Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 16

13. Spravodlivosť 4/4

Překlad: Elza
Beta: ansus

Úvodní (částečně autorská) pozn. k této části kapitoly:

Árie ‚He Is An Englishman‘ – ‚Angličan‘, ‚(I'm Called) Little Buttercup‘ – ‚(Říkají mi) Kvíteček‘ a ‚Things are Seldom What They Seem‘ – ‚Zdání často nás klame‘ pocházejí z operety pánů Gilberta et Sullivana Suknička Jejího VeličenstvaH.M.S. Pinafore.

 ‚Behold The Lord High Executioner‘ – Hleďme, pan Nejvyšší popravčí! a ‚A Wand'ring Minstrel I‘ – ‚Potulný zpěvák jsem‘  pocházejí z operety Mikádo – The Mikado týchž autorů.

‚Píseň policisty‘ – ‚The Policeman's Song‘ je z jejich díla Piráti z PenzaceThe Pirates of Penzance. Vše v mém překladu (nepodařilo se mi žádný překlad vyštrachat, i když minimálně Mikádo bývá na našich scénách uváděn; Suknička se tuším u nás nikdy nehrála).

Část zvukového doprovodu (zbytek si račte najít sami):

Angličan - http://www.youtube.com/watch?v=kPQE3GfkrOo

Vrchní popravčí - http://www.youtube.com/watch?v=u1qd3bwv3N4

Potulný zpěvák - http://www.youtube.com/watch?v=-pS6e5NI1H0

 

Kapitola 13 – Spravedlnost 4/4

(překlad dotřetice až napočtvrté)

 

Že sám hned to přiznává,

buď mu jen čest a sláva,

vždyť on je náš Angličan,

Pravověrný Angličan!

 

A moh‘ by snad i být Rus,

Francouz, Turek ba i Prus,

horkokrevný Talián!

(Horkokrevný Talián!)

 

Vzdor všemu pokušení,

co z cizího pramení,

náš zůstává Angličan!

Pravověrný Angličan!

 

Protože pokušení,

vždy z cizího pramení,

náš zůstává Angličan!

Pravověrný Angličan!

 

Harry se proměnil zpět do lidské podoby a vytáhl se na špičky u dveří své kobky. Narozdíl od cel na Ministerstvu kouzel byly vstupy do azkabanských ložnic vybaveny ve své vrchní části malou špehýrkou; pro servírování jídla a odnos nádobí byly skutečně fyzicky otevírány – mozkomoři nemohli jídlo vězňům doručovat po kouzelnickém způsobu prolnutím skrze zavřené dveře. Dvě vysoká okna dovolovala Harrymu během dne pozorovat slunce – nakolik se ukazovalo počátkem března na ostrově ležícím u severního Skotska – a stejně tak i měsíc a hvězdy při jejich noční pouti. Za tmy byla nebeská tělesa jedinými zdroji světla, místnost nebyla vybavena věčnými svícemi, na chodbách nehořely louče; nevidomí mozkomorové nepotřebovali umělé osvětlení. Takže, když se večer setmělo, Harry musel přestat číst. I večeři byl nucen pojídat povětšinou napůl v temnotě.

Špehýrka ve dveřích měla jednu výhodu: přinášela odsouzencům zvuky z ostatních cel, sousedé si tak mohli čas od času popovídat, pokud se u nich ještě plně neprojevilo šílenství způsobené přítomností mozkomorů – Harrymu bylo řečeno, že mnozí vězni tráví celé dny stočení do klubíčka v koutě své kobky, přičemž si prý cosi nesrozumitelně mumlají.

Nicméně, oné špehýrce, kromě výhody možných hovorů mezi méně psychicky narušenými obyvateli tohoto neveselého domu, bylo nutno přičíst na vrub i jistou nevýhodu: dovolovala čemusi linoucímu se z protilehlé cely, co by mohlo být při troše nadsázky nazýváno zpěvem, aby doléhalo až k Harryho uším. Obyvatelem oné místnůstky byl kouzelník středního věku s dlouhými hnědými vlasy, který zatvrzele trval na tom, že se jmenuje Kvíteček (Buttercup – postava čiperné proviantářky z operety Suknička Jejího Veličenstva), na nic jiného neslyšel, a který bez ustání prozpěvoval. Jeho repertoár se sestával převážně z operetních popěvků pánů Gilberta et Sullivana předváděných podezřele rozjetým barytonem. Když se pokusil rozechvět své hlasivky osminkami předepsanými pro první slabiku slova ‚Angličan‘, sklouzl do jakéhosi nečistého pazvuku zakončeného až poslední slabikou zmíněného slova, již pro změnu rozvibroval silou schopnou potenciálně dolehnout k uším posluchačů nejposlednější řady plně obsazeného koncertního sálu.

„Zmlkni už konečně, Kvítečku!“ zaječel Harry toho dne již počtvrté. Po pravdě řečeno, Harry byl chvílemi téměř vděčný za rozptýlení poskytované páně Kvítečkovým zpěvem. Vypadalo to, že dotyčný je důvěrně obeznámen snad se všemi áriemi, kterými zmíněná autorská dvojice vyšperkovala své operety. Soustředit se na tátou opatřené knihy bylo nečekaně náročné, leč veškeré obdržené dopisy od otce, Jamie, Draca a Ginny (ty poslední samozřejmě nepodepsané), byly hladově čteny tolikrát, až jim vzdor zjevné novosti pergamenu hrozil rozpad.

Když Harry s rukama spoutanýma za zády poprvé uviděl útesy Azkabanu vynořit se z temných vod Severního moře, zachvěl se hrůzou tak, až se musel naklonit přes bok malé bárky, aby se vyzvracel. V lodi mu dělali společnost dva bystrozoři a jeden mozkomor – na lavici vedle Harryho seděl tmavovlasý třicátník s bradkou a velšským přízvukem, za nimi byl mozkomor a mladý blonďák na zádi obsluhoval nevelký mudlovský závěsný motor a řídil loďku. Nikdo nekouzlil. Tehdy by Harryho ani ve snu nenapadlo, že po dosažení děsuplného cíle cesty bude kvalita dní jeho života přímo odvislá od míry pochybnosti zpěvu jeho spoluvězně.

 S vyhlídkou na kdovíjak dlouhou prodlevu, než si bude moci znovu s někým promluvit, se snažil zapříst hovor s vedle sedícím bystrozorem.

„Takže,“ začal a statečně se snažil netřást chladem, který táhl z mozkomora, „vypluli jsme z Banff. Odtamtud je k věznici nejblíž?“

Bystrozor na něho podezřívavě pohlédl. „Proč se zajímáte o nejbližší okolí věznice? Ve skutečnosti lze říci, že Banff není nikterak blízko. Blíž je Fraserburgh, lépe řečeno Broch. Jenže Banff je z poloviny kouzelnický, máme tu zakotvené vlastní lodi, které posíláme k Azkabanu, na Orkneye, popřípadě na Shetlandy – část přístavu je zakouzlená proti mudlům, nehrozí, že by zahlédli mozkomory a začali se vyptávat...“ Harry přikývl, a jelikož ho další téma k hovoru nenapadlo, zůstal po zbytek rozhoupané cesty zticha.

Když vplouvali do jeskyně v úpatí útesu, Harry se ohlédl po skotském pobřeží, ale to bylo zahaleno mlhou, a tudíž z dohledu. Motor utichl a bárka hladce klouzala dlouhým tunelem osvětleným loučemi, klid byl rušen pouze nevýrazným šploucháním vody o boky loďky, která se sama neomylně navedla na přistání u písčitého břehu. Harry byl vyveden z lodi a doprovozen eskortou po zdánlivě nekonečném schodišti vzhůru do azkabanské pevnosti.

Nahoře ho bystrozoři zanechali ve společnosti mozkomorů a Harry nejprve zpanikařil, nicméně kreatury se nezdály toužit po polibku, pouze ho odtáhly do oddělení ve vrcholu stavby, kde byli umístěni těžcí zločinci – byla mu nakázána samovazba, jíž byli obvykle obšťastněni pouze odsouzenci na doživotí. U otevřených dveří mu přidělené cely čekal další mozkomor a chodbou se chvěla Kvítečkova obscénní fistule:

 

Říkají mi náš Kvíteček, miloučký Kvíteček, já nevím, proč zrovna tak.

Jsem pouhopouhý Kvíteček, ubohý Kvíteček, slaďoučký Kvíteček váš.

 

Mozkomorové mu sňali pouta, vstrčili ho do cely a zamkli za ním. Harry se po chvíli osmělil vrátit se ke dveřím, aby se seznámil se svým spoluvězněm, který se právě vrhl na další árii:

 

Hleďme, pan Nejvyšší popravčí!

Toť zosobněné postavení.

Vznešený a mocný úředník,

pravomoci bez omezení.

Vyčkejme pana Nejvyššího popravčího!

Vyčkejme zde onoho vznešeného pána, vznešeného

pana Nejvyššího popravčího!

 

„Ehm, haló?“ ozval se Harry nesměle. Měl stále pocit, jako kdyby se mu měla hlava rozskočit, výkřiky jeho umírajících rodičů začínaly pomalu utichat (asi se všichni mozkomorové dostatečně vzdálili) a Harry doufal, že smysluplným rozhovorem nabude rychleji nalomenou duševní rovnováhu. „Éé...“ začal znovu, „jmenuju se Harry. A vy?“ Vyhlížel špehýrkou k otvoru ve dveřích na druhé straně chodby. Cely neměly vchody přímo proti sobě, pravděpodobně schválně.

Vězeň z protější kobky začal nenadále znovu krákorat árii Kvítečka fistulí ještě hlasitější než prve. Harry se pokusil navázat spojení se svými sousedy po levici a po pravici, ale zcela bez úspěchu. Došel k závěru, že ostatní trestanci se již pomátli z příliš dlouhého pobytu mezi mozkomory, svezl se na podlahu a složil si hlavu do dlaní, zatímco jeho zpěvavý kolega začal s policistovou zpovědí:

 

Když se zlosyn neožení se svým řáděním

(svým řáděním)

a chováním plánů zlotřilých,

(zlotřilých)

má možnost dobrati se povolání

(povolání)

hodného mužů počestných

(počestných).

 

„Hej hola!“ zkusil to Harry znovu vzdor halasu. Zpěv ustal jako když utne a rozhostilo se ticho. Harry usoudil, že se jedná o známku spoluvězňovy ochoty zapříst rozhovor, a opětovně promluvil skrze špehýrku: „Ptal jsem se, jak se jmenujete?“ Mluvil pomalu a zřetelně, jako kdyby mluvil na obyvatele z jiného světa (což mohla být docela dobře pravda).

Ticho. Harry zapřemýšlel, jak dlouho už je ten muž asi zavřený ve zdech věznice a jestli už za tu dobu své jméno nezapomněl. Po pár minutách přestal čekat na odpověď a ulehl na pryčnu vylepšenou ubohým slamníkem, která mu bude sloužit za postel. Jen složil hlavu na podhlavník, vloudila se mu znovu dovnitř píseň z protější cely, protentokrát v nečekaně líbivém až líbezném podání...

 

Říkají mi náš Kvíteček, miloučký Kvíteček, já nevím, proč zrovna tak...

 

Vzdal to. Následujícího rána, když si ve dveřích převzal od mozkomora podnos se snídaní a usadil se na kraj postele, zaslechl svého souseda znovu prozpěvovat:

 

Zdání často nás klame,

mlíko tváří smetany,

boty jsou pouhá kůže,

bídák v taláru se skví...

 

Harry zaúpěl, odložil tác na matraci, přešel ke dveřím a naježeně zařval do špehýrky: „Zmlkni, Kvítečku! Copak se tu až nedá ani v klidu najíst?!?“

Vyhověl; Harry si oddechl a vrátil se ke své snídani. Bez jakéhokoli varování ozval se hlas, který řekl: „Bylo načase.“

Harry zaváhal. Promluvil ten, o němž si myslí, že promluvil?

„Jak načase?“ zeptal se.

„Načase oslovit mě jménem. Představil jsem se ti hned, jakmile tě přivedli.“

Harry se rozesmál, ale ihned ucítil chlad, jenž vsákl do nevelké cely, a špehýrkou spatřil okolo plout mozkomora – hlídkovali v chodbách co půl hodiny, aby svou přítomností zajistili vězňům jejich pravidelnou dávku zoufalství. Sklonil hlavu, zhluboka dýchal a čekal, až ten hnusný pocit přejde, aby mohl dojíst bez nebezpečí, že se mu udělá špatně.

Po třech týdnech strávených ve věznici už tam byl Harry jako doma. Pokaždé, když ucítil, že se blíží mozkomoři, se měnil ve zlatého grifina, aby mu svou přítomností neublížili. Mezitím se pokoušel konverzovat s Kvítečkem, který tu a tam přeci jen promluvil, zvláště pokud se strážné kreatury dostatečně vzdálily.

Kvíteček domučil ‚Angličana‘ a po několika vzácných okamžicích ticha zanotoval jednu ze svých nejoblíbenějších:

 

Potulný zpěvák jsem, postava v cárech,

 kuplety i něžné písně mám na rtech.

Celé přehršle překrásných popěvků

k vaší potěše a svému výdělku,

vám teď zazpívám...

 

„Prozraď mi, Kvítečku,“ zeptal se navrčeně, „jak to přijde, že zatímco nás ostatní to tady těší asi jako pobyt v očistci, tak ty si od úsvitu do soumraku pořád vesele zpíváš?“

Zpěv odumřel a Harry čekal. A čekal. Užuž se nadechoval, že se zeptá znovu, když se přízračným tichem rozezněl Kvítečkův hlas, řka: „Co tě vede k názoru, že si zpívám vesele? Z čeho usuzuješ, že mám rád zpěv?“

Harry se zachmuřil celý zmatený: „Prosím?“

Zaslechl Kvítečkův povzdech. „Tihleti zatracení mozkomorové ze mě vysáli každičkou veselou myšlenku už před lety. Nechali mi jen ty nejzoufalejší ze vzpomínek. Můj táta byl mudla. Potulný herec, táhl od města k městu, od jedné zpropadené společnosti hrající Gilbertovy a Sullivanovy operety ke druhé, po celých ostrovech. Když jsem vyrůstal, ty melodie mě strašily noc co noc. Máma byla čarodějka, cestovala s námi. Ona divadlo milovala, líbilo se jí tátovo povolání. Vzrušovalo ji. Také usoudila, že když se bude stále stěhovat z místa na místo, od jedné společnosti ke druhé, a nikde nezůstane příliš dlouho, nebude nikomu nápadná, kdyby náhodou byla občas trošku nedbalá při kouzlení. Nikdy jsem nebyl šťastnější, než když jsem dostal svůj dopis z Bradavic a mohl tak opustit to uřvané operetní peklo. A teď... teď jsou ty sračky to jediné, co mi zůstalo.“

To byl ten nejdelší mluvený projev, na nějž se Kvíteček od Harryho příchodu vzmohl. Mladík netušil, co na to říct. Napadlo ho požádat Kvítečka, aby něco zanotoval, ale vzápětí to zavrhl jako zjevnou nezdvořilost. Chtěl by toho o něm vědět víc, do které koleje byl zařazen, jaké předměty měl rád a proč skončil na samotce v Azkabanu... ale než si to rozmyslel, zpěv se rozezněl nanovo a vzácná příležitost k hovoru byla pryč.

Většinu dní teď trávil stočený v koutě cely ve zvířecí podobě, trochu si vyčítal, že leniví, ale zatímco v ministerské cele předběžného zadržení poctivě cvičil, od nástupu do Azkabanu se k obdobné činnosti nedonutil. Abyste cvičili, musíte být veselejší mysli, usoudil filozoficky.

Okolo poledního roznášeli mozkomorové poštu, která dorazila ranními sovami do Banff, kde ji bystrozoři zkontrolovali, zda neobsahuje nežádoucí věci či informace. Harry dostal dopis od táty; rozroloval pergamen, prolétl roztržitě písmo určené bystrozorským očím, cosi nevinného o dění ve škole, a otočil na druhou stranu, kde se skrýval pravý obsah dopisu. Táta vždy zakouzlil pergamen tak, aby jednu stranu mohli číst pouze on s Harrym a bystrozorům zůstalo písmo na ní zapsané skryto.

 

Milý Harry,

nevím, jak ti nejlépe sdělit to, co musím. Napíšu to na rovinu. Jamie s Ginny byly zabity a Simon je u Sv. Munga. Jamii jsme pohřbili včera, přál bych si Tě u toho mít vedle sebe; žádal jsem o povolení, abys mohl navštívit Dunoon, ale byl jsem odmítnut. Byli jsme u toho jen já, Draco a Duncan.

Simon našel průchod, jímž scházel Ron Weasley do učebny – nelíbilo se mu být zavřený. Musel se totiž schovávat s Jamií a Ginny. Binns ho přistihl, proklel ho imperiem a přinutil vrátit se do úkrytu. Když tam našel Jamii s Ginny, obě zabil a Simona mučil cruciatem. Albus přispěchal na místo a Binnse omráčil, jenže bylo už příliš pozdě. Simon má nenapravitelně poškozený mozek. Když Albus vyždímal z Binnse celý průběh událostí, zabil ho. Skoro jsem ho za to začal mít znovu rád. Byl jsem blázen, když jsem mu důvěřoval, že dokáže Ginny s Jamií a Simonem bezpečně ukrýt; po Tvém procesu mi mělo být jasné, že sleduje své vlastní cíle. Mám pocit, že cesty mne a Albuse se již definitivně rozešly.

Vyhledám bezpečné útočiště pro sebe, Draca a Charlieho – nikomu jinému než těmto dvěma už nevěřím – Charlie byl svědectvím svého bratra u soudu zděšen stejně jako já sám. Nebudeme zřejmě schopní ukrýt se okamžitě, ale čím dříve tím lépe. Možná, že budu po nějakou dobu nucen omezit korespondenci s Tebou, ale nedělej si prosím o nás starosti. Jakmile se nám podaří najít bezpečné útočiště, ozvu se Ti. Všichni na Tebe neustále myslíme.

S láskou

táta

 

Harry zíral na dopis očima zastřenýma žalem.

Ginny je mrtvá.

Jamie je mrtvá.

Simon zešílel.

Draco se bude muset skrývat. Harry cítil srdce až v krku. Nikdy si nebyl jistější tím, že tento svět je jeden velikánský omyl, přesto se mu příčilo pomyšlení na nápravu... Bylo by to tak obtížné...

Samozřejmě, že to bude obtížné, ozval se hlásek v jeho hlavě. Nikdo neříkal, že to půjde snadno...

Jenže Draco... Draco bude zanedlouho kdesi v nedosažitelnu a nebude moci přijít na domluvenou schůzku do jeskyně, až se Harrymu podaří utéct. Musí něco udělat okamžitě, než bude příliš pozdě... Nemůže si dovolit čekat, až si odkroutí svých pět let.

Celou dobu doufal v útěk a Dracovu pomoc při nápravě běhu světa, ale pořád si říkal, že nejprve potřebuje čas k poznání, jak to v Azkabanu chodí, a k vymyšlení nejlepší cesty ven. Musím pryč hned, ještě dnes.

Sevřel v prstech stříbrného baziliška, už to je několik dní, co si na amulet vzpomněl naposledy, a zjistil, že už se mu v prstech nezahřívá a před očima mu nevyvstává žádná představa Ginny – v ruce mu ležel tvrdý studený kus kovu, studil jako led, a v hlavě měl naprosté prázdno. Odešla. Byla vážně pryč.... a Jamie s ní....

Zalila ho nevídaná beznaděj a on se usedavě rozbrečel, při průchodu mozkomorů se mu ještě přitížilo. Nakonec usnul, vzbudil ho až hluk otvíraných dveří linoucí se z chodby; strážní roznášeli večeři. Slunce právě zapadalo, už zase bude večeřet potmě.

A pak mu došlo, že nemusí.

Děkuji, ale na večeři se nezdržím.

Proměnil se, postavil se ke dveřím a čekal a čekal...

Když se dveře otevřely a vstoupil mozkomor, proklouzl okolo něho do chodby, stejně jako to kdysi podle svého vyprávění udělal Sirius. Mozkomorové nezachytili mysl zvířete, když se mezi nimi proplétal ven z pevnosti na bezútěšná azkabanská skaliska. Ohlédl se po strohé pevnosti, jíž se pohybovali sem a tam stíny mozkomorů s podnosy v ohavných hnijících pařátech, které jim vykukovaly zpod plášťů. Odvrátil se od nich a rozhlédl se směrem k jihu a západu. Sluneční kotouč se dotýkal obzoru, po narůžovělém nebi se rozbíhali oblační beránci a tam v dálce Harry rozeznával temnou rudězelenou linii, jež mohla být skotským pobřežím. Teď nebo nikdy. Podruhé už by se zřejmě neodhodlal – a pokud bude váhat příliš dlouho, nedokáže se už spojit s Dracem...

Roztáhl křídla, odrazil se od skaliska, chvíli padal, pak zvolna máchl mocnými perutěmi nahoru a dolů, nadnášen mrazivým mořským vzduchem a svou vlastní silou. Upjal se zrakem k černé mase vzdáleného pobřeží Skotska, letěl vstříc klesajícímu slunci.

* * * * *

Poslední komentáře
02.02.2011 10:20:48: Okej, snáď dobre, urobilo to síce úplne niečo iné, čo tam má napísané (ignoruje si to odstavce, takž...
02.02.2011 09:47:09: Nie, v pohode, to zvládnem, obrázky tu už mám. Už to len vložiť... Obrázky určite používaj, je to ná...
02.02.2011 07:37:11: Jimmi - mám Ti to posílat nějak jinak? Líbí se mi ta varianta s obrázky v textu, abys viděla, tak co...
01.02.2011 23:12:45: Zveřejňujte si to jak chcete, já jsem si slíbil, že si to budu číst po celých kapitolách, ale si bud...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace