Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 1 - 4

3. kapitola Poslední pokušení

Preklad: Mahareth a Severka Plamenná

Záverečné úpravy: Elza 



Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
(neboli Poslední pokušení Harryho Pottera)

Kapitola třetí - Poslední pokušení



(Poznámka na úvod: odstavce nebyly oddělené nejen v původním českém překladu první části, ale ani v AnJ originálu na stránkách Barb. Tož jsou mou prostou libovůlí. Kurzívu a chybějící věty jsem se snažila doplnit dle originálu. Bez záruky, že jsem našla vše. Elza)

Harry zíral na nepřirozeně vysokého vyzáblého čaroděje s děsivě rudýma očima a divným plochým nosem. Pevně svíral svou hůlku, až ho klouby bolely. Myslel na všechny rodiny, kterým toto monstrum ublížilo: na Bellovy, Clearwaterovy, Flintovy, Longbottomovy a také -

Na Potterovy. Ruka se mu třásla, uvědomil si, že teď je to jen mezi ním a Voldemortem. Čas jakoby se zastavil. Harry se pokusil rozhlédnout se kolem bez toho, aby spustil Voldemorta z očí. Nic se nehýbalo. Znovu se podíval na temného mága a hrdlo se mu stáhlo.

„Co se stalo?“ zeptal se roztřeseně, ačkoliv se snažil, aby to znělo tvrdě. „Proč se nehýbají?“

Voldemort se ušklíbl. Harry cítil, jak se mu dělá špatně. „Oni se hýbou, Harry. Ale my se pohybujeme mnohem rychleji, tak se nám zdá, že oni jen stojí.“

Harry se zamračil a sklonil hůlku. „Cože?“

„Nikdo nemůže zmrazit čas, Harry, ale můžeš ho kouzlem urychlit. Použil jsem na nás kouzlo Tempus Fugit. Díky tomu si teď můžeme popovídat v soukromí nekonečného prostoru mezi dvěmi milisekundami.“

„Prostor mezi dvěmi milisekundami? Ale…?“

„Harry, jsi velmi talentovaný mladý kouzelník, vím to. Ale je toho tolik, co ses nenaučil v minulých pěti letech a co se nenaučíš ani za další dva roky. Strávil jsem mnoho času bádáním, dřív než jsem ztratil své tělo, a ještě déle jsem bádal, abych ho získal zpět. Věř mi, když říkám, že o těchto věcech vím víc než ty.“

Harry se znovu zadíval na ženu, která za sebou táhla kufr na kolečkách. Normálně by rychle prošla kolem, teď však vypadala jako velmi realistická socha. Pata její nakročené nohy visela palec nad zemí a její volná ruka zůstala zdvihnutá v pozdravu známým, oční víčka v polovičním mrknutí. Harry viděl, jak se téměř dotýká země. „Jak rychle se pohybujeme?“ chtěl vědět.

Voldemort se tvářil zamyšleně. „Dobře, pokud by bylo možné, aby toto kouzlo trvalo padesát let, což není, a ty bys žil v této rychlosti po dobu, kterou bys vnímal jako padesát let, za ten čas -“ pohlédl na ženu, kterou před tím sledoval Harry, „- by se její pata stále nedotkla země.“

Harry ztěžka polkl. Je tohle to, co se snaží udělat? Nechat ho v této rychlosti, aby se po pominutí kouzla objevil místo Harryho šestnáctiletého Harry čtyřicetiletý? Pokud by to zopakoval, mohl by z něj v okamžiku udělat slabého starce. „Říkals, že si chceš pohovořit,“ řekl Harry a znovu na něj namířil hůlku. Snažil se, aby to znělo autoritativně, doufal, že není příliš zřejmé, jak mizerně mu je.

„Příliš dobře ses nevyspal, že Harry? Kdy naposledy jsi spal klidně?“

Harry to ignoroval, dýchal zhluboka a snažil se zaostřit svůj pohled na Voldemorta. "Co mi k čertu chceš? "

Voldemort na Harryho klidně pohlédl a vytáhl svou hůlku. Ukázal jí na Harryho. „Skloň svou hůlku, Harry. Víš, že spolu nemůžeme bojovat. Už vím proč. Poslal jsem jednoho ze svých stoupenců k Ollivanderovým…“

„Nezranili jste pana Ollivandera, že ne?“ Harry cítil stoupající zlost při představě, že pan Ollivander kvůli němu trpěl.

„Neměj obavy. Nahlédl jistou... řekněme moudrost sdílení informací, které můj následovník vyžadoval. Věděl jsi, že naše hůlky jsou sestry?“

„Ano,“ zavrčel Harry, „vím to od svých jedenácti let.“

Voldemort přikývl. „Takže když ses loni účastnil našeho malého setkání, věděl jsi něco, co já ne. Zajímavé. Dobře, to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit, je toto: naše hůlky jsou sestry. Zkoumal jsem některá zvláštní kouzla, která mohou být provedena pouze dvěma kouzelníky společně. Jejich hůlky musejí být sestry…“

Společně? Proč bych měl dělat cokoliv společně s tebou?“

„Ó ano, jsem rád, že ses zeptal Harry. Vysvětlím ti to. Existuje mnoho kouzel, která se ve škole nenaučíš a která jsou vytvořena tak, že je mohou provést jen dva nebo více čarodějů společně. Čím víc jsou si jejich hůlky podobné, tím silnější pak kouzlo je. Jestli bylo kouzlo provedeno v tandemu, řekněme, dvěma hůlkami s jádrem z žíní jednorožce, je téměř jisté, že bude úspěšnější, než kdyby bylo provedeno, třeba hůlkou s žíněmi jednorožce a hůlkou s blánou z dračího srdce. Pokud navíc mají totožná jádra - pocházející z téhož jednorožce, z téhož draka, nebo například v našem případě z téhož ptáka fénixe - tehdy se síla kouzla zvýší tisícinásobně.“

Harry se snažil zůstat soustředěný, znovu pozvedl hůlku a namířil ji na postavu před sebou, v jeho mysli se však objevily pochyby. Co když je to jen halucinace? Dlouho se pořádně nevyspal, takže teď mohl mít vidiny. Jak jinak to vysvětlit? Tohle prostě nemůže být skutečnost… Pak se otřásl a znovu pohlédl na Voldemorta. „Ptám se, proč chcete, abych s vámi cokoliv dělal? Vím, že chcete získat mou sílu od doby, kdy jste byl mnohem slabší. Myslíte si, že jsem ochotný snížit se k tomu?“

Další neupřímný úsměv. „To není nic, k čemu by ses měl snižovat, Harry. Vím, že jsi ochoten se spojit se starým nepřítelem, pokud směřuje ke stejnému cíli jako ty.“

„My nemáme stejný cíl!“ křičel Harry, cítil, jak mu splašeně bije srdce.

„Ale Harry, my opravdu máme stejný cíl. Měl jsem od loňska docela dost času přemýšlet a navíc jsem zkoumal vše o sesterských hůlkách. Je tu něco, co jsem kdysi udělal, a teď toho hluboce lituji a vím, že tě to také trápí. Přeji si, abych to mohl zrušit. A s tvojí pomocí bych mohl. Kdybychom použili naše hůlky v tandemu…“

„O čem to mluvíš? Nechci dělat nic, co děláš ty!“

Nastalo dlouhé ticho, potom starší čaroděj opět promluvil. „Nesouhlasím.“ Přivřenýma očima zkoumal Harryho. „Říkáš, že nechceš, aby tvoje matka byla naživu? Protože jsem měl dojem, že po tom velmi toužíš.“

Má matka?“ vykoktal nechápající Harry.

„Neříkej mi, že pokaždé, když ses podíval do Zrcadla z Erisedu, ses viděl držet kámen Nicolase Flamela? Protože tomu je těžké uvěřit. Quirrellovi - a mně, když jsem byl oslabený - se zdálo, žes to zrcadlo už někdy viděl, jelikož jsi věděl, jak funguje. Řekni mi, Harry, co jsi viděl, když ses poprvé podíval do toho zrcadla?“

Harry polkl, pamatoval si, jak objevil Zrcadlo z Erisedu při noční potulce hradem schovaný pod neviditelným pláštěm. Nikdy předtím neviděl svou matku a otce, ani jejich rodiče a další příbuzné. Harry si ani nebyl pořádně jistý, jaké lidi v zrcadle vidí. Hagrid mu totiž ještě nedal album s fotografiemi jeho rodičů. Tehdy se jen díval a díval, nechápal, co vlastně vidí. „Myslím, že víš, co jsem tam viděl. Byla tam má rodina. Tys mi je vzal. Přišel ses mi sem posmívat?“

„To těžko, Harry. Hodně jsem minulý rok přemýšlel o tvých rodičích. Myslím si, že je správné ti říct, že kdybych to měl udělat znovu - neudělal bych to! Ale na tom nezáleží; my oba chceme, aby to proběhlo jinak …“

Harry se mračil. „Pořád to nechápu!“ Řekl snad Voldemort, že kdyby si mohl znovu vybrat, nikdy by nezabil jeho rodiče? „Nemůžete oživit mrtvé, to nemůže nikdo!“ „Proč to říkáš takhle? Existuje jedna věda - nekromancie. Temné umění, to jistě, ale umění to je. Osobně neznám nikoho, kdo by to dokázal, neboť alchymie byla mnoho let odsunována do pozadí, ale Nicolas Flamel dosáhl vrcholu, nebo ne? On byl jediný. Ale já nenavrhuji použít nekromancii, Harry. Je to příliš nejisté.“

Vysoký čaroděj si protáhl prsty levé ruky. „Podívej se kolem sebe, vidíš, že vím velmi mnoho o kouzlech manipulujících s časem. Myslíš si, že toto je jediné, které existuje?“

„Jistě že ne, sám jsem jednou cestoval v čase.“ Vyhrkl, dřív než se stačil zastavit „A vím, že nemůžeš změnit minulost…“

Voldemort vypadal velmi zaujatě po tom, co Harry řekl. „Ty ses vrátil v čase? Jak daleko? Jaké kouzlo jsi použil?“

„Nebylo to kouzlo. Vrátil jsem se o pár hodin zpět díky obraceči času a Brumbál řekl -“

Voldemort se tvářil znechuceně „Obraceč času? Pouhá hračka. A pokud jde o toho bláznivého Brumbála -“

„Nemluv takhle o Brumbálovi! Ani nevyslovuj jeho jméno!“ Křičel Harry třesoucí se zlostí a snažil se mířit hůlkou na Voldemorta. Ale byl tak unavený

„Ty budeš stále bránit toho starého blázna, i když ti lže a tvrdí ti, že tvoji rodiče jsou ztraceni navždy?“

Harry si všiml, že se Voldemort přestal snažit působit smířlivě; byl tomu docela rád. Předtím si Voldemort ani nebyl podobný.

„Je pravda, že nikdo nemůže změnit minulost, obzvlášť s cetkou jako je obraceč času, ale když nemůžeš změnit minulost, tak budoucnost ano. Každou chvíli - věci, které řekneme nebo uděláme, naše rozhodnutí - mění budoucnost. V určitém bodě v čase je nekonečno ‚budoucností‘: cokoliv uděláme, nebo je nám uděláno, určí, která z těch budoucností je ta naše. Obraceč času tě jen přenese do výchozího bodu, a ty tak nemůžeš udělat nic, co by tě přeneslo do jiné časové roviny, do jiného výchozího bodu. Je to velmi omezené. Ale vytvoření nové budoucnosti… našel jsem kouzlo, kouzlo vyžadující dva čaroděje...“

Harry měl srdce až v krku. Hlava mu třeštila. Mohl mít Voldemort pravdu? Byla tu opravdu možnost měnit věci minulé nebo budoucnost?

„Je tu ovšem speciální požadavek pro toto kouzlo, Harry. Dva kouzelníky musí spojovat velmi zvláštní pouto. Jeden z nich musí spáchat něco strašného, druhý to chce napravit. Při provádění tohoto kouzla si oba musejí z celého srdce přát, aby to zlo napravili.“

„Říkáte, že chcete oživit mé rodiče? Myslíte, že vám budu věřit?“

„Dobře abych byl upřímný, Harry, my nemůžeme napravit víc než jedno zlo. Zabití tvé matky a tvého otce byla zla dvě. Musel by sis vybrat jen jednoho z nich.“

„Cože? Říkáte, že litujete zabití mých rodičů, že je lze vrátit - ale já si mám vybrat jen jednoho z nich?! To je zvrácené -“

„Ale Harry, já tohle kouzlo nevytvořil. Víš jsou jistá omezení pro takové věci. Ale pokud je pro tebe to rozhodování těžké, tak bych ti možná mohl pomoct. Pokud se rozhodneš pro oživení matky, mohl bys zachránit životy dva.“

Harry stále držel hůlku v útočné pozici „To nedává smysl. Proč byste se měl tak snažit? Nic z toho co jste teď říkal, nedává smysl.“

Voldemort se trochu předklonil a ztišil svůj hlas: „Jeden z mých služebníků našel něco velmi zajímavého v matrikách u Svatého Munga. Když ohledávali tělo tvé mrtvé matky -“

„Poté cos ji zavraždil, chtěls říct!“ zavrčel Harry.

Voldemort mírně sklonil hlavu, což zvýšilo Harryho napětí. „Máš pravdu, zavraždil jsem tvou matku. A jak se zdá i tvou nenarozenou sestru.“

Sestru?“

„Tak je to v nemocničních spisech. Sám jsem je viděl. To dítě se mělo narodit v březnu 1982…“

Sestra? Křičel jeho mozek. Voldemort zabil jeho matku a nenarozenou sestru. Sledoval temného mága s ještě větší nenávistí. Viděl, jak vytahuje levou ruku z kapsy hábitu, držel v ní mosazný předmět velký asi jako Harryho pěst. „Tady, Harry, to budeš potřebovat, než budeme moci pokračovat.“ Podal ho Harrymu.

„Hej!“ vykřikl, když ho uchopil. „Nikdy jsem neřekl -“

Ale Voldemort už byl pryč. Místo, kde před chvílí stál, bylo prázdné. Harry něco zaslechl a byl velmi překvapený, když si uvědomil, jaké bylo ticho, když byl v moci kouzla Tempus Fugit. Nyní se pohyboval stejnou rychlostí jako ostatní. Lidé přecházeli mezi nástupišti a parkovištěm. Vlak zastavil u nástupiště devět. Cestující se valili z vagónů, zatímco lidé na nástupišti se strachovali, že nestihnou nastoupit, než se vlak rozjede.

Harryho mysl byla stále zaměstnána jeho setkáním s Voldemortem. Byl tak trochu v šoku a potřeboval se dostat na nástupiště devět a tři čtvrtě, aby nezmeškal Bradavický expres. A také chtěl říct Billovi a panu a paní Weasleyovým, co se právě stalo. Kolik je hodin? Podíval se dolů a zjistil, že předmět, který mu Voldemort dal, jsou hodiny. Vlastně to byl staromódní natahovací budík. Nahoře byly dva zvonky propojené něčím, co připomínalo mosaznou kličku. Mezi zvonky byla palička připravená rozeznít je v dobu, na kterou byl budík nařízený. Podle hodin bylo 10:44. Harry zkontroloval své hodinky, čas byl správný, tedy pokud jeho hodinky ještě pořádně fungovaly po jeho pobytu mezi milisekundami. Znovu se podíval na budík, byl nastavený na 10:45.

Harry se zamračil, dívaje se jak se velká ručička přesunuje na devítku. Jeho pocit, že něco není v pořádku, zesílil, jakmile budík zazvonil. Příliš pozdě si uvědomil, že ho neměl držet, ale než ho stačil zahodit, ucítil známé škubnutí za pupíkem a jeho tělo letělo kamsi do tmy. Jeho ospalý zmatený mozek křičel: Hlupáku, hlupáku, hlupáku. Měl by přeci vědět, že se nemá dotýkat ničeho, co mu dal Voldemort, obzvláště po Poháru tří kouzelnických škol.

Harry vyhekl, když tvrdě dopadl. Budík stále ještě držel v levé a hůlku v pravé ruce. Klopýtl, ale rychle se zvedl. Všechny jeho smysly byly v pohotovosti. Překvapeně se rozhlížel kolem, ale přitom dobře věděl, kde je. Tráva na pustinách se zelenala, až ho bolely oči. Obloha byla modrá jako chrpy, místy ji však zakrývaly bílé mraky, které líně pluly k obzoru. Počasí zde ve Walesu bylo mnohem krásnější než předtím v Londýně. Je stále prvního září? Uvažoval nejistě. Neslo ho přenášedlo jen přes prostor, nebo přes časoprostor? Lehký vánek mu jemně cuchal vlasy. Harry se s obavami rozhlížel kolem. Voldemort však nebyl nikde v dohledu. Pohlédl do údolí. Bylo to tam ještě? Všechny myšlenky na návrat do školy ho opustily. Neznámá síla ho táhla do údolí. Málem se rozeběhl. Byl teď mnohem svobodnější.

Když tenkrát s Hermionou procházeli Snapeovou myslánkou byli omezeni tím, že viděli jen to, co tenkrát viděl Snape. Blížil se k několika stromům, a když přišel blíž, zjistil, že jsou jenom dva. Rostly v přední zahradě, přesně jak si to pamatoval. Rozvaliny malého domu, plot a brána do zahrady, kmeny stromů, vše porůstalo rychle rostoucí psí víno a zakrývalo vše tajemným zeleným pláštěm. Vypadalo to, jako by zde pracoval slepý zahradník, nebo moderní umělec. Harrymu slzely oči, pomalu přišel k brance, ale nemohl ji otevřít, protože šlahouny byly příliš pevné. Tak raději přeskočil plot a zapadl až po kolena do plazícího se vína. Opatrně zvedal nohy, když se pracně probojovával zeleným mořem k tomu, co kdysi býval dům. Jeho dům, jeho domov.

Zastavil se na velkém kameni pár kroků před hlavním vchodem. Překlad nade dveřmi se zřítil, ale futra ještě stála mírně nakloněná a ozdobená pnoucím se vínem. Překročil práh. Ve svých šestnácti letech poprvé vstoupil domů. Po levé ruce zahlédl rozvaliny kamenného krbu zakryté vínem. Také viděl zbytky staré sedací soupravy. V duchu viděl svou matku a Snapea jak sedí a hádají se, zatímco on se coby malé dítě snažil chytit její náušnice; tehdy ještě nechápal smysl konverzace o životě a smrti.

Psího vína bylo stále víc, a tak musel pořádně zvedat nohy, pokud se chtěl bezpečně dostat dál. Prošel přes obývací pokoj až do kuchyně, minul dětský pokoj a pokoušel se nevšímat si těžkého trámu spadlého přes jeho postýlku. Ve středu kuchyně stále ještě stál masivní stůl. Zahlédl něco modrého a tak odsunul několik šlahounů vína a objevil modrou konvici zdobenou drobnými lístky, dokonale skrytou v zeleni. Harry ji zvedl a se staženým hrdlem si představoval, jak z ní jeho matka nalívá čaj. Byly to jeho vzpomínky? Byly opravdové, nebo si jen spojoval obrazy z myslánky s tím, že tu teď stál?

Nalevo stála kredenc; aby se k ní dostal, musel se pracně probojovávat skrz víno. Uvnitř našel další kusy modrého porcelánu - rozbité hrníčky, talíře se slizkými cestičkami od hlemýžďů. A tam mezi listím a rozbitým porcelánem ležel zašlý obraz. Sklo bylo prasklé, ale i přesto mohl vidět co na něm je. Byla to fotografie jeho matky, jak ho chová na klíně. Stejnou mu dal Hagrid do jeho alba. Prsty přejížděl po obrysu její tváře.

„Harry.“

Vzhlédl. Jeho jediným překvapením bylo, že nebyl překvapený, že tam Voldemort stál. Jistě, pomyslel si Harry, nepřenesl by mě sem jen tak. Věděl, že bylo nevyhnutelné, aby se zde objevil i on. Ale když spolu nemohou bojovat, tak co tedy? Chce Voldemort získat Harryho sílu, nebo snad chce, aby se stal jeho služebníkem, smrtijedem? Znovu se k němu otočil a snažil se vypadat neutrálně.

Voldemort stál mimo dům, ale Harry ho mohl klidně pozorovat skrz zřícené zdi. „Co chcete?“ zeptal se co nejklidněji. Pevné nervy, Pottere, říkal si, pevné nervy.

„Rozumím tomu dobře, Harry, že kdyby tví přátelé byli v nebezpečí, dobrovolně by ses stal smrtijedem? Červíček mi to řekl.“

Harry se stále tvářil nezúčastněně.

„Také vím,“ pokračoval, „že ses stal zvěromágem. Lvem, přesněji řečeno. Trochu jsi vyděsil chudáka starého Červíčka, když jsi ho honil v Zapovězeném lese…“

Nic v Harryho výrazu se nezměnilo. Pokusil se při té vzpomínce nesmát, protože Červíček nemohl vědět, že se Harry ve skutečnosti mění ve zlatého griffina. Jeho snahu usnadnila vzpomínka na noční můru s Voldemortem a jeho dědicem, kterak kletbou Cruciatus mučí v kleci uvězněného lva. Měl se zeptat na dědice? Ne, ještě nebyl pravý čas. Odložil přenášedlo na skříň, ale stále držel svou hůlku. Polkl. Ujistil se, že stále uvidí na temného mága, a připravil se uhnout případné kletbě či kouzlu nebo se mu postavit s hůlkou a způsobit tak znovu vznik světelné pavučiny a vyvolat píseň fénixe.

Voldemort znovu promluvil „...což mě jen přesvědčilo, že jsi mnohem oddanější a také talentovanější než jsem předpokládal. Oddaný samozřejmě vůči těm, ke kterým cítíš nějaké pouto. To mě jen ujišťuje o tvé důležitosti pro mně.“ Hrozivě se zasmál. „Přál bych si, abych mohl vidět Červíčka, jak před tebou prchá…“

Harry si vzpomněl na ten horečný běh přes Zapovězený les. Kdyby jen chytil Červíčka… Sirius by byl očištěn a Voldemort by nevěděl, že je zvěromág.

„Avšak,“ pokračoval vysoký čaroděj, „myslím, že Lucius to rekrutování vůbec nezvládl. Byl zvyklý používat tento způsob dřív, než tví rodiče zemřeli, a také po celý život svého syna. Byl tvrdý a podívej, kam ho to dostalo. Cítil snad k němu jeho syn oddanost? Udělal snad, co mu přikázal? Ne neudělal, obrátil se proti vlastnímu otci a pomohl ho uvěznit. A třebaže jsme získali nějaké nové stoupence, pár docela zatvrzelých… ostatní ale byli úplně neschopní. Často jsem přemýšlel, jak by to dopadlo, kdybychom je trochu víc podnítili. Kdybychom jim dali něco, po čem by toužili, něco, co by je svedlo… Já mám, Harry, tu výhodu, že se mohu poučit z Malfoyových chyb. Teď už chápu, že tě musím nalákat, ne zastrašit. Chci tě přesvědčit, že pro tebe mohu udělat víc než Albus Brumbál. Nechal tě snad někdy strávit prázdniny u tvých přátel, nebo jsi musel být u těch hrozných mudlů, kteří tě nenáviděli a tys nenáviděl je?“

„Nemusel by to udělat, kdyby se nebál, že si pro mě přijdeš,“ odsekl Harry.

Voldemort si toho nevšímal. „A kdo tě u nich zanechal? Myslím, že to byl také Brumbál.“

„Který by k tomu nebyl donucen, kdybys ze mě neudělal sirotka!“ rozzuřil se Harry. Svíral čelisti a snažil se znovu ovládnout.

Voldemort však ignoroval i tento výbuch citů. „Zajímal se někdy o tvé spory s nenáviděným profesorem? Myslím, že víš, o kom mluvím. Potrestal někdy toho drzouna, mladého Malfoye? Jistě, teď je z něho docela dobrý chlapec, ale dřív ti dělal jen problémy, nebo se mýlím?“

Harrymu došly protiargumenty, ty poslední věci, které slyšel, byly víceméně pravdivé, ačkoliv ne všechno na Snapeovi bylo špatné. Musel se kousat do jazyka, aby se nezeptal, co udělal profesorovi lektvarů, kde ho drží, nebo jak ho zabil…

„Brumbál tě nechal čelit mi, když ti ani nebylo dvanáct. Neměl ani ponětí, že můj oddaný služebník ho téměř rok podváděl převlečený za Moodyho. Skrk mi tě chtěl přinést dřív, než turnaj skončí, mnoho měsíců pracoval na tom, jak tě dostat na hrob mého otce, ale Červíček stále sháněl přísady do lektvaru, který mi měl navrátit tělo. Také provedení toho kouzla muselo být správně načasováno… Nejpříznivější dobou byl letní slunovrat, a když jsme zjistili, že třetí úkol se bude konat tři dny po slunovratu, bylo snadné očarovat Pohár… Ty ses však vrátil, oslněný svým vítězstvím, nevěděl jsi, jak ti Skrk pomáhal, ani co má pro tebe ještě připravené.“

„Nejsem na prodej,“ přerušil ho Harry. Sledoval Voldemorta a bojoval sám se sebou, aby zůstal v klidu.

Ten na něho pohlédl. „Nic neočekávám, Harry. Nemusíš přijmout mou nabídku. Pokud si nepřeješ cokoliv v minulosti měnit, vytvořit novou budoucnost, pak jen můžeš sledovat, jak se věci dějí jako před patnácti lety, můžeš vidět svou matku a sestru zemřít, aby zachránila tvůj život. Potom se znovu objevíš na nástupišti, jakoby se nic nestalo. Nastoupíš na školní vlak a nějakou dobu o mě neuslyšíš…“

„Nějakou dobu?“

„Dobře, jsem ochoten něco pro tebe udělat, abys viděl, že je výhodnější být se mnou než s Brumbálem. A pokud se nám to nepodaří dnes, podaří se nám to někdy jindy. Jestliže dnes přijmeš můj dar, nemusíš mi to ještě oplatit a dát mi to, co chci já. Cítím, že jestli se ty a další lidé rozhodnete přidat ke mně, mělo by to být naprosto svobodné rozhodnutí. Bylo by to mnohem smysluplnější. Zajímavé slovo svobodné. To znamená z tvé vlastní vůle, kvůli tvému přesvědčení… tvé vlastní zájmy jsou přednější, než zájmy někoho jiného.

„Vím, co to znamená,“ zkusil se uklidnit Harry, neměl rád, když s ním strýc mluvil blahosklonným tónem - a nelíbilo se mu to o nic víc, když to dělal Voldemort.

„Prosím, zkus to, Harry.“

Voldemort mu řekl prosím!

„Jak jsem říkal, ještě se nemusíš rozhodnout. Nech mě to zatím vysvětlit. Spojíme špičky našich hůlek a společně řekneme: Tempus bonae voluntatis. Zatímco to budeme říkat, budu myslet na to, že chci zachránit tvou matku a ty na to budeš myslet také. Musíme chtít totéž, jinak kouzlo nebude fungovat. Za to mi nebudeš zavázaný. Máš mé slovo. Chceš to tedy zkusit, Harry?“ Díval se na něj s nadějí v očích.

Harry se mračil a prohlížel si fotografii své matky. Její veselé oči ho sledovaly přes rozpraskané sklo. Přemýšlel o Brumbálovi, co by řekl o takovém kouzlu? Bylo to možné? Řekl mu, že nemůže změnit minulost, protože to nejde, nebo protože si myslel, že ji není možné změnit? Harry vykročil k Voldemortovi; překračoval zarostlé kameny, až stál těsně vedle něj. Snažil se netřást. „Proč bych ti měl věřit?“ zeptal se.

Vysoký čaroděj kývl hlavou a povytáhl obočí. „Jak snadno jsem tě mohl zabít na nástupišti? Nebo zabít tvé přátele? Mohl jsem tě přenést sem a mučit tě Cruciatem až by se ti škvařil mozek. Ale neudělal jsem to. Jak jsem říkal, poučil jsem se z Malfoyových chyb. Navzdory hrstce nových stoupenců, jeho metoda nás příliš svazovala. Myslím, že je pravda - jak se to říká? Na med chytíš vos víc. Myslím, že víš, Harry, že mi na srdci leží jen tvé dobro. Proč bys mi měl věřit? Mluvili jsme spolu na nádraží a i teď spolu mluvíme, a ty jsi přece stále naživu. Proto mi můžeš věřit.“

Harryho oči byly stále přivřené a hůlkou mířil na Voldemorta. Zavládlo hluboké mlčení a nezdálo se, že by mělo někdy skončit. Harry vzdoroval nutkání zívat. Byl tak unavený, tak unavený... „Jak to tedy uděláme?“ vyhrkl konečně, dřív než ztratí všechnu odvahu. Přál si, aby Voldemort zareagoval jakkoliv jinak, než zareagoval: široce se usmál. Harry se zašklebil. Snažil se tvářit normálně, nevypadat zhnuseně z toho nepřirozeného úsměvu.

„Jak jsem už řekl, společně řekneme Tempus bonae voluntatis s našimi hůlkami spojenými a oba budeme myslet…“

„Jo, jo. Pamatuju si to.“ Potlačil další zívnutí, až mu z toho začaly slzet oči. Kolik let si přál, aby mu Voldemort nezabil rodiče? Od toho dne, kdy zjistil, že nezemřeli při autonehodě. Tehdy mu bylo jedenáct. Jeho matka. Soustředil se na obrázek, který viděl na skříni. Maminka, máma.

Voldemort pozvedl svou hůlku a dotkl se konce Harryho hůlky. „Připravený? Myslíš na svou matku?“

Harry přikývl. Projelo jím lehké chvění, když se konce jejich hůlek spojily. Viděl, že temný mág otevřel ústa, a tak se také připravil říct ta tajemná slova. Myslel na svou matku, viděl Snapea objímat její mrtvé tělo… Zhluboka se nadechl.

Tempus bonae voluntatis,“ řekli jedním dechem.

Harry cítil, jak se jeho hůlka třese a viděl, že druhý čaroděj má podobný problém. Věděl Voldemort vůbec co očekávat? Uvažoval Harry. Jejich hůlky byly jako jediné na světě vyrobeny z per fénixe Fawkese. Neexistovaly žádné jiné hůlky se stejným jádrem. Harry pokračoval v samomluvě: nemusím změnit nic, ale když zlo bude napraveno…Cítil jak padá do temnoty, pak se zas ocitli na pevné zemi. Stále byla velká tma, ale nebyla to tma magického zapomnění, ani cestování s přenašedlem, ani procházení vzpomínkami v myslánce. Byla to normální tma podzimní noci.

Vzhlédl a uviděl nebe poseté hvězdami, pak se otočil ke svému průvodci, otázka se mu zračila v očích. „Pokud jsme kouzlo provedli správně,“ řekl potichu Voldemort, „měli bychom být na stejném místě, ale v Předvečer všech svatých 1981. Přenesli jsme se do doby, kdy můžeme napravit křivdu. Kouzlo se ale muselo provést na místě, kde se stala, proto jsem tě sem nejprve přenesl z Londýna.“

Předvečer všech svatých, ne jen sledování něčích vzpomínek, my jsme přímo tady. Žádné později. Právě teď! Harry se otočil k domu. Díval se na nedotčené kuchyňské dveře, pak popošel trochu doleva, takže mohl vidět skrz okno do kuchyně. Nemohl však příliš blízko kvůli muškátům na parapetu. Po druhé v životě viděl útulný, teple osvětlený dům, v němž žil až do smrti svých rodičů. Kuchyň měla příjemnou, domáckou atmosféru. Umyté nádobí se sušilo vedle dřezu, dřevěná kredenc se zlatě leskla ve světle lampy. Světelné paprsky se míhaly po modrobílých talířích srovnaných na polici a malých hrnečcích pověšených pod policí. Pečlivě poskládané kuchařky a zarámované fotografie stály na kredenci hned vedle lampy. Harry zahlédl obraz, který si předtím prohlížel ve zbořeném domě. Vysoká dětská židlička stála v čele stolu. Čajová konvice, kterou našel jen před pár minutami pod šlahouny vína, stála uprostřed stolu, tak jako tam bude stát dalších patnáct let. Poklička byla sundaná a tak z ní vyházela pára. Bylo jasné, že rodiče čekají, až se vylouhuje čaj. Přemýšlel, proč to neurychlili kouzlem. Možná jim takhle chutnal lépe.

Nikdo v kuchyni nebyl, jen v kleci blízko kamen seděla obrovská hnědá sova. Pták vypadal velmi pyšně a upravoval si své krásné peří. Dvířka klece byla otevřená a nejbližší okno také, takže mohl odlétat a přilétat kdy chtěl. Bylo pravděpodobné, že se brzy vydá na noční lov. Harry si přál, aby si pamatoval jeho jméno. Obcházel dům, až přišel k oknu, kterým bylo vidět do obývacího pokoje. Z myslánky si pamatoval, že vedle oken byly police s knihami. Jeho výhled však částečně zakrývaly knížky a hračky v horních policích. Jeho rodiče asi zrovna odpočívali po tom, co uložili své dítě do postýlky. , opravil se Harry, právě uložili ke spánku… Světlo z malého ohně jim tančilo po tvářích. Několik lamp, možná kouzelných, možná petrolejek, dokreslovalo pohodu večerního odpočinku. Dveře do dětského pokoje byly zavřené. Pohledem hltal své rodiče. Seděli proti sobě. Jeho matka se natáhla na pohovce, četla si knížku, rukou jakoby si chránila své zakulacující se břicho - břicho budoucí matky. Na sobě měla noční košili, byla bez županu. Její rudé vlasy zářily ve světle ohně ještě více než obvykle. Jeho otec seděl v křesle a nohy měl opřené o podnožku. Plameny se odrážely v jeho brýlích. Vlasy na temeni hlavy měl rozcuchané, tak jako to Harry viděl v zrcadle z Erisedu. Vypadalo to, že luští křížovku, bylo na něm vidět, jak se soustředí. Harry zřetelně viděl, že to jsou noviny Denní Věštec. Co si pamatoval, mívali tam ďábelskou křížovku, která se mohla měnit, když jste ji luštili příliš dlouho. Jeho otec se snažil luštit rychle, aby se vyhnul tomuto problému. Je-li to tak, pomyslel si Harry ponuře, je to poslední dobrá věc, která potkala jeho otce…

Chvíli se divil, že může pozorovat své rodiče, když je dům chráněn Fideliovým zaklínadlem, ale pak si uvědomil, že on přece ví, že tu jsou, to je jako by mu to řekl strážce tajemství; nebo na něj to kouzlo nepůsobilo, protože byl stále jeden z ochraňovaných, i když byl o několik let starší. Odstoupil od okna a otočil se k Voldemortovi. Nějak došlo k tomu, že ho přestal urážet svou nedůvěrou, neustálým sledováním, nač se dívá a co dělá. Možná, že kdyby vyvolal zdání, že mu věří, pak by Voldemort doopravdy uvěřil, že mu Harry doopravdy důvěřuje, a myslel by si, že nad ním vítězí. Potíž byla v tom, že si Harry nestále musel připomínat, že je to jen jako, že mu ve skutečnosti nevěří, že se jen snaží Voldemorta přesvědčit, že mu důvěřuje. Kdesi hluboko uvnitř chtěl věřit, že Voldemort pro něj chce jen to nejlepší a že to, co se má stát dnešní noci, může být doopravdy změněno...

„Nemohu je zachránit oba?“ zašeptal zoufale, srdce se mu svíralo.

Druhý kouzelník smutně zavrtěl hlavou.

Znovu pohlédl oknem na svého otce. „Nechci ho vidět zemřít,“ řekl Harry chvějícím se hlasem. „Jak dlouho budeme muset čekat?“

Starší muž se podíval na nebe. „Už dlouho ne,“ jeho odpověď byla střízlivá a klidná.

Harry se zachvěl, byla to chladná noc. Kouř stoupající z komína připomínal teplo a klid v domě před nimi. Harryho srdce bilo rychleji a rychleji.

„Pojď sem,“ naznačil mu Voldemort, zatímco přecházel k vysokému stromu v přední zahradě. „Nesmí nás vidět. Ten strom a růže nás skvěle ukryjí.“

To Harrymu připomnělo používání obraceče času. On a Hermiona se nesměli dát vidět sebou samými. Nakonec se však stejně viděl, když zahnal mozkomory pomocí Patronova zaklínadla, ale tehdy si myslel, že to byl jeho otec. Harry utíkal zpátky, aby naposledy zahlédl svého otce, snažil se zapamatovat si každý detail, než se bude muset skrýt v zahradě.

Voldemortovo vyzáblé tělo bylo zakryto kmenem stromu a Harry se skryl v růžových keřích. Na chvíli se cítil trochu legračně, když si uvědomil, že se skrývá v zahradě vlastního domu s čarodějem, který zabil jeho rodiče, aby mu v tom mohl zabránit. Kdyby situace nebyla tak tíživá, s chutí by se zasmál.

Nebyl si jistý, jak dlouho čekali, když najednou uslyšel výkřik. Jeho matka! Voldemort se musel přenést přímo do domu. Harry slyšel, jak jeho otec něco křičí, ale rozeznal jen své a matčino jméno. Zaměřil se na zvuk otcova hlasu. „Lily!“ a „Harry!“ - tyto výkřiky slyšel vždy, když se dostal příliš blízko k mozkomorům. Jeho matka vyběhla ven předními dveřmi a bosá utíkala dál do zahrady. Přes nařasenou látku už nebylo příliš vidět, že je těhotná. Dítě stále plakalo. Pak zaslechl další křik, mužský křik, a pokusil se nestrčit si prsty do uší. Panebože, to byl jeho otec! Voldemort mučil jeho otce a on nesmí udělat nic, aby to zastavil.

Podíval se na matku. Zastavila se a vyděšeně se ohlédla, když uslyšela manželův křik. Přitiskla si malého Harryho ještě víc na prsa. Dokáže to? Dokáže jen stát a nezasáhnou, jak říkal Voldemort? Další otázkou bylo, jakby mohl zabránit její smrti? A tehdy se to stalo… Oslepující záblesk zeleného světla za oknem v čele domu … zvuk pádící smrti … Harry věděl, že jeho otec zemřel. Cítil, že mu po tvářích stékají slzy. Pokud něco neudělá, je na řadě jeho matka. Otočila se za zvukem smrticí kletby. V příští vteřině následovala mohutná exploze. Harry viděl střechu vzlétnout do vzduchu, kameny ze zdí a úlomky skla vylétnout směrem od obývacího pokoje. Voldemort zjevně chtěl, aby smrt Jamese Pottera byla něco velkolepého.

Čelní stěna domu zůstala neporušená. Za chvíli se objevil ve vstupních dveřích Voldemort, nezraněný zkázou, kterou způsobil v domě. Za jeho zády byly vidět šířící se plameny. Požár! Zabil jeho otce a teď nechal jeho tělo shořet? Asi se převrhla jedna z lamp. Když byl v myslánce, nepamatoval se na to, tehdy se soustředil jen na Snapea, jak objímá tělo jeho matky. Mohlo tam hořet, ale pokud si toho Snape nepovšiml, nemohlo to být ani v myslánce. Možná, že si Snape ani nevybavoval těhotenství jeho matky. Obrazy v myslánce byly jen vzpomínkami jedné jediné nedokonalé lidské bytosti. Mohlo to tak být, nicméně spíš předpokládal, že on sám byl tím, kdo si nevšiml...

Harryho ne, Harryho ne, prosím ne Harryho! “ křičela jeho matka, když se k ní blížil vrah jejího manžela. Harrymu vstávaly vlasy na hlavě, teď ji viděl říkat to, co tenkrát slyšel, když mozkomorové přišli na famfrpálové hřiště a on spad z koštěte.

Uhni, ty hloupá holko, hned uhni! “ děsivý hlas se nesl zahradou až k Harryho úkrytu.

Klesla na kolena, neschopná se bezpečně přemístit bez toho, aby nechala svého syna s vrahem svého manžela. Zavrtěla hlavou a ještě silněji objala malého Harryho.

Harry věděl, co teď přijde, už to slyšel… „Harryho ne, prosím ne, vem si mě, zabij mě místo něj… Harryho ne! “ opakovala plačtivě.

Harry to nevydržel, Voldemort ji chtěl zabít! Nedokázal to, nemohl nic neudělat. Namířil na ni hůlkou a řekl „Imperio! “ důrazně, ale co nejtišeji. Myslel na ni: Udělej cokoliv, co nás zachrání! Udělej něco! Cokoliv! Neumírej, mami! Neumírej! Voldemort se podíval jeho směrem, tak se Harry musel skrčit a doufat, že ho neviděl. Snad to kouzlo bude fungovat, ještě nikdy na nikoho z žádného důvodu kletbu Imperius nepoužil; vždyť kdyby to byl udělal, šel by za to do Azkabanu. Bohužel nepřišel na žádný jiný způsob, jak přimět matku, aby udělala to, co chtěl. Už se neodvážil doufat; čekal, až uslyší ta známá slova, a byl připraven na opakující se historii.

„Prosím, ne!“ řekla jako tenkrát, otřásal se pod náporem slz a čekal až uslyší: Vem si mě, zabij mě místo něj… Ale ona to neřekla. Slyšel, jak říká slova, která jí mohla zachránit život. „Dobře! “ pronesla zlomeně „Dobře, udělám to!“

„Uděláš co?“ ozval se měkký hlas. Harry se odvážil zvednout hlavu, viděl, že se Voldemort otočil zpět k mladé ženě.

„Já, já ho vychovám jako tvého služebníka.“ Hlas jeho matky byl chladný a nepřirozený, byla v moci kletby Imperius. Udělala to, řekla slova, která chtěl slyšet. Nemusela to tak myslet, jak jí řekl Snape, stačilo to jen říct.

Ale pak se temný mág sklonil, dotkl se čela malého Harryho a přitom mumlal cosi, co Harry nemohl slyšet.

Jeho matka vypadala poplašeně. „Co…?“

„Pojistka.“ Odpověděl dřív, než stačila dokončit otázku. „Neviditelná značka vlastnictví. Velmi dobře. Dalas mi slib. Můžeš mi věřit, že dohlédnu, abys ho dodržela. Nenuť mě litovat, že jsem dal tobě a tomu chlapci šanci žít.“

Ledový hlas prolétl noční tmou.

„Ne, ne,“ vrtěla hlavou a kolébala plačící dítě. Harry zamrkal a Voldemort byl pryč, odmístil se.

Jeho matka klečela na cestičce k hlavním dveřím, její dům v plamenech, její muž mrtvý, houpala Harryho a plakala a plakala - stále hlasitěji. Někde za sebou zaslechl kroky, kdosi běžel k domu. Harry se otočil, aby se podíval, kdo to je, ale všude viděl jen mlhu. To nebylo jako průchod časem, ani jako let přenášedlem, ani jako cestování Letaxem, ani snad jako pobyt v myslánce. Cítil, jak z něj něco vysává vzduch, klouby ho bolely víc než při zvěromágské přeměně. Každičký zub ho bolel, cítil bolest v každičkým vlasu. Jeho tělo se pomalu rozplývalo a on padal, padal, padal a padal nejčernější nekonečnou nocí…

* * * * *

Harry si nebyl jistý, jak dlouho byl v bezvědomí. Oči měl pořád zavřené; první důkaz toho, že je skutečně vzhůru byl ten, že slyšel někoho volat jeho jméno.

„Haaar-ryyyy!“ Byl to ženský hlas, neznámý. Natahovala hlásky jeho jména, znělo to, jako by to už dělala mnohokrát předtím. Přinutil se otevřít oči. A okamžitě je zase zavřel. , Klid, ’ přemýšlel. , Jen se potřebuji pořádně vyspat...

Znovu otevřel oči, aby se přesvědčil, že je skutečně tam, kde se viděl být před chvíli. Byl. Byl v neznámé veliké ložnici, ležel na jedné straně veliké mosazné postele, která byla ve středu pokoje. Jasné denní světlo proudilo dovnitř skleněnými okenními tabulkami a okno poskytovalo výhled na listy stromů, které se pomalu začínaly zbarvovat podzimními barvami. Díval se kolem dokola, prohlížel si nábytek a zdi. Kde to jsem?

Bolela ho hlava; cítil jak myšlenky, které se draly z jeho podvědomí, byly rozdílné. , Je to tvůj pokoj, tupče, ’ byla jedna z myšlenek. , Nebuď směšný, ’ odpověděla na to jiná. Harry se zvednul a šel ke stolu, který byl vedle krbu; jeho římsa byla dobrých pět stop od podlahy, a najednou si vzpomněl na jednu velice živou vzpomínku...

Mamí! Chci, abychom si koupili tenhle dům! Podívej, můžu stát v krbu! Chci, aby tohle byl můj pokoj!“ Matka se na něho shovívavě usmívala, vysoká a krásná jako vždy. „Dost veliký pokoj pro tak malého kluka...“

„Prosím, mamí! Slibuji, že si tady budu uklízet....“

„Opravdu?“ zeptala se pobaveně. „Tak dobře, protože jsi nejstarší, dejme tomu, že máš na tenhle pokoj právo...“

Zašklebil se a rozběhl se ke své matce, která ho zvedla do náruče; v nose ho zašimrala známá vůně jejích vlasů, cítil pevný stisk její náruče...


Potřásl hlavou, aby se mu vyčistila. Uměl si představit obě věci, tenhle pokoj i svou matku, jak ho zvedá do náruče... , Musím spát denně osm hodin, nebo si budu chodit k Pomfreyové každý večer pro lektvar na spaní.’ Znovu zavřel oči, a pak je znovu otevřel. Nic se nezměnilo.

Otočil se ke stolu, na kterém byl obrovský nepořádek. Knížky, pergameny, brka a lahvičky s inkoustem byly rozházené páté před deváté. Nad stolem na háčku visel famfrpálový kalendář. Týmem tohoto měsíce byly Holyheadské Harpyje, které byly v kouzelnickém světě populární. Hráči létali přes celý obrázek nad políčky se dny, tmavě zelené hábity vlály kolem nich, a každý z nich měl na prsou zlatý spár. Věděl, že to byl welšský tým. Znovu se mu vybavila jiná vzpomínka, ale v ní nebyl tak malý jako v té první, žebral lístky na zápas Harpyjí....

Harry znovu potřásl hlavou. Cítil se slabý. Opřel se o desku stolu a zíral na kalendář. , Září 1996, ’ přečetl si. Neděle prvního byla zakroužkovaná. , Návrat zpátky do školy, ’ stálo tam zeleným inkoustem. ,Ano,’ napadlo Harryho, , je prvního září 1996, ale co kruci dělám tady? Kde to jsem?’

Na stole ležela knížka „Fantastická zvířata a kde je najít“, a vypadala, jakoby ji téměř rozžvýkala některá ze zmíněných bestií. Otevřel ji a přečetl si, co bylo uvnitř, „majetek Harryho Pottera“. Znovu knížku zavřel. S výjimkou toho, že vypadala opotřebovanější, než jak si pamatoval, se zdálo, že je to skutečně jeho kniha. Některé věci se tedy nezměnily. Pak sklopil oči, aby si prohlédnul své tělo a zůstal v šoku.

Jeho oči byly dále od země, než si pamatoval. Ten rozdíl nebyl nijak veliký, ale rozdíl to byl. Rozhlédl se okolo; u protější zdi stál šatník, který měl na dveřích zrcadlo. Vydal se tedy k němu a při pohledu do zrcadla zažil největší šok svého života.

Byl viditelně vyšší a rozhodně hubenější. Na sobě měl džíny a tmavě zelené triko s krátkými rukávy a obut byl v něčem, co vypadalo jako černé pohorky. Ohryzek na jeho krku byl výraznější, než si pamatoval; jeho ramena byla vysloveně kostnatá. Svaly, které si vypěstoval v průběhu dvou prázdnin prací v zahradách a ranním během byly pryč. Zmizelo i jeho krásné opálení. Barva jeho pleti připomínala pergamen, a na rovinu, řekl by o sobě, že vypadá nemocně. Jeho oči byly pořád stejně zelené a vlasy vypadaly jako vlasy jeho otce, rozježeně odstávaly od hlavy, speciálně vzadu, jakoby mu je Parvati nikdy neostříhala a on je pak neudržoval díky tréninku na zvěromága. Pamatoval si, že když poprvé uviděl otce v zrcadle z Erisedu, jediným rozdílem mezi nimi byla barva očí (která se mu nikdy nezměnila), výška (které měl momentálně nadbytek) a jeho jizva. Přemýšleje nad svou jizvou, nadzvednul vlasy na čele a při pohledu na své čelo dostal další šok.

Neměl jizvu.

Přiblížil svou tvář na několik centimetrů k zrcadlu a prozkoumával povrch své kůže, nejdříve jenom očima a pak i prsty; na jeho čele nebylo po jizvě ani stopy.

„Udělej si fotku!“ zakřičelo na něho najednou zrcadlo. „Zůstane ti na dlouho!“

Harry odskočil od šatníku, znovu se podíval na sebe a pak se rozhlédl po pokoji. Vrátil se zpět ke krbové římse; stálo na ní několik zarámovaných fotek, čarodějnických fotek. Byl tam obrázek, na kterém byl on a černovlasá dívka tak kolem jedenácti let, oběma právě upravovali hábity v obchodě madam Malkinové, vypadali skoro nedočkavě (jeho obraz nedočkavě podupával nohou); on vypadal tak přibližně na třináct. Její oči byly stejně zelené jako jeho. Její rysy byly... něco na nich mu bylo velice povědomé.....

Další fotografie ho úplně zmrazila, až zůstal zírat. Byl na ní on a znovu ta dívka a ještě třetí osoba: Draco Malfoy. Vypadali nerozlučně, přesně jako on, Ron a Hermiona. Ta dívka byla mezi ním a Dracem, své ruce měla kolem jejich krků a oni své ruce na jejích ramenou. Smáli se, vlasy jim vlály v lehkém vánku, všichni měli na sobě bradavické hábity.

Hlava ho začala bolet ještě víc. , Co jsem to provedl? ’ dožadovala se odpovědi jeho mysl. , Udělal jsem to, co si myslím, že jsem udělal?

Nebylo mu dopřáno pokračovat v těchto myšlenkách, protože najednou dívka z fotografie stála ve dveřích jeho pokoje. , Jeho pokoje! ’ Vůbec si nevšimnul, že dveře byly otevřené.

„Harry!“ zasyčela na něho. Její vlasy nebyly tak tmavé jako jeho, všiml si až teď, sluneční světlo v nich vytvářelo červené odlesky. Byla stejně bledá jako on a nos měla lehce posetý pihami. „Raději rychle dobal, jestli to chceš přežít! Máma je na cestě!“

Dořekla a zmizela ze dveří. Měla na sobě černý bradavický hábit, přesně jako na té fotce na římse, ale teď vypadala tak na čtrnáct. Začínala se měnit na ženu, ale ve tváři měla ještě jemné dětské rysy. ,Fotka nás tří přeci nemohla být pořízena tak dávno,’ přemýšlel.

„Jasně, Jamie,“ zakřičel za ní. „Díky za varování.“ Jamie. To jméno prostě jenom vyplulo z jeho mozku, a on ho vyslovil bez přemýšlení. Její jméno bylo Jamie a byla to jeho sestra.

Sestra.

Sestra, která by zemřela s jeho matkou, kdyby on...

„Harry!“

Jeho matka stála ve dveřích pokoje. Sledoval vážný výraz její tváře a polknul.

„Varování? Varování před čím?“ Dívala se na něho podezřívavě. Bojoval s touhou rozběhnout se k ní, obejmout ji a držet po celý život. , Ona žije! ’ Byla naživu a dařilo se jí dobře, vychovávala ho posledních patnáct let, a vychovávala jeho sestru...

„Před ničím. Už jsem skoro hotov. Ještě dám do kufru nějaké věci ze stolu a to by mělo být všechno.“ „Nic nezapomeň. Nemůžeme sem pořád běhat zpátky, kdy si vzpomeneš; už je zařízeno, že se sem pozítří nastěhují nájemníci, kteří tu budou do půlky prosince. Nechtějí, aby se jim tu neustále poflakoval teenager, který tu hledá famfrpálové tretky, které si zapomněl vzít do školy...“

Mrknul, zíraje na ni, neschopen od ní odtrhnout oči. „Ano, mami.“

Pak odešla, její tmavě rudý hábit kolem ní zavířil. Zadíval se na dveře; sledoval, jak odchází, a ona jakoby věděla, že ji sleduje, zakřičela přes rameno: „A když budeš hotov, přijď dolů, abys pomohl otci zabalit porcelán do krabic, pokud to tedy on už nestihl udělat.“

„Ano, mami,“ odpověděl, jako by všechno bylo v pořádku, jakoby vůbec nebyl v absolutně cizím životě, tak odlišném od života, na který byl zvyklý. A jako by se dalších patnáct let života teď nepokoušelo nacpat se mu do mozku a on se těžko dostával k informacím, které potřeboval. Některé věci se mu jednoduše vybavily, když je potřeboval, jako jméno jeho sestry, ale některé mu úplně unikaly.

, Otec? Já mám otce? Že by to táta přeci jen přežil?’

, Ne,’ odpověděl mu okamžitě jeho mozek. , Není to James Potter...

,Aha,’ přemýšlel. ,Ano. Znovu se vdala. Samozřejmě.’

Najednou se podíval na své zápěstí; neměl hodinky. Rozhlédl se po svém pokoji, pak se jeho oči vrátily zpět ke krbové římse, na které stály apatrní hodiny, které ukazovaly fáze měsíce.

Byla téměř jedna hodina! Prvního září! Zmeškal bradavický Express... a přesto, jeho máma vypadala, jako by se jí to vůbec netýkalo. Jeho sestra (pořád jí neříkal jménem) zrovna tak. Přešel k okennímu výklenku; byl tam polštář, aby mohl sedět na parapetu a on si představil sám sebe, jak tráví mnoho šťastných, klidných hodin na něm, ponořený do své oblíbené knížky... Sednul si na čalouněný polštář a rozhlédnul se po ulici, na které žil, a zjistil, že jeho pokoj je v přední části domu. Pohlédl doleva a uviděl zeď, která označovala konec ulice, a za ní začínalo pole, které, jak se zdálo, patřilo k nějaké farmě a bylo zorané. Podíval se vpravo, a uviděl...

Hlavní ulici v Prasinkách.

On bydlí v Prasinkách! Samozřejmě....znovu se mu vybavilo hledání domu, jak on a Jamie běhají nahoru a dolů po širokých schodech ve vstupní hale, když ještě byli malí... A to taky vysvětlovalo, proč nemusel na vlak do školy. Oni bydleli v Prasinkách. Znovu se podíval ven z okna, díval se na známé domy; Tři košťata, Radnice, Medový ráj... a pak mu došlo, že když jeho dům je na konci Hlavní ulice...

Vzpomněl si, jako by to bylo ve snu, co mu Ginny říkala o Percym na jeho narozeninové party: , Percy koupil v Prasinkách dům, tu velikou starou boudu na konci Hlavní ulice, která byla na prodej už celé věky’. Ta „veliká stará bouda“ byla evidentně jeho dům! Zašklebil se, pak se znovu rozhlédnul po svém pokoji, tentokrát ho skutečně hodnotil. V tomhle životě nikdy nežil deset let v komoře pod schody, nikdy nehladověl (i když by si to někdo při jeho vyhublosti mohl myslet) a vždy si byl vědom toho, že je čaroděj!

Znovu se dotknul rukou čela. Neměl jizvu. Voldemort se ho nepokusil zabít, a Voldemort nezabil jeho matku. Takže mu skutečně řekl pravdu; chtěl napravit svou chybu. Ale proč? Co tím získal? A najednou Harry věděl, co Voldemort získal; nepřišel o svou sílu a nemusel se pokoušet víc jak třináct let získat zpátky své tělo... Harry se zachvěl, když mu to došlo. Věděl, že byly obrovské oslavy v kouzelnickém světě, když Voldemort padnul... Když se jeho pád nekonal, jak tedy vypadal kouzelnický svět?

Harry zavřel oči, pokoušel se vydolovat více vzpomínek na nynější život. , Nejsem slavný, ’ napadlo ho. , Jsem jenom šestnáctiletý bradavický student, jako všichni ostatní studenti. Nikdy jsem nežil u Dursleyových, dokonce’ – najednou zjistil - , nikdy jsem je nepotkal.’

Otevřel oči. Takže to znamená, že Dudley je pravděpodobně pořád naživu! Připusťme, možná, že je ještě tlustší a nesnesitelnější, ale nezemřel kvůli Harrymu! Zavřel oči a znovu přemýšlel. Zjistil, že se ze svého nového života těší stále víc a více, a to i když započítá fakt, že se nekonal Voldemortův pád.

,Tajemná komnata nebyla v druhém ročníku otevřena a Ginny nebyla nikdy manipulována Luciusem Malfoyem a vzpomínkou na Toma Riddlea...

Nebyl žádný Turnaj tří kouzelnických škol; Cedric Diggory byl loni primusem a teď pracuje se svým otcem na Ministerstvu kouzel...

Máma řekla Brumbálovi o tom, že Petr Pettigrew byl strážcem tajemství a zradil je, pak byl Pettigrew zatčen, dostal mozkomorův polibek a byl uvězněn...

Sirius Black nebyl nikdy v Azkabanu...


Šklebící se Harry znovu otevřel oči. Nezachránil jenom matčin a sestřin život; zachránil život i Dudleymu a Cedricovi a ušetřil Siriusovi dvanáct let vězení za něco, co nespáchal!

Vzpomněl si, že Pettigrewa chytili v domě nějaké velice početné kouzelnické rodiny... nedokázal si vzpomenout, jak se jmenovali ... a také nikdy nevyhodil do povětří ulici plnou mudlů, z čehož pak obvinili Siriuse. Všichni ti lidé byli taky naživu!

,Tak vidíš, Voldemorte!’ napadlo ho. ,Myslel sis, že mě podvedeš, věděl jsi, že se nedokážu dívat na matčinu smrt... ale vtip je v tom, žes podvedl sám sebe!’ Jakékoliv pochybnosti o správnosti toho, zda měl zachránit matčin život se vypařily, když se znovu s úsměvem na líci zahleděl dolů na Hlavní ulici, neznámý pocit štěstí procházel jeho hrudí jako příliv za to, že měl možnost vyrůstat v Prasinkách....

„Harry!“

Překvapeně se otočil znovu ke dveřím pokoje. Stáli v nich dva bledí, tmavovlasí, tmavoocí kluci. Mohlo jim být kolem dvanácti let a oba měli stejné mateřské znaménko uprostřed levého líčka. Nebyl si jistý, který z nich na něho promluvil.

„Co je?“ zeptal se tak přirozeně, jakoby chlapce znal.

Ten nalevo promluvil. „Máma nás poslala se přesvědčit, zda zase nesníš s otevřenýma očima. Jaká je tvá nabídka?“

„Cože?“ zeptal se znovu. ,Bratři? Já mám dva bratry? Dvojčata, bezpochyby.’

„Tvá nabídka,“ řekl ten druhý kluk. „Za to, že neřekneme, že jsi tady skutečně spal s otevřenýma očima.“

Bleskově skočil z okna ke stolu, na kterém ležela jeho hůlka. Rychle ji zvednul a namířil na ně. „Odměna, kterou očekáváte, bude, že vás neprokleju, abyste smrděli jako shnilé zelí celý příští měsíc,“ řekl hryzavě. Hned ho ale napadlo, ,takhle se zachází s mladšími bratry? Já mám mladší bratry!’ Jeho mozek z minulého života bojoval s mozek nynějšího života. ,Stuart a Simon mi vždycky pomůžou do nějakých malérů...’ Stuart a Simon. Neboli Stu a Si. Jsou ve druháku. Narodili se dva roky po Jamie, která je ve čtvrťáku. Fakta se mu pomalu vyplavovala na povrch z hlubokého bludiště informací, ke kterým měl pořád lepší a lepší přístup.

„Mamí!“ zavřeštěl jeden z kluků. ,Který z nich asi?’ napadlo ho, a pak si vzpomněl, že je nikdy nedokázal rozeznat. Jenom máma to dokázala. Teď běželi chodbou, kterou před chvílí odešla jejich matka. ,Zrádné krysy!’ zadíval se na nepořádek na stole a na otevřený kufr vedle postele. Rychle začal mávat hůlkou a přemisťovat předměty ze stolu do kufru takovou rychlostí, že si byl jistý, že si sbalil více než malé množství věcí, které nebude vůbec potřebovat. Za chvilku byla deska stolu prázdná. Pak ještě shrnul věci z krbové římsy, nechal tam jen veliké hodiny, ale za to sbalil všechna přání k narozeninám, která tam měl vystavená. Zkontroloval šatník a šuplíky na prádelníku vedle postele, aby nezapomněl nic, co by si mohl obléct na podzim nebo v zimě; zůstaly v něm jenom letní věci. Zavřel a zajistil kufr a šel ke dveřím, do kterých vstoupila jeho hrozivě se tvářící matka.

Stála tam s rukama zkříženýma na prsou, obočí svraštěné do jedné čáry. Její zelené oči se leskly. Harry polknul a o krok ustoupil.

„Všechno sbaleno, mami. Právě jdu pomoct tátovi s porcelánem, jak jsi řekla.“

Pochybovačně se na něho zahleděla; cítil se celý nesvůj - nenáviděl, když jí musel lhát, protože se bál, že by mu třeba přestala důvěřovat. Nakonec se její tvář uvolnila a nechala ho projít kolem. „V pořádku. Ale už nechci slyšet výhružky, že zakleješ své bratry, slyšíš? A nezapomeň; jakmile začne škola, jestli něco uslyším, strhnu tvé koleji body.“

„Ano, madam,“ řekl poslušně, stáhl rty do tenké linky, jak se pokoušel působit nebojovně. Ustoupila zpátky do chodby, tam kde předpokládal pokoj rodičů. Jakmile zmizela z dohledu, Stu a Si se opřeli o dveře jejich pokoje na opačné straně chodby v tom směru, kudy odešla matka a oba dva vyplázli na Harryho jazyky a zašilhali očima. Harry taky vyplázl jazyk a zašilhal na ně, i když věděl, že kdyby ho chytla matka, tak by mu vyhubovala, protože jemu bylo šestnáct let a byl nejstarší…

,Nejsem jedináček. Jsem nejstarší.’ Otočil se, aby sešel dolů po širokých schodech, když v tom jeho pozornost upoutal nějaký vzdálený hukot. Pokračoval dál po chodbě podél schodů až k pokoji své sestry. Dveře byly pootevřené a škvírou v nich uviděl, že ještě pořád balí svůj kufr. Držela zarámovaný obrázek přesně takový, jaký měl Harry na krbové římse, oni dva spolu s Dracem Malfoyem. , Tři časované bomby,’ vzpomněl si, že jim takhle láskyplně říkala máma. Jamie se na chvíli zastavila a dotkla se Dracovy fotky, ve tváři měla zasněný výraz. Vzdychla a schovala zarámovaný obrázek do svého hábitu, místo aby jej nacpala do kufru. ,Má moje sestra něco s mým nejlepším přítelem?’ Zasmál se sám pro sebe. ,Nejlepší přítel. Neřekl ještě nedávno... komusi... že Malfoy bude od teď jeho nejlepším přítelem?’ Ani nevěděl, jak moc prorocké to bylo…

Najednou se mu v mysli vynořila velice živá vzpomínka a uviděl sebe, Draca Malfoye a svou sestru, když jim bylo jedenáct let a sestře devět let, jak jedí zmrzlinové poháry venku na zahrádce před obchodem Floreana Fortescueana v Příčné ulici….

Jamie se mračila na svou zmrzlinu a systematicky ji roztírala o okraj poháru. Harry a Draco se rozčileně bavili o svých nákupech do prvního ročníku v Bradavicích. „Máš už koupenou hůlku?“ zeptal se ho Draco.

„Ještě ne. Máma je teď v lékárně, kde mi kupuje zásoby a myslím, že říkala, že potom půjdeme koupit hábity…“

„Dobrá! Když se můj otec vrátí, taky půjdeme kupovat hábity. Mohli bychom si koupit stejné!“

„Dobře!“ souhlasil Harry, a kousnul do čokolády ze svého makadamového poháru až ho zabolely zuby. „Jenom škoda, že si s sebou nemůžeme vzít svá košťata…“

„To jo! To není fér, že prváci nemůžou mít vlastní košťata…Vždyť létat umíme už léta. Víme, co máme dělat.“ Draco začal okusovat svůj kornoutek.

„Jenom doufám, že něco uděláš s tím svým chrápáním…“

Draco bolestivě udeřil Harryho do ramene. „Já nechrápu…“

„To jistě. Když máme být spolu v jednom pokoji sedm let…“

„Když jsi spal naposledy u nás, vyděsil si svým chrápáním všechny domovní skřítky,“ zasmál se Draco a Harry se k němu přidal. Na chvíli se utišili, aby mohli pokračovat v jedení zmrzliny. Pak Harry promluvil do ticha.

„Jsem rád, že se tvůj otec před léty rozhodl poslat tě do vesnické školy,“ řekl jemně, neschopen představit si život bez svého nejlepšího přítele.

„Já taky. Díky bohu za ,nedostatek práce.’ Byl jsem celé měsíce bez soukromého učitele, než se otec rozhodl dát mě sem do školy.“

Jamie dojedla svůj pohár, mlsně si olizovala prsty a Harry si všimnul, že má v očích slzy. Starostlivě se na ni zahleděl.

„Jsi v pořádku, Jamie?“

S nechutí hodila svůj ubrousek na stůl. „Jasně, pro tebe je všechno v pořádku. Vy dva odcházíte žít do toho hradu, a budete mít hůlky a budete se učit kouzlit……zatímco já tady zkejsnu na vesnici a budu se muset učit latinské skloňování a časování!“

„Ale Jamie,“ řekl Draco a položil svou ruku na její, „za chvíli půjdeš do školy i ty. Brzy! Uvidíš…a ještě pořád máš dvojčata…“

Udělala na něho škaredý ksicht. „Dvojčata…ha!“ Harry viděl, jak si hněvivě utřela několik slziček v koutcích očí. Cítil, jak se mu zkroutil žaludek. Chudák Jamie… „Mimochodem,“ řekla mírně třaslavým hlasem, „proč si myslíte, že se dostanete do stejné koleje?"

Harry a Draco zůstali zírat jeden na druhého. „C…co?“ dostal ze sebe Draco. „Ty myslíš, že nebudeme ve stejné koleji?“

Pokrčila rameny. „No…naše máma i táta byli oba v Nebelvíru, nevím, kam patřila tvoje máma Draco, ale tvůj otec byl přeci ve Zmijozelu.“

Harry a Draco mlčky zírali jeden na druhého. „Ne vždycky se to dědí po rodičích, Jamie,“ řekl jí Harry. „Mnoho rodin má příslušníky v různých kolejích. Rodiče, děti, sourozenci. Jenom proto, že rodiče byli ve stejné koleji, ještě nemusíš být v ní i ty.“ Harry se snažil, aby jeho hlas zněl jistěji, než jak se cítil. Co když skutečně nebudou ve stejné koleji?

„Co když nebudeme ve stejné koleji?“ Draco řekl nahlas to, čeho se Harry bál. Harry sklopil oči a zamračil se, nakonec vzhlédnul. „Proč by to mělo vadit? Pořád budeme přátelé. Proč bychom neměli být?“

Otázka zůstala viset ve vzduchu mezi nimi. Po chvíli trapného ticha Draco otevřel pusu, aby něco řekl, ale Jamie byla rychlejší. „Řeknu vám proč ne. Všechen svůj čas trávíte se svými spolužáky celých sedm let. Ve všech třídách sedíte se svými spolužáky a … se svými spolužáky taky celých sedm let žijete v jednom pokoji. A pak, každá kolej má svou společenskou místnost. A ve Velké síni má každá kolej svůj stůl. A … ještě je tu famfrpál … myslím, že kdybyste byli každý v jiné koleji, hráli byste vlastně proti sobě. Nepodporovali byste soupeřův tým…“

„Nech toho, nech toho!“ křičel Harry, pokoušeje se udržet hlas na uzdě. „Jenom proto, že máma s tátou byli v Nebelvíru, neznamená, že tam budu taky a taky proto, že Dracův otec byl ve Zmijozelu, on tam nemusí být zařazen. Myslím … proč bychom nemohli být třeba oba v Havraspáru?“

Jamie vybuchla smíchy, zakrývala si rukou ústa, její oči se rozzářily. Draco na ni naštvaně hleděl.

„Co je na tom k smíchu?“ chtěl vědět.

Sundala si ruku z pusy. „S vašima známkama? Nemyslím jenom tebe Draco, ale i tebe Harry.“

„Dobrá,“ řekl Harry, „tak tedy v Mrzimoru.“

Znovu se začala smát. „Vy dva nepatříte zrovna mezi ukázky těch, kteří pilně pracují. Spíše bych řekla, že budete oba v Nebelvíru, nebo ve Zmijozelu, nebo každý v jedné z nich.“

Harry se podíval na Draca, pak na svou sestru. „Velice povzbudivé, Jamie. Mockrát díky.“

Znovu jí začaly téct slzy. „Na co si vlastně stěžuješ? Já musím chodit do té zatracené vesnické školy a vy dva…“

„Jamie Rose Potterová! Bacha na jazyk!“ Harry měl co dělat, aby se nerozesmál.

„No, Harry, buď zticha. Už jsi mě přeci slyšel říct ’zatraceně’ i předtím. A kdyby máma věděla, jaký slovník máš někdy ty…“

Teď už se Harry začal nahlas smát. „Asi by mě zaklela tak, že bych směl mluvit, jenom kdybych žádal o jídlo a tak. Myslím, že by ses měla naučit sebeovládání, než půjdeš do Bradavic. Když tě nějaký prefekt uslyší takhle mluvit, přijde tvá kolej o body.“

„No, to jistě! Prefekti podle mě používají ta nejhnusnější slova, speciálně když se musí starat o podradné prvňáky…“

Harry se natáhnul a zalechtal ji na boku, čímž u ní vyvolal hysterické hihňáni. „Harry! Víš, co říkala máma o lechtání…“ ale on ji lechtal dál a Jamie se tak smála, že nemohla dál mluvit.

„Dlouho tady nebudu a nebude tě mít kdo lechtat. Užívej si to, dokud můžeš,“ řekl, a ještě ji asi minutku lechtal, než si uvědomil, že se nesměje a dívá se na něho velice vážně.

„Já vím,“ těžce polkla. Roztáhla ruce a položila jim je přes malý stolek na ramena, jednu Dracovi, jednu Harrymu. „Budete mi oba chybět.“

Kluci uchopili každý jednu z jejích rukou. „Budeme ti často psát,“ slíbil Draco, a Harry slavnostně přikyvoval. „Často, slibuji.“


Harry se otočil od dveří pokoje své sestry a šel ke schodům. Rozhlédl se po vstupní hale, která byla od podlahy po strop čalouněná a měla nádherně vykládaný kazetový strop. Ještě pořád mu nedocházel fakt, že posledních patnáct let jeho života se nikdy nestalo. Nebo lépe řečeno, všechno se stalo úplně jinak. Starosti mu dělala jedna věc: dokáže si vzpomenout i na jiné věci ze svého dřívějšího života, dokáže si v paměti udržet zároveň vzpomínky na dvě rozdílné patnáctileté periody svého života? Začínal mít dojem, že pokaždé, když si vzpomene na něco ze svého nynějšího života, zároveň s tím zmizí něco z jeho dřívějšího života.

Přemýšlel nad svým předešlým životem a všechny vzpomínky byly jakoby neukončené. Kde byl Snape? Možná by se o to neměl starat. Možná, že mu v tomhle životě bylo dobře. A možná, že v tomhle životě zachránil život ještě i někomu jinému, kdo v jeho předcházejícím životě na tom byl špatně. Taky si vzpomněl, že Pettigrew byl za zradu jeho rodičů potrestán, a Sirius nikdy nebyl ve vězení.

Najednou začal pochybovat. Co když se mu to jenom zdá? Co když jeho nespavost vedla až k tomu, že mu jeho mozek vnutil tyhle sny a vidiny, kdykoliv a kdekoliv to jenom šlo, a tohle všechno do toho patří? Bolestivě se štípnul do levé paže, zlomyslně stlačoval svou kůži mezi prsty pravé ruky, pak otřel zčervenalou kůži, drhnul ji a tiše si pro sebe klel. Jestli to byl sen, byl setsakra realistický.

Dostal se až na konec schodů a pokračoval dál, i když neměl ani ponětí, kterým směrem je jídelna. Zahnul doleva a vstoupil do obrovské místnosti s velikým banketovým stolem se šestnácti židlemi okolo, nad stolem visel křišťálový lustr se dvanácti svíčkami. Všimnul si, že na krbové římse je opřené blahopřání. Přešel přes místnost a vzal ho do ruky. Bylo na něm překrásné krajkové srdíčko, vypadalo jako Valentýnka. ,Že by tady bylo ještě od února?’ Harry ho otevřel. Uvnitř nebyla natisknutá zpráva, jenom jediný řádek psaný rukou.

Vše nejlepší k výročí. Pro Lily, mou lásku. S.

S. Jeho nevlastní otec. Vzpomněl si, že Sirius v tomhle životě nebyl ve věznění a srdce mu vskočilo až do krku. Taky si vzpomněl, jak mu jednou Sirius řekl, že to na jeho matku zkoušel, když byli ve škole, a také že řekl Snapeovi: „My všichni jsme do ní zamilovaní.“

Začal přemýšlet nad tím, koho mu připomínají rysy jeho bratrů, tmavé vlasy i oči, to určitě neměli po matce. Nemohl se ubránit širokému úsměvu, který se mu začal rozlévat po tváři, když kráčel ke dveřím nalevo od krbu, o kterých nějakým způsobem věděl, že vedou do komory, v níž byl porcelán.

Jeho matka se vdala za Siriuse! Už ani nedoufal, že by mohl objevit ještě jiné lepší a lepší věci v tomhle životě! Kdo mohl vědět, že život bude o tolik lepší, když je jeho máma naživu? Kdo ví, jak se člověk může změnit? A jak se všechno kolem může změnit? Pak najednou zůstal stát jako přimrazený, když uviděl svého nevlastního otce.

Nebyl to Sirius Black.

Nasledujúca časť >>>
Žádné komentáře
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace