Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 13 - 16

13. Spravodlivosť 3/4

Překlad: Elza
Beta: ansus

Kapitola 13

Spravedlnost

Část 3

Harry už se ani neobtěžoval proměnou ve zlatého grifina. Ležel, zcela vyčerpaný bůhvíjak dlouhým pláčem, stočený na studené kamenné podlaze. Jídlo bylo kouzlem naservírováno skrze dveře před drahnou dobou; vlažná polévka již úplně vystydla a chléb nejspíše rovnou zkameněl. Harry je apaticky pozoroval. Náhle zaslechl kohosi přijít před jeho celu. Blesková ochrana vstupu byla odstraněna a dveře se otevřely.

Vešel Draco.

„Deset minut,“ oznámil strážný nezúčastněně a znovu zamkl. Harry hleděl na svého přítele pohaslýma očima. Tohle bude tichá desetiminutovka, usoudil. Na hovor se rozhodně necítil.

Jenže, když si Draco začal sedat na zablešenou matraci, Harry ho přeci jen varoval: „Tam ne. Židle je lepší, věř mi.“

Draco přikývl a přesunul se. Pak jen tiše čekal, než se Harry, smotaný na zemi o pár kroků dál, konečně posadil do tureckého sedu, očistil si skla brýlí hábitem a vzhlédl k návštěvě.

„Jsem totálně v háji, co?“

Draco se smutně usmál a přitakal. „Harry... nechápu to. Proč Weasley lhal? A ta povídačka, s níž se vytasili Longbottomovi...“

„Brumbál,“ odtušil Harry jednoduše.

Brumbál? Co–“

„Bál se, že... prokecnu něco o ostatních agentech. Přísahal jsem, že to nehrozí, jenže on... mi k tomu nechtěl nechat ani příležitost.“

„Takže tě prostě obětoval? A pak Skrk řekne o tobě, že prý jsi chladnokrevný.“

Harry mu neprozradil, že Brumbála vedla především snaha zabránit Harrymu ve změně časových linií. Stejně je bude muset dát do pořádku, děj se co děj. Vyhodit ze sedla tento příšerný svět...

„Draco, slíbíš mi něco?“

Jeho nejlepší přítel se na něho vážně zahleděl. „Cokoli.“

„Jestli... jestli mě pošlou do Az...Azkabanu...“

„Nestraš!“

„Jenom říkám – jestli... prostě, pokud se to stane a ty se doslechneš o čemkoli pozoruhodném, co se mě týče... slib mi...“

„...jistě, Harry,“ zakoktal se Draco a Harry si povšiml, že se Dracovy oči začaly lesknout.

„...slib mi, že každý den zajdeš do té jeskyně. Opravdu každý. Choď v neviditelném plášti, aby si tě nikdo nevšiml, a nos s sebou ten deník.“

„Jaký deník?“ vyjevil se Draco a už vůbec nevypadal, že by se měl co nevidět rozplakat.

„Ten deník, co ti dal tvůj táta. Kams ho vůbec zašil?“

„Je... je v tajné přihrádce mého kufru. Jsem jediný, kdo ji může otevřít.“

„Výborně. Měj ho bezpečně schovaný. A pamatuj – jakmile zaslechneš cokoli pozoruhodného...“

Draco přikývl, zdálo se, že chápe. „V pořádku. Je mi to jasné.“

Harry kývl na oplátku, teď se slzy zase pro změnu začaly dobývat do jeho očí. „Super.“

V družném tichu na sebe delší dobu bezmocně hleděli. Pak se náhle dveře zhouply v závěsech, na prahu stál strážný v doprovodu dvou mozkomorů; smrtelný chlad projel Harrymu až do morku kostí...

„Konec, odchod! Tedy, pokud tu nechcete zůstat zamčený.“

Draco prudce zavrtěl hlavou a chvátal z cely, za dveřmi se ale krátce otočil. „Vyřídím Jamii, že... že...“

„Že ji mám rád,“ kývl. „A... a tu druhou taky. Moc.“

Draco znovu přitakal. „Zůstáváme dnes s tvým tátou v Děravém kotli. Nebyl na tom nejlíp. Řekl jsem mu, že se za tebou dneska zastavím. Chce přijít zítra.“ Strážný ho vytáhl do chodby, Harry ještě zahlédl, jak se Draco přikrčil před mozkomory, a dveře znovu zapadly.

Harry trávil nezáviděníhodnou noc spánkem v koutě cely. Nejprve spal v podobě grifina, ale pak se proměnil zpět v člověka, aby mohl sevřít v prstech baziliščí amulet. S očima zavřenýma a duší jakžtakž upokojenou sledoval vidinu Ginny, která seděla ve tmě před jedním z hradních oken, pozorovala hvězdy, pažemi objímala vlastní nohy a po tvářích se jí koulely slzy. A pak se k ní připojila jeho sestra a sklouzla jí paží okolo ramen. Jamie také plakala; přítelkyně se k sobě choulily a společně tiše štkaly. Harry toužil být s nimi – připadaly mu tak blízko, jako kdyby stačilo natáhnout ruku a dotknout se jich. Zdalipak se s nimi ještě někdy setkám?, přemítal.

Netušil, kdy konečně usnul, ale když se probral, cela vypadala stále stejně jako kdykoli jindy – i s tím mihotavým svitem věčných svic. U dveří ležel podnos se snídaní, naplněný obdobně co předchozího rána. Harry většinu jeho obsahu protentokrát přešel bez povšimnutí, vzal si pouze topinku s marmeládou a napil se pomerančového džusu. Pomocí zvěromágských schopností se ‚oholil‘ a prsty se pokusil vnést trochu ladu do své kštice. Upínal se k naději, že porota uvěří spíše jemu než Ronovi s Longbottomovými. Nakonec musí zvítězit nad Barty Skrkem, ministrem kouzel.

Dveře se náhle rozlétly a stejně jako u Dracovy návštěvy předchozího dne strážný zavrčel: „Deset minut.“ Tentokrát vstoupil Harryho nevlastní otec. Mladík vstal, aby se s ním přivítal.

„Ta–“ začal, ale Severus Snape ho vtáhl do své otcovské náruče a pak ho od sebe vzdálil na délku paží.

„Harry. Jak je?“

Oslovený stiskl rty do úzké linky a provedl pokus nasadit stoický výraz. „Dobře. Docela dobře.“ Prudce vtáhl vzduch nosem ve snaze vypadat smířeně. „Jsem připraven.“

Táta kývl. „Vím, že jsi.“ Sám vypadal, že toho mnoho nenaspal. Uštvané oči měl rámované temnými kruhy, jeho pleť byla nezdravě sinalá a Harry krátce zapřemýšlel, jestli si nezapomněl vzít porfyrický protilék. A jestli ho užívá Simon, když otec odjel do Londýna. Což mu připomnělo sourozence jako celek.

„Jak jsou na tom Simon s Jamií?“ zeptal se nejistě. „Ne...nenávidí mě?“

Otcova tvář se zkřivila bolestí a jeho paže objala Harryho ramena. „Jamie ti nic nevyčítá, Harry. Chápe, že to byla nehoda. A Simon...“ povzdechl si. „Víš... ten se ještě nepřenesl přes Stuovu smrt. A kdoví, jestli to vůbec někdy dokáže. Tohle přišlo tak brzy poté... zlobí se na tebe, to před tebou nechci skrývat. Ale i když ho to zřejmě bude držet docela dlouho, nečekám, že by to bylo natrvalo.“

Harry přikývl. Pokud byli Snapeové v něčem dobří, bylo to rozhodně dlouhodobé chování zášti. „A ty? Jak se daří tobě? Víš, jak včera... Sirius vytroubil do světa, že měl románek s mou matkou a žes to v podstatě schvaloval.“

Táta se zatvářil zavile. „Draco přede mnou schoval dnešního Denního Věštce. Stejně jsem ho nechtěl číst, ale mám teď pocit hraničící s jistotou, že ta reportáž z procesu musí být odporná.“

Harry přitakal. Bradavičtí učitelé skrývající existenci vlastního manželství, jejich syn odhalující veřejně rodinné vztahy, další bradavický učitel přiznávající formálnost onoho manželství a vlastní milostný poměr s tou ženou.

„Tisk miluje skandály,“ odtušil Harry bez špetky nadšení.

„Jistěže. A tohle je šťavnaté sousto: mladík, který nešťastnou náhodou vraždil, současný smrtijed z donucení, záhadná zmizení a sex... Kupodivu jsi z toho, dle Dracova dobrozdání, v tom článku vyšel jako jediná kladná postava. Škoda, že není v porotě.“

„Kdo?“

„Ta reportérka. Nějaká Rita Holoubková...“

Harry se téměř rozchechtal. Rita byla rozporuplnou osobou. Vemte na to jed, že ze souzeného vraha udělá jedinou zásadovou bytost v celém případu.

Dveře se znenadání znovu rozlétly. „Ty,“ ukázal strážný na Harryho tátu, „ven. Jednání začíná za čtvrt hodiny.“

Otčím mu vážně stiskl ruku. „Stojíme za tebou, Harry. Vím, že to zvládneš.“

Harry kývl a snažil se vsugerovat si něco sebedůvěry. Zbývající čtvrthodinu po otcově odchodu strávil neklidným přecházením po cele, mnutím rukou a přemýšlením, co by měl říkat. Když nadešel čas, strážný znovu otevřel dveře a Harry se zhluboka nadechl, než se k němu a mozkomorům připojil. Tentokrát do soudní síně došel po svých, v cíli své trudné pouti usedl do křesla souzeného, položil předloktí na područky, aby mohl být spoután, jak se také záhy stalo, a pozvedl svůj zrak k řadám přítomných kouzelníků a čarodějek.

Při vstupu ministra se všichni do jednoho na svých místech napřímili v očekávání věcí příštích. Přišedší sestoupil mezi řadami sedadel až na podlahu síně, pak se otočil a oslovil shromážděné.

„Mnozí z vás,“ zaburácel, „sem dnes přišli, aby se stali očitými svědky nastolení spravedlnosti. My všichni chceme spatřit, kterak se Spravedlnost ujímá své vlády. Zemřela milovaná matka. Bývalá bystrozorka. Uznávaná a ctěná profesorka lektvarů. Žena, jejíž předchozí manžel byl zavražděn nejtemnějším z černokněžníků, kterému nyní slouží i její syn, její vrah. –“ Opovržlivě se ohlédl po Harrym. „– To je on, ten který pošlapal památku obou svých rodičů, když před nimi dal přednost Pánovi zla. –“ Znovu svou pozornost upřel na porotu. „– Žádám, abyste uctili jejich odkaz odesláním jejich nezdárného vraždícího syna do vězení, do Azkabanu, přinejmenším na pětadvacet let. –“ Ukázal na Harryho. „– Jak jen byl vychytralý! Nepoužil na ni nepromíjitelnou kletbu, za jejíž použití spravedlnost žádá trest na hrdle. Za zabití jinou kletbou, a to i za zabití tímto nadmíru brutálním způsobem, můžete udělit maximálně pětadvacet let odnětí svobody, o což vás žádám. Sdělte Pánovi zla, že jeho nejmladší služebník už mu nadále nebude k dispozici a že totéž potká kteréhokoli z jeho smrtijedů, jenž by mi zkřížil cestu!“

Ministr ukončil svou řeč s pohledem pevně zabodnutým do Harryho, pak se vrátil na své místo po boku mladého úředníka. Harry se rozhlédl po ztichlé síni, již se zdála ještě rozechvívat ozvěna Skrkova nelítostného proslovu. Pozvedl bradu, snažil se vypadat bezelstně a opravdově, zatímco se mu svíraly útroby. Jedenkrát polkl a začal mluvit, nejprve potichu, jeho hlas však postupně nabíral na síle a jistotě.

„Mé zasvěcení mezi smrtijedy nebylo mou volbou a nikdy jsem Voldemortovi dobrovolně nesloužil. Pověřil mne pouze jediným úkolem, a jeho vykonání jsem odmítl: odmítl jsem zabít Rona Weasleyho. V  zájmu jeho ochrany jsem byl nucen odzbrojit vlastní matku, přičemž nešťastnou náhodou přišla o život. Truchlím pro svou matku. Truchlím pro svého bratra. Jsem zdrcen vědomím, že můj otec, sestra i bratr se budou muset obejít bez nich – z toho důvodu, že jsem nebyl ochoten zabít cizího člověka. Nejsem vrah. Stalo se to, protože jsem se vzepřel Voldemortově snaze ze mne vraha udělat.

Vzdorujeme-li zlu, naše volby jsou zřídkakdy lehké. Netušil jsem, co se stane, když jsem odmítl zabít Rona Weasleyho, a netuším, zda by mé činy byly stejné, pokud bych znal jejich budoucí dopad. Jednal jsem dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a věřil, že jednám správně. Nikdy jsem neměl v úmyslu kohokoli ranit. Pokoušel jsem se život zachránit, nikoli ho vzít. A doufám, že mé úmysly budou vzaty v potaz. Je mi známo, že se našli jistí pravověrní smrtijedi, kteří donesli Voldemortovi, že nejsem jeho oddaným sluhou. Stal se ze mne cíl. Ale to je nyní vedlejší. Kdybychom všichni jednali pouze ve svém vlastním sobeckém zájmu, pouze s touhou chránit si vlastní kůži, jak by vypadal náš svět?“

Umlkl a rozhlédl se po tiché síni. Přesně tak, jako vypadá TENTO svět, odpověděl si. Svět odvozený od jeho příkazu, jímž vlastní matce nakázal chovat se sobecky, místo toho, aby ji nechal udělat to, co věděla, že udělat musí: obětovat se.

Celá síň v tichu čekala, až dokončí svou řeč. Pohlédl do očí svému otčímovi, sálala z nich podpora a porozumění. Zhluboka se nadechl: „Svět je složité místo. Může budit dojem, že na našich drobných skutcích vlastně vůbec nezáleží. Jenže jsou chvíle, kdy nejvíc záleží právě na našich nejdrobnějších rozhodnutích. Zlo k bujení nepotřebuje víc, než aby dobří nedělali nic. Nepamatuji si, kde jsem vyčetl tuto moudrost, ale bytostně jí věřím. Stále žiji v domnění, že má matka neměla zlé úmysly, jen byla okolnostmi dotlačena ke zlým činům. Rozhodl jsem se zabránit jí v tom, zastavit ji. Nejsem si jist, zda se o člověku, který by se nepokusil zlu zabránit, dá říci, že je dobrý. Nejsem žádný filozof, jsem jen obyčejný kluk, vážně. Stále se učím, jak se stát lepším kouzelníkem i lepším člověkem. Mám veliké štěstí, že jsem byl obdařen tátou, který mi s tím pomáhá,“ usmál se na svého otčíma. „A přeji si, abych i nadále měl mámu, která by mě spolu s ním vedla životem.“

Odmlčel se a pohlédl na porotu. Dvě čarodějky si osušovaly oči kapesníčky a jeden kouzelník měl zarudlé oči i nos a zoufale se přitom snažil vypadat přísně a nadřazeně. Harry zauvažoval, jestli je získal na svou stranu. K osvobození potřeboval prostou většinu sedmi z dvanácti. Skrk pro změnu musel získat tři čtvrtiny – devět z dvanácti by ho muselo uznat vinným. To byla jediná výhoda, již měl: že obžaloba potřebovala na svou stranu získat o dva hlasy více. Pokud by pro odsouzení hlasovalo pouze osm nebo pro osvobození šest porotců, proces by se opakoval s novou porotou.

Skrk po něm střelil zlomyslným pohledem a vstal. Obrátil se čelem k porotě. „Včera jste vyslechli výpovědi a dnes naše závěrečné řeči. Byla vám poskytnuta možnost poradit se. Čas k hovoru již vypršel. Nyní nastává chvíle pro přednesení výroku poroty.“

Nervózní čarodějka sedící nalevo v první řadě pod Skrkovým pohledem ještě více zrozpačitěla. Polkla a nejistě vstala. „Shledávám obžalovaného... vinným z náhodného zabití pomocí kouzla.“

Skrk na ni kývl a pokynul kouzelníkovi sedícímu vedle ní. Vstal a také shledal Harryho vinným. Následující čarodějka také prohlásila vinen, pak přišla řada na jednu ze dvou, které se zdály být Harrymu nakloněny...

Povstala a roztřeseným hlasem pronesla: „Shledávám obžalovaného... nevinného z náhodného zabití pomocí kouzla.“

Harry s ní soucítil, pod Skrkovým pohledem se přímo krčila. Její sousedka povstala a hlasovala pro odsouzení. Kouzelník se zarudlýma očima usoudil nevinen. A pak Harry ucítil srdce až v krku, když následující čarodějka také pronesla ‚nevinen‘. V tu chvíli byli čtyři pro odsouzení a tři pro osvobození. Další čaroděj řekl vinen. No tak, vzýval je Harry pohledem, ještě dva z vás, stačí už jen dva...

Ke konci byl poměr osm pro odsouzení a stále pouze tři pro osvobození. Harry téměř nedýchal, v tuto chvíli už mohl doufat pouze v nový proces, projít si tím celým ještě jednou...

Poslední kouzelník povstal. Byl středního věku, asi tak tátův ročník, dlouhé neuspořádané tmavě hnědé vlasy mu začínaly prokvítat prvními šedivými prameny. Obnošený zapraný hábit se mu začínal třepit v lemech. Pak Harry vykulil oči – poznal ho. Na keltské slavnosti v Prasinkách měl na sobě macgregorovské barvy stejně jako on. Mundungus Fletcher. Harry se ohlédl po Brumbálovi a připravil se na nejhorší.

„Shledávám obžalovaného,“ začal nejistě, „vinným z náhodného zabití pomocí kouzla.“

Harry se trhaně nadechl. Tohle se neděje. Právě byl odsouzený za zabití vlastní matky. Půjde do Azkabanu. Na pětadvacet let...

Skrk zářil. Z útrob svého hábitu vyňal předmět, v němž Harry poznal hůlku své matky. „Jestlipak víte, co to je, pane Pottere?“ Harry přikývl, vědom si toho, co bude následovat. „Tímto jste bezpodmínečně vyloučen z Bradavic.“ Uchopil hůlku pevně do obou rukou a pak ji za vynaložení jistého úsilí rozlomil v půli. Ze zlomu zazářilo rudé peří. Harry měl slzy na krajíčku, i když to nebyla jeho pravá hůlka.

„Byla to nehoda!“ zařval neschopen se udržet. Skrk se k němu, stále připoutanému ke křeslu, nebezpečně přiblížil. Svou při vyhrál, nepotřeboval už působit laskavě k oslnění porotců a tisku.

„Tak nehoda, říkáte,“ protáhl lenivě, jako kdyby bylo navýsost směšné pomyšlení, že by tomu někdo uvěřil. „Zachraňoval jste život chlapce, s nímž jste nikdy nevycházel v dobrém, který s nelibostí hleděl na vaše běhání za jeho sestrou – za dívkou, jež byla nejprve ve vaší přítomnosti záhadně zraněna a následně dočista zmizela během procházky kolem jezera právě ve vašem doprovodu. A matka, s níž jste neměl dobré vztahy, prý chtěla zabít bratra dívky, jíž jste byl posedlý, dívky, která svým vzhledem nepřehlédnutelně připomínala právě... vaši matku. Navíc jste byl velice, velice rozezlen, když jste spatřil svou matku se svým kmotrem, a pokusil jste se je oba zabít dubovými dveřmi!“

„Tak to nebylo! A ty dveře se otvíraly do chodby, ne do místnosti, v níž byli! Všechno překrucujete!“

Skrk se obrátil k porotě. „Čas pro vynesení rozsudku. Mějte na mysli mé doporučení.“ Jeho hlasem by bylo možno brousit diamanty.

Harry pozoroval porotce, kterak se shlukli, divoce rozkládali rukama a potřásali hlavami. Chtějí mu udělit nejpřísnější trest? Jak dlouho to bude trvat, než se dostane k nápravě běhu světa?

Konečně se znovu usadili a čarodějka v první řadě povstala. „Shodli jsme se na rozsudku. Pro náhodné zabití své matky, Lily Evansové, odsuzuje se Harry Potter na ne méně než pět let do Azkabanské věznice. Umístěn bude do samovazby, aby bylo předejito případnému útoku na jeho osobu ze strany smrtijedů.“

Pět let! Harry si oddechl. Nebylo to zrovna zbavení obžaloby, ale byl to neskonale lepší výsledek než Skrkem navrhovaných dvacet pět let, i než deset let, jež dostal Sam.

Nicméně Skrk zmodral vzteky. Vypadal, jako kdyby při prohrál. „Pět let!“ rozkřikl se. „Proč toho kluka nepošlete rovnou na Azorské ostrovy se starostlivým napomenutím, aby se nepřipálil?“

„A –“ začal Harry, ačkoli nevěděl, co vlastně říci. Pak ho najednou uviděl sedět ve vrchní řadě a Harry v tu chvíli věděl – věděl, co nabídnout do vyjednávání o své svobodě. Karkarova za totéž osvobodili. Třeba to vyjde. „Co kdybych –“ pronesl nahlas „– kdybych vám prozradil totožnost jednoho ze smrtijedů, jehož jsem viděl na setkání, když jsem byl zasvěcen?“

Skrk se zarazil a zprudka na něho pohlédl. „Víme vše, chlapče. Viděl jsi Binnse, čemuž nutno říci nevěřím, a Malfoye, čemuž se rozhodně nedivím.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemluvil jsem o Malfoyovi. Myslel jsem někoho jiného. Někoho, kdo má přístup k nejvnitřnějším záležitostem Ministerstva kouzel.“

Ministr nyní vypadal plně zaujat. „Skutečně?“ vydechl a rozvážným krokem obkroužil Harryho. „Kdo je tím dalším smrtijedem?“

Harry kývl hlavou směrem k muži usazenému ve vzdáleném koutě soudní síně.

„Barty Skrk, mladší.“

Tvář ministrova syna, rámovaná slámovými vlasy, lehce pobledla, ale jeho otec si toho nepovšiml. Naopak sám ošklivě zrudl. „Co si to dovolu–“ cedil mezi zuby, třesa se vzteky. V místnosti propukl nevídaný chaos, změť hlasů se násobila odrazem o kamenné zdi, přítomní mluvili a pokřikovali jeden přes druhého. Naprostý zmatek. Skrk došel ke dveřím vedoucím k celám. „Stráže! Okamžitě sem a posily s sebou!“ Přerázoval zpět k Harrymu a naklonil se k němu. „Dostaneš, co si zasloužíš, i když ti to porota nebyla ochotná přiřknout!“

Harry se zděšeně rozhlížel v obavách z následujícího vývoje. Otčím stál vprostřed rozvášněného davu podoben černému panterovi připravenému ke skoku. Skrk se vrátil ke dveřím do soudní síně, kde se k němu připojil strážný v doprovodu dvou mozkomorů. Harry si pokusil osvobodit ruce i nohy, celý se nezadržitelně chvěl. Ne, pomyslel si. To neudělá. To nemůže...

Chlad se mu vsakoval do těla a prostupoval až do morku kostí. Jeden z mozkomorů mu uchopil hlavu a násilím ji zaklonil, zatímco druhý se nad ním vznášel. Harry pevně semknul víčka i rty – byl by před zápachem těch přízračných stvůr uzavřel i chřípí, kdyby věděl jak. Na ušní bubínky mu zaútočily výkřiky umírajících – matky, otce, Cedrika Diggoryho – výkřiky tak hlasité, že mezi nimi zcela zanikl hluk okolního prostředí, a pak náhle z té děsivé kakofonie vystoupil jeden jediný, tak vítaný hlas, který mocně vykřikl: „EXPECTO PATRONUM!“

Harry otevřel oči, mozkomorové byli u něho skutečně znepokojivě blízko, a uviděl z tátovy hůlky vylétat stříbrný šíp, vlastně celou řadu stříbrných šípů, které jako jedno stvoření zaútočily na mozkomory a vytlačily je z místnosti, daleko od Harryho.

Tátovým fyzickým patronem bylo hejno netopýrů. Mávali křídli a nadělali přitom stejně hluku jako skutečné netopýří hejno, kroužili okolo vznášejících se mozkomorů a zaháněli je, až dokud pro Harryho nepředstavovali žádné nebezpečí. Otčím sešel na podlahu síně a v mžiku poklekl vedle něho a starostlivě si ho prohlížel.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se a Harry musel šponovat uši, aby ho vůbec slyšel; v síni dosud panoval neuvěřitelný ruch. Hlasy narážely do kamenných stěn a byly jimi vraceny zpět do místnosti, kouzelníci a čarodějky vytvořili nepočítaných hloučků, všichni mluvili najednou a divoce gestikulovali. Harry přikývl, náhle se cítil nesmírně unavený.

„Díky, tati,“ řekl prostě a chabě se usmál. Severus Snape kývl a pokusil se usmát na oplátku, ale povedl se mu na tváři vyloudit jen pochybný úsměšek. Povstal a v tu ránu se k nim zdánlivě odnikud připojil Skrk.

„Přivolejte stráž,“ nařídil táta ministrovi kouzel, jako kdyby to byl jen prvňáček u něho na škole. „A my oba půjdeme s sebou. Společně doprovodíme Harryho bezpečně zpět do jeho cely. Nechci vidět v jeho blízkosti žádného mozkomora. Jasné?“

Skrkovi téměř vycházela pára ušima. „Podívejte, nemůžete jen tak sesílat patrona rovnou vprostřed soudní –“

„A vy si nemůžete dovolit, aby o vás noviny špatně smýšlely,“ odpálkoval ho Severus Snape věcně, svá slova doplnil širokým gestem rukou směrem k reportérům shromážděným za lavicemi poroty. „Co kdyby ti všichni zástupci domácího i zahraničního tisku usoudili, že jste poslal mozkomory na šestnáctiletého chlapce. Před plně obsazenou soudní síní. A ještě jedna věc... doporučuji vám to, co řekl o vašem synovi, rozhodně nebrat na lehkou váhu.“

Skrkovi se zachvěla čelist. „Ale... ale on...“ zakoktal se neschopen pokračovat. Harry četl v jeho tváři, že ministr tak náhle nevybuchl proto, že by pochyboval o jeho slovech, ale proto, že již delší dobu svého syna podezíral a že se nedokázal srovnat s pravdou, která mu byla prvně vmetena do tváře zrovna na veřejnosti, způsobem, jenž ho zcela pokořil a který pravděpodobně znamenal konec jeho kariéry.

„Postavte se pravdě zpříma a neublíží vám,“ řekl táta Skrkovi jemně. „Udělejte, co musíte. Pokud se budete dále chovat tak, jak jste se zachoval před chvílí, Ministerstvo se propadne do totálního chaosu. Zcela bychom ztratili právoplatnou vládu. My všichni potřebujeme, abyste jednal jak je třeba, se srdcem i hlavou na správném místě. Dokážete to?“

Skrk zíral na muže, jehož znal pouze co bradavického profesora Černé magie. Netušil, že právě Severus Snape naverboval jeho syna mezi smrtijedy v dobách, kdy spolu studovali. Netušil, že tento muž posledních patnáct let pracoval jako špion. Ale zjevně poznal rozumnou radu, když ji slyšel.

Harry byl uvolněn z křesla a v doprovodu svého otce, Skrka a strážného rychle odveden ze soudní síně a chodbou zpět do cely. Tam si jeho táta vyprosil svolení krátce si se synem promluvit, dveře zapadly a oni dva osaměli.

Harry se na něho díval a snažil se nesložit. „Bu...budu v pohodě,“ začal roztřeseně. „Dali mi jen pět let. To... to není tak zlý,“ dokončil slabě.

„Budu ti pravidelně psát a pošlu ti cokoli, co mi dovolí – knihy, fotky...“

Harry přikývl. „Díky. A díky za...“ nedořekl, nebyl toho mocen. Nedokázal slovy popsat onen pocit úlevy, jenž se mu rozlil celým tělem, když uslyšel svého tátu vykřiknout zaklínadlo pro vyvolání patrona. Vzhledem k otcově nepříjemnému onemocnění a k neustálé nechutné šeptandě podsouvající mu upírství nutno přiznat, že na sebe jeho patron bere skutečně porozuhodnou podobu.

„Díky za všechno,“ vymáčkl ze sebe nakonec. Ještě jednou se objali, pak otčím přešel ke dveřím a pánovitě na ně zabušil. Otevřely se, poslední ohlédnutí přes rameno, a byl pryč. Harry nebyl odsouzen k mozkomorovu polibku, ale přesto bude muset mezi nimi žít.

Harry Potter mířil do Azkabanu.

* * * * *

=== koniec 3. časti ===

Nasledujúca časť >>>
Poslední komentáře
21.01.2011 16:15:54: Duper dílek a zlomyslnej Brumbál však i na něj dojde. Moc děkuji za další dílek této povídky přek...
20.01.2011 06:50:00: Jirko - také mám dojem, že tento svět má pár uzlů na logice. Zatím to omlouvám tím, že vznikl omylem...
19.01.2011 16:10:26: Díky za další kapitolu. Ten rozsudek byl nakonec k čekání, ale sakra, proč nezkusili Skrka tou infor...
19.01.2011 11:12:05: Aha vidíš, na to som úplne zabudla. smiley No tak pevne dúfam, že ho odniekiaľ vyhrabú v stave, aby bo...
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace