Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 16

14. Jak je důležité míti Draca Malfoye 1/4

Překlad: Elza
Beta: ansus

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

aneb Poslední pokušení Harryho Pottera

Kapitola čtrnáctá

Jak je důležité míti Draca Malfoye

1/4

Harry mířil ke světlu. Nevěděl, jak už dlouho už letí, zdálo se mu to jako celá věčnost, neviděl víc než moře pod sebou a hvězdy nad hlavou. Záhy se naučil nepozorovat příliš upřeně hladinu, nad níž letěl, její monotónní vlnění – nahoru a dolů, nahoru a dolů – proložené občasným bíle napěněným  vrcholkem ho uspávalo. Slétl tak blízko k hladině, že ho moře spíše obklopovalo, než aby je měl prostě pod sebou. Nemohl se ohlédnout, takže netušil, jestli se za ním ještě stále viditelně rýsuje azkabanská pevnost. Pohled na nevýrazné světlo vystupující z oparu válejícího se nad pevninou mu vlil novou naději do žil; jak záře před ním sílila, přál si čím dál tím toužebněji moci přistát a dopřát odpočinku svým slábnoucím končetinám. Ještě nikdy neletěl tak daleko ani tak dlouho v jednom kuse.

Konečně před sebou rozeznal zdroj oné záře – maják, v jehož blízkosti byla malá tvrz s dalším majákem, pro změnu nefunkčním, čnícím nad plochou střechou historické budovy. Z této vzdálenosti vypadaly maják i tvrz jako dětské hračky. V klidných vodách za betonovou hrází kotvila řada rybářských lodí, od plavidel určených k lovu v hlubokých vodách až po plachetnice s otevřenou palubou. S jistou námahou byl s to rozpoznat pavučinu cest rozbíhajících se z přístavu, zčernalé kamenné domy vyrovnané podél ulic jako vojáci v šiku, jejich břidlicové střechy byly lehce poprášené sněhem a vyvolávaly dojem pocukrovaných perníkových chaloupek. Město bylo temné a bez života.

Muselo být už k půlnoci. Vzlétl za slunce západu, ale netušil, jak daleko je z Azkabanu na pobřeží, a nedokázal ani odhadnout rychlost svého letu. Rozhodl se zamířit ke tvrzi s nepoužívaným majákem na střeše, skýtala mu vítaně velkou plochu k přistání, která byla dostatečně skrytá pohledům mudlů; aby někdo nebyl nepříhodně překvapen přeměnou zlatého grifina v šestnáctiletého kluka.

Maják ve Fraserburghu

Téměř zaplakal štěstím, když byla tvrz pod ním a on se konečně mohl začít ve spirálách snášet dolů, připravený na přistání. Ve chvíli, kdy se jeho tlapy dotkly ploché střechy, zřítil se únavou a proměnil se v člověka; těžce dýchal, měl strašnou žízeň a cítil se zcela vyčerpaný. Převalil se na záda a vzhlédl k obloze, studený vzduch ho mrazil, ale toto mrazení bylo příjemné, protože nebylo způsobené mozkomory. Pokud se už nikdy nedostane do blízkosti žádného mozkomora, nehodlá si již nikdy stěžovat na chladné povětří.

http://cache.virtualtourist.com/1/1833245-Museum_of_Scottish_Lighthouses-Fraserburgh.jpg

S námahou se vyštrachal na nohy a přešel k okraji střechy, aby vyhlédl na širé moře ve směru, odkud přiletěl. Zjistili už mozkomorové, že zmizel? Poslali už sovu na ministerstvo? Očima sklouzl k zakotveným rybářským lodím, nebyly mezi nimi žádné rekreační čluny, jen pracovní plavidla, všechna poutací lana byla prověšená. Byl odliv a bylo zřejmé, že kdyby poutací lana nebyla tak dlouhá, upínací rohatinky by se zřejmě vyrvaly z palub menších dřevěných bárek a rozměrnější rybářské čluny by se vznášely nad hladinou. Břeh byl ještě pokryt sněhem, jaro na sebe v této části Skotska nechávalo čekat. Rackové se choulili do výklenků ve skalách obklopených pásem černých chaluh, z dálky se ozvalo osamělé přidušené zaštěkání.

Opřel se zlehka o zděné zábradlí, vítr mu čechral vlasy a Harry se kochal ponurým nočním půvabem osamělého pobřeží, jako kdyby to vše bylo vytvořeno jen pro něho. Zhluboka se nadechl mořského vzduchu, voněl svobodou. Zvládl to. Utekl z Azkabanu! A pak se mu náhle zkroutily vnitřnosti, když mu na mysli vytanula vzpomínka na to, co ho k tomu činu podnítilo: Jamie i Ginny jsou mrtvé. Simon je u Sv. Munga. Mořský břeh mu znenadání přišel jalový a strohý, všechen půvab vyprchal. Do očí se mu tlačily slzy a on začal horečnatě polykat celé doušky studeného vzduchu, nebude brečet a nebude! Teď není čas slzet...

Ostrý náraz větru ho donutil se rozkašlat, zuby mu začaly cvakat zimou. Rozhodl se najít si útočiště pod střechou, kde by mohl strávit zbytek noci. Přešel k budově majáku vystupující ze střechy tvrze a pokusil se otevřít dveře. Byly zamčené, ale zámek vypadal docela obyčejně. Pekelně se soustředil, namířil rukou ke klice a zvolal: „Alohomora!“ Dveře se poslušně otevřely směrem k němu a on si oddechl. Vstoupil, zavřel za sebou, celý šťastný, že unikne dotěrnému větru. Rozhlédl se okolo, tento maják musel být v chodu před velmi dlouhou dobou, dávno před tím, než mimo půdorys tvrze postavili onen moderní, jehož světlo navádělo Harryho let.

Muzeum skotských majáků


Točitým schodištěm sestoupil do prostor tvrze, ale to, co tam našel, ho překvapilo. Očekával, že dům je obývaný, jenže ono to bylo muzeum, hustě obložené obrázky a modely majáků. Bloumal chodbami a zmateně pošilhával po fotografiích. Po několika dalších schodištích sešel až do přízemí, kde se nacházela široká hala zaplněná dalšími obrázky a modely majáků, tentokrát doplněnými o brožury tvrdící, že se ocitl v Muzeu skotských majáků. Hm, tak to leccos vysvětluje. Zkusil otevřít vstupní dveře, ale byly bezpečně zamčené. Zhluboka se nadechl, napřáhl ruku a vyslovil stejné zaklínadlo, jaké použil na střeše. I tyto dveře se poslušně otevřely, ale přeci jen s jistým, dosti podstatným rozdílem.

http://www.orkneycommunities.co.uk/SCAPAFLOW/pictures/big/5%20lens%20and%20exhibition.JPG

Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn!

Zvonek poplašného zařízení se hlasitě rozezněl a Harry překvapením téměř vyletěl z kůže.

K čertu! Tyhle dveře byly napojené na alarm. Proč nebyly hlídané taky ty vrchní? Pitomečku pitomá, vynadal si. Kolik lidí se vloupává do objektu seshora?

Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn!

A kdo by se sakra vůbec mohl chtít vlámat do muzea majáků? Nač tady ten alarm proklatě mají? Raději se podobnými úvahami dlouho nezdržoval, vyběhl k moři tak rychle, jak byl schopen, s tichým přáním, aby byl v Azkabanu nezanedbával pravidelné cvičení. Poplašné zařízení za jeho zády se stále činilo a on doufal, že rameno zákona zdejšího městečka bude hledat viníka uvnitř budovy nebo na útěku do města a že mu bude dopřáno bezpečně se schovat na pobřeží. Po zrádné směsi písku, sněhu, ledu, kamení a chaluh se běželo mizerně, ale nakonec se mu podařilo vyškrábat se na houštinami zarostlé návrší. Na jeho vrcholu se náhle ocitl na perfektně udržovaném trávníku. Vyjeveně zíral na lehounce zvlněný pozemek před sebou a došlo mu, že se jedná o golfové hřiště. Znovu se dal do běhu, tentokrát po příjemnějším povrchu krátce střiženého greenu, tu a tam pokrytého sněhovým popraškem.

Když po delším běhu opustil hřiště a s ním i vzdálené vyzvánění muzejního alarmu, vydal se po dlážděné silnici. Jenže mu záhy došlo, že na ní by ho autem dohonili téměř okamžitě, tak raději odbočil do hustého porostou. Jakmile se z něho vymotal, rozeznal před sebou ve tmě stát pravidelné pravoúhlé stíny. Zastavil se, předklonil a snažil se vydýchat. V plících ho pálil mráz. Chvíli pozoroval temné obrysy před sebou a usoudil, že se dostal na parkoviště obytných přívěsů. Zachvěl se; i jemu, který strávil na chladném březnovém vzduchu delší než doporučenou dobu, to připadalo jako velice studené místo k žití – karavan zaparkovaný u pobřeží v severním Skotsku.

Pomalu procházel tichými uličkami mezi přívěsy, všechny do jednoho byly na špalcích, některé měly okolo podvozku úhlednou kovovou sukýnku a okolo sebe opečovávané zahrádky se zahradním nábytkem, jiné byly napůl v rozkladu. Mezi tím vším byly natažené šňůry s prádlem, které v čerstvém větru rozmarně mávalo celému okolí. Harryho pozornost upoutalo jedno zvláště rozpadlé nouzové obydlí. Rozbité okénko mělo vyspravené kusem dřeva, kovové dveře se houpaly ve větru a pravidelně narážely do stěny. Prázdná schránka na dopisy vedle přístupové cestičky byla celá zrezlá, na boku měla ostrými tahy zlatě na černém podkladě vyvedeno jméno ‚John MacLeod‘. Harry opatrně přešel k rozvaleným dveřím a vstoupil do tmy uvnitř.

Byl tam příšerný nepořádek, jako kdyby tu bydleli bezdomovci nebo divá zvěř, možná obojí. Ať už tu bydlíval kdo chtěl, zřejmě odešel už před lety. Zavřel dveře a zamkl je kouzlem, pak si našel vzdálený kout v druhé místnosti od vchodu – karavan byl uvnitř nečekaně prostorný – změnil se ve zlatého grifina a stočil se do klubíčka, aby se prospal. Čekala ho ještě dlouhá a nelehká cesta, netušil, kde se vlastně ocitl, neměl žádné peníze a zanedlouho ho bude nejspíš nahánět jak ministerstvo, tak Brumbálovi agenti. Jenže v onu chvíli jeho myšlenky patřily jen spánku... a zanedlouho se vypařily docela.

* * * * *

„Jak to myslíte, že nepude?“

„No, ne že by nechtěl, von spíš nemůže.“

„Proč jako?“

„To radši nechtějte vědět...“

„Co tím chcete říct?“

„No... že už je zas.... tam.“

„Ále ne! Vždyť se právě dostal ven!“

„Jo, jenže... pak vez‘ ňáký kluky z Peterheadu a cestou je stopli a prohledali auto... a všechny zašili.“

„Drogy? Zase? A kde teda je? Moh‘ bych se za něj přimluvit, složit kauci...“

„Bez šance. Donny toho má na triku moc a sám víte, že byl venku jen na podmínku. Prohlásili, že ji porušil...“

„Ksakru!“

„Ale no tak, určo si najdete ňákýho jinýho kedíka...“

Harry zaslechl hlasité bouchnutí, jako kdyby někdo prudce nakopl cosi kovového.

„Skvělý! A co já jako teď!?“

Proměnil se zpět do lidské podoby a natáhl se, aby vyhlédl špinavým okénkem k místu, odkud hlasy přicházely – venku stál muž ve vycházkovém golfovém ohozu, na hlavě mu trůnil plochý skotský baret s nezvykle velkou bambulí, a před ním se hrbila žena středního věku, kterou zřejmě vyrušil při sbírání prádla do nakřáplého plastového koše tvářícího se, že je upletený z proutí. Pravděpodobně Donnyho matka. Stála před jedním z přívěsů působících na první pohled opuštěně, ale odkudsi z jeho útrob se linuly zvuky rádia. Golfista zjevně nakopl jednu z ženiných popelnic, promáčkl do ní díru a pokračoval ve svém díle, až dokud se po něm majitelka nešťastných nádob nenatáhla ve snaze ho zarazit.

Harry dostal nápad. Rychle ze sebe shodil hábit - usoudil, že bude méně nápadný bez kabátu než v kouzelnickém hábitu z azkabanského salónu, pak se chvíli soustředil a nechal si narůst dlouhé vlasy, jako by si je pěstoval už alespoň rok nebo déle. Sáhl dozadu a rychle si je zapletl, navrch si nechal narůst hustou bradku, jakou měl při výletu do Britského muzea. Nakonec vyšel ze svého úkrytu v karavanu a zvolna kráčel směrem ke dříve zmíněné dvojici. Muž už posbíral své věci a začal odcházet k zánovně vypadajícímu BMW. Slunce ještě nevyšlo.

„Moment!“ křikl po něm. Muž se otočil, úkosem si ho změřil, ale zastavil a čekal na vysvětlení, proč po něm Harry pořvává.

„Chá...chápu dobře, že hledáte nosiče?“ zeptal se Harry.

Golfista byl od pohledu čtyřicátník, prošedivělý na spáncích, na sobě měl navlečenou podivnou kombinaci tří různých tartanů, doplněnou vestou s kosočtverci v barvách neladících ani s jedním z jeho ostatních oděvů. Prohlížel si Harryho podezřívavýma modrýma očkama, hnědý knír se mu chvěl, hněv ze ztráty oblíbeného kedíka zřejmě dosud nepřekonal. Neodpověděl.

Přišla k nim i žena z přívěsu a s očima upřeným na Harryho se zeptala: „Kde ses tu vzal? A kdo vůbec jsi?“

Harry se přemýšlivě podmračil. „Jsem... Dudley Dursley. Chtěl jsem se stavit za strýčkem Johnem, Johnem MacLeodem, ale vypadá to, že tu už nebydlí.“

Teď se na něho dívala podezřívavě zase ona. „Esli to nebude tím, že John MacLeod je už třináct let po smrti. A ty nevypadáš o moc starší, řekla bych.“

„No....“ horečnatě přemýšlel, „abych se přiznal, odešel jsem z domu. Bydlím v Surrey a –“

„Surrey! No to se povedlo!“ vložil se golfista. „Maníku, ty jsi Skot stejně jako já! Co ten přízvuk? Mluvíš jako každej vocaď, viš, ne zrovna dórsky, jak se mluví tady po vokolí, ale určitě nejsi ze Surrey, ať jsem královna!“ smál se srdečně. Harry se zarazil a svraštil obočí. Od prvního září ho ani jednou nenapadlo zamyslet se nad vlastní výslovností. Že bych mluvil jako Skot? Samozřejmě si všímal způsobu mluvy strýčka Duncana a pana Lyona. To byli ale v Dunoonu na západním pobřeží a mnohem jižněji. Tam mají jiný přízvuk. A nevlastní otec vyslovoval s tak úzkostlivou pečlivostí, až veškerý lokální přízvuk ze svého slovního projevu zcela odstranil, jako by nechtěl, aby se kdokoli dopátral jeho kořenů.

„Mno,“ připustil Harry. „Řek‘ jsem, kde bydlím teď. Nebo jsem bydlel. Kdysi jsme žili ve Skotsku. Asi se mi už stýskalo. V Surrey to nestálo za mnoho, pořádně jsem tam nezapad‘, a když jsem konečně našetřil dost peněz, pomáhal jsem v tátově obchodě, tak jsem zamířil na sever. Ale teď nemám ani floka... okradli mě, i kabát mi sebrali... a mířím do –“ donutil mozek pracovat a najet na vyšší otáčky „– Huntly!“ dodal rychle, když si vzpomněl na Ronovu výpověď a na noviny, které mu ukázal Skrk, Zpravodaj z Huntly. „Mám poblíž Huntly nějaké příbuzenstvo.“ Už se nemohl na Rona dál zlobit pro jeho výpověď – nebýt jí, netušil by, kam se má vlastně vydat.

„Jo, to už zní líp. Bylo mi jasný, že jsi někde vocaď. Tak viš co? Mám na dnešek dost vsazíno, že porazím Harveye Urquharta. Eště se mi to nepovedlo a Donald byl dycky takovej můj talisman. Už mi párkrát pomoh‘ vyhrát, ale proti Urquhartovi se mnou ještě nešel. Už jsi někdy někomu nosil?“

„Skoro furt,“ zalhal Harry, pamětliv svého tvrzení, že pomáhal v obchodě. Muž ho si ho prohlížel hodnotícím pohledem.

„Asi by to šlo, na tu bídu... Dvacet liber. Když vyhraju, třicet. Když o hodně, tak víc. Jo, já jsem Andy MacRae,“ podal ruku Harrymu, který se jí chopil. „Šéfuju Skotským hledačům.“

Harry ustoupil. „Cože?“

„Skotským hledačům. Ze Frithside Street ve Fraseburghu. Znáš, ne? Detektory kovu. Prodáváme po celém Skotsku.“

Harrymu spadl kámen ze srdce. Nejdřív se lekl, že má před sebou zemskou hlavu detektivů.

„No jasně,“ odpověděl rozšafně, ale vzápětí zaslechl mluvit rozhlasového hlasatele z rádia v karavanu a rázem bylo po klidu.

„Obyvatelé severního a východního pobřeží by měli být na pozoru před hledaným Harrym Potterem, který utekl z nápravného zařízení pro mladistvé. Tento vysoce nebezpečný usvědčený vrah uprchl pravděpodobně na rybářském člunu, vyzýváme proto všechny přístavy v dané oblasti, aby dbaly zvýšené opatrnosti. Výstraha se týká následujících obcí a celého pobřeží v jejich okolí: Banff, MacDuff, Newtown, Longmanhill, Craigmaud, Ladysford, Mid Ardlaw, Rosehearty, Fraserburgh a Peterhead. Potter je vysoký 185 cm, váha přibližně 83 kilogramů...“

„Měli bychom vyrazit!“ prohlásil Harry rozhodně ve snaze přehlušit zbytek popisu tělesných znaků. „Nechceme nechat Urquharta čekat, ne?“

Obrátili se k BMW, Harry se ještě přes rameno otočil po Donnyho rozčepýřené matce, která ho podmračeně pozorovala. Co když jí MacLeod řekl, že nemá žádné příbuzné? Doufal, že zprávu z rádia přeslechla. Jak to, že už sova dolétla až na ministerstvo? Á, počkat... stačilo jí přeci dolétnout do Banff, odkud už se zprávy podávaly rychlejšími způsoby – letaxem nebo přemístěním. Stalo se teď totéž, co po Siriusově útěku: ministerstvo upozornilo mudlovskou vládu, takže po něm v současné době pátral nejen kouzelnický svět. No prima. Štěstí, že se rozhodl nechat si narůst dlouhé vlasy a vousy a že azkabanský hábit odložil v karavanu.

V autě cestou do golfového klubu si Harry všiml, jak ho MacRae kradmo pozoruje. Po několika podezřívavých pohledech se ho muž optal: „Proč sis nenechal poslat ňáký peníze z domu? Když tě okradli.“

Harry se zaksichtil. „No, abych se přiznal, než jsem vyrazil, pohádal jsem se s tátou. Chtěl, abych seděl doma. Pracoval jsem u něj od tý doby, kdy jsem v šestnácti seknul se školou. Už to budou dva roky a už mi to leze krkem. Teď je mi osmnáct,“ zalhal, „a chci si už konečně žít po svým. Nemám zájem dál skákat, jak píská.“

MacRae přikývl. „Rozumný kluk. Jojo, postavit se na vlastní nohy. Udělal jsem to taky tak. Utek‘ jsem z domu v patnácti, na moře. K hlubinnýmu pásáku. Vylovili jsme všechno, co spadlo do vody. Naučil jsem se makat jako pořádnej chlap, starat se sám o sebe. Šetřil jsem a ve čtyřiadvaceti si založil vlastní firmu. Celej svět si dělá prču ze skotský šetrnosti, ale já tý naší lakotnosti vděčím za všechno. Nebyl bych tím, kým jsem dnes, kdybych celý ty roky nevobracel každou libru.“

Harry přitakával, očima hypnotizoval autorádio a doufal, že MacRaeho nenapadne ho za jízdy pustit.

Zanedlouho zaparkovali před budovou s nápisem Fraserburghský golfový klub. Tak už vím, kde jsem přistál. Ve Fraserburghu. Udržel se, aby nevyzvídal ani na Donnyho matce, ani na MacRaeovi, takové dotazování by přeci jen působilo podivně. Otevřel dveře u auta a zachvěl se, jak na něho zaútočil ostrý poryv studeného větru. MacRae si toho všiml: „Víš co, pojď sem.“ Lehce zmatený Harry za ním přišel ke kufru auta. Uvnitř bylo několik papírových nákupních tašek se starými svršky páchnoucími naftalínem. „To je na dobročinný bazar naší farnosti. Pak to tam musím odvézt. Žena tomu předsedá. Na, vem si tohle,“ vytáhl z jedné tašky silnou hnědou tvídovou bundu. Harry se do ní nasoukal, seděla mu perfektně, báječně hřála takovým tím starým poctivým způsobem.

„Proč se jí chcete zbavit?“ zeptal se užasle. Pak se málem kousl do jazyka, když mu padl pohled na MacRaeovo vyklenuté bříško. Pokud to byla jeho bunda, muselo to být už léta, co ji měl naposledy na sobě.

„Je přítele mé dcery. Lloyda,“ vyplivl znechuceně. „Seznámili se na škole. Takový ten týpek s nosem tak nahoru, že musí nosit deštník, aby mu do něj nenapršelo.“ Odmlčel se a Harry se uznale uchechtl, protože cítil, že se to od něho čeká.

„Ale... nebude mu chybět?“ zeptal se nejistě.

„A co je mi po tom? Nechal ji u nás, když mu konečně řekla, aby odprejsknul, a nebylo to zrovna včera... už to může být tak půl roku, tak si ji vem. Kdybych jí to řek‘ já, nevěřila by mi, ale naštěstí se našla dobrá kamarádka, kerá jí prozradila, že jí mladej zanáší. Tak ho vykopla. Zaplatpánbů za ty dary. Koukni, ty ňákou bundu potřebuješ, tak si vezmi tuhle, máš mé požehnání. Mám dojem, že je odněkud z Londýna...“

Harry se krátce podíval na podšívku, kde byl vyvedený nápis Sloane, pohlédl zpět na MacRae a kývl.

„Tak... díky. Hned je mi tepleji.“

„No, s tou tvou bradkou a hárem teď vypadáš jako jeden z těch maníků, se kterýma chodí do školy, takový ten typ, co leží v knihách o filozofii, má dojem, že žije v roce 1971, a mele o tom, jak by chtěl žít mezi těma pošukama v Kalifornii. Zdá se, že Američanky z těch partiček vyjedou do pěti minut po každým s anglickým přízvukem, ‘do se k nim přiblíží. No řekni, co jen na nich vidí? Moje Stella je naštěstí rozumná holka.“

Harry se chabě usmál a pokrčil rameny. Ještěže nemám v úmyslu chodit s MacRaeovou dcerou.

==== konec první části ====

Poslední komentáře
27.02.2011 21:38:36: Jimmi, ty jsi takový pokládek! smiley Víš, jak dlouho mi trvalo zformulování těhle dvou blbých vět?!? ...
27.02.2011 21:19:11: No teda, toto muselo byť o držku prekladať. Najprv tie nezáživné popisy, potom ten dialekt a k tomu ...
10.02.2011 15:49:12: Informační kanál prošťouchnut, už se to veze! smiley${1}
09.02.2011 09:12:15: Beta se nějak neozývá, asi je zahlcená. smiley${1} Omlouvám se.
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace