stekla slza „...já... co se to stalo, nemůžu usnout. Včera jsem chtěl skočit ze západní věže, jenže jsem si netroufl projít mezi mozkomory, vypadali dost nakvašeně na to, aby mě políbili. Chtěl jsem přijít o život, ne o duši...“

„O čem to blábolíš? Byl to Ron Weasley, kdo vyšel z úkrytu a...“

„Ne, to se stalo ještě dřív. Něco jsem provedl... Weasley by nikdy neudělal, co udělal, nebýt mě...“

Harry se zamračil. „O čem to mluvíš?“

Draco zavrtěl hlavou. „To ti nemůžu říct. Stydím se. Dovol mi to odčinit, Harry. Musím zaplatit za to, co jsem provedl.“

Harrymu došla slova. Takovýto vývoj nepředpokládal. Co měl Draco na svědomí? Nahlas se nezeptal, věděl, že Draco stejně není připraven se svěřit.

„Ty... ty ses chtěl zabít?“

Draco přikývl, oči sklopené k vlastním dlaním. „Jamie byla... ona... bez ní...“ nedořekl; zhroutil se. Harryho myšlenky znovu dolétly k Ginny a oba kluci se znenadání pevně sevřeli v náručí – beze studu se rozbrečeli, truchlili nad dívkami, jež milovali, až z nich se slzami odešlo vše, co je dusilo. Očištění se od sebe odtáhli a osušili si oči rukávy. Harry s překvapením hleděl na Draca, který náhle působil starším, dospělejším dojmem člověka, jenž učinil nezvratné rozhodnutí. Raději zemřít, než žít bez Jamie. Obětovat svůj život na vzkříšení Raddlea a skrze něho na pomoc Harrymu s nápravou časových linií. Zvolil smrt s nadějí na návrat k životu, v němž nikdy Jamii neztratil, protože ji nikdy nepoznal; k životu, který si nepamatoval. Harry nevěděl, co říct.

Pak mu znenadání přejel mráz po zádech, instinktivně se vymrštil na nohy, vytáhl hůlku z kapsy a upřeně pozoroval vstup do jeskyně. Draco se otočil a také vstal, hůlku v ruce. Zvenku byly slyšet nezaměnitelné zvuky větření, blížily se k jeskyni vkrátku následované ostrým zaštěkáním honicího psa na stopě.

Do jeskyně vešel s nosem u země mastif z hospody Na Ráně. Harry ztuhl – našli ho. Ten pes patřil Brumbálovi, musel ho použít na vystopování Harryho. Mohutné psisko se pohodlně usadilo na zem a nadmíru zaujatě hledělo na dva napjaté kluky připravené k boji. Čekali. A čekali. Kde se ten Brumbál fláká? Oč tu jde?

Pak se Harry rozesmál a napětí povolilo. „Od pátečního večera jsem na útěku. Nebo tedy spíš na úletu. Jsem trochu nervní. Nikdy bych do sebe neřekl, že mě pes donutí takhle nadskočit...“

Dracovi viditelně odlehlo, opatrně přešel ke psovi a dal mu očichat svou ruku. Když si ho zvíře prověřilo, nechalo se podrbat za ušima a poplácat po boku. „Je nádherný. Připomíná mi některé ze psů, co si drží otec. Má loveckou smečku.“

Harry přikývl. „Vyděsil jsem se, protože zrovna takového psa měl včera večer s sebou Brumbál.“

Draco vzhlédl k Harrymu. „Takže podle tebe se musíme dostat do Londýna. Dobře. Jak si to představuješ?“

Harry se zaksichtil. „No, nejdřív zjistíme, kolik stojí vlak z Huntly. Možná bychom si mohli dovolit lístek až do Edinburghu. Potřebujeme dojet co nejdál a co nejrychleji. Zmizet ze Skotska je jasný úkol číslo jedna. Pak se samozřejmě budeme posouvat od jednoho ke druhému. V Manchesteru bydlí Ruth Peltaová; pokud se nám ji podaří přesvědčit, aby na nás neposlala policajty, mohla by nám pomoci. Alice Spinnetová je ze Sywell u Northamptonu. A rozhodně se stavíme u Hermiony v Londýně. Mohl bys u ní bydlet, zatímco já si zaskočím do Doveru. Pak vyjedeme směr Wales. Abyste se s Hermionou nenudili, mohli byste zajít do knihovny a vyhledat, kde přesně leží Godrikův Důl. Z máminých řečí mám takové tušení, že je nedaleko Cardiffu, ale radši bych věděl přesně, kam vlastně jít.“

„To zní rozumně,“ souhlasil Draco.

„A potřebujeme nějaké tábornické vybavení. Do Godrikova Dolu.“

„Tábornické vybavení?“

„Může to trvat docela dlouho, než Raddle nabere dost sil. Těžko říct, takhle předem.“

„Aha.“ Jeho přítel zjevně nepočítal s možností stanování v dubnu. Zítřek bude posledním březnovým dnem, v úterý začíná duben. Ginnyiny narozeniny. Kdyby zůstala naživu, bylo by jí šestnáct...

A dost! okřikl se. Ona je živá. V jiném čase. Musí žít. Prostě musí...

Myšlenky se mu náhle vyděšeně přetrhly. Vzduch po boku psa se lehce chvěl, a když chvění ustalo, stál tam Brumbál v podobě Davyho Bělouška (Whitea). Na rozdíl od včerejška měl na sobě řádný kouzelnický hábit. Harry bezmocně otevřel ústa. Vzpomněl si, jak mu kdysi Brumbál říkal, že nepotřebuje neviditelný plášť, aby se dokonale skryl. Ne! zavyl v duchu. To se neděje!

„Ahoj, Harry,“ usmál se stařec klidně. Harry měl pocit, jako by se neměl už nikdy nadechnout.

„Ne!“ zařval nahlas, neschopen jiné reakce než prostého tupého zírání.

Draco tak zaražený nebyl. „Vy jeden starý mizero!“ zahulákal, vytasil hůlku a namířil jí na Brumbála; slzy pro Jamii už dávno oschly. „Nechal jste zašít Harryho!“

„Nemálo jiných jsem tím ochránil,“ opáčil oslovený klidně, Dracovy hůlky si nevšímal. „I samotného Harryho. Několik smrtijedů dostalo příkaz ho zabít, pokud by byl osvobozen. V současné chvíli ho hledají stejně pilně jako bystrozoři Ministerstva kouzel.“

„A jako vy,“ odtušil Harry nakrknutě. „Stopoval jste mě pomocí toho psa.“

Brumbál pokrčil rameny. „Prosté mudlovské postupy bývají nejúčinnější. Ne že by snad bylo snadné stopovat letícího zlatého grifina, ale měl jsem jisté podezření, že zamíříš právě sem...“

Harry se zprudka nadechl – vzpomněl si, že když se proměnil za bývalou Hagridovou chatrčí, jako první uviděl školníka stojícího v jejích dveřích. Už tehdy přemýšlel, zda ho Brumbál při proměně viděl, tak teď měl jistotu...

Podlomila se mu kolena, poraženecky usedl na zem. „Vím, že si myslíte, že bych neměl zasahovat do časových linií...“

„Naopak, Harry. Jen mi přišlo, že to ty si potřebuješ udělat v této záležitosti jasno. Bylo nutné poskytnout ti protihráče, ďáblova advokáta. Dát ti možnost utvrdit se ve svých postojích. Žiješ tu už sedm měsíců, aniž bys tušil, co se děje ve tvém pravém životě. Pokud bys doopravdy chtěl napravit běh světa, tuším, že bys to již dávno udělal. Usoudil jsem proto, že potřebuješ trochu popostrčit ven z té nerozhodnosti.“

„A?“

„Nyní jsem spokojen. Změnil ses, Harry. Dospěl jsi.“

„Jo, to se vám tak stane, když vás v šestnácti šoupnou do Azkabanu,“ namítl kysele, odhodlaný neprojevit starci úctu, jež by mu měla náležet. „Když vás bodne do zad osoba, které věříte nejvíc...“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Udělal jsem jen to, co jsem musel, Harry. A ty ses zachoval, přesně jak jsem očekával, a utekl. Je ti známo, že to se dosud nikomu nepodařilo?“

Tomuto tématu se Harry nehodlal věnovat. „Jasně, jasně. Ale to pořád... no, prostě... měl jste mi to říct...“

„Ne,“ zaznělo nesmlouvavě. „Nemohl jsem. Už v ministerské vazbě jsem tě přesvědčoval, abys utekl. Myslel jsem to opravdu vážně. Odmítl jsi. Další možností bylo pomoci Skrkovi s tvým odsouzením, abys byl v bezpečí Azkabanu, až dokud se doopravdy nerozhodneš napravit časové linie...“

„Napravit... takže mi to vážně nechcete zatrhnout? Měl jsem dojem, že jste říkal...“

„Ďáblův advokát, Harry. Pouhý ďáblův advokát.“

Harry na něho zíral. „Takže... chcete, abych to udělal?“

„Ano, Harry. Jak jsi zmínil, tento svět není, jak má být. A až to uděláš...“

„Hmm?“

„Slib mi, že už nebudeš nikdy zasahovat do běhu času.“

Harrymu vytanula na mysli vzpomínka na obraceč času a také na kouzlo Tempus Fugit, které mu pomohlo schovat Voldemortovu hůlku a zachránit Ginnyin život. „Můžu vám slíbit, že to konkrétní kouzlo už nikdy nepoužiju.“

Brumbál se smířlivě pousmál. „Alespoň, že tě neopouští smysl pro čest.“

„Stejně bych ho použít nemohl... musí být vyvoláno sesterskými hůlkami, což znamená, že ve svém minulém životě bych k sobě potřeboval Voldemorta, a ten zážitek bych si raději odpustil...“

„Budiž,“ zamyslel se Brumbál. „Voldemortovu hůlku jsi schoval v Doveru?“

„Jo. Přesně tak.“

 „Chápu. Jistě ti došlo, že on ví, že nemá svou pravou hůlku a že to nebyl Barty Skrk junior, který mu ji vzal. Ano?“

Harry na prázdno polkl. „Aha. Takže na to přišel?“

Brumbál kývl. „Proč myslíš, že tě smrtijedi tak nadhánějí?“

Harry potřásl hlavou. A do... prkýnka dubovýho. Dostane se k té hůlce vůbec? Nebo bude tehdejší shromaždiště neprostupně obsazeno smrtijedy?

Pozvedl zrak ke starému muži, jehož od svého uvěznění nesčíslněkrát proklel, k mocnému čaroději, s nímž ho vinou mozkomorů nespojovala jediná dobrá myšlenka, jediná příjemná vzpomínka.

„Prosím,“ oslovil ho plaše a nesměle na něho hleděl. „Prosím, pomozte mi.“

* * * * *

==== konec čtrnácté kapitoly ====

Poslední komentáře
03.03.2011 14:49:34: No, páni, toto bolo ešte lepšie ako tá minule. Konečne sa to trochu rozhýbalo. Elzička, ďakujem za ú...
27.02.2011 20:50:22: Poslané. Skoro sa uzdrav.
27.02.2011 00:03:26: prosim na email thelanyx@seznam.cz to co mam prekladat, jsem v nemocnici a konecne tu mam notebook a...
27.02.2011 00:00:20: no ja neviem, kľudne si mohol povedať: "no čo s nimi, požijú si v normálnej realite, tu sú zbytoční"...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace