Trilógia od Barb: I. HP a Okultní had (Harry Potter and Psychic Serpent); II. HP a Čas dobrých úmyslů (Harry Potter and the Time of Good Intentions); III. Harry Potter and the Triangle Prophecy

Prihlásenie

Odkazy

HP LEXIKON

Trojjazyčný lexikón pojmov zo sveta HP

HP and TGI

Originál II. dielu na fanfiction.net

Barb na FA

Originály poviedok Barb na FictionAlley

Lucy a nejen její HPFF

Oblúk smrti a iné. Už klasika.

Stránky Nadin

Snamione

Stránky Nicolase Blacka

Preklady FF

Stránky A-SISI a spol.

Snamione

Stránky wixie

Snamione

Soraki a KM

Pokračovanie Kamene manželství

Stránky JSark

Chov zlatých retrieverov

Kvalitné čistokrvné šteniatka zlatého retrievera, so špičkovým pôvodom

Z diskusie

Kapitoly 1 - 4

2. kapitola Ve snech

Preklad: Mahareth a Severka Plamenná

Záverečné úpravy: Elza (ktorá odviedla neskutočnú prácu)



Harry Potter a Čas dobrých úmyslů 2

neboli: Poslední pokušení Harryho Pottera


Kapitola druhá - Ve snech

 

„Aberfort?“

Starý muž se na Harryho široce usmál, v modrých očích se mu vytvořily vějířky drobných vrásek. „Ano, Harry. Očekával jsem, že si toho všimneš, když jsem tě učil…“

„Ale… nikdy mě nenapadlo… tedy myslím Dick… vy, myslím tím… jste byl… co tím chci říct… byl mudla.“ Harry měl najednou pocit, jakoby zapomněl mluvit anglicky. Ohlédl se na Nigela a Sama, kteří byli v přední zahradě na kolenou a rukama se hrabali v hlíně. Zjevně neposlouchali. Trevor odešel ke svému autu; měl teď jet do New Stockingtonu na druhou zakázku. Harry věděl, že ho dnes ještě uvidí, až se později vrátí odvézt Nigela domů.

Malfoy vypadal velice samolibě. „Vůbec jsi na to nepřišel, ani předtím na Formulích, že ne, Pottere?“

Harry civěl na Malfoye. Taky vůbec nepřišel na to, že paní Figgová je čarodějka. ,Jsem skutečně velice všímavý,’ pomyslel si Harry kysele. Necítil se obzvlášť brilantně. ,Měl bych Hermioně říct, aby si našla přítele, který má víc inteligence než, dejme tomu, tenhle kaučukovník…,’ napadlo ho.

„Moody říkal, že žijete ve světě mudlů, protože máte… no… ‚filosofickej problém‘,“ řekl Harry tiše. Aberfort, ne… Dick, ne… Aberfort se na Harryho znovu usmál.

„Ve skutečnosti se stalo pouze to, že jsem se zamiloval.“

Malfoyova pusa se naprázdno otevřela; v očích měl zlomyslný lesk. „Byla to taková náhodná známost?“ zeptal se - jednoduše nemohl odolat této otázce.

Aberfort se nahlas zasmál, až se Sam a Nigel zahleděli jejich směrem. „Ne, byla to žena, mudla…, která byla posledních patnáct let mojí manželkou…“ Malfoy se půvabně začervenal a vyslovil jemnou omluvu. „To je v pořádku. Nemohls to vědět. Moc se jí nezamlouvala myšlenka, že by měla žít v čarodějnickém světě, takže jsme žili tady. Magii používám jenom v nevyhnutelných případech, a zvyknul jsem si na tenhle způsob života, proto i po její smrti žiju mezi mudly a málokdy používám magii. A vůbec mi to nechybí. Jsem spokojený s tímhle životem; když je špatné počasí, někdy i několik měsíců relaxuju, a když je pěkně, pracuji v zahradách, kde vytvářím rostlinné scenérie a dívám se, jak rostou. Dokonce i rostliny, které by normálně v Anglii nerostly. Přiznávám, že občas použiji nějakou tu magii na jemnou pomoc u některých rostlin. Jsem jediný člověk na Britských ostrovech, který dokáže přinutit jakýkoliv druh tropické rostliny kvést například i v zimě.“ Jeho modré oči na ně zamrkaly.

Harry měl pocit, že by se chtěl zeptat snad na milión otázek, ale Aberfort mu to zatrhnul. „Tak, teď už to víš, Harry. Nemyslíš, že bychom se už měli vrátit k práci? Můžeš mi pomoct vytvořit nový okraj trávy u cesty. Jo, a mimochodem, pro Nigela a Trevora jsem Dick Abernathy, majitel Abernathyho zahradnictví. Říkejte mi Dick, ne Aberfort.“

Harry najednou cítil, jak se v něm znovu oživují jeho pozorovací schopnosti. „Říkal jste, pro Nigela a Trevora. A co Sam?“

Jeho oči na něho znovu zamrkaly. „Skutečně sis myslel, že tě tady nechám pracovat bez magické ochrany, Harry? Sam je čaroděj. A samozřejmě ví o vás dvou všechno.“

„Sam je kým?“ Harry začal poněkud hlučně, ale pak trochu ztlumil.

„Jo. Měl problémy najít práci, když ho před pěti lety pustili z Azkabanu, takže ho Albus poslal před čtyřmi lety za mnou, a od té doby pracuje u mě.“

„Z Azkabanu!“

„Je to dlouhý příběh. No, byl poslán do Azkabanu na deset let, protože porušil čarodějnické zákony. Ale není temný čaroděj. A samozřejmě nepoužil kletbu, která se nepromíjí, za to by dostal doživotí. Dodnes je kvůli té věci ještě hodně podrážděný. Když vám to bude chtít říct, tak vám to řekne. Ale do té doby, nestrkejte nosy do jeho věcí.“ Najednou zněl jeho hlas stejně ostře, jako někdy zní hlas jeho bratra. „Je na čase dát se znovu do práce,“ řekl po chvíli, a ten hlas byl znovu Dickův. Najednou si Harry uvědomil, že Aberfort má i jiný přízvuk než Dick. Byl z toho zmatený…

Oba kluci přikývli. Pak Aberfort odvedl Malfoye k cestě, zatímco Harry se vrátil ke svým kaučukovníkům. Harry se každou chvíli díval na Sama. Jednou Sam zvednul hlavu a jeho pohled se setkal s Harryho pohledem, neznatelně pokývl hlavou a znovu se vrátil ke své práci.

Obědvali v kuchyni Galbraithových bez Aberforta (bez „Dicka“ - Harry se pokoušel donutit sám sebe myslet na něho pod tímhle jménem), ten odjel do New Stokingtonu vyřešit problém s kamiónem, který vezl umělé hnojivo. Když se později všichni slunili na zadní zahradě, jak měli ve zvyku, Malfoy si statečně sundal tričko stejně jako všichni ostatní, a Harry měl co dělat, aby se nerozesmál z poznámek, kterými ho častoval Nigel za jeho bledost a vzpomněl si na loňské léto, kdy se takhle smáli jemu. Pak si ale Sam všimnul modřiny a Temného znamení.

„Co je to?“ zeptal se a ukázal na znamení. Harry sledoval Samovou tvář; vypadal jako by to skutečně nevěděl. Harry si vzpomněl, že i Sirius byl zmatený, když se Karkaroff snažil podívat na Snapeovu ruku, tehdy ve čtvrtém ročníku. Samozřejmě, skutečnost, že Smrtijedi mají Temné znamení, nebyla všeobecně známá, dokonce ani u těch z kouzelnického světa, kteří byli v Azkabanu (možná ani ti, kdo ho videli na obloze, to nevěděli). ,Azkaban,’ napadlo znovu Harryho. Zachvěl se při pomyšlení na Sama, který tam žil den po dni a musel znovu a znovu, vinou mozkomorů, prožívat své nejhorší životní vzpomínky.

Harry slyšel přijíždět auto a podíval se tím směrem; Aberfort se vrátil z New Stokingtonu. Vystoupil z auta a opatrně zavřel dveře; Harry měl dojem, že by se celé rozsypalo, kdyby jimi prásknul. Kráčel kolem nich, zatímco Malfoy a Sam pokračovali ve své konverzaci.

Malfoy se podíval dolů na svou ruku a zamumlal. „Jo, tohle, ale to nic není. Byl to takový druh výzvy…“ Sam přikývnul, ale nevypadal moc přesvedčeně. ,Měl by vědět, že je to Temné znamení,’ pomyslel si Harry, ,i když asi neví, že jej Voldemort používá na svolávání svých věrných.’ Až teď si vlastně uvědomil, že Malfoy má tímhle způsobem taky kontakt na Voldemorta. Harry přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby je teď Voldemort volal. Jeho by pravděpodobně pálila jizva, tak by si ji začal žmoulat jako vždycky, Malfoy by si asi žmoulal ruku a Nigel by si pravděpodobně myslel, že se oba dva zbláznili.

Pak se Malfoy začal ptát Sama na jeho tetování. Komplikovaná detailní práce na jeho nohou vytvářela zdání, jako by měl oblečené kroužkové brnění. Horní část jeho paží zdobily keltské ornamenty, a zuřivý lev na jeho hrudi a břichu se nápadně podobal nebelvírskému lvu. Na jeho levém předloktí bylo ozdobným písmem napsáno jméno VERA. Veliký orel s roztaženými křídly a s hlavou otočenou na stranu zdobil jeho záda. Ten se Malfoyovi líbil nejvíc.

„Přemýšlel jsem nad tím, že si dám udělat draka,“ řekl Samovi. „Ale už jsem to vzdal.“

„Našetři si nějaké peníze a za pár týdnů, jestli budeš chtít, tě vezmu k jednomu chlápkovi. Dělá překrásnou práci. Mohl by ti překrýt ty modřiny, například…“ Malfoy se podíval na svou ruku a zamračil se; Harry věděl, že to jsou modřiny zůsobené magií. Byly pro Malfoye velikým zdrojem utrpení. Vzpomněl si, jak je Malfoy ukazoval porotě při soudu…

„Same,“ řekl Aberfort opatrně, sedaje si na otočený kbelík a srkaje kávu z papírového kelímku. „Dracovi bylo právě teď šestnáct, a ty mu navrhuješ, aby se nechal tetovat…“

„A je pravděpodobné, že si jeho rodiče budou stěžovat?“ Aberfort mlčel, jeho rty se sevřely do tenké linky. „Nemyslel jsem to zle. Řekl jsem, že jestli si chce nechat udělat tetování, tak ať si ho nechá udělat. Jedno už přeci má, takže už ví, že ty jehly až tolik nebolí.“ Dracovy oči se doširoka rozevřely.

„No, ještě jsem se nerozhodl…“

Nigel se zasmál, přidal se i Sam. „Jenom jsem si, Draco, dělal legraci…“ Malfoy se slabě usmál, a znovu se šel slunit, pořád ještě vypadal mírně nervózně z vyhlídky, že by si měl nechat udělat tetování. Harry si vzpomněl na Vánoční noc na Doverských skalách…

Tohle byl poslední den, kdy pracovali s Nigelem; Aberfort ho převelel do práce v New Stokingtonu, takže teď, bez vědomí Galbraithových, pracovali na jejich pozemku čtyři čarodějové. Harry většinou dřel vedle Sama, zatímco Aberfort si vzal k ruce Malfoye. Byl překvapivě učenlivý, aby se naučil nové řemeslo. Na všechno, co mu Dick řekl, přikyvoval a statečně se pokoušel hýbat s rostlinami a kameny, ač byly pro něho příliš těžké. Jednou, když šel Aberfort do auta pro nějaké papíry, bojoval Malfoy s velikým těžkým pytlem s hlínou, a Sam právě přenášel nějaké stromy do přední zahrady. Harry odešel od své práce - kopal díry pro hlízy rostlin - zvednul pytel na ramena a podíval se na hubeného blonďatého chlapce.

„Kam ses to pokoušel odnést, Malfoyi?“ Ten jenom mlčky ukázal na místo vzdálené asi pět metrů od místa, kde stáli. Harry tam přešel a zeptal se: „Sem?“ Malfoy přikývnul, Harry shodil z ramen pytel s hlínou, a pak se vrátil ke svým hlízám. Malfoy se zmateně podíval na pytel, pak na Harryho.

„Jak to, že ty tohle dokážeš, a já ne?“

„Protože já celý poslední rok chodím každý den běhat. Musíš si posílit nohy. Mně to jde, protože mám silnější nohy.“

Malfoy vypadal zamyšleně. „Kdy chodíš běhat, ráno?“

„Jo… počkej chvíli, Malfoyi. Nemůžeš se mnou chodit ráno běhat.“

„Proč ne? Bylo by to bezpečnější. Nebyl bys sám.“

„Jenom by ses mi díval na záda. Vážně, Malfoyi.“

„Poslouchej, ty…“

„Já prostě nechci, abys se mnou chodil, stačí?“

Malfoy na něho udělal ksicht, a pak začal otvírat pytel se zeminou, lopatkou ji nabíral do předem připravených kovových veder a přidával hnojivo v precizních množstvích, čímž vytvářel půdu s různým pH pro různé rostliny. Harry věděl, že tohle je práce přesně pro Malfoye; hodně se to podobalo Lektvarům.

„Fajn,“ vyplivnul jedovatě. „Tolik k tomu, že jsme kdysi jako děti byli přátelé…“

Harry pocítil takové bodnutí viny, až se sám otřásl. ,Přeci se nenechám Malfoyem manipulovat,’ říkal si sám pro sebe. Znovu se zamyslel nad tím, že by chodil běhat společně s Malfoyem, ale zavrhnul to. Jednoduše to nedokázal skousnout. ,Proč vlastně?’ Chodil přeci běhat s Dudleym minulé léto, a potom se z nich pomalu začali stávat přátelé. Pokoušel se představit si, jaké by to bylo chodit běhat s Malfoyem, dolů do vesnice, pak zastavit u hřbitova…

Tohle. To bylo ono. „Malfoyi,“ řekl vyrovnaně, „víš, jedná se o tohle… když jdu ráno běhat, pokaždé se zastavím u Dudleyho hrobu a u hrobu mých rodičů. Pochybuju, že bys to chtěl dělat taky.“

Malfoy pokrčil rameny. „Můžu zůstat u brány a počkat na tebe, nebo ne?“

Harry polknul. „Dejme tomu…“

A tak začal Malfoy každé ráno běhat s Harrym, a opíral se o sloup u brány do hřbitova, zatímco čekal na Harryho. Běhali potichu, každý z nich sledoval cestu před sebou. Po několika týdnech běhání a pobytu na sluníčku začal Malfoy vypadat zdravě a silně a Harry sám sebe přistihnul, že se mračí, když viděl tyhle změny. ,Ginny spadne čelist, až ho znovu uvidí,’ přemýšlel. Ale žíly mu to netrhalo.

V sobotu před Harryho narozeninami, dřeli Harry a Sam vedle sebe mlčky v zadní zahradě. Když dokopali díry pro speciální druhy rostlin, odložili na chvíli rýče a Sam si sednul na velkou skálu. Malfoy a Aberfort byli v přední zahradě. Sam vytáhnul z kapsy balíček cigaret. Harry si sednul na zem a sledoval ho. Sam se díval někam do dálky, ne na Harryho. Vyfouknul obláček dýmu, a Harry se snažil moc nekašlat, když mu trochu kouře vniklo do nosu, aby to nevypadalo, že ho chce kritizovat. Ne, že by se o to Sam staral. Nebo si to alespoň myslel.

„Měl bych s tím zkusit přestat. Začal jsem, když mi bylo čtrnáct,“ vysvětloval Sam, a Harry pochopil, že mluví o cigaretách. „Narodil jsem se jako mudla. Všichni mí přátelé doma začali kouřit, tak jsem s tím začal taky, abych se přizpůsobil. Vzhledem k tomu, že jsem byl čarodějem, jsem celý rok byl pryč ve škole… chtěl jsem mezi ně zapadnout jakýmkoliv způsobem. Nikdy jsem nikomu z nich neřekl, že jsem čaroděj.“

Harry nic neříkal, pozoroval dým stoupající ze Samovy cigarety a přemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby měl přátele mezi ostatními dětmi v Kvikálkově, když byl ještě malý; jestli by ještě pořád byli přáteli i po jeho jedenáctých narozeninách. Řekl by jim o sobě, že je čaroděj? Bylo by to bezpečné? Nevěděl. Mezi Samem a ním viselo ticho.

„Ty chceš vědět, co jsem udělal, že jo?“ zeptal se najednou Sam, postavil se a típnul cigaretu. Sklonil se a špaček vhodil do kelímku s vychladlou kávou. Znovu si sednul, tentokrát na převrácený kbelík. Harry ho tiše pozoroval, slova mu uvízla kdesi v hrdle. Jenom němě přikývnul, zvědavý na to, co uslyší. Sam se na něho zadíval, jakoby posuzoval, co přesně mu může říct.

„Aberfort říkal…“

„Dick,“ přerušil ho Sam rychle. „Říkej mu Dick. Už na to nezapomeň.“

„Hm. Dick říkal, že jsi byl v Azkab… chci říct, že jsi byl deset let ve vězení.“

Sam se znovu zahleděl do dálky. „Ano.“

„A že tě pustili před pěti lety.“

Znovu jenom: „Ano.“

„Tedy…“ začal Harry, „zavřeli tě před patnácti lety.“

„Správně.“

Harry polknul. Jeho rodiče zemřeli před patnácti lety. Siriuse zavřeli před patnácti lety. „Poznal jsi ve vězení Siriuse Blacka?“

Sam potřásl hlavou. „Black dostal doživotí. Já jsem nepoužil kletbu, která se nepromíjí. Byl jsem s těmi, kteří měli tresty na určitou dobu. Ti s doživotím byli zvlášť. Byli jsme čtyři v cele dva krát tři metry. Ne právě prostorné. Od té doby, co mě považovali za vraha jednoho ze spoluvězňů, jsem mohl dostat doživotí. Alespoň bych měl dost místa na dýchání. Samozřejmě, že jsem to neudělal. Stačilo, že jsem byl zodpovědný za smrt jiného člověka… a mimoto, mozkomoři to z tebe vytáhnou. Dostaneš se až do bodu, kdy cítíš strach a úzkost a zoufalství svých spoluvězňů uvnitř své hlavy…“

„Co…co se stalo?“ Harry mohl stěží mluvit.

„Myslíš, jako co jsem udělal, že mě poslali do vězení?“ Harry přikývnul. Sam stáhnul rty do tenké čárky. „Mou vinou někdo zemřel. Byla to nehoda. Nechtěl jsem zabít, ale stejně to byla moje chyba…“

„Nehoda? A přesto tě zavřeli do vězení?“

„Nehoda nebo ne, ten člověk byl mrtvý. A jeho smrt zavinilo kouzlo, které jsem použil. Nebyla to smrtící kletba, ale přesto zabila. A to bylo všechno, na čem záleželo.“

„Co to bylo za kletbu?“

Sam si vzdychnul. „Odzbrojovací kouzlo. Jenom bylo příliš silné, alespoň předpokládám. Když si nedáš pozor, odhodíš někoho vzduchem. A on si může vážně ublížit. Nebo zemřít.“

„Ale… ale, když jsi někoho odzbrojoval, nebyla to sebeobrana?“

Sam pokrčil rameny. „Myslím, že bych si mohl nárokovat, že to byla sebeobrana. Ale necítil jsem se tak.“

„Cože? Necítil jsi se tak? To jsi neměl ani soud?“

„Ne. Nebylo ho potřeba.“

„Nebylo ho potřeba?“ zopakoval po něm Harry. „Proč?“

„Protože jsem přiznal svou vinu. Ministerstvo přijalo mé přiznání, proto nebylo potřeba mě soudit.“

„Ale proč…“

„Harry.“ Harry přestal prskat a zůstal na Sama zírat. Sam vypadal smutněji, než ho kdy viděl. „Harry,“ řekl znovu. „Byla to moje žena. Zabil jsem svou ženu. Miloval jsem ji - hrozně moc. Pořád ji miluji. Prosím… vraťme se k práci.“

Harryho najednou napadlo, že Sam musí být starší, než si původně myslel, když už byl před patnácti lety ženatý. Harry si myslel, že je mu tak kolem třicítky, ale pravděpodobně mu bylo tak o deset více. Až teď jsi všimnul, že mu mezi jeho kaštanovými vlasy sem tam prosvítají i šediny. ,Zabil jsem svou ženu.’ ,Ale když ji chtěl odzbrojit… patřila ke smrtijedům?’ divil se Harry. Aberfort říkal, že Sam nebyl temný čaroděj (a taky mu důvěřoval, když ho nechal dohlížet na Harryho bezpečnost), ale co když jeho žena byla zapojená do černé magie? Harry si nedovedl představit, jak to muselo být hrozné, zjistit, že někdo tobě tak blízký přešel na druhou stranu…

Harry přemýšlel nad tetováním „Vera“ na Samově ruce. ,Jak se jmenovala jeho žena?’ přemýšlel. Teď neměl odvahu se zeptat. Vrátili se ke své práci, ke svým úkolům, a všechno bylo, jako by se nikdy nebavili o Azkabanu a o tom, co Sam udělal.

Pak, den před narozeninami, se Harry slunil po obědě v zadní zahradě, najednou ho znovu začala bolet jizva na čele; za očními víčky viděl Voldemorta s jeho dědicem, bok po boku; viděl jenom jejich záda, ale tak nějak věděl, že jsou to oni. Jejich hůlky byly namířené na lva. Ten byl v kleci kdesi uprostřed lesa. A pak uviděl nedaleko Červíčka; pulzující a praskající proudy světla spojovaly jejich hůlky se lvem a zvíře se svíjelo v agonii a řvalo bolestí. Když spojení ukončili, velká šelma ležela natažená na dně klece, vypadala strhaně a odevzdaně očekávala příchod smrti.

„Je zajímavé, že se Harry Potter stal zvěromágem, lvem,“ Červíčkův hlas se zařezával Harymu do mozku. „Symbol Nebelvíru.“

„Jestli si přesně vzpomínám, Červíčku,“ teď slyšel Voldemortův studený hlas, „tak jsi před ním utíkal přes les… v podstatě to nebyla neuvážená volba. Zvěromág… to dělá věci zajímavějšími… vskutku, velice zajímavými…“

Postavy začaly blednout; Harry myslel na ubohého lva, který byl mučen jenom tak, ze sportu. Trhavě škubal baziliščím amuletem, který dostal od Ginny, pokoušeje se uklidnit. Trhnul sebou; jizva lehce pulzovala, takže věděl, že ji má, ale nezpůsobovala mu už takovou bolestnou agonii, jako před chvílí. Připomínalo mu to chvíli, kdy si po běhu meří pulz, tím, že přiloží prsty na krční tepnu, cítil rytmus svého vlastního srdce; cítil krev, kterou pumpovalo do celého těla. Bylo to, jakoby jizva byla samostatným orgánem se svým vlastním pulzem, vlastním rytmem, jako jeho srdce nebo plíce. Uvolnil sevření ruky, takže jenom lehce držel amulet a už jím přestal škubat. ,Proč mám tu jizvu?’ ptal se sám sebe. ,Proč mi ji Brumbál nevyléčil, když jsem byl ještě miminko? Proč mi ji nechal?’

Vlak myšlenek byl vykolejen hlasy, které se ozvaly zblízka; lehce je identifikoval jako Samův a Malfoyův. Ucítil Samovu cigaretu a slyšel Malfoye šuštit při nějakém pohybu. ,Podle zvuku, sedí na zemi,’ odhadoval. Malfoy se k něčemu rozhodoval a postupně se dostával k výsledku tohoto procesu.

„Jen tak pro zajímavost, kolik to stojí?“

Museli spolu mluvit po celou dobu, zatímco Harry trpěl bolestí v jizvě.

„Rozhodl ses, že to skutečně chceš?“

„Možná.“

„Dobrá… vzhledem k tomu, že jsi měl nedávno narozeniny a já jsem ti nic nedal, budeš to mít ode mě jako dárek. Jde to na mě.“

„Hm, nebude na tebe pak Dick moc drsnej? Pamatuješ si, když o tom slyšel poprvé? Nechci abys měl kvůli mně problémy.“

Sam se zasmál. „Jsi si jistý, že jsi syn Luciuse Malfoye?“

„Kdybych to mohl popřít, tak to popřu, věř mi. Za mého života mi mnohokrát nadávali do bastardů, ale teď bych si přál, aby to byla doslova pravda.“

Sam hlasitě vydechl, a Harry měl co dělat, aby nadále předstíral, že usnul, když kouř zavál přímo jemu do nosu. „Tedy, nikdy jsem si nepředstavoval, že jednou budu tady sedět se synem toho monstra. Ale taky, nikdy bych nepředpokládal, že jeho syn udělá to, co jsi udělal ty, skutečně. Věř mi, kdybych to mohl vidět, vychutnal bych si to. Ale Dick říkal, že bych neměl chodit k soudu. Mohl bych se nechat vyprovokovat a chtít se pomstít, hledal bych důvod pro hádku, a kdybych ho zlikvidoval, udělal bych z něho oběť a ostatní by k němu cítili soucit. A měl jsem hrůzu už jenom z pomyšlení, že znovu spatřím mozkomory. Tak jsem se raději držel zpátky…“

„Mstít se? Mstít se za co?“

Sam se odmlčel a Harry slyšel, jak si prudce potáhnul z cigarety. „Skutečně to chceš vědět?“

Malfoy zaváhal; Harry slyšel, jak pohybuje nohama, byl to jeho projev nervozity. „Ano,“ řekl nakonec. Sam si vzdychnul.

„Před patnácti lety se mě tvůj otec pokoušel naverbovat k smrtijedům. Pracoval jsem s Harryho mámou. Oba jsme byli bystrozoři, často jsme byli na společných akcích, i když žádný bystrozor neměl nikdy stálého partnera. Není to jako u mudlovské policie. Kvůli bezpečnosti se seskupení pořád měnilo. Při té práci se můžeš dostat až k bodu, kdy něco přehlédneš a je zle; nevěříš, že se to může stát, jsi sám k sobě slepý. A z toho důvodu pořád děláš s někým jiným, aby sis na něho nezvyknul, nespoléhal ses na něho, a nemusels riskovat bratříčkování. Jediní bystrozoři, o kterých vím, že se vzali, byli Longbottomovi…“

„Longbottomovi!? Chodím do školy s Longbottomem! Jeho rodiče byli bystrozoři?“ Harry byl překvapený; když to Moody odhalil před celou jejích třídou, evidentně ostatní Nebelvírští tuhle historku nerozšiřovali dále po škole. Dodrželi, o co je tehdy žádal (dokonce i Levandule Brownová, do které by to Harry neřekl ani v nejmenším).

„Neville. Ano, vím. Chudák chlapec…“

„Co…“

„To si nechme na jindy. Chtěli jsme se tomu vyhnout, za jakoukoliv cenu. Tvůj otec šel po Lilly Potterové, takže začal zpracovávat ty z nás, kteří jsme s ní dělali. Když přišel za mnou, byli již tři z mých přátel bystrozorů mrtví. Ale tehdy jsem to ještě nevěděl. Nevěděli jsme, že se jim něco stalo; najednou jenom tak prostě zmizeli a jejich rodiny byly vyvražděny. Jeden po druhém, mizely celé rody, den za dnem, bylo vidět jen temné znamení na obloze…“

Draco se prudce nadechnul. „A ty?“

„Nepřišel přímo za mnou. Znal jsem tvého otce ze školy; byli jsme ve stejném ročníku. Když jsme byli v sedmáku, byl kapitánem famfrpálového družstva Zmijozelu a já jsem byl kapitánem družstva Nebelvíru. Mezi námi nebyl ani náznak nějakého přátelství. Použil na moji ženu kletbu Imperius. Nepokoušel se ji naverbovat; byla pro něho jenom prostředkem. Poznal jsem Trinu, když dělala barmanku v jednom kouzelnickém baru v Birminghamu, kde jsme žili. Nebyla moc ambiciózní; jenom měla ráda, když se lidé kolem ní cítili dobře. Když se tohle stalo, už několik let nepracovala, od té doby, co se narodila naše dcera. Trina ji zbožňovala a nechtěla ji nechat samotnou, tak přestala pracovat. Proto jsem nemohl uvěřit, že by dokázala ublížit naší malé holčičce…“

„Cože?“ V hlase Malfoye byl náznak paniky. Harry se divil, že je schopen tohle vážně poslouchat.

„Podívej, ona dělala to, co jí tvůj otec přikázal. Měla mě donutit, abych souhlasil, nebo použije na naši dceru Cruciatus. Katie byly jenom dva roky! A já jsem tam jenom stál, zatímco Trina na mě mluvila tím cizím hlasem. Vůbec nezněl jako její hlas. A dokonce, i když řekla tu kletbu, pořád jsem nemohl uvěřit, že je to skutečně ona. Ale za zlomek vteřiny, když jsem uvidel Katie se svíjet bolestí, jsem Trinu odzbrojil. Problém byl, že jsem se nepokoušel zmírnit to kouzlo; bylo velice silné. A nedával jsem pozor na to, co bylo za ní…“

„Co bylo za ní?“

Sam si vzdychnul. „Nic. To byl ten problém. Za ní byly jenom dveře francouzského okna, které vedly na malý balkón s několika stísněnými pelargóniemi, připevněnými k zábradlí. Žili jsme v bytě na čtvrtém poschodí, v domě se starou terasou. A byt v suterénu měl cihlami vydlážděnou zahradu. No, ve skutečnosti to byly jenom cihly, ne zahrada. V rozích stály veliké květináče. Bylo to, jako bychom bydleli na pátém poschodí.“

„Když padala dozadu, prolítla francouzskými dveřmi, které zůstaly otevřené. Zřítila se přes zábradlí a s ní i několik malých květináčů. Skončila na hromadě cihel o pět pater níž. Zlomila si vaz; byla okamžitě mrtvá.“ Jeho hlas zněl velice jemně. Harry slyšel, jak potáhnul nosem, než se zvednul. „A proto,“ řekl, pořád velice jemně a hlasitě potáhnul z cigarety, „byl Sam Bell deset let zavřený ve vězení.“

Harry prudce otevřel oči a rychle si sednul. Okamžitě přestal předstírat, že spí. „Tvé jméno je Bell?“ vykřikl.

„Ty jsi otec Katie Bellové?“

Vypadal velice smutně. „Ano. To jsem.“

„Když se večer vracíš domů, čeká na tebe Katie?“

„Ve skutečnosti ne. Je v Americe, u sestřenice.“

„Ale… ale -“

Sam se zasmál. „Někdy mi Harry připomínáš toho malýho kluka na famfrpálovém hřišti, když ti bylo jedenáct, který byl vyděšený z toho, že má hrát svůj první zápas…“

„Tys tam byl?“ Najednou se Harrymu vybavilo, proč se mu Sam zdál být tak známý. Harry si ho pokoušel představit na tribuně, oblečeného v hábitu. Sam přikývnul. „Byl jsem na každém zápasu, když hrála Katie, od té doby, co mě pustili; to jí bylo dvanáct. Byla střelkyně, tak jako její táta.“ Na konci věty zněl jeho hlas velice něžně.

„Takže víš, že jedno z obvinění proti Luciusi Malfoyovi bylo, že použil Imperius na Katie?“

Odpověděl velice tiše: „Vím.“

,Samozřejmě,’ napadlo Harryho, tehdy si stěžoval, že to Nott a Avery udělali, ale i tak, udělali to na jeho příkaz. Takže byl zodpovědný za to, že obě, Katie i její matka byly pod kletbou Imperius a její máma zemřela, protože její otec se ji pokusil odzbrojit.’

Malfoy se podíval na Sama, pak na Harryho. „Pro dnešek to stačí, Harry,“ řekl. „Oběd skončil. Je čas vrátit se do práce. Nechme Sama osamotě.“

Harry přikývnul a sevřel rty do tenké linky, zvednul ze země tričko a natáhnul si ho přes hlavu, ukrývaje baziliščí amulet, jak byl zvyklý. Malfoy si obléknul své tričko. Pak, když se otočil, aby zvednul ze země rukavice, obrátil se zpátky k Malfoyovi. Zamračil se a řekl, „Jak jsi mě to nazval?“

Malfoy mu věnoval křivý úsměv. „Já vím. Ale jsou tady Sam a Dick. Zní to absolutně blbě, když se oslovujeme Malfoy a Potter. Nejsem z toho zrovna nadšenej, ale zní to líp. Ovšem moc si na to nezvykej. Jenom jsem to zkoušel.“

Harry se na něho podezřívavě podíval. „Nejsem si jistej, jestli bych tě chtěl v dohledné době oslovovat Draco.“

Malfoy pokrčil rameny. „No, nejspíš po mně nechceš, abych tě oslovoval tak, jak o tobě většinou uvažuju…“

„Proč ne?“

„No dobře. Ty-se-sračkama-na-hlavě, podej mi prosím tě tu lopatu… ááá!“ zakřičel v předstírané panice, když Harry vstal se Samovými novinami na hlavě. Během minuty se všichni tři vrátili rozesmátí k práci. Ale i když se Sam smál, Harry pozoroval v jeho očích stín smutku. Nemohl být se svou dcerou od jejích dvou do dvanácti let…

* * * * *

Po práci se Harry vracel k paní Figgové sám; Malfoy šel na večeři se Samem. Aberforth s tím souhlasil, i když měl kolem očí slabý náznak obav. Když za sebou Harry zavřel vchodové dveře domu paní Figgové, začala se mu o nohy otírat oranžově pruhovaná kočka (ukázalo se, že se jmenuje Grimalkin - Pozn. bety: Grimalkin je výraz pro starou kočku či hádavou babu.). Pohyboval se pomalu, aby na kočku náhodou nešlápl, a šel ke stolu v hale, na kterém byla položená dnešní pošta. Byly tam dva pergameny; na jednom z nich bylo na vrchu napsané „Harry“ a vypadalo to na Hermionino písmo, na druhém stálo ozdobně „Draco“, písmem, které jak předpokládal, bylo Ginnyino. S úšklebkem na tváři shrábnul Harry pergamen se svým jménem a sprintoval nahoru po schodech do šicího pokoje. Hodil sebou na pohovku, která mu sloužila jako postel, rozvinul list a rychle jej přelétl očima, hledaje nemravné části dopisu (zbytek si přeci mohl přečíst později, měl na to celý dlouhý den).

Jenomže list na rozdíl od toho předchozího neobsahoval žádné nemravné části, Hermiona mu psala, že ho teď několik dní nebude moci kontaktovat, protože Sirius se obává, že by někdo mohl sledovat sovy odlétající z domu Grangerových. Telefon byl taky mimo hru; paní Figgová tuhle mudlovskou věc přímo nesnášela. Sirius nechtěl, aby smrtijedi Harryho vystopovali pomocí sledováni sov, nebo pomocí mudlovské techniky. Harry zahodil pergamen na podlahu a zamračil se; vůbec v něm nepsala nic o jeho narozeninách. Šestnáct mu přeci není každý den…

Pokoušel se zabránit svým myšlenkám, aby se ubíraly tímhle směrem; bezpečnost byla důležitější než jeho narozeniny. Psala, že Ron a Ginny nebudou posílat sovy k paní Figgové nejbližších několik dnů. ,Takže proto možná Ginny psala Malfoyovi dnes,’ přemýšlel. Měl chuť jít zpátky dolů do vstupní haly a přečíst si, co mu psala. Nakonec se donutil zůstat v pokoji, lehnul si a zavřel oči, aby si na chvíli zdřímnul před večeří…

Zanedlouho byl znova vzhůru; zdálo se mu o přijímacím rituálu Voldemortova dědice. Šel do koupelny a dal si sprchu, na kterou zapomněl, když se vrátil z práce. Pak se obléknul do čistého a šel dolů na večeři s paní Figgovou. Moc toho nenamluvil; cítil se ještě vyčerpanější a ani trochu odpočinutý, když se mu zdálo o Voldemortovi. V zrcadle v koupelně si všiml tmavých kruhů, které měl pod očima - byly viditelné i přes jeho opálení.

Rozhodl se jít brzy do postele, nechtělo se mu dívat se na televizi s paní Figgovou. Malfoy se ještě nevrátil. Jenom hodinu po tom, co zalezl do postele, se probudil zbrocený potem; znovu měl ten sen, ve kterém se Hermiona měnila na Ginny, a kde viděl Snapa říkat jeho matce, že je nevyhnutné, aby se zachránila ona i Harry, a sen končil vizí ruin Bradavic a Ginny měnící se v kostlivce… Měl tenhle sen už dvakrát předešlou noc, spolu se snem o tom, jak byl s Dudleym na střeše, a o Dudleyho skoku…

Harry šel do koupelny, nacákal si studenou vodu do tváře a vrátil se zpátky do postele. Bylo teprve deset hodin. Pokoušel se něco si číst, ale přistihl se, jak čte tentýž text pořád dokola, neschopný se soustředit. V deset třicet zhasnul světlo a zkusil usnout.

Těsně před půlnocí byl znovu vzhůru. Sténaje zkontroloval čas. Pořád víc a víc zlých snů. Nechtěl vstát nebo rozsvítit světlo; pokoušel se vyprázdnit svou mysl, počítal ovečky…

Díval se na hodiny, jak se světélka mění z 11:59 na 12:00. ,Mám narozeniny,’ říkal si. ,Hurá! Přeji si všechno nejlepší. Jenom kdybych už mohl konečně spát…’

Dvě hodiny. Už celé dvě hodiny ležel a zoufale se pokoušel usnout. Počítal pozpátku od tisícovky. Poslední číslo, které jsi pamatoval, bylo 514…

Tři hodiny. Vzbudil se z nějaké jiné noční můry a znovu mu pulzovala jizva. Otočil se na bok; počítal pozpátku, tiše si prozpěvoval Bradavickou hymnu… před očima se mu vynořil obrázek Hermiony, vycházející z vany v prefektské koupelně…  Ne, to je příliš povzbuzující… Ufňukaná Uršula letí přes toaletu… Né, příliš hrozné, ještě bych měl další noční můry…

Čtyři hodiny. Znovu byl vytržen z dřímot další noční můrou. Pokoušel se vzpomenout si na přísady do lektvaru lásky, představoval si Hermionu zpaměti recitující Historii Bradavic

Pět hodin. Už hodinu zíral na strop, a konečně cítil, že mu klesají víčka. ,Je pravděpodobné, že prospím celé své narozeniny, abych dohnal tuhle noc,’ přemýšlel.

Vzbudil se hned po rozbřesku, pokoušeje se vzpomenout na to, co se mu zdálo, než procitnul; obrázek, o kterém věděl, že už ho viděl snad tisíckrát - přijímací rituál dědice. Pokoušel se cítit šťastně, i když byl vyčerpaný. Poprvé od smrti svých rodičů, nebude trávit své narozeniny s Dursleyovými. ,Zatraceně, vždyť mám narozeniny,’ říkal si. ,Měl bych být šťastný.’ Nebyl si jistý, kolik toho v noci naspal, ale asi to nebylo víc jak tři hodiny.

V očekávání se zadíval do okna, kdy už začnou přilétat sovy, ale pak si vzpomněl na zákaz jakékoliv komunikace. ,No perfektní,’ pomyslel si. ,Žádné dárky k narozeninám. A musím se spokojit s objetím paní Figgové a s jejími dobrými radami do života…’

Zíral na strop, ruku měl ovinutou kolem baziliščího amuletu, který mu dala Ginny k patnáctým narozeninám. ,Copak asi přinese tenhle rok?’ přemýšlel. Cítil, že teď je úplně jinou bytostí, než byl touhle dobou před rokem. Nemohl si pomoci - na rty se mu vplížil úsměv, když myslel na Hermionu. ,Teď si ji můžu představit v prefektské koupelně…’

„Budeš dnes vstávat, nebo zůstaneš ležet s tím pitomým šklebem na tváři?“

Ve dveřích stál Malfoy oblečený na běhání. Byl opřený o futra dveří, ruce zkřížené na prsou a šklebil se na Harryho. „Neměl bych jít a nechat tě dál myslet na Grangerovou a onanovat……“

„Jak jsi věděl, že myslím na Hermionu?“

Zafrkal. „Kdybys viděl svou tvář, neptal by ses.“

Harry si nikdy neuvědomil, že je tak průhledný. Odhodil přikrývku, navlíknul si tričko a kraťasy, které sebral ze židle u šicího stroje. (Vážně na něm někdy paní Figgová šila? divil se.) Otočil se a zjistil, že Malfoy má ke kraťasům obléknuté tričko s dlouhými rukávy.

„Nebude ti v něm trochu horko?“ Navzdory brzké ranní hodině, měl Harry pocit, že dnes bude mít hodně jedovatou náladu. Byl rád, že dnes v tom horku nebude muset pracovat u Galbraithových. ,Celý den si budu moci dělat, co budu chtít,’ řekl si a najednou se cítil znuděně. ,Chci spát,’ napadlo ho, ,kdybych jenom mohl spát…’

Malfoy pokrčil rameny. Harry si zavázal tenisky a vstal se slovy: „Tak jdem,“ jako by vůbec nestrávil celou noc tím, že se pokoušel vypudit ze svého mozku Voldemorta. Když se vrátili, paní Figgová se ani nezmínila o Harryho narozeninách. Ani Malfoy ne, než odešel do práce. Harry z toho začínal mít mírnou depresi.

Celý den byl rozrušený. Pokoušel se si číst, díval se na nějaké televizní pořady, vyčistil zahradu paní Figgové od plevelu, dráždil chvíli šedou kočku („Pyewacket“ - Pozn. bety: zřejmě ‚Toulavý poděs‘ či podobná roztomilost) a dlouho si s ní hrál; paní Figgová použila bandážovací kouzlo na její drápky.

Několikrát za den se pokoušel usnout, ale pokaždé ho vzbudil zlý sen. Když se blížily čtyři hodiny dopoledne, ležel v pokoji na pohovce a znovu zíral do stropu, přemýšleje nad tím, že v porovnání s tímhle byly narozeniny strávené u Dursleyových přímo oslavou Nového roku v kombinaci s Královskou svatbou. ,Pěkné narozeniny,’ pomyslel si…

Slyšel, jak dole třískly dveře. „Jsem doma!“ zazpíval Malfoyův hlas z haly. ,A koho to sakra zajímá,’ napadlo Harryho.

„Harry!“ zařvala paní Figgová. „Pojď dolů! Potřebuji pomoc v kuchyni.“

Harry zasténal, složil své dlouhé nohy z pohovky na zem a zvednul se. ,Doprčic, už zase?’ namáhavě se plazil dolů po schodech, pak do haly, která vedla dozadu do domu, kde byla kuchyně…

„PŘEKVAPENÍ!“

V šoku udělal krok dozadu. V kuchyni paní Figgové byli nacpaní Ron, Hermiona, Ginny, Sirius, Lupin, Aberforth, Sam, Moody a Malfoy. Harry si uvědomoval, že zůstal stát s pusou přiblble otevřenou, ale nějak se mu nedařilo přimět svaly, aby zapracovaly a zavřely jeho ústa. Sirius začal zpívat, „Hodně štěstí, zdraví…“ A ostatní se k němu přidali, každý v jiném tempu a v jiné melodii, a při tom se náramně řehtali. „…a každý má tě rád!“ pokračovali, než s konečnou platností zničili píseň definitivně. Harry se najednou ocitnul uprostřed moře rukou, které ho poplácávaly po zádech a cuchaly mu vlasy; Hermiona ho políbila na tvář a Ginny taky, a dokonce i Malfoy ho poplácal po zádech a se smíchem řekl, „Všechno nejlepší, Pottere.“

Harry se smál, políbil Hermionu a Ginny, potřásl si rukou se Siriusem a Ronem, poplácal Malfoye a usmíval se na všechny kolem, zatímco jeho tvář hořela rudou barvou. Když Malfoy prošel okolo, naklonil se k němu Ron a řekl mu do ucha, „Musíme si promluvit,“ ale byl odstrčen Samem a Aberforthem, takže jenom stihnul hodit po Ronovi překvapený pohled přes rameno. Pak řekla paní Figgová, že taky slaví, i když trochu opožděně, i Malfoyovy narozeniny, takže všichni začali znovu zpívat tu hroznou písničku, ale možná ještě hůře, než před chvílí, protože nakonec se všichni začali hystericky řehtat a nemohli přestat.

Hermionina máma naučila Siriuse řídit auto, takže oni dva přijeli od Grangerových někdy kolem poledne. Paní Figgová se snažila držet Harryho pryč od kuchyně (aby o ničem nevěděl) zatímco Hermiona vařila večeři (,Skvěle,’ pomyslel si, když si vzpomněl, jak tehdy uvařila u Dursleyových). Paní Weasleyová přivedla Ginny a Rona do domu Fawcettových, kteří bydlí kousek od nich a odtud se letaxem dostali na Příčnou ulici (protože jejich Doupě bylo pořád ještě odpojené od letaxové sítě). Lupin se také dopravil letaxem na Příčnou a Aberforth se Samem se se všemi setkali až tam. Pak všichni přišli spolu do domu paní Figgové. Ginny nesla narozeninový dort, který upekla Molly.

Všichni společně odnesli stůl do zahrady (Sirius ho nenápadně prodloužil) a všechno dělali spolu, smáli se spolu, nosili jídlo na stůl a navzájem se jeden druhému pletli pod nohy, až byl najednou stůl plný jídla. Rozhovor Harrymu proplouval kolem hlavy; cítil se šťastně a bezstarostně, připadal si jako mírně přiopilý; což byl důsledek nedostatečného spánku, jak předpokládal. Ginny jim popisovala, jak byla před týdnem u Ruth Peltové na jejím bat micva.

(Pozn. bety: Bar micva - bat micva „Syn příkazu - dcera příkazu“ Znamená každého dospělého muže/ženu, který(á) je povinen (povinna) plnit všechna přikázání a povinnosti. Od raného středověku se koná slavnostní náboženský obřad, při němž je chlapec o prvním šabatu po svých 13. narozeninách nebo dívka po svých 12. narozeninách uveden (uvedena) do věku, kdy je povinen dodržovat Boží zákony. Obvykle se koná v synagoze a chlapec je při něm vyvolán, aby předčítal z Tóry a obdrží t'filin. Dívky bývají seznámeny se židovskými zákony a tradicemi.)

„Bylo to úžasné! Jejich chrám vypadá úplně Maursky, je překrásně vyzdobený ornamenty, celý jakoby ze slonoviny a zlatých lístků. Myslím, že Ruth něco četla hebrejsky, ale více to připomínalo zpěv. Věděli jste, že Ruth má překrásný hlas? A to, co zpívala… teda vlastně četla… znělo to tak exoticky a záhadně… bylo to prostě úžasné,“ řekla znovu. „A ta párty potom!“ Žduchla do Rona. „Měli jste vidět Rona…“

Harry na něho kývnul, pusu plnou Hermioniných výtečných kuřecích prsíček na citrónu. „Tys tam byl?“

„Máma nechtěla, aby Ginny šla sama, tak se Ruth zeptala, jestli můžu přijít taky.“

„Vsadila bych se, že jsi rád, žes tam byl…“ Řekla Ginny zpěvavým hlasem, dívajíc se na něho škodolibě.

„Co se stalo?“ chtěla vědět Hermiona až s příliš velkým zájmem.

„Tedy,“ vykreslovala jim to Ginny. „Byla tam Annika. A vypadala skvěle! Úžasně blond, úžasně opálená, úžasná švédská amazonka na prázdninách…“

„Myslela jsem, že je z Islandu?“ řekla Hermiona.

„Taky že je. Ale vždyť víš jak to myslím. A byla velice ráda, že Rona vidí …“

Špičky Ronových uší byly extrémně rudé. Harry se pokoušel si představit Rona s Annikou, ale nešlo mu to. „Ona se na mě prostě pověsila a nechtěla mě nechat na pokoji,“ vysvětloval Ron. „A ta Amazonka sedí. Když jsme spolu tancovali, tak mě vedla. Nechtěla to nechat na mně.“

Ginny vypadala spokojeně jako nažraná kočka. „Teď už to zbytečně nepřekrucuj. A vůbec, od kdy nejsi na bloncky?“ Harry předpokládal, že naráží na Fleur Delacourovou.

Harry se podíval na Hermionu; zírala do svého talíře, jakoby se snažila ignorovat probíhající konverzaci. Harry polknul. ,Byla rozrušená představou Rona s Annikou? Ne, že bych s ní v tomhle nesouhlasil, ale i tak…’

„A jak se mají dvojčata?“ zeptal se Harry Ginny, chtěje tak změnit téma rozhovoru.

„Oh, Ron ti nic neřekl?“ Až teď jsi Harry vzpomněl, že mu vlastně Ron vůbec nenapsal, od té doby co skončila škola. „Percy dal na Ministerstvu výpověď, teď když je bohatý je vlastně nezávislý.“ Harry se bokem podíval na Malfoye; vypadal, že mu nevadí, že se mluví o tom, že štěstí Malfoyovic rodiny přešlo na Percyho, tak se Harry obrátil zpátky k Ginny, aby slyšel co říká. „Koupil v Prasinkách dům, tu starou boudu na konci Hlavní ulice, byla na prodej už léta. Dvojčata se tam přestěhovala s ním a společně založili hlavní stan firmy s celosvětovým působením – Kratochvilné Kouzelnické Kejkle, s. r. o. Percy je prezident a hlavní investor, Fred a George jsou kreativní oddělení, samozřejmě, Angelina dohlíží na produkci a dodávky, a Lee Jordan je v oddělení odbytu. Se jeho darem k žvanění, mají už teď tolik objednávek, že budou mít co dělat celé léto, aby uspokojili poptávky. KKK, s. r. o. slaví kolosální úspěch.“

Harry potřásl hlavou v nevíře. „Percy vede Fredův a Georgeův podnik?“

„Oprava,“ řekl Ron. „Percyho podnik. Znáš ho, jaký je; všechno bere velice vážně. A tohle stádo skutečně vede. Všechno šlape jako hodinky. Každé ráno vstane v šest, rozešle sovy a zkontroluje účetní knihy, vykope všechny z postelí, ať se jim to líbí nebo ne…“

„Všechny? Je u nich ještě někdo jiný než dvojčata?“

„Jasně. Angelina a Lee tam bydlejí taky. Máma je kvůli Angelině dost nabroušená. Má svůj vlastní pokoj a tak všecko, ale… nemyslím, že by v něm spala každou noc…“

Harry se usmál. „Zní to, jako by se tam všichni měli skutečně fajn. Nikdy bych nevěřil, že Percy dokáže pracovat spolu s těma dvěma.“

Ron potřásl hlavou a s plnou pusou řekl: „Já taky ne,“ zahuhlal, než polknul. „Ale on je přesně to, co potřebovali; ještě teď by se brouzdali v blátě, nebýt jeho. Oni nemají ani páru o tom, jak má fungovat firma, všechno kolem distribuce, dohadovat podmínky, koordinovat věci. V tomhle jsou ti dva úplně bezradní. Takže oni dělají to, co umějí nejlíp a nechají Percyho, aby zařídil věci kolem podnikání. Angelina dolaďuje každodenní detaily a Lee zařizuje pochlebování. Je to dokonalá spolupráce.“

„Včera jsme je byli navštívit. Ten dům je báječný! Musí být kolem čtyř set let starý. Je tam osm pokojů a vzadu je nádherná zahrada. Dvojčata říkala, že tam udělají párty hned první víkend na začátku nového školního roku pro navracející se studenty. Teda pro ty, které znají, samozřejmě. Už se nemůžu dočkat!“ Ginny se usmála na Malfoye, který vypadal, jako by premýšlel nad těmi osmi pokoji …

„Och!“ řekla najednou Ginny, odtrhnuvši oči od svého přítele. „Skoro jsem zapomněla! Byli jsme v Prasinkách i u Alice. Bude učit v místní škole. I když je tak mladá, dali jí šestý ročník. Chce tu práci skutečně dělat, ale nebude pracovat ve stejné škole jako Fleur Delacourová. Ta ještě pořád učí jenom první ročníky. Skutečně nevím, jestli je to vůči těm malým čtyřletým spravedlivé… Ředitel učí sedmý ročník.“

Harry pokrčil obočí. „Nechodí Fleuřina sestra do sedmé třídy?“

„Myslím, že ano. A pak půjde do Bradavic.“

„Nedovedu si představit, že bych měl začínat znovu od první třídy…“ vzdychnul si Ron. „Jsem rád, že jsme nechodili do vesnické školy, ale, Gin, proč jsme tam vlastně nechodili?“

Ginny zmrzla a její tmavé oči se doširoka rozevřely. Pak polkla jídlo, které zrovna žvýkala. „No, nebylo to potřeba. Víš přeci. Máma je učitelka.“ Hlas se jí mírně chvěl a nedívala se Ronovi přímo do očí, když mluvila. Harry se podíval na Malfoye, který se mračil; nevypadal jako by jí nevěřil, nebo možná vypadal, jako by znal pravý důvod… Harry nikdy ve skutečnosti neuvažoval nad tím, proč Ginny a Ron před Bradavicemi nechodili do školy. Věděl, že v Prasinkách je škola, ale myslel si, že tam chodí jenom děti lidí, kteří ve vesnici taky bydlí.

Po jídle Harry a Malfoy otevírali dárky, a při tom bylo hodně smíchu a hloupostí. Najednou se Harry rozhlédnul po místnosti s pocitem, že někdo chybí. Zašklebil se, nazlobený sám na sebe; ,Proč by tady měl být? Bylo hloupé očekávat, že by…’

Harry uviděl Siriuse v debatě s Lupinem a paní Figgovou a zeptal se hlasem nedbale bezmyšlenkovitým, i když se tak necítil. „A, jen tak mimochodem, jak se má Snape?“

Nastalo ticho, jako by navrhnul, aby se všichni svlékli a zazpívali Portugalskou hymnu. Vzduch kolem byl najednou těžký jak melasa. „No,“ začal Sirius, a jeho oči zaletěly k Lupinovi pro pomoc.

„Harry,“ řekl Lupin uhlazeně, posouvaje ho do křesla, „posaď se.“

Harry si sednul a mračil se na všechny kolem. „Co se stalo?“

Ti tři se podívali jeden na druhého a všichni se mračili. „Harry,“ řekl Lupin znovu, „Snape je nezvěstný.“

Nezvěstný? Jak dlouho?“ nedokázal skrýt, jak ubíjející tahle informace pro něho byla.

„Pět dní.“

„Pět…“ Začal, a pak nemohl pokračovat. Zkoumal jejich tváře; nenašel ani záblesk naděje. Snape je nezvěstný pět dní. „Co dělal?“

Sirius se pohnul blíž k Harrymu a promluvil skoro bez pohybu rtů. „Byl na průzkumu, shromažďoval informace…“

„Proč tohle nemohla dělat Rita? Ona je předci ten zatracenej brouk.“

Další výměna přísných pohledů. „Ona je taky nezvěstná. Poslední dva týdny. Proto se Snape snažil o ní něco zjistit.“

,Ne,’ pomyslel si Harry. ,Ne, ne, ne, ne, ne. To se nemohlo stát. Všichni zvědi nezmizeli…’

„A nikdo…“

„Harry. Děláme, co můžeme. Nechtěli jsme tě zneklidňovat. Pokoušíme se je najít. Prosím, nech to na nás, a nezatěžuj si tím spánek.“

,Jako by toho už i tak nebylo dost, kvůli čemu nespím,’ pomyslel si Harry. Polknul, když odešli dál od něho. Zjistil, že každou chvíli některý z nich po něm hází starostlivé pohledy a už z toho začínal být pomalu unavený. Ron přistoupil k Harrymu a řekl, „Harry, chtěl jsem s tebou mluvit…“, ale Harry se k němu otočil zády, zatlačil Hermionu do kuchyně a beze slova ji začal líbat.

Po půl minutě ho odstrčila. „Harry? Měli bychom přestat. Jsi nějaký divný. Stalo se něco?“

Stáli s rukama obtočenýma kolem sebe, jejich tváře se ještě pořád lehce dotýkaly. Harry přikývnul, s úpornou snahou nenechat si slzy vstoupit do očí. ,Nebudu přeci kvůli Snapeovi brečet,’ říkal sám sobe ostře. „Snape je už pět dní nezvěstný,“ řekl jí rychle.

„Ach…“ prudce vydechla a dala si ruku před ústa. Naklonila se vpřed a opřela si hlavu o jeho hruď, ruce ovinula kolem jeho pasu. Přitiskl si ji k sobě a zabořil tvář do jejích vlasů. ,Jak často,’ přemýšlel, , budeme spolu takhle stát v následujících dnech? O kolika lidech, kteří pracují pro stranu dobra, uslyšíme, že jsou nezvěstní, nebo už mrtví? Jak dlouho ještě udržíme jeden druhého při životě, čekajíce, kdo bude další?’

,On není mrtvý,’ připomínal sám sobe. ,Nevíme to jistě. Ano, přesně tak, nevíme…’ potvrdil mu druhý hlásek v jeho hlavě. ,A v tom je ten problém…’

Zvedla k němu hlavu a on ji jemně políbil. „Musíme myslet na tu lepší možnost,“ řekla mu. „Nemůžeme si dovolit, cítit se poraženě.“ Přikývnul, ale později v noci, kdy současně toužil, aby usnul a zároveň se toho bál, zjistil, že rozdíl mezi pocitem poraženosti a realitou je mizivý…

* * * * *

V tu noc měl znovu sny. A pak i té následující noci, a také v té po ní. Nedařilo se mu pospat si více než dvě hodiny denně. Cítil se podrážděný a utrhoval se na lidi kolem sebe; jednou zavolal Hermioně uprostřed noci a dostal od ní vynadáno, aby používal zdravý rozum a nebudil lidi ve tři ráno. Byla dost odměřená, a jemu došlo, že asi proto, že ji vzbudil ze zdravého spánku. ,Zdravý spánek… zní to překrásně,’ on už pomalu zapomínal, co to je.

Jednou v noci začal psát Ronovi, jenom, aby zabil čas a ptal se ho, co mu vlastně tehdy na té narozeninové párty chtěl říct. Ale od Rona nepřicházely nazpátek žádné sovy; ani jednou se v okně neukázal Papušík s pergamenem přivázaným na tenké nožce. ,Kdyby mi chtěl Ron říct něco důležitého, řekl by to,’ přemýšlel. ,Počkám.’

Taky v práci se cítil mírně řečeno šíleně. Už několik dní se Malfoy po obědě neopaloval, tak jako Harry nebo Sam. V sobotu se konečně znovu svlékl a Harry byl šokovaný tím, co viděl, když Malfoy sundal tričko. Každý den nosil tričko i na běhání, a Harry teď věděl proč.

Na zádech měl překrásné tetování, které se podobalo šupinatým zádům draka a na jeho pažích tvořilo obrazce v podobě rozevřených dračích křídel. Modrozelená barva tetování zabraňovala, aby bylo vidět modřiny, které mu způsobil jeho otec. ,Musel si to nechat udělat tu noc před mými narozeninami,’ pomyslel si Harry, ,když tvrdil, že byl na večeři se Samem.’ Ale i tak musel Harry přiznat, že to je mistrovské dílo a zajímalo ho, co na to řekla Ginny, když to viděla. Což ho ještě víc skličovalo…

Dříve než si to Harry uvědomil, bylo léto téměř za nimi a Brumbál dohodnul s Weasleyovými, že Harry a Malfoy k nim přijedou na několik dní na návštěvu. Ještě před odjezdem byli s paní Figgovou nakupovat věci do školy na Příčné ulici, a pak si všechno odnesli k Weasleyovým. Dovezl je k nim Sirius, a ještě před nimi Hermionu a její kufr. Harry litoval, že se musí rozloučit s Aberforthem a Samem a taky s paní Figgovou. Ale naopak, byl nadšený z vyhlídky spaní v normální posteli; pomalu už začal obviňovat pohovku v pokoji na šití, že může za jeho nespavost. V Doupěti jim paní Weasleyová přidělila pokoj po dvojčatech, ve kterém měli s Ronem spát. Malfoye ubytovala v Ronově starém pokoji a Hermiona spala znovu v pokoji s Ginny, zatímco Bill měl Percyho starý pokoj. Charlie odjel ke svým drakům do Rumunska, ale byl připraven se okamžitě vrátit, kdyby ho bylo za potřebí.

Ještě předtím, než šli na Příčnou ulici, poslal Percy Malfoyovi sovu, a informoval ho, že se stal prvním příjemcem Stipendia Penelopy Clearwaterové. Peníze, které bude potřebovat na školní výdaje a poplatky, byly uloženy v trezoru Gringottovy banky na jeho jméno. Malfoy stáhnul rty do tenké linky. Zdálo se, že neschvaluje příjem peněz z dobročinnosti, i když tahle nadace byla založena díky jeho penězům. ,Zvláštní kombinace,’ přemýšlel Harry. Když byli v bance, Malfoy si směnil i libry, které si vydělal prací pro Aberfortha, a zbytek dne brblal a nadával na sazby a poplatky skřetů. Pak si šli vybrat ze svých osobních účtů peníze, které budou potřebovat na školu, a Harry by přísahal, podle výrazu v Malfoyově tváři, když se vraceli do auta, že viděl ty kopy stříbra a zlata v Harryho trezoru. Pokoušel se na něho nedívat po zbytek cesty za nákupy.

Nakonec přišel den, kdy měli jít do Doupěte. K jejich velkému překvapení je paní Figgová oba objala a políbila, než jim dovolila nastoupit do auta Grangerových, kde je za volantem čekal Sirius. Se Samem a Aberforthem se rozloučili o den dříve. Malfoy si zabral přední sedadlo, bez toho, aby se zeptal Harryho, jestli tam nechce sedět, ale ten se tvářil lhostejně na ubíhající krajinu; ještě nikdy nejel do Doupěte normálně, tedy téměř normálně, tedy autem se čtyřmi koly na pevné silnici (musel se usmát při vzpomínce na to, jak ho dvojčata a Ron přišli unést po prvním ročníku v starém létajícím autě jejich otce, Fordu Anglia). Záchranný autobus se taky nepočítal za normální; ten použil dvakrát a použití letaxového prášku bylo normálu vzdáleno snad nejvíc. Bylo to zvláštní, prostě jenom normálně zabrzdit před Doupětem, zatroubit a vidět, jak se Hermiona a Weasleyovi řítí ze dveří… Najednou si připadal, jako ve zpomaleném filmu, nebo pod vodou, když ho všichni vítali, objímali, líbali a poplácávali po zádech. Harry si najednou nemohl vzpomenout, kdy se vlastně naposledy pořádne vyspal. ,Skutečná postel,’ radoval se. Už se nemohl dočkat…

Následujícího rána chtěl Ron hrát famfrpál, a tak Harry sešel dolů po schodech i se svým Kulovým bleskem v rukou, zatímco Malfoy si nesl svůj Zameták, jedinou věc, kterou si mohl dovolit koupit v Prvotřídních famfrpálových potřebách. Závistivě zíral na Ronův a Ginnyin Nimbus 2001. Byla sobota, takže Percy dal dvojčatům velkoryse volno, a ti se ukázali na snídani spolu s Angelinou a Leem a tropili takový hluk, že dokázali udržet Harryho v probuzeném stavu. V posteli u Weasleyů nespal vůbec o nic líp, než u paní Figgové.

Konečně jich bylo dost na to, aby mohli hrát se čtyřmi hráči na každé straně; Hermiona se k nim nehodlala připojit, k Billově obrovské úlevě. (On hrál, ale Lee ne; dobrovolně se přihlásil, že bude komentovat). Ron si vybral Ginny jako brankáře, aby získala více praxe, Harryho jako chytače a Freda jako odrážeče. On sám byl útočníkem. Ve druhém družstvu byl George odrážeč, Malfoy chytač, Angelina útočila a Bill byl brankář.

„Jak se budou jednotlivé týmy jmenovat?“ chtěl vědět Lee. Pán a paní Weasleyovi spolu s Hermionou se vznášeli nedaleko na košťatech, aby viděli, protože tady nebyly žádné tribuny a ze země by toho moc neviděli.

„Tedy,“ navrhla Hermiona, „co takhle ‚Draci‘ jako Malfoyovo družstvo a ‚Griffinové‘ jako družstvo s Harrym a Ronem.“ Usmála se na Harryho; to, že byl Harry zvěromág a měnil se na Zlatého Griffina, ji vcelku dost ovlivnilo při určování jmen, ale něco na ní ho přesto znervózňovalo. Možná to bylo tím, že na něho byla hrdá a chtěla, aby to věděl celý svět. Neřekl jí, že se přeměnil přímo před Dunkirkem, aby ho postrašil. Jen by mu vyhubovala za to, že porušil zákon…

„Takže začínáme!“ zahájil Lee Jordan poté, co si magicky zesílil hlas. „Griffinové jsou v útoku, Weasley drží camrál a rychle prolétá polem, útočnice Draků Angelina Johnsonová ho ohnivě pronásleduje. Brankář Weasley je už v pozici, připraven zastavit útočníka Weasleyho… Angelino, jestli se vdáš za toho svého chlapíka, tak si prosím tě neměň jméno… a útočník Weasley skóruje nad brankářem Weasleym! Griffinové jsou ve vedení, deset k nule!“

Když Lee udělal narážku na to, že si má Angelina brát George, zatočila se jí hlava. Řítila se, aby zastavila Rona, ale pak zůstala zmatená, takže Ron v pohodě vsítil camrál do prostřední obruče, protože i Bill zůstal zaražen při pomyšlení na svatbu. Harry se podíval na pana a paní Weasleyovy, kteří zírali na Leeho zřetelně nepřátelským pohledem. ,A to se zdálo, že mají Angelinu celkem rádi,’ napadlo Harryho. Na druhou stranu, Angelina a George vlastně technicky spolu bydleli, a paní Weasleyová takové jednání nikdy neschvalovala…

„Harry!“

Zmátl ho fakt, že jeho jméno křičel Malfoyův hlas; až pak uviděl důvod. Zatím co sledoval Weasleyovy, vletěl přímo do cesty potlouku, který odpálil Fred. Než si stihl cokoliv uvědomit, narazil do větviček na jeho Blesku a jeho to roztočilo, až se sesmekl z koštěte. Visel za levou ruku ve vzduchu a cítil, jak mu jeden za druhým sklouzávají prsty ze dřeva.

Ron a Ginny se k němu prudce rozlétli a řídili jeho koště směrem dolů, až se špičkami dotkl hlíny a zůstal stát na pevné zemi; v tom momentě zkolaboval a všichni okamžitě začali přistávat, zajímajíce se, co se stalo, zatímco paní Weasleyová, Hermiona a pan Weasley už přistáli kousek od něho. Hermiona odhodila svoje koště a hned utíkala k Harrymu.

„Harry? Harry! Jsi v pořádku? Ten potlouk tě netrefil, nebo ano?“

Otevřel oči; brýle měl nakřivo a její tvář se mu pohupovala rozmazaně před očima. „Ne,“ řekl, i když se mu slova zadrhávala v hrdle. „Myslím… myslím, že jsem jenom hrozně moc unavený, na to, abych teď hrál. Moc jsem minulou noc nespal… nemůžu se soustředit.“

Paní Weasleyová přikývla, pomohla mu na nohy, a dala ruku kolem jeho ramen. „Pojď, vrátíme se domů a ty si odpočineš. Oni si poradí i bez tebe.“ Přikývnul a opřel se o ni; nějak se necítil, aby šel sám. Hermiona kráčela z druhé strany a nesla jejich tři košťata. Ještě slyšel, jak pan Weasley sděluje ostatním, že bude hrát na Harryho postu a, že už jsou to léta, co naposled hrál famfrpál…

Harry se pokoušel zadržet úsměv, když jsi v duchu představil pana Weasleyho hrajícího famfrpál. Když přišli do Doupěte, paní Weasleyová mu dala lektvar na spaní, a tak se plazil do schodů a do pokoje, o který se dělil s Ronem, tentokrát opřený o Hermionu. Ve všech kostech cítil únavu; byl to zázrak, že ho potlouk neshodil úplně, dvanáct metrů nad zemí. Měl ve zvyku si dávat si na potlouky sakramentský pozor. ,Spát, jenom spát; potřebuje se jenom trochu vyspat…’

„Pojď, Harry,“ jemně mu řekla Hermiona, směřujíc ho do pokoje, ve kterém noc předtím spala ona.

„Co…“

„Nehádej se. Chci si lehnout vedle tebe, pomůže ti to usnout. Vždycky pomohlo. Měls zase noční můry, že je to tak? Proto jsi mi volal tehdy v noci, že?“

Přikývnul, hrdlo měl stažené; mohlo ho napadnout, že jí to dojde.

„Psal jsem o tom Siriusovi, den předtím, než jsem se nastěhoval k paní Figgové, se mi něco zdálo a od té doby se to jenom zhoršuje…“

„Pšš…Nemluv.“

Lehnul si do peřin a ona se schoulila vedle něho, hlavu mu položila na hruď, ruce obtočené okolo něho. Ovinul svou ruku kolem ní a zavřel oči, cítě, jak se spánek pomalu plíží do jeho mozku, do jeho velice, velice unaveného mozku…

* * * * *

Najednou prudce otevřel oči. Cítil, jakoby ho něco vzbudilo, a byl mírně dezorientovaný. Najednou si nemohl vzpomenout, proč je v Ginnyině pokoji. Hermiona už dávno nebyla v posteli s ním; seděla se zkříženýma nohama na druhé posteli a se zmateným výrazem ve tváři převracela stránky v těžké knize, kterou měla položenou na klíně.

„Hermiono?“ zašeptal; cítil se, jako by nemohl plně mluvit.

„Mmmm?“ řekla, zmateně zvedajíc zrak, a najednou se zatvářila nadšeně, že už je vzhůru. „Harry, podívej, co jsem našla!“ Vyškrábala se na nohy a v rukou držela velikou knihu… až teď Harry mohl vidět, že je to album s fotkami… a sedla si na postel k němu. „Podívej!“ řekla znovu a začala listovat od začátku. Na první straně alba byli dvě čarodějné fotografie; na první byli pan a paní Weasleyovi s malým miminem, které mělo velice rudé vlasy a dva malí kluci, tak čtyři a šest let, stojící před vánočním stromečkem. Ti kluci měli ve tvářích trochu nerozhodný výraz. Mladší z nich se pokoušel strčit si prst do nosu a paní Weasleyová mu ho pořád odtahovala od tváře. Rukou psaný titulek oznamoval, „Vánoce 1970, Molly, Arthur, Bill, Charlie a Annie.“ Na druhé fotografii byli taky pan a paní Weasleyovi a taky Bill s Charliem, kteří už byli o něco starší. Taky tam byla malá holčička s rudými vlasy a modrýma očima, jejíž kudrnaté copánky poskakovaly podle rytmu, jak se houpala na kolenu pana Weasleyho, zatímco její máma držela miminko, které vypadalo o něco mladší, než to na první fotce. Bylo tam napsáno, „Molly, Arthur, Bill, Charlie, Annie a Peggy, Vánoce 1972.“ Před dvaadvaceti lety. Ty dívky na obraze v kanceláři pana Weasleyho…

„Byly to sestry!“ řekla Hermiona bez dechu, jako by četla Harryho myšlenky. Jen němě přikývnul.

„Jo, vidím…“

Jak listovali albem, dívali se, jak ty dívky rostou, až jim bylo asi tak sedm. Většina fotek patřila právě jim dvěma, ale bylo tam i několik rodinných fotek: pan a paní Weasleyovi sedící, zatímco Bill a Charlie, tak kolem dvanácti a deseti let, stojící každý z jedné strany a dvě malé holky, kolem čtyř a šesti let, klečící vepředu na zemi a paní Weasleyová držící v náruči miminko, které řvalo z plna hrdla a mělo divoce rudé vlasy (tak jako všichni kolem). Miminko kolem sebe hrozivě mávalo rukama a titulek oznamoval jména všech, včetně faktu, že to miminko byl Percy. Vánoce 1976.

„Kde jste to do čerta vzali?“

Harry a Hermiona vyskočili. Když uviděl, kdo to promluvil, byl ještě překvapenější; dosud nikdy neslyšel paní Weasleyovou nadávat. Po chvilce jí došlo, že se nechová jako obvykle, tak se donutila vzpamatovat a za chvíli už zase působila klidně. Uhladila si hábit, který to nepotřeboval a řekla nezvykle vysokým hlasem, „Ach, Harry a Hermiono, omlouvám se. Jenom jsem se přišla podívat, jak se máš, Harry. Co… co jste dělali s Ginnyiným albem?“

Hermiona se soucitně podívala na paní Weasleyovou. „Paní Weasleyová… kdy Annie a Peggy zemřely?“ zeptala se jemně. Okamžitě toho ale zalitovala, protože paní Weasleyová těžce dosedla vedle Harryho a začala plakat.

„Ony jenom…ony nezemřely.“

„Ale…“

„Já vím, vím. Našli jste tohle a předpokládáte, že musely zemřít. No, ono je to o něco komplikovanější…“

Čekali, až si vysmrkala nos a utřela oči. „Ach, jo,“ řekla nakonec hlasem, jako by se právě probudila. „Už jsem na ně nemyslela tak dlouho. Pokaždé, když si na to vzpomenu, je to jako by se to stalo znovu…“

„Nemusíte o tom mluvit…“ Začala Hermiona.

„Ano,“ řekla najednou paní Weasleyová hlasitěji než předtím. „Ale já chci. Nebojte se o mě; budu v pořádku. Pojďme dolů do kuchyně; udělám čaj a všechno vám vysvětlím… pokud tady je co vysvětlovat…“

Harry a Hermiona si jenom za zády paní Weasleyové vyměnili bezradný pohled a sešli za ní do kuchyně. Byla zmatená, když uviděla album (které Hermiona starostlivě uložila do šuplíku Ginnyina psacího stolu, kde je předtím našla), a tak si ani neuvědomila, že Harry byl s Hermionou v dívčím pokoji a ne v Ronově novém.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Harry, když sešli dolů.

„Dvojčata se vrátila do Prasinek spolu s Angelinou a Leem. Bill je nahoře, čte si; Arthur šel na chvíli do kanceláře a Draco pomáhá Ronovi a Ginny odtrpaslíkovat zahradu. Budeme tu mít klid.“

Přikývnul, i když mu přišlo divné, proč pro takový rozhovor potřebují soukromí; vždyť to album bylo v Ginnyině pokoji. A ta jistě věděla, co v něm je.

Když udělala čaj, paní Weasleyová si vzdychla a odešla k oknu, držíc v ruce svůj šálek s podšálkem. Otočila se k nim zády a dívala se ven na svou neupravenou, ale plodnou zahradu. „Víte, kdy jsme se Arthur a já narodili?“ zeptala se jich, aniž by čekala odpoveď. „Arthur se narodil v roce 1938 a já v 1940. Bylo mi pět a jemu sedm, když Brumbál porazil Grindenlwalda a skočila mudlovská světová válka. I když jsme byli ještě malí, pamatuju si ty oslavy… mezi kouzelnickou i mudlovskou Anglií, myslím, že párty a všeobecná zábava musela trvat celý měsíc. Bylo to něco nového; do té doby jsme žili v nejistotě a strachu. Arthur a já jsme se seznámili, když jsme byli ještě mladí; stejně jako mnoho mudlovských dětí, naši rodiče nás poslali na sever, do bezpečí, pryč od německých náletů i od Ministerstva, které bylo terčem Grindelwaldových útoků. Měli jste vidět Příčnou ulici, jenom trosky… neviděla jsem ji, vím to jenom od starších dětí. Teď je to všechno nové… jenom vypadá jako stará, ale je nově vybudovaná, hned po Grindelwaldově pádu. Byli to jeho lidé, kteří ji zničili, ne nálety.

V Bradavicích jsem začala studovat v roce 1951; Arthur byl ve třetím ročníku. Prakticky jsme se neznali, až když byl v sedmém roce si mě najednou prostě všimnul, a začali jsme se spolu někdy scházet v Prasinkách…

Většina našeho dvoření se vedla přes soví poštu, jestli si to dovedete představit. Já vím, pro dnešní mladé lidi to zní tak nevinně. Ale mně zbývaly ještě dva ročníky v Bradavicích a on začal pracovat na Ministerstvu… Pak, když mi bylo devatenáct, začala jsem pracovat jako učitelka ve škole v Prasinkách. Více kouzelnických rodin učilo své děti doma, ale v zemi bylo i několik škol pro ty, kteří si pro své děti nemohli dovolit soukromého učitele, buď proto, že oba pracovali, nebo jenom prostě chtěli, aby jejich děti chodily do školy s jinými dětmi, hlavně, když neměly jiné sourozence.“

Otočila se zpátky k nim a na tváři měla nesmělý úsměv. „Když mi bylo dvacet jedna, Arthur přišel do školy a požádal mě o ruku před celou třídou. Měli jste to vidět; šestnáct párů očí, kulatých jako talířky, když si Arthur kleknul a zeptal se mě, jestli se za něho vdám. Jako by věděl, že řeknu ano…“ Začervenala se a sklopila zrak. „Když jsem řekla to ano, ozval se mohutný potlesk, to mi můžete věřit. Muselo to být pro ty sedmileté velice vzrušující. Začala jsem se třídou nejmenších dětí, a pak jsme spolu pokračovali výš.

Zasnoubení jsme byli téměř rok. Má matka chtěla mít na přípravu svatby dostatek času. Jsem nejstarší ze tří dívek a svatba, to byly veliké výdaje… a u nás nikdy nebylo moc peněz. Byli jsme jenom naše mamka, já a moje sestry Emily a Meg. Náš otec zemřel v mudlovské válce… myslel si, že je to větší hrozba než Grindelwald, ale neměl pravdu. Říkali o něm, že byl zrádce. Ale Colm O’Connor byl dobrý člověk a dobrý čaroděj. Máma ještě pořád má pochvaly a metály, které dostal z mudlovského Ministerstva války za statečnost, když zemřel při záchraně mužů jimž velel… Řekla bych, že na naši rodinu skutečně platí pojmenování ,Milovník mudlů’. A já osobně to považuji za znak cti. A nezapomínám na oběť mého otce. Nebyl povolaný do války, přihlásil se sám a šel přímo do nejhorší bitvy a riskoval postih z Ministerstva, kdyby udělal něco a pomáhal ovlivnit mudlovskou válku magií. Když si tak pomyslím, co se mohlo stát, kdyby Británie nebyla na vítězné straně války… poražení Grindelwalda je proti bezvýznamné.“

Harry s Hermionou se na ni dívali; Harry suše polknul a vzpomněl si na film ,Bitva o Británii’, který viděl ve škole, když byl mladší. Přemýšlel nad svojí rodinou…Jeho máma se narodila v roce 1960, teta Petunie v roce 1954. Jejich rodiče se museli narodit kolem roku 1934, nebo tak nějak, možná ještě dříve. Jeho prarodiče pravděpodobně nebyli o moc starší než pan a paní Weasleyovi. Možná, že po dobu války byli zrovna teenegery, a pokud čekali, až jim bude přes dvacet, než se vzali a měli dvě dcery, možná byli ve válce. Jenže, byli to mudlové. Harry se podíval na Molly Weasleyovou, viděl ji v úplně novém světle. ,Ale stejně nám ještě neřekla nic o těch malých holkách,’ pomyslel si.

„Po čase, když jsme měli dostatek peněz na svatbu, bylo mi dvaadvacet a Arthurovi dvacet čtyři. Už jsme spolu byli šest let. Nikdo z nás neměl jiného přítele nebo přítelkyni. Dnes by to bylo asi nemožné. Učila jsem i po svatbě, ale ani ne za rok jsem čekala Billa… a pak jsem se soustředila na to, že budu matkou. Starosvětské, já vím… ale já už prostě taková jsem.

Lidé většinou, když vidí velikou rodinu, předpokládají, že se jim děti rodí náhodně. Myslí si, že nic neplánujeme. Arthur a já jsme si všechno důkladně naplánovali. Dva roky po svatbě se narodil Bill. Podle plánu. A proto, že jsme chtěli, aby si měl s kým hrát, dva roky po něm jsme měli Charlieho.

Pak bylo chvíli období, kdy jsem nebyla připravená na další dítě. Měla jsem už dvě, jedno v plenkách, o které jsem se musela pořád starat a Bill začal velice brzy projevovat magické schopnosti - ještě mu nebyly ani dva roky - a právě tehdy se narodil Charlie. Bill byl vůbec veliké šídlo. Až doteď jsem ještě nikdy neslyšela o dítěti v kouzelnickém světě, které by začalo dělat náhodnou magii v tak nízkém věku… ostatní už pro mě nebyli takovou zátěží.

Když byly Charliemu čtyři a byl dost starý na to, aby šel do školy, Arthur a já jsme se dohodli, že je nejvhodnější čas mít další dítě. A jednou, když se kluci vrátili autobusem ze školy, čekala je doma malá sestřička, Annie…“

„Autobusem?“ zeptala se Hermiona rozpačitě.

„Jistě. Kdysi tady byl autobus, který poskakoval po krajině a vozil děti do školy v Prasinkách. Fungoval na stejném principu jako Záchranný autobus.“ Molly Weasleyová si vzdychla. „Přiznávám, že jsem zbožňovala svoji malou holčičku, která běhala ještě víc než oba kluci. A z nich se pomalu stávali… no, takoví malí muži… A nemohli očekávat, že na nich pořád budu viset. Hlavně Charlie. A tak jsme se Arthur a já rozhodli pro tutéž věc, jako s kluky, a to mít další dítě, o dva roky mladší, aby si Annie měla s kým hrát. A několik měsíců po jejích druhých narozeninách, se narodila Margaret. Jméno dostala po mé sestře Meg. Říkali jsme jí Peggy.“

„A pak, když Peggy byly tři a Annie pět, šel Bill do Bradavic. Annie a Charlie byli v Prasinkách ve škole. Za rok měla jít do školy i Peggy, takže jsme udělali to, co už dřív, naplánovali jsme si další dítě. Percy se narodil těsně předtím, než šla Peggy do školy a ona se cítila odstrčená; myslela si, že chceme mít za ni náhradníka. Nikdy nezapomenu na její tvářičku, když nastupovala do autobusu. Vypadala tak malá a ztracená a já jsem neměla jinou možnost, než tam stát, držet v náručí miminko a mávat jí na pozdrav, i když to, co jsem skutečně chtěla, bylo vzít mou holčičku zpátky domů.“

„A po roce jsme zase chtěli miminko, aby měl Percy s kým si hrát. Ale věci se nevyvinuly tak, jak jsme je plánovali; narodila se dvojčata. Namísto toho, abychom měli miminko, se kterým by si Percy hrál, dvojčata si dokonale vystačila. Víte, jaká dvojčata jsou, a speciálně tahle. Chudák Percy, nikdy vlastně neměl s kým si hrát, nějak to nevyšlo. A pak už ve velice mladém věku se ukázalo, že Fred a George mají čertovský smysl pro humor a jejich nejčastější obětí se stával právě Percy.“

Otočila se zpátky k nim, pak přešla ke stolu a posadila se. Svůj šálek položila na stůl a ruce složila vedle něj, velice opatrně. „Chtěli jsme mít děti. Měli jsme sedm dětí. Pět kluků a dvě dívky. Měla jsem plné ruce práce, malé dítě a dvě batolata v plenkách. Už jsme neměli v úmyslu mít více dětí. Měli jsme svou rodinu.“

Polkla a podívala se na Harryho a Hermionu. „Bylo to v roce 1978, ten rok, kdy se narodila dvojčata. Stalo se to během Velikonočních prázdnin…“ přestala mluvit. „Vím, že oni se obviňují dodnes. Bill a Charlie. Hlavně Bill. Vím, že právě proto opustil všechno, co dělal v Egyptě a vrátil se sem, proto tomu obětuje celý svůj život, proto pracuje proti Tomu-kdo-nemá-být-jmenován a jeho Smrtijedům… Slyšela jsem ho, jak volal Charliemu o tom, že má noční můry, jak se vrátí z Egypta a nad naším domem se bude vznášet Temné znamení.“ Harry naprázdno polknul. On věděl, co jsou to noční můry…

„Už jsem mu i přestala připomínat, že by se měl usadit, oženit se a mít děti. Naposledy jsem to vzpomenula před rokem, kamarádil s hezkou dívkou, měl zrovna dvacáté šesté narozeniny. ,Správný věk na ženění,’ říkám mu, ,ještě byste stihli mít děti, než ti bude třicet.’ ,Proč,’ řekl mi na to, ,Proč bych měl mít děti? Byl bych hrozný otec…’“

„Hádala jsem se s ním pokaždé, než jsem přišla na to, že mluví o Annie a Peggy a že obviňuje sám sebe. Pokoušela jsem se ho upokojit, připomínala jsem mu, že mu tehdy bylo jenom patnáct a Charliemu třináct… ale i tak si myslím, že se přes to nikdy nepřenese. Po tom, jak reagoval Bill, zdržela jsem se jakýchkoliv řečí o ženění a potomstvu před Charliem. On nebyl nejstarší, ale zdá se, že se obviňuje stejně jako Bill…“

„Co se stalo?“ zašeptala Hermiona. Molly vzhlédla, jejich oči se setkaly.

„Myslíte, že jsme nechali děti jít dolů do vesnice, kdykoliv chtěli? Arthur si zvyknul brávat děti s sebou do práce. Jednou, Billovi bylo dvanáct, Charliemu deset, Annie šest a Peggy měla jenom čtyři, vzal s sebou všechny čtyři. Bylo to, když se narodil Percy a já jsem je potřebovala dostat pryč z domu. Byla jsem úplně vyčerpaná, tak si je vzal do práce na celý den. Letaxem se dostali na Příčnou a odtud metrem do Westminsteru. Kdyby se Percy nenarodil dříve, nemusel by je Arthur brát s sebou, byli by ve škole. Ale byl konec léta, a škola začínala až další týden. Tak, aby mi ulehčil, vzal je pryč.

No ať už to bylo jakkoliv… když bylo Billovi patnáct a Charliemu třináct, byli zrovna doma z Bradavic na Velikonoce. Annie bylo devět a Peggy sedm. Percymu byly tři a dvojčata měla jenom rok, ale i tak mě dokázala plně zaměstnat. Bill byl takovej sladkej kluk… přihlásili se s Charliem dobrovolně, že vezmou holky do vesnice, aby si hrály v parku. Byly tam houpačky a kolotoč a hrály si tam i jiné děti… bylo to perfektní. Všechno, na co jsem tehdy dokázala myslet, bylo – v tomhle domě je příliš mnoho dětí. Ale po tomhle dni už mě to nikdy víc nenapadlo…

Bill a Charlie říkali, že nemají ani potuchy, jak se to stalo. Říkali, že v jednom momentě tam holky byly a houpaly se vedle sebe, zatímco si Bill a Charlie házeli míčem s několika vesnickými kluky, a v příští chvíli… tam zůstaly jenom prázdné houpačky, houpající se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Nejdříve nevěděli, co si mají myslet; předpokládali, že si spolu s jinými malými holkami šly hrát s panenkami. Tak Bill poslal Charlieho, aby obešel park a podíval se po nich, doufal, že je najde. Je to skutečně hezký park, ale už jsem tam roky nebyla. Nedokázala jsem se donutit tam jít… myslím, že bych jenom chodila sem a tam, doufajíc, že najdu to místo, kam se kluci nepodívali. Tedy nejen kluci, ale i mnoho čarodějů, které přitáhnul Arthur z Ministerstva…

Když je Charlie nenašel, vrátil se k Billovi. Bill ještě pořád nebyl moc nervózní; možná si jenom vzali do hlavy, že se vrátí samy domů, nebo šly si hrát ke své nové kamarádce. Když přešlo několik hodin a Bill předpokládal, že už by měly být doma, začal být nervózní. On i Charlie se báli přijít domů bez nich, jak mi řekli později. Ani je nenapadlo jít na mudlovskou policii; co kdyby policie potom přišla k nám domů, nebo se ptala, kde Arthur pracuje? Prostě jenom předpokládali, že ty dvě malé lotřice už budou doma a oni že panikařili zbytečně.

Takže se nakonec rozhodli jít domů bez nich, vešli do dveří a říkali, ,V pořádku, vy dva malí zločinci! Kde jste se schovali?’ Zeptala jsem se, kde jsou holky a oni na mě zůstali šokovaně zírat, že holky nejsou doma. Mezitím přišel domů i Arthur, a pak šel spolu s kluky do parku, kde prohledali každý centimetr, klepali na všechny dveře kolem… Zavolal všem známým na Ministerstvo, a najednou tam bylo dvacet čarodějů, prohledávali celou vesnici, používajíce různá kouzla, aby se dostali do domů mudlů a pokoušeli se najít Annie a Peggy.“

Těžce vzdychla a utřela si tváře rukou. „Nikdy nic nenašli. Ani mašli z copu, ani malého medvídka, kterého měla Peggy stále u sebe. Nikdy jsme si nedokázali představit, co se s nimi vlastně stalo. Bylo to dva roky před pádem Voldemorta, takže v tom mohli mít prsty i smrtijedi… ale mohli to být i mudlové, někdo, kdo… kdo si oblibuje malé holčičky…“ Popotáhla, pak si schovala hlavu do dlaní a rozplakala se, zatímco Harry polknul a snažil se nebrečet. Nenáviděl představu lidí, kteří dělají takové věci, a proč. Něco o nich četl v novinách, ale nikdy ne tak strašlivé detaily. Nedokázal o nich ani jen přemýšlet.

Osušila si oči. „Ach, těch slz, co jsem vyplakala. Od té doby mám v srdci díru. Charlie a Bill se vrátili do Bradavic, oba se cítili hrozně, a já jsem se musela starat o Percyho a o dvojčata, ale všechno, na co jsem dokázala myslet, byly mé dvě ztracené holčičky. Když se kluci v červnu vrátili ze školy, uvažovali jsme s Arturem o tom mít další dítě. Holky zmizely už před dvěma měsíci, a naděje na nalezení byly mizivé. Řekla jsem mu, , Ano, vím, řekli jsme si, že už víc dětí nechceme, a příští rok mi bude čtyřicet, ale právě proto chci další už teď! Už déle nemůžu čekat…“

Težce si povzdechla. „Nevím, možná jsem si myslela, že když budeme mít další dítě, tak to bude působit jako nějaké kouzlo, a holky vstoupí najednou do dveří a řeknou, ,Pokoušíte se nás nahradit? Takže, tady nás máte!’ Samozřejmě, že se nic takového nestalo. A pak… Cítím se hrozně, ale tehdy jsem se tomu pocitu jednoduše nedokázala ubránit… když se narodil Ron, byla jsem tolik zklamaná. Doufala jsem, že budu mít další holčičku. A místo toho, další k pěti klukům. A tak za dva měsíce…“ začervenala se, čímž Harryho překvapila. „Dostala jsem nápad. Vím, že jsem ještě nebyla moc stará na to mít děti. Některé čarodějky mají odvahu mít děti i po padesátce. Ale je pořád težší se v tom veku motat kolem batolat… A tak se nasledujícího jara narodila Ginny, a já jsem konečne měla znovu svoji holčičku. Byla jsem šťastná, ale… nic mi nemohlo vrátit Annie a Peggy…“

Hermioně se třásl hlas, když řekla paní Weasleyové: „Ron to neví, že ne? Říkal nám, že ty dívky jsou jeho sestřenice, a že se s nimi nevídá, protože vyrostly a mají svůj život.“

Potřásla hlavou. „Ne, nic neví. Myslíš, že jsem mu chtěla říct, že jsem byla zklamaná, že se místo něj nenarodila holčička? Samozřejmě, že teď pro mě není zklamáním, to přeci víte, ne? Je to báječný kluk… A nechci, aby věděl, že jsem si snad někdy myslela něco jiného. Percy a dvojčata byli o hodne starší, když na to přišli, a Percy taky nezná všechny podrobnosti, i když byl dost starý, aby si na ně pamatoval, a zeptal se mě na ně jednou nebo dvakrát. Než vyšel ze školy, stačil i jemu příběh se sestřenicemi. Pak jsem mu řekla pravdu, on doma netrávil moc času, začínal pracovat na Ministerstvu a zůstával dlouho do noci v práci. Jistý čas se na mě zlobil. A proto jsem se rozhodla to říct dvojčatům, ještě než skončí sedmý rok. Vzali to vcelku v pohodě…“

„Kdy jste to řekla Ginny?“ zeptal se Harry, nenáviděl pomyšlení na ubohou Ginny, když musela poslouchat o zmizelých sestrách, a že se narodila jenom, aby je nahradila…

Vzdychla. „To bylo neodvratné. Když jsme přišli do Bradavic, v průběhu prvního ročníku… když jsme si mysleli, že zemře v Tajemné komnatě… držela jsem ji v náručí v pracovně profesorky McGonagallové, a plakala jsem jako šílená. Byla jsem tak ráda, že je v pořádku! Nedokázala jsem se zastavit a tak jsem řekla, že by to bylo jako s Annie a Peggy…“

„Samozřejmě, že nemohla vědět, o čem to mluvím. Vysvětlila jsem jí to, celou dobu jsem brečela, a pak mě ona vzala do náruče a utěšovala mě, říkala, že všechno bude v pořádku a že jsem ani jinak reagovat nemohla…“ Usmála se a potřásla hlavou. „Ginny mě vždycky dokázala překvapit, už ode dne, kdy se narodila. Mohlo mě napadnout, že se s tím vyrovná. Ukázala jsem jí fotky jejích sester, když jsme se přes prázdniny vrátili domů. Teď ví úplně všechno; je to to album, které jste si prohlíželi. Dovolila jsem jí vzít si ho do školy. Když se narodil Ron, sesbírala jsem všechny fotky děvčat a dala je do toho alba, místo toho, abych je pomíchala s ostatními. Arthur má jenom tu jednu fotku, která visí v jeho kanceláři; říkal, že se jí nevzdá. Chtěl je mít na očích, aby nezapomněl. Když jsem řekla Ginny pravdu, dala jsem jí pak to album. Ve skutečnosti ty fotky nepotřebuji. Můžu své holčičky vidět kdykoliv chci, stačí zavřít oči.“

Hermiona smrkla a paní Weasleyová jí podala kapesník; hlučně se vysmrkala a utřela si oči. „To je hrozné, paní Weasleyová. Mám na mysli… moje máma a táta… nejsem si jistá, jestli bych to měla říkat, ale ona měla tři potraty, než jsem se narodila. Máma se bála slést z postele po celý čas, co mě čekala. A pak ještě dvakrát potratila, když jsem byla malá, chtěli, abych měla sourozence. Máma s tátou… dali jména i všem ostatním miminkám. Všem, která se nikdy nenarodila. Je to skutečně zvláštní pocit, mít tolik skoro sourozenců. Ale není to stejné jako s Annie a Peggy. Ty se narodily. Znali jste je… Myslím, že proto mě máma nikdy nespustila z dohledu, když jsem byla malá… Vlastně to dělá dodnes, nechtěla mi dovolit ani jít do Bradavic.“

Harry nevěděl, že Hermionini rodiče měli takové problémy při zakládaní rodiny. Molly položila svou ruku na Hermioninu a přikývla. „Já to dělám stejně. Když Annie a Peggy zmizely, přestali jsme posílat děti do školy v Prasinkách. Učila jsem je doma. Vždyť jsem téměř šest let dělala učitelku. A taky jsme oplotili náš pozemek a zakázala jsem dětem jít do vesnice, mohli tam jít jenom se mnou nebo s Arthurem. Žádné z nich už více nebylo v mudlovském Londýně, ani na Ministerstvu. Jenom na Příčnou směli, když se nakupovaly pomůcky do školy. Myšlenka, že by měli jít do Londýna mě znervózňovala; myslím, že by bylo pro ně složité hledat cestu podzemkou. Držela jsem je u sebe tak těsně, jak to jen šlo. Byla ze mě úplná troska, když Ginny odcházela do Bradavic, a když jsme pak slyšeli, co se stalo ve škole, a ředitel nás kontaktoval, aby nám sdělil, že Ginny je dole v Tajemné komnatě…“

Přikryla si ústa rukou. Hermiona se dívala do stolu, pak polkla. Harry přikývnul, pochopil. On si taky myslel, že je Ginny mrtvá a cítil se nanic… nedokázal si představit, jak se musela paní Weasleyová cítit, teď, když věděl, že už ztratila dvě dcery.

Všichni tři nadskočili, když se najednou rozlétly dveře do kuchyně a Ginny s Ronem vešli dovnitř, zpocení a vysmátí.

„Vidělas toho posledního?“ zeptal se Ron sestry bez dechu.

„Dělal neslušná gesta, když jsi ho hodil přes živej plot? Ano, a jsem ráda, žes přestal dělat stejná gesta na Draca…“

Jako na zavolanou dovnitř vešel Malfoy, vypadal šťastně unavený. „To bylo něco!“ řekl a hodil se na židli u stolu. „Paráda…“ zachytil pohled paní Weasleyové. „Tedy, jako, že je to víc sranda, než pracovat v mudlovské zahradě, jako my dva spolu, Pottere. Velice povznášející, vidět ty malé ničemy lítat vzduchem…“

Ron se zasmál. „Měl jsi vidět toho posledního, kterého hodil Malfoy, Harry. Veliká hlava, jako dýně…“

Harry poslouchal jejich historky z odtrpaslíkovávání zahrady jenom na půl ucha. Díval se na paní Weasleyovou a přemýšlel nad Samem a Katie. ,Tak mnoho rodin bylo roztržených. Sebral Annie a Peggy někdo z čarodějů nebo mudlů?’ To byly otázky, na které neznal odpověď. Díval se na Rona, jak mluví; vzpomněl si na to, jak reagoval, když se o svých šestnáctých narozeninách dozvěděl o něm a o Hermioně, a vůbec si nedokázal představit jeho reakci, kdyby se dozvěděl o sestrách. Na druhou stranu, právě kvůli jeho reakcím bylo těžké mu něco vysvětlovat, když člověk věděl, že ho to odrovná.

Harry se teď cítil dobře odpočinutý po malém poledním zdřímnutí, a smál se s ostatním při večeři a po ní, přál si, aby mohli strávit v Brlohu více času, ale namísto toho už zítra ráno museli jít na stanici King's Cross na Expres do Bradavic. V neděli večer má být uvítací párty v Prasinkách, a pak v pondělí brzy ráno, odstartuje jeho šestý ročník v škole. Škola. Snape. ,Je Snape v pořádku? Vrátí se do začátku vyučování? A když ne, kdo je bude učit lektvary?’

Po večeři se všichni váleli v obýváku, zatímco Ron a Malfoy pomáhali paní Weasleyové uklidit. Pan Weasley si už šel lehnout; zdálo se, že hraní famfrpálu po tak dlouhé době mu dalo zabrat. Ginny se bavila s Harrym a Hermionou, spekulovala o tom, co ji čeká v tomhle roce; začíná vystrkovat růžky, napadlo Harryho. Zamračila se, když mluvila o tom, že s ní všichni zacházejí jako s malým dítětem. Hermiona jí to právě chtěla vysvětlit, když dovnitř vešel hvízdající si Ron, dlouhé nohy překřížil a veliká chodidla zaduněla o podlahu, když si sednul, až se otřásly obrázky na zdech. Hermionina pusa zůstala otevřená; pak ji najednou zavřela a zašeptala Harrymu do ucha, „Zabav ho. Chci Ginny říct, že to víme.“ Zvedla se k odchodu, a před sebou do schodů strkala protestující Ginny. Vypadala velice mrzutě, ale pak jenom zvedla obočí, podívala se na Rona a odešla s Hermionou.

Ron sebou hodil do velikého koženého křesla a Stříbřenka mu vyskočila do klína a hlasitě na něj mňoukala, domáhajíc se hlazení. Harry zůstal sedět tam kde byl, tedy na pohovce; od té doby, co mu Hermiona přikázala Rona zabavit, najednou nemohl pohnout jazykem a vůbec ho nenapadalo, jak to má uskutečnit. Vypadalo to, jako by se s Ronem právě seznámil a vůbec neměl ponětí, o čem s ním bude mluvit.

„Dáš si partii šachu?“ zeptal se Ron nedbale, prolomiv tak ticho. Přitom pokračoval v hlazení stříbrně pruhované kočky.

„Jasně.“ Harry se zvednul, aby přinesl šachovnici ze skříňky vedle krbu, a položil malý stolek mezi pohovku a Ronovo křeslo. Mlčky si rozestavili figurky a mlčky začali hrát. Ron nechal Harryho, aby měl bílé.

Po chvíli už měl Ron kopu ukořistěných Harryho figurek a Harry zase Ronových. Pořád panovalo ticho (kromě Harryho figurek, které ho kritizovaly za jeho rozhodnutí), a to už tak dlouho, že Harry nadskočil, když Ron promluvil.

„Harry,“ řekl Ron najednou. Harry vzhlédl. „Víš přeci, že to musíš udělat, nebo ne? Protože, ona to neudělá. Tedy… ona nemůže. Myslím, že si pamatuješ tu věc s Viktorem Krumem. A s obracečem času.“

Harry si uvědomil, že Ron se s ním pokoušel mluvit několikrát u paní Figgové na oslavě jeho narozenin. ,O tomhle chtěl mluvit?’ Věděl jenom, že s ním chce mluvit o Hermioně, ale nic konkrétního. „O čem to mluvíš?“ zeptal se nahlas.

„O rozchodu s Hermionou.“

Harry potřásl hlavou; myslel, že špatně slyšel. „Cože? Proč bych se měl rozejít s Hermionou?“

„Protože ji nemiluješ.“ Harry na něho zůstal zírat; tak tohle skutečně neočekával.

„Cože?“ zeptal se znovu. „Já… já mám Hermionu rád,“ zamumlal třesoucím se hlasem, když zjistil, že to vyslovil poprvé.

„Neříkám, že ji nemáš rád. Samozřejmě, že ji máš rád. A já mám rád vás oba dva a ona nás dva taky. Jsme přátelé, a máme se navzájem rádi. To je jiné. Já říkám, že ji nemiluješ.“

„Já… já…“ začal Harry větu bez toho, aby věděl, jak bude pokračovat dál. Zhluboka se nadechl a zkusil to z jiné strany. „Chceš říct, že mě obviňuješ, že jsem po Dudleyho smrti nebyl schopen se s ní rozejít, ale teď už jo, a to všechno podle tvého úsudku, že já ji už více nemiluji?“

„To by ale naznačovalo, že jsem si někdy myslel, žes ji miloval. Ale, to není pravda… z jednoho důvodu, jsem si myslel, že bys mohl, a hledal jsem věci, které by tu domněnku podporovaly. Chtěl jsem tomu veřit, skutečně chtěl. Ale nebyly pro to žádné důkazy.“

Harry měl veliké potešení z toho, že se mu podařilo vzít Ronovi pešáka, i když viděl, jak se jeden z jeho jezdců chvěje. „Tak proč ses snažil dát nás dohromady, proč?“

Ron mu toho roztřeseného jezdce potichu vzal svojí veží. „Tehdy, to proto, že jsi ji potřeboval. Někde úplně v základě tohohle všeho, ji potřebuješ, a ona potřebuje vědět, že ji neobviňuješ kvůli Dudleymu. Tehdy to byl asi úplně nejhorší čas na rozchod.“

„A podle tvého skromného úsudku, jaká je podstata téhle záležitosti?“

„Tedy… řeknu ti to hned. Nech mě začít od začátku.“ Ron se pohodlne opřel v křesle a na chvíli zapomněl i na rozehranou šachovou partii, hladil Stříbřenku, která se mu točila na klíně, hledajíc co nejlepší polohu. „Pamatuješ, ve třetím ročníku, jak chodila na všechny předmety najednou díky používání obraceče času?“

„Co to s tím má co společného? A když jsme jí vmetli do tváře, že před námi něco zatajuje, chtěla nás za to proměnit na něco hnusného, pokud si pamatuju.“

„Nejde o to, že nám to neřekla. Nemohla. Jde o to, že ona začala dělat něco, co pro ni bylo logické, a když přišla na to, že se zmýlila, nedokázala si to přiznat - to, že se mýlila. Praštila Malfoye… ne, že bych ji v tom plně nepodporoval, ale to je něco, co přece Hermiona nikdy nedělala… a taky křičela na profesorku. Samozřejmě, byla to Trelawneyová, ale přece jenom, je to profesorka. Musela ronit krvavé slzy a přeci si nechtěla přiznat, že je jenom normální smrtelník, a že potřebuje spánek a oddech, proto, aby mohla normálně fungovat a přitom si ještě zachovat i duševní zdraví.“ Harry sebou trhnul, podivil se, co může Ron vědět o spánku a duševním zdraví… „Na konci roku už byla definitivně mimo. A to všechno se stalo jen proto, že dělala něco, co jí připadalo logické, a pak si nedokázala přiznat, že se mýlila.“

„V pořádku,“ řekl Harry zdráhavě, pořád byl ještě nedůtklivý z nedostatku spánku. „Dobře. To je tvé hledisko na tu věc s obracečem času. Ale co to má co dělat s Viktorem, nebo se mnou a vůbec?“ Harry zlomyslně pohnul svou královnou dopředu, čímž ohrozil Ronova střelce.

„Harry, nepokouším se tu diskutovat o obraceči času.“ Ronova královna teď ohrožovala tu Harryho. „Je to vlastně vzorec. Dobře, dál…Viktor Krum. Pořád byla zahrabaná v knihovně, on si jí všimnul a napadlo ho – Bože, je tady někdo, kdo má v hlavě i mozek. A nepoužívá ho k věčnému pitomému hihňání se v mé přítomnosti. Myslím, že ona ví o mnoho líp než většina jiných dívek, jak se chovat ke klukům. A pitomá zamilovanost, kdy se chovala jako mechem praštená, ji přešla při Lockhartovi. Předpokládam, že se ve svém omylu ještě víc zakonzervovala.“

„Jo, jistě…“ řekl Harry, sledoval šachovnici a hledal tah, který by se mu nestal osudným. Neviděl to vůbec příznivě.

„Ano, jistě, potom jak se k ní Krum choval, si začala myslet – Děkuju, konečně někdo, kdo si všimnul, že jsem holka. – My samozřejme jsme se v tomhle ohledu chovali jako tupci, takže měla stoprocentní pravdu. Teď už to vidím. A znovu, pro ni to bylo logické. Možná, tak jak si myslela, že si zasloužila obraceč času, tak si možná myslela, že si zasloužila i Viktora Kruma. Víš jak to myslím. Jenom pro ni. A vůbec ji nenapadlo, že on k ní cítí něco, co ona nemůže opětovat. Jenom takový trapný detail. Nedokázala si přiznat, že se zmýlila s Viktorem Krumem, dokud nebyla unesená a nevypadalo to, že on s tím má něco společného.“

„Byl pod Imperiusem.“

„Ano, ale i tak. Už druhá věc, která se jí vrátila jako bumerang. Taky to s ním nedokázala ukončit okamžitě. A pak jsi přišel ty, s velkým plánem jak dát dokupy Kruma s Cho, a i když ten plán fungoval, pořád se nedokázala odhodlat, ať to vypadalo jakkoliv. To bylo na jaře. A vy jste spolu začali chodit… kdy to bylo?“

„V říjnu,“ zavrčel Harry, předstíraje, že zírá na šachovnici a hledá další tah.

„Od října.“ Ron na chvíli ztichnul. „Obraceč času – pro ni logické. Viktor Krum – pro ni logické. Ale ona se zmýlila v obou případech. A jestli je v Hermionině svetě ještě něco horšího, než famfrpál, tak přiznání, že se zmýlila.“

„Takže, ty chceš říct, že Hermiona je se mnou jenom proto, že jí to připadá logické? A, že se mýlí, jenom to ani potřetí nedokáže přiznat?“

„Přesně.“

„Strč si to někam. Co je na tom logického? Protože to začalo v tom momentě, kdy jsem uviděl tu fotku, kterou mi poslala spolu s přáním k narozeninám a logika v tom podle mě nemá žádnou roli.“

„Ty jsi kluk. Uviděl jsi tu fotku a od té doby na ni myslíš …“

„Rone…“ začal Harry varovně.

„… hormonama. A logika je v tom hned v několika rovinách. Za prvé, ty jsi slavný Harry Potter. S kým jiným by mohla chodit po slavném Viktoru Krumovi? Za druhé, ty jsi její přítel. Myslím, že chtěla dělat něco jiného, než s Krumem. A navíc, ty nekomolíš její jméno. A z mého hlediska, ona je Hermiona Grangerová, dokonalá čarodějka… narozená jako mudla, nebo ne… za chvíli ukončí studium v Bradavicích. Hermiona má problém se svými nároky. Ona se cítí předurčená k tomu být s tebou a fakt, že ani jeden z vás vlastně nemiluje toho druhého, pro ni nehraje žádnou roli. A ještě úplně navrch, byla unesená a užila ten lektvar. Takže navíc, byla přinucená i magicky, aby byla s tebou.“

„Ale my jsme spolu ne… však víš… dokud lektvar nepřestal účinkovat.“

„Ale vy dva byste se nejspíš vůbec nedostali tak daleko, kdyby nebylo toho lektvaru. A pak, když ten lektvar přestal působit a když se o něm dozvěděla od Luciuse Malfoye, tak už zůstala na stejné cestě, protože jednoduše nedokázala přiznat, že na ni ten lektvar měl účinek. Nechtěla tomu veřit. Z toho důvodu zůstala s tebou, pro své vlastní dobro.“

Harry se ušklíbl. „Myslím, že tohle je poprvé, co mě někdo obvinil, že jsem pro něčí dobro.“

„Ona není ráda manipulovaná, Harry. Ona má ráda pocit, že všechno zvládá za všech okolností. Viděl jsem, jak se třásla, když jsme byli v lese a Malfoy vysvětloval tu věc s lektvarem. Ještě jednou, ona si myslela, že dělá něco podle logiky, ale nedokázala přiznat, že se zmýlila. Ty musíš být ten silný, Harry. Ty se s ní musíš rozejít. Ona to nedokáže a ani nechce.“

Harry se na něho zamračil. „Můžu říct, že na tom něco je, ale to ještě neznamená, že máš pravdu. A taky myslím, že ty tu nefiguruješ jako nezaiteresovaný divák, že jo? Nic nezískáš, když se s ní rozejdu?“ vyčítavě se mračil na Rona, který měl pořád na tváři masku nevinnosti.

„Poslouchej, Harry, vím, že jsem udělal chybu s Parvati. Nejprve jsem si myslel, že se žádnou holkou nemůžu být tak nějak úplne. Ale bylo to o hodne těžší, myslet si to, když někdo jako Parvati přišla za mnou. Říkal jsem si, dobře, komu to ublíží? Kdo tvrdí, že s prvním člověkem, se kterým máš schůzku, musíš zůstat do konce života? Proč se nemůžeš s někým sejít jen proto, abys ho líp poznal? A když se ukázalo, že za ni přemýšlejí hormony, tak chtěla víc než jen rande. To mě vystrašilo. Myslím… je to rozdílné. To není, jenom se scházet. Mohla si myslet, že k ní chovám city, které ve skutečnosti necítím. Jakoliv to bylo lákavé, jistou dobu jsem tomu odolával. Ona si pak začala myslet, že je odpuzující, nebo tak nějak. Nemohl jsem vyhrát. A když ty holky z Havraspáru…“

„Měl jsi tehdy vidět jak ses tvářil…“

Ron přikývnul. „Jenom jsem si přál… abych jí mohl dát pocity, které ode mě očekávala. Ona je v pořádku, Parvati. A kdokoliv s ní bude, bude šťastný.“

„Takže, takhle si přišel na – to je pro Hermionu logické a nedokáže přiznat vinu – vysvětlení, proč jsme spolu?“

„To je proč je ona s tebou. Věc hormonů je, proč jsi s ní ty.“

Harry se zamračil. „Dobře, ale dokázal jsem jí odolat dost dlouhou dobu, takže to nebude jenom věc hormonů, tak jak říkáš.“

„Já jsem taky nejprve Parvati odolal. Řekl jsem, že v konečném důsledku jsou to hormony.“

Harry se zadíval na šachovnici. ,Co když má Ron pravdu? Co když…’

„Samozřejmě, je tu ještě jedna věc, která se nevyskytuje u Viktora Kruma ani u obraceče času.“

„Jaká?“ Harry nedokázal zakrýt nevrlost ve svém hlase.

„Tedy, je možné, že Hermiona po tobě vystartovala proto, že Ty-víš-kdo, získal zpátky svoje tělo.“

„Můžeš to zopakovat?“

„Políbila tě na stanici u vlaku, a pak ti poslala tu fotku. Ještě před Bulharskem. Přemýšlej o tom. Chci říct, můžeš spočítat, kolikrát předpověděla Trelawneyová tvoji smrt?“

„Co s tím má co dělat Trelawneyová? Možná to bylo už více než stokrát. Já jsem si předpovídal smrt pravidelně, když jsem dělal mapu hvězd. Myslela si, že jsem úžasně učenlivý, pamatuješ? Bylo to k smíchu…“

„Možná, že to dělala kvůli sobě, ty předpovědi. Kdyby se ti něco stalo tak mohla říct ,Aha! Věděla jsem to!’ Mám dojem, že kdyby někdo v Bradavicích dělal seznam lidí s vysokou pravděpodobností dožití se vysokého veku, je jisté, že ty tam nebudeš.“

„A to si říkáš nejlepší přítel!“ Harry stáhnul rty do tenké linky a snažil se upokojit svůj dech.

„Ale, no tak Harry! Já to neříkám proto, že by se to mělo stát. Ve skutečnosti, jak jde čas, se zdá, že jsi na tom vcelku dobře. Teď jsi zvěromág, necítíš bolest při kletbě Cruciatus, a tvé souboje jsou úžasné… tedy jde o to, s kým ten souboj máš. Teď myslím na to, jak tě Neville porazil. I když, být závislý na takovém množství lektvarů pomůže asi dost. Ale tohle všechno jsi o sobě nemohl říct ještě před rokem, tehdy jsi viděl umřít Cedrica. Jednu minutu byl živý a příští minutu… ne.“

Harry cítil, že jeho srdce bije pořád rychleji a rychleji. „Pokoušíš se mi říct,“ řekl skrze zuby, „že Hermiona je se mnou, protože je možné, že brzy umřu? Protože mám na sobě namalovaný obrovský terč?“

„No, neřekl bych to přímo takhle…“

„Vážně?“ řekl Harry hlasitě, byl rozzuřenější a rozzuřenější. „A jak bys to řekl? Mám životní pravděpodobnost na nule, takže si ona usmyslela, že se mnou bude šukat, dřív než ji někdo obviní z nekrofílie?“

„Harry, buď zticha!“ zasyčel na něho Ron. „Než nás někdo uslyší…“

„Tenhle rozhovor právě skončil!“ informoval ho Harry. Vyletěl z místnosti, pokoušeje se dostat co nejrychleji pryč od svého nejlepšího přítele. ,Oprava,’ pomyslel si. ,Bývalý nejlepší přítel.’ Pak ho něco napadlo, otočil se na patě a vrátil se do obýváku.

„A ještě jedna věc…“

„Myslel jsem, že tenhle rozhovor skončil.“

„Ještě jedna věc,“ zopakoval Harry, ignoruje ho. „Myslím, že odteď bude mým nejlepším přítelem… Draco Malfoy. Tak! Jak se ti to líbí, bývalý příteli?“

„Harry…“

„Slyšel ses vůbec?“ dožadoval se Harry. „Poslouchal ses, cos vlastně říkal? Jak můžeš tvrdit, že jsi můj přítel a říkat přitom takové věci?“

Ron se na něho smutně díval. „Harry, protože jsem tvůj přítel, proto to můžu říct. Musíš se rozejít s Hermionou, protože ona to nedokáže. Je to jednoduché.“

„No, jasně. Je to jednoduché. Mám se s ní rozejít, abys to ty měl jednodušší, Weasley. To do hajzlu ne!

Harry takhle ještě nikdy s Ronem nemluvil. Nemluvil takhle ještě nikdy s nikým, dokonce ani s Dudleym, nebo se svou tetou a strýcem (i když si o nich myslel různé věci). Nikdy takhle nemluvil ani s Dracem Malfoyem. Dokonce takhle nemluvil s nikým ani tehdy, když Ron odmítl Harrymu věřit, že nehodil své jmého do Ohnivého poháru.

Vyřítil se z pokoje a narazil přímo do Draca. Malfoy vypadal poplašeně, ale okamžitě nahradil vyděšený výraz arogantním. „Copak,“ zatáhnul lenivě. „Teď jsem já tvůj nejlepší přítel, nebo ne?“

Harry se protlačil kolem něho a šel směrem ke schodům. „Jdi do prdele, Malfoyi.“ Bral schody po dvou, držel se zábradlí, oči měl zavřené. ,Jak mohl Ron něco takového o něm a o Hermioně říct?’

Svlékl se až do bermud a doplazil se do postele, jeho mysl pulzovala; nemohl ani jen doufat, že tahle noc bude pokojná, tak jako nebyly ty předcházející v tomto měsíci. Když slyšel Ronův příchod do pokoje o chvíli později, předstíral spánek a otočil se se zavřenýma očima pryč od Rona. Ron se na něho nepokoušel mluvit; slyšel jenom zvuky potvrdzující, že se Ron chystá do postele a pak slyšel, jak pod ním jeho postel zavrzala.

Ronova slova letěla jeho mozkem pořád dokola… ,Ty musíš být ten silný, Harry. Ty se s ní musíš rozejít. Ona nemůže a nechce.’

,Byl bych blázen, kdybych to udělal,’ přemýšlel Harry.

,Jdi do prdele, Rone Weasley.’

* * * * *

Následujícího rána se Harry vzbudil dříve než kdokoliv jiný. Bylo to tu noc už pošesté, co se vzbudil, ale nepřemýšlel o tom, protože pak by znovu začal myslet na všechny ty sny, které ho budily… Dnes se vracejí vlakem už pošesté do školy v Bradavicích… ne, počkat, vlastně popáté. Technicky vzato, ve druhém ročníku nejeli vlakem. On a Ron letěli autem…

Vážně se zadíval na spícího Rona. To byly super dny. Společně letěli do školy autem. Nemohl si pomoct, musel se ušklíbnout při té vzpomínce. Možná se jenom snažil zapomenout na to, co řekl Ron, když hráli šachy. Tvářit se, jako by se nic nestalo. Asi to bude jediná možná cesta pro ně pro oba.

Bylo cítit nervózní aktivitu, když se celý dům pomalu probíral k životu. Bylo to neuvěřitelné, ale všichni měli připravené své kufry, klece pro sovy i přepravky pro kočky, když pro ně přijela auta z Ministerstva odvézt je na stanici. Bylo to takové cizí, odcházet bez dvojčat. Ron už neměl žádné starší sourozence v Bradavicích; byl teď nejstarší z Weasleyových v Nebelvírské věži. Harry přemýšlel nad všemi staršími studenty, kteří už více nebyli studenty; příští rok to bude ještě horší, když budeme v sedmém ročníku. Už takhle je to dost hloupé.

Harry, Hermiona, Bill a pan Weasley byli v jednom autě; Malfoy, Ginny, Ron a paní Weasleyová v druhém. Jako obvykle se Harry divil tomu, jak se auta zploštila, když se cpali mezi jiné vozy, i tomu, jak jim z cesty uskakovaly popelnice a hydranty; fungovalo to podobně jako v Záchranném autobuse. Cesta na stanici v autech z Ministerstva nebyla nikdy nudná.

Měli dobrý čas; bylo jenom deset dvacet, když přijeli na stanici. První osoba, kterou Harry uviděl, když vystoupil z auta, byl Will Kratiknot. Smál se; Will vyrostl přes léto, ale byl hubený jako vždycky. Vypadal dospěleji, ale jeho tvář ještě pořád odrážela dětskost, což z něho dělalo vyrostlého andílka z gratulační pohlednice. Harry kráčel k němu a potřásl mu rukou.

„Wille! Měl jsi dobré léto? Připraven pro další rok?“

Senzační, Harry. Neumíš si ani představit… a podívej!“ v ruce držel nový Kulový blesk. „Mám nové koště. Pokusím se dostat do famfrpálového týmu!“

Harry pocítil bodnutí sympatií; nebylo moc lidí, kterým se to podařilo ve druhém ročníku. On a Malfoy byly výjimky, začali jeden v prvním a druhý ve druhém. „Tedy, teď už nejsem kapitánem, jak víš; Ron je. Nebuď moc zklamaný, když se ti to nepodaří. Odteď jsme Ron a já v šestém ročníku a Katie dokonce v sedmém, takže v příštím roce se i po ní a pak po nás uvolní další místa. Máš ještě hodně času.“

Moudře přikývnul. „Já vím. Ale nemůže uškodit, když to zkusím!“

Harry mu to chtěl pochválit, když si všimnul, že ho Will poněkud nevnímá. Vypadal zmateně a když se Harry otočil, uviděl proč. Přišel Dean Thomas se svou sestrou, Jamaicou, která šla taky do druháku. Harry si vzpomněl, že Will byl do ní blázen už v loni, a teď viděl proč. Po pravdě musel uznat, že Will měl výjimečně vybraný vkus; Jamaica v létě rozkvetla, a klidně by si ji spletl s nějakou patnáctkou nebo šestnáctkou. Už se nezdála být dítětem, byla jiná, v očích měla inteligentní výraz a Harryho napadlo, že Dean stráví většinu času ve škole zaháněním kluků, kteří to budou zkoušet na jeho sestru. Už teď vypadal velice mrzutě z pohledů, které na jeho sestru házeli kluci z pátého a šestého ročníku z Havraspáru.

Pak si Harry všimnul Justina Finch-Fletchleye; mávnul na něho a Justin mu odmávl nazpátek, s pohledem stejně nepřítomným jako Will. Pak Harry uviděl důvod jeho nepřítomného pohledu; dorazili Quirkovi, pan a paní Quirkovi křičeli na svého syna, který si právě připínal svůj odznak primuse na pletenou vestu, zatímco hábit měl přehozený přes ruku jako pršiplášť. Pak Harry uviděl, jak Liam zachytil Justinův pohled a přeskočila mezi nimi jiskra. Udivilo ho, kolik párečků se ve škole vytvořilo za poslední rok, asi se o to nezajímal, když byl mladší a nezajímalo ho ani, že se jiní zajímají o něho. Vzpomínal na to jak Ginny přišla s tím, že nachytala Percyho líbat Penelopu…

Pak si vzpomněl, co se stalo Penelopě, a pokusil se odklonit myšlenky z tohoto směru. I když se Percy vrhnul do podnikáni s dvojčaty, aby se s něčím zaměstnal, taky asi nepřestal myslet na Penelopu. Harrymu taky pomohlo, že pracoval v létě pro Aberfortha; denní dřina mu pomohla odvrátit pozornost od přemýšlení nad Dudleym…

Will odešel stranou, aby se pozdravil s Deanem a Jamaicou, a Harry si všimnul, že Ron a Hermiona stojí velice blízko sebe; zdálo se, že jí Ron něco šeptá do ucha. Začervenala se a začala se smát, a plácla ho do ramene (ne silně), pak ho za tu ruku uchopila a dál se smála. Harry se zamračil, dívaje se na ně. Nedokázal se pohnout z místa, zatímco ostatní studenti a jejich rodiče nenápadně mizeli za bariérou, která je dělila od nástupiště devět a tři čtvrtě. Nakonec tu už nezbyl nikdo z jejich party, kromě něho a Billa. Zvednul Hedvičinu klec, Bill šel před ním a tlačil vozík s jeho kufrem.

Bill zmizel a Harry chtěl udělat totéž, když se všechno kolem úplně zastavilo. Studený vítr se najednou přehnal přes stanici a obloha změnila barvu v temně šedou. Harry se podíval vzhůru; nebyly tam žádné mraky, ale nebe bylo neoddiskutovatelně temnější. Rozhlédl se kolem dokola, aby zjistil, kde se nachází slunce, ale z nevysvětlitelných důvodů ho nenašel.

Naprázdno polknul, rozhlížel se kolem. Pak si všimnul, že mudlové na nástupišti devět a deset se nehýbou. Zůstal zírat, myslel si, že je to jenom optický klam (který měl zelenkavý odstín). Vzpomněl si, že někde četl o lidech, kteří se dostali do středu tornáda v Severní Americe a pak popisovali podobný zelenkavý odstín, který předcházel přívalu bouřky. ,Tornádo? V Londýně?’

Najednou se zadíval na parkoviště, tam lidé také stáli nehybně; zdálo se, jako by celý svět v jednom momentě zamrznul. Harryho srdce se rozeběhlo jako splašené; natáhnul ruku, aby vyndal hůlku z kapsy jeansů. Nenašel ji tam. Něco se stalo. Jenom by rád věděl co.

„Ahoj Harry.“

Prudce se otočil za známým hlasem. Žádný z lidí se nehýbal, jenom on a ten druhý člověk; zdálo se, že jsou jediní na světě, kteří se hýbou normálně. Harry se podíval na postavu proti sobě, srdce se mu bolestivě tlouklo v hrudi. Bylo to, jako by na celém světě existovali jenom oni dva. Jenom on a …

Voldemort.

* * * * *



Nasledujúca časť >>>
Žádné komentáře
 

Ďakujeme za návštevu. Administrace